Príspevky užívateľa

Potěšilo ho, když zaslechl A'Kazova slova plná naděje (a snad ne jen té plané!), a ještě více, když zřel jeho tvář s kamenným a pro něj tolik sympatickým výrazem. Ovšem že měl za to, že takové rozhodnutí rozhodně nebude jedno z těch horších, i přesto bylo utěšující slyšet to od někoho, kdo si zdejším prostředím prošel již od svých prvních krůčků a nesl si na to svůj vlastní pohled. Jakápak území se zde skrývala? A kam asi chodil rád trávit čas? Chtěl vědět všechno!
I proto se zaposlouchal, když mu A’Kaza po chvíli ticha, co se s každou nabývající sekundou podobala věčnosti - jen trpělivost, Khalane, jen trpělivost - věnoval další a o něco delší odpověď. A také patrně sdílnější, a i když stále měl mnoho otázek, na myšlenky ohledně Přízračné smečky ho to neodradilo, ba naopak. Znělo to všechno tak moc hezky, jako pohádka na dobrou noc, jakou vyprávějí matky svým dětičkám na dobrou noc. Byla ale taková skutečná realita?
„Zní to dobře, to musím uznat,“ pokýval hlavou, dávaje tak najevo určitou spokojenost, „avšak co máte na mysli orientací na hvězdy? Jakým způsobem jste se jim věnoval?“ I Khalan byl od přírody byl naplněn zvědavostí, a to i z nejrůznějších maličkostí, co mohl zpozorovat kolem sebe, nikdy ho však nenapadlo hledat v těchto údělech přírody něco více, aby mu stálo za to tomuto zkoumání propadnout... pokud tedy bylo co ve hvězdách hledat.

Neměl v plánu se ozývat, dokud k tomu nebude sám vyzván, což se však stalo poměrně brzy, tentokrát se měl zaměřit na to, co se vlastně stalo s jeho bratrem Ar'Kadiem. Nu, co asi tak? Emoční schránka jeho osoby byla příliš silná na to, aby bylo možné jakékoliv nápravy, což ostatně dokazoval jeho ne příliš chytře zvolený útěk ze smečky. Jak zbabělé. Ke slovu se příliš nehrnul, a tak nechal domluvit svého posledního zbylého sourozence, než sám otevřel tlamu, aby se nadechl a pravil s klidem v hlase těch pár slov. „Ar'Kadien před nedávnem opustil Nihilskou monarchii, od té doby jsem ho neviděl.“ pravil jako prostý fakt, s nímž se nezmohl na nic jiného, než se prostě a jednoduše smířit.
Jak se dalo očekávat, slova Khalanova i ostatních členů rodiny měla za důsledek rozhodnutí zcela zásadní. Tedy, jak pro koho, Khalan totiž ztratil jakoukoliv důvěru v napůl bílem bratru už dávno předtím, než se setkal s veškerým příbuzenstvem, včetně strýce, z jeho strany tedy šlo o záležitost zcela formální. I tak mu to nedalo a při zmínce další dvou vlčic zaměřil svůj pohled na Kazu. Nad čím ten asi nyní přemýšlí? Tak rád by s ním prohodil i jen pár slov, avšak nalezne si koncil pro mladíka i jen chvíli času, jen co dnešní oslava dojde ke konci? Khalan doufal, že ano.
Každá další chvíle přinášela poněkud nezvyklé novinky - nejdříve vyhoštění Voltaire za šílenství, kterému se z pouhých slov jen těžko dalo uvěřit, a nyní také zjištění, že nynější panovník uzavřel mírovou dohodu s Azarynskou smečkou. Skutečně, zrovna s Azarynem. Chvíli tak s vnitřním podivením a zároveň fascinací pozoroval živoucí politickou konverzaci, užívaje si ji jako pouhý divák, než se všichni začali přesouvat do podhradí, kde trpělivě vyčkával na to, jak bude narozeninová oslava pokračovat nadále. Jen ať mu neunikne jediný detail!

