Príspevky užívateľa

Kettu se poněkud Bellanny lekl. Tedy ne, že by se tu zjevila najednou zničehonic. To ne. Přeci jen, schovat velkého vlka ve vzduchu není zrovna snadné. Takový okřídlenec opravdu neletí tiše jako sova. Spíše byl překvapen z toho, jak tato vlčice vypadala. Úplně úchvatně! Nikoho takového vůbec nikdy neviděl! A podle všeho tu taky žila v Nihilu. Super! Víc kamarádů! Možná. Doufejme. Nesmí se znemožnit!
"A-ahoj!" zakoktal a ještě jednou si vlčici pořádně prohlédl. Má dva rohy! A vypadají sakra ostře! Tu by opravdu nechtěl naštvat. "Jo, jsem tu docela nový! A mám tu i bratra! Jmenuju se jinak Lohi Kettu Saarinen, ale můžeš mi říkat jen Kettu. A ty tu nová nejsi, že?" povídal a vrtěl u toho ocáskem. "A mohl bych se ještě zeptat? To máš opravdu na kožíšku hvězdičky? Vypadá to fakt super!" ptal se trošku rozvášněně, ale pak se trochu zastyděl. Mluvil dřív, než přemýšlel, a to se přeci nedělá! Mohl tady paní urazit! A proto se chtěl v rámci slušného vychování ještě omluvit. "Pardon, jestli jsem vás nějak urazil." Ano, raději přesedlal na vykání. Aby fakt vypadalo, že nějaký respekt k ní má!

"Vyrobilo?" zopakoval překvapeně. "Jako jak jsme dělali ty věnečky, tak někdo udělal tohle? Ty jo... Takovou bytost bych potkat nechtěl! Určitě musí být hrozně silná a veliká!" Nedokázal si představit stavět něco tak velikého. A tak zvláštního! Na to by musel mít nějakou super specializovanou magii! Ale ani s ní by ho to fakt nenapadlo.
"No tak dobře, pak se můžeme na ty medúzy podívat," nechal se tedy překecat. On se snadno nechá překecat. No, snad toho nebude litovat! Ale když jsou ty malé prý neškodné, tak to snad bude v pohodě.
"Jdu se mrknout!" řekl nadšeně a přiťapal blíž k lodi a začal hledat. Naštěstí netrvalo příliš dlouho, než něco našel. "Tady!" zavolal na Tea. "Tu je nějaká dost velká díra!" Joo! Fakt půjdou dovnitř! Teda, doufal. Furt bylo možné, že ta díra bude kousek za vchodem nějakým způsobem zablokovaná.

"Fakt?" zamrkal a opět se podíval na onu věc. Takže se tomu říká loď? "Jak to asi vzniklo?" zamumlal s hlubokým zamyšlením. To v moři roste? Nee, to nevypadá jako kvítko. Ale ani jako zvíře! Záhada. Kettu žel nevěděl nic o lidech. Dokonce ani území Kultu byť jen z dáli nespatřil! Má ještě co objevovat, uličník.
"Medúzy?" zopakoval překvapeně. A s mírným zděšením. "Ale na ty se nesmí šahat, ne? Co když se nám něco stane?" Ještě se nikdy žádné nedotkl, tak si nebyl přesně jist, co si stane. Ale kdysi zaslechl, že se to dělat nemá! A tak jako poslušný hoch nechtěl moc riskovat. To radši půjde na tu loď!
"Ale jinak s tebou tu loď moc rád prozkoumám!" pokýval hlavičkou.

