Príspevky užívateľa

Zůstal pěkně tam, kde byl. Jen sem tam se rozhodl a vydal se pár krčků k cizímu vlku, ale sotva párkrát začenichal, rychle se vydal zpět tam, kde byl. Trošku u toho podrážděně bručel a nic neříkal. Sledoval své sestry, jak se postupně odvažují přijít blíže nebo něco říct. Clay se nezdála zrovna, že by se nebála promluvit, ale Krdanisis se s ní nechtěl prát o to, kdo je odvážnější. Basil sice už nepředstavoval moc hrozby i máma si s ním povídala, ale Karimu se moc nechtělo jít blíže.

Poklusával za ní opravdu rychle na jeho nohy. Deprimovalo ho, když viděl, jak dospělí vlci mají tak dlouhé nohy a nenamáhají se s každým krůčkem jako on. Už ať je větší a může si chodit, kam si zachce a jakkoliv chce. Sem tam mu to ještě podjelo a někdy se mu ani nepodařilo najít opět rovnováhu a svalil se na zem. Nemohl ale se zbytečně zastavovat a dlouho se vzpamatovávat z pádu, protože máma nevypadala, že hodlá na Kariho čekat. Tedy pokaždé se rychle zvedl a oklepat veškeré problémy ze sebe musel až za chůze. Ani slova mámy nepřerušila jeho soustředění na to, aby se náhodou nezdržel někde moc dlouho. Jen na to souhlasně, ale zamyšleně zamručel.
Zastavili oba u stromu a on pohleděl do země a úlevou vydechnul. Konečně zastávka. Když v tom mu to Shira překazila. Ale ne už zase něco. Byl zvědav, co si na něj přichystala, ale po téhle cestě se mu do toho moc nechtělo. Ne, že by byl tak unavený, ale když on, takový lenoch. Neměl ale nejspíše příliš možností. "Hmm tak jo, ale... jaké?" Zeptal se tiše a naklonil hlavu na stranu.

Z malého vlčete začínala pomalu, ale jistě opadat nejistota. Zvědavě naklonil hlavu. Zdálo se, že tento vlk byl přátelský i když nebyl tak milý třeba jako Kariho máma na svá vlčata. Zaskočila ho jeho reakce na Kardanisisovo jméno. No máma to vyslovovala trochu jinak, ale například sestra Clay úplně stejně. Tedy nechal vlka oslovovat ho Kaldo. Jen potěšeně zamával ocasem. "Co je nesežele?" Zeptal se, protože toto slovo ještě neslyšel. Znal toho tedy opravdu málo, ale někde se to naučit musel. "Já ch-chci taky...kolečka." Vymačkal ze sebe s pohledem upřeným na ty divné kulaté věci na vlkových nohou. Pak se dokonce modrák i představil. "Štadlí. Aši ti ho em maminka dala.

Náš cestovatel se tentokrát vydal opravdu daleko a to sám. Byl daleko od své rodinky. Zajímal ho každičký kamínek a rostlina a tak se dostal až sem. Už tu jednou byl. Potkal tady toho šedého vlka a máma byla u toho. To byl poprvé někde venku. Teprve se učil chodit. Však né, že by mu to už nějak extra šlo. Také, že každou chvíli se mu podlomily nohy a nebo o něco zakopnul. Někdy se udržel na nohou a někdy se svalil celý na zem. Cítil se i trochu nervózně, protože byl dosti zranitelný takhle sám a venku mezi vlky. Cizími vlky, ale na opatrnost si vzpomněl jen málo kdy, protože byl zanedbán prozkoumáváním každým trochu zvláštním objektem, který se mu připletl do cesty.

Štěně se muselo pousmát. Byl opravdu rád, že si s ním vlk povídá. měl se za borce, že si povídá s někým cizím. Kardanisis zatřepal malým ocáskem a odpověděl pro něj na docela složitou otázku. "Ja jsem k-k eee Kaldanisis a daf- daffodil, ale dál už nevím." Trochu stydlivě se zatvářil. Toš musí být před takovým obrem chytrý, jenže na své celé jméno si nevzpomene. Začínalo se mu to líbit, ale stále měl uši patrně nastražené. Musel se o své křehké tělo bát přeci. "Kdo si? A pvoč jezdíš?" Zeptal se zvědavě.

Už mu nepřišel cizinec tak nebezpečný. Sama jeho matka, které mohl snad věřit řekla, že se nemusí bát. No dobře on bude odvážnější, ale tak trochu si stál i za svým názorem. Malé vlče hold dbalo na první dojem. Klematis přišla snad úplně k němu a to se mu nelíbilo. Proto tiše zavrčel a přisunul se ještě blíže k mámě. "Bašil." Zopakoval po tom, co slyšel nepřítomně. Nespouštěl z něj pohled a za chvíli se odvážil udělat první už zvědavější krůček k němu, ale rozhodně tam nešel.

Kardanisis si náhle všimnul modrého vlka, kráčícího... počkat vždyť on jel. Neměl by se tedy čemu moc divit. Za svůj život neviděl mnoho vlků, ale při pohledu na pohyb toho vlka vyvalil oči. Byl ale opatrný z vlka měl respekt a pro to se ještě ohlédl na svou rodinu, jestli jsou stále tam, kde byli. Pak se obrátil zpět a nespouštěl z něj oči. Když ho začal vlk dokolečka objíždět, Kari se točil za ním a u toho se znovu svalil na zem. Pak se jen oklepal a znovu se postavil. "A-hoj... T-tam je mami, C-clay a Klemi." Zakoktal a poukázal tlapkou na ně. Přikrčil se a trochu vystrašeně se zatvářil. Tohle bylo poprvé, co potkal někoho nového a máma nebyla přímo u toho.

