Príspevky užívateľa

Jednoho dne se Khalan rozhodl z nekonečných plání jít cestou pro něj doposud neznámou, a tak se mu brzy podařilo dostat na další místo, tentokrát do opravdu zvláštně vypadajícího lesíka. Zde dost výrazně zpomalil své kroky, zaujat očividnou nezvyklostí, kterou zdejší prostředí nabízelo, se neustále ohlížel kolem sebe. Tmavé holé větve všude možně, kam se jen podíval, ponurá, pro někoho přímo až děsivá atmosféra, dokonce ani živého tvora zde bylo prakticky nemožné potkat… no, rozhodně nešlo o místo, kde by chtěl vlk běžně trávit svůj volný čas.
I přesto se Khalan rozhodl prozkoumat les o trochu více. Byl dost zvědavý, možná dokonce pocítil až jistou fascinaci, jakou jako malé vlče běžně zažíval při prozkoumání svého domova. Jak bylo vůbec možné, že to zde vypadá tak mrtvě? Kam zmizel veškerý život? Otázek měl spoustu, spíš než ale po odpovědích lačnil po tom dostat se do lesa dál, i proto nezastavoval a kráčel přímo za nosem.

Život mimo smečku byl… náročný. Krutý, bez kapky milosrdnosti. Kromě nutnosti se spoléhat pouze a jen na sebe (s níž se setkal už během svého smečkového života, jen co je pravda) musel každým jedním dnem řešit problémy, na které neměl v monarchii ani pomyšlení. Byly to kdysi tak naprosté samozřejmosti, tedy ještě předtím, než se rozhodl všeho toho luxusu vzdát. Avšak i s tím počítal, ještě předtím, než se rozhodl na tuto dráhu vydat, i přesto byl z takové změny celkem dost překvapen a ještě stále si na ní těžce zvykal. A ano, nebylo to snadné, ale i přesto svého rozhodnutí nelitoval. Tedy, prozatím.
A mezi takové změny se řadilo například obstarat si jídlo - to byl téže důvod, proč se dnes nacházel na zdejší pláni. Pokud nechtěl s touto formou brzy připomínat svého neschopného bratra, musel udělat vše pro to, aby ho pomalu nastávající pocit hladu nepronásledoval příliš dlouho. Bude ale jeho dnešní snaha o takovou akci úspěšná? Na takové otázky přeci nebyl čas, teď musel jednat, aby nešel večer spát s kručícím žaludkem. A tak jednoduše šel, s hlavou upřenou do neznámého prostoru kolem sebe se snažil zavětřit aspoň jeden pach, který by v ideálním případě mohl patřit jeho budoucí kořisti.

Moc dlouho naštěstí hledat nemusel, neboť tmavý kožich starého vlka se brzy objevil v jeho dohledu. Jaké štěstí to dneska měl, že? Vskutku rád nyní viděl S'Arika zdravého a taky hlavně živého - bylo jen otázkou času, kdy i on naposledy vydechne a jeho duše opustí zdejší svět, a že to moc dlouho trvat nebude, i proto bylo třeba na nic nečekat a promluvit si s ním o všem potřebném, jakmile to jen bude možné. Čím dříve bude bude Khalan jednat, tím lépe pro něj.
„Buďte zdráv, S'Ariku.“ pozdravil ho už v dálce a pomalu k němu došel. I přes jistou radost, kterou v hloubi svého srdce pocítil, udělal zcela všechno, co bylo v jeho silách, aby ty proradné emoce nenapadly tolik známou a očekávanou kamennou masku, která zdobila tvář každého milagovce... tedy, aspoň toho, který měl zájmu co nejuctivěji reprezentovat svůj rod, a Khalan toho rozhodně nebyl výjimkou. Škoda, že o ní se tohle nikdy nedalo říci.
„Jsem rád, že se opět setkáváme, hledal jsem vás.“ pravil jednoduše a na chvíli se odmlčel, věnujíc pohled ke zlatému náhrdelníku, co ho vždy zdobil, pokud si to tedy správně pamatoval - zase tolikrát ho za svojí krátkou existenci nepotkal. Nemohl si nevšimnout i čím dál více jasnějších šedin a téže jizev, které postupně odhalovala mnohem řidší srst. Pamatoval si snad strýc všechny momenty svého tak dlouhého života, v nichž je zrovna získal? Pokud by byl ochoten je aspoň trochu sdílet, rozhodně by si mladík nenechal ujít jediné slovo.

