Príspevky užívateľa

"Dítě Nihilu být můžeš, ale to neznamená, že máš právo rozhodovat, kdo bude žít a kdo zemře!" Velice milé, že to říká někdo, kdo sám actually někomu vzal život, že? Ale bylo to pro dobro smečky. Předci si to tak přáli Chtěli to. Pro záchranu. Určitě. Muselo to tak být. Muselo...
Zrzek se snažil rohu Bellanny vyhnout, ale nepodařilo se. Ucítil bolest na své levé tváři. Měl na ní ránu, která málem dosahovala až k oku. Naštěstí málem. Přesto rána nehezky krvácela za okamžik měl tvář plnou krve. Kdyby tuto scénu viděl jeho otec, nepochybně by byl velice pobaven.
Hučelo mu v uších, tlouklo mu srdce a zalapal po dechu. Adrenalin ho udržoval na nohou a nutil ho jednat. Normálně by nechtěl začít chrlit v takové blízkosti. Byl by na to moc měkký. Jediné štěstí, že adrenalin a strach měli víc rozumu jako on. Otevřel tlamu a opět vychrlil směrem na Bellannu vodu.

V rámci práce si pomocí své zbraně vyřezával do dřevěných polínek sigily reprezentující různé členy smečky a smečku vůbec. Pomocí nich pak dělal své šamanské rituály. Stále měl u sebe kus reprezentující Sola a kus reprezentující Deetrah. Prázdně na ně hleděl. O koho ještě přijde? Měl vlastně vůbec o koho přijít? Neměl tu už snad nikoho. Byl sám, naprosto sám. Až teda na to, že vůbec, respektive uslyšel něčí hlas. Ohlédl se a spatřil mohutného zjizveného vlka. Nováček.
"Zdravím," pousmál se. Na užívání usměvavé masky už byl za tu dobu zvyklý, to ale neznamenalo, že ji rád používal. Naopak. "Já jsem Kettu, zdejší šaman. Jsi tu nový, že? Copak tě tu do svatyně přivádí?"

Kettu byl skoro až fascinován zvířeckým vztekem soupeřky, která se snažila rozbít štít, který si sama vyvolala. Nejspíše s ním ještě neuměla tak, jak by chtěla. To ho alespoň trochu uklidnilo, ale... Co ten zbytek schopností? A co když se v té kupoli pak octne spolu s ní?
"Naši předkové promluvili hlasně ve tvůj neprospěch!" zvolal.
Ano, nejraději by o pomoc zavolal, opravdu. Přál si, aby tu někdo byl. Ale kdo? Rytíř Sol odešel, Brisa byla mrtvá a Toshi by se své partnerce nepostavil.
Spatřil ale příležitost v tom, jakmile začala kupole problikávat. Vlk nemusel být Einstein na to, aby mu došlo, co to znamená. Schopnost vyprchává. Zatnul tedy zuby, potlačil své bolesti a okamžitě se vrhl po Bellanně. Bylo to riskantní, ale při boji na blízko nebude mít čas na to si hrát s levitujícími klacky. Alespoň v to doufal. Teď bylo ale třeba dávat pozor na její ostrý roh.

Nikdo. Bylo snad i jejím cílem rovnou celou smečku srovnat se zemí? A co pak? Bude pak spokojená? Těžko. Byla jako posedlá. I kdyby se jí atentát podařil, tak by nejspíše neměla dost.
Zalapal po dechu, když se u Bellanny objevil štít. Vyndal ze sebe ostrý klacek, který naštěstí nebyl zabořen hluboko, zlomil ho a klopýtal směrem k panovnici. Žije ještě vůbec? A co s tím štítem? Rozhodl se s ním nic nedělat. Neplýtvat na něm energii. Jestli vlčice bude chtít dokončit to, co začala, bude z něj muset dříve nebo později vylézt.
Postavil se obranářsky mezi panovnici a kupoli, přikrčil se a napjatě vyčkával. Nejraději by zavolal o pomoc, ale slyšel by ho teď tady vůbec někdo?
Měl u sebe i svou prapodivnou zbraň, kterou si vzal ještě jako malý z domoviny. Nebyla to žádná wara, ale i tak se může hodit, že?

