Príspevky užívateľa

Kettu byl překvapen nad reakcí vlčice. Nač tak negativní reakce na kvítí? Možná měla v životě z pekla štěstí a nikdo ji nezranil a nikdy vážně neonemocněla. Kdo ví? "Vlk nikdy neví, kdy se mohou hodit. Bohužel..." pronesl trochu melancholicky. Jeden vlčí soudruh, Iris, nedávno zemřel na chorobu. V tomto počasí sice nemoce nehrozí, ale stále hrozí nějaké rvačky! Nebo jiné nepříjemnosti. Ale toto nebyla jeho práce. Nebyl léčitelem.
"Asi každý považuje za odpočinek něco jiného." Bylo toto pro něj ale opravdu odpočinkové? Byla to přeci jen stále práce. Dělal ji především pro své potenciální rituály.
"Ale vlastně víte co? Úplně to chápu. Taky bych si asi rád někam lehnul..." pousmál se nakonec a zívl si.

Lapal po dechu a měl co dělat, aby se úplně nezhroutil. Snad netřeba zdůrazňovat, že to bylo téměř nemožné. Jak se má taky udržet v takové situaci pohromadě? Život se mu úplně rozpadl pod packama!
"Rozloučit... rozloučit..." opakoval sípavě. Ne! Ne. To ne. Ještě ne... Musí být ještě nějaká možnost. Něco, cokoliv! Ale žádná možnost nebyla. Nemohl se z této noční můry probudit, protože tohle byla realita. Realita, do které se dostal zcela sám.
"Miten niin?! Ulos! Ulos!" rozvzlykal se, podlomila se mu kolena skončil na studené zemi. Ani se nepokoušel vstát. Nebyla na to síla. A už vůbec ne vůle.

Vyštěkl, jakmile na něj začala působit magie. Noční můry. Jak příhodné. A nebylo jich málo. Jednu chvíli byl sám v pusté zemi, kde nic nerostlo ani nežilo, pak byl s ostatními smečkovými soudruhy, kteří po něm štěkali, jaká je to krysa a zrádce. Odpad. Nenáviděný všemi. A pak začalo všechno mizet. Teo, Deetrah, jeho rodina, Sol, všichni. Mizet z jeho hlavy. Ano. Jeho velkým strachem bylo, že na všechno zapomene. Že na všechny zapomene.
Musel s ní držet oční kontakt. Nemohl se sám vymanit z noční můry. Začal lapat po dechu. Cítil, jak je v jednom ohni.
"To jsou moje vzpomínky! Vypadni od nich pryč!" zakřičel z plných plic. Snad nikdy v životě nezněl takto... agresivně. Takto ohroženě.

"Co si o sobě myslíš, vlčice? Myslíš si, že stojíš nad božstvem, když chceš brát životy druhých?!" zvolal. Cítil, jak mu bušilo srdíčko. To jistě tou projekcí. To on někomu vzal život. A pěkně mu to pošramotilo mysl a duši. Kdyby mohl vrátit čas, tak tak učiní. Ale nešlo to. Mohl naříkat jak chtěl, ale nic se nezmění.
Blýskl očima. "A i kdyby. Dnes to nebudu já, kdo odejde mrtev!" štěkl. Na to viděl až moc střípků budoucnosti. Předkové si vidno přáli, aby trpěl dlouho. Žádná předčasná smrt, kdeže! Hezky si to všechno vylíže.

Pořádně zbystřil, jakmile uslyšel cizí hlas. Hned se za zvukem otočil. Vlčici sotva ve stínu noci viděl. Tak byla tmavá. Jen světlá očka jí zářila. Zavrčel.
"Na téhle mrtvé půdě není nic posvátného. Bůh je mrtev! A s ním i vše ostatní. Svět, jaký známe, skončí!" vyřkl hlasně. "Jest jen otázkou času, než zradí i tebe a všechny ostatní. Zradil i mě!" Samozřejmě neměl na mysli explicitně Hatiho, na to byl moc delulu. Myslil obecně vyšší entity. Vyšší moc, která mu pošeptala o Deet. Duše předků. Ti, kteří chtěli smrt jeho rodiny.
"Zaslouží si pykat," sykl si spíše pro sebe.

