Príspevky užívateľa

Byl na tom zle. Neustále měl na mysli to, co viděl. To zlo. Tu temnotu, nekonečné spáleniště. Umírající a trpící vlky. Předkové jistě chtěli, aby tomu zabránil. Ale jak? Jak může jeden jediný chudák zabránit katastrofě? Byl na to sám. Nemohl se nikomu svěřit. Co když by jen způsobil větší a větší paniku? A navíc... A navíc...
Vlk ve vizi byl jeho potomkem. Neměl to samozřejmě faktuálně stoprocentně potvrzené, ale prostě to věděl. Jinak by to nedávalo smysl. A o to víc ho to bolelo. O to víc byl zmatený. Jak jen může něco takového zastavit? Lze to vůbec zastavit? Měl pocit, že osud jeho přátel je v jeho packách. A byl z toho nešťastný. Až se z toho rozbrečel. Měl pocit, že neví, kudy kam. Že je v pasti. V pasti, ze které není možno se vysvobodit. Jak se může jen rozhodnout, jestli dát přednost celku, nebo budoucímu potomku?

Kettu to sotva mohl rozdýchat. Dýda čekala mimísky!! Nikdy by si nepomyslil, že tato událost v jeho životě někdy nastane. Bylo to snové. Nádherné. Bude otcem! Sotva tomu mohl uvěřit. Jak asi budou vypadat? Jak je pojmenují? Panebože!! Neuvěřitelné. Famfárové. Nu, bude to jistě těžké, ale nic není zadarmo, že?
Zhluboka se nadechl a podíval se na čistou oblohu. Nic se nesmí pokazit. Nešlo to. Ale proč by se taky něco mělo kazit? Zima byla pryč a byly lepší časy. Nihil bude největší smečka! Největší, nejsilnější a hlavně nejspokojenější. Byli mladí, ano. Ale to je nezastaví! I když, možná by to tak bylo lepší. Trošičku... dospět. Nabrat více zkušeností. Snad jim ty stávající budou stačit!
Bylo skvělé, že zimní chmury a deprese byly pryč. Cítil se, že ho už nic na kolena srazit nemůže. Už nemůže být zle!
Kettu byl naivní. Vždy může být zle. A vždy může být hůř. O dost hůř. Osud nikoho nenechá dlouhodobě šťastného a bezstarostného. Hlavně jeho. Práce šamana byla náročná. Hlavně na psychiku. Už ta samotná jeho vize o smrti Aikana byla příšerná. Ale naštěstí se přes ni přenesl.
Nic není věčné. Kettu se zachvěl. Ne! Teď ne! Chtěl mít teď klid a mír. Doufejme, že to hned pomine. Chtěl chvění odehnat, ale ať dělal co dělal, nebylo to možné.
Octl se na pustině. Tráva skoro až uschlá. Spálená. Vlci okolo zranění. Vyzáblí. Umírali. Někteří už i mrtví byli. Jeho přátelé. Jeho rodina. A uprostřed té katastrofy stál okřídlený flekatý vlk. Flekatý jak Deetrah. Vysoký jako on. Vlastně i se stejnou barvou očí... Jako by jim z oka vypadl. A smál se.
Ne, ne, to ne... To nemůže být pravda...
Ale byla. Bylo to varování. A bylo jen na něm to zastavit.

"Hrozně se mi tehdy ulevilo, že jste tam uvnitř všichni přežili!" A komu taky ne, že? Bylo to děsivé. Snad všichni účastnění viděli tehdá lavinu poprvé! Taková silná masa sněhu! Byl opravdu zázrak, že nikdo nepřišel k újmě. "Ten strach byl šílený. A to jsem byl venku! Nedokážu si představit, jak ses musela cítit uvnitř," povídal. Dýda musela být opravdu statečná! On by uvnitř měl asi nervy v kýblu.
"Asi ne tak horké jak tehda, ale určitě dost teplé na to, abychom si to užili!" pousmál se. Byla škoda, že se jejich partička trochu začala rozdělovat, ale takový byl život. Nic nevydrží věčně. Jaká to škoda! Rád by zase někdy podniknul skupinový výlet. Někam. Kamkoli. Ale jestli něco nastane, tak nejspíše žel bez Variina. Smutné.
"Určitě! Třeba našel nějaké bájné údolí se svítícími muchomůrkami!" zazubil se, ale ne sarkasticky, nikoli. On by aj věřil, že něco takového existuje. Svět je velký a pestrý! Taky by ho rád prozkoumal, ale měl závazky tady. A byl tu šťastný, tak proč opouštět domov kvůli průzkumu?
Voda! Ah ano, vodička. Zasmál se a rozběhl se za Dýdou. Nemůže zůstat pozadu! Hopnul tedy do vody. Božínku, ta byla teplučká! Krásnej pocit, opravdu. Proč to nedělá častěji?