Vlastně ho ani tolik nepřekvapilo, když se Remus zeptal zrovna na příbuzenstvo, kterého zde Khalan neměl zrovna pomálu. Tušil, že zrovna rod milagoců bude jeden z těch, kde nebude zas přespříliš složité zjistit, jaký z jedinců do něj bude patřit, a ještě aby ne, když Khalan měl to štěstí získat vzhled, který jeho rodinu zvláštně dokonale reprezentoval - tmavá severská srst, neobyčejná výška a ten tolik známý poker face. Kolik takových vlků zde existovalo na poměry toho, co za šílenosti skrýval celičký Norest? Nu, nebylo na škodu zjistit, že známost jejich rodiny dosahovala i za hranice smeček, do níž tento rod patřil, nebo aspoň to tak vypadalo. „Ano, to mám. Připomínám vám snad někoho?“ položil mu tedy otátku nazpět, zvědav, co z něj tentokrát vypadne.
Jenže v tom se v dálce ozval hlasitý dunivý zvuk, který by na tak až tak mrtvém prostředí neočekával, i z toho důvodu v drobném leknutí trhnul hlavou a otočil se za ním. Neustále se opakující křik havrana, to byl jeho pravý původ. „Neočekával bych přítomnost zvířete na takovém místě.“ okomentoval krátce, pohled stále ponechal upřený na tmavé stromy, mezi nimiž se černý opeřenec skrýval. Copak zde asi pohledává, že by snad také zatoulal? Možná ano, a možná ho znal mnohem déle, než oba přítomní vlci dohromady.

Brzy se S'Arik ozval nazpět se zprávou, kterou Khalan rozhodně neočekával, že dnes uslyší. Skutečně? Že by Ghaay'el měla ve svém vlastním zájmu vydat se za strýcem, aby s ním mluvila z očí do očí? Nikdy se blíže nezajímal o její skutečné zájmy a o to, jak ve skutečnosti nakládala se svým drahocenným časem, netušil však, že i ona skutečně cítila chtíč řešit cokoliv spojeného s tímto rodem. Nebo za tím bylo něco jiného, něco, o čem netušil?
Posadil se, potěšen z toho, že příbuzný jeho prosbu vyslyšel i s pozitivním ohlasem nazpět, mu na otázku pokývl. Vskutku, vedený k válečnictví (nebo aspoň k té svrchní skořápce) byl, stejně jako k rytířství, u něhož vždy jako malý snil, že se stane jedním z nejznámějších mistrů, jaké kdy Nihil viděl. Jenže časy se měnily a nimi i Khalan. Nějaké zkušenosti s bojem už samozřejmě měl, rozhodně ale ne na takové úrovni, aby byl pocítil uspokojení... pokud vůbec někdy přijde, vzhledem k tomu, jak vysoké nároky na sebe měl. To už ale S'Arik přešel k další, docela podstatné novince. Kosuth’laes. „Dobrá, beru na vědomí.“ odpověděl, aby tak dál najevo, že s ním může počítat.
Při další otázce nemusel ani Khalan složitě hledat odpověď, neb starý vlk trefil do černého, i přesto mu přišlo více než vhodné to říci i sám od sebe. „Vlastně ano, dost jsem nad tím uvažoval a měl bych zájem přidat se k vám, k Přízračným.“

