Príspevky užívateľa

Číhal za jedním z větších kamenů. Držel se po větru tak, že ho jeho budoucí kořist mohla ucítit jen velmi velmi těžko. Bylo to jasné. Měl vyhráno. A co vlastně byla ta zvěř, na kterou si zde číhal? Nebyla to úplně lovná zvěř, byla to Roo. Vlčice z jeho smečky a znal ji už docela dobře. Když se nad tím tak zamýšlel, tak patřila mezi to málo vlků, které znal nejlépe. Bylo smutné pomyslet na to, že už zde znal vlky takhle málo. Kdysi zde míval celou svou rodinku a teď?... No cítil se občas docela sám. Ale snažil se na svou samotu nemyslet. Vždycky si v duchu říkával: Máš svou smečku, máš všechno, co bys měl chtít. A pomáhalo mu to.
Ještě před chvilkou zkoumal místní okolí. Mohly by se tady totiž vyskytovat nějaké neznámé bylinky, které by mohl testovat. Měl pro svou práci dokonce připravený košík. Pokusil se jím napodobit košík, který si s sebou nosil Feier. Ten Feierův byl fakt super výrobek. Ten Kariho zatím vypadal docela pofidérně. Kari to moc dobře uplést neuměl. Co se týkalo tlapek, tak ty moc šikovné neměl a navíc ho nikdo ani plést neučil. Feiera o to zatím nepožádal. Celkem se divil, že se chtěl stát tak moc léčitelem.
Svůj košík si odložil hned, když si přítomné vlčice Roo všimnul. Chtěl ji polekat. Liboval si ve škádlení jiných vlků. Tak proč nevyužít příležitosti?

Konečně už si nemusel dávat pozor na to, aby nevypadal jako ubrečená dámička a mohl se soustředit na něco jiného. I když toho soustředění nebylo u téhle Kariho práce mnoho. Stačilo si jen pamatovat a vědět, kam si naházel bylinky na hromádky a co s nimi pak. Horší už bylo míchání léčivých směsí či hledání pevných materiálů k výrobě obvazů či lékárničky. To už bylo složitější. Ani vázání uzlíků na rostliny, aby držely pohromadě a mohl je sušit bylo obtížné. Jeho malé vlčí tlapy na to totiž nebyly tvořené. Takové svazování stonků pro něj bývalo často hororem. "Jo, poblíž by měly být asi čtyři. Některé jsou až dole v lese, ale tam už dnes nemusíme chodit." Tam dole už si to někdy poberu sám. Pomyslel si s jistým nadšením. Vydal se pak tím směrem, kterým Roo ukázala a chystal se do tlamy nabrat hromádku rostlinek.

I Kardanisis sem dnes v noci zavítal. Obcházel hranice, jako by to snad byla jeho práce. Ne, on se zajímal o bylinky, o léčitelství. Proto také nebral dnešní noc, jako nějaký pracovní čas. Procházel se okolo hranic jen tak pro svou vlastní zábavu. Nic víc.
A jakoby někdo tam nahoře věděl, že dnes Kari nemůže spát a nudí se na noční procházce, seslal mu společnost. Byla to neobvyklá společnost. Totiž tulačka, která neměla tak blízko hranic vůbec co dělat. Když se mu dostala do čumáku a později ji i zřel, rychle se připlížil blíže k ní a nijak se neschovával. Naopak se k ní vydal cestou, kde byl moc dobře vidět. Chtěl totiž, aby si ho všimla. "Zdravím, tulačko. Copak děláš tak blízko našeho území. Hm?" Usmál se na ni zákeřně a hodlal ju poslat co nejdál od hranice. Bylo podezřelé, že zde šmejdila takhle v noci.

