Príspevky užívateľa

Byl z celé této situace chudák nešťastný. Došli až sem, ale přesto byly jeho packy prázdné. Nemohl jak pomoci této cizí vlčici. Mohl jen sledovat, jak ji nemoc dostane. Nebo možná ne? Cizinka jim pověděla, které byliny užíval v rámci léčby své nemoci. O řebříčku jisto slyšel, ale o nějaké zářící rostlině? Pohlédl na Silmu. "Znáte tyto byliny?" optal se léčitelky. Ta jistě bude vědět víc jak on. Jestli se jedná o běžné záležitosti, tak by vlčici možná pomoci mohli? Ale těžko říci. Zatím vše vypadalo bledě.
"Ne..." zamumlal tiše. Její přítel už byl mezi mrtvými. Jistě, mohl se v rámci šamanského rituálu pokusit o nějaký kontakt s ním, ale to by byl příliš šílený nápad. Minimálně by mohl chudáka pohřbít a poslat ho na cestu, ale... Sahat na mrtvé tělo vážně nemocného? Mohl by si takový risk dovolit?
Netušil, co dělat. Opravdu nevěděl a rvalo mu to srdce. Doufal, že ona okatá léčitelka přijde s nějakým řešením. To ona byla ta jediná s pořádným vzděláním.

Přikyvoval hlavou na slova obou. Irisova magie se bude určitě velice hodit! A Solova zručnost bezpochyby taky. Až se skoro pocítil jako páté kolo u vozu. Chudák měl pocit, že žádný zvláštní talent neměl. Ani dobrou magii! Navíc jeho kožuch bude v tomto bílu celkem zářit. Ach jaj. Ale ne. Určitě... určitě to bude dobrý.
"Já jsem dobrý letec a mám celkem dobrou výdrž," pravil. "Ještě mám zbraň, ale zrovna ta není kdo ví jak dobrá, bohužel." Ale třeba se bude hodit, ne? Vlk nikdy neví!
Pak se tu zjevila Bell. Hurá! "Děkujeme!" usmál se na ni. "A snad ti bude brzy lépe." A snad nebudou potřebovat prostředky první pomoci. Ještě by rád byl v celku! No, v celku. To nevěděl, že se nakazil od té pochybné vlčice od kaňonu. Cítil se ale zatím více než v pohodě. Zatím.

Byl tak hluboce zamyšlen, že se přítomnosti Sola skoro až lekl! Chudáček. Ale je ještě příliš mlád na to, aby z nějakého jumpscaru dostal infarkt. "Ahoj, Sole!" pozdravil ho a hned nasadil úsměv, byť ne zcela úplně upřímný. Co tu vyváděl? Dobrá otázka.
"Nic moc, abych řekl pravdu, co ty?" optal se hnedky. Nu předpokládal, že asi nebyl na cestě za nějakou deep misí. Ale kdo ví? Možné bylo vše.
"No... abych řekl pravdu, úplně snadné to není," řekl a poněkud nervózně se pousmál. "Jak tu nikdo další není, tak vlk musí tak nějak na vše přijít sám, když si není něčím jistý. A někdy z toho mohou být celkem nervy. Ale..." Nemůže přeci vypadat jak ustrašená nula! "...učím se to celkem rychle, takže to brzy bude určitě v pohodě." Bude? A co ty jeho zvláštní vize? Měl pocit, že mu z nich brzy drbne. Ale nesmí. Musí být silný!

Samci: Timothee, Rufus, Lokki

Samice: Genlisea, Sasha, Saturejka

Vzhledem k nepříznivému počasí bylo stále méně a méně kořisti a situace začínala býti kritická. Kettu nemohl samozřejmě přihlížet. Chtěl také přiložit tlapu k dílu, ač rytířem nebyl. Stále měl pocit, že tuto situaci zavinil, tak se chtěl nějak... odčinit. Ano. Ale obecně byl vlastně snaživým jedincem, který by se nejraději pro ostatní rozdal.
Nebyl tu samozřejmě sám! Byli tu i Sol s Irisem. A kdo ví, možná se i ještě někdo na poslední chvíli přidá. Kdyby šel lovit na vlastní pěst, nejspíše by toho moc nechytil.

"No..." začal poněkud nejistě. Nevěděl, jak to této jeskynní ženě, realitou moc nepolíbené, vysvětlit. Ne, že by on sám byl realitou políben. Stále byl celkem naivní existencí. Ale už ne tolik! Hoch roste! Opravdu!!
"Celkem je. Čím víc sněhu, tím větší zima. A čím větší zima, tím více nemocí a méně potravy..." povídal a následně se oklepal. Ne! Nemůže na toto přeci myslet! Určitě bude vše v pořádku. Určitě. Všichni přežijou. Všichni.
"Vlastně toho moc neumím," zazubil se. "Ale zajímalo by mě, kolik sněhu jde nahromadit do jedný kuličky. Jako jak moc velkou se může stát, víš?"

