Príspevky užívateľa

"Ano, je! Pardon, že jsem to neřekl hned," odpověděl hnedky na otázku. Cítil se trochu blbě. Jasně, že tady Toshi nebude hned vědět, kdo to Lokki je! Jsou tu přeci jen krátkou chvíli! Mělo mu to dojít, ale přeci nedošlo. Nu, ale bylo to pochopitelné. Byl ještě dítkem, které bylo rádo, že vůbec bylo rádo. Ta hmota v šišce se mu ještě vyvíjí, ale co si budeme, na svůj věk byl stále dobře vychován.
"Ono si jde vymyslet i vlastní práci?" řekl překvapeně, skoro až s otevřenou pusinkou! Myslil si, že je to nemožné, vymyslet si něco svého. Však už se všechno možné, co lze dělat, dělá, no ne? Hmmm... Nebo třeba ne? Možná na něco eventuálně přijde! A nebo taky ne.
Toshiho výklad ho každopádně uklidnil. Byl rád, že může i v průběhu změnit názor a přejít někam jinam! Ale stále se docela bál, že i tak své místo nikdy nenalezne.
"A v čem by to bylo jiné, kdyby se to rozdělilo?" Nějak tomu nerozuměl. Špehové by přeci furt špehovali i tak, ne? Nebo v tom bylo něco víc, něco, co jeho mozeček nezaznamenal? Na to musel přijít!

Kettu se hezky potuloval po území. Sám. Docela se mu stýskalo po rodině a po staré smečce. Až teď mu začalo pořádně docházet, že je nikdy neuvidí. Cítil se sám. Vždyť tu nikoho neměl! Teda, měl tu bratra, ale ten byl přeci hrozný. Ve všem lepší, ve všem šikovnější, všichni ho měli rádi, ale na lišáčka byl vždy škaredý! Cožpak si to zasloužil?
Sklopil ouška a povzdechl si. Chtěl kamarády! Chtěl, aby ho měl někdo rád! Aby si měl s kým hrát! Zakňučel a šťouchl packou do jakési malé sněhové gule, která se pokutálela o pár centimetrů. A pak zase. A zase. Až si všiml, že se ta kulička začala zvětšovat! Díkybohu jeho štěněcí mozek nevydržel být smutný věčně. Kor, když spatřil možnost si hrát. A tak si i hrát začal. Šťouchal packou do koule a koukal, jak se kutálela a zvětšovala. A jakmile byla koule dost velká, tak ji pošťuchoval i čumáčkem. Docela primitivní zábava, ale co u malého špunta řešit? Ani si neuvědomil, že by tu někdo mohl být a spatřit ho. By mu bylo táák trapně! A pak by si zase vzpomněl, proč byl tak vydeptaný.

Bedlivě poslouchal vyprávění Toshiho, jak si ptáčka našel. Přišlo mu to tak zajímavé! Takže jak ho Volt našla jako špunta a vzala ho pod svá křídla, tak se třeba to samé někdy stane Kettuovi, ale ne s vlčkem, ale s nějakým ptáčkem! Třeba s konipáskem!
"To zní jak z pohádky!" pravil nadšeně Kettu. Přátelství na život a na smrt mezi vlkem a nějakým ptáčkem! To se může snad stát jen někomu, kdo je nějakým způsobem vyvolený. Chtěl taky být takto vyvolený! Potřeboval ptačího kamaráda!
Nu, následně začalo povídání o těch oněch povoláních. Tak poslouchal.
"Myslím, že by Lokki byl dobrý špeh," řekl si spíše pro sebe. Jeho bratr byl vždy šikovný, alespoň co se komunikace týče. S tím se mu nemohl rovnat. Takže si řekl, že myšlenku na špeha raději hodí do koše. Nechtěl být ve stejné skupině jako on! By mu to dal sežrat!
Každopádně všechny tyto novinky trošičku přetížily lišáčkův mladý mozeček. "Ale co když nebudu vědět, kam se přidat?" písknul. "Nebo co když mi nic nepůjde?" Toho se moc bál. Že bude zbytečný a jen pro smích! Nechtěl být pro smečku jako mrtvá váha. Zatěžovat ji svou existencí. Ne! Chtěl být ten nejlepší! Ale jak? Zas tak dobrý přeci není!

