Príspevky užívateľa

Trénink bylinkáře

Jistěže byl Feikův příchod do smečky pro Kardanisise jako nálet hladového hmyzu. Společný zájem a zaměření sic dokázalo spojovat, ale i překážet. Kardanisis v tom zatím viděl jakousi konkurenci nebo co. A dost možná by to tak bralo mnoho jiných, pakliže se jim někdo takový charakterově nezamlouval. Zkrátka by se dal tento případ popsat slovy: Když ne přítel, tak nepřítel. A nic mezi tím.
Při dalších slovech hnědého vlka se Karimu smrštil hořce obličej a neubránil se podrážděnému zavrčení. Nebylo to však nic hlasité, už vůbec ne vyzývavé nebo dokonce výhružné. Ten náznak ve Feierové větě přímo smrděl. Snažil se tím snad hnědý vlk naznačit, že Kari pro svou práci nic nedělá? Představ si, že já taky nesedím celé dny na zadku. Pomyslel si a měl co dělat, aby něco tak drzého neřekl nahlas. Dost možná by z této myšlenky vznikl nějaký problém.
Ačkoli měl na jazyku ještě plno věcí, dál už nic neřekl, zatnul zuby, pořádně se nadechl a pustil se do potřebné práce.

Dobře, zadařilo se a teď už stál nad vlčicí a svůj čumák téměř nalepil na ten její. Tlaku na jeho hrudi si nevšímal, čekal to. Byl si už předtím zcela jist, že se něco takového stane. Vlastně by se ani nedivil, kdyby ho třeba rafla do čenichu. To by jí však nedoporučoval, zas tak pevné nervy neměl a byl by schopný jí to oplatit klidně i dvakrát tolik. Nehledě na to, že to byla vlčice. Už jen to, že byla tulákem z ní dělalo v Kariho očích dno společnosti. Plevel v zeleninové zahrádce.
Při jejích slovech se odmlčel a pak promluvil s prázdným výrazem, ale hlasem tak něžným, až to pálilo. "No...vlastně jo. Chudinka, nicka, to jsi."
A skoro leknutím povyskočil, když zmínila jeho smečku. Ne ne ne, nechce se doufám přidat k nám. To bych nedal. Pomyslel si zděšeně, však ksichtem ani nehnul. Jen na chvíli připleštil uši k hlavě. Pak si však uvědomil, co všechno je potřeba, aby se vůbec bez problému dostala na území a znovu se uklidnil. To se jí nebude chtít riskovat. Je beztak neznalá, taky ji mohou v klidu na hranicích zřídit tak, že si ani nesedne. "Tak jo." Po svých slovech se napřímil, poodešel, otočil se a dal se na odchod.

Trénink bylinkáře

Musel se podivit tomu, jak se najednou Feier rozkecal. Lhal by, kdyby řekl, že ho to nepřekvapilo. Však nedal své překvapení moc najevo. Jen mu mírně ucukla hlava dozadu, jakoby na něj Feier vytáhnul něco fakt hodně páchnoucího. Pak už ale jen pozorně poslouchal. Jako malé vlče, kterému matka vypráví fantastický příběh.
Když však hnědý vlk dokončil své vyprávění o sobě, Kari se donutil otevřít tlamu. Nejradši by si toho poslechl víc, ale byl si jist, že by se choval moc zbrkle. Pochopil, proč toho ví Feiko tolik? Pochopil. Tak nač mu pokládat víc osobních otázek? Kdyžtak později. "Tak jo... pobral bych je do jeskyně, než uvadnou." Vypustil ze sebe s poraženým tónem v hlase. Až skoro unaveným. Jakoby ho vlk donutil přiznat porážku, i když se to ve skutečmosti nestalo. Kardanisis moc dobře věděl, že toho ví onen vlk víc, ale nechtěl si to přiznat a už vůbec to dávat na hlas znát. Na to byl pro něj Feiko až moc neoblíbený vlk. Štvalo ho, že někoho takového jednou viděl, jako neznalého nováčka a zanedlouho je ten vlk ve společnosti o něco výš. Byla to hold součást jeho povahy, se kterou nejspíš nic moc nenadělá. A kdoví, možná si ho nakonec přece jen oblíbí... možná.

