Príspevky užívateľa

Stále si neviděl na své tlapy, jeho odraz ve vodě neexistoval. Neviditelnost pokračovala i další den, tedy se nakonec opravdu rozhodl udělat přelet nad městem za denního slunce. Chtěl ho vidět než... než umře? A taky... si myslel, že by Deetrah takové místo ráda prozkoumala. Určitě by prošmejdila každou díru. A jak si Kettu teď při přeletu uvědomil, takovou odvahu neměl. Bylo mu z tohoto místa úzko. A to protože dobře věděl, že tu nemá co dělat. Zrzek doteď sotva uměl porušovat pravidla, bylo vidno. Copak si o sobě myslel?
Přistál na výškové budově, aby si mohl oddechnout. Začal na něj doléhat osud. Byl neviditelný, plášť z něj sundat nešel a svět... svět se točil i bez něj. Vlastně i zvěř ho naprosto nevnímala. Jako kdyby přestal existovat.
A copak by se změnilo, kdyby opravdu existovat přestal? Takřka *nic*. Všichni přátelé jsou pryč. Hel už má dávno jiný život. Kdyby zmizel navěky, nikomu by se nestýskalo. Navíc ani nevěděl, co dělat, aby přišel zpět. Jeho tělem se začínala plížit úzkost a tíha existence. Začal lapat po dechu a pak - řvát. Sotva se dokázal umlčet, ač se snažil. Nevěděl, že ho nemohou slyšet, a proto se panika začala stupňovat. Jestli ho někdo slyšel... A to ani neví, že je tu Bellanna!
Jakmile se alespoň trochu uklidnil, začal letět rychle pryč. Byl to hloupý, hloupý nápad sem letět. Co si jen myslel? Dýda toto stejně nikdy neuvidí. Symboličnost cesty neměla žádný význam. Je pryč a nic ji zpět nevrátí.

Zjištění, že zmizel, bylo... šokující. Svým způsobem. Jeho emoce byly natolik otupělé, že něco tak silného jako šok sotva mohl cítit. Zprvu nevěděl, co dělat. Ale pak mu to došlo. Dýda... ta by vždy chtěla se vydat na průzkumy. Určitě by chtěla vidět, jak vypadá město, jak vypadá to a tamto... Musel tento průzkum udělat.
Jeho mozek osud jeho prvé lásky potlačil. Bylo to moc traumatizující. Stále mu chyběla. Velice. Bez ní vše ztratilo barvu. Jak ji jen získat zpět?

Jeho vize ho zavedly až sem, na tuto ponuré místo. No, ponuré. Na podzim určitě nebylo tolik veselé jako v létě. A co víc - poprvé zde potkal Hel. Tehdá byl ještě děcko, co nevědělo o životě nic. V té době bylo vše tak prosté. Jistě, nebylo vše růžové, ale... Alespoň měl někoho. Kamarády. Teď o všechny přišel. Teo umřel. Var'iin zmizel. Dýda umřela. Sol zmizel. A Hel... s tou se vzdálil natolik, že měl pocit, že se sotva poznávali. Už to nebylo jako dřív ani nebude. Zrzek, kdysi pozitivní a plný života, byl teď celý pochmurný. I Volt mu chyběla, což si uvědomil pořádně až teď. Přeci jen, byla to ona, kdo ho zachránila. Byla to taková jeho adoptivní matka. I když nikdy nebyla zrovna... vřelá.
Rád se se starými přáteli setkával ve svých živých snech. Bavili se, koupali se v horkých pramenech - jak za starých časů. Bylo to sebedestruktivní chování, ale nevěděl, kudy ven. Kdysi si říkával, že jeho oblíbenou kytkou jsou slunečnice, a to protože vždy míří směrem ke sluníčku. Taky chtěl takto vždy vidět tu jasnou stránku věci.
Kolem něj bylo několikero předmětů. S prázdným pohledem instinktivně popadl plášť a nasadil si ho. A najednou - zmizel.