Právě se nacházel docela veliký kus od mámy a svých sourozenců. Nebyl sice přímo u nich a vlastně byl i docela daleko, ale stále byl ve stejné noře, či co to tady bylo a na ostatní měl dobrý výhled. Takže až se bude dít něco podezřelého, má možnost rychle doběhnout zpět do bezpečí ke svému rodiči. No zatím to nebezpečně moc nevypadalo a toto štěně bylo opravdu zvědavé v tomto věku. Musel všechno prozkoumat, aby měl přehled. Cupital si tudy a očichával každičký koutek. Zatím ještě často zakopával. Přeci jen v chůzi se měl hodně co učit.

Tedy jak uvidělo toto malé štěně blížícího se cizince, ihned ze sebe musel setřást své sestry a upaloval se schovat k mámě. Posadil se k její zadní noze a nakukoval zvědavě na šedého vlka. Jistě, že byl tento vlk, pro Kardanisise cizincem. Byl pro něj svět ještě příliš velký a znal zatím jen své sourozence a Matku nehledě na hlas jeho skoro nevlastní starší sestry, která byla na místě, těsně poté, co se narodil. To si ale příliš dobře nepamatoval. Navíc byl slepý a polohluchý. Jak by mohl.

Kardanisis začal jen poskakovat ze strany na stranu, sem tam se svalil na zem, ale hned se pak znovu vyškrábal na nohy. Skoro při každém úskoku se přikrčil a zadek zvedl vyzývavě nahoru i s ocasem. Jazyk mu vysel z tlamy i když ještě nebylo úplné teplo, ale on byl zahřátý a štěně jako on se častěji a rychleji unavilo. Navíc, když proti němu stála jeho sestra a možná i se přidá brzy i ta druhá. Občas ze sebe vyvedl takové tiché zabručení až štěknutí a někdy také vypískl, když se mu podlomily nohy a svalil se na zem.

Kardanisise zavalila vlna pýchy, když ho jeho máma pochválila. Zrovna téhle větě už rozuměl. Chápal, že ho tímto jaksi chválí. Pak se přitáhl blíže k maminčině tlamě a nechal se oblíznout. Hned na to se svalil na zem, protože neudržel rovnováhu i když se dotkla pouze jeho hlavičky. hen znovu na zemi zabručel a pokusil se znovu zvednout, však to mu překazila sestra, když do něj vrazila. "grrr... c-c-lay!" Zavrčel jedna z mála slov, co se prozatím naučil. Nevrčel ale dlouho a opět začal Clay přátelsky olizovat a pokusil se i okolo ní hravě poskakovat. Byl to jakýsi pokus o hru.

Dost ho štvalo, jak to jeho matce tak krásně šlo a jemu ani náhodou. Neustále zakopával. Sice spadnout celým tělem na zem se mu podařilo jen sem tam, protož to většinou vybral a ustál, ale když už se na oné zemi ocitl, vždy si nespokojeně zabručel. Občas se ohlédl na své sourozence, jak to jde jim a zkontroloval, jestli jim to náhodou nešlo lépe než jemu. Však když jeho sestra vypískla, ohlédl se za jiným účelem a to aby ji zkontroloval. Nejdříve k ní docupital a očichal a pak upřel pohled na mámu, aby posoudila situaci za něj. Bylo pro něj novinkou vidět ji a své sourozence. Teprve před nedávnem se mu jeho očka otevřela.

Co se bude dít dál ho příliš a obzvláště v jeho věku moc nezajímalo. Hlavně, že byl teď v teple a cítil okolo sebe své sourozence a i mámu, jejíž hlas ho konejšil stejně jako ta chutná tekutina, kterou právě dohltal. Z maminčina hlasu toho moc nerozeznal, byl ještě hluchý, ale poznal by jej. Byl čas na další věc se kterou se lze chlubit, protože ji moc dobře uměl a to spánek. Sic slyšel jen takové mumlání, ale poznal, že slyší ještě jinou osobu. No netrvalo dlouho a uvolnily se všechny jeho svaly a ani ten neznámý nebyl středem jeho pozornosti. Začínal se totiž konečně nořit do hlubokých snů dokud temno před jeho očima nebylo ještě temnější, pak už se jeho malé tělíčko jen párkrát zacukalo.

Tyto chvíle byly pro tak křehkou věc moc náročné. Všechno se začalo tak neobvykle okolo něj hemžit a cítil na svém těle plno doteků nebo nárazů. Do tak zamotané situace se tedy ještě nedostal a byla mu najednou opravdová zima. Následovalo pak něco děsivého a zároveň velmi zajímavého a to první nádech. Pak další a další nádechy a výdechy a pohyby jeho hrudí. Tohle měl od teď jako dělat pořád? Opravdu se mu to nelíbilo. Tak náročné bylo, když musel dýchat, ale za to když na chvíli přestal zamotala se mu jeho malinkatá hlavička a v podstatě se to znovu samo rozjelo. No něco uvnitř mu říkalo, že by se měl zahřát, ale jak? Však nedalo mu příliš práce se nad tímto zamýšlet, protože nedaleko od sebe cítil pohyb a hlavně ono teplo, které toliko strádal. Trochu mu pomáhal s pohybem maminčin jazyk, kterým jej čistila a tak se musel někdy pohnout, aby se třeba nepřevrátil na záda. No pokusil se tyto pohyby udělat znovu a tak se pomalu dostal k zahřátým kožíškům svých sourozenců. Bylo tam i něco jiného a to pach. Byl tak voňavý, že tato koule chlupů neodolala a vydal se za ním. Ono to začínalo jít i docela lehce a po pár chvilkách už jen spokojeně funěl a pil. Teď už byl o mnoho spokojenější.