Už nebylo co říct, kromě Kariho plánované otázky. Však tu si hodlal ponechat. Pomoc mu nabídne až budou v klidu v noře.
Pokoušel se podepřít oslabeného vlka z jedné strany a doufal, že budou v noře dost rychle. Neměl sebemenší problém s Alem, ale podpírat někoho pomalu většího než je Kari sám, to nebylo nic příjemného. Už teď přemýšlel, kam skočí pro vodu a kde na ni seženě potřebnou nádobu. Měl by mu potom do nory přinést něco k pití. Alaric se musel napít. Šok už z vlka jistě opadnul a tak by měl dostat vodu, později i jídlo. A o tom by měl Kari informovat Alfu, nejlépe i ostatní léčitele, ačkoli se mu takto běhat po území a hledat potřebné vlky značně nechtělo. A nejen o vodě a pití, ale i o jeho stavu... Nuž to bude muset Kari zařídit, pakliže nechce být na pana přetaženého sám.

On už pronásledoval svou sestru nějakou chvíli. Vlastně se celkem divil, že ho jeho vlastní zvědavost a tvrdohlavost dovedla za Clay až sem k černému jezeru. Teprve tady si uvědomil, jak daleko za územím své smečky se ocitnul.
Vládlo na tomto místě hrobové ticho. To všední ticho zimy, která byla téměř každým dnem studenější. Však jediné, na čež si mohl stěžovat byl nedostatek potravy. Jinak byl docela rád, že nemusí snášet ta odporná vedra.
Nyní se rozhodl nakráčet za Clay na led a jelikož už na ledě párkrát stál, neměl moc velký problém. Vstoupil na zamrzlou vodu v jezeře a hřbet se mu celý zježil z toho pocitu, že vlastně stojí na vodě. Vodu neměl rád, vůbec ne. Taky že se jako malý nejednou málem utopil a to nejen vlastní chybou. Hluboko v paměti si i nesl vzpomínky na černobílou vlčici, která nejspíš mohla za celé jeho trauma z vody. Navíc do teď neuměl plavat. Kdo by se vůbec nebál?
Teď už stál nejistě na ledě a kráčel za Clay. Tedy, pokud se tomu dalo říkat kroky. Pod nohama mu to neuvěřitelně klouzalo a kdyby se teď Kari mohl vidět v zrcadle, uvědomil by si, že vypadá jako malinké vlče, snažící se o své první krůčky. "Clay! Ségra, zdravím." Vypustil ze sebe slova plná nadšení a překvapení, ačkoliv už tolik nadšený ani překvapený nebyl. Pronásledoval svou sestru už dlouho a ono nadšení z nevšedního setkání již dávno opadlo. "Nechoď moc daleko od břehu." Pronesl starostlivě, jakoby byl snad její otec. Jakoby už nebyl jen starý příbuzný, který se po dlouhé době setkal se svou sestrou. Při té myšlence na jejich odcizení pocítil nával nepříjemných pocitů. Jakoby ho polila vlna samoty. Clay už neznal, neviděl ji každý den, vlastně ji už nevídal téměř vůbec, jako dřív. Žila si vlastní život, který byl jemu cizí a to jej trápilo. Neměl totiž moc jiných vlků, ke kterým by cítil totéž, co ke Clay.
Ačkoli se nyní necítil na hrátky a blbnutí, snažil se alespoň z části nahodit rošťácký a zákeřný výraz.

