Príspevky užívateľa

On věděl, že smrt Ignisana nebyla stoprocentně potvrzena, každý z jeho smečky to snad věděl. Kardanisis si dokonce neodpustil jisté pochyby o tom, že by byli Přízrační schopní někoho zavražddit... ale úplně věřit jim také nemohl. To nemohl nikdo. Bylo zcela samozřejmé, že když se nalezne mrtvé tělo pokryté pachy i Přízračných, Ignis bude mít jistá podezření a následně si je bude chtít ověřit. Možná se ti neohroženci pokusili vyjednávat, ale se dvěma vlky v zajetí. A ano, že ve smečce chybí Saturejka ještě při alfově proslovu zaregistroval. A ačkoli tu hnědou vlčici téměř vůbec neznal, její nepřítomnost mu jen přidávala na rozhořčení. "Jak už bys měla vědět... jeden z našich byl zbaven života. Víš, co je zajímavé? Prej byl na jeho mrtvole nalezen pach vaší smečky." Skoro přerušil její slova a kecal tak klidně, jak jen dovedl, dokonce se i trochu pousmál. Ach ten jeho herecký výkon. "Přece si nemyslíte, že to necháme jen tak být... těmi špehy se mohlo zabránit mezismečkovému dramatu... Tak kde jsou teď vaši zajatci?" Jeho docela vlídný hlas se pomalu začínal měnit v něco méně klidného. Kdesi se v tom hlase ozývala surovost a zlost.
Přišel pomalu k vlčici ještě blíž a zacvakal nedočkavě tesáky. Jestli mu nebude schopná odpovědět, pustí se do ní jako hladový tulák do nebohé kořisti.

Po chvilce pochodu po cizí půdě se mu dokonce podařilo narazit na Pach Roo a ještě dalších vlků. Nebyl si jist, kolik Přízračných tady bylo ve stejnou chvíli s ní, ale věděl, že jen o jednoho se nejednalo. Stále měl čenich přitisknutý k zemi a šel po stopách pachu. Nebyl by to on, kdyby nešel po stopě Roo. Když už se ocitl na tomto místě, cítil zde pachy a dokonce se jednalo i o Roo, přece se nevrátí domů jako vystrašené vlče!
Byl tak zabrán do svého špehovacího průzkumu, že si ze začátku ani nevšimnul vlčice, která se nacházela jen malý kus od něj. Teprve až když se ozval její hlas, vyšvihnul hlavu a nastražil uši. Opravdu tam stála nová společnost a nejednalo se o někoho z Kariho smečky. Byl to nepřítel.
Kardanisise v té vší zlosti a stresu opustil rozum. Napjatě se mu zatřásly nohy a pak se vydal pomalým a zcela běžným krokem k ní. Dokonce už téměř nebyl tak zadýchaný z běhu. Jakoby mu o nic nešlo, jenže šlo a o hodně. Byl zlostí bez sebe. Nyní přišel o rozum. Vlastně ani nepomyslel na nějakou slušnost nebo lítost. Ani nepomyslel na to, že se před ním nachází vlčice, jejíž síla se nemusí zdaleka rovnat té jeho. "Cítíš zde ten pach? To taky není vaše vlčice." Vydal ze sebe s ledovým klidem, když už se téměř nacházel v těsné blízkosti vlčice. Na nic nečekal, přišel o rozumné myšlení. Už hodiny, dny v sobě držel takový tlak, jaký si ani nedokázal představit. Teď někdo povolil uzávěr od tlakové nádoby. Unikající plyn z té nádoby nešel vidět a téměř ani slyšet, tu největší škodu napáchá ve chvíli, když se nachází mimo své dané místo. A ta chvíle byla tady.

