Príspevky užívateľa

Za tu dobu, co byl Kettu na světě, se docela vytáhl. Bodejť by ne, když už to není malé štěndo, ale dospívající! Safra, to mu rychle skončilo dětství. Zábava skončila! Brzy začnou tréninky a on si bude muset vybrat své povolání. A on doteď nevěděl, kam má jít! Božínku, to bylo trapné! Chlapec by holt nejraději dělal úplně všechno. Ah, proč to jen nešlo?! Asi holt bude muset najít to, na co má buňky nejvíc. Tak zkusil tedy lov. Co taky jiného, že? S někým se rvát přeci nemůže! A jak tak pochodoval a čuchal kolem, tak si všiml pachu cizince. Zbystřil a zastavil se. Ah, co teď? Moc se chtěl seznámit s novým vlčkem. Ale zároveň by se neměl nechat rozptýlit od svého úkolu! Nu, naštěstí si ten úkol zadal sám, takže by ho doma nečekal sekec mazec. A tak zavrtěl ocáskem a vydal se za pachem, dokud vlčka neuviděl. Byl dokonce i o něco mladší než on!
"Ahoj!" pozdravil zvesela. "Jsi zdejší?" Mínil spíše to, jestli v okolí plání nějak trvale žije. Nebo tak. Nihilský pach totiž neměl! A moc nevěděl, jak páchnou ostatní smečky. Každopádně se snažil působil mile a příjemně. Rozhodně nechtěl cizince vyděsit! Nu, snad se tak nestalo. To by byla veliká škoda. Kettu by totiž nejraději měl všechny za kamarády.

Bellanna, zopakoval si v hlavičce její jméno, aby na to náhodou nezapomněl, a zavrtěl ocáskem jak natěšené psisko. Stále si nemohl pomoct s obdivováním jejího vzezření. A ta křídla! Mohlo by to znamenat, že by někdy mohli jít společně na nějaký letecký průzkum! Určitě bude znát nějaké fígle ohledně letu, které by ho mohla naučit! Ale to asi až někdy v budoucnu.
"Fakt? Ty jo," zareagoval na slova Belly, že tu vyrostla. Hned se jí chtěl zeptat na rodiče, ale to si hned uvědomil, že ve smečce neviděl vůbec nikoho, komu by byla Bella podobná! Takže si to pro jistotu raději rozmyslel. Ale kdo ví, třeba se sama o své rodině rozpovídá. "Takže už musíš být..." započal svou myšlenku, ale náhle se zamyšleně zastavil. Jako kdyby hledal to správné slovíčko! "Dáma! Nebo lady?" dokončil konečně myšlenku. No jo, hoch nezapomněl na slova Volt ohledně oslovování! Tak se chtěl dozvědět, jak správně oslovovat tuhle majestátnou vlčici. Nerad by ji nějak urazil nebo tak! Ačkoli měl prozatím pocit, že se na toto z nějakého důvodu obecně moc nedbá.
"Aha aha. No, jak jsem řekl, vypadá to moc hezky!" pokýval hlavičkou a pomyslil si, zdali tahle vlčice umí číst ve hvězdách. On teda vůbec. Pro Kettua to zatím byla jen změť bílých teček na noční obloze.
"No... jo, přišli jsme sami," řekl už poněkud méně hyperaktivně a přešlápl packama na místě. "A... a líbí se mi tu! Opravdu!" vyhrkl. "Jen se mi furt někdy stýská po starém domově... po rodičích a tak," dodal poněkud sklesle a odvrátil pohled. Doteď sem tam myslel na to, jestli ho rodiče hledají. Kde jsou a jak se mají. A jestli jsou ještě vůbec na tomto světě.

