Príspevky užívateľa

Jak neobvyklá to perspektiva. Tedy, Khalan byl zvyklý nahlížet na svět spíše v roli pozorovatele, nenapadlo ho však, že se s ní může dostat do takovéto prekérní situace. Milagovec vychovaný těmi nejlepšími zásadami a pravidly a co dělá? Šmíruje bláznivé tulačky. Ach, jak nešťastně se teď cítil! Stejně jako kdysi v onen osudný den - ve stejnou dobu na stejném místě (nebo alespoň, chceme-li být přesní) a přesto trochu jinak. Jak se ukázalo, byla chyba myslet si, že jedna ze dvou nabízených rolí bude tou výhodnější, ba tou lepší. Jak se totiž ukázalo, ani jedna z nich v sobě neskrývala výhody a v obou případech došel ke stejnému, zcela jednooznačnému výsledku. Musel se dostat ze sevření noční můry, která se opakovala a jasně mu připomínala, jak zbabělý byl. Chtěl být být pryč. A to hned.
Ve stínu stromů byla jeho srst sotva viditelná, možná jen očka mu zářila jako predátorovi lačnící po krvi. Stále se snažil ve svém boji o to dostat se pryč co nejvíce opatrný, a to i přesto, že si ho dotyčná očividně nevšímala, což bylo jedině dobře. Když se pak dostal do vzdálenosti, kdy nebyl modré zase tolik na očích, jednoduše se otočil a začal utíkat pryč. Rychle, poplašeně, snad až bezmocně.

Pomalu a tiše našlapoval po cestě, nemaje v úmyslu otáčet se zády kvůli minulosti držel pohled jen na vše před sebe. Tento výlet byl ale překažen a vzhledem k okolnímu prostředí se Khalan setkal s barikádou v podobě několika stromů a keřů. Zastavil se. Za jiných okolností by pokračoval dál, postava sedící na mýtince ho však zaujala natolik, že se neodvážil udělat ani krok. Co to provádí? Nebyl si jistý, a proto pozorně sledoval onu činnost, které zatím nerozuměl. Pochopí ji? To se teprve uvidí.
I využil všech mozkových buněk které měl zrovna po ruce a začal přemýšlet. Zhluboka a zádumčivě, jak byl zvyklý. Možná provádí vědecký výzkum? Nebo sbírá byliny do léčitelských zásob? Nebo medituje? Ne, takhle meditace rozhodně nevypadá. A navíc z vlčice čišelo až příliš velké množství emocí, soudě dle toho, jak roztáhla své pysky do zvláštní grimasy. Byl to úsměv. Ach, jak ten nerad viděl. Až se mu z toho zvedl žaludek! Nač věnovat veškerý svůj čas a energii k vyjadřování takových emocí? Mladík nerozuměl pojmu zábava, za vším totiž hledal logiku, a to v čemkoliv, co se mu postavilo do cesty, včetně tady neznámé vlčice, která svým chováním ukazovala přesný opak a místy až připomínala poblouzněnou chuděru. Co mu to jen připomínalo… nu ovšem, pár takových duší se našlo i v okolí vlastní rodiny. Bohužel.
Nakonec tedy usoudil, že nejlepší bude se k oné kreatuře vůbec nepřibližovat a ani s ní nijak nenavazovat kontakt. A vůbec, možná by bylo jednodušší se prostě sbalit a rychle odejít odkud přišel. Co když si ho ale neznámá všimne, co pak udělá? Ne, k tomu nesmí dojít, o to se Khalan postará. A tak začal jednat, ještě stále kontrolovaně a plný soustředění. Přikrčil se, aby snížil výhled na sebe a počal couvat směrem dozadu.

