Príspevky užívateľa

Potvora jedna, ještě se na Kariho pak tlemila, jakoby se jí líbilo, že se jí leknul. Ačkoliv by Kardanisis udělal v jejím případě to samé, nyní mu to přišlo hloupé. Možná by se nakonec omluvil za vyrušení, ale to už je vedlejší. Nuž snažil se ignorovat její úšklebek a navázal na její věty. Ještě před tím než promluvil, zatvářil se, jakoby mu řekla největší blbost, jakou vůbec říct mohla. Však byla to i z části pravda. "Proč bych měl mít nečisté svědomí?" Tentokrát se otočil k vlčici celý a klidně se na ni pousmál. Jeho úsměv nebyl pravý, ale vzhledem k jeho hereckému výkonu se tak mohl zdát. Kari neprovedl nic špatného a byl si jist, že na každá její nebezpečná slůvka bude mít dobrou odpověď. "Jenom aby. Ty jsi tu nová že?" Nevěřícně odpověděl na to další a znova zakončil otázkou. Opravdu jí moc nevěřil. Její srst nebyla tak nasáklá pachem smečky, jako třeba u těch, kteří tu jsou pomalu déle, než Kari. A to Kari se sem narodil. "Tak to jsem rád, že i dnes v noci máme hranice pod kontrolou." Ach pamatoval si na časy, kdy ho, jako malé štěně, kdosi vzal s sebou na obhlídku hranic. V té době byl tak nadšený, že může jít dělat něco tak důležitého pro smečku. Teď by do něčeho takového dobrovolně nešel. Jen když to po něm smečka chce. On ve prospěch ostatních rád jen lovil a uzdravoval rostlinstvo.
Svou kořist uchopil do zubů, lehnul si a pokračoval v jídle. "Díky. Ty si užij pohled na mě." Pousmál se na Mal ještě víc.

Až hlas právě přicházející vlčice probral Kardanisise z jakéhosi spánku. Přes mlaskání a chroupání dobrého úlovku ani nezaslechl dusot jejích tlap, jak k němu přicházela. Její příchod ho tedy nejen překvapil, ale dokonce i vylekal. Vylekal tak moc, že sebou celý trhnul a to dosti nápadně. Jeden by se divil, kdyby si Kariho leknutí tmavá vlčice nevšimla. "Sakra, já se vás lek." Bleskově otočil hlavu směrem k vlčici a jednou tlapou si zakryl svou kořist. Celé jeho gesto by se dalo považovat za reflex. Proč já už radši nespal? Právě mě vyděsila obyčejná vlčice, budu z toho mít slušný trapas a ještě s mojí noční svačinkou má problém. "A ano, touhle dobou mám větší klid na jídlo... Noční procházka?" Odpověděl docela slušně a hned potom položil podobnou otázku. U toho se nenápadně zamračil, poněvadž jeho zmíněný klid právě ona narušila. Navíc měl podezření, že má něco proti jeho nočnímu lovu. Che! Kari si bude lovit co chce a kdy chce. Chvílemi mu i problesklo hlavou, zda vůbec patří do smečky. Však to mohl za chvíli zase vypustit, protože podle pachu by tuláka poznal snad okamžitě. Teď když byla blízko, cítil i on ji. Pro jistotu se sic hodlal zeptat, ale momentálně na to nebyl vhodný čas.