Tak pakliže bude z Kariho jednoho dne ten léčitel, tak bylo asi dobře, že bude moci Roo skočit za ním, až bude mít nějaký zdravotní problém. Bude muset být fajn, když si bude moci vybrat takového vlka, který jí bude sedět, aby ji ošetřil. Sám Kardanisis zatím sice neznal Feiera moc dobře, a tak jej nepovažoval za nějakého úchyláka, ale věřil by tomu, kdyby mu to Roo řekla. Tedy alespoň by dokázal uvěřit, že minimálně tady mladé dámě Feier prostě nesedí. To se stávalo skoro každému. A s největší pravděpodobností i ona nesedla Feieru. V každém případě o tom neměl Kari ani ponětí. Nezmínila se o tom vlku. "Pokud tě to bude bavit..." Nastražil uši a pousmál se. Proč ho tak potěšilo, že mu nabídla pomoc? Samozřejmě mu nevadila její přítomnost, ale pravda bavit se o jeho slabinách mu bylo značně nepříjemné. Kardanisis se radši bavil o jiných věcech. I hádky s jeho sestrou pro něj byly příjemnější než tohle. Škoda že tu už s ním nebyla. A po tom, co si to znovu uvědomil, zase posmutněl, ale tentokrát se jeho ksicht ani trochu smutně nezkroutil. Nedal to už na sobě znát. Už stačilo tohoto trapného plakání.

Vypadalo to, že se tato vlčice chystá k odchodu. Karimu by upřímně asi nevadila její společnost, ale ten vzácný klid by také ocenil. Proto byl na tom s názorem i přáním tak nějak neutrálně. Bylo mu jedno, co udělá. Samotnou obhlížet hranice ji mohl nechat. Nebyla ve smečce až tak krátkou dobu, aby jí nemohl věřit. Navíc, přece by ji takto někdo ze smečky nezaúkoloval, kdyby se jí nedalo věřit. "Já vím." Promluvil s tlamou plnou potrhaného masa a chlupů kořisti. "Mmm, moc dlouho tu nejsi." Odpověděl jí. Che, narozdíl od ní se do smečky již narodil a byl její součástí vlastně ještě v mámině břiše. Mohl ji považovat za nováčka a moc dobře to věděl. "Znám ten pocit. Tak zatím a úspěšnou hlídku." Rozloučil se a byl ještě té slušnosti, že jí popřál štěstí. Ach rád by ji poznal lépe. Vypadala docela mile i když i trošičku falešně.

Ze stromové kůry na stromech si vytvořil dvě malé mističky. Ode dne, kdy potkal Feiera s jeho dokonalým košíkem měl hlavu plnou nápadů. A jeden z těch nápadů byl jako stvořený pro dnešní den. Na slunci bylo neskutečné horko a ve stínu o dost chladněji. Nebylo dusno a tak se Karimu lépe pracovalo. Tím nápadem byl pokus s vodou. Tohoto tmavého vlka velmi bavilo poznávat nová místa jak na území smečky, tak i mimo území. Tak proč si svou oblibu poznávat nevyzkoušet i na věcech či dějích? 
Do malých mističek napustil vodu z pramenu řeky a každou mističku umístil na jiné místo. Měl dvě misky a jednu umístil na místo, kde slunce střílelo své paprsky na zem a ohřívalo cokoliv, co se ocitlo mimo stín. Tu druhou pak dal kousek dál pod strom, kde bylo ve stínu větví a listí mnohem chladněji. Chtěl tím docílit ohřevu vody. Ta na slunci by měla být za chvíli horká jako moč. 
Přinesl si sem z jeskyně heřmánek, který byl typický svou vůní a hodil pár květů do každé misky. Pak si lehnul pod jeden ze stromů a čekal co nejdéle uměl. 
Po dobrých 10 minutách už to nevydržel a postavil se, aby se podíval na své dílo. Nejdříve přišel k misce ve stínu. Napil se vody v misce a nezjistil nic. Voda byla studená a bylinkou páchla stejně, jako když směs předtím připravil. Pak přišel ale k misce na slunci, v níž už byla voda dosti horká. Však nebyla tak horká, aby se z ní nedalo napít. Slunce neumělo moc dobře ohřívat. Napil se z té a údivem byl celý bez sebe. Ono to něco dělalo! Když se napil, tak tím voda ne jen voněla dvakrát více, než předtím, ale také to nabralo heřmánkovitou chuť. Takovou nahořklou, ale dobrou. Moc velká změna to nebyla, protože nebyla voda v misce ani zdaleka vařící, aby dostatečně vylouhovala heřmánek, ale přece jen. Bylo to jiné. Takže od tohoto dne Kari věděl, že aby docílil nějaké reakce, musel vodu ohřát. Pak by mohl docílit i toho, že nemocní vlci nemuseli jíst zdravou bylinu jen tak suchou, ale napít se bylinkové vody, což bylo mnohem snazší! Podívejme jaký jsem génius. Ani nepotřebuju učitele, vystačím si totiž se základy. Byl náhle pýchou celý pryč. 