Na její první slova jen pokrčil rameny. Naznačoval tím něco jako souhlas, ale zároveň i pochybnost. Určitě si nemyslel, že to jen tak samo odletí do jiných krajin. Přece, když už měl někdo někoho tolik rád, nemůže na vlastní city jen tak zapomenout. Sic toho o takové lásce Kardanisis moc nevěděl, vlastně vůbec nic, ale dokázal si to představit. Koneckonců, měl to podobné se svými sestrami. Taky je už dlouho neviděl, opustily ho, obě, ale přesto je měl obě moc rád a jen tak by jim neublížil a už vůbec by na ně nezapomněl. Pokud si však Roo byla jistá tím, že u alfy už nemá šanci, Kari jí přál, aby na svou láskou zapomněla. Asi by jí to prospělo.
Na další slova uvolněně přikývnul. Však po těch ještě dalších se trochu vylekaně zarazil. Ne, ne, ne, nechceš tady rozvádět témata o mně. Pomyslel si a nasadil u toho na chvilku zcela odmítavý pohled. "Aaale, to není třeba. Nejsem tak zajímavej. Když už mě něco deptá, je to totální blbost." Řekl a hlavou se mu začínaly prohánět vzpomínky na nepříjemné zážitky ze života. Stalo se mu toho hodně, to jo, ale nebylo to natolik závažné, že by se tím měl trápit. Snad. Navíc už to všechno bylo za ním. Dnes už nikoho nemiloval, neměl zlomené srdíčko, nikdo mu neubližoval a on osobně neměl žádné extra nepřátele, se kterými by se musel vídat nějak často. A jakožto snad každý jiný vlk měl takový názor, že on by neměl cítit slabost, neměl by cítit ten štěněcí smutek a radši se měl soustředit na své cíle. Jenže měl on ještě vůbec nějaké?
A jakožto právoplatný herec zakryl své myšlenky pohodovým úsměvem. Uvidíme, co na to Roo.

Nyní už se postavil, aby mohl případně rychle odejít. Což vlastně také brzo plánoval. Rozhodně tu nechtěl jen tak sedět a civět jak pomatené jelito. "Hele... radši už půjdu." Původně ze sebe chtěl vypustit něco jiného, ale tohle bylo nejspíš nejvhodnější. Tuze rád by se rozběhl, dohnal Raye a nějak se mu to pokusil vysvětlit, ale bylo mu jasné, že by mu ten páprda v této chvíli nevěřil ani nos mezi očima. A nebo by Kari rád začal Roo nějak slovně utišovat a vykládat jí, jak se to vyřeší a že to Ray nakonec pochopí, jenže tu by tím jen dost možná naštval. Pravda, odchod byla asi nejlepší varianta.
Vydal se nejistým krokem ven z jeskyně, u čehož občas obrátil zrak za sebe na ublíženou vlčici. V tom občasném trapném tichu bylo všechno najednou hlasitější. Jeho kroky, každé cuknutí uchem. A nejvíc Karimu bušila do uší samotná vlastní zranitelnost a poníženost. Ach jaký to trapas. No méně nepříjemnou situací už tahle být nemohla.

Ten pohled byl nejspíš vzájemný, protože i Kari věnoval Roo ten starostlivý a zároveň překvapený pohled. Opravdu se mu nelíbilo to, co ze sebe nakonec Al vymáčk. Každý chtěl být jednou dokonalejší a někam se posunout, ale až tak? Kamaráde, s takovou se ale stejně nikam nedostaneš." Pomyslel si docela i zklamaně. Tak tohle dělá Ignisan, když chce být lepším vlkem? Přetíží se? Už lépe by to celé znělo, kdyby toho vlka přetížil nějaký jeho učitel. Jenže ne, on musel být takový hlupák, aby si to udělal sám. "Kamaráde, s takovou si jen ublížíš." Ten borec potřeboval nějakého asistenta, pakliže neznal vlastní hranice. Tak Kariho najednou napadlo, že co kdyby se o to postaral on. Co kdyby se toho ujmul Kari a dohlížel na Alarica při tréninku? To byl však docela hloupý nápad. Však vzhledem k tomu, že Kari rád prozrazoval své nápady nahlas, hodlal se ho na to zeptat.
"Pomůžem ti do úkrytu." Dodal nakonec a chystal se napnout svaly, aby dobře při chůzi podpořil onoho oslabeného vlka.