Kettu znervózněl. Jestli to bylo tak špatné... Co teď? Nemohli tu tuto vlčici nechat osudu! Jestli umřel její kamarád, nejspíše umře ona taky. Ale zároveň nemohl ohrozit ostatní! Proboha... Bylo mu z toho špatně. Příšerná situace. Šel o krůček blíže k Dýdě. "Ale co když se pak nakazí ostatní? Nevím, jestli máme na takovou situaci dost léčivek..." špitl jí do ucha. Měli přec jen ve smečce děcka. Ano, už odrostlá, ale přesto. Věděl, že jedno z nich, Arkadien, nebyl zrovna... Nu, byl velmi křehký.
"Já jsem Kettu a také jsem z Nihilu," představil se. "Něco vymyslíme..." dodal, ale spíše pro sebe. V životě by si neodpustil, kdyby je tu takto chladnokrevně nechal. Ale pak si uvědomil, že čím déle tu byli, tak tím větší byla šance, že by to mohli chytit. Polkl.

Kettu se cítil z této situace přetížen. Tak hrozná situace, a jak by mohl zrovna on pomoci? Jistě, *něco* o bylinách věděl, rád se vzdělával! Ale i kdyby měl hlavu nasáčkovanou různými kytkofakty, tak by to neměnilo takřka nic na tom, že... Že tu neměl ani lístek. A že v tomto počasí žádnou léčivku nenajdou.
Každopádně poslouchal slova vlčice a přikyvoval hlavou. Nevypadalo to dobře.
"Dobře, Sable June... Určitě uděláme, co budeme moct," pravil zrzek jemně. Když už nebudou moci zachránit Berryho, tak alespoň ji? Podle mnohoočnatky už byl mrtvý. A i mrtvolou šel cítit. Ale nechtěl se v tom určitě tolik rýt. Tulačka o možnosti smrti vidno nechtěla ani slyšet. A dalo se jí divit? Musí to být pro ni strašné...
"Jak se ta choroba přesně projevuje? Jen kašlem?" zeptal se vlčky. Pohledem se zaměřoval především na ni, ne na mrtvého, proto si barevného jazyka ani boláků nevšiml.

"Ahaaa!" vydal ze sebe a pokýval hlavou. Už to chápal! Dýda přeci žila v tom jakémsi podzemním komplexu. Tak samozřejmě, že sníh musil být pro ni žhavou novinkou! Ty jo, jaké to asi bylo vidět poprvé sníh v takovém věku? Jistojistě by měl minimálně podobnou reakci jako ona!
"No, normálně ho tolik nebývá," pronesl zamyšleně a snažil se nemyslet na tu svou sněhovou vizi, co měl. Ne! Určitě je vše v pořádku!
"Ale víš, co všechno se dá se sněhem dělat?" zazubil se. Ano! Nemyslet na kruté časy. Ale udělat si jakési naivní veselé okénko plné hloupostí. Hnedky přiskočil k jakési menší zakulacené hrudě sněhu a začal ji packama strkat dále po snížku, až se koule začala hezky zvětšovat! No jo, takové kraviny tu dělal sám jako děcko. Ještě aby si sněhuláka postavil!

Kettu se skoro až lekl, když jeho oka spatřila Dýdu. Co ona tu dělá? Jak si jí mohl nevšimnout? Skoro se mu až zamotala hlava. Ale dobře. Alespoň ona nebyla vidno autorkou toho příšerného kvílení.
"Vůbec netuším, Deet," řekl poněkud naléhavě. Po těchto slovech se ozval kdosi další. Otočil se a spatřil vlčici s dvěma páry křídel a několikery očima. Pach nemoci. A smrti. Ucítil, jak mu mrazivý chlad projel po páteři až k mozku. Zavál ledový vítr. A zachvěl se.
Všude bylo bílo. Vánice. Pach smrti. Za zasněženými skalisky se mihl stín. Ticho. A náhle se ten samý stín objevil v celé své kráse. Tvor vyskočil a vrhl se po poslední horské koze. Ta začala prchat dolů jak nejrychleji mohla. Stín měl ale křídla a rychle ji dohnal - a shodil dolů.
Kettu se probral do reality a popadal dech. Jak dlouho byl mimo? Co se stalo? Zašilhal pohledem kolem. Tohle nebylo poprvé. Šílel? Co ty všechny vidiny měly znamenat? Co když...
Do reality ho naštěstí hnedky přivedla cizinka svými slzami. Také se mu do čumáku dostal pach smrti, který ho probral ještě víc. Ne. Nemohl dát najevo svou paniku. Musil rychle konat! Cizinka ale nehybné tělo chránila. Nemohl se k němu jen tak dostat. I když nejspíše bylo jasné, co se děje... Kamarád se už nejspíše neprobere. Ale co kdyby, že?
"Co se stalo?" optal se přesto vlčiny. Bez dalších informací asi moc nemůžou, že? Začala mu náhle bolet hlava. Skoro se mu až zraky zamlžely!