Konečně se jejich téma začalo vyjasňovat k lepšímu. Kardanisis by nikdy nevěřil, jak moc ho dokázala řeč o jeho práci uklidnit. Konečně nemusel ukazovat svou slabost a zaměřit se na rostliny.
Na její slova chápavě přikývnul a opatrně Roo poplácal po hlavě svou tlapou. Jakoby chtěl uklidnit vzlykající vlče. Jen více odtažitě. Při poplácání ale nemusela vlčka ucítit jen Kariho soucit, ale také jiné příjemnosti. Pokud měla nějaké bolístky na hlavě, tak teď ji přestaly bolet, protože se tlapou Kari dotýkal její hlavy. Bylo zvláštní, jak lehce dokázal vlka zbavit fyzických problémů.
"Jo, a mám více hromádek. Až támhle dole pod kopcem." Hlavou naznačil směr, kterým se nacházel prostor pod velkými kopci. Některé jeho hromádky bylinek se nacházely až mezi stromy. Tak čtyři tušil, že za dnešek nasbíral. Tyjo, dost jsem toho dneska nabral. Jak dlouho mi to muselo trvat? Ani si v tuto chvíli neuvědomil, kolik času svou prací zabral. Čtyři hodiny, možná víc. "A měl bych je ještě dnes odnést někam pod střechu. Takže..." Vydechl nepohodlně. Tvářil se, jakoby se už s Roo chtěl loučit, aby se mohl pustit do odnášení.

Nyní byl nesmírně rád za svou hustou srst, protože pod ní se jistě celý červenal. Studem se červenal. Jaký to byl chlap, když si jeho smutku i jiní všimli. A ještě k tomu Kari, takový zkušený herec, který často svou emoci dokonale zamaskoval úšklebky a přetvářkami. Dnes se mu smutek nepodařilo ukrýt před světem. To byl tedy trapas. 
Po jejích slovech se na chvilku zarazil, ale pak pootočil hlavou ještě více do strany. Tímto si tedy řádně pokazil dojem. A pak že ignisák. Shazoval si sebevědomí pouhými myšlenkami. "Houby s octem." Promluvil odmítavým tónem a svou tlapou se pokusil odtáhnout Roo dál od svého těla. Nebylo to proto, že mu tam vadila, spíše proto, aby jí ukázal svůj nesouhlas. Pak se to však změnilo. Ona k němu měla soucit! No toto. Podíval se na ni s překvapením ve tváři. "To je mi líto. Ale s mojí rodinou... já jsem v pohodě hej." Konečně zněl přesvědčivěji. Odmlčel se a pak pokračoval. " Freya že?" Ujišťoval se, že mluví zrovna o ní. "Měl bych se vrátit do práce." Odskočil od tématu a vůbec mu to nevadilo. Bylo načase změnit konverzaci v něco zajímavějšího a hlavně příjemnějšího. Snaha probudit trochu lepší atmosféru se mísila i s upřímností. Opravdu by měl zase sebrat ty hromádky bylinek a odnést je alespoň k noře nebo do jeskyně, kde na ně nezaprší. 

Xenn byl zastaven. Ale nikomu nebylo známo na jak dlouho a Karimu bylo jasné, že teď po něm půjde ještě více nemilosrdně. Okamžitě vystřelil na nohy a ještě bolestně vypísknul. Bolelo ho celé tělo z toho, jak si s ním předtím hrál. Jen rychle nahlédl dolů, kam ten šílenec spadnul, pak se otočil směrem k hranicím Ignisu a rozběhnul se co nejrychleji to šlo. Na svůj bolavý krk a záda na chvíli úplně zapomněl. Jednoduše zdrhal tak rychle, že se jeho nohy sotva dotýkaly země. Snad ještě rychleji, než na lovu. A proč by ne? Vždyť mu každou chvilkou mohlo jít o život. Navíc měl Xenn ještě křídla a Kari jen nohy, takže by ho jistě dohnal, kdyby se hned zvednul a neřešil své bolístky. Až Kari doběhne na území. Jistě zaleze do nejbližší skrýše a bude se rozhlížet, jestli se ten zloduch náhodou nesnaží dostat na jejich území.