"Jo? A kdo si teda vládnout zaslouží? Ty?" vyštěkl. Samozřejmě, Voltaire nebyla perfektní panovnicí, ale kdo by byl? Nikdo. Nelze vládnout zcela perfektně. A veškeré... záškuby by bylo snad lepší vyřešit jinak, než atentátem, ne?
Vytřeštil oka, když se začaly kolem protivnice vznášet ořezané klacky. A sakra. Začal hned utíkat, což se zprvu dařilo, ale přesto dostal zásah. Poslední klacek ho zasáhl do nohy a Kettu bolestivě vyjekl. "Přestaň! Přestaň!" Věděl ale, že nepřestane. Zalapal po dechu a opět vychrlil vodu směrem k Bellanně. S tou bolestí po zásahu neměl sílu po ní skákat. Ale bude se muset rychle vzchopit. Takto totiž příliš šancí mít nebude.

"Tak ať," odfrkl si, ale měl co dělat, aby se mu hlas netřásl. Nikdy by netušil, že se do takové situace dostane. Jistě, nedávno bojoval s kýmsi, když byl ve své delulu fázi... Tak poznal, že se umí nejen proměnit v hloupou rybu, ale i chrlit vodu. Ale že by byl nějaký zkušený bojovník se opravdu říci nedalo.
Trhl sebou, když ho obvinila ze lži. Ano, lhal, ale že by ho vyloženě prokoukla? Ne, ne... Nic nemůže vědět.
Jeho útok Bellu musel zasáhnout, neb uslyšel příšerný jekot. A dalo se divit? Popáleniny vždy s sebou přinášely mučivou bolest.
"Jediný zrádce jsi tu ty! To ty útočíš na své!" vyjekl, přičemž si následně uvědomil, že je to také zrádce. Také zabil. A ještě někoho, koho miloval. Takových bestií na tomto světě moc není, že?
Sotva se kvůli svým myšlenkám šílené Bellanně vyhl. Zalapal po dechu a uvědomil si, že je v pořádném průšvihu. Jak má sám tohoto blázna překonat? I vytrénovaní rytíři by měli co dělat, natož tak on! Začal ustupovat dozadu, přičemž málem klopýtnul o menší kámen.

Zavrčel. "Už je to i můj boj, Bellanno! Myslíš, že tě tu nechám někoho zabít? A panovnici k tomu?" Ne, nechtěl už další úmrtí. Přišel už o tolik. Takto by přišel i o smečku, kterou se tak snažil chránit. Co by se stalo po smrti Volt? Zabila by Bellanna i její potomky? Začala by vládnout ona?
Začal se zhluboka nadechovat. Určitě si tohoto všimne i ještě někdo... ne? "Viděl jsem, co se dnes stane. A jako vítěz odsud neodejdeš," zavrčel. Blufoval. Nic takového samozřejmě neviděl. Jeho vize měla otevřený konec, a to ho celkem děsilo. Co když opravdu padnou? Ne. Nesmí to vzdát.
Opět se zhluboka nadechl. A náhle začal na Bellannu chrlit vroucí vodu.

Kettuem zmítala panika. Musel najít Voltaire. Musel najít Voltaire. Měl neblahé tušení, že... že den zúčtování přijde brzy. Velice brzy. A i kdyby tomu tak nebylo, tak by nepřežil, kdyby kvůli němu panovnice zemřela. Vzlétl a začal pročesávat území. Doufal, že ještě není pozdě. Nikde nikdo, ale až u pramenů si všiml... souboje.
Na vteřinu se mu snad srdce zastavilo. Přišel pozdě. Vize se už naplňovala. Dalo se ještě něco dělat? Ne. Ne. Musí to zvrátit. Stejně... jako předtím.
Začal lapat po dechu. Cítil, jak to v něm vře. A pak se přímo ze vzduchu co nejvyšší rychlostí vrhl na Bellannu, aby ji shodil od panovnice.
"Nech ji být, Bellanno!" vyštěkl na ni následovně. Cítil, jak mu začalo hučet v uších. Dříve cvičíval svou kondičku, ale žádným rytířem nebyl. Bellanna sice také ne, navíc byli přibližně stejné výšky, ale... Snadné vítězství to určitě nebude. Pokud to vůbec vítězství bude.