Kettu jakožto šaman smečky nemohl chybět u smečkového *rituálu*. Byl celkem nervózní. Byl by nerad, kdyby šlo něco proti plánům a očekáváním! Ale tak, byl to prostý rituál. Nic složitého. Věřil, že pomůže s jejich zimními útrapami. Jak naivní! Ale jak jinak si udržet v takové situaci naději, že? Namočil tedy svou packu do barevné grcky a otiskl ji na stěnu v noře. Tak! A hotovo! Uvolnil tedy prostor pro další jedince. Následně určitě bude očkem ostatní sledovat, jak se jim daří. Bylo důležité v těchto těžkých časech udržet ve smečce soudržnost. Všechno dobře dopadne! Ano!

Kettu si myslil, že je na zdejší horské lučině sám, ale byl vyveden rychle z omylu, jakmile uslyšel velmi známý hlas. Deet! Hned se otočil za hlasem a všiml si, jak na něj mává. Cožpak se děje? Očekával dobré zprávy! Vydal se tedy hnedky za ní. Nu, hnedky. Pohybovat se v tom sněhu byla celkem fuška! Naštěstí k ní ale dorazil.
"Ahoj, Deet!" usmál se. "Co ty tu?" zvídal se a následně se oklepal. Samý snížek! Doufal, že to počasí se brzy uklidní. Nerad by z něj byl chodící nanuk.

Kettua poslední dny sužovaly jakési zvláštní sny a vize. Byl z nich nervózní a měl touhu přijít jim na kloub. I proto se vydal na nebezpečnou cestu mimo území smečky. Netřeba říkat, že toho brzy zalitoval. Sníh padal a padal a nevypadalo, že toto počasí má kdy přestat. Měl se vůbec vydávat pryč? Co když tato cesta přinese jen útrapy?
Z myšlenek ho vytrhl jakýsi křik. Rozbušilo se mu srdíčko. A naivně se rozběhl za zdrojem zvuku. Vůbec by ho nenapadlo, že by to mohla být nějaká léčka nebo tak. Časy jsou kruté. Jistě bude kruté i okolí?
"Haló? Děje se něco?" zvolal.

Všude byl sníh. Jistě, Kettu nebyl zrovna na chlad citlivý, ale stále se přirozeně necítil dvakrát komfortně. Hlavně z toho důvodu, jak měl jakousi zimní vizi. Oklepal se. Furt nad tím přemýšlel. Furt ho děsila představa, že něco pokazil a teď je duchové potrestali nekonečnou krutou zimou. Co s tím teď? Nevěděl. Nevěděl, a to ho příšerně děsilo. Byl myšlenkami tak mimo, že si při chůzi ani nevšiml Enkida. Zaregistroval ho až po chvíli. Skoro se až lekl! Uff!
"Zdravím!" pousmál se a zafuněl. Až po těchto slovech si uvědomil, že ho odněkud poznává... On byl s Hel na plese, že? A nějak divně se na něj koukala. Nu, snad to nic špatného neznamenalo! "My jsme se už viděli, že? Na plese?" řekl hnedky. "Jsem Kettu," představil se. Neměl tušení, že chudák přišel o paměť. To bude hodně awkward setkání.

Poslední dobu trávil Kettu podstatnou část svého času zde ve Svatyni. Pro šamana jako on mělo toto místo přeci jen nemalý význam. Stále si však myslil, že je na toto povolání příliš krátký. Holt byl hoch nervózní z toho, že když něco nevěděl, tak se neměl moc na koho obrátit. Šaman tu byl jediný. A kdo ví, co se stane, když něco zpacká!
Inu, nemohl se však strachem nechat paralyzovat! Co by na to jeho bližní z Nihilu řekli, kdyby nedělal svou práci? Nu, rádi by určitě nebyli.
Dnes tedy vryl do starých kostí jakési znaky a nechal pálit pár bylinek, o kterých se dozvěděl z workshopu, že jsou dobré na kašlík. Dumal, jestli použít i jmelí, ale nevěděl jistě o jeho účincích, tak ho raději nechal být. Chtěl se totiž pokusit o menší rituálek, aby letošní zima nebyla krutá a aby nebylo mnoho nemocných. Netušil, jestli duchové mohou ovlivnit zrovna něco takového, ale proč to nezkusit, že?
Nu, po dlouhém dni zde i usnul. Rošťák jeden! A co víc, dokonce se mu zdál i jeden velice živý sen. Byl na louce v blízkosti lesa a byl všude sníh. Zima. Mráz. I rampouchy trčely z větví. Nikde nebylo ani žíváčka. Chlad vyhnal všechno živé. Ani stopy ve sněhu neviděl. Ani pípnutí sýkor neslyšel. Bylo to poklidné, ale zároveň velice děsivé. Než se mohl hlouběji rozhlédnout kolem, tak se vzbudil a zalapal po dechu. A když se pořádně podíval ven, všiml si, že zrovna začalo sněžit. A ne málo. Měl jedno přání, a to sice, že to byl jen náhodný sen a ne předzvěst něčeho horšího.