Nohy ho zavedly až sem. Na místo, kde neměl absolutně co dělat. Že se nachází na cizím území si uvědomil až tady. Když si povšimnul zvláštně působících run na stromech, bylo mu jasné, že tady by být neměl. Jestliže si ale někdo myslí, že se chtěl v tuto chvíli otočit a vrátit se, zatraceně moc se mýlil.
Aby si pravdu Kari přiznal, ten běh mu moc nepomohl. Stále nemohl z hlavy vypustit Roo a její momentální věznitele. Nepomohlo to. Akorát se příšerně zadýchal. A když už se ocitnul tady, rozhodl se to tu trošku projít. Teď už mu bylo nějaké nebezpečí jedno. Nezajímalo ho ani to, co mu na jeho toulky poví Alfa. Byl teď tak hrozně ztracený, že zapomněl na sbou osobnost a své vychování.
Teď už klusem procházel okolí s čenichem u země a občas se rozhlížejíc kolem. Byl tu klid, který však dokázal klamat. Díky tichu, jež zde panovalo odmítal uvěřit, že zde na nějakého Přízračného narazí, narazit ale na nějakého brzy klidně mohl.

POSLEDNÍ KAPKA: FÁZE 2.:

Plno vlků zde mělo co říct, ať už to bylo jakkoliv užitečné. I Kardanisis měl toho hodně co říct a hlavně také otázky, ale nic neřekl. Jediné, čemu se neubránil bylo tiché nervózní zavrčení, když zaslechl, že Roo zajali. Vyděsilo ho to... víc než dost. Nejdřív pocítil nával strachu a pak jakousi zlost, která se v něm brala kdoví odkud.
Během těch dní, co se vydávali Ignisští dobrovolní špióni na území Přízračných si dost odpočinul. Jeho mysl však odpočívat moc dobře nedokázala a tak se v jeho hlavě stále hromadily myšlenky a starosti všeho druhu. Nyní tam byla další starost, jež se tentokrát týkala Roo.
Se srdcem bušícím jako o závod seděl tiše opodál ještě pár vteřin po tom, co Ray oznámil tu věc s Přízračnými a pak se neudržel a vydal se pryč. Zvednul se ze země a šel mimo zraky ostatních tam, kam ho nohy samy nesly. A doprovázel ho u toho slušný bolehlav. Při pomyšlení na Roo a na to, že jí nejspíš nemůže nijak extra pomoci, ho mysl nepříjemně kousala do srsti.
Rozhodl se, že se půjde proběhnout, říkal si, že ho pohyb zase trochu očistí od těch nejhorších myšlenek. Když se však pustil do běhu, ještě netušil, že si to míří přímo k hranici s Přízračnými.

Chviličku už si myslel, že z tohoto vzejde jen další trapná chvilka, kdy se na sebe dva vlci zahledí a pak zase oba rychle uhnou pohledem, jakoby jim to někdo zakazoval. Ale ono ne. Místo toho se Roo stále dívala do Kariho očí a pak se ještě k tomu začala přibližovat. Co to ksakru chtěla udělat?! Vždyť ke Karimu necítila nic zvláštního, nebo snad jo? Tak či onak to byla dost dusivá chvilka. Kari doslova ztuhnul na místě a nemohl se ani hnout. Zcela zapomněl na jakékoli svoje trauma a myslel jen na to, v co se tohle její nebezpečné přibližování vyklube. V lásce se nevyznal a i když toho dost věděl, dokonce i to mezi Roo a Rayem, že se mu chystá věnovat pusinku si uvědomil až když byla čumákem v těsné blízkosti toho jeho. Měl ji rád, moc rád a věděl to, ale do dnes by si nejspíš nepřiznal, že ji třeba miluje. Ano, potřeboval tuto chvíli, ten zatracený vlk potřeboval polibek, aby si uvědomil, že dokáže cítit a taktéž cítí i něco jako lásku.
Srdce se mu v té chvíli zuřivě rozbušilo, div to nešlo i slyšet, ale z místa se nehnul. Naopak, doslova se nechal vocicmat, přičemž vykulil překvapením oči. Tohle by možná fakt čekal více od sebe, než od Roo, ale nevadilo mu to. Nakonec se mu dokonce i nadšeně rozkmital ocas a jaksi ho pak nemohl zastavit. Byl štěstím i zmatením bez sebe. Kde byl v tuto chvíli led, smrt a strach? Jak se té malé vlčici podařilo zahnat tak silný vzpomínky? Tak málo stačilo k tomu, aby byl Kari zase veselý a zmatený jako malé štěně.
Když bylo po všem, ještě mu překvapením poklesla čelist. Chvíli jen tak mlčel a následně udiveně zasípal: "Děláš si srandu?"