TRÉNINK BYLINKÁŘE

Po chvilce přestal věnovat pozornost rostlinám kolem a svůj zrak zaměřil na Feiera. Opravdu neměl moc přehled o něčem, jako je astma. Takové běžné nemoci, o tom pochopitelně už něco věděl, však co se týče vrozených vad a alergií, o těch moc neslýchal. Víte, obzvláště ve smečce plné silných a snad i schopných vlků moc nenarazíte na takovéto vady. "Znáš někoho takovýho?" Ačkoli byla odpověď předem docela jasná, zeptal se nejdřív na toto. Jistě že někoho takového Feier potkal. Jak jinak by o tom věděl tolik? A kde vůbec celkově nabral tolik vědomostí. Očividně toho nevěděl málo jen u rostlin. "A odkud toho vůbec tolik víš o léčitelství? Měl jsi někdy nějakého učitele či tak? Sakra, odkud vlastně seš?" Zeptal se pak zvědavě. Neznal Feierovu minulost, ale byl si jist, že si ten vlk musel projít už ne jedním zvláštním zážitkem nebo událostí. Taktéž si nebyl jist, zda tato otázka nebyla pro mrzutého vlka až moc osobní. Nebyl by překvapen, kdyby mu Feiko nechtěl odpovědět.

Stále tam jen tak seděl s hlavou svěšenou k zemi a provinilým výrazem. K sakru, za co se mu proboha omlouvala? Vždyť to on právě pokazil vztah těm dvěma. Vlastně spíš čekal, že po něm začne naštvaně štěkat, nebo jen tiše vrčet. Ale ne. Ona se dokonce omluvila! Tak teď by ho ale hodně zajímalo, co se jí honí hlavou, aby to mohla dávat za vinu sobě. Dokonce se za to Karimu omlouvat.
Když dořekla svá poslední slůvka, on hlasitě vydechnul, aby zklidnil svůj hlas a promluvil. "Čekal jsem spíš nějakej výprask. To já se omlouvám..." Zaseknul se uprostřed své věty a tiše se zasmál. Nebyl to však radostný smích, spíš provinilý a až chladně nepříjemný. "Neměl jsem se na tebe tak lepit." Dokončil to a seděl dál. Tentokrát však svůj zrak upíral ven. Koutkem oka zahlédnul její gesta a bylo mu při tom jasné, že by byla ráda sama. I on se tak totiž cítil. Nejradši by se schoval pod nějaký velký kámen a v tichosti přemýšlel nad touto situací.

Ten, kdo tady nejspíš nejvíce litoval svého nějakého činu, byl Kari. Cítil se naprosto hrozně. Kdyby alespoň nevěděl o tom napjatém vztahu mezi Roo a Rayem, jenže on o tom věděl. Sama Roo mu o tom řekla. Uvědomoval si i to, že tímto pitomým malým gestem pokazil víc než dost. A díky svému pocitu viny měl i více odvahy k řeči. "Počkej..." Dostal ze sebe trochu zaraženě, jenže to už se tmavý vlk nacházel kdesi za stěnou jeskyně. Bylo jen málo pravděpodobné, že Ray Kariho slova slyšel.
Když už nebylo třeba nic dodávat, zahleděl se do země a snad se ani nedokázal pohlédnout Roo do tváře. Ani nechtěl vědět, jakou má na to celé ona reakci. Tohle byl jeden z mála momentů, kdy se styděl sám za sebe. A jak! On sám se jí snažil pomoct i ve vztahu s tím milovníkem a sám to nyní pokazil. Ach co je to Kari za přítele? A ano, Kari neměl Raye zrovna v lásce, ale teď nebude mít v lásce ani Ray jeho. Pokud už tomu tak samozřejmě nebylo dřív. V každém případě se mu však Kari nechtěl za nic mstít. To ani náhodou. Kvůli takové blbosti, jako bylo srdce Clay, přece nemohl naschvál takhle lámat srdce jiných.