A bylo to tady, rodinná slavnost známá také jako Kosuth’laes opět začala. Khalan na takovéto akci samozřejmě nesměl chybět, a o to více, co nejstaršímu z milagovců dal jasně najevo, že se chce své vlastní rodině přiblížit co nejvíce jen mohl. Nebyla v takovém případě jeho přítomnost více než žádaná? Už dávno nechtěl být tím pouhým divákem, který kdesi v temném zákoutí přihlíží na to, jak život kolem něj neúprosně plyne, a dnešní sešlost mu dala příležitost dokázat, zda svá tehdejší slova věnovaná staříkovi myslel skutečně vážně. A že myslel.
Slunce postupně docházelo k obloze, když Khalan pomalu došel až k hradu, kde se měla celá sešlost odehrát. Zaujatě točil očima po nové nepoznané krajině a sledoval stěny složené z kamenných cihel. Jak bylo možné, že se o tomto místě dozvěděl až nyní? Jak postupně zjišťoval, Norest měl opravdu mnoho co nabídnout a on kdysi zcela uzavřen před tímto světem musel - a hlavně chtěl - tato tajemství poznat. Ale zvědavost stranou, nyní musel řešit více důležité záležitosti.
„Zdravím.“ pozdravil, jakmile své mohutné tlapy donesl až na nádvoří, kde se nacházeli všichni ostatní. Chvíli věnoval pozornost drobným detailům v prostoru, jako například rodovému praporu, až pak si prohlédl všechny milagovce. Některé tváře poznal dlouho, jiné zase vůbec, ale bylo jich tu dost. Až mu přišlo zvláštní je vidět všechny na jednom místě. Mezi nimi nesměla chybět ani sestra s tváří nezvykle klidnou, které věnoval zvláště dlouhý pohled. Šlo snad o pozdrav? Nebo varování?

Jak očekával, stařec přešel rovnou k věci. „Už je to dlouho od doby, co jsem vás naposledy viděl.“ započal tedy, chvíli odvracejíc zrak směrem na osamělou krajinu, aby na jazyku nalezl ta správná slova. I přes veškerý respekt a úctu, jakou k tolik váženému vlkovi pociťoval, se nedokázal ubránit nervozitě, která se ho postupem času zmocňovala. Proč však, bylo snad možné klesnout ještě více pod úroveň těch nepovedených sourozenců? Ne, to si přece nemohl dovolit! „A myslím si, že by nebylo na škodu s vámi probrat jistou... záležitost. Totiž, rád bych byl blíže své rodině a zásadám, které by měl každý Milaga dodržovat. Doufal jsem, že byste mi s tím mohl pomoci.“ Až sám byl překvapen z toho, kolik slov byl schopen vydat během hned za sebou. Jeho mladší já, které sotva bylo schopné ze sebe vydat i jen malou hlásku, by zajisté nedokázalo věřit vlastním uším! Jak odvážné, že? Moc na výběr však neměl, pokud měl v zájmu probrat to, co stále nespatřilo světlo světa.
Pak se ale S'Arik dostal k ještě stále aktuálnímu tématu, aspoň z pohledu času, kdy se jeho odchod z monarchie odehrál. Jednou se to stejně musel dozvědět. „Slyšel jste dobře.“ pokývl krátce, zatím se však neměl k tomu své nedávné činy odůvodňovat, a tak raději dál mlčel a nechal na sebe působit atmosféru zdejšího místa. Našel by podobná také u Přízračných?

Stále si prohlížel tolik zvláštní, ač na poměry norestského území zrovna ne tolik neobvykle zbarvenou srst. Nebo snad ano? I v Nihilu měl možnost dost často zpozorovat jedince s nepřírodními barvami nebo dalšími opravdu podivuhodnými prvky, včetně takových vlasů nebo opeřených křídel. Avšak tato srst? Pokud ho zrak nešálil, nevzpomínal si na to, že by takový přeliv barev na někom zřel.
Mlčky poslouchal cizince, zaujat tím, že Norest prozkoumával již od jarních měsíců. Jistě toho stihl už dost poznat, z čehož také vyplývá, že s rolí poutníka a všemi možnými problémy i zkušenostmi s tím spojenými nemusel mít zrovna pomálu zkušeností. Jak zajímavé. Bylo snad vhodné využít tak neobyčejné příležitosti k tomu, aby tuto konverzaci dovedl i k možnému prospěhu pro jeho stranu? Khalan nebyl zrovna dvakrát výřečný typ, pokud ale chtěl zjistit něco nového, bylo třeba jednat. Ale pomalu, na vše přijde čas. „Vskutku, je to tak.“ přitakal a chvíli držel pohled do očí cizince, než se opět zahleděl na mrtvé stromy.
Snad by už nyní zeptal na to, co ho skutečně zajímalo, místo toho ale vlk přešel k obyčejným formalitám. Ach ovšem, slušnost nadevše. „Ale ovšem, jmenuji se Khalan, rád vás poznávám Remusi.“ s pokývnutím hlavy se představil.