Kettu poslední dobou cítil ve smečce jakousi ponurou atmosféru a bylo mu z toho nedobře. Nu, a dalo se divit? Nějací dva vlci prý odešli a další umřel na nějakou chorobu! Žel nikoho z nich osobně neznal a bylo mu to docela blbé. Jako by měl pocit, že selhal ve svém pseudoúkolu všechny znát a udržovat nějaké vztahy! Nu, doufal, že špatné časy jsou pryč a že už bude jen dobře. Ano! Zavrtěl ohonem a vydal se dál krůčkem po pláži, dokud nespatřil jakousi... zvláštní věc. A ta ho velice zaujala! Nevypadala jako nic, co v životě znal. Tak... nepřirozené! Něco takového přeci nemohlo vyrůst ze země, ne? Čas to prozkoumat! A tak se k lodičce rozběhl. A dokonce se mu do frňáku dostal povědomý pach. No Teo, toho přeci znal! Zdobili spolu území! Radostí mu srdíčko zaplesalo, že tu není sám.
"Ahoj!" pozdravil Tea udýchaně, jakmile se k němu dostal. Uf! "Co ty tu? Taky tě zaujala... ta věc?" pravil a ukázal frňákem na loď.

Toshiho slova ho zahřála na srdéčku, a proto se široce usmál. Ano! Jednoho dne určitě přijde s nějakým bomba nápadem! A nihilští soudruzi mu určitě budou za to vděční! Božínku, kdyby se něco takového v budoucnu stalo, to by byl šťastný. I když, Kettu by byl velmi rád za každý, byť jen minimální, úspěch.
"Aha, to dává vlastně smysl!" pokýval s pootevřenou tlamičkou. "Dospělí toho musí umět fakt hodně! Už se těším, až se taky začnu něco učit!" pravil a zavrtěl natěšeně ocáskem. Nejraději by znal všechno všecičko! Ale jak ty vědomosti narvat do takové malé hlavinky, no, to už byla věc druhá.
"To jsem rád, že se tu naostro nebojuje," oddechl si uklidněně. Žádná válka! Hurá! "No ale někdy si rád zacvičím! Až to teda půjde." Jen zadoufal, že jeho protivník v rámci tréninku nebude jeho bratr. To by vše zkazilo!
"Ještě bych měl jednu otázku," vzpomněl si a podíval se Toshimu do oček. "Jak vlastně vlk přijde na svou, tu, no, magii?"

Kettu se zatoulal poněkud dál od svého území. Vlastně si to uvědomil až teď, a proto se mu udělalo ouzko. Kdyby se tu něco stalo, tak kdo by mu zachránil kožuch? Jedině nějaká vyšší síla! Ale na tu se spoléhat nedalo. Polkl a rozhlédl se. Nevypadalo, že by tu číhalo nějaké nebezpečí. Oddechl si. No, i kdyby tu něco bylo, tak by frnknul vzdušnou čarou! Určitě se mu nic nestane.
Oklepal se a napil se studené vody. To mu bodlo! Ale jakmile se otočil, že už raději půjde zpět domů, tak ucítil pach vlčí. A ten vlk určitě Nihilák nebyl! Střihl ouškem. Bude to přátelský vlk, nebo to bude zloun jako ten podivín Roihu? Toho fakt už potkat nikdy nechtěl! Ani nikoho podobného! Ale tak, řekl si, že takových bude jen minorita. A tak sebral své poslední kousky odvahy a šel po pachu. Třeba si najde nového kamaráda! Nebo skončí jako něčí večeře.

No jo, Kettu si holt jen těžko odvykne se furt omlouvat jak ten největší troubelín pod sluncem. Ten by se někdy i pomalu omluvil i za to, že nějakému pánu králi dýchá vzduch. Nebo tak něco. Ale třeba se chlapec stane v průběhu života průbojnějším! Anebo taky ne.
Kýval hlavou. "To zní všechno hrozně složitě," pípl. "Ale asi to dává smysl..? Že to nemá být lehké? Ale... ale třeba na něco někdy přijdu!" pravil s tím, že ze začátku zněl poněkud nejistě, ale pak na něm šla poznat trocha toho odhodlání! Ale kdo ví, jak dlouho mu to odhodlání vydrží. A jak dlouho odhodlání vydrží i paničce-
"Tak to pak jó," pokýval, jako kdyby dával najevo, že tomu rozumí, ale vlastně tomu stále tolik moc nerozuměl. Systém zdejší hierarchie byl tak prazvláštní! Bude těžké to všechno nasoukat do hlavičky, když mu ne všechno dávalo zrovna smysl.
"A myslíš si, že Vo-, teda panovnice, to povolí? A proč se to vůbec doteď učí dohromady? Aby špehové uměli bojovat?" vyptával se nakonec dál, aby tomuto systému rozuměl více. Jistě tu byl důvod, proč špeh a rytíř byli tak u sebe! "A bojuje se tu často?" Těžko říct, jestli chtěl hoch vůbec znát na tuto otázku odpověď. Nu, jen zadoufal, že se tu nebojuje a že je vše jen preventivní!