Hrábl několikrát tlapou do země. Jako kdyby snad doufal, že něco najde. Nenašel. Stejně jako nikdo nenajde jeho mrtvolu, pokud se konečně neotočí a nepůjde pryč. Žel jeho úsudek byl na to příliš zakalen. Lokki by z jeho stavu měl nepochybně dobrý den. Ale na něj raději nemyslet. Už tak jeho mozek bolel žalem, nemusel bolet ještě víc, že?
"Nenávidím vás..." zamrmlal pro sebe. Samozřejmě tím nemyslel Kult. Vždyť si sotva uvědomoval, kde nachází! Ne. Nenáviděl ty, kteří způsobili smrt Deetrah. Ti, kteří si přáli smrt jí a jejích potomků. Která vyšší síla by toto chtěla? Takovou oběť? Měl tento svět raději nechat shořet, protože takto hoří jen on sám.
Ucítil pach druhého vlka. Zastříhal ušima, ale přesto to úplně neřešil. Zatím.

Trpěl poslední dobou na kritický nedostatek spánku a sebepéče vůbec. Když ale spal, tak ne klidně. Pronásledovaly ho noční můry. Hlavně o Deet a jejich nenarozených potomcích. A co více - častěji ho pronásledovaly vize. Náhodné hloupé vize, ale i ty děsivé. Ztratil pojem o čase. Kdybyste se ho zeptali, jak je starý, neměl by nejmenší tušení. Se svým okolím komunikoval minimálně. Nic si nenalhávejme. Ztrácel to.
Snad proto se takto v pozdních hodinách vydal zcela bezdůvodně podezřele blízko města. Pravděpodobně ani netušil, kde vlastně je. Asi potřeboval být chvíli sám, ač byl sám poslední dobou... pořád. Samozřejmě, potřeboval opak, potřeboval se někomu vyplakat na rameno! Ale to si nemohl přiznat. Nemohl takto vylézt na povrch. Hlavně ne, když... když.
Ne. O tom nemluvíme.

Kettuova mysl stále byla poněkud rozteklá žalem. Proč on? Proč jen on? Jak dál může žít? Má vůbec smysl žít? Jak se to všechno mohlo stát? Proč nemohl zahynout raději on? Život byl odporně nespravedlivý. Vzlykl.
"Tak proč tu jsi?" zavyl bolestivě. "Proč?!" Jaký jiný důvod tu mohl být? Předkové ji sem určitě poslali, aby dál trpěl. Aby mu ji vzala. Aby ho zničila. Cožpak nebyl potrestán dost? Co měl dělat? A vlastně... co vůbec udělal? Udělal něco? Byl zmatený, paměť pomíchaná, místy zcela chybějící. Jako kdyby se tu prostě zčistajasna objevil. Mozek se jistě takto snažil ochránit, otázkou ale je, jestli to vůbec může stačit. Je tu pro zrzka naděje?

Sotva věděl o světě okolo, protože ten jeho vnitřní se zcela rozpadl. Byl nešťastný a snad ani neměl pro co žít. Byl tak mimo, že si už sotva pamatoval tu událost. Jak se odehrála, respektive. Znal vůbec svoje jméno? No, určitě neznal tu cizinku, co se tu najednou před ním objevila. Cítil se ohrožen a měl snad touhu chránit mrtvé tělo, u kterého byl.
"Vypadni!" vyštěkl a zalapal po dechu. Cítil, jak to v něm začíná *vřít*. "Nech ji být! Nech ji být!" Ryu bral jako hrozbu. Ale čeho se vlastně bál? Že mu ji sebere? On už si ji sebral sám, ale to by si musel nejdřív v tomto stavu uvědomit.
Stále lapal po dechu. Nebyl schopen se jakkoli uklidnit a začít nějak... uvažovat.

