Príspevky užívateľa

No možná kariho netrápila pouze ztráta rodiny, ale v každém případě byl problém Roo aktuálnější a Kari, jakožto léčitel, měl povinnost se o ten problém postarat. Ale zdálo se, že s Roo s tímhle přístupem nepohne. Asi bude muset vymyslet nějaký nenápadnější způsob, jak si co zjistit. Ale ten čajík by se jí fakt hodil. "Protože já se umím zbavit problémů sám." Joho, zdroguju se bylinkama a mám to vyřešený. Už si dovolil nahodit váznější tón hlasu s né tak milou tvářičkou. Konečně se i jemu přestávalo líbit, jak málo prostoru měl. Ta malá chvilka byla v pohodě, ale teď , když už tak musel ležet dlouho, už to bylo nepohodlné. Jí se to snad líbí. Pomyslel si docela nedočkavě.

Karimu byla jejich nebezpečná vzdálenost čumáků úplně ukradená. Veškerou svou pozornost nyní totiž věnoval konverzaci. Zamýšlel se a hledal způsoby, jak by z Roo dostal její problém. Na jednu stranu ho to velice zajímalo a na druhou by jí rád pomohl. I pro svůj dobrý pocit, ale i pro dobro smečce. Ignis přece potřeboval vlky, kteří jsou fit jak fyzicky, tak i psychicky. Nakonec i psychika měla vliv na zdraví fyzické. No neměl pravdu? "A proč nezajdeš?" Nadzvednul podezíravě obočí. Pak se ale jeho obličej smrštil studem. Bylo mu trapně, protože o tom věděla. Však nebylo by, kdyby si o tom s ní možná více pokecal. To věděl i sám o sobě. Navíc jemu se jen stýskalo. Tady Roo mohlo být kdovíco horšího. "No Feierovi určitě ne. A ani tobě bych to nedoporučoval, protože ten ti maximálně vytvoří nějaký léky. Slovo empatie je mu úplně cizí." Taky na chvilku znejistil. Muselo být vtipné tohle divadýlko pozorovat.

Aale, tady se někdo prozradil. Ne jen řečí těla, ale také svými slovy se Roo odhalila. Do toho ti nic není - Dokonalej způsob, jak se prozradit, mladá dámo. Pomyslel si s pocitem, jakoby vyhrál nějakou hru. Usoudil i dle toho, jak znejistila, že měla nějaký psychický problém. Jaký, to však netušil. Vlastně to nevěděl ani stoprocentně. A trochu ho překvapovalo, že to nechtěla říct zrovna Karimu, který se snažil ze všech sil stát léčitelem. Možná ho tím i trochu urážela.
Na chvíli mu z tváře úsměv spadnul. "To si piš, že je. Jsem léčitel... Alespoň se snažím být a ty mi od teď můžeš říkat psychiatr." Klidně i psycholog...A znovu se usmál, aby jí vrátil veškerý výraz, který mu ona věnovala. I on se svým čumákem přiblížil tomu jejímu.

Šel směrem k východu a po boku toho slepého vlka. Byl zvláštní, moc zvláštní. Jak chtěl tento Ikke jako léčit bez zraku? Pokud byl slepý od narození, tak věděl, jak vlčí tělo vypadá pouze hmatem. Tohle byl fakt šílenec. "To bych nedal. Jak dlouho nic nevidíš?" Asi si zrovna nějak neuvědomil, že by mohl i těmito slovy ublížit. Už jenom tím, že se o tom s vlkem bavil. Nejsou vůbec na slepotu nějaký bylinky? Na žádný si nevzpomínám. Zamyslel se na chviličku. Ach jak by mu byl tento ubožák vděčný, kdyby ho Kari vyléčil ze slepoty. Počkat... a nezvládnul by to Kari i packami? Napadlo ho a okamžitě měl chuť to vyzkoušet. "Jsem rád, že to jméno nezní třeba trhle. A jo, dalo by se tomu říkat kolega. Chodíváš často do jeskyně?" Věděl on vůbec o sbírce bylin v jeskyni?