Dnes se rozhodl zamířit do dormanského hvozdu, na místo, které neměl spjaté s žádnou konkrétní vzpomínkou a i přesto v něm vyvolalo mnoho emocí. Ty se samozřejmě snažil potlačit co nejlépe jen dovedl, nicméně občasné náznaky starostí přeci jen vylezly z ledové masky na povrch, což se dalo poznat hlavně skrze mírně stažená ušiska a vrásky na čele. Stačilo totiž pár medvědích kroků a brzy se by dostal až k hranicím smečky, v níž pobyl celé své mládí… a stejně by ji neoznačil za domov. Tedy, možná ještě kdysi, za časů skutečně pradávných, když na světě běhala jeho matka a sourozenci a kdy se ještě nehrálo na milagovský řád, co si od jejich smrti tak usilovně držel v hlavě. A jak pěkně se mu dařilo… tedy, snad, snažil se co mohl.
Listnaté stromy držící se blízko země umožňovaly schovat huňatý kožich před září vycházející z odpoledního sluníčka, i když celkové prostředí neoplývalo takovou mírou temnoty, jak by si asi Khalan přál. Tolik slunečního svitu… to by se v tom mrtvém lese hledalo jen těžko. Nuž, co se dá dělat, nebude přece plakat nad rozlitým mlékem, ne tak jako kdysi. A nač vůbec se v těch emocích utápět, co by mu přineslo, kdyby jednal stejně, jako tehdy při ztrátě otce? Šlo o zkušenost cennou, nikoli potřebnou k tomu, aby se musela znovu opakovat. Od toho chyby přece jsou, aby se z nich všichni poučili a využili je ke svému prospěchu, aby se s každým omylem posouvali ve svém životě dál - a stejně tak i pokračoval Khalan ve své cestě.

Vskutku, tohle setkání tvořilo zajímavý kontrast dvou světů. Na jedné straně totiž stála vlčina s poněkud odvázanějším slovníkem, zato se srdcem na správném místě - nebo aspoň tak se to zdálo, co jiného by za jejím gestem mělo být, než empatie? Na té opačné byl zase mladík, který měl sice dobré vychování, avšak rád myslel hlavně sám na sebe a na své potřeby, o ostatní mu nikdy moc nešlo. Změní se to snad? Co když tohle setkání je první krůček k tomu, aby objevil to magické kouzlo zvané přátelství? Třeba to tak mělo být, Khalan tomu však nechtěl věřit. Ovšem, pokud k tomu nebude patřičný důvod, jen těžko si bude Jessicu držet dlouho v mysli.
Ta se ale náhle rozhodla ho dovést k tomu, aby svou myšlenku více rozvedl. „Myslím, že je dobré vnímat, co se kolem nás děje, a k tomu jsou kontakty ze smeček potřeba. Zároveň se můžou hodit i v případě, že se někdo rozhodne svůj život vést dále než jen k tuláctví a k nějaké z nich se připojit.“ pravil. Ani mu nedošlo, že se v této společnosti najdou i tací, kteří chtějí svůj život vést mimo smečku, on mezi ně však nepatřil. A vůbec, mohl si v této pozici dovolit přestat úplně komunikovat s okolím, ještě když tu měl rodinu na každém kroku? Taková představa ho mrazila na zádech. Přece nechci dopadnout jako někteří rodinní příslušníci.
Jak se ukázalo, Khalanova nabídka jí nebyla úplně proti srsti, a tak se mohl opět rozmluvit. „Dobře, nejvíce vám toho můžu povědět o Nihilské smečce. Co o ní víte?“ samozřejmě neměl v plánu vyzradit kdejaký detail, avšak něco málo jí říci mohl.

Khalan se snažil bojovat dát, avšak žádný z jeho úderů nemohl prozatím pokládat za ten vítězný, což ovšem hodlal změnit, a to ideálně co nejdříve to bude jen možné. Síly měl skutečně dost, vlastně více, než se dalo od jedince žijícího životem tuláka očekávat, nicméně i on začal vnímat, že i přes neustálý adrenalin se jím pomalu prodírá únava. Zastaví ho to však? Doufal že nikoli, musel však své následující kroky pečlivě ale zároveň rychle zvážit.
Jenže to už přišla řada na sestru, která se jeho úderu šikovně vyhla a sama se rozhodla zaútočit. A vskutku, Khalan měl co dělat, aby do jeho nohy nepřišla ostrá bolest, která by ho rozhodně nepřiblížila úspěchu, ale přesně naopak. Otočil hlavu a vlivem šoku uskočil a zakňučel, nic však nepocítil, a tak se celým tělem narovnal na její stranu a s teplými výdechy tlamy se snažil vymyslet, co by měl dělat. A pak ho to napadlo. Ano, tohle může vyjít.
A tak ještě chvíli oddechoval, než se přikrčil a vystartoval proti šedé. Když byl u ní, mírně napřáhl zbraní, aby jí ze strany udeřil, jenže na úplně poslední chvíli přeskočil na druhou stranu a vší silou do ní strčil. Pokud by Ghaay'el ztratila rovnováhu, mohl by jí za pomocí zbraně jednoduše uzemnit a znemožnit ji tak dalšímu pohybu. A to by pro ni znamenalo jediné. A to konec.