Zívnutí mu dalo celkem zřetelně najevo skutečnost, že vlčice vidno nemá náladu si povídat o kytkách. Ano, zprvu odtušil, že průměrný tulák musí mít nějaké znalosti, ale pak si uvědomil, že ví o spoustě jedinců, kteří nerozeznají sedmikrásku od pampelišky, rozhodl se v tom tedy dále nevrtat.
"Asi... asi máte pravdu," pousmál se, sedl a následně si lehl. "Jak je vlk ve smečce, tak má někdy pocit, že nikdy to, co dělá, není dost. Teda ne, že by si z nás dělali otroky, to ne, ale... Asi se chci cítit užitečný a ne jako vyžírka, která tam jen zabírá místo," začal povídat, přičemž si uvědomil, že mu huba začala jet až trochu moc a že to nejspíše nebylo úplně vhodné. Svá slova už ale nevymaže.

Hlavu měl jak střep. Myslel jen na Bellannu a Voltaire. Stále dokolečka. Na svou vizi. Musel panovnici najít, přičemž zadoufal, že jeho vize se má naplnit až ve vzdálenější budoucnosti. Netušil, že Bella v sobě skrývá tak silnou nenávist vůči panovnici. Čím to? Nedělá vždy... populární rozhodnutí, ale řešit to vraždou?
Škubnul sebou, když spatřil před sebou světlou srst. Ne. Nebyla to Voltaire, ale její cerka. Možná bude vědět něco více? Ale hlavně ji nevylekat. Určitě... Určitě má ještě čas. Ne? Možná byl čas na normální konverzaci. Nemohl se věčně stranit ostatním, že? Přišel tedy ke světlé vlčce.
Ale... co když mu zbývají poslední vteřiny tomu zabránit? Ne. Určitě ne. Bude to dobrý. Všechno bude dobrý...
"Zdravím, vaše výsosti," pousmál se. Nemohl přeci dávat najevo své strachy, že? Alespoň ne výrazně. "Tohle místo je jako stvořené pro dumání, že?" Ano. Třeba Iris tu dumal. A pak chvíli poté zemřel na nemoc. Kdo to bude příště? On sám? Bylo to možné. Věděl toho až příliš a to ho jednoho dne zabije. Nebo také zachrání.

Kettu příliš svou životní situaci nezvládal. Smrt Dýdy, odchod Sola... Měl pocit, že na tomto světě již neměl nikoho. O všechny přišel a zůstal sám. Co si budem, podělal si to sám. A nevěděl, kudy vede cesta ven. Všude byla jen beznaděj.
Šlo na něm vidět, jak na tom byl velice... nedobře. Zhubl a ani jeho zářivě rezavej kožich už nebyl, co býval. Inu bylo těžké se o sebe v tomto stavu starat.
Vylezl ze svatyně ven a pohlédl na zataženou oblohu. Zavál studený vítr a zachvěl se.
Vize ho zavedla opět na území nihilské smečky. Hned spatřil Voltaire, panovnici smečky. Byla tu sama. Alespoň to tak zprvu působilo, dokud nespatřil známou srst. Bellanna. Změnila se. Tělo poseto starými zraněními naznačovalo, že ne k dobrému. Plížila se v drobné vlčici jak kočka. A to s jediným cílem.
Bellanna ji přepadla a začal boj na život a na smrt. A než mohl jakkoli dále zareagovat, vize skončila a Kettu se opět octl zpět v realitě.
Zalapal po dechu a chvíli zíral do prázdna. Pak se začal tiše smát. Věděl toho příliš a jednoho dne ho to zabije. Co má dělat teď? Zneškodnit Bell předtím, než bude moci cokoli dělat? Ne. Když předtím poslechl přání předků, tak dopadl takto. Obětoval toho pro smečku hodně. Měl ale sílu na víc? Co má dělat teď? Měl by nepochybně varovat Voltaire. Co nejdříve. Nebo konfrontovat Bell. Kdo ví, co zrzek udělá? Možné bylo vše. Naprosto vše. Přeci jen, v hlavě to neměl úplně v pořádku.