To už neměl Xenn dost? Jako stále musel Karimu nějak ubližovat? Toto se mu snad líbilo jako. Muselo se mu to líbit, jinak by si takhle s Kardanisiskem nehrál. To on si začal a stejně dělá, jakoby se snad Karimu za něco mstil. Ach proč nemohl mít Kari více štěstí. Rozhodně byl Kari jedna smůla za druhou, protože potkat hodného a vyrovnaného tuláka se mu podařilo málokdy. Vlastně téměř vůbec nepotkával ty hodné vlčky, kteří by se ho nepokoušeli zabít. Možná Kari často až moc provokoval, ale vždyť tihle by mu šli po krku i bez toho. Zejména tenhle. První Kariho útok na tohoto Xenna byl myšlen čistě kamarádsky. Jediné, co s Xennem ze začátku nemyslel dobře, byla ta krysa, kterou vyhodil. "Dávej si bacha" Poznamenal náhle v zápalu boje. Svá slova myslel doslova. On totiž čekal onen další útok a tak využil svého očekávání. Uskočil hned jak to šlo a rychle se přikrčil, čímž se vyhnul Xennovým drápům. Jakoby se chystal na skok. Xenn měl více síly, než Kari, ale uměl také využívat například mozku či mrštnosti? Uvidíme.

Ani nestihl pořádně zareagovat a už se ocitl mimo pevnou zem. Jediné, co v ten okamžik z kariho vypadlo bylo jen tupé zavrčení, které se mísilo s bolestným zakňučením. Ono ho to až tak moc nebolelo, ale šok a rychlost, s jakou ho Xenn uchopil, Kariho prostě donutilo tento zvuk ze sebe vydat. Tentokrát už se zděšenému pohledu nevyhnul. Podíval se na Xenna, jakoby měl každou chvilkou přijít o nějakou končetinu. Ovšem netrvalo to dlouho. Za chviličku se zase ocitnul na tvrdé zemi. Tak tvrdé, že mladého Kariho tím dopadem zabolelo rameno. Ale byla to zem. Alespoň už ho ten pomatený tulák nedržel ve vzduchu.
Kardanisis se bleskově postavil na všechny čtyři, aby byl rychle připraven na jakýkoliv útok. "Ach! Vlastně jsem i rád, že toho očividně víc nesvedeš." Nahodil trochu falešnější úsměv, aby své dosti kostrbaté větě dodal více sebevědomé barvy. Jestli si od tohoto pomatence domů donesu další jizvu, tak se mi to fakt nechce vysvětlovat. "Hele to byl vtip, jasný? Fakt mi tady nemusíš dokazovat, co svedeš... Je mi jasný, že jsem lepší. " Uchechtnul se. Safra, možná by ho neměl až tak moc provokovat... No co? Alespoň můj proslov mu štěstí nepřinese. Pomyslel si nakonec pozitivně.

Jisté okolnosti ho zavedly až sem. A to jisté tentokrát neznamenalo jen tak ledajaké. Byly to naprosto nevídané okolnosti. Kardanisis patřil mezi ty, kteří dokáží tísnivé pocity a myšlenky rychle zahnat, ale nyní se mu to nedařilo. Všude ve vzduchu, v lesích, na loukách i ve vodě cítil napětí. Možná to bylo smečkovým stavem, ale tuto možnost vylučoval. On se většinou dokázal se situací vyrovnat a zrovna špatný stav smečky bylo něco, co by dokázal přetrpět. Tohle bylo jiné. Něco vážnějšího, jenže Kari absolutně netušil co. Považoval by se za blázna, kdyby neměl důkazy, které by dokazovaly vážnost a skutečnost situace. Ptáci se chovali divně. Byli často až moc ticho, jako v noci. I kořist byla vnímavější, než obvykle. Jen se pokusil přiblížit k srnce a ta si ho okamžitě všimla. To se většinou takhle rychle nestalo. Zvířata nebyla tak všímavá a opatrná. Měl z toho špatný pocit.
Přišel na toto místo a lehnul si uprostřed jeskyně do klubíčka. Jakoby čekal na její soucit. Jakoby čekal na útěchu od něčeho, co ani nebylo živé. Útěchu od místa. Kéž by se mohl vrátit do chvíle, kdy zde poprvé viděl světlo. Také byl ve stresu, ale měl tu svou maminku, která ho dokázala rychle uklidnit. To bývalo žůžo. Rozhodl se si na chvíli poležet a popřemýšlet nad svým stresem. Případně si i odpočinout. Krátký spánek nikomu neublíží. Naopak mu to možná pomůže.