"No... dokáže to být docela komplikované," pousmál se. "Věštíš z hvězd a z jiných přírodních úkazů. Možností je hodně. Nebo taky... vidíš přímé vize," vysvětlil jí. "Samozřejmě místy děláš i různé rituály a tak. Především rituály, když někdo zemře. Zní to všechno asi zajímavě, ale ostatní od toho vlastně odrazuji," svěřil se. Nechtěl ale moc rozmazávat důvody, proč tak dělal. To by nejspíše bylo na déle, že? Nikomu by nepřál to, co zažíval. Povolání šamana není pro slabé povahy, říkalo se. A nějakou dobu zpátky mu došlo, proč.
"Je to hodně práce hlavou, ale i tak si někdy rád zaplavu či zalovím," dodal pro ulehčení a pousmál se.

Stál a mlčky poslouchal. Jeho pohled byl intenzivní, přesto s menší kapkou duševní nepřítomnosti. Kettuovy schopnosti v kombinaci s tím, co se všechno dělo, si začaly vybírat svou daň. Viděl tuhle scénu už někdy? Možná. Dobře tušil, že s tím, co nastane, nezmůže nic. Mladý vlk převezme žezlo a panovnice zmizí. Předtím by snad měl vůli bojovat. Ale teď? Nikoli.
Pohlédl na Tae'hu. To víš, že může, pomyslel si. Ale teď nenaděláš nic. Ani Voltaire nebyla svatá, toho si byl vědom. Ale cožpak může být vláda tohoto krutého hocha lepší? Volt ale už podruhé zachránit nemohl, a to i kdyby se na hlavu stavěl.

Jeho nucený úsměv začal mizet, jakmile si uvědomil, že se Hel čehosi skoro až zděsila, a to nepochybně jeho tváře. Co jiného také mohlo způsobit takovou reakci, že? Jistě, mohlo to být něčím jiným, ale čím? Jen obtížně by myslel na něco jiného.
"Jsem rád, že jsi v pořádku," řekl a pousmál se, vidno už melancholicky. Alespoň někdo.
Měl pocit, že nastalo jakési trapné ticho, které ho užíralo. Mohlo trvat pár sekund, ale pro něj to byla věčnost, protože si jeho mozek nakukal to, že Hel by určitě zajímalo, kdo ho takto zmrzačil. Ale... zajímalo by jí to opravdu?
"U mě se toho taky hodně událo," řekl nakonec. Jak asi vidíš, že? "Jsem šamanem Nihilu. Někdy vidím střípky budoucnosti." Což byl vlastně důvod, proč jeho duševní zdraví i vzhled byli také, jaké jsou teď.

Společně se protahoval s mladou vlčicí a přemýšlel, co pak. Pousmál se. "Jsem rád, že to trochu pomohlo," pravil. Dobře ale věděl, že tímto jeho potenciál tak akorát končí. Nebyl vysvalený jako Enkidu, aby vlčici mohl odtáhnout hloubš do teritoria do bezpečí. Bude muset sehnat léčitelku sám a doufat, že se vlčici nic nestane.
"Půjdu sehnat pomoc, dobře? Zůstaň na místě, nic se ti nestane, slibuju." Bohužel dobře vědět, že nic garantovat nemůže, ale co by jí tu tak mohlo ublížit? Cizí tuláci tu nepořádek nedělali velice dlouho a zvěř... Nu, medvěda u moře nikdy neviděl, takže snad vše bude v pořádku.
Vzlétl a vydal se tedy hledat nějakého léčitele. Doufal v to, že spatří Sashu, ale nestalo se tak. Místo toho spatřil Ghaa'yel. Očekával, že šedá bude mít kecy. Měl jediné štěstí, že Kettu měl vysoké postavení a že díky němu je panovnice ještě naživu, takže jeho slovo mělo alespoň nějakou váhu. Vysvětlil jí situaci a požádal ji, ať dorazí k pláži, což se tak kupodivu i stalo.
"Všechno v pořádku?" zeptal se Kettu vlčice s neznámým jménem, jestli se něco náhodou nezměnilo.

"Věřím v to," odpověděl jí jemně a pousmál se. Pravdivostí svých slov si ale příliš jist nebyl. Dobře tušil, že si nemusí už na nic vzpomenout, ale chtěl ztracené vlčici dát nějakou naději. A možná, když bude očekávat návrat svých vzpomínek, tak se jí snadněji navrátí. Nebo tak. Placebo efekt, že?
Pozoroval ji, jak chodí. Evidentně byla pořádně ztuhlá, jako kdyby se mnoho dní ani pohnout nemohla. "Chápu, chápu. Už nemusíš dál chodit. Jen se protáhneme, dobře? Třeba se pak více uvolníš." Pak pomalu natáhl přední nohu dopředu a zpátky. Nebyl to žádný fyzioterapeut, a tak trochu improvizoval. Jakmile ukázal protažení přední končetiny, tak se vrhl na tu zadní. Doufal, že to bude mít aspoň nějaký efekt.
"Asi máš hlad i žízeň, že?" uvědomil si. Jestli v tom vedru byla svázaná někde na moři, které se pít nedá, tak by se divil, kdyby byla v pořádku.