Pro Kettua, Asphodelle a Ghaa'yel bych poprosila magii, pro Hariho mazlíčka z fauny - husu límcovou

Poslouchal Arkádu a přikyvoval na jeho slůvka. Vidno ho trápilo spoustu věcí. A vlastně se mu nedivil. Žít v takové striktní rodině si může vybrat svou daň. Hlavně u někoho tak přirozeně citlivého jako byl on. Muselo být těžké být vlastní rodinou na sebe nazírán skrz drápky.
"To mě moc mrzí, Ar'Kadiene..." začal. "Musí to být pro tebe velmi těžké, mít takto s rodinou napjaté vztahy. Myslím si ale, že je od tebe velmi odvážné si stát za svým, i když s tím zbytek rodiny zrovna nesouhlasí," snažil se ho trochu povzbudit. Nechtěl ale úplně hodnotit ideologii Arkádovy rodiny, od toho tu nebyl, neměl co do toho strkat nos. "Ale asi se oba shodneme na tom, že situace u jeskyně nebyla zrovna ideálně zvládnuta... Proto tu také jsme." Ať to u nich doma bylo jakkoli zlé, takto křičet na samotného koncila smečky nebylo zrovna ok. Nečekaně.
"Věřím, že společně zvládneme se dostat do stavu, kde si budeš moci zvládnout prosadit svou, aniž by došlo k dalšímu většímu konfliktu," pousmál se.

TW: smrt

Šťouchal tlapou do nehybného těla Deetrah. Snad doufal v nějaký náznak života. Ale vlčice nehla ani brvou. "Prosím, prosím..." Nedýchala. Žádný tep. Nic. Bylo po všem. A nemohl to zvrátit. Nemohl vrátit čas, ač by rád.
Začal brečet. Hlasitě brečet. Složil se k mrtvé Deet. "Ne, ne, ne..." naříkal. Byl zničený. Nenáviděl se. Nenáviděl se za to, co se stalo. Co to proboha provedl! Obludné, příšerné. Bolestivě zavyl.
"Prosím, Deet... Vrať se mi..." vzlykal. Ale nevrátila se. A to jen kvůli němu. On za to mohl. Mohl vinit jen sebe. A to na tom bylo to nejhorší. Bylo to jeho rozhodnutí.
Kdo ví, jak dlouho strávil u těla Dýdy. Možná hodiny. Možná dny. Jeho paměť začala být zamlžena. Už si sotva pamatoval, jak k tomu incidentu došlo. V hlavě měl jen žal a zoufalství.

"To moc rád slyším!" Jistě slyšel o možnostech, kdy je březost pro vlčici naprostým utrpením. Byl rád, že Dýda neměla tu smůlu. Žel měla smůlu v něčem jiném...
Zhluboka se nadechl. Cítil se v pasti. Jak může myslet nad takovými zrůdnostmi, když je s někým tak čistým jako je Deetrah? Deet si toto nezaslouží. Zaslouží si lepší osud, lepší život. Ale pokud bude žít a s ní i vlčata, stane se něco příšerného. Na svět přijde zlo, které se bude rozpínat nezvratnou rychlostí. Nihil, ne-li celý Norest, by mohl být v nebezpečí.
Přiblížil se k Dýdě blíže. "Nemohu se jich dočkat," pousmál se, ale jeho mysl uvnitř křičela na poplach. S takovou brzy zešílí. Nebo už snad zešílel? Může se po tom všem, co viděl, někdy vrátit do normálního života? Nebo je jeho osudem věčné utrpění?
Podíval se na flekatou. "Máš tak nádherné oči," hlesl tiše. Vlk by se v nich mohl až ztratit. Byly plné života a naděje. Těšily se na to, co budoucnost přinese! Byla v nich čistota, žádné stopy zla. Tlapkou ji obejmul. "Moc tě miluju, Deetrah." Cítil, jak mu začaly vlhnout oči. Nemohl to potlačit. Žal byl příliš silný. Následně zavřel oči a se vší silou drobnou vlčici shodil do kaňonu. Musel tak udělat. Musel zachránit smečku! Svět! Chtěli to tak po něm předci! Co jiného měl dělat?! Proč jinak by měl tu příšernou vizi? Bylo jeho úkolem jí zabránit. Nemohl udělat jinak! Ale hned jakmile učinil finální rozhodnutí, tak ho začal litovat.
"NE!" zaječel z plných plic. Ne, ne, ne! Hned letěl dolů co nejrychleji, doufající, že svou padající lásku dožene. Že ji ještě zachrání. K čertu s osudem! Zvrátí ho jinak! Musí! Musí... Vždycky musí být jiná cesta...
Ale bylo příliš pozdě. Byl příliš pomalý a Deetrah spadla na zem dříve, než ji stihl dohnat. Pád z takové výšky nemohl nikdo přežít.