Ještě pár vteřinek se posouval svižně vpřed, ale pak už ho to přestalo bavit. Možná by bylo lepším rozhodnutím, kdyby si to snědl v klidu zde. Daleko od všech ostatních... tedy skoro všech ostatních. Měl totiž společnost, o níž však zatím neměl ani potuchy. Díky větru byla nedaleká vlčice ve výhodě. Kardanisis ji ani neucítil. Možná by se mu přec jen něco v čenichu zaseklo a tak by měl na její přítomnost podezření, ale když teď měl pod tlapami tak voňavou a zakrvácenou kořist, cítil téměř jen to.
Lehnul si uprostřed kamenité plochy a jídlo si položil mezi přední tlapy. Teď už si jen spokojeně cpal břicho čerstvým masem. Kdyby tu stál někdo přímo u Kariho, jistě by poznal, že mu to chutná. Hltal to, jakoby týden nejedl a mlaskal jako uslintaný pes. Teď už ho okolí moc nezajímalo.

Právě se vracel z dlouhé prohlídky. Prohlídky území za hranicemi, území tuláků a kupodivu se mu i zdařilo na nějakého narazit. Sic nevyšlo to tak, jak by si představoval, ale i přesto byl spokojen. On si nelámal hlavu obyčejnými nepříjemnostmi, které se mohou dít téměř každý den. Vlastně na to neměl v mozku momentálně ani místo. Neustále se mu totiž hlavou honila situace ignisu. Bylo naprosto nepřijatelné pomyšlení na to, jak moc špatně na tom byli. Taková obávaná a silná smečka, ta přece nesmí selhat! Přesně tak to bývalo za jeho štěněcích let. Úplně mu zaplavovaly mozek starosti o společnost, jež bývala Kariho rodinou a i domovem. Ach štěstí, že se mu právě dnes k večeru podařilo ulovit menšího zajíce. Alespoň úspěšný lov mu mohl zvednout náladu. Jeho úspěch mu také pomohl na chvíli zapomenout na starosti.
Vykračoval si svižným krokem po drsném terénu a nesl si svou kořist. Mnohdy jídlo nechával spíše smečce, ale dnes měl opravdu hlad a tak se rozhodl o úlovek nedělit. Prohlížel si okolí, dokonce i tmavou oblohu, a naslouchal i zvukům. Zkrátka si hlídal situaci okolo. Opravdu nepotřeboval aby ho někdo třeba pronásledoval. Vlastně by v takovém případě musel Kardanisis řešit vážný problém. Překročení hranic, to byl opravdu problém a hlavně pro tuláky, kteří kvůli tomu mohli přijít o zdraví. Teď v noci by byl problém možná i dosti vážnější, vzhledem k tomu, že už většina vlků ze smečky spala a tak byli zranitelnější.

Musel opravdu uznat, že vzhledem k tomu, jak silný oproti Karimu Xenn byl, nebo alespoň tak vypadal, tak z něj měl respekt. Ano, možná víc než respekt, ale rozhodně, ani nájodou to nedal najevo. Ignisan přece nemusel být zcela klidný, stačilo by, kdyby klidně jen vypadal. A herec byl Kari přímo brilantní. Hodlal tedy své schopnosti i využít. "Podívejme se, máme tady citlivku." Kardanisisův hlas se jen trošku zatřásl. Přesně už teď věděl, co řekne dál. "Jediný, kdo by tu měl platit jsi ty, zablešenče bez výcviku, bez kultury i cílu." Také začal vrčet. Nemyslete si, že když se Xenna bál, tak vůči němu necítil i vztek. Tuláčisko zlotřilé. Ani neví, s kým má tu čest. Vůbec nemá potuchy, že proti němu stojí ignisan. I když asi dvakrát mladší a slabší, ale to už nikoho nezajímá.