Lišák byl skoro až nahajpený z myšlenky, že může někomu pomoci. A že mu i napadlo jak! Žel nápad je jedna věc a zpracování je věc druhá. Ale třeba na něco přijde. A jestli ne, tak bude mít depku jak brno.
"No... no prostě mě napadlo, že bych našel nějaký tlustý klacek, který bych ti dal pod ten tvůj pahýl, aby ses o to mohl opřít! A pak bych to něčím spojil. Třeba větvičkama, nebo tak něco!" vyhrkl ze sebe. Doufal, že jeho nápad dával smysl a že vlčka nebude v chůzi paradoxně omezovat ještě více. To by se pak cítil fakt trapně, kdyby mu naopak ještě víc uškodil! Ale to se snad nestane, doufejme.

Kettu by se nejraději sebral a utekl, ale holt se na to příliš styděl, neboť by to přeci nebylo slušné! Zdrhat od konverzace, no to se dělá? Holt to musil nějak skousnout a pak se pomodlit, aby se tohle už neopakovalo.
"Omen nomen?" zopakoval Roižánkova slova. Odkud je slyšel? Neznělo to jako žádné jazyčisko, které by znal! A tahle slova i vidno význam měla. Že doroste do svého jména, hmm... Vlkova otázka se mu vůbec nelíbila, protože nevěděl, jak na ni odpovědět. Lišku přeci nikdy ani ještě neviděl! A ty jo, ještě, že mu neřekl, že má ve jméně i slovo lohi. Losos. Nechtěl být rybinou! Co když doroste do ryby a ne do lišáka?! Úplně se nad tou představou zhrozil! "Já nevím..." zamumlal poraženecky. Měl takový strach, že on tou rybou fakt bude! A vlastně, bratr byl racek a... ti ryby loví, ne?
Kettu byl zase uveden do šoku, když vyšlo najevo, že tady Roihu fakt rozumí řečí jeho kmene! Měl na to tolikero otázek, ale neměl odvahu na to je položit. A taky neměl odvahu na to slyšet i odpovědi. Zná se snad s tatínkem? Nebo měl tatínek nějakou vzdálenější rodinu, o které nevěděl, či spíš neměl šanci se s ní setkat? Byl to opravdu jeho vzdálený příbuzný?! No to snad ne! To nemohlo být ono, nenene.
"Takže když je to nomen omen... tak umíš ovládat oheň?" optal se tedy na něco, nu, jednoduššího. Chtěl hned vytěsnit myšlenku, že by ti dva mohli být pokrevně příbuzní.
"Ale já nejsu mazlíček!" řekl načuřeně a dupl si packou do země. Cožpak vypadal jak nějaký ptáček, nebo něco takového? No, Roihu by určitě řekl, že jo. Vždyť ho už i nazval jako lítací veverku, ty se třeba taky daj ochočit!
"A... a s tebou být n-nechci! Už domov stejně mám!" vyhrkl ze sebe. Srdíčko mu tlouklo úplně ostošest! Nebyl vůbec zvyklý na to takhle bojovat sám za sebe. I když moc bojovně nezněl. Spíš jako zbité děcko.