Překvapeně zamručel, když mu Roo oplatila útok. Byl předtím zcela uvolněný a Roo i věřil, takže nebyl připravený k žádnému útoku. Podařilo se jí proto Kariho položit k zemi. A možná se i podvědomě částečně nechal. Dokud se ho nepokusí sežrat, tak mu nevadila jejich momentální pozice.
Když teď docela zranitelně ležel na zádech, neudržel se a usmál se na Roo tentokrát výrazněji. Jeho úsměv pak doplňovala zákeřná okouzlenost. I když se jejímu činu vůbec nebránil, přišlo mu to působivé... Ale i tak předtím udělala chybu svou nepozorností. "Jistě jistě. Ale magii může mít protějšek taky." Odvrátil jí. Nijak extra se nepokoušel zjistit, co má tato vlčice za magii. Samozřejmě by ho to sice zajímalo, ale nevyptával se. O tak důležitou informaci se nejednalo. "Tak nad čím jsi přemýšlela?... Měl bych tu nějaký čaje na uklidnění, na depresi, pokud bys chtěla." Alespoň je teda dokážu vyrobit. Napadlo ho náhle. Moc nad svými slovy nepřemýšlel a tak se mohlo stát, že by se jí tím mohl dotknout. Takhle zamyšlení vlci obvykle totiž trpěli. Psychicky...nějak.

To si dělá srandu? Karimu by asi ještě moc nevadilo, jak ho Féja setřel s tou reakcí na pád, ale Karoušovo oslovování jiných do toho tahat nemusel. Vždyť zatím to nikomu nevadilo? Alespoň si tedy nevšimnul, že by to někomu vadilo. A pakliže s tím měl Feier tak velký problém, tak to mohl říct alespoň méně urážlivě. Nejdříve se Kari na chvíli odmlčel a podíval se jinam. Pak se však pohlédl zpět  do Feíkova obličeje, v němž bylo snad nemožné spatřit někdy štěstí, a promluvil: "Narozdíl od někoho se snažím být slušnej." Odpověděl hnědému vlku a od ucha k uchu se usmál. Jakoby to byla nějaká nepotřebná a milá poznámka. A proč to řekl takhle mile a rovnou po něm neprsknul něco hnusného? No protože si z Feiera nechtěl udělat nepřítele. Poskytoval Karimu cenné informace a v podstatě ho i učil (dalo by se říct). A o to by nerad přišel. "To sice jo, ale teď na podzim? V některé dny je už dost chladno a pokud narážíŠ na tuto krasavici často, tak jsi fakt štístko." Pokračoval s klidem a snažil se neznít uraženě, což mimochodem byl. Ale byl to také šikovný herec a tak se mu dařilo tuto emoci skrýt. "O rostliny se zajímám už od vlčete. Jo všímám." Představte si to, mistře. "A zpracované květy třezalky jsou dobrý třeba na puchýře a spáleniny, ale v kontaktu s ostrým sluncem můžou to dané místo ještě zhoršit vyrážkou." Zamyslel se na chvíli a zacukal ušima. "Sušená a vylouhovaná ve vodě pak může dobře zapůsobit na špatnou psychiku." Odpověděl s klidem. Na čajíky byl Kari docela specialista. Jen mu chyběla magie ohně. Ta by se mu teď na zimu hodila. "Aa… kytky mám docela taky rád, nosívám je na hlavě, vykám vlkům často a nestydím se za to." Takže jo, možná jsem trochu kytičkář. A jestli s tím máte problém, tak se o tom raději nezmiňujte.