Kotlina a její okolí se pro Khalana stala jistým typem bezpečného útočiště, které rád navštěvoval. Měl tu vše, co potřeboval - střechu nad hlavou, když se mu poštěstilo tak i potravu a především pak mnoho prostoru přemýšlet nad svým životem, což hodlal dělat i nyní. I tedy dorazil jednoho jarního večera na vrcholek zdejších hor, mírně uchvácen onou krásou přestal vnímat i ty detaily, které by si za jiných okolností nedovolil přehlížet. Ale vážně, proč měl najednou pocit, že ani ten hrudník se mu nezvihá? Byl jako kolébka - v jeden moment se neústupnou rychlostí pohupoval sem a tam, v ten druhý se nesl těžce natolik, až bylo takřka nemožné ho dostat do pohybu. Jednoduše řečeno Khalan pocítil nepravidelnost. Jak zvláštní.
Posadil se a mírně přivřel oči. Najednou měl pocit, jako kdyby mu před očima proběhl celý život, od těch nejčerstvějších vzpomínek až na ty nejvíce rané, zcela zapomenuté. Jakápak zvláštní to chvíle pro takové uvědomění - ale jaké? Žil skutečně život tak, jak si ho idealizoval? Ovšem že nikoli, jinak by tu už dávno netrčel. Kdy však dojde ke splnění cílu, v němž se držel vlastní cílevědomosti a byl pro něj schopen udělat cokoliv, aby ho dosáhl? Cítil, že jeho čas se blíží. Brzy dojde dne, kdy defitivně opustí Kotlinu a svůj titul tuláka postrádajího závazky a pln odhodlání si nakluše hranicím smečky Přízračných a poddá se novému životu. Tomu, kde bude moci tvořit nový příběh a růst po mnoha stránkách, třeba i těch, o kterých on sám teď nemá ani zdání. Otec by si to tak jistě přál. A Khalan stejně tak.
Pak znovu otevřel oči, ještě chvíli posedávajíc na místě hleděl vpřed, dokud se nezvedl. Nohy ho nesly těžce a s takovou jistotou, jakoby znaly cestu, po níž zrovna kráčel a stejně tak pevná byla i jeho tvář, nesouc v sobě ostrou vážnost. Jeho světlá očka, tvořící až do očí bijící kontrast s tmavým kožichem, propalovala všechno a všechny, a to bez jediné výjimky. Už brzy to přijde, nový život je v dosahu.

Její jízlivou poznámku zaregistroval, nijak na ni ale nereagoval, přeci jen tu měl na práci něco jiného, mnohem důležitějšího, a to sníst zbytek oběda od tulačky, co ještě před chvíli na něj cenila své bělavé tesáky. Masa sice nebylo tolik, kolik by si on sám přál, avšak musel pracovat s tím, co získal, a i to ho dokázalo pro teď uspokojit. Ach, ta čerstvá chuť masa linoucí se jazykem byla k nezaplacení! Dokonce na chvíli na nějakou Jessicu úplně zapomněl! Nebo se jí snažil chvilkově vymazat z paměti, aby měl klid na onu potřebu?
Když pak skončil, což netrvalo dlouho, olízl zbytky krve na tlamě a opět se začal věnovat své společnici, jinak řečeno také milé tetce. „To je dobře, politická angažovanost se hodí každému, kdo v je Norestu, a to včetně tuláků.“ odpověděl a krátce hýbl hlavou, aby se zadíval do krajiny. Hledal tam snad něco? Ba dost možná ano. Klid. Krátce mu problesklo hlavou, že by se klidně již zvedl a šel si vlastním směrem - svého už dosáhl, tak na co zdejší dámu zatěžovat dalšími otázkami? Zda se ale tento ideální scenář bylo pouze na osudu, do té doby vlčinou stráví tolik času, kolik bude potřeba. A kdo ví, třeba se od ní něčeho nového dozví. A nebo taky ne. „Pokud chcete, s nějakými základními informacemi o smečkách bych se vám svěřit mohl.“ to už se na rudou opět zadíval s očekáváním, co z její strany vypadne.