"Fakt? Ale já jsem žádnou veverku lítat neviděl!" vykulil svá očiska. Nekecá mu? Fakt existují létající veverky? On teda žádné veverky s křídly nikdy v životě nespatřil! Nekecá mu? Nedělá si z něj srandičky? "No ale i kdyby, tak já jsem pojmenovanej po lišce!" pravil a vyprsil se. Mít jméno po lišce je o dost drsnější jak být nějaká veverka! Teda, ještě měl jméno po lososovi, ale to raději nezmiňoval. Ryby zas tak cool nejsou.
Trošku ho zmátla vlkova reakce na svůj kožuch. Respektive nikdy neviděl takové sebevědomí! Ale trošku ho ranilo, když mu řekl, že on, Kettu, tak hezký není. Sklíčeně sklopil ouška. "Ale jak... jak mohu být teda hezčí?" pípnul po chvíli. Nemyslil si, že by vlk sdělil svá tajemství krásy, ale zkusit to mohl, no ne?

"Chceme!" vypísknul vděčně Kettu. Však co by nechtěl! Tedy, samozřejmě bylo možné, že po nějaké době změní názor, ale co by se to mělo dít v blízké době? Hlavně byl rád, že je někdo vzal pod svá křídla. Že neumře krutou a pomalou smrtí.
Byl trochu překvapen, když ho Volt vzala do tlamy, aby ho ponosila. Bylo pravdou, že jeho nožičky už bolely a kdo ví, jestli by takto dorazil na území smečky. Tedy, nevěděl, kde se přesně smečka nacházela, ale nemyslil si, že by byla zrovna blízko. Ale co hlavně, bylo mu to trapné před bratrem. Měl pocit, že takto vypadá jak měkkýš i slaboch. Však i teď za něj mluvil! Měl chuť říci, že se umí představit i sám, ale raději mlčel. Nechtěl s bratrem vyvolat nějaký konflikt. A už vůbec ne před touto paní.

Chudák Kettu byl zmatený jak lesní včela, nu, přesto se rozhodl se za cizincem vydat. Trošku se bál, ale jen trošku! Až pak si všiml, jak tento jedinec vlastně vypadal. Měl dost co dělat, aby po dechu nezalapal! Co to měl s nohama? Měl jednu navíc a zároveň jednu ukousnutou? Však to musí hrozně bolet! A musí být hrozně těžké s tím chodit! Úplně mu vlčka bylo líto. "Musím ti nějak pomoct!" zalapal po dechu. Ani nečekal na další reakci a už se ohlížel po nějakém náčiní, které by mohlo pomoci. Ani nevěděl, co přesně dělat. Byl ale velmi odhodlán improvizovat. Takhle ho přeci nechat nemůže! To by ho hanba kousala do zadnice!

Kettu pozoroval mořskou vodu a poslouchal její zvoučky. I u toho místy vrtěl ocáskem, jak se mu to líbilo, naprosto se toho nemohl nabažit. Nu, co se mu dalo divit, když hošan tohle viděl poprvé, respektive podruhé! Nejraději by do té vody skočil a prozkoumal, co všechno je na dně. Třeba tam jsou nějaké rybičky! Bohužel už na něj byla příliš zima a rozhodně nechtěl promrznout. A taky se nechtěl utopit, což by se s jeho nulovým skillem plavecký jistě stalo.
Nu, po nějaké době se rozhodl vstát a odkráčet do někam. A tak se i dělo, avšak po chvíli spatřil nihilského soudruha, jak cosi kutal. Naklonil zvídavě hlavičku. Ať se jednalo o cokoli, chtěl toho být součástí. A třeba bude moci nějak pomoci! Šel tedy za vlčkem.¨
"Ahoj!" pískl. "Copak to děláš? Mohu se přidat?" optal se a zavrtěl ocáskem. Doufal, že ho vlček neodmítne. To by byl panečku smuten.

"Klan poletujících veverek? Jak to myslíš?" řekl nechápavě. Nepomyslel by si, že by ho někdo vzhledově mohl považovat za veverku. Však to byl jménem lišák! A taky losos, ale o lososovi nemluvíme. Ten není tak drsnej jako liška, i když tady Kettu ještě v životě lišku neviděl. Asi dobře pro něj, jinak by z něj mohl být obídek.
"Pardon!" vypískl a hned nato se zastyděl. Ten trapas ho úplně ničil! Teď ze sebe udělal naprostého blbečka a vůbec nevěděl, jak se z toho vybruslit. "No... jen jsem se koukal... protože máš zajímavou srst," pípl nesměle. "To snad není špatně, ne?" No, doufal, že ne. Aspoň by to mohl brát za lichotku a pak mu to okounění odpustit!