Kettu horlivě přikývl a začal pozorovat Teovu prácičku. Nejdřív chtěl bedlivě vypozorovat, jak se to dělá, než začne dělat na tom svém. A jakmile už začal chápat, o co vlastně jde, tak se celý věneček rozpadl! Takže to Teo vlastně udělal špatně a teď musí společně přijít na to, jak to spravit, či jaký jiný postup zvolit.
"To nějak zvládneme!" snažil se povzbudit sám sebe, ale hlavně i druhého vlčka. Pak se zamyslil, co by mohlo pomoct, aby věneček lépe držel při sobě. Žel ho toho moc zatím nenapadlo. "Možná... možná by pomohlo, kdybychom použili víc větviček?" Řekl si totiž, že pokud by byl věneček silnější, tak by se jen tak snadno nerozpadl. Ah, škoda, že s nimi nebyl žádný dospělák, který by jim poradil! I když, těžko říct, jestli i dospěláci ví, jak se dělá věneček z proutí.
"Hmmm..." zamýšlel se dál. I u toho pošlapoval na místě. Chtěl na něco přijít! Protože jestli na nic nekápnou, tak neudělají vůbec nic. "Možná by to chtělo něco... něco lepkavého! Co by to dalo dohromady! Víš, co tím myslím, ne?" vyhrkl hned, jak ho něco napadlo. Žel si pak uvědomil, že neznal nic, co by mohlo být lepkavé natolik, že by to mohlo slepit větvičky k sobě. Doma teda z povídání maminky slyšel o včelách a medu, žel s včelkami ani medem osobní zkušenost neměl. A hlavně, v zimě to stejně nenajde!

Slova cizince ho krapet ranila. Že je malej a života neznalej! Nejhorší na tom byla skutečnost, že to byla pravda. Byl malej a prd o životě věděl. Což bylo naprosto příšerné. Začal se cítit tak méněcenně! Blbý na tom bylo taky to, že s tím mohl udělat prd. Jen tak lusknutím prstu nevyroste. Ale... ale zkoumat svět může i sám, ne? Aha!
"Ale já nejsem veverka!" zakňoural. Odmítal být veverkou! On je přeci lišák! Lišky jsou víc cool jak nějaký veverky! Odmítal přijmout takovou roli. To by znamenalo, že by byl jako... jako kořist! I když teda nikdy neviděl vlka lovit veverky.
"Po plameni ohně?" zopakoval a zvídavě naklonil hlavičku. "Takže se jmenuješ... prostě Plamen? Nebo třeba Tuli?" Tuli znamenalo po finsky oheň, ale hned mu pak došlo, že tohle slovo nebude cizinec nejspíš znát. Ups. Raději to dál už nezmiňoval a doufal, že se tohoto přeblbu cizinec nechytne. Ach jo. Už se podobně ztrapnil u prvního setkání s Teem!
Každopádně se s vlčkem cítil čím dál tím hůř. Jako úplná nula! Mamlas a ošklivka! Jeho návrh se mu vůbec nelíbil. To by se musel cítit permanentně špatně a furt vidět, že bude navždy horší než jiní! Stačilo mu, že už si z něj dělá boxovací pytel Lokki.
"Ale já nechci být Zvíře!" snažil se říct rázně, ale dvakrát se mu to nepovedlo. Kdo by taky bral takového špunta vážně. "Chci taky někdy zářit!" Jo jako. Navíc bylo od vlčka pěkně škaredý, jak mu doporučil si najít někoho ošklivého, ale pak mu řekl, že on teď bude ten ošklivý s ním ve dvojici! No tak to ne-e! Navíc se mu cizincův dotek nelíbil, ale to raději nekomentoval. Úplně slyšel mámy hlas, jak by to bylo přeci neslušné! A on to byl přeci slušňáček.