Jen těžko mohl soudit, co se v mysli rudé odehrávalo. Na čím asi tolik zdlouhavě přemýšlela, že ticho kolem nich nabíralo na čím dál větší hustotě? Khalan nebýval tím vůdčím typem v rámci konverzací, vždyť jako maličké vlče sotva zvládal vydat ze sebe jediného slůvka, i jedna hlásečka byla pro něj vyloženě výhrou! Cožpak ale Khalan potřeboval společnost někoho jiného k tomu, aby se nechal pohltit vstříc pouze vlastním myšlenkách? To si rozhodně nemyslel. Vlčice přeci však našla odvahy k tomu mladíkovi odpovědět, ba už více se nemračila! A tak se z napjaté společnice, od níž jeden netušil co čekat, najednou stala milá tetka.
Takže Jessica. Ór Kolgrafiir. Nuž, osobně by možná raději zůstal u té madam, nahlas se to ale neodvážil přiznat.
Překvapilo ho, že nenašla více touhy zvídat se směrem ke smečkám. Proč se tedy na ně ptala, přece k tomu musela mít vážný důvod, či? Dost možná ani ne, avšak takový už Khalan a rád využíval logického uvažování i tam, kde to nebylo zrovna potřeba. Protože tak je už svět nastaven, všechno má svůj vlastní důvod, i sebemenší detail, na nějž běžný smrtelník nezabere vlastní pozornost. Všechno kolem něj patřilo do koloběhu života, včetně jeho samotného. Jak fascinující - ale na takové úvahy bude čas až v jiné dny. „Proč jste se ptala?“ pravil tedy a švihl ocasem.
Když pak Jessica přišla s tím, že zbytek kořisti ponechá mládenci, udiveně nadzvedl obočí. Nejdříve na něj cení zuby jen co se k ní přiblíží a najednou se chce dělit se svým obědem? Chvíli váhal, sám nevěděl ani proč, avšak možnost konečně do sebe dostat nějaké to palivo si nechtěl nechat ujít. Když už v sobě dokázala najít tolika empatie, musel toho využít. Jak podivná to myšlenka - proč pomáhat někomu jen na základě emocí? „Jak šlechetné... děkuji vám.“ pravil naoplátku a pak si ušáka skutečně vzal a rovnou se do něj vrhl.

Jak očekával, tak se také stalo. Po vyřčení prvních slov z jeho strany nedošlo k žádné výraznější gradaci napětí, ba naopak vše začalo klesat spíše směrem dolů, což donutilo mladíka uvolnit svalstvo a uklidnit nepříjemně rozladěnou mysl. Tak to má být, on si na žádné zbytečné šarvátky nepotrpí! A jak se nakonec ukázalo, vlčina si držela stejný postoj, a to znamenalo jediné, že nepůjde o žádného emočně labilního jedince, s nímž by nebylo možno se domluvit na úrovni, což byl úspěch. Jeden přec nikdy neví, na koho zrovinka může narazit během svých cest.
Vlčina se na rozdíl od něj nebyla obdarována zrovna největší výřečností - nebo šlo snad o znak nedůvěry? Ostatně, stále na Khalana dost možná nahlížela jako na mladého nezdvořáka, co jí vyrušil od oběda, a to chtěl změnit.
A pak se opět z něj vydral onen zvuk, tentokrát v podstatně menší intenzitě. Ač na tom nebyl s kondicí vůbec špatně (ale zase nepřipomínal už více toho mohutného medvěda, jako za časů, kdy ještě žil v Nihilu), bylo na něm znát, že už by se rád do něčeho zakousl. „Byl ten zajíc sám?“ zeptal se. Co když jich tu běhalo více? I když spíše se přikláněl k názoru, že šlo o zoufalého jedince, snažíce se urputně přežít první jarní dny. Ale marně.
A pak ze sebe vlčka vydala dalších slov. „Khalan z rodu Milaga. Jak mohu říkat vám, madam?“ pravil naoplátku, ač sám by si klidně vystačil i s jeho oslovením, když v tom se tulačka rychle dostala k tématu smeček… proč však? „Teď v žádné nepobývám, avšak s mám s nimi jistou zkušenost.“ v tom si vzpomněl na to, co všechno si prožil v monarchii. Jak jiný život by vedl, kdyby se přidal k Přízračným? Netušil, ostatně bylo na něm, aby tu skutečnost jednou zjistil, a to se brzy určitě stane.

