Príspevky užívateľa

Kettu se v duchu zarazil. Stalo se zas něco s mesiášem? Huuuhhh? To si Bellanna dělala s vůdci konflikty i tady, nebo co? Jestli ano, tak je to o důvod navíc, aby je někdo tady špionoval!! Opět se rozhlédl, jak nějakej paranoidní cvok.
"Duiny. Budu teď znít jako padl-á na hlavu, ale všechno budu myslet naprosto vážně. Dobře?" začal šeptem. Hlavně nesmí tady hlučet! Co kdyby je někdo nezvaný slyšel? Ježišmarjá! "Nelekni se, ale... Já nejsem tvoje máma. Já nevím, jak se to stalo, ale stalo se. Jsem-" Hergot, nemůže se představit jako Kettu! Však jeho mámu málem zabil! "Jsem Enkidu. Z Nihilu, pamatuješ? Nevím, jak jsem se dostal do těla tvé mámy, ale stalo se. A znamená to, že tvoje máma je teď v mém těle v Nihilu," špital rychle, naléhavě. Opět se rozhlédl. "Fakt mě mrzí, že tě do toho musím tahat, ale jde o krk, jak o ten můj, tak o ten Bellanny. Potřebuji tvou pomoc, Duiny. Věříš mi?"

Ubohý Kettu byl asi atom od naprostého duševního rozkladu. Byl to už tak den, možná i víc, od doby, co se octl tady v těle Bellanny. A docházelo mu, že jestli chce šanci na normální život, tak bude muset utéct a najít Bellannu, která bude vypadat jako on. Jenže jak může utéct bez jakékoli pomoci? Nikoho tu neznal. Naprosto nikoho. A kdyby se někomu svěřil, kdo je, tak mu beztak useknou hlavu. Takže... než na něco přijde, tak se bude muset chovat přirozeně. Jaké bylo přirozeno pro Bellu? Neměl nejmenší tušení. Asi mu nezbyde nic jiného, než na sebe vůbec neupozorňovat. A ano!! Nezapomenout na ženský rod. Nezapomenout na ženský rod...
Při svém pochodování najednou spatřil velkého modrého okřídlence. Na okamžik ho ani nepoznal. Co ho viděl naposledy, tak byl ještě malým dítkem! Ale teď... teď byl Aiduin vysoký mladý muž. A jeho naděje. Určitě pomůže mamince, né? Hned k němu přiběhl.
"Ah Aiduine, tak rád-a tě vidím!" vydechl, jako kdyby mu spadl balvan ze srdce. Nejraději by velikána samou radostí objal!! Jediný vlk, kterýho znal! Pak se rychle ohlédl, jako kdyby ho měli sledovat noční špióni Kultu. "Duiny, Duiny, poslyš - udržíš tajemství?" Asi tolik k tomu se chovat normálně a přirozeně a nikomu nic nevykecat, že?? "Je to smrtelně důležité." Zrzek až moc spoléhal na to, že hoch měl maminku raději jak toho onoho boha. Snad ho to nekousne do zadele.

Toho dne se vydal na menší výlet do lesa. Bylo docela hezky. Ano, sníh stále byl přítomen, ale slunce v rámci zimních možností hřálo jeho kožich. Krásné to počasí! Bohužel už mu nebylo tolik teplo, jakmile do toho lesa opravdu vstoupil, ale to nevadilo. Doufal, že tu najde něco pěkného - nebo aspoň něco k snědku. Inu, netrvalo dlouho a v holých větvích stromů spatřil jakéhosi ptáka, který ho zvídavě pozoroval. A ten začal vydávat jakési zvuky, které si sotva dokázal s čímkoli spojit. Ne, opravdu nezněl jak normální pták! A ano, jednalo se o ohnivce žlutozobého. Zrzek to ještě nevěděl, ale mohlo by se jednat o jeho budoucího kamaráda. Pokud ho dřív nespálí. Karma za to, co udělal jisté Bellanně, že?
Ohnivec slétl ze stromu a začal si Kettua pohledem poměřovat, jako kdyby ho chtěl zmlátit. Snad se tak nestane, že?