Byl ve střehu. Stále neměl ponětí, zda se v jeho okolí někdo skutečně pohybuje, nebo jestli si pouze jeho nyní tolik nešťastná hlava vymýšlí stavy, které ani nejsou skutečné, nicméně si byl opravdu jist tím, že se zde nechce zdržovat už více jak minutu. Měl pocit, že mu dost možná hrozí nějaké nebezpečí, a přesně tomu se chtěl vyhnout. Co on sám by jako mladý a nezkušený mladík tak asi zmohl proti prašivému tulákovi, nebo jiné podobné havěti? Otec mi už nepomůže…
„Kdo jste? Odcházím pryč, nestojím o žádné problémy.“ chvíli počkal na reakci, doufaje, že mu daný cizinec porozumí, a otočil se směrem pryč z jakéhosi drobného lesíka. Byla to chyba? Setká se přeci jen s konfrontací, nebo při nejhorším dokonce s útokem?
Stále s nevídanou netrpělivostí čekal, dokonce se i několikrát za sebou ohlédl, nicméně žádná reakce nepřicházela. Toho Khalan využil, a pokud se nikdo skutečně neukázal, začal Khalan zrychlovat své kroky. Dostat se domů, to byl jeho hlavní cíl, kterého chtěl dosáhnout, a už nyní byl zcela přesvědčen o tom, že se zde na dlouho nevrátí. A že také už nikdy nebude projevovat ty ohavné emoce navenek. Ten proradný pláč, už nikdy víc!

Málokdy se mladíkovi stávalo, že by ke svému společníkovi cítil takové množství respektu a úcty, jako právě ke zde přítomnému A'Kazovi. Tedy, ne že by ostatní autority nerespektoval, avšak setkání tak váženým příbuzným v sobě mělo určitou neobvyklost, která v něm vzbuzovala pro něj pocit štěstí. S kým jiným by si přeci jen směl povědět o těch největších tajemstvích rodiny, než se synem toho nejvyššího ze všech vážených, kteří se na Norestu nacházeli?
K jeho odpovědi krátce přikývl. Ovšem, změna to pro Kazu musela být nebývalá. „Věřím, že postupem času si na nový domov nakonec zvyknete.“ pravil spokojeně, nemaje ani jediného důvodu pochybovat o jeho zajisté vynikajících schopnostech - nehledě na fakt, že ho nikdy v životě neviděl při žádné větší akci a jeho známost s ním prakticky započala až dneškem, stejně mu připadal natolik skvělým vlkem, že jiný scénář nechtěl vidět.
Ale pak přešel k jisté věci, nad níž už chvíli přemýšlel. „Prozatím to nemám v plánu, avšak přiznám se, že jsem nad tím skutečně uvažoval.“ potvrdil jeho slova a minimálním pohybem pozvedl hlavu směrem k nebi. Myšlenka, se kterou si zaujatě pohrával ve své mysli, se neustále vracela až tak, že se jí dovedl jen těžko utišit. Byl ale skutečně odhodlaný učinit ten první krok k tomu, aby z této jemu tolik známé bubliny odešel? Byl na to připravený? Odpověď mohla být jakákoliv, Khalan však raději čekal na tu správnou příležitost, než aby se hrnul do něčeho, co nemá stále dost promyšlené. A to na to měl tolik času! „A jaký byl pro vás vlastně život u Přízračných?“

Netrvalo dlouho od chvíle, kdy na norestské území začalo postupně docházet čím dál chladnější počasí. Vše to začalo tak nevinně, kdy se k dříve teplým a prosluněným dnům začal přidávat studený vítr, místy až bodajíc do těla tmavého mladíka. A je to tady, podzim přichází. Bylo snad načase tedy dokončit to, co započal? Konečně se usadit na nové místo, kterému měl poté říkat domov. Poznat, co to znamená být Milaga. Přeci jen, s tím záměrem se chtěl k Přízračným přidat. Čím více ale nad tím přemýšlel, tím více se začala ztrácet jeho předtím jasná představa, po které tolik toužil - s odchodem ze smečky a zaujetím statusu tuláka se mu totiž naskytla jedinečná příležitost zjistit, jaké to je, žít na svobodě. Zdejší krajiny zajišťovaly, že se vždy něco nového k poznání, tak proč s tím měl končit právě teď? Dost pravděpodobně, až nastane zima, tak bude mluvit jinak, k té měl ale ještě dost času, než se tak náročné roční období ukáže.
Nicméně, ani jeho nový život ho neodradil od toho, aby se o svojí rodinu zajímal, i proto se dnes ocitl na zdejší planině blízko, s plánem vyhledat svého strýce, aby si o jeho budoucnosti s ním promluvil.