Povzdechl si. Mrzelo ho, že takto cizinku vyrušil, neb z toho evidentně nebyla dvakrát nadšená. Ale co se stalo, stalo se. Co už nadělá?
"Tak to se omlouvám, že jsem vás takto vyrušil. Určitě je krásné počasí na to si někde lehnout a zavřít na chvíli oči..." pousmál se. Náhle ucítil jakousi vlnu únavy. Ah, neměl o tom mluvit! Teď by si nejraději sám lehl do kvítí a zavřel oka! Zívl si. Nešlo tomu zabránit.
"No... vlastně nic moc zajímavého," vydal ze sebe poněkud nesměle. Byl tu jen na procházce, aby na chvíli myslel na něco jiného než na smrt soudruha z jiné smečky. A chvíli se to i dařilo! Holt bude ještě chvíli trvat, než se přes to úplně přenese. "Jen jsem hledal nějaké byliny, když už začínají růst. Nikdy jich není dost!" dodal, aby nenastalo jakési trapné ticho. I když, ticho by doslovné aj tak nebylo. Jak byli v blízkosti moře, tak šel slyšet skřekot racků, co hledali něco na zub.

Kettuovi se ulevilo, jakmile se počasí začalo konečně klidnit. Konečně se nemusí bát, že umrznou! I proto se šel hezky projít s Dýdou. Holt museli využít první příležitost na menší výletík!
"Přesně," pokýval hlavičkou. "Ty nemoce byly příšerné! Doufám, že se už nic takového nebude opakovat." Inu, mohl být rád, že se vůbec uzdravil, že? Ne všichni měli takové štěstí. Třeba ti tuláci od kaňonu. Chudáci! Tak hrozný osud je potkal... Stejně jako Aikana. Ale na toho nechtěl vzpomínat.
"Jak bych mohl zapomenout?" zazubil se. Na takové věci se nezapomíná!! To přeci nešlo. Ten den byl navždy vryt do jeho kůry mozkové. Rád by se tu zase vykoupal.
"Taky nad tím občas dumám," přiznal se. Byla škoda, že je dlouho nenavštívil. Mrzelo ho to. "Ale ať už skončil kdekoli, tak doufám, že je spokojený," pousmál se. Snad ho nedostalo kruté počasí.

Kettu

- těsně před zimou měl vizi o budoucím krutém počasí
- účastnil se osudové hry v Kaňonu písní
- nakazil se nemocí. Léčila ho Bellanna, které i sdělil, jaké byliny mají být účinné
- účastnil se akce v noře, kde vlk otiskl obarvenou packu na stěnu nory.
- účastnil se smečkového lovu (stále se hraje)
- měl vizi o Aikanovo smrti
- účastnil se svatby Voltaire a A'Kazy
- pomáhal se záchranou Deetrah, Ghaa'yel a Bellanny, když jim lavina zasypala východ z jeskyně

Kettu nerozuměl její řeči těla. Jistě, samozřejmě viděl její nechuť s jistou dávkou nechápavosti, ale... však co jí udělal? I když, lepší by byla otázka, co kdo udělal jí, protože ještě nepotkal někoho tak... skoro až nepřátelského! Nebo jen byl neznalý svého okolí? Přeci jen, na rozdíl od jiných zas až tolik za hranice nevýletoval. Poslední dny ale byly spíše výjimkou. Musí oslavit příchod jara!
"Dobře, dobře," vydal ze sebe hnedky odpověď. Něco mu říkalo, že jestli řekne něco špatně, tak si z něj cizinka udělá večeři. Né, že by se nechal, ale byl by samozřejmě nejraději, kdyby k žádnému konfliktu nedošlo.
"Poslyšte, jestli vás něčím obtěžuju, tak stačí říct," snažil se říci mírně. Cizinku vidno něco žralo. Možná se jí něco událo přes zimu? Ale nač nad tím špekulovat, stejně se nic nedozví a vlastně ani nebylo účelem z této vlčky vypáčit její životní příběh.