Zrzek, co už nebyl zrzavej, byl naprosto cooked. Nejenže měl tělo vlčice, která ho zcela jistě nenáviděla (vždyť ji úplně usmažil!), on byl ještě navíc v Kultu. V Kultu!! Na místě, kde jeden špatný krok beztak znamenal smrt. Co věděl o Hatim? No. Bůh noci. Slunce velký špatný. Musí se držet v rámci hranic smečky. To bylo vše. Neměl nejmenší tušení, jaké bylo postavení Bellanny v této chásce. Neměl tušení, jak se tu všichni jmenují. Co když po něm někdo něco bude chtít? Co když se prozradí? A hlavně... Jestli on teď byl v jejím těle, tak ona musela být v jeho. Ani nechtěl myslet na to, co teď asi dělá. Horor.
Snažil se přes den spát v úkrytu, ale bylo mu to prd platný. Byl zvyklý na denní aktivitu - však sluníčko bylo tak krásné a hřejivé! A jak tedy nastala noc, tak se cítil unaveně. Ah, jak má cokoli takto dělat? A hlavně... Musel něco rychle vymyslet. Nemůže takto zůstat do smrti, ne? Musí být nějaký způsob, jak se vrátit do původního stavu.
Zatoulal se do staré budovy nemocnice. Ah, jak se mu to tu nelíbilo! Odporný pach, snad po plísni. A ta vlhkost... Všude pohozené zvláštní předměty! Jak tu mohl někdo dobrovolně žít?

Napil se vody a stalo se neočekávatelné. Rozbolela ho hlava, zamlžila se mu mysl, udělalo se mu tak strašně zle! Snad i omdlel? Otrávil se? Co se to dělo? Ah, byl ještě příliš mlád na to, aby umřel! Ale najednou... se probíral. Neumřel! Cítil se však jinak. Křídla měl těžká, bolavá. Cítil vánek na některých částech těla jinak, silněji, jako kdyby tam neměl kožich. A... Osahal si tlapou tvář. Cítil... cítil rohy? Rohy? Však on žádné neměl! To si pak všiml barvy tlap. Už nebyly zrzavé jako ty jeho. Byla na nich i modrá. A... ty jizvy!
"Ne, ne, ne..." vydal ze sebe zpanikařeně, když mu začínalo docházet, co se dělo. A co víc - byl obklopen starými polorozpadlými budovami. Byl v noční můře, ze které se nedalo probudit.

Kettu byl rád, že zima byla překvapivě brzy na ústupu. Sníh sice stále byl, ale pomalu a jistě tál. Přes den hezky svítilo sluníčko. Ah, jak mu chybělo pořádné světlo! V době této pochůzky ale už byla noc a kraj byl podstatně tišší. Potřeboval si trochu utřídit myšlenky. Ne, že by jeho život byl poslední dobou nějak dramatický... No, minimálně to nemělo na doby po smrti Dýdy a po atentátu, že?
Pohlédl na vodu a vzpomněl si na ten incident, kdy se z jeho rybí podoby stalo cosi zcela jiného. Děsivého. Tohle v něm dřímalo po celá ta léta? Strašné. Ale nemělo smysl nad tím depkařit. Mohl by takovou schopnost využívat pro dobro světa, že? Ah, kéž by to bylo tak jednoduché! A kéž by věděl, že se teď stane další katastrofa. Inu, měl schopnost předvídat budoucnost, ale zrovna tento incident byl v mlze. A tak se zcela nic netušíc, co se stane, napil obyčejně vypadající vody.

