Príspevky užívateľa

Pozoroval okolí, kdo tu všechno byl a nebyl. Vidno spousta vlků tu měla svou druhou polovičku. Byl za ně moc rád, ne že ne! Ale taky ho to bolelo, to osamění. Taky by rád měl někoho, s kým by mohl takovou událost sdílet! Bylo to zvláštní. Kettu byl svou náturou spíše společensky založený. Obecně si rád povídal s druhými. Rád byl aktivní. Ale po jistých událostech se jaksi uzavřel do sebe. Vlastně snad pořádně ani neznal nikoho z jiné smečky! Nu, to se mělo teď změnit, neb za ním přišel druhý vlček s hnědou srstí a tmavou hlavou.
"Ahoj!" usmál se na cizince. Moc neměl náladu na usmívání se, ale zrovna mu nedělalo problém tak činit. Čím víc se bude usmívat, tím lépe mu bude, no ne? Věřil, že to tak bude, ano! "Určitě si můžeš přisednout, není problém!" kývl na vlčka. Byl celkem rád, že si k němu někdo přisednul. Věřil, že z toho může být fajn konverzace. "Jsem Kettu a žiju tady v Nihilu. Co ty?" optal se. Po pachu žel nebyl úplně schopen identifikovat původ Rufa. Bylo to především tím, že tu byla spousta jedinců, ale taky tím, že moc vlků mimo smečku vlastně neznal.

Kettu posbíral všechny své síly a šel na ples. Samozřejmě tam nešel jako úplný barbar. Upravil si své vlásky do copánků, alespoň. A sehnal si nějaká kvítka. Hurá! Takto vypadal o dost lépe jak normálně. Nebyl sice vyšperkován tak dokonale jako jiní, ale měl sotva sílu na toto. Alespoň něco, že? Nadechl se. Stále se cítil rozhozeně ze smrti kamaráda, ale nechtěl to dávat tolik najevo. Přinutil se usmívat. Bude to dobrý. Bude to dobrý. Trochu ho mrzelo, že nesehnal nikoho jako partnera, ale co mohl také očekávat? Moc možností tu nebylo. Tak zadoufal, že si odsud odnese alespoň nějakého nového kamaráda. Kettu potřeboval přátel jako sůl. Hlavně v této tíživé situaci, ve které se jeho dušička nacházela!

"Ááále prosím tě!" pousmál se. Nevěřil, že by byla nějak nezajímavá. Na každém vlku je něco zajímavého! O tom byl skálopevně přesvědčen. "To, že má někdo křídla, automaticky neznamená, že je hned díky nim zajímavý a naopak, to, že je někdo nemá, z nich nedělá nezajímavé jedince. Je v tom mnohem víc! Ty máš třeba zase o dost zajímavější kožich jak já." Jistě, zrzků v těchto končinách asi nebylo příliš. Ale myslil si, že Helčino zbarvení zaujme o dost více jak jeho. Kombinace černé, červené a bílé holt byla zajímavá!
Následně došlo na menší talk ohledně původu. A vyšlo najevo, že tady Hel je pořádná cestovatelka!
"Páni! To je super," usmál se. "A věřím, že určitě něco super zažiješ. Ale snad budeš mít větší štěstí jak já! Když jsem prvně vylezl mimo území, tak mě málem sežral medvěd!" uchechtl se. Teď se tomu mohl spát, ale v den okamžik mu do smíchu opravdu nebylo! Spíše do pláče, že jeho osud byl zpečetěn. Ale naštěstí to dobře dopadlo, jinak by tu už chudák nebyl.