Už se postupně vzpamatovával z poslední události. Byl to šok pro celou smečku a ponurá atmosféra se v ní držela i mnoho dní poté. Obával se o budoucnost Nihilu, a tak žádal předky o pomoc. Ti avšak podezřele dlouho mlčeli. Jeho víra ale neodumírala. Věřil, že jakmile přijde čas, ozvou se. Určitě. Museli. Určitě Nihil neopustili.
Pak ho přivítala přítomnost mladého prince, budoucího nástupníka trůnu. Určitě toho musí mít spoustu na mysli, pomyslil si. Přeci jen, byl velmi blízko tomu se stát novým panovníkem. Voltaire ale naštěstí přežila. Ano, naštěstí. Ne, že by mladému kralevici nevěřil, ale stále byl štěnětem příliš nezkušeným na takovou velkou zodpovědnost. "Vaše výsosti Arrakisi," pokývl zdvořile hlavou. "Přejete si?" Očekával nějaké otázky. Věděl, že mladík byl poněkud zvláštním vlkem, který se výrazně lišil od stereotypického Nihilčana. Neviděl v něm ale nějakého šíleného tyrana, respektive věřil, že jakmile přijde čas, tak bude činit správná rozhodnutí. Respektive v to alespoň věřit chtěl.

"Dobře, dobře," vyřkl a rychle přemýšlel, co dál. Potvrdilo se mu to, že vlčice není odtud a že toto místo nezná. Byl si jist, že naopak nebude zas vědět on, odkud je ona, takže mladé vlčce k návratu domů nemá jak pomoci. Její kňučení mu zalámalo srdéčkem, ani si nedovedl představit, co musela teď prožívat. Musela být strachy bez sebe. Její následný úsměv mu dal ale trochu naděje. Také se jemně pousmál. "To je v pořádku, nemusíš se nad tím stresovat, dobře? Vlkovi v šoku může vypadnout paměť, bude to dobrý. Zvládneš teď chodit?" povídal starostlivě. Ač neměla viditelné šrámy, tak určitě bude potřebovat, aby se na ni nějaký léčitel preventivně podíval. Jestli si nepamatuje svoje jméno, tak to může znamenat něco vážného. Zadoufal, že Sasha či Ghaa'yel nebudou mít s tím problém. Jistě, Nihil byl vždy k tulákům na rozdíl od jiných smeček vstřícný, ale zrada Bellanny zanechala na smečce znatelný šrám, který může způsobit nedůvěru vůči druhým.

Trhl sebou, když si všiml pokus o úskok cizinky. Nu na jejím místě by se bezpochyby pokusil o něco podobného. Muselo být pro ni děsivé být odplavena na cizí místo. Z moře k tomu všemu! Myslel si, že něco takového snad ani možné nebylo.
"Dobře, dobře... Zatím odpočívej, dobře? Já... když tak skočím pro léčitele, kdyby to furt bolelo," vyřkl rychle. Pár bylin znal, ale z hlavy by určitě teď neodtušil, z čeho udělat zklidňující mast na otlačeniny. Neviděl na ní nějaké vážné rány či kousance, což bylo nepochybně dobré znamení. S jeho zmateností to ale moc nepomohlo. Měl tolik otázek a sotva věděl, na kterou se zeptat dříve!
"Právě ses dostala do Norestu. Slyšela jsi o něm někdy?" ptal se. Kdyby o něm slyšela poprvé, mohlo by to být neblahé znamení. Jistě, vlčka měla křídla a eventuálně by možná mohla odletět domů, ale... Moře působilo nekonečně a cizinka působila velmi mladě. Tušil, že svůj domov nejspíše už jen tak neuvidí.
"Můžeš mi říkat Kettu," představil se, aby cizinka věděla, s kým má nyní tu čest.