Kettu pokračoval s odmražováním mladého chlapce. Vidno úspěšně, ale stále musil dávat pozor, aby ho omylem nepopálil. Vocaď pocaď! Nerad by mu ublížil.
"To je moje magie," vysvětlil chlapci, který hleděl v úžasu. Nejspíše něco takového ještě neviděl, čemuž by se asi nedivil. Neznal moc vlků, co by uměli s horkou vodou. "Umím chrlit teplou vodu, případně páru. Tak trochu jako drak," dodal odlehčeně. No jo, pamatoval si na ten incident, kdy se v jednoho změnil a potrápil ve vodě alfu Azarynu a jedno jejich děcko. Achich ach. Snad se takový incident nebude opakovat.

Kettu neseděl vyloženě v ústraní, ale taky se určitě nehrnul do víru dění. Byl moc unavený na to si shánět nové kontakty, ale nebyla to škoda? Ples byl jen jednou za rok, byla to jedinečná příležitost! A navíc se tím jen vlastně sabotoval. Často myslel na to, jak přišel o tolikero přátel, ale když má možnost si najít kamarády, tak nekoná. Inu, ale i tak to není snadná věc, že? Navíc, nač je nový kamarád z jiné smečky, když se stejně po plese budete potkávat jednou za uherák?
Byl překvapen, že se k němu princezna vrátila. A že... a že ho požádala o tanec!
"Moc rád!" vyhrkl a vstal. Inu, kdyby nebyl už zrzavej (a vlk!), tak by nepochybně byl rudý jak Rudý náměstí. Neměl moc tanečních zkušeností, ale tušil, že v tomto případě bude lepší nad tím moc nepřemýšlet. Dát do toho trošku duše. A tak se vydal s Riverou na pomyslný parket. Nesmí udělat před princeznou ostudu!

Kettu by byl nepochybně v šoku, kdyby uměl číst myšlenky. On a bůh! Hah! Kdeže! Kdyby byl ale byť jen z půlky syn svého otce, tak by to nepochybně polechtalo jeho ego. Inu, jediné štěstí, že nebyl zdaleka jako on!
"Ber'nielay... Dobře," zopakoval si jeho jméno spíše pro sebe. "Já se jmenuji Kettu. To v mém jazyce znamená liška," pousmál se. Pak si konečně všiml, že tlapky tohoto hocha byly promrzlé možná až moc. "Ukaž," řekl a vzal jeho packu do těch svých, aby ji mohl zahřát. Začal zhluboka dýchat, aby mohl aktivovat magii. Ne, určitě nechtěl Berryho spálit! Ale věděl, že pak bude jeho tělo teplejší a bude i vydechovat teplou páru. A tak začal opatrně foukat na Berryho tlapku, aby se rychle zahřála.

Kettu se na chvíli odmlčel. Ah, tohoto se přesně obával! Nemohl přeci brát toto dítko do smečky, z toho by mohlo být potenciálně tolik problémů do budoucna, pokud onen čin opravdu spáchal úmyslně. Což si sice nemyslel, ale Přízrační si to jistě myslet mohou. A rovněž pochyboval, že by toto vlče bylo nějakým trojským koněm, jehož účelem bylo udělat ze sebe chudáka před naivkou Kettuem.
"Určitě tu mohu s tebou na chvíli zůstat," sdělil mu. Naštěstí profese šamana nebyla v Nihilu potřebná na denní bázi, že? "Jak se jmenuješ?"