Kettu byl dal svou končetinu za to, aby své budoucí dětičky mohl milovat. Chtěl je. Tak moc! Ale věděl, že si nemohl zahrávat s osudem. O tom byl už poučen v zimě. Životní cesta je vytesána do kamene. A to, co spatří, těžko změní. Respektive těžko zvrátí osud vlčat, pokud přijdou svět. Pokud ale na svět nepřijdou...
Byla to jediná naděje. Vlčata musí zemřít.
Něco mu ale říkalo, že kdyby se pokusil o infanticidu po jejich zrození, tak zázračně přežijí. Protože hvězdy by je již nenechaly zemřít. Nebo nechaly? Těžko říci. Ale viděl jedinou naději v tom je... je...
Nešlo o tom ani přemýšlet.
"To ano..." Bylo těžké se přetvařovat. Ale musel. Nemohl říct pravdu.
"Je ti snad špatně?" zeptal se ustaraně. Možná to myslela jako prohlídku preventivní, ale možná z nějakého důvodu tušila, že je něco špatně? Polkl. Jak dlouho může žít s takovým stresem? "Určitě vše bude v pořádku," pousmál se, ale uvnitř se mu udělalo opravdu zle z toho, že mohl Dýdě takto odporně lhát. Byla v něm vždy tato temná stránka? Nechtěl být takový. Chtěl mít s ní šťastnou a spokojenou rodinu.
Následně se zastavil blízko propasti a rozhlédl se. Vypadala skoro až nekonečně. Kousl se do rtu. Co teď? "Je tu krásný výhled, že? Těším se, až ho vlčátka jednoho dne spatří na vlastní oči." Snažil se vyznít trochu pozitivně. Že dětičky budou jednoho dne prozkoumávat krásy tohoto světa! Kaňon byl objektivně pěkný na pohled. To nepochybně. Ale tak se nikdy ho nemohou spatřit.

Za poslední dny se cítil vyčerpán. Hlavně duševně. Měl pocit, že šílel. Myšlenky se mu nezastavily. Všude viděl kolem sebe temnotu. Byl osamělý. Jak mohl být osamělý, když se měl radovat? Každý by se radoval, kdyby se dozvěděli, že budou mimísci! Inu, jistě by byl šťastný jak blecha. Ale za jiných okolností. Teď měl co dělat, aby nevypadal jako doomer. A to protože byl zrovna teď s Dýdou. Nemohl být přeci vydeptaný vedle ní!
"Dneska je opravdu hezky," pousmál se. A opravdu. Slunce svítilo, včelky bzučely a i na tomto normálně mrtvém místě bylo zeleno. Byla to hezká procházka. Ale Kettu cítil, jak se mu zase začíná stahovat hrdlo. Nebyla náhoda, že si zvolili procházku zrovna sem. Kettu totiž učinil rozhodnutí. Rozhodnutí, které bude každého dne litovat. Ale bylo třeba ho učinit.
Přemítal nad ním každý den. Nedokázal se rozhodnout. Nešlo se rozhodnout. Na jeho místě by měl problém každý, že? Ať by udělal cokoli, skončilo by to katastrofou. A to na tom bylo to nejhorší. Nešlo vyhrát. Jedině prohrát. A pravdu si s sebou vezme do hrobu.