"Jestli se na to cítíš, tak ano," pokýval hlavičkou. Od toho tu taky byli, že? Aby si to hezky vysvětlili. A tak. Pokud si to nevyřeší, tak konflikt přetrvá a pro smečku to nebude zdravé. A pro Arkádu už vůbec ne. Nebude to ale snadné. Alespoň si to myslel.
"To chápu, Ar'Kadiene. Mít svou rodinu zasypanou pod sněhem, nevědět, jestli je v pořádku nebo ne... Muselo to být pro tebe hodně děsivé," pravil jemně. Nejeden by se v takové situaci choval nevhodně. Emočně. Ale šlo vidět, že to bylo spíše poslední kapkou a že chlapec předtím byl jak na trní. "Ale bylo v tom ještě něco, že?" Nějaký starý beef. Nemůže být přeci tak snadné rozrušit tak normálně klidného hocha, což?

Pach cizince byl silný. Celkem ho to znervózňovalo. Ne, že by si myslel, že ho tu jde někdo zabít, ale rád by o dotyčném, respektive o dotyčné, věděl více. Ignorování nebyla zrovna jeho parketa. Inu vydal se tedy po stopách. Vzhledem k vysoké trávě bylo cizinku těžší spatřit, ale přesto se mu tak povedlo. Zamrkal. Přišlo mu, že dotyčná byla připravena po něm vmžiku skočit.
"Zdravím!" pravil přátelsky. "Copak vás sem přivádí?" Snažil se, aby nepůsobil jako hrozba nebo tak. Nerad by se dostal do nějakého konfliktu! Preferoval klid a mír, jak již bylo v Nihilu klasikou. Cokoli, jen ne prolévání krve! Bylo ale otázkou, zdali dotyčná měla podobnou filozofii, či nikoli.

Kettu nebyl žádnej psycholog. Minimálně se tak necítil. Ale musel se alespoň pokusit jim býti, jak viděl několikero dnů zpátky hysterický záchvat Arkádův. Chlapce toho očividně hodně tížilo. Jinak by takto neječel na novopečeného koncila, no ne? Vždy mu přišel jako taková nervózní přátelská koule chlupů, ne jako agresor. Snad ho někdy v minulosti A'kaza netrápil?
Po chvíli uslyšel krůčky. Mladý vlček tedy jistě přišel.
"Pojď dál, Ar'Kadiene," přivítal ho vřele. "Jsem rád, že jsi přišel." Vlastně nemusel ani přijít vůbec, že? Ano, jistě mu to mohlo býti řečeno, ale stále se mohl rozhodnout se na to vykašlat. On by ho tam násilím nedotáhl. Proč taky, že? Takto by jakýkoli talk nefungoval. Nechtěl ho nějak trestat nebo tak. Nebyl prozatím důvod. Chtěl mu pomoci, no opravdu!

Byl tu sám se svými myšlenkami. Stále vnitřně zpracovával to, co se stalo. Že jeho vize o smrti přízračného vlka byla pravdivá a ničemu nemohl zabránit. To na tom bylo to nejhorší. Tu vizi musel mít proto, aby jí zabránil, ne? Nebo se jednalo jen o krutou hru jejich předků? Že osud je natvrdo vytesán do kamene a nic s ním nezmůže? Povzdechl si a dál pokračoval ve sběru bylin. Nebyl léčitelem, kdeže, ale smečkovým šamanem. A i v takové profesi mělo kvítí své místo. Na rituály a tak. Ah, alespoň ta nekonečná zima byla pryč! To mu dodávalo naději v lepší zítřky. Že už bude líp. Po tomto příšerném období každý potřeboval kus naděje.
Zavál vítr a náhle ucítil pach jakéhosi cizince. Či spíš cizinky. Střihl uchem a zbystřil. Snad se bude jednat o někoho přátelského!