Chudák byl stále poněkud nervózní. Holt vůbec nečekal, že ho tu někdo najde! A ještě při tom, jak si hraje! Zprvu se bál, že vlčice bude trochu soudit, že takto neproduktivně ztrácí čas. Ale jakmile se začala projevovat trochu víc, tak mu došlo, že to nebude žádná přísná paní. Vlastně dokonce působila mile!
"Noo. No ano!" vykoktal ze sebe, neboť si nebyl jist, jak na takovou jednoduchou otázku přesně odpovědět. "Přijde mi hezké, jak se z něj dají tvarovat věci... a tak. Ale zatím mi to s ním tolik nejde," dodal trochu nesměle a už se podíval vlčici do očí. "A... jak se jmenujete? A jak vás mám oslovovat?" zeptal se hnedky. No jó, hned si vzpomněl na to, jak mu Volt vysvětlovala všemožná zdejší postavení. Až mu z toho hlava šla kolem! Nechtěl nic udělat špatně a schytat černý puntík, tak se raději zeptal rovnou. Nu každopádně už bylo naštěstí znát, že z něj ostych pomalu opadává. "Já se jmenuji Kettu!" představil se. "A... jsem tu nový."

"Ahá!" kývl chápavě. "Takže se to asi někdy samo eventuálně objeví. Díky! Budu bedlivě pozorovat, jestli se kolem mě nebudou dít taky prapodivné věci," zazubil se. No on by se rozhodně polekal, kdyby se na něj přilepila čirou náhodou nějaká větev! Co když by ji pak neodlepil? Ále! Nač nad tím přemýšlet! Teovi se očividně podařilo všechny ty nové pseudoparazity ze sebe setřást.
"Ani to nevypadá jako zvíře!" zajíkl se Kettu při pohledu na kostíka. Vypadal jako z jiné planety! Bodejť by se ti dva nepolekali. Hlavně, když se pak odkutálela lebka té prapodivné mrtvoly. Zázrak, že Kettu nezačal pištět jak malá holka! Místo toho uskočil dozadu a začal polekaně popadat dech. Jeho srdíčko teda dostává dneska pořádně zabrat! Chvíli se klepal, ale pak šel o krůček blíž ke kostře. Chtěl být chvíli ten odvážný, ačkoli se odvážně vůbec necítil. "To nemá ani pořádnou tlamu!" vykulil očiska, jakmile mu to došlo. Jak tento tvor mohl cokoli jíst? A dýchat? Možná právě proto umřel! A v tom ho něco napadlo. Podíval se na Tea. "Možná... možná tyto tvory žerou ti, co udělali tu loď!" vyhrkl svou teorii s vykulenými očisky. "Nebo... nebo oni udělali tu loď?" blábolil dál.

Letmo se ohlédl kolem. Srdíčko měl až v krku a rychle přemýšlel, jestli za tím cizím jít, nebo ne! Ale řekl si, že mu přeci asi nic nehrozí, co by mu taky dělal. Hlavně, když autor křupnutí mohl být někdo opravdu nebezpečný! Tak rychle přicupital za cizince a snažil se uklidnit.
"N-nemyslím si," odpověděl vlkovi nervózně. Kdo by ho taky sledoval? Lokki? Ale toho přeci necítil! Vlastně necítil žádného jiného vlka až na cizince. Ale možná mohl dotyčný zamaskovat svůj pach! Ale proč? Udělal snad Kettu něco špatného, že by ho nějaký zlosyn musel pronásledovat?
Než se ale mohl Kettu myšlenkově dopátrat k tomu, kdo by ho mohl sledovat, tak se tu najednou objevil medvěd. Bylo to poprvé, kdy tohoto tvora spatřil. Jeho funění ho zneklidňovalo, ale zatím to nevypadalo, že by je chtěl sežrat. Spíše se věnoval řece. Možná hledal ryby? Jak nad tím Kettu přemýšlel, tak si jich medvěd zatím nejspíše ani nevšiml. Ohlédl se na cizince a už už chtěl špitnout, jestli raději neutečou, když v tom uslyšel varovný řev. A ten byl určitě od medvěda. Musel si jich všimnout!