Uběhlo už pár dní, pokud ne-li snad týdnů od toho, co Khalan naposledy prožil svůj den titulem s nihilčana. Od toho osudného (a ne zcela příjemného incidentu, jen co je pravda) se atmosféra kolem smečky začala postupně proměňovat ve více napjatější, než tomu bylo ve dni předešlém, až si toho začal všímat i sám Khalan. Hlavní aktérku toho všeho, kdysi váženou léčitelku a vévodkyni Bellanu jako takovou moc neznal, i přesto ho nikdy předtím nenapadlo, že by se něco tak závažného mohlo na území monarchie odehrát. Co se asi nyní honilo v její tolik šílené mysli, že se něčeho takového dopustila? Radši to ani nechtěl vědět.
A právě tato událost ho nakonec skutečně dokopala tomu, aby opustil smečku, v níž prožil svůj dosavadní život. A to nadobro. Popravdě řečeno se jednalo o myšlenku o něco starší než pár dnů, vlastně už dávno před touto situací začal uvažovat nad tím, že by zvedl své tolik mohutné tlapy a odešel tam, kde žil jeho otec. Na místo, kde chtěl věřit, že ho čeká zářná budoucnost mladého bojovníka a Milagovce, který bude následovat myšlenky svých předků.
A tak si kráčel po místní pláni se vztyčenou hlavou a klidným pohledem ve tváři, věčně doprovázejíc jeho kroky.

K jejím slovům neměl co více dodat, i proto jednoduše pokýval hlavou na souhlas a k tématu se více nevyjadřoval. Ostatně, svoboda volby zde stále existovala, stále bylo pouze a jen na každém nihilčanovi, jakou profesi si vybere, ač se zde nabízela otázka, zda to tak vydrží napořád. Co když Giuseppe navrhne své rodině možnost jinou, takovou, o níž se zde bavili s očividným souhlasem? Nu, pokud se tak stane, nebyl by Khalan proti, nehodlal s však v tom více motat. Jak velkou váhu by vůbec přinesl jeho hlas?
Pozornost tmavého vlka si vlčice získala až ve chvíli, kdy ho oslovila - podíval se na ni poté, co jeho se jeho zorničky vytratily směrem k okolní krajině, v níž se dvojice nacházela, a čekal, co z ní vypadne tentokrát. Vskutku, bylo otázkou, jak moc byl úsměv na její tváři myšlen s vážností, v tento okamžik šlo o pouhý detail, kterému nepřidával takovou váhu. Vždyť stále šlo o jeho příbuznou, co by se mohlo tak asi stát, že? K jejímu štěstí neměl mladý vlk ani ponětí, jaké úmysly v sobě skrývala. „Mohla byste mi blíže představit, jaké mezery tím máte na mysli?“ Ovšem že se svými nedostatky byl seznámen a věděl o nich, i přesto ho zajímalo, jak princezna odpoví. Tak třeba taková komunikace s ostatními - již bylo ve smečce dost známo, že Khalan se chová více jako vlk samotář, zcela uzavřený k jakémukoliv osobnějšímu konverzování, snad i počet známostí by byl schopen spočítat na jedné pacce. Ovšem, bylo mu skutečně zapotřebí se s tím snažit něco dělat? Pokud se chtěl ve společnosti více prosadit a ukázat, co v něm skutečně je, možná byl měl.
„Tak bránit se, říkáte…“ bylo zajímavé slyšet něco takového od vlčice s tak křehkou postavou. A vůbec, co pohánělo princeznu se začít učit boji? Hlava mu jela na plné obrátky, snažíce se rozhodnout, zda by mu byla taková spolupráce přínosná… i když, jistě by lhal, kdyby tvrdil že ho takový zájem o učení netěší. Ostatně, i on sám byl vychováván k myšlení, že taková schopnost boje může být k užitku, pokud chce přežít i ve světě mimo hranice jeho domova. A to Khalan rozhodně chtěl.

Nečekal ani dlouho, tmavšího vlka spatřil velice brzy, což ho jistě velice potěšilo - úsměv však na své tváři neprojevil, zcela pochopitelně. Před vlkem tolik pro něj váženým, jako byl právě A'Kaza, se neslušilo jakkoliv projevovat žádný výrazný náznak emoce, a to i přesto, že Khalan nevyrůstal ve stejných končinách, jako sám koncil, a tak bylo jistě nepříslušné, kdyby se zvyky mladého vlka vymkly kontrole... podobně jako u jeho sourozenců. Doufal však, že se k takovému dnů nikdy nepotopí, nechtěl ani dovolit, aby k něčemu takovému došlo.
„Zdravím i vás, Vaše Ušlechtilosti.“ pozdravil a se skutečnou úctou k němu uklonil mírně hlavu na pozdrav. Jeho zrak na chvíli spadl směrem k jeho výzbroji, která dokonale pasovala k jeho tělu. Jak dlouho mu asi trvalo, než se mu podařilo ji získat? Kolik úsilí musel dát do toho, aby se stal tím nejvíce dokonalým obrazem svého otce, tedy svého strýce? Dokázal si představit, že skutečně mnoho, a o to více ho obdivoval.
Avšak další položená otázka ho poněkud překvapila. To ho skutečně zajímá něco takového? Snad pouze šlo o pouhou formalitu, kolik jich bylo v královské rodině zvykem, jímž se chtěl A'Kaza poddat, jedině to mu dávalo tak nějak smysl. „Dobře, vlastně mě i těší, že se konečně shledáváme tváří v tvář. A co vy, jaké jsou vaše poslední dny v Nihilské monarchii?“ odpověděl s očividným zájmem o konverzaci, což u něj nebyl tolik častý jev.