Kettu hrabal a hrabal. Ale měl pocit, že ať dřel jakkoli, tak sníh vůbec neubýval. Ani by se nedivil, kdyby jak naschvál začalo sněžit. "Jumalauta!" zavrčel si pod vousy. Nebylo často, kdy si něco říkal v cizím jazyku, který znal díky otci. Ale pod silným tlakem to bylo pro něj... snazší. Alespoň o něco.
Ulevilo se mu, když na pomoc přiběhl Reikä, neboli Kaz. Ani on nezačal s klevetěním. Byla tu kopa práce, žádný čas na cokoli jiného. Bohužel mladý vlček, co byl s nimi, se emočně neudržel a vydal ze sebe spršku zajímavých slov. Jak by byl rád, kdyby toho nemusel být svědkem. Chudák jeho pohled byl úplně šokován! Co to jsou zase za rodinná dramata? Podíval se očkem na koncila. Rozhodl se, že zatím nezasáhne. Tmavý vlk byl nyní jeden z nejvýše postavených vlků smečky. Nemohl řešit konflikty za něj. Musí se naučit sjednat sám respekt, hlavně jako cizinec. Pokud ale půjde do tuhého, tak je samozřejmě usměrní. Hodlal ale po záchraně si chlapce odchytit, protože byl evidentně disturbed a potřeboval intervenci.

"Samozřejmě, samozřejmě, do ničeho tě nenutím," pousmál se. Toto nebylo přeci jen pro každého, že. Ne každý se uvolní po křiku, ať už agresivním či ne. Všiml si, jak kolem Irise začala houstnout tmavá mlha. Ajeje. Řekl snad něco špatně? A pak přišla ta otázka. Otázka o životě. O bolesti. Otázka, na kterou by málokdo dokázal odpovědět. A to mohl být rád, že ji od velikána vůbec uslyšel, jak šepotal! Co teď?
"Ani ti nejstarší mořští tvorové neví, proč a odkud se utrpení vzalo. A kdy," zamumlal. "Domnívám se, že se smrtí a pomíjivostí vůbec právě přišla i ta bolest. Ale... bez ní bychom si tolik necenili barev a krás, které život jinak nabízí. Všechno by bylo více šedé. Jedna krásná část našeho života sice mohla skončit a mohlo to a stále může hodně bolet, ale... To neznamená, že už se nám v životě nic krásného nestane. Že se barvy už nevrátí. Nevím, co se ti stalo, Irisi, ale... Věřím, že zase najdeš jiskru. I když si teď myslíš, že je to nemožné." To se mu pusa rozjela! Ani nevěděl, jestli to, co řekl, vůbec dávalo smysl. A jestli ze sebe jen neudělal blbce.

Na souhlas přikývl. Ano. Smečka byla důležitá, ale krev byla prostě krev. Jak se asi dařilo mámě? A jak otci? A co jeho sestra Oksa? Je v pořádku? Jak rád by ji obejmul! Ale o tom mohl jen snít.
"Tak aspoň jste se nakonec setkali," řka pozitivně. Ale Kettu si všiml *množného* čísla. Bratři, ale předtím se bavili jen o jednom bratru. Možná s tím druhým má trochu komplikovanějsí vztah? Kdo ví. Ale rozhodl se do toho nerýt. Kdyby chtěl, jistě by to sám zmínil.
Pootevřel tlamičku a očka se mu rozzářila. Průzkum! "Samozřejmě!" zašvihal ocasem. Tak konečně zrzek přešel na trochu jiné myšlenky! Jak terapeutické. Hnedka se rozběhl hloub dovnitř.
"Ta zem uvnitř je tak zvláštní..." okomentoval. Úplně jiné jak chodit po lesní zemi i po sněhu! No jo, to jsou ty lidské vynálezy. Nikdy ho nepřestanou fascinovat.

"Je super mít v těchto dnech rodinu, na kterou se může vlk spolehnout," pokýval hlavou. V týto zimě to bylo důležitější než obvykle. Být tu sám... to už to vlk může vzdát rovnou. "Taky mám bratra. Celkem mi chybí," pousmál se s jistou melancholií. Nemyslel ale na Lokkiho, ale na Haikaru, který zesnul, když byl ještě vlče.
"Mě?" zopakoval trošku překvapeně a nesměle se uculil. "Jen jsem tu hledal, jestli tu není něco zajímavého. Nic víc." Neměl s tímto místem spojené nic nostalgického, bohužel. Nebo spíše bohudík? Jen si tu chtěl vypůjčit něco, co by mohlo slušet svatyni.