Stále neměl v zájmu nějak výrazně zpomalovat nebo snad úplně zastavovat, jenže v tom zbystřil svůj čich a také i zrak, náhle zjišťujíc, že se k němu něco přibližuje… ne něco, někdo. Neznámý cizinec s dost výrazným kožichem, tvořícím zajímavý kontrast oproti tomuto lesíku, kde bylo barev skutečně pomálu, si to namířil přímo k němu, což Khalana celkem znejistilo. Tmavý na nic nečekal a ihned zabrzdil, zvědav, co z vlka vypadne, z něho ani na vteřinu nespustil svůj chladný zrak. Co tak asi chce? Nebyl zvyklý na to, že by někdo sám od sebe projevoval zájem se s ním seznamovat, vlastně ani Khalan nikdy nedával svému okolí nijak najevo, že by se aktivitou měl a skutečně chtěl zabývat. Třeba tohle byla příležitost to změnit? Kdo ví, zkusí tomu dát šanci, třeba z něj nakonec vypadne něco zajímavého.
„Ano, na území Norestu žiju od svého narození. Proč se ptáte, jste zde nový? A co vás vůbec přivádí na takové opuštěné místo?“ zeptal se. Snad zvědavost? Pro to by našel pochopení bez větších problémů.

Jednoho dne se Khalan rozhodl z nekonečných plání jít cestou pro něj doposud neznámou, a tak se mu brzy podařilo dostat na další místo, tentokrát do opravdu zvláštně vypadajícího lesíka. Zde dost výrazně zpomalil své kroky, zaujat očividnou nezvyklostí, kterou zdejší prostředí nabízelo, se neustále ohlížel kolem sebe. Tmavé holé větve všude možně, kam se jen podíval, ponurá, pro někoho přímo až děsivá atmosféra, dokonce ani živého tvora zde bylo prakticky nemožné potkat… no, rozhodně nešlo o místo, kde by chtěl vlk běžně trávit svůj volný čas.
I přesto se Khalan rozhodl prozkoumat les o trochu více. Byl dost zvědavý, možná dokonce pocítil až jistou fascinaci, jakou jako malé vlče běžně zažíval při prozkoumání svého domova. Jak bylo vůbec možné, že to zde vypadá tak mrtvě? Kam zmizel veškerý život? Otázek měl spoustu, spíš než ale po odpovědích lačnil po tom dostat se do lesa dál, i proto nezastavoval a kráčel přímo za nosem.

Život mimo smečku byl… náročný. Krutý, bez kapky milosrdnosti. Kromě nutnosti se spoléhat pouze a jen na sebe (s níž se setkal už během svého smečkového života, jen co je pravda) musel každým jedním dnem řešit problémy, na které neměl v monarchii ani pomyšlení. Byly to kdysi tak naprosté samozřejmosti, tedy ještě předtím, než se rozhodl všeho toho luxusu vzdát. Avšak i s tím počítal, ještě předtím, než se rozhodl na tuto dráhu vydat, i přesto byl z takové změny celkem dost překvapen a ještě stále si na ní těžce zvykal. A ano, nebylo to snadné, ale i přesto svého rozhodnutí nelitoval. Tedy, prozatím.
A mezi takové změny se řadilo například obstarat si jídlo - to byl téže důvod, proč se dnes nacházel na zdejší pláni. Pokud nechtěl s touto formou brzy připomínat svého neschopného bratra, musel udělat vše pro to, aby ho pomalu nastávající pocit hladu nepronásledoval příliš dlouho. Bude ale jeho dnešní snaha o takovou akci úspěšná? Na takové otázky přeci nebyl čas, teď musel jednat, aby nešel večer spát s kručícím žaludkem. A tak jednoduše šel, s hlavou upřenou do neznámého prostoru kolem sebe se snažil zavětřit aspoň jeden pach, který by v ideálním případě mohl patřit jeho budoucí kořisti.