Možná, že snaha udržet jakousi společnou řeč se mu nepovedla až tolik, jak si původně myslel. Princezna sice odpověděla, avšak v podobném duchu jako předtím sám Khalan - dost krátce a neosobně. To ve výsledku vedlo k tomu, že se kolem nich rozprostřela podivně napjatá atmosféra, podpořená dokonce už i pro něj trapným tichem. No a co teď, co by měl říci nyní? A našlo by se vůbec nějaké téma, které by s ní mohl sdílet? Snad by se i dalo očekávat že ano, když jejím otcem byl sám koncil, co býval vychováván ve stejné víře, jako on. Dokonce ani královna nebyla zrovna tím vlkem, co by vykazoval ve své tváři nějaké ty emoce. Ani jeden z těchto faktů však nijak nenapomáhal tomu, že mladý vlk nevěděl jakou cestou dojít k tomu, aby Giuseppe poznal lépe. Jen klid, to zvládneš.
Přeci jen mu k tomu dopomohla sama princezna, když se z nějakého pro něj neznámého důvodu zmínila o jednom z novějších přírůstků zdejší monarchie. Enkidu. Proč ale o něm najednou mluví? V reakci na její první slova mírně prvně pozvedl obočí, když se však rozpovídala, rozhodl se do konverzace přispět i on. „Ach jistě, Enkidu. Setkal jsem se s ním když jsi ještě nebyla na světě, během té poslední zimy. Jak kruté to časy.“ od té doby s ním nestihl pořádně poznat, na druhou stranu se nedalo říci že by šlo o skutečnost, co by ho jaksi trápila. Enkidu se pro něj jevil jako zvláštní osobnost dříve mluvící než myslící, a to na Khalana neudělalo tolik dobrý dojem. Ale kdo ví, třeba se pletl a skutečně v něm něco bylo, proč by ho jinak panovnice přijala mezi své poddané, že? „Ani bych se nedivil, kdyby byl takto přelétavý, ač post rytíře bych mu přál, těch je tady žalostně málo. Ale taky tomu upřímně nerozumím. Nač ztrácet svůj čas ke zkoušení nových věcí, když má tu příležitost se zdokonalovat ve svých přednostech?“ Ostatně tak učinila i Ghaay’el, která místo toho, aby se vypracovala na pozici, na níž se nemohla nikdy dostat, se vydala cestou léčitelství. I když vztah s ní měl definitivně složitější, jak s Enkiduem.

Ve tváři ani náznak emoce, i přesto Khalanovi šla hlava kolem z toho, co se nyní mělo odehrát. Byla to už nějaká doba představující asi několik měsíců, kdy samotná panovnice přivedla na svět svůj první vrh princů a jediné princezny, s níž se měl právě dnes setkat, aby jí poznal o trochu blíže. Přec jen, stále se jednalo o rodinu, ač trochu více vzdálenou jak rodokmenem, tak i vztahy, které s nimi Khalan navazoval. Na druhou stranu byl docela rád, že Giuseppe s tímto návrhem přišla a učinila tak první krok k tomu, aby se tato situace aspoň o maličký kousek zlepšila - a kdo ví, třeba se si skutečně z tohoto setkání odnese více, než jen skutečnost, že si bude schopen spojit jméno s tváří vlčice.
„Zdravím, princezno Giuseppe.“ pozdravil ji jen co za ním přišla a dovolil si ji přivítat drobným gestem v podobě pokývnutí hlavy, za kterým ale nestálo nic více, jen pouhá formalita. Na její otázku však už nedokázal zareagovat tak pohotově.
Jak se dnes mám? Jak zvlášťní to otázka, tedy alespoň pro něj rozhodně. Jak by se asi měl mít, co by měl v tuto chvíli cítit? „V rámci možností asi dobře, řekl bych.“ rozhodl se jít nakonec tou nejvíce neutrální cestičkou k tomu, aby se jejich nyní už započatá konverzace