Trpelivě čekal na to, co se stane, zatímco hlavou mu probíhaly nejrůznější myšlenky, například směrem té strašlivé vzpomínce na to, jak oplakával smrt svého otce. Kdyby bylo na něm, moc rád by se jí zbavil, jenomže to by ovšem musel vědět, jak na to. Dokonce i na nově získanou waru si vzpomněl, ovšem tu si zrovna dneska nechal odloženou u místa, kde naposledy spal - i to byl jeden z mnoha důvodů, proč se nechtěl s cizinkou dostat do křížku. Rvát se s prašivými tuláky opravdu nebylo na úrovni vyspělého milagovce.
Pak ale zaslechl ostré zavrčení, i tedy pro dobro jeho i vlčiny uposlechl a skutečně se ukázal v celém své kráse, aby dal jasně najevo, že nemá zájem si zadělávat na další rvačku a doufal, že vlčice bude na tom podobně.
Nakonec ji skutečně spatřil. Krčila se na místě i se svým obědem, dle tváře očividně nepříliš nadšená z nové přítomnosti. „Dobré odpoledne vám přeji, omlouvám se za vyrušení.“ začal tedy klidně, nasazujíc klasickou ledovou masku, zatímco si vlčinu prohlížel. Nejen že krví šla cítit na sto honů, dokonce i její kožich byl touto barvou celý prosáklý, což ho dost zaujalo. Sám Khalan měl však co dělat, aby i on neskončil stejně, a tak jednoduše otevřel tlamu a začal se jí obhajovat. „Jistě rozumíte tomu, co tady dělám, ostatně jste tu z toho samého důvodu,“ pravil a krátce se zadíval na zajíce. „Rovnou říkám, že se nechci podrobovat zbytečným konfliktům, nemám to zapotřebí. A doufám, že vy jste na tom stejně.“ protože zdejší vlčice je vychovaná podle dobrých mravů a plná slušnosti, že? Bylo by však hloupé se jen spoléhat na tuto možnost, i tedy zůstal stále napjat, kdyby náhodou došlo k tomu nejhoršímu a on musel zapojit tesáky k tomu, aby se dostal pokojně pryč z pláně. Jak barbarské!

Pokládal jednu tlapu za druhou s pohledem co nejvíce upřeným do krajiny. Pláň se zdála být zatím opuštěná a proto se raději neodvážil odhadovat, zda jeho mise skončí pozitivním výsledkem, ovšem nějakou tu naději si v hloubi duše stále držel. A vůbec, cožpak to šlo, lovit s mindsetem už předem prohraného boje? Jakýpak potom mělo smysl použít všechny své síly, jen aby došel k tomu, že bude muset ulehávat do pelechu s kručícím žaludkem a nikdy nekončícím pocitem viny? Kdepak, on takový není! Přece bych nemohl v tomto ohledu zklamat svého otce, tolik pro mne obětoval, a za co? Takové jednání si otec nezaslouží.
A tak šel dál, když tu náhle mu do čumáku udeřil nový pach. Krev. A k tomu další vlk - snad tulák? Co zajímavého se zde asi odehrálo? Jaký příběh byl tím rozhodujícím? Netušil, avšak vlčici schovanou ve vysokých trsech trávy stále neviděl, a tak uzemnil své mohutné tlapy, dávaje si pozor na každý nastávající krok. Ach, jak on neměl rád tyhle momenty, až moc mu to připomínalo onen dávný incident, kdy byl při svém prvním (a taky jediném, nutno říci!) emočním sesypání spatřen jiným tulákem. Ten pláč, ten zatracený pláč- ten den mu jasně ukázal, jaký dopad mělo, když se jeden plně oddal emocím.
Stále setrvával na místě, a to i přes hlasitý zvuk, co z jeho těla najednou vyšel, jasně značící, jak na tom Khalan s potravou byl. Jen žádný spěch, na všechno dojde, do té doby si bude muset poradit s novým, dosud nespatřeným společníkem.

Posledních pár týdnů se mladý milagovec pohyboval výhradně na území kotliny, kde prožíval veškerý svůj život v roli mladého cestovatele, který se zamýšlel nad vlastním, docela jednoduchým životem. A taky že se nesl v poměrně minimalistickém duchu. Tvrdý a nocí probdělý spánek, mnoho lovu i hlavně pak tréninků... nebylo toho mnoho, pro spokojenost mu to však prozatím stačilo. Jak dlouho ale bude schopný v tomto stavu setrvat? Nenarazí na to, že bude postupem času ztrácet své životní ideály, pro které byl schopen dokonce opustit nihilskou monarchii, kde prakticky prožil celý začátek života? Na to byl přece ještě příliš mlád, vždyť měl ještě mnoho před sebou!
I tedy dnešní se rozhodl kráčet po Norestě jako pouhý tulák a s jeho typickou strojeností a klidným pohledem šel po zdejší planině. Už uběhlo pár dlouhých chvil, jen co začal opět pociťovat ten nepříjemný pocit v břiše, což značilo jediné... je čas obstarat si něco k snědku. A to ideálně co nejdříve jen to bude možné.