Moc dlouho naštěstí hledat nemusel, neboť tmavý kožich starého vlka se brzy objevil v jeho dohledu. Jaké štěstí to dneska měl, že? Vskutku rád nyní viděl S'Arika zdravého a taky hlavně živého - bylo jen otázkou času, kdy i on naposledy vydechne a jeho duše opustí zdejší svět, a že to moc dlouho trvat nebude, i proto bylo třeba na nic nečekat a promluvit si s ním o všem potřebném, jakmile to jen bude možné. Čím dříve bude bude Khalan jednat, tím lépe pro něj.
„Buďte zdráv, S'Ariku.“ pozdravil ho už v dálce a pomalu k němu došel. I přes jistou radost, kterou v hloubi svého srdce pocítil, udělal zcela všechno, co bylo v jeho silách, aby ty proradné emoce nenapadly tolik známou a očekávanou kamennou masku, která zdobila tvář každého milagovce... tedy, aspoň toho, který měl zájmu co nejuctivěji reprezentovat svůj rod, a Khalan toho rozhodně nebyl výjimkou. Škoda, že o ní se tohle nikdy nedalo říci.
„Jsem rád, že se opět setkáváme, hledal jsem vás.“ pravil jednoduše a na chvíli se odmlčel, věnujíc pohled ke zlatému náhrdelníku, co ho vždy zdobil, pokud si to tedy správně pamatoval - zase tolikrát ho za svojí krátkou existenci nepotkal. Nemohl si nevšimnout i čím dál více jasnějších šedin a téže jizev, které postupně odhalovala mnohem řidší srst. Pamatoval si snad strýc všechny momenty svého tak dlouhého života, v nichž je zrovna získal? Pokud by byl ochoten je aspoň trochu sdílet, rozhodně by si mladík nenechal ujít jediné slovo.

Byl ve střehu. Stále neměl ponětí, zda se v jeho okolí někdo skutečně pohybuje, nebo jestli si pouze jeho nyní tolik nešťastná hlava vymýšlí stavy, které ani nejsou skutečné, nicméně si byl opravdu jist tím, že se zde nechce zdržovat už více jak minutu. Měl pocit, že mu dost možná hrozí nějaké nebezpečí, a přesně tomu se chtěl vyhnout. Co on sám by jako mladý a nezkušený mladík tak asi zmohl proti prašivému tulákovi, nebo jiné podobné havěti? Otec mi už nepomůže…
„Kdo jste? Odcházím pryč, nestojím o žádné problémy.“ chvíli počkal na reakci, doufaje, že mu daný cizinec porozumí, a otočil se směrem pryč z jakéhosi drobného lesíka. Byla to chyba? Setká se přeci jen s konfrontací, nebo při nejhorším dokonce s útokem?
Stále s nevídanou netrpělivostí čekal, dokonce se i několikrát za sebou ohlédl, nicméně žádná reakce nepřicházela. Toho Khalan využil, a pokud se nikdo skutečně neukázal, začal Khalan zrychlovat své kroky. Dostat se domů, to byl jeho hlavní cíl, kterého chtěl dosáhnout, a už nyní byl zcela přesvědčen o tom, že se zde na dlouho nevrátí. A že také už nikdy nebude projevovat ty ohavné emoce navenek. Ten proradný pláč, už nikdy víc!