Zrzek zavrtěl hlavou. "Ne, určitě tě nezabijou... Něco takového by neprovedli," řekl jemně, ale moc si svými slovy jist nebyl. Teda, věděl, že Přízrační jsou smečka klidných a moudrých vlků, kteří odsuzují slepé násilí. Ale co by udělali v případě, že by měli u sebe vraha? Netušil, ale nemyslel si, že by se jim chtělo do poprav. Myslil si ale, že by chudáka pak mezi svými řadami nechtěli. Ledaže byl hoch jen poblázněný z traumatu a opravdu ten čin byla nehoda. Chtěl tomu věřit, opravdu moc. Ten kluk přeci nemohl být nějaký chladnokrevný vrah!!
"Neboj se, neumřeš. Tvoje smečka by ti nic takového neudělala. Budeš v pořádku, všechno bude v pořádku," pokoušel se ho uchlácholit. Třeba mu zítra trochu v hlavě vysvitne, jakmile se uklidní, uvědomí si, že žádnou chladnokrevnou vraždu nespáchal a pak by všichni mohli jít v klidu domů. Anebo taky ne.

Ano, zrzek si opravdu myslel, že za všechno mohla hloupá náhoda, za kterou se musel vinit. Jenže z úst vlasatého hocha uslyšel slova zcela jiné. K nevíře! Pohladil ho po hlavě a snažil se ho utěšit a zároveň se v duchu snažil utěšit i sebe. Duchové museli vědět, proč ho sem poslali, že?
"Shhh... Já vím, žes nechtěl, aby se to stalo..." Ale... skutečně? Když nechtěl, tak proč se tak stalo? Nedávalo mu to vůbec žádný smysl. Možná... možná se opět začínají dít divné a nevysvětlitelné věci? Jako na podzim? Ale to nebyla jediná věc, co mu sotva dávala smysl. "Ale... však jsi sotva zraněný. Ani krev na tobě moc nevidím."

Opravdu by nečekal, že uslyší taková slova. Že někoho zabil. Přesto ale nepřestával s hlazením a objímáním. Ne, ne... Takový křehký chlapec a někoho zabít? Sotva tomu dokázal uvěřit. Musela to být nehoda, ne? Nehoda, za kterou se teď vinil?
"Shhh, shhhh," snažil se ho utěšit. "Copak se přesně stalo? Mně to můžeš říct, nemusíš se bát," špitl. Přišlo mu velmi nepravděpodobné, že by to udělal chladnokrevně. Tohoto klučinu sice sotva znal pár minut, ale přeci by takto neplakal, kdyby to byl nějaký psychopat, ne? Určitě za tím bylo víc. Anebo byl zrzek velice naivním jedincem, který na to brzo doplatí.

Kettu neznámého mladíka objal, když se k němu začal lísat. Aj ho tlapkou jemně po zádech pohladil. Ah, copak se tomu ubohému dítku mohlo stát? Až teď mu došlo, že vlastně páchne po Přízračných. Stalo se jim snad něco? Doufal, že ne, ale... proč teda chudák kluk tak plakal? Odmítla ho snad nějaká slečna na plese? Ne, ne... Nebo možná ano? Ne za každým zhroucením je ztráta! Netřeba myslet vždy na to nejhorší.
"Bude to dobrý... Dýchej zhluboka," špitl jemně. "Pamatuj, ať se stalo cokoli, vše se dá vyřešit a každá rána se může zahojit. Dobře? I když si myslíš, že je to neřešitelné a nezahojitelné. Bude to dobrý." Opakoval se, to sám věděl, ale některá slova bylo třeba říci vícekrát. To aby hoch nabral aspoň trochu jistoty, že se konec světa neděje!

Jakmile vlček štěkl, tak se Kettu zastavil. Nechtěl nešťastníka zbytečně stresovat, ale také mu chtěl pomoci. Nebylo to v zrzkově povaze, aby ho nechal napospas agónii. Samozřejmě netušil, že plakal kvůli údajné vraždě, co spáchal.
"Shhh. To bude dobrý, slibuju," řekl konejšivě. "I když si teď myslíš, že pro tebe nastal konec světa, tak to bude dobré. Opravdu." I on si takové stavy zažil. A stále žil, ač si tolikrát myslel, že už je jeho konec. Netušil, čím si tento klučina procházel, ale vzhledem k jeho reakcím to nebude nic příjemného. Snad mu neumřel někdo blízký!