"Ahoj," zamumlal Kettu poněkud nepřítomně. Ucítil, jak se mu teď ještě přitížilo. Chtěl být sám, ale cožpak mohl Sola poslat pryč? Bylo by to od něj přinejmenším hnusné. A neměl potřebu být na ostatní odporný. Sol by si takové chování nezasloužil, vždyť chudákovi umřel bratr! Zbyl mu vůbec ještě někdo z rodiny? "Jak to zvládáš?" zeptal se tiše a očkem se podíval na zeleného vlčka. Nu, šlo vidět, že ne příliš dobře. Ale cožpak by se zvládli bavit v tomto stavu o něčem jiném? Alespoň Kettuův mozek byl v naprosté mlze. Nejraději by nic nedělal a spinkal. Dokonce i o dost méně jedl, než bylo zdrávo. Ale nemůže se přeci litovat věčně! Musí se sebou začít něco dělat. Ale to se snadněji řekne jak udělá, že? Neměl ve smečce moc vlků, kteří by ho nějak podpořili, nebo tak. Měl akorát Sola, který se potýkal se stejným problémem jako on. Ach jaj.

"Naprosto ti rozumím. Mít kamarády je super a být dlouho sám? Taky by se mi to vůbec nelíbilo. A... Panebože, ty máš myšáka?!" řekl ke konci možná až moc nadšeně. Musel si toho drobečka hned prohlédnout! A fakt tam byl! Možná až Deet trochu záviděl. Mít mazlíka byl jeho sen! Ale věřil, že i na něj se dostane nějaký osudový pet. "Páni, to je super. Paráda," hlesl. "A mohu se ještě zeptat? Krevelek, to sis vymyslela, nebo to něco znamená?" zvídal se. Třeba to byl nějaký název jejich zdejší rostliny! Byl holt zvědavý a ta myšlenka by ho furt hlodala v mozku, kdyby ji nevyřkl.
Přikývl hlavinkou. No jo, každého někdy přepadne takový blbý den. Život by byl nepochybně hezčí bez nich, ale co se dalo dělat? "Snad ano..." Bylo by smutné, kdyby někdo furt žil ve smutku a špatné náladě! A kdyby ten dotyčný za to něco schytal.
"Zajímalo by mě, jestli jsou někde ještě vyšší stromy jak tady," napadlo ho poněkud náhodně. "Třeba až k mrakům!" zachechtal se nad tou představou. To by bylo boží! A ještě víc boží by bylo na takový strom vyšplhat. Kettu žel i přes svůj vzhled žádnou veverkou nebyl, takže by si tento sen jen tak nesplnil, ale i tak!
"To určitě mohli!" pokýval hlavičkou nadšeně. Následně ukázal packou směrem k horám, kde se ono grillzero nacházelo. "Ty prameny jsou někde tam v horách, takže je to celkem dálka, ale někdy bych ti to určitě ukázal rád!" Kdyby měla Deet křidýlka, tak by se tam mohli třeba vydat i hned, ale bohužel.
"Nooo... někdy třeba jo?" řekl poněkud nejistě a zastyděl se. On a vlivné postavení! Zasloužil by si to vůbec?

"Jo, máš pravdu," uznal Kettu. "Jak ta křídla ve vodě ztěžknou, tak tě jen táhnou víc ke dnu, takže není dobrý s nimi plavat v nějakých divočejších nebo moc hlubokých vodách. Asi je to něco za něco, že? Ne každý může bravurně ovládat vše," zamyslil se nahlas. Být ve všem perfektní a mít potenciál na vše? Bylo by to nepochybně krásné, ale Kettu byl stále jen vlkem, ne nějakou OP všeživelnou bestií. Mohl tedy jen snít o tom, že by byl jako ryba ve vodě. Teda, ne doslova, v rybu se umí měnit!! Ale jako vlk být jako ryba ve vodě!
"Umím," pousmál se. "Ne nějak extra dobře, ale umím. Ale abych pravdu řekl, nelétám tolik, jak bych chtěl. Možná se to nezdá, ale vlka let hrozně rychle vyčerpá, nejsme k tomu tak dobře přizpůsobení jako ptáci." No jo, takovej vlk byl úplně jiná váhová kategorie! A ještě se o to peří starat, šmankote! Bez zobáčku to nešlo tak snadno. A když ta pérka rostou, to dokáže pěkně zabolet a zasvědět.
"Ale asi už dost toho o mně," usmál se poněkud nervózně. Bylo mu trochu blbé takto o sobě mluvit!