Málokdy se mladíkovi stávalo, že by ke svému společníkovi cítil takové množství respektu a úcty, jako právě ke zde přítomnému A'Kazovi. Tedy, ne že by ostatní autority nerespektoval, avšak setkání tak váženým příbuzným v sobě mělo určitou neobvyklost, která v něm vzbuzovala pro něj pocit štěstí. S kým jiným by si přeci jen směl povědět o těch největších tajemstvích rodiny, než se synem toho nejvyššího ze všech vážených, kteří se na Norestu nacházeli?
K jeho odpovědi krátce přikývl. Ovšem, změna to pro Kazu musela být nebývalá. „Věřím, že postupem času si na nový domov nakonec zvyknete.“ pravil spokojeně, nemaje ani jediného důvodu pochybovat o jeho zajisté vynikajících schopnostech - nehledě na fakt, že ho nikdy v životě neviděl při žádné větší akci a jeho známost s ním prakticky započala až dneškem, stejně mu připadal natolik skvělým vlkem, že jiný scénář nechtěl vidět.
Ale pak přešel k jisté věci, nad níž už chvíli přemýšlel. „Prozatím to nemám v plánu, avšak přiznám se, že jsem nad tím skutečně uvažoval.“ potvrdil jeho slova a minimálním pohybem pozvedl hlavu směrem k nebi. Myšlenka, se kterou si zaujatě pohrával ve své mysli, se neustále vracela až tak, že se jí dovedl jen těžko utišit. Byl ale skutečně odhodlaný učinit ten první krok k tomu, aby z této jemu tolik známé bubliny odešel? Byl na to připravený? Odpověď mohla být jakákoliv, Khalan však raději čekal na tu správnou příležitost, než aby se hrnul do něčeho, co nemá stále dost promyšlené. A to na to měl tolik času! „A jaký byl pro vás vlastně život u Přízračných?“

Netrvalo dlouho od chvíle, kdy na norestské území začalo postupně docházet čím dál chladnější počasí. Vše to začalo tak nevinně, kdy se k dříve teplým a prosluněným dnům začal přidávat studený vítr, místy až bodajíc do těla tmavého mladíka. A je to tady, podzim přichází. Bylo snad načase tedy dokončit to, co započal? Konečně se usadit na nové místo, kterému měl poté říkat domov. Poznat, co to znamená být Milaga. Přeci jen, s tím záměrem se chtěl k Přízračným přidat. Čím více ale nad tím přemýšlel, tím více se začala ztrácet jeho předtím jasná představa, po které tolik toužil - s odchodem ze smečky a zaujetím statusu tuláka se mu totiž naskytla jedinečná příležitost zjistit, jaké to je, žít na svobodě. Zdejší krajiny zajišťovaly, že se vždy něco nového k poznání, tak proč s tím měl končit právě teď? Dost pravděpodobně, až nastane zima, tak bude mluvit jinak, k té měl ale ještě dost času, než se tak náročné roční období ukáže.
Nicméně, ani jeho nový život ho neodradil od toho, aby se o svojí rodinu zajímal, i proto se dnes ocitl na zdejší planině blízko, s plánem vyhledat svého strýce, aby si o jeho budoucnosti s ním promluvil.

Uběhlo už pár dní, pokud ne-li snad týdnů od toho, co Khalan naposledy prožil svůj den titulem s nihilčana. Od toho osudného (a ne zcela příjemného incidentu, jen co je pravda) se atmosféra kolem smečky začala postupně proměňovat ve více napjatější, než tomu bylo ve dni předešlém, až si toho začal všímat i sám Khalan. Hlavní aktérku toho všeho, kdysi váženou léčitelku a vévodkyni Bellanu jako takovou moc neznal, i přesto ho nikdy předtím nenapadlo, že by se něco tak závažného mohlo na území monarchie odehrát. Co se asi nyní honilo v její tolik šílené mysli, že se něčeho takového dopustila? Radši to ani nechtěl vědět.
A právě tato událost ho nakonec skutečně dokopala tomu, aby opustil smečku, v níž prožil svůj dosavadní život. A to nadobro. Popravdě řečeno se jednalo o myšlenku o něco starší než pár dnů, vlastně už dávno před touto situací začal uvažovat nad tím, že by zvedl své tolik mohutné tlapy a odešel tam, kde žil jeho otec. Na místo, kde chtěl věřit, že ho čeká zářná budoucnost mladého bojovníka a Milagovce, který bude následovat myšlenky svých předků.
A tak si kráčel po místní pláni se vztyčenou hlavou a klidným pohledem ve tváři, věčně doprovázejíc jeho kroky.