Všiml si její skleslosti, jak se bavili o smečkách. Normálně by mu taková řeč těla ušla, ale teď se na ni soustředil o dost více, protože vlastně neměl tak nějak na výběr. Byla to složitá situace, ale nechtěl ji úplně vzdávat a jít pryč jen protože to bylo něco jiného. Na jejím místě by byl rád, kdyby mu kdokoli věnoval ždibec svého času. "Myslíš, že by tě nepřijali?" optal se, ač tušil, že zachází do citlivého teritoria. Ale dávalo by to asi smysl. Kdyby nemohl mluvit, tak by se také obával, že by ho nikde nechtěli přijmout. Další jeho tip byl, že jí nějaká smečka v minulosti ublížila, a tak si myslí, že by se minulost mohla opakovat.
Došlo mu, že se mu vlčice snaží říct, jak se jmenuje. Ajeje. "Obloha ti asi neříkají, že?" uchechtl se. "Tak... Noc? Hvězda? Nebo..." Tipování, po čem všem by se někdo mohl jmenovat podle oblohy, mu tolk nešlo.

"Vážně?" zasmál se, přičemž si uvědomoval, jak tato situace byla bolestivě awkward. Vlčice byla nepochybně moc pěkná a nedivil by se, kdyby tím vyrazila dych i dalším vlkům. Ale určitě nechtěl působit jak nějaký oplzlý ouchyl! "Příště se určitě polepším," uchechtl se, aby chudák nějak zachránil svou tvář.
"Ano, smečka. Jmenuje se Nihil," vyřkl. "Nenarodil jsem se tam, ale stejně mě přijali jako svého. Je to dobré místo, jsem tam spokojený," pousmál se, ač věděl, že to nebylo zdaleka tak růžové. Že už to nebude jako dřív. Atentát Nihil nejspíše navždy poskvrnil. Ale proč by tím tuto vlčici zatěžoval, že? "Odkud jsi ty?" zvídal se. Doufal, že to není další jedinec s tragickým příběhem. To by takto konverzace byla ještě víc awkward.
Nervózně se uchechtl, když mu pochválila jméno, ač se stejně rozhodla, že mu bude říkat Ryšavý. "A jak tedy říkají tobě?" zopakoval svůj dotaz.

Mnoho věcí se změnilo. Smečka se po atentátu na panovnici poněkud vyprázdnila a panovala tu zvláštní atmosféra. Žádný běžný smrtelník takový sled událostí čekat nemohl. A co ještě, Kettu se stal vévodou, takže se od něj očekávala jistá dávka zodpovědnosti, což ho vlastně trochu děsilo. Byl na to připravený? Bude muset pořádně zabrat.
Při svých toulkách v okolí si všiml jakéhosi nepořádku u břehu. Zastříhal ušima. Co se tu stalo? Přišel na místo a spatřil živou vlčici. Nezdálo se mu to? Ne. Bylo to až moc reálné. Přiběhl k ní a všiml si, že byla svázaná. Kettu měl štěstí, že měl nůž ze své domoviny, bez něj by měl problém. Popadl zbraň do tlamy a začal opatrně odřezávat lanka, kterým byla vlčice svázána. Chvíli to trvalo, protože ji nechtěl pořezat, ale naštěstí se mu to podařilo. "Jsi v pořádku?" zeptal se hned. Ani ho nenapadlo, že by cizinka mohla být nebezpečná. A jak by, že? Byla mlaďučká a doteď vlastně bezbranná.

Kdyby mohl být, byl by Kettu rudý až na zadku. I kdyby to bylo ale možné, tak by to s tou zrzavou aj tak nebylo zrovna vidět.
"Pardon, pardon! Moje chyba, určitě jsem nechtěl být nezdvořilý nebo tak!" vyhrkl ze sebe rychle. Bože, takový trapas! Co to jen udělal? Horší první dojem snad udělat nemohl! A to si řekl, že se konečně dá dohromady!
"A ano, jsem odtud. Vidíš ty hory tam vzadu u moře? Tak tam žiju," pověděl jí. Nejspíše byla vlčice zdejším nováčkem, jinak by jistě poznala pach Nihilu. Kampak ji asi život zavede?
"Jinak se jmenuji Kettu. A ty?" ptal se. Už nechtěl být nezdvořák! Ale byl celkem zázrak, že si vůbec na své jméno vzpomněl, chudák byl úplně mimo.