Nastala taková ta zcela bezmyšlenková situace, kdy se jejich pohledy střetly a alespoň Karimu páni nějakou chvíli nedocházelo, že ať si Roo hledí do jeho tváře jak chce, on to právě dělá taky. Ne příliš vášnivě či zaujatě, spíše překvapeně až trochu vylekaně hleděl Roo do do očí a říkal si, zda Roo někdy uhne pohledem či ne. "Teď mi spadl kámen ze srdce." Zasmál se, když sic poměrně nerozhodně, ale přecejen prohlásila, že je to dobře. Stále však neuhýbal pohledem. Teď už to nebylo nechtěně. Spíš ho zajímalo, jaká bude její reakce. Snažil se přetrpět ten dráždivý pocit z pohledu na ni a dařilo se. Ačkoli to totiž nebyl špatný pohled, cosi ho táhlo pryč, nejspíš to bylo svědomí.

POSLEDNÍ KAPKA: FÁZE 1.

I on zavítal na shromáždění smečky, aby si vyslechnul Alfovo oznámení. A když začal mluvit, vlastně ho to celé nijak extra nepřekvapovalo. Byl vyčerpaný, kompletně bez síly a s nedostatkem spánku. Neměl tu energii k tomu, aby se něčemu vůbec divil, však složitým myšlenkám se neubránil. Toho mrtvého, Rivotra, moc dobře neznal, vlastně téměř vůbec ho neznal, proto se mu od Kariho moc lítosti nedostalo. Neměl důvod kvůli němu smutnět, v těchto chvílích smutněl ze smrti někoho jiného. Však nemohl říct, že si neuvědomoval škodu ze ztráty člena smečky. Jistěže, každý vlk mohl být v něčem přínosem pro smečku a zabití kohokoli by se mělo hnusně trestat.
Pár těch Přízračných už za svůj život potkal, to jistě ano. Nikdy jim sic nějak extra nevěřil, ale nepovažoval je za možné vrahy. Nikdy předtím by je nenazval nějakou velkou hrozbou pro Ignis. Někteří byli neškodní, někteří se Karimu moc nepozdávali. Nikdy se mu ale nestalo, že by na něj nějaký přímo zaútočil. Teda jednou málem, ale to bylo velmi, VELMI dávno a navíc ze strachu. To byl Kari i ten přízračný (nebo spíše přízračná) ještě vlčata.
Celé hodiny před touto schůzkou proležel zalezlý v noře nebo v kořenech velkého stromu a neměl potuchy o věcech ve smečce. Ani tu mrtvolu neviděl, proto měl na celou tuto situaci vcelku neutrální názor. Zajisté se hodlal zastat smečky a snažil se stát co nejvíc na jejich straně, ale on osobně se nevyhnul jistým pochybám. A nejen pochybám o situaci, ale i o sobě. Nepřihlásil se. Neměl sílu se ani pomalu zvednout ze země, natož se vydat v utajení na území cizí smečky. Moc rád by šel. Moc rád by působil ve prospěch smečky, ale neměl na to nyní energii. Celé tohle se odehrálo moc blízko Clayiné smrti a on na špehování nebyl psychicky připravený.
Trochu ho píchlo u srdce, když slyšel, že se přihlásila Roo. Bylo mu trapně, že ona si poleze dělat důležité věci mezitím, co on bude sedět na území a hrabat se z té černé emocionální propasti. Snad ho ještě pár dní odpočinku dostane trochu do formy. A to se teprve bude muset hodně snažit, aby nemyslel ještě navíc na dramata ve smečce.

Dobře, teď už někdo otočil regulačním kolečkem od plotny. Teď už to tolik nepálilo. Možná proto, že už se z ní nevalila slova jako voda ze splavu. Dokonce i bez rozmyšlení rychle odpověděl. "A to je dobře, nebo špatně?" Optal se docela zvědavě a překvapeně. Aby pravdu řekl, docela se bál té záporné odpovědi. Vlastně ani nečekal, že má na něj Roo takový názor. Možná by se fakt měl přestat tak často přetvařovat, hlavně u ní. Už Roo považoval za kamarádku, za kterou si může přijít kdykoli pokecat. Jen to mezi nimi v posledních dnech trochu skřípalo. Po té jeskyni, však víme. Měl ji rád, měl rád tu její ostrost a jistou neohroženost ve chvíli, kdy se soustředila na svou práci. Ve chvílích, kdy sic drobná, ale respekt vzbuzující vlčice stála po boku Alfy. Líbilo se mu, když se to na povrchu chladné stvoření usmálo a dokázalo ze sebe udělat někoho zranitelnějšího.
Na její souhlas jen přikývnul a nezáměrně nepohlédnul jinam. Při čekání na její odpověď ještě nejistě přešlápnul z tlapy na tlapu.