Inu, i Kettu kupodivu dorazil na místo. Musel sebrat všechny své síly po tom všem, co se stalo! Očekával něco důležitého. Neměl konkrétnější představu, ale určitě nečekal... toto. Proč po nich chce panovnice bojovat s tímto jedincem? A k tomu před zraky všech? Začal ji propichovat pohledem. Možná vypadal trochu šíleně. A dalo se divit? Smrt milovaného dokáže pěkně zamávat. Snad i to byl další důvod jeho reakce. Smečka by měla truchlit nad ztrátou Irise a Deetrah. Ne opět pokoušet osud.
Hned se pohledem obrátil na Sola, který se nabídl. Ne. Proč by to dělal? "Dávej na sebe pozor," řekl mu. Vidět ten velikostní rozdíl mezi protivníky nebylo... příjemné. Sol navíc ani neměl bojovou magii, pomocí které by mohl velkého protivníka přemoci. Moc Enkida neznal, ale bylo mu jasné, že kdyby mu přepnulo, tak se souboj může zvrtnout.

Trhl sebou, jakmile se Sol ozval. Vůbec ho tu nečekal. A už vůbec nebyl připraven na nějakou konfrontaci.
"Ahoj, Sole," zamumlal a na vteřinu odvrátil pohled. Jakmile však jeho oko opět na vlku spočinulo, začal být zmatený. Byl to vůbec on? "Změnil ses..." zamumlal. Najednou byl hnědý s pořádnou břišní pleškou. Nemá už halucinace? Ztratil to? I to bylo poněkud pravděpodobné.
"Mhm," zamrmlal naprosto bez jakékoli motivace, když Sol vyzvídal, co se mu stalo, respektive, s kým se bil. Neměl moc mentální síly se s ním o tom vybavovat. Ale další slova - oh, ta ho postavila ze židle. "Proč?" odsekl. Byl až sám překvapený, jak nabroušeně zněl. "Proč? Proč asi! Copak to nevíš?" Začal lapat po dechu. Měl co dělat, aby se opět nezačal hroutit. Jak je možný, že to neví? Žije pod kamením? Nebo to nikdo další neví? Ne, ne... Musí to vědět. Musel jim to říct. Nebo neřekl? Nic si nepamatoval. Absolutně nic. Černo a pustoprázdno. Mohlo se dít naprosto cokoliv. "Deetrah je mrtvá!"

Kettu na tom nevypadal zrovna... nejlépe. A i to je celkem understatement. Měl po těle pár starších ran. To bylo jak se porval s jednou Kulťankou v dobách, kdy mu to moc nemyslelo. Ne, že by měl teď čistou mysl, kdeže. Ale teď šílenství a borderline psychoza vystřídala deprese a pocit, že je všemu konec. Zaživa ho pojídala vina. Celá smečka již věděla o smrti Deetrah. Ale nikdo nevěděl, že ji zabil on. Zatím byla oficiální příčina smrti pouze nešťastná náhoda a Kettu byl tedy prostě smečkovým chudákem, páč mu umřela březí žena. Ale jak vydrží mlčet a zapírat? A co když na to někdo přijde? Co s ním přijde pak? Přeci to neudělal se zlým úmyslem. Chtěl zachránit smečku... A to byla snad chyba? Možná ano.

Zbystřil, jakmile uslyšel slova. Nečekal, že by teď komunikoval s nějakým cizincem! A ještě s cizincem, který ví, že se mu v hlavě honí čarodějné myšlenky. Přivřel oka. Copak byl zač?
"Zdravím," pozdravil a cizince si prohlédl. Černý se zelenými křídly a znaky. Nešlo si ho nevšimnout. "Co vás sem přivádí?" zastříhal ušima. Nechtěl znít nepřátelsky, ale byl prozatím opatrný. Jak se dozvěděl, vlk nemůže věřit úplně všem. Ah, chudák nám roste z naivity! Je to možné?
"Každopádně, abych se představil... jmenuji se Kettu. A vy?" Jestli bude s někým komunikovat, tak by rád znal dotyčného jméno.