A tak boj pokračoval, prozatím bez žádných větších komplikací pro jeho ani protivníkovu stranu. Ghaay'el se bránila vskutku odvážně, jeho tvrdé rány odrážela úzkou ostrou zbraní, skoro div se při té vše síle ani tolik nezapotácela a nedopadla na všechny své tlapky a sama vracela údery nazpět - aby se i sám mladík zase příliš nevyčerpal! Khalanův cíl byl dost jasný a to ukončit tento boj jasně a úderně, nemínil tu jen tak máchat zbraní pro nic za nic, na to nebyl nikdo z přítomných milagovců zajisté zvědav.
A tak bojoval dál, s postupným posunem vlčina lehkého těla zničehonic Khalan přišel s dalším manévrem, kdy zaútočil nejdříve po straně a pak zeshora, kde se snažil vynaložit tolika síly na to, aby byl jeho pokus stáhnout ji k zemi co nejvíce úspěšný - bude však?

Pevný pohled směřoval jen a pouze směrem k sestře, snad jako kdyby jí těma zorničkama měl vypálit díru - jeden by si snad až řekl, zda jeho osoba nebude během boje poháněna emocema více, než samotným adremalinem... ale kdepak, spíše než na to, jak nakope Ghaay'el zadní část těla se spíše těšil, co on sám předvede. A s takovou vírou ve vlastní schopnosti musel přeci dokázat, že on na to má, že si otcovu Waru zaslouží!
A tak přišel první útok. Když se vlčina přiblížila, natáhl Khalan svou zbraň a máchnul s ní, jenže to už se co nejrychleji stáhla do svého kroužku kamsi dozadu. To jako vážně? Ach jistě, ani čestný souboj nebyl v jejích schopnostech. Ač byl Khalan vyrůstán v logickém uvažování i co se týče válečnictví a s ním spojené používání této vzácné zbraně, měl očekávat ze strany šedé cokoliv, včetně hbitosti, které měla rozhodně více, než Khalan, připomínající vzhledem spíše mohutného medvěda. Ale i ten měl jisté, ne zase tak malé šance na výhru, no ne?
Když tak přišla další rána na krk, co se stal hlavním centrem Khalanova zájmu, vší silou jí odblokoval pryč, čímž si přinesl první možnost pořádně zaútočit, ideálně směrem k tomu nejcitlivějšímu, tedy také ke krku, pokud to ovšem platilo i v případě Ghaay'el. A tak zaútočil.

Téže Khalan byl svědkem všech těch slov, co ze S'Arika vylézala s veškerou vážností, na kterou byl od něho už dávno zvyklý. I přesto ho po celou dobu celého monologu doprovázel hřejivý pocit na hrudi, který ho tak těšil, na sobě však samozřejmě nic dal vědět, pouze jen upřeně hleděl na nejstaršího ze všech milág, občas věnujíc zadumaný pohled po celém prostoru. Ta pevnost, to odhodlání, co strýc dával do vlastních slov! Bylo to jak pohlazení - tak milé a příjemné, až se ho nemohl nabažit. Musel ho ale také brát vážně, ne jen se nechat konejšit a zaslepovat se vlastními pocity, musel a taky chtěl se více angažovat jak v rodinném, tak i smečkovém dění. Jak chtěl přeci být pro rod užitečný, když se bude bude věčně skrýt ve stínech ostatních z rodiny?
I proto, jen co oslava dosáhla svého konce a M'Rann s Evar'lou byli prohlášeni za právoplatné členy Milagy, zpozorněl. Ovšem, ještě stále nevlastnil Waru! I tedy i on vydal se ke sloupům, aby si vybral zbraň, s níž bude dnešní zkoušku vykonávat. Chvíli zamyšleně koukal po Iptaru, nakonec i on však šel po jistotě, a tak si vybral zbraň, o níž se měl brzy zasloužit. Bylo to rodinné dědictví, jehož se chtěl držet za každou cenu, a to nejen z důvodu touhy stát se válečníkem, ale také z úcty k zesnulému otci. Jistě by si to tak přál.
Pevně hleděl Ghaay'el do očí, jako kdyby jí snad pohledem chtěl něco říci, než pokývl jednoduše hlavou a přešel do bojové pozice, aby tak dal najevo, že jejich boj může začít.