I on nechtěně tichounce zavrčel, když se pod ním Roo začala vztekat. Nemyslel to vážně. Jednalo se o pouhý reflex. Byla to reakce na to, jak začala vrčet ona. Ani náhodou nebyl naštvaný nebo agresivní, naopak byl i docela rád, že narazil zrovna na Roo. A ne třeba na nějakou pitomou tulačku či Feiera. Ten by zase chytil záchvat poučování a vynadal by mu za to, že na něj Karda zaútočil a mohl by ho tím zranit. Zkontroloval by mu jeho košík a buhví co všechno ještě. Ani nevěděl proč, ale to Feíkovo poučování, jestli se tomu tak dalo říkat, ho značně štvalo. Asi na to měl Kari až moc velké ego. “Jo, jsem to já. Nad čím jsi přemýšlela, že jsi byla tak nepozorná.” Zeptal se s nenápadným úsměvem a dal jí konečně prostor. Ustoupil a uvolnil svaly. “Mohl bych být kdejaký tulák a zranit tě.” Jeho slova by se dala nazvat varováním. Opravdu od bety nečekal, že se tak snadno nechala svalit na zem. Určitě byla nad něčím zamyšlená.

Když uslyšel zavýt kohosi ze stejné smečky, vydal se k místu, odkud něčí hlas přicházel. Běžel přes syslí háj a po pár vteřinkách se dostal až k místu zvláštního děje. Nebyl úplně tak zvláštní, spíše nevšední. Řešily se tu dvě narušitelky a řešily se už očividně násilnější metodou, protože se zde nacházelo již více vlků z Kariho smečky. Feier, slepý Ikke, Roo i Artemis. A všichni nenávistně vrčeli a mračili se na ty dvě holčiny. No tuto podívanou si jistě nechtěl nechat ujít. Jednak to bylo pořádné vzrůšo, jednak by se mohl Kari hodit a jednak se vcítil do ostatních ignisánků tak, že i on cítil jistou zášť.
Když už se nacházel kousek od toho všeho, sám pro sebe si napjatě a zároveň trochu naštvaně zavrčel. Pokud tady dojde ke rvačce, jeho léčivé pacinky by se mohly hodit. A tak jen tak stál v pozadí s napůl vyceněnými tesáky a byl připravený na cokoliv.

Ještě chvilku po tom, co se Karimu podařilo uklidnit se párkrát uchechtl, ale to už bylo takové to neškodné uchechtnutí, kterého nebylo třeba si všímat. Už vůbec ne v téhle situaci. Dobře, dobře Kardo, uklidni se, jinak tě tu Feier asi zabije. Říkal sám sobě v duchu a sledoval každou Feierovu reakci. Vypadal totiž dost nabroušeně. To nevypadalo ani trochu bezpečně. A Kari už věděl, jaké to je, když vyprovokuje někoho silnějšího k útoku. Už se do takové nebezpečné situace párkrát dostal a bylo mu to znát na tváři. Krásná Kariho jizvička dokazovala, že by si měl každý dávat pozor na to, koho provokuje.
Ano, choval k Feíkovi jistý respekt, ale ne takový, že by se před ním podřízeně krčil s ocasem mezi nohama. To fakt ne. Protočil očima a pak tedy uznaně promluvil:"Mmm, dobře tak bolí vás něco? Netočí se vám hlava? Rána to byla pořádná, to musím uznat." A znovu se na konci posměšně uchechtnul. Ale rychle pak nahodil vážný pohled, aby tím Feiera nějak nerozzuřil. "Jo, já tam občas něco hodím, ale když je sucho, tak to suším na kdejakém stromě. " A pak tím plýtvám na pokusný léčebný lektvary, ale o tom radši pomlčím. Pravdou bylo, že Kari si někdy vzácnost těch rostlin neuvědomoval. Ale to se prostě u objevitele stávalo. "A mám tu docela dost listů zářivníku, pár třezalek, na který jsem měl docela štěstí, nějaký mechy, ty se dobře používaj jako umývací materiál. No a pak tu mám… eh… no ty červený bobule. Je to aj proti únavě" Zarazil se trochu a zamyslel se. Zapomněl název těch bobulí. Však netrvalo dlouho a zase si vzpomněl. "Nějaký šípky či tak něco" Tak a teď už mohl odvrátit pohled od svého košíku a sebevědomě se pousmát. 