Polekaně poskočil, kdž znenadání uslyšel, jak na něj jakýsi cizinec houkl. Bože, to vstoupil na území nějaké smečky? Nebo na území nějakého samotáře? Úplně mu z té představy bušilo srdíčko. Ne, nechtěl umřít, ne teď! A vlastně ani nikdy.
Rozhlížel se, ale dřív spatřil hranostaje než samotného vlka. Docela se lekl, ne že ne. Ale díky Toshimu poznal, že vlci mohli mít svého vlastního mazlíčka, proto se nezačal nějak bránit. Alespoň zatím. Pokud do něj kousne, bude muset kousnout nazpátek!
"Pokud jsem cokoli udělal, tak se omlouvám!" houkl taktéž, ale oka měl stále na hranostajovi.

Opět pokýval hlavičkou. No ano, dávalo to smysl, že jsou jen někde. Proto nebyly u něj doma! Ale proč zrovna toto místo bylo obdařeno něčím tak krásným? Nu, na to nejspíše odpověď nikdy nenajde.
"Kamarád?" zamrkal překvapeně. O ničem takovém snad ani neslyšel! "Opravdu? To je hustý!" dodal a měl co dělat, aby nadšeně nespokočil. Měl totiž za to, že by to bylo poněkud nevhodné. "Nikdy jsem si nemyslel, že to jde, protože skoro všechna zvířata raději utečou! Ne?" Náhle pocítil touhu si taky nějakého mazlíčka najít. Ale jak? A čím ho pak živit? Jéje, na to by asi sám nepřišel.
Trochu ho překvapilo, když ho Toshi tak trochu křídlem pohladil. Taková gesta moc doma nezažíval, aspoň, co si pamatoval. Ale svým způsobem se mu to líbilo. Mělo to příjemný pocit!
Ale otázky? Měl najednou úplně pocit, že zapomněl na vše, na co se chtěl zeptat, ale brzy naštěstí něco málo z hlavy vzal.
"No, taak... Jaká tu jsou teda ta povolání? A co na ně musí vlk všechno umět?" optal se tedy a náhle ho přepadla úzkost z představy, že se dozví, že se třeba na žádnou práci hodit nebude a bude všem pro smích. A to nechtěl! Chtěl být takovým renesančním vlkem, všechno umět, všechno znát, aby ho všichni měli rádi.

Kettu pokračoval ve své krasojízdě napříč Nihilem. Ano, stále ho nepřešlo ono odhodlání to tu všechno prozkoumat, ale za poslední dny ho z toho už začaly docela bolet packy. Nu, ale odpočinout si prozatím nechtěl. No však na to nebyl čas! Božínku, co kdyby ho někdo viděl, jak si válí šunky! Nejenže by se cítil blbě, ale i Lokki by to nepochybně nějak překroutil, že je z něj nevděčná vyžírka. A to by, panečku, jeho srdíčko neuneslo.
Každopádně měl z tohoto místa opravdu respekt. Ani nevěděl proč. Jako kdyby tu byly duše jakýchsi entit, které ho pozorovaly. Rozhlédl se, snad, aby pochopil, proč se tak cítil. Ale nic podezřelého tu neviděl. Polkl. Snad nevkročil nevědomky na nějaké extrémně posvátné místo, na které mohou vkročit jen vyvolení! To by byl panečku trapas.
Zastříhal ouškem, když ucítil pach. Pokud to poznal dobře, tak dalšího nihilského soudruha. Trochu se mu rozbušilo srdíčko, neb si hned pomyslel, že ho onen jedinec přistihne při činu a dostane přes uši!