"Magie?" zopakoval překvapeně. Tohle byla magie? Hustý! Magie lepení si k sobě věcí! Ty jo. To byla opravdu zvláštní magie. Když existuje tak specifická schopnost, tak kdo ví, co všechno dokáží ostatní z jeho okolí! Ale co on? "Noo, abych pravdu řekl, tak nevím. Ještě jsem na ni nepřišel a ani nevím, jak na ni přijít. Jak jsi objevil tu svou?" zvídal se. Doufal, že mu Teo řekne něco, co by mu mohlo nějak pomoci. Taky už chce objevit tu svou! Ale... ale co když žádnou magii nemá? Kdyby ji měl, tak by na ni už přeci nějak přišel ne? Ach jo! Proč to musí být tak složité?
"To můžeme! A neboj, budu dávat větší pozor," kývl, ale co si budem, tady na této staré lodi by byla jen otázka času, než by se něco stalo. Zhluboka se nadechl a vydal se pomalu dál. A netrvalo dlouho a najednou uslyšel jakési cupitání! Chudák se lekl a musel popadnout dech. "Uff... to byla asi jen nějaká myška," vydechoval Kettu a oklepal se. Ach ty myše! Teda, doufal, že to byla jen myš a ne něco horšího. Nevěděl, co jiného by to taky mohlo být. Tak se vydal pomalinku dál a hned na to jeho packy do čehosi šláply. Do čehosi pevného. Sklouzl pohledem dolů a spatřil kostru. Lidskou kostru! Polekal se, ale přesto ani nepípnul, jen vykuleně zíral na tu prapodivnost před sebou.

Ajéje, zkoušky. Těch se trochu bál. Obecně se bál toho, když někdo hodnotí jeho vlastní výkon. Kritika bóli! I když je na místě. Samozřejmě si byl chlapec vědom toho, že jinak se věci dokonale nenaučí. Nějak to ale zvládne!
"Ne, nebojovalo se u nás," zavrtěl hlavičkou. No, děly se u nich divné věci. To jo. Ale nějaká válka? To ne. "No, ale kdysi dávno prý jo! Ale moc o tom nevím." Holt se jako miminoid doslechl kdesi cosi z různých legend, ale že by měl nějaké objektivnější informace, to se říci nedalo.
"Jo jo, něco takového!" pokýval horlivě hlavičkou. "No prostě většina vlků má svoji magii, že jo? Tak bych chtěl na tu svou nějak přijít a zajímalo by mě, jak to udělat!"

Souhlasně přikývl. Fakt to byl těžký opruz. Netušil, že něco tak malinkého může způsobit tolik neštěstí! Tolik bolesti! Hlavně, aby to bylo hnedky pryč. Trochu se zalekl, když se zprvu Teovi nepodařilo třísku vyndat. Ah ne! To jejich dobrodružství skončí tak brzy? A to jen kvůli jeho smůle! Až z toho byl chudáček celý skleslý. Než však mohl jakkoli reagovat, tak hnedky Teo vybalil, že ještě něco zkusí! "Tak dobře," pokýval hlavičkou a následně se pomodlil ke všem bohům, aby to vyšlo. A vyšlo! Tříska byla najednou pryč! Jak se to stalo? Jak ji mohl chytit packou? Nemožné! "Jak jsi to udělal?" vydechl překvapeně s vykulenýma očkama. "Děkuju moc! Trošku to ještě bolí, ale to není nic oproti tomu, když tam ta tříska ještě byla!" štěkl radostně a zavrtěl ocáskem jak vořech. Hnedka ho napadla otázka, jestli chce být taky léčitelem jako jeho maminka, ale tuhle otázku nevyřkl. Nevěděl proč, ale nepřišlo mu vhodné se na to teď ptát.