Její slova se po chvíli začínala podobat jakémusi motoru. Ze začátku to jen tiše dunělo, nyní to ale řinčelo ostošest. Alespoň v Kariho uších. Byl tak nehorázně zranitelný v tuto chvíli, že měl co dělat, aby z toho jejího kecání o nudném životě neměl nějakou halucinaci. Svou slabost naštěstí dokázal zakrýt naprosto brilantně. Ale nemetl své pocity pod koberec proto, že by Roo třeba nevěřil nebo že by se s ní o to nechtěl podělit, to ne. Šlo mu o to, že kdyby kupříkladu projevil svůj smutek před ní, vyptávala by se. No a kdyby se vyptávala, musel by odpovídat, což by asi psychicky nezvládl. Kdyby jen ceknul něco o ledě nebo jezeře nebo mrazu nebo Clay, doslova by se zhroutil. Možná by Roo nevadilo, kdyby se jí tu Kari vyplakal nebo vyvztekal do klína, ale jemu by to rozhodně vadilo. Jeho projev slabosti by potřísnil svědomí ještě víc. Kdoví proč mu to zrovna u Roo tak vadilo. Mít svoje slabé chvilky v životě, o kterých se nechce bavit přece nedělalo z vlka slabocha, nebo ano?
Nejdřív po ní hodil překvapený pohled. To bylo skoro poprvé za velmi dlouhou dobu, co se jí odvážil podívat do obličeje. Byla hezká, ale to, co vycházelo z její tlamy už fakt ne. "Tajemství... těch pár mám, ale to snad každý, no ne?" Ok, mám toho celkem dost, možná má trochu pravdu. Často něco tajím. Pomyslel si a pak se lišácky usmál, pokusil se i zatřást ocasem, ale místo toho se mu jen nervózně zježil hřbet. Možná to Roo mohla myslet sebevíc dobře, ale jeho to pálilo jako rozžhavené železo. Většina těch zajímavých částí jeho života byla o traumatech nebo o věcech, za které by se měl akorát stydět. Nebyl ten, co se o svůj život s ostatními dělí. On byl ten, který poslouchá.

Usadil se hned vedle ní tak, aby mohl naslouchat tomu, co říkala. Sám nevěděl proč, alespoň v tuto chvíli odmítal pochopit proč, ale její hlas ho uvolnil. Hned se cítil lépe, když ze sebe dostala první slova, ale ta věc, o které se rozhodla hovořit ho znovu napnula jako strunu. Ačkoli i on sám plánoval se k tomuto tématu jednou dohrabat, necítil zrovna teď vhodnou chvíli. Už vůbec nepovažoval za vhodné tímto tématem začít konverzaci. To už by to radši těch pár minutek podusil.
Neměl k jejím slovům žádné komentáře, jen na ni upřel svůj zrak a nastražil uši. Jakoby ho snad překvapilo, že si to mezi sebou Roo s Rayem vyřešili. Jakoby to ani čekat nechtěl. I proto uvolnil svaly až po zmíněném přátelství. Ne, že by Roo nepřál vážný vztah s tím vlkem, (nehledě na to, jak moc nebyl Karimu sympatický) podvědomí mohlo za to náhlé uvolnění. Za tu touhu jim vztah pokazit. I když bylo toto téměř splněné přání schované kdesi hluboko v mysli, občas vynořilo svou delfíní ploutev nad hladinu. Mnohdy dokonce tak výrazně a náhle, že se nad tím i sám Kari podivil. "Být v jeho kůži, i po tom zážitku v jeskyni bych toho jen tak nenechal." Unikla mu jedna myšlenka ze sevření schopnosti sebeovládání. Doslova mu vyklouzla myšlenka, kterou neměl nikdo slyšet. Ze začátku si dokonce sám ani nevšimnul, jak to vlastně znělo. Pokusil se tedy svou chybičku zakrýt pobaveným úsměvem.
"Já jsem na tom pořád stejně. Celkem nezáživný poslední dobou. Jen práce a práce pro smečku." Pořád stejně, pořád stejně... Zazněla mu ozvěna těch slov v hlavě jako varhany v kostele. Ne, v žádném případě nebylo všechno stejné, ale o změně, jež za to mohla nechtěl ani přemýšlet, natož hovořit. "Spíš bych se na to rád i já zeptal. Jen tak si odejít z území k vodě... asi máš dost myšlenek, který by bylo dobrý vypustit, že?" Předal štafetu jeho společnici a zvědavě nahnul hlavu na stranu.