Snažil se na vlka nezamračit a dařilo se mu to. Konec konců byl Kari velmi dobrý herec a jestliže chtěl vypadat klidně, tak tak většinou vypadal. Počkat... ale vždyť tady nemusel nějak vypadat či nevypadat. Ikke byl slepý a Kariho zamračení by si ani nevšimnul. Tybrďo, to je praštěný. Řekl si v duchu a hned nato se opět vykašlal na své herectví. Protočil oči v sloup a pak se zamračil. Přesně tak, jak chtěl. "Tak to je dobře, a zatím jsi jako nenarazil do žádného místního stromu?" Podivil se trochu tomu, že se vlk dokáže i bez zraku orientovat. "To je dobrý, já narozdíl od tebe vidím... i v noře. Ale když chceš, tak jdem." Řekl neutrálním tónem v hlase. Pokrčil rameny a vydal se tedy k východu. "Já jsem Kardanisis daffodil de Sinister Kishonikai a o léčitelství se zajímám už dost dlouho." A s Feierem se určitě znám líp než ty.Ach proč měl Kari tendence si takhke zvyšovat ego?

Přicupkal k pramenu řeky, aby se zde napil studené vody. Měl po zdlouhavých hodinách cestování po území pořádnou žízeň. Co přesně dělal v dnešní den? No sbíral hromádky bylinek a shromažďoval je všechny na jednom místě. Pokaždé je dával někam jinam. Když pršelo, přemisťoval svou sbírku do jeskyně, když bylo naopak sucho, věšel je na kdejaký strom a postupně jimi plýtval na svých léčebných pokusech. Potřeboval by nějakou vlastní skrýš, kam by ty rostliny a potřebné materiály pro léčitelství dával. Nějakou noru či tak něco. Zatím ale neměl čas si něco takového vybudovat. Příliš moc se staral o pohodlí smečky a také vlastní. V poslední době se i dost věnoval své léčitelské práci a studii. Nebyl čas, vskutku nebyl.
Konečně došel k prameni a napil se. Hned potom si pohodlně lehnul do jehličí a mechů lesa a rozhlédnul se po okolí. A když se tak rozhlížel, spatřil nedaleko jakéhosi vlka. Nebo spíše vlčici? No bylo mu to jedno. Nebál se, že by se jednalo o nějakého tuláka, protože tuhle už kdesi ve smečce viděl. Věděl, že to nebyla tulačka.

Kardanisis zde byl na dalším zdlouhavém lovu bylinek. Každý věděl, že les byl bohatý na podrost různého druhu a také mechy a bylinky. A tak se stavil zrovna sem. A jak na loukách, tak i tady bylin na zimu ubývalo. Blížil se podzim a za ním hned zima. A Kari věděl, že v zimě pak nebudou téměř žádné rostliny k nalezení. Proto se jich snažil pobrat co nejvíc teď. Měl s sebou svůj pofidérní košík z klacíků a kusů suché trávy. Ano, už před nějakým časem se tímto svým výrobkem pokusil napodobit ten košík Feierův. Ale nešlo mu to. Kariho výtvor sic fungoval dobře, ale vypadal naprosto směšně. Však narozdíl od právě přítomného Feiera měl svůj košík z půli plný.
Pro Kariho byla Feierova přítomnost neskutečným štěstím. Aby se před Karim někdo takhle rozbil, to musel být snad dar od někoho tam nahoře.
Kardanisis neváhal a hned jak viděl ten pitomý pád, tak spustil takový smích, až by tím nakazil okolí. Smál se nahlas a tak upřímně, že z něj štěstí a zároveň posměch i sálal. "Ale dobrý den, mistře Feiere." Promluvil s neustávajícím smíchem. Nejradši by zůstal v klidu stát a případně Feierovi nějak pomoci, ale prostě to nedal. Smích byl silnější. "Omlouvám se, ale nemůžu si pomoct." Pokračoval snažící se konečně uklidnit.