Toho dne se cítil poněkud dobrodružně, neboť šel mimo nihilské území. Měl úplně pocit, že dělá něco zakázaného, ačkoli věděl, že se o věc zakázanou nejednalo. Rozhlížel se kolem. Snad proto, jestli náhodou něco nespatří. Třeba něco nebezpečného! Božínku! Ale ne, spíše hledal něco pro své oko hezké a zajímavé. Nějak si nemyslil, že by ho tu něco v okolí mohlo sníst. Jak rychle zapomenul na nebezpečí, kterým čelil, když byl sám, zatoulán a bez smečky!
Napil se vody a následně ponořil do ní tlapku. Ah, jaká škoda, že je voda studená! Kdyby nebyla, hned by si šel zaplavat. Ani nevěděl, proč takové zvláštní nutkání měl. Prostě tomu tak bylo.
Jak byl zamyšlen nad vodou, tak si ani nepovšiml cizího pachu. Nu, snad mu to nebude hošanovi osudové! To by byl rychlý konec. Možná až moc.

Kettu se rozhodl ze své vlastní iniciativy začít zkoumat Nihil a jeho okolí. Byl odhodlán znát území smečky jak své boty. Nebo spíše své tlapky. Chtěl dokázat, že je velmi vděčným že ho ta dobrá duše vzala do smečky a nenechala ho a bratra umrznout a vyhladovět. Rád by se jim tedy za záchranu odvděčil. Ano! Klidně by pro ně potupně otročil jen, aby dostal pochvalu a paleček hore, že skutečně byl té oné záchrany hoden.
Náhle ucítil pach vlčka. Zamyslil se a zapojil mozek. Nebyl moc cítit Nihilem, ale moc jist si nebyl. Zastříhal ouškem. No, tak či tak se jedná o příležitost se s někým seznámit a najít si kamarády! A tak se vydal za pachem, dokud nespatřil vlčka o něco staršího jak on. Hnedky byl fascinován cizincovou srstí. Ty jo! Kdyby byl byť jen z půlky tak krásný, tak by si normálně pískal!
"Ahoj!" pozdravil ho energicky. "Jsi odsud?" optal se, zatímco si vlčka ještě chvíli prohlížel. Ani mu nedošlo, že to může vypadat docela blbě.

Přikývl tedy a usadil se k vlku. Všiml si ptáčka mezi Toshiho tlapkami, ale zatím ho nestačil zmínit, protože momentálně byla řeč o tom nekonečním jezírku.
"Moře?" zopakoval vlkova slova. Meri. "Vidím ho poprvé. U nás nic takového nebylo," přikývl a opět se na moře podíval. Namočil tlapku do vody a následně ji opatrně olízl. Chtěl totiž vědět, jestli mořská voda chutnala jinak než voda z jezírka. Napít se ale přímo z moře nechtěl, neboť nechtěl mít tlamičku od písku, ale taky nechtěl, aby ho zasáhla nějaká vlnka.
Zašklebil se. No fuj! Měl co dělat, aby nezačal plivat všude kolem. Bleh. Tuhle pachuť jen tak nepotlačí. Otřásl se. Raději se hned zaměřit na něco jiného! Honem!
"Ten ptáček... pardon, že se tak blbě ptám, on není k jídlu?" zeptal se. V jeho domovině, aspoň co si pamatoval, se moc na mazlíčky nehrálo. "Omlouvám se, asi moc odbíhám od důvodu, proč tu jsme, že? A... a taky se asi moc omlouvám," dodal a zastyděl se. A to pořádně. Ah, moc mluvil! Měl by se naučit, že by měl dřív přemýšlet a až pak otevřít tlamu! Ale byl ještě dítkem, tak to bylo odpustitelné.

Kettuovi cesta chvíli trvala. Přidal se přeci jenom nedávno a ještě neměl území úplně zmapované. To mu bude chvíli trvat, ale byl odhodlaný znát celé nihilské území jako své boty. Každičkou škvírečku! Sice to znělo snad nemožně, ale byl odhodlán toho dosáhnout. Teď ale nebyl čas zkoumání, ale čas na pokec o potenciálních povolání. Matně si pamatoval, že podobný systém byl i u nich doma, tak byl zvědav, v čem všem se to tady bude lišit.
"Dobrý den," řekl zadýchaně, když konečně dorazil na místo. Až pak si všiml, kam se vlastně dostal. Něco takového jaktěživ neviděl! "Moc se omlouvám za menší zpoždění!" hned se omluvil, aby nevypadal jako nějaký hulvát, který už teď kašle na své vzdělání. Nekašlal! Opravdu!
"Ty jo," vydechl, když spatřil moře. Vypadalo to jak nekonečné jezero. Ale voda působila trochu jinak než u normálního jezera. Podíval se na Toshiho. "Co to je?" optal se zvídavě.