Dalo se předpokládat, že i Kettu si vzal nějaké ozdobné náčiní, či případně pomáhal Teovi s taháním toho, co našel on.
Cítil takové to mírné napětí. Jeho první službička smečce! Velice se těšil na to, jak přiloží packu k dílu. A chtěl to udělat pořádně! Odfláknout to, no to by mu bylo trapně. Co by si o něm ostatní jen pomyslili! No určitě nic pěkného. Sice to nejspíš nebyla pravda, protože přeci jenom, co mohou chtít po půročním špuntovi? Ale i tak prostě nechtěl být za ňoumu.
Doběhl za vrstevníkem a přidal se ke drápání kůrčičky. Nebylo to samozřejmě zrovna snadné, přeci jenom, žádné ostré kočičí drápky neměl a navíc byl ještě dítkem. Tak musel pořádně zabrat, aby šlo něco vidět. Ale přeci se po chvíli podařilo! Následně se ohlédl na soudruha.
"Ozdobíme to s těma mušlema a větvičkama společně?" navrhl. Myslil si, že by bylo zbytečně těžké, kdyby to dělal víceméně každý sám. Hlavně když ještě neměl tak obratné packy. Dělat sám věneček z větviček by bylo pro něj samotného náročně, hlavně, když nic takového ještě nedělal!

"Myš?" zopakoval překvapeně. No, jako malý špuntík ještě v bývalé smečce se myšky lovit pokoušel... No, pokoušel. U tak malého usmrkance by se to snad nedalo ani jako pokus nazvat. Ale jak to bývá, dítka chtějí být často jako dospěláci. A Kettu je chtěl oslnit a dokázat, jaký je to šikovný špuntík! Žel je jen tolik věcí, co zvládne párměsíční dítko. Jinými slovy, plán ztroskotal. A nebýt Lokkiho, tak by se věnoval tomu být opravdu dítkem a ne miniaturním dospělcem. Žel to jeho nápadně vyspělý sourozenec moc nedovoloval.
Následně začenichal. A měl taky pocit, že nějakého hlodavce cítí! Žel nebyl schopen říct o pachu přesné informace.
"Taky ji cítím!" řekl nakonec. "Ale nevím, jestli bude zrovna v podzemí. Tam bydlí jen žížaly, králíci a krtci, ne?" zamyslil se. Ale třeba i myše? No neměl tušení!

Kettu hledal nějaké... nejspíše klacky. Spíše silnějšího rázu. Napadlo ho totiž udělat dřevěnou protézu. Prostě by ji dal na pahýlek a pak by se o ni mohl opřít! Ale... ale jak to dát dohromady, aby to drželo? To vůbec neměl tušení! Sakra! Jak mu to došlo, tak se ohlédl na zvláštního cizince. "No chci ti pomoct! Nechodí se ti s tou nohou přeci blbě?" Čekal by, že jo. Ale kdo ví? Třeba to nebylo tak náročné, jak by se na první pohled zdálo. Malý Kettu prostě chtěl udělat nějaký dobrý skutek. Někomu pomoci a udělat mu radost! Joo, to by byla bomba. Žel vůbec nevěděl, co vlastně dělá. Tak to bude jeden velký pokus omyl.

Kettu pokračoval ve tvorbě megakoule. Protože čím větší, tím víc adidas, nebo jak se tomu říká. Prostě ho to bavilo. A zajímalo ho, jaká může být maximální velikost! Ale jak už to bývá, jakmile sněhová kulička dosáhla určité velikosti, tak její zvětšování šlo už znatelně hůř. Proto mu začalo vyprchávat to ono prvotní nadšení. A ejhle! Až teď si všiml hnědozrzavé vlčice. Úplně ztuhnul a studem by se nejraději propadnul do země. Co teď? Vůbec neměl tušení! A tady na louce navíc nebyla žádná možnost se někam schovat! Začal uhýbat pohledem, moc se styděl na to, aby na vlčici koukal přímo. To se zase znemožnil! Taková dětinská zábava! Co si to jen myslel? Takový Lokki určitě teď někde dělá nějaký dospělácký věci a on, Kettu, zase bude za nulu. Ach jooo! Nechal se moc unést! Už teď ho určitě panovnice bere za toho slabšího, takto ho pak budou vidět úplně všichni?
Chudáček byl tak mimo, že až teď si uvědomil, že by měl pozdravit. "D-dobrý den," řekl poněkud zahanbeně. Oční kontakt stále neudržoval.