Ajaj! Měla odpověď... hm... Kari bude muset vymyslet taky něco rychlého, přece nebude jen tak stát, že ano. No na chviličku se pohlédl na zem, ale pak zase vyhodil hlavu do vzduchu a čumáček nahoru. "Jo, je pravda, že si lovíte sama, ale lovíte někdy i pro jiné? Che! Tulačko hloupá, nesnažte se." Nyní už pohodlně seděl v kratším a vlhkém podrostu poblíž říčky. Příjemná atmosféra, ale nepříjemní vlci. Vždycky to muselo něco pokazit a většinou to byl právě tulák. Mnohdy se k nim ani hezky chovat nevyplatilo, to věděl Kari z vlastních zkušeností. Dokonce už jako vlčata měli velmi urážející argumenty. "Učedníci se hrabou rozhodně mnohem výše, než vy." Úsměv mu při poslední větičce opadnul a hlavou ucuknul kamsi jinam. Jako když se jednou urazil na svou sestru, taky takhle při tom ucuknul hlavou jinam. Ach škoda že tu nebyla. Mnohem více by zde ocenil Clay, než tohoto zablešence. Dlouho svou sestřičku neviděl, tuze dlouho jí z lásky neolíznul ten její tmavoučký čumák.

Chlad vycházející ze studené a divoké vody mu sahal na tlapky. Při pocitu toho náhlého chládku se mu na chvilku zježila srst až na hřbetu. Mohlo to pak vypadat, že se mu zježily chlupy na zádech díky reakci té vlčice. No naštěstí tomu tak nebylo. Nepocítil ani drobeček nervozity či velkého emočního stresu. Už vůbec tak moc, aby se pak ježil, to opravdu ne. Naopak byl dosti klidný, dokonce měl pro vlčici rychlou odpověď. "Oh! Tak to se pletete, mladá dámo. My totiž máme své problémy. To víte, potrava, potíže s jinými smečkami, starost o učedníky... Je toho hodně." Upozorňoval ji. Vždyť tolik práce nemůže žádný tulák mít. Už vůbec ne, když se chtěl Kari stát léčitelem. Pro to musel dělat hodně. To tulák si jen musel dávat pozor, aby nezakopl o nějakou neznámou věc. "Jinak jsem Kardanisis, pro vaši informaci." Jako nějaká namyšlená dámička si začal prohlížet drápky na přední tlapě. Jakoby si o ně snad nějak pečoval.

Kiler x Arxi


Matery x Tazzy


Shahir x Dovahkiin

Jak tak pokračoval podél lesní říčky, narazil za chvíli nečekaně na vlčici. Aby si tedy přiznal, tak takhle z rána ještě moc vlků nepotkal a už vůbec ne venku. Že by i zablešení tuláci byli někteří ranní ptáčata? Asi ano. Celkem rychle se střetli a vlčice rychle začala mluvit. Zdálo se, že by ráda navázala nějaký kontakt i když z ní zrovna moc štěstí nevyzařovalo. Nuž Kari jí hodlal slušně pozdravit také. "Zdravím! Myslel jsem si, že tulačky proleží celé ráno v pelechu." S širokým a téměř nepředstíraným úsměvem ve tváři se hleděl na modrou vlčici. Sice se tvářil dost mile, ale rozhodně to až tak laskavé být nemělo. Že ji urážel? Jistěže. Po dlouhé době mlčení a usmívání se na kohokoliv cizího bylo poškádlení slastné pro jeho mysl.
Posadil se hned, když byla vlčice nejblíže, pak se jen nepřestával tvářit neškodně a trpělivě čekal na reakci. Možná bylo na Jaře snazší i škádlit kolemjdoucí. Nu uvidíme. Možná si jeho urážky ani nevšimne. Ale tak blbá asi není. To by musela mít mozeček jako ty lesknoucí se ryby v potůčku.