Už viděl, jak se na něj řítí vlk, který byl oproti Karimu docela dost velký.  Přece jen Kardanisis byl v tu dobu sotva odrostené vlče a neměl ještě svou vysněnou dospělou výšku ani sílu. Už odmala si přál být tím silným a dospělým vlkem, i teď by rád měl více svalů. 
Napřímil se ke Xennovi hrudí tak, aby jej položil na záda, až na něm přistane. Přesně tak, Kari chtěl být položen zády k zemi. Se zavřenýma očima očekával dosti nepříjemnou bolest. A tak se i stalo. Neuběhla ani vteřina a už cítil, jak se s velkým nárazem ocitl na zemi a Xennovy drápy měl zaražené až pod kůži. Hlasitě při tom vyjekl. Div mu ten zablešenec dech nevyrazil. "Trochu citu do toho zabíjení, ty surovče." Zasípal na něj a z hrdla se mu vydralo naštvané zavrčení. 
Už dál nehodlal snášet toten humus. Svá zadní chodidla zamířil přímo na rozkrok okřídleného vlka. Snad tam teď v leže dosáhne. Pak následoval velmi rychlý a silný kopanec. A přímo mezi zadní. Kari by si na něm klidně i nohy zlámal, aby ho to pořádně bolelo. 

A stalo se přesně to, co nechtěl aby se stalo. Zeptala se ho, co se děje. Do prkýnka! Teď bude muset vymyslet důvod, proč by měl být tak divnej. Ale svou rodinku rozhodně zmiňovat nechtěl. To pro něj bylo až moc soukromé téma, i když to byl jeden z jediných důvodů, proč byl na tom v posledních hodinách špatně. Že já jelito se chovám jak malé vlče, kterému právě ukradli oblíbenou hračku. Zrovna v něčí společnosti. Zrovna před Roo. Litoval svého vlastního rozhodnutí. Ach proč on se radši pobaveně neusmál, když do něj málem vrazila? "Aale, copak to nevidíš?" Bylo načase přijmout do hry excelentního herce. "Dusno, vlhko, hnusno. Jeden by se za takových podmínek jen mračil." Pousmál se na svou společnici. A ne, nic lepšího v tu chvíli fakt nevymyslel. Zahrát to, to by mu šlo, ale vymyslet něco chytřejšího, tak to už moc ne.

společný trénink:

I Kardanisis sem dnes zavítal. Vlastně vůbec nečekal, že narazí na partu vlků a nakonec se rozhodne s nimi strávit trochu času. Byl zrovna totiž na pouhé procházce územím. Bez cíle. Na čisté procházce a kontrole okolí. Většinou měl nějaký cíl. Často se zabýval sběrem bylin, trénováním své magie na rostlinách či průzkumem neznámých míst. Dnes to bylo ale jiné. 
Došel svižným krokem na místečko, kde se nacházela partička vlků. Čím blíže k nim byl, tím lépe je rozpoznával. Jeden z nich byla Roo, kterou už znal docela dávno. Tedy párkrát se s ní již setkal. Pak tam byla jakási černá vlčice, kterou už také potkal v horách. Teď, když ji viděl na slunečním světle, tak byla mnohem hezčí. Dále tam vedle ní stál hnědý vlk s košíkem. Toho ještě neznal. Nejspíše patřil k těm nováčkům a jediné, co se na něm Karimu zatím zamlouvalo, byl ten super košík na rostlinky. Hodlal mu jeho nápad ukrást a vyrobit si takový také. A posledním vlkem z party byl Stadley. Ach to byl panečku fajn vlk. Kardanisis toho modrého ďáblíka znal už od svých prvních dnů života a vždycky s ním zažil jenom srandu. Nojo, volba byla jasná. Půjde ty zablešence pozdravit! 
Přišel k hnědému vlku s košíkem, posadil se blízko něj a začal. "Zdravím vás!  Pane hnědý, máte vy to ale super košík." Pochválil mu jeho užitečný výtvor a s neutrálním výrazem ho pozoroval. Že z něj chtěl vytáhnout informace? Samozřejmě z něj chtěl vykroutit všechno možný. Poznat nového vlka ve smečce nebylo nic, co by se dělo každý den. "Jste na lovu bylinek?"