No do prkýnka, to Karouš podělal. Na jednu stranu si po vlkové odpovědi říkal, co sakra za lemply byl schopný Raymond do smečky příjmout, ale na druhou stranu mu bylo Ikkeho trochu líto. Uvědomil si, že mohl vlka svými slovy zranit víc, než původně chtěl. Sice býval někdy dosti zákeřný, ale příliš moc by vlku ze stejné smečky ublížit nechtěl. Jako malému i Karimu jiní odrostenci ze smečky ubližovali nu. A tak k němu cítil jistou empatii. Nerad by dále poukazoval na vlkovu slepotu."Ou...eh...tak to promiň hej." Zareagoval docela zmateně na Ikkeho slova. Chudák, co tu vůbec ještě dělá? Bylo mu značně nepříjemné, že se teď omlouval někomu takhle... no... slabému. Ale udělal to pro své svědomí a vlkovu hrdost. "To je jedno, stejně bych po západu zase odešel." Postavil se na všechny čtyři. Protáhnul se a pak přišel k vlku blíže, aby si ho lépe prohlédnul. Tak a v týhle noře už fakt chrápat víckrát nebudu.

Ještě chvilku tam jen tak přikrčeně stál a skoro nedýchal. Však ve chvíli, kdy se zdálo, že je Roo nejblíže už snad i reflexivně vyskočil ze svého úkrytu. Vzduchem se pak řítil přímo na tu mladou vlčici a bylo mu jedno, jak moc ji naštve. Ano, už párkrát takhle na cizí vlky vystartoval a nedopadlo to zrovna nejlépe. Třeba Xenn. Když Kari tenkrát na Xenna vybafnul, měl obrovské štěstí, že od něj utekl živ a zdráv. Jizvičky od Xennových drápů, které se při jejich setkání zaryly do Kariho tělíčka, jistě ještě stále zdobily jeho krk. Na krku měl ale hustou srst a tak tam nešly žádné jizvy vidět. Ne tak, jako na jeho tváři. Ach kdy už konečně Karouš dospěje.
Ale Roo on věřil. Byla to členka jeho smečky a tak pochyboval o tom, že by ho po tomhle chtěla nějak zabít. Snad.
Dopadl na její tělo a celou svou váhou se pokusil Roo složit k zemi. To se mu snad ale podaří. V takové rychlosti a s jeho hmotností by se to podařit mělo.

Dnes byl takový ideální podvečer k odpočinku. Na bylinky se dnes Kari vykašlal a udělal si pouze procházkový a odpočinkový den. Nebyl ani na lovu, ani na obhlídce hranic, nic. Jen se celý den procházel a polehával. A protože většinou trávil spánek někde mimo společnost, rozhodl se, že si vyzkouší i odpočinek v noře. Kdy tam totiž spal, to si ani nepamatoval. A zrovna v tuhle dobu se zdálo, že tam nikdo není a tak nebude mít problém se společnosti. Špatně se mu spalo, když měl někoho poblíž, proto v téhle smečkové noře netrávil noci.
Lehnul si zde do temnějšího rožku a nevnímal světlo, které přicházel zvenku. Lehnul si do klubíčka a klidně usnul. Že bylo venku ještě světlo, to mu nevadilo.
Už už se začal potápět do hlubokého spánku a snů, když vtom ho probudil jakýsi zvuk. Byl to hlas. Neznámý hlas patřící nějakému vlku. Kardanisis bleskově zvednul hlavu a chvíli se pátravě rozhlížel. Mžoural očima po prostorech nory. A pak ho i zřel. Poblíž Kariho ležícího těla se nacházel světloučký vlk, kterého Karda sotva dokázal rozpoznat. Neznal ho, to určitě ne. Ale někoho mu vlk připomínal. Asi už ho někde předtím Kari viděl, což bylo důkazem toho, že se asi jednalo o jednoho z těch novějších přírůstků do smečky. Ani příliš nepáchnul tulákem, takže už musel nějakou chvíli pobývat mezi ignisany. "Copak nevidíš, že se tu snažím spát? Jsi snad slepej?" V tuto chvíli se Kardanisis vykašlal na veškerou svou slušnost a vyprsknul to na přítomného vlka narovinu. Mluvil ospale a nabroušeně. Přesně tak, jak by mluvil asi každý zrovna zbytečně probuzený vlk.