Pronásledoval tmavou známou vlčici, která se očividně vydala za hranice proto, aby se trochu uvolnila. Aby si udělala pořádek v myšlenkách. Tak to alespoň vypadalo. Kardanisis se celou cestu sem držel v těch místech, která byla dostatečně vzdálená a ve kterých ho nemohla ucítit, alespoň ne snadno, a podvědomě na ni dával i trochu pozor. Přecejen, naposledy, co takhle někoho sledoval to dopadlo... naprosto katastrofou, jež otřásla jak Kariho svědomím, tak i zbytkem jeho života. Na zážitek s Clay jen tak nezapomene. Od toho dne, jakoby si s sebou všude nosil v hrudi velký a bolestivý kámen. Ten šutr se při každé nevhodné vzpomínce či uvědomění zatřásl. Nechutnost. A ještě horší bylo nedát najevo, že se Kariho něco tak bolestivého drží. Vidět smrt vlastní sestry a pak předstírat, že se v jeho životě vlastně nic nestalo a pokračovat ve svých každodenních činnostech, to páchlo noční můrou.
"Neruším?" Vydal ze sebe klidně, když se odvážil přiblížit k Roo a dát o sobě vědět. I trochu to však zaskřípalo v jeho hlase po dlouhých hodinách pouhého mlčení. Už předem se připravoval na to, že ho Roo třeba pošle do pryč. Uvědomoval si možný nezájem Roo komunikace s ostatními. Nedivil by se, kdyby si chtěla nyní dopřát trochu klidu od ostatních. A také si všímal svého menšího napětí v její přítomnosti. Od té příhody v jeskyni spolu pořádně nemluvili a on z toho měl stále trochu výčitky svědomí. Tuze rád by vrátil čas a udělal pár věcí jinak... nebo by jen rád věděl, co si i něm od té chvíle myslí a co po něm Roo vyžaduje.

Nakonec se i on odvážil a i přes své nejistoty se pokusil o nějaké to blbnutí. Nejistě se zamračil na ta její znepokojivá slova, ale i když ho to moc neuklidnilo, nechal ji dát mu pusinku a pak se pustil do hry. Zamával ocasem a párkrát vyskočil nad led, jako malé vlče. Tedy... dokud se neozvalo hlasité zapraskání. Na této ploše nebylo úplně možné rozeznat, odkud přesně zvuk vycházel, ale bylo zcela jasné, že to ruplo pod jedním z nich.
I on se rázem proměnil v kus kamene a srdíčko se mu na chvilku zastavilo. Nastražil uši a pozoroval nejdřív led pod sebou. Tam se však nenacházelo moc prasklin, které by vypadaly, že jsou schopny uvolnit led pod jeho nohama. Když mu došlo, že jemu nejspíš nehrozí zatím nějaké nebezpečí, zhrozeně se podíval na Clay. Pomyšlení na to, že by se propadla ona a on by ji musel zachránit, to bylo ještě horší, než kdyby se to stalo opačně. Otevřel doširoka oči, až se mu v nich zablesklo, však tlamu zatím ani neotevřel. "Co to sakra bylo?" Zachraptěl vyděšeně. Teď už mu obavy nezaplavily jen hlavu, ale i celé hrdlo a žaludek.