Kettu se skoro až lekl, jakmile kohosi uslyšel! A hned se na vlčici ohlédl. Ty jo. Nikoho tak velikého v životě neviděl! To jde, být tak velký? Je ještě vyšší jak Bellanna! Třeba taky takto vyroste! I když to bylo poněkud nepravděpodobné. I táta byl nepochybně o něco menší jak ona!
"D-dobrý den!" zakoktal a zavrtěl ocáskem. "Máte moc krásné růžky!" dropl hned nějaký upřímný kompliment. Ale nebyl to takový druh komplimentu, pomocí kterého se snažíte dostat druhému do kalhot. Kdeže! Kettu byl na tohle zatím moc maličký a čistý. On jenom rád chválil druhé, protože si myslel, že by jim to mohlo udělat radost!
"A mohl bych se zeptat? To tak má být, že ti ježečci jsou tak natáhlí?" optal se a zvídavě naklonil hlavičku.

"Tříska? To asi jo, dávalo by to smysl! Ale i tak to dost bolí," řekl s tím, že se snažil v hlase aspoň trochu zakrýt onu bolístku, kterou prožíval. No co! Packa je citlivé místo! A teď v zimě opravdu neměl příležitost na to si na jejich existenci nějak zvyknout. No jo. Vše je někdy poprvé!
Jakmile ho Teo pobídl, tak se odkulhal k nejbližšímu zdroji světla. Naštěstí to nebylo daleko, neb loďka byla plná menších dírek, pomocí kterých se dovnitř dostalo aspoň nějaké světlo. "Stačí tolik světla, nebo musím ven?" zeptal se a následně se sám podíval na svou packu. "Ty jo, je to fakt malý! Jak to vytáhnem?" Doufal, že Teo na něco přijde. Byla by škoda, kdyby kvůli tomu musela expedice skončit! Teda, ne neskončí. I kdyby na nic nepřišli, tak by to vydržel! Určitě! Zatnul by zuby a pokračoval! Nemohl si přeci tohle nechat ujít.

Kettu tu osamocen seděl. Proč, ptáte se? Důvod byl prostý. Včera mu jeho bratr Lokki hodil echo, že jim dospěláci nakázali, že se sem mají další den vydat lovit. Bylo to zvláštní, to nepochybně, ale Kettu neměl na to zpochybňovat bratrova slova. Co když taky byla pravdivá, že! Bohužel se mu hlavně nelíbila skutečnost, že tu bude bratr. Ach jo! No, snad za nimi někdo přijde, někdo dospělý, kdo je zaučí. Nebyl si jist, jestli toto Lokki zmiňoval či ne. Věděl jen, kam a kdy jít na značky. No, snad to dobře dopadne! Protože, co si budem, byl docela nervózní.

Procházel se po této krásné lučině a užíval si zdejšího vzduchu. Byť bylo jaro, tak zde byla kvůli nadmořské výšce stále docela zima. Ale to nebylo nic, čím by se nechal zastavit! Kdeže. Kettu se chtěl naučit lovit. Jenomže nechtěl s touto touhou někoho otravovat, a tak se sem vydal na vlastní pěst. Možná to bylo bláhové, ale myslel si, že takto ho třeba pochválí ještě víc, že to zvládl sám!
Čenichal a koukal okolo, dokud nenašel terč. Zajíc! Úplně se mu rozbušilo srdíčko. Ten byl teda velikej! Kdyby ho chytil a přinesl smečce, to by bylo něco! Pecka! I Lokki by záviděl a musel by uznat, že je fakt dobrej!
Zavrtěl ocáskem a přikrčil se. Neměl nejmenší tušení, jak se tito loví. Ale na to přijde určitě za pochodu! Šel nenápadně za ním. No, nenápadně. Ušák si ho brzy všiml a začal zdrhat. A tak Kettu začal zdrhat za ním! Bohužel zajíc měl velký náskok a byl o dost lepším běžcem, a tak vlkovi brzy utekl do bezpečí.
Kettu celý zklamaný zastavil. Ach jo! To se zase znemožnil! Co teď? Žel mladý vlček nevěděl, že chytit zajíce dělá problém kde komu. To by se pak možná i cítil líp.