K obrovskému neštěstí Roo i Kariho se nějaký kus před vchodem z čista jasna objevil Raymond. V tu nejméně pravou chvíli. Snad ve stejný moment, jako se směrem ke vchodu podívala Roo, tam upřel svůj zrak i Kardanisis. A aby nekazil partu, tak se na jeho tváři také objevilo překvapení. Poklesla mu při tom čelist tak, že trochu pootevřel tlamu. Tak to je můj konec. Pomyslel si. A nebyla to ani z daleka jediná myšlenka, která se mu prohnala hlavou. Takových myšlenek v tuto chvíli byly snad stovky. "Do prkýnka." Zabručel si pod nos a připlácnul uši k hlavě. Dočista zapomněl na své vyčerpání a zastyděl se až nad hlavu. Alfa si totiž očividně všimnul jejich zvláštní polohy a teď si o nich musel myslet něco velmi nevhodného. A vzhledem k tomu, co se prej mezi Roo a Rayem stalo před nějakou dobou... Roo Kariho asi zabije. A Ray pravděpodobně taky. Tohle byl Kariho konec a Kari to moc dobře věděl. "Eh...zdravím, Alfo." Pousmál se, snažíc se dělat, jako by se nic nestalo. Pod tou svou hustou srstí musel být rudý jak rak.

Narostlo v něm pobavení při jejích slovech. Byl zcela přesvědčen, že k onomu jelitu nemusel nic dodávat. Pouze se pobaveně uchechtnul a šťouchnul tlapou znovu povzbudivě do její srsti. Musel by být opravdovým kouzelníkem, aby tu vařil lektvary s okamžitým účinkem.
"Dobře, dobře, ale měl by o tom vědět. Tím, že ho budeš tiše obdivovat, nic nezlepšíš." Ach kéž by takhle někdo měl rád i mě... počkat co!? Přerušil svou vlastní myšlenku před tím, než se stihla rozvětvit. Ne, na takové věci nesměl myslet. Sice bylo fajn si představovat, jak on by se na někoho jako Roo jen tak neotočil zády, ale takové přání bralo rozum. Alespoň to si Kari myslel. Podle sebe by neměl na lásku ani myslet.

Byl trochu překvapený z toho, jak začala Roo najednou blbnout. Teď si nebyl jist, zda to myslí jakože vážně, nebo jen blbne, protože říct ji něco tak egoistického fakt ještě neviděl. Však lhal by, kdyby řekl, že mu to vadí. "Hmm, když mě madam okouzlující nepřiotráví." Začínalo se mu dělat líp, konečně. A podle toho taky zněl. Jeho hlas byl konečně plný života. Dokonce se při tom postavil a přišel k Roo tak blízko, až se málem dotýkali čumáky. Trochu se mu u toho ještě zatřásly tlapy, ale ta sebejistá poloha potom za to stála. Pochopitelně to nemyslel nějak romanticky, myslel při tom na Roo s Rayem a připomínal si, že by jí mohl být fyzický kontakt nepříjemný. Pouze blbnul a snažil se vyprostit z toho fyzického vyčerpání zábavou.

trénink bylinkáře

Když už se oba vlci chystali vykročit rychlejším tempem vpřed, Kari se ještě stačil zeptat. "Astma? To co je?" Nakrčil čenich nad tím zatím neznámým pojmem. Nemohl tušit, že něco takového je. Slyšel to poprvé. A kdyby věděl, že mají vlka astmatika ve smečce, asi by byl víc než překvapen. O tom mu však zatím také nikdo neřekl.
A jakmile se dostali na ono místo, Kariho ne jen, že překvapilo to, co viděl, ale docela se mu i po té nudné cestě ulevilo. Občas si po cestě sem poskočil stranou, aby zahnal netrpělivost a znuděnost, ale to se mu podařilo až nyní. S pokleslou čelistí a překvapením v očích přistoupil k jedné z těch rostlin a očichal si ji. Vážně to byla třezalka. Jaktože na ni tady ještě nenarazil? Procházel si území křížem krážem a to často, ale na tohle opravdu ještě nenarazil. Ani Kardanisis neměl k rostlinám co dodat. Měl jen samé otázky.