Zacvakal ušima po tom, co pronesla další ze svých trochu dětinských názorů. Ačkoliv měl on sám s dospíváním poměrně problém, štvalo ho, že Clay nepobrala dost moudrosti na to, aby dělala blbosti i když se nacházela na dost možná moc tenkém ledě. Doslova. A i když si o této věci myslel své a dost negativní... stejně se vydal za ní jako ustaraný, trochu ublížený a pochybující bratr. Parťák, který onu moudrost mnohdy také postrádal. "No jo, ale jak to rupne, tak je po mě a i po tobě." Vydal ze sebe pochybností plným hlasem. Však už bylo na jeho naivní poznámky docela pozdě vzhledem k tomu, že už se nacházeli ona i on tak daleko od břehu. "Neumim plavat." Zamumlal tiše a svými slovy se též pokusil naznačit, že pakliže neumí plavat i ona, nemá ji kdo zachránit. Kéž by věděl, že hloubka pod nimi není jediným nebezpečím, které existuje.
Neubránil se trochu uspokojenému zamávání ocasem, když se k němu dostala sestra blíže. Její pach byl čím dál silnější a to ho z neznámého důvodu uklidňovalo. Jakoby z něj její přítomnost shazovala značnou část zátěže a uvolňovala to štěněcí štěstí. Jeho mozek měl tendence v její blízkosti zapomenout na jakékoliv problémy. Cítil se u ní v bezpečí tak, jak by chtěl, aby se cítila i ona u něj a měla k tomu důvod. Škoda, že neměla. Už ne.

Už si to štrádoval sněhem pokrytou krajinou za Feierem. Následoval jeho pach s čenichem téměř u země a modlil se, aby mu hledání netrvalo dlouho. Aby si přiznal, ponořit tlapu při každém kroku do něčeho tak studeného nebylo zrovna nejvíc příjemné. On radši zelení porostlou půdu než-li sníh. Ten chlad mu, jako kořeny čerstvě zasazeného stromu, prorůstal tlapami do celého těla. Téměř každou minutkou se musel pozastavit a oklepat se, aby setřásl chlad, jenž se mu vkrádal pod kůži. Jakoby si myslel, že těmito rychlými pohyby nevypustí veškeré zásoby tepla z kožichu ven.
Štěstí, že již po pár chvílích hledání konečně narazil na hnědého vlka. Jeho tmavý kožich úplně svítil v tom zářivě bílém sněhu. A nebo opačně. On pohlcoval světlo svého okolí. Jo, tak to bylo. Takový popis se hodil mimo jiné i k jeho mrzuté povaze, někdy.
"Zdravím, příteli, tak co sis pro mě připravil dneska?" Vypustil ze sebe docela bez váhání. Šlo to z něj jako voda tekoucí korytem. Jen škoda, že ho ta slova pálila stejně jako vzpomínky. Jeho kámen v hrudi se při každém hlásku z jeho hrdla až děsivě nepříjemně rozkolébal. Div, že ne Kari s ním.

Ségra ho očividně odmítala poslouchat. I přes to, že on se nepletl. Moc dobře věděl, že to nemusí být bezpečné a jen se o ni bál. A co mu na to sestra odpoví? Že není její otec. "Ale moch bych..." Zamumlal si sám pro sebe rozzlobeně a pocítil jisté ponížení a zároveň ztrátu. Jakoby mu těmi slovy vzala kus jeho samotného. Nebyl to ten vztek, který cítil například k odporujícímu tuláku. Byl to strach, zakrytý obličejem a hlasem značícím rozkaz. A v tuto chvíli mu bylo docela jedno, že svou sestru dlouho neviděl a že už neměl povinnost se o ni starat.
Nebyl si úplně jist, zda má zůstat na břehu a povolávat na ni, ať nechodí daleko, nebo jestli se má vydat za ní a alespoň se pokusit o hru. Tak, aby se ocitli v průšvihu případně oba. Haha! Proč ne?
A vzhledem k tomu, že jeho strach nebyl až tak silný, rozhodl se jít za ní. Jen trochu polekaně nastražil uši, když jí to podklouzlo a upadla, ale v tom soustředění se na vlastní bezpečí si nevšimnul ani nezaslechl praskající led pod jejíma tlapama. I když už se nacházel jen pár kroků od Clay. Zatím.