Nevšimnul si jí proto, že byl tak moc zabraný do svých myšlenek. To byl důvod, proč si téměř ani nevšiml, že do něj skoro vrazila. Jediné, co stihnul postřehnout bylo to, že se u něj mega rychle objevila a najednou tu byla. Z bodavého ticha se stala rázem debata o tom, proč by se měla Roo omlouvat. Jako když smetete prach z police. Jednou tam je, pak ani nemrknete a zas tam není. Všechno to probíhalo tak rychle a nečekaně, že ho to celého zmátlo. Nejspíše se stále ještě probíral z těch myšlenek. Asi bylo dobře, že se tu zjevila tato skvrnitá vlčka. Bez ní by tu byl schopný i usnout. "Eh... možná... trochu. Asi jo." Smutek z jeho obličeje opadl. Nahradil jej takový zmatený ksichtík. 
Hned potom, co to dořekl, pootočil se k Roo ramenem, jakoby se jí kompletně chtěl vyhnout. Jakoby tu vůbec nechtěl být. A taky nechtěl, nebylo příjemné, když ho někdo vyrušil v jeho smutné chvilce.

A hned následoval Xennův další útok. Stále neměl dost. On ho chtěl zabít, to bylo Karimu nad mraky jasné. A napadla ho další věc, kterou by se mu mohlo podařit Xenna alespoň na chvíli zastavit. Vlastně ho v těch pár vteřinách napadalo více věcí. Mohl bych mu vyflustnout hlínu do xichtu. A nebo ho chytit pořádně za ocas. Jenže na to nemám čas a ani vhodnou chvíli. Zamyslel se a div stihnul něco vymyslet do chvíle, než ho ta obluda přišpendlí k zemi. Slabiny, jakou slabinu bych moch napadnout i v leže? A v tu ránu ho napadlo jedno velmi choulostivé místečko. Hodlal této slabinky využít.
Hleděl se docela vyděšeně na Xenna. Svůj klidný výraz už si prostě nedokázal udržet. Stál na místě a čekal na další útok. Jenže tentokrát se nechystal uhnout. Chtěl se nechat srazit k zemi.

Došel zde až ze zalesněných a nižších oblastí igniského území. Měl v plánu dnes sbírat a zkoumat nové bylinky, aby měl přehled a mohl na nich zkoušet účinnost. Aby si přiznal, docela ho to bavilo, dost ho to bavilo. Až tak moc, že zabraný do hledání, trhání a nošení na hromádky se dostal až sem nahoru. A ano, až tak dokázal být Kari zabraný do své práce i koníčka. To, kde se vlastně nachází mu došlo až v tu chvíli, kdy v jeho okolí začalo ubývat stromů a rostlin, které by mohl natrhat. Od té chvíle už pokračoval dál jen tak z nudy. Chtěl se trochu odreagovat od práce. Již zmíněné hromádky s bylinkami si hodlal sebrat do úkrytu později. Ušel nějakých pár kilometrů celý zabraný tentokrát do svých myšlenek. Nakonec se posadil pod menším travnatým hrbem a s obličejem upřeným do země dál přemýšlel. Jeho původní plán skončil. Dnes už se mu dál nechtělo trhat rostliny. Dnes ne. 
Smutně se hleděl do země a myslel na Clay, Klematis a svou drahou máti. Na své nejbližší a nejmilejší známé. Vždycky si přál, aby mohl stát navždy po jejich boku a chránit je, však teď byly všechny fuč. Nechal je odejít. Ani nevěděl, kde jeho sestry jsou. A příšerně by lhal, kdyby řekl, že mu obě nechybí. 
Ze smutných myšlenek ho vytrhla vlčice, která se zničehonic objevila za jeho zády. Byla to Roo a omlouvala se za něco, co Karimu nebylo ani známo. V tom šoku mu ani nedošlo, že jej nějak vyrušila a nebo do něj málem vrazila. "Zdravím..." Odmlčel se panečku na dlouhou chviličku. "N-nemáš za co se omlouvat. Co se děje?" Mluvil k mladé Roo, jako k nikomu předtím. Ani nepamatoval, kdy naposled tento klidný smutný a zároveň bezbarvý tón v hlase použil