Seděl v blízkosti břehu a koukal do blba. Stále byl poněkud skleslý. A po rodině a starém domově se mu stýskalo o to víc. Jako by už neměl mnoho důvodů k radosti. On a nemít důvody k radosti, hrůza děs! Kde je náš starý dobrý Kettu, který se vše snažil vnímat pozitivně? Kde ho najít a zase přivést zpět? Těžko říci. Už ani furt necvičil a nebyl vůbec produktivní! Jen čekal, než si toho všimne panovnice a pošle ho jakož vyžírku do pryč, přesně, jak říkal Lokki. Ah, Lokki. Doufal, že ho tu nepotká. Nechtěl ho ani vidět.
Pohlédl na moře, na tu nekonečnou masu vody. Měl chuť vzlétnout a letět daleko, tak daleko, dokud by nenašel druhý konec. Věděl však, že nemohl. A ani nikdy moct nebude. Místo toho packou shodil okolní kamínky dolů do moře. Velmi intelektuální zábava. Opravdu.

Ztuhnul a lapal po dechu. Nedokázal se rozběhnout za Solem, a tak jen pozoroval, jak mizí v pláni. Začal plakat, ačkoli se pláč snažil ze všech sil potlačit. Utřel si packou slzy a podíval se na mrtvolu. Stále tomu nemohl uvěřit. Že si s Teem už nikdy nepromluví. Že už ho nikdy neuvidí. Byl pryč. Už navždy. Někde v Norestu se pohybuje bestie, co byla schopna toto udělat. A možná nebude jediná...
Packou zavřel Teovy oči. Co s ním teď? Nemohl ho tu nechat. Nemohl ho nechat sežrat vránami. To by nepřežil. Vzlykl. Bude ho muset sám odnést do Nihilu. Bylo to tak správné. Smečka by se s ním určitě chtěla rozloučit a pohřbít ho na nějakém poklidném a důstojném místě. Ne tady. Popadl ho tedy za kůži na krku a začal ho pomalu tahat zpátky domů.

Kettu tu jaksi nepřítomně seděl a hleděl do prázdna. Cítil se sám. Smrt Tea ho velice zasáhla. Jak by taky ne? Byl to jeho nejlepší kamarád. Nezasloužil si takový krutý osud. Byl to dobrý vlk, hodný a mírumilovný. Proč se mu to jen stalo? Proč by měl někdo potřebu tohle udělat? Kdo mu to udělal? A chtěl to vůbec vědět? Z představy, že by dotyčného někdy opravdu potkal, se mu udělalo špatně. Co by dělal? Neměl nejmenší tušení. Povzdechl si.
Normálně, když se mu v životě něco špatného stalo, se otrkal celkem rychle. Snažil se udržet pozitivní náladu. Ale teď byl žal celkem silný. Neměl vůli dělat cokoli produktivního. A on byl produktivní normálně moc rád! Dokonce i když jeho očko spatřilo jakési spící mimčo, tak neměl moc vůli vstát a dojít pro něj. Jako kdyby to byla nepřekonatelná překážka. Chtěl vstát a pohnout se. Ale nešlo to.

Kettu se zasmál, když uslyšel jekot Helenky. Jen doufal, že to byl jakože haha jekot a ne jekot, že se něco seriozně děje! Ale nemyslil si, že by nějaký šplouch ohrozil druhou vlčici na životě. Však všiml si, že šla do protiútoku! Díkybohu včas zavřel oči, aby se do nich další voda nedostala. Na srst ať se klidně dostane. Mokřejší už být stejně nemohl! Po chvíli se naštěstí odvážil otevřít svá oka a spatřil Helenku v hlubší vodě.
"A prý, že ti plávání moc nejde!" usmál se na ni. Kdyby jí to nešlo, tak sebou mrská jak leklá ryba! Snad jí tím nedal omylem pokyn, aby začala předstírat, že se topí. Kettu by tomu totiž uvěřil. Naivka.

Byl rád, když ona síť byla na místě. Popadl ji tedy do zubů a vylezl ven z lodě zpátky na pláž, na světlo. Podíval se na ni. Byla už potrhaná a poškozená. Pozůstatek toho, jak ji s Teem chtěli potrhat tak, aby z ní zachránili želvičku. Ale naštěstí to nebyla vyloženě bída. Nejedna část byla nepoškozená. Myslil si, že určitě bude možné ji použít na onen náhrdelník. Ale menší háček. Jak má z toho čtverečkovaného tvaru vláken udělat něco vhodného na použití na šperk? Nebude to snadné. Jistě se mohl pokusit jednotlivé části od sebe oddělit zuby jak minule. Ale udělat díru zuby je mnohem snazší jak udělat precizní oddělení. Panovnice by se ani nedívala hezky na jakési potrhaná sežvýkaná vlákna. Kdo by to chtěl nosit? Povzdechl si. Byl už z toho unavený. Nepochybně by se toto dělalo lépe ve dvou. Jeden by držel a druhý by kousal. Ale byl tu sám. Však si něco uvědomil. Naděje! Měl přeci svou *zbraň*. Nebyla sice zrovna šikovná na boj, ale tupá zdaleka nebyla. Mohl by ji tedy použít! Vzal ji tedy a začal pracovat. Doufal, že s její pomocí se mu podaří získat dlouhá rovná vlákna, které by mohl použít. S jakým úspěchem je nyní záhadou.

Kdyby i Kettu věděl, že i jeho skolí negativní myšlenky! Jen trochu jiného druhu. Ne, že by byl kvůli nim zlý, ale tuze smutný a vydeptaný. Nu, jednou to v životě přijít muselo. Nikdo nemohl být věčně šťastný, i když by to bylo nepochybně krásné. Doufejme, že se jeho budoucí já z toho dostane. Musí se naučit, jak s tím bojovat. Pak může být skutečně šťastný.
"Svět je fakt malej!" zasmál se. Jaká to mohla být náhoda? Že oba znají stejného vlka? Norest byl přeci jen velikánský a plný vlků! A ještě k tomu, když tu Deet byla nová. Kdo ví, možná zase Variina někdy potkají? Mohla by z nich být dobrá skupinka! "Nooo, aby se to tak nazvat mohlo?" odpověděl zamyšleně. "Moc dlouho jsme si vlastně nepovídali, takže se tolik neznáme. Ale myslím si, že bychom určitě kamarády byli!" Pokud se teda ještě jednou setkají. Ale zdali se tak stane, to je ve hvězdách. Doufal však, že ho ještě někdy uvidí. Kamarádů nikdy nebylo dost!
"No právě! Hrozně mě mrzí, žes tohle musela zažít, určitě to muselo být hrozně nepříjemné. Ale kdo ví? Hrozně moc rád bych doufal, že takoví měli jen hrozně špatný den. Takový den, kdy vlk jen cítí napětí a tak. Ale no, i kdyby, takový den nedává nikomu právo být na někoho škaredý." Holt doufal, že v každém je kus dobra. Že i ti bručouni kolem mohou být za jistých podmínek vlastně hrozně fajn. Doufejme, že ho tento naivní mindset jednoho dne nezabije. Ne v každém byl kus dobra. Dřív nebo později se to musí naučit.
Fascinovaně poslouchal popis Deet. Sotva si dokázal představit takový kraj! Ne, že by Deet neuměla popisovat, to ne. Jen to bylo něco úplně jiného než to, na co byl zvyklý.
"Jo jo, tady bývá hodně stromů, asi víc, jak u vás dole, že? Vždy mě fascinuje, jak některé mohou být veliké! A hrozně staré." Nebyl schopen odhadnout, jak okolní stromy mohou být staré, ale asi hodně. Hodně hodně staré. Věčné!
"Moře jsem taky poprvé viděl tady, takže musím s tebou souhlasit! Furt dumám nad tím, kde ta voda musí končit. A jak se tam objevila a proč chutná tak divně! Je to fakt záhadné místo." A co tam asi žije? V řekách jsou ryby, takže i v moři toho musí být spousta!
"Vodu mám taky moc rád!" pokýval nadšeně a zavrtěl ocáskem. "Jinak, hmm... nic moc tu mimo moře není, ale v horách máme horké prameny!" Snad ne tak horké, aby se v nich někdo usmažil. Nee, určitě to bylo decentně horké.
"Noo, asi bych neřekl," řekl skromně. "Ale snažím se! A někdy teda zaneprázdněný bývám, ale to spíš tím, že trénuju i v době, kdy už trénovat nemusím. Prostě cvičím i ve volném čase, aby ze mě něco bylo. Ale je pravda, že je někdy třeba si jít někam oddechnout."

Dorazil sem. Nebyl to chytrý nápad. Tady přeci jen našel s Teem želvičku. Jaký byl její osud? Nejspíš utekla pryč nebo umřela. Ne. Raději nad tím nepřemýšlet. Určitě bude v pořádku.
Vlezl dovnitř lodě. Chtěl najít zbytky sítě, ve kterých onu želvičku našli. Z vláken té sítě mohl udělat ten onen náhrdelník. Nebyl to špatný plán, myslil si. Lepší vlákna sežene jen horkotěžko. Respektive ho lepší možnost nenapadla. Ale co ten kamínek? Nějaký podobný Lokki vyhodil do moře. Tam ho už nenajde, nikdy. A najít podobný, ach jo, to zase bude na dlouho. Ale možná nějaký podobný předmět bude i zde na lodi? Co si pamatoval, byla zde spousta zvláštních předmětů. Možná tu božím zázrakem bude i kamínek. Kdo ví? Oklepal se a vydal se hledat.

Kettu se nepřítomně prohraboval kamínky, dokud neuslyšel kroky a nespatřil svého bratra. Udělalo se mu úzko. Ne. Proč je tu? Nechtěl ho vidět. Opravdu nechtěl tuhle bestii vidět. Ani nechtěl pomyslet nad tím, co mu všechno hodlá povědět. Ale neřekl nic. Všimli si oba však čehosi červeného. Kamínek. Kamínek, který by mohl být použit na náramek. Než se však Kettu nadál zareagovat, Lokki kamínek vzal a vyhodil do moře. V šoku beze slova zíral. Proč... proč by to dělal? Měl co dělat, aby se nerozplakal. Nikdy se mu už dařit nebude. Nikdy. Ani neměl příležitost bratru cokoli říci. Už byl pryč. Byl opět sám.
Zíral chvíli do prázdna. Už tu být nechtěl. Chtěl jít jinam. Už tuhle blbou hru hrát nechtěl. Stejně už ostatní budou napřed a už budou mít vše hotové. Proč se snažit? Stejně to bude k ničemu. Ať udělá cokoli, Lokki přijde a zničí to.
Lehl si a přivřel oči. Musel se uklidnit. Nádech, výdech. Zatím to nevzdá. Ne. Tahle aktivita, ať už byla jakkoli zvláštní, mu umožnila alespoň chvíli nemyslet. Pohyb léčí. Měl by něco dělat. Ale ne tady. Tady už asi nic nenajde. Nebo tu nechtěl nic najít. Vstal a pomalu se vydal směrem k loďce. Tam třeba něco bude.

Také následně ucítil pach krve a smrti. Ztuhnul. Ne, ne... To nemůže pravda, ne... Cítil, jak se mu začínají zvlhčovat oči. Lapal po dechu. To nemohla být pravda. Vždyť tu ještě pár dnů zpátky byl a smál se. Měl u sebe želvičku. Vždyť ji ani pořádně pojmenovat nestihli.
Šli tedy po pachu než našli zuboženou mrtvolu Tea. Rozbušilo se mu srdce. "Ne, ne, to n-nemůže být pravda..." Třásl se mu hlas. Měl na krajíčku. Jak se to stalo? Proč se to stalo? Zamotala se mu hlava. Teo si toho nezasloužil... Byl to tak dobrý vlček. Jeho nejlepší kamarád. A co on, co teprve chudák Sol, jeho bratr? Ten se musel cítit ještě hůř! Než se však nadál, zelený vlček se kamsi rozběhl.
"Sole!" křikl na něj zděšeně a zalapal po dechu. Kam to utíká? Co když je ten vrah někde v blízkosti? Nemůže přijít i o něj!