Chladným pramenem lesní říčky se proháněla jedna rybka za druhou. Příroda, jakoby se probrala z jakéhosi spánku. Nejen lesy a louky byly plné zvěře a kvetoucích rostlin, ale i ve vodě se probouzel život. Kardanisis byl zvyklý na led v potůčcích, který musel prorážet packami, aby se mohl napít. Nyní se stačilo jen sehnout a už vlku divoký proud pocákal tlamu. Teď bylo s Jarem všechno lehčí. Dokonce i na pohled to bylo příjemnější. Plno nových barev, pohybu i pachů. Sic teď bylo vidět více sluníčka, jehož paprsky pálily vlka do očí, ale stíny stromů chránily před horkem a velkým světlem. Kardanisis se brzy z rána procházel podél říčky a hleděl se na vlnící se vodní hladinu. Ještě byla trochu mlha z rána a tak moc nemělo cenu se rozhlížet po okolí. Viděl by jen občasné bílé prázdno mezi vzdálenějšími stromy. Naštěstí by měla tato mlha každou chvílí zmizet. Skoro každé ráno nakonec opadla, s tím měl Kari již nějaké zkušenosti. Rád spával venku. Líbilo se mu usínat a probouzet se sám někde uprostřed lesa mezi kořeny stromu. I teď byl sám a užíval si ticha. Prozatím. Jen ladným krokem postupoval kolem břehu a míjel zelenající se stromy. Už měl namířeno zpět na území ignisu, kde by si mohl obstarat snídani. Po ranní procházce mu vždy pořádně vyhládlo.

No dobře, tak takovou reakci opravdu nečekal. No jo, tuláci byli všichni stejní. Možná nemělo ani cenu být na ně hodný. Vždyť tenhle byl taky úplně vymaštěný, vypadal, jakoby chtěl s Karim udělat to stejné, jako s tou předešlou kořistí. Přitom to Kari myslel jen z legrace. Ale to se mu nepovede. Tady mistr ignisan si nenechá ani nadávat a ani ubližovat. Už vůbec ne od tohoto TULÁKA prašivého. Když s ním teď tak ošklivě hodil o zem, oklepal se a rychle se stavěl zase na nohy. "Co je? Můžeš být rád, že jsem to nemyslel vážně." Snažil se udržet, aby nevyslovil podobnou nadávku nazpět. Nechtěl se chovat jako vlk. Nechtěl být tak neslušný. "Oh, snad jsem tě tak moc nevyděsil." Opadla z jeho hlasu náhle nervozita. Dokonce se zákeřně pousmál a natočil hlavu na stranu.
Že se Kardanisis pokoušel vlka vyprovokovat? Ne, teda alespoň ne moc. Spíše se mu snažil Kari ukázat, že se mu čin moc nepodařil. Že se mu nepodařilo Kariho vystresovat i když si očividně přál Kariho krev v tlamě.

Z Kardanisise jakoby vyprchala žárlivost, vztek a prostě všechno to, co předtím cítil při jejích prvních větách. Vystřídala tyto pocity stydlivost a štěstí najednou. I když byl stále trochu mrzutý, když zaslechl jméno Ray, stejně se začal skoro červenat, protože vyslovila, že ho má ráda. Bylo mu příjemné slyšet, že ho má ségra ráda. Nejspíše právě to potřebovat, aby nebyl uražen. Clay jej dokázala vyfouknout těmito slovy.
Seděl tam a poslouchal omámeně a zároveň zaseknutě Clay a nyní již neměl dalších poznámek. Jakmile už nebyl tak napučený, nenacházel moc dalších narážek. Nuž prostě byl zticha a teprve až když byla Clay na odchodu, nadechnul se a jakoby chtěl ještě něco říct, začal - "Počkej... eh ne běž... už tě nechám." Vyřkl, ale stejně tak rychle, jak začal zase skončil. Necítil se trapně, to ani trochu, ale spíše se zamýšlel nad svou starostlivostí a žárlivostí. Zkrátka nad tím, co mu Clay řekla.