"No právě!" kývl s vykulenýma očiskama. "Ještěže tu u nás nežijou! Aspoň doufám, teda. Jinak by nás asi jednoduše vyhnali!" To by bylo fakt děsivé. Jak by mohli tak silného nepřítele porazit? Když umí vyrobit tuhlectu loď, tak kdo ví, co všechno ještě umí! Možná umí udělat zbraně, pomocí kterých by všechny zničili! Ufufuf.
Jakmile zavolal Tea, tak pochopitelně počkal, než přišel. A ten pak na nic nečekal a jako první se vydal dovnitř. Kettu samozřejmě nechtěl být za bábovku, tak šel hned za ním. Bohužel jeho kamarád byl zastaven jakousi překážkou, kterou se mu nepodařilo odsunout.
"Jdu na věc!" kývl motivovaně a vecpal se vedle Tea. Pak se, předpokládám společně, vší silou do onoho kusu dřeva zapřeli. Chvíli to trvalo, dokud se neuvolnilo a s pořádným řachnutím nespadlo na zem. Všude se rozvířila spousta prachu, a tak Kettu zakašlal. Ale ještě předtím ucítil v pacce pořádnou bolest a po kašláníčku zakňučel.
"Mám asi něco v pacce!" řekl nešťastně. Ještě si ji pořádně neprohlédl, tak nevěděl, že se jednalo o pouhou třísku. Ale i ta bolela jak čert!

Kettu se vydal až překvapivě daleko od hranic Nihilské smečky. Ale tady se chtěl zastavit. Jít dál opravdu nechtěl. Už tak to byla obrovitánská štreka! Ale byl rád, že objevoval další a další zákoutí Norestu. Dokonce si i křidýlka protáhl! Let mu zatím tolik nešel, ale byl odhodlán se ho naučit.
Po chvíli se zastavit u řeky, aby se napil. Ah, jak ho bolely nožičky! Snad z toho nebude mít nějaký průšvih. Teda, nevěděl o tom, že by tohle bylo zakázané, ale co kdyby? Nechtěl mít u panovnice černý puntík! To by se studem propadl do země. A na to by nikdy jeho mozeček nezapomněl! Nikdy!
Jakmile dopil, tak se rozhlédl. A spatřil jakéhosi zvláštního protáhlého tvora.
"To je... ježek?" řekl si pro sebe a naklonil hlavičku. Tak takového vidí poprvé! Je natáhlej jak špageta! To je normální? Není třeba nemocný?
Nu, jak tak dumal nad ježkem, tak mu vůbec nedošlo, že tu v okolí byl pach cizí vlčice! Ah, za tu nepozornost by měl dostat přes ušiska.

Po chvíli tichého našlapování konečně spatřil onoho autora pachu. A úplně zatajil dech! Onen vlk fakt vypadal jako ostřílený rváč, který zažil už nejednu bitku. Možná byl nebezpečný! I když, proč? Kettu mu nikdy nic neudělal, tak třeba na něj bude milý a hodný! Ano, tento vlček stále žil v iluzi, že ve všech je něco dobrého. Nu přesto byl z cizince docela nervózní. Co by mu měl říct? O čem se bavit? Aaa! Ne, on na něco přijde. On to zvládne! Najde si další kamarády!
Nu, po chvíli se nadechl, zadržel dech a zvedl packu s tím, že se odhalí. Ale než položil packu na zem, tak se ozvalo hlasité křupnutí, které on fakt nevydal! Ztuhl. Někdo tu nejspíš byl s nimi. Nějaké další zvíře. Snad to byl jen nějaký ježeček a žádný přerostlý medvěd! Trošku polekaně vylezl z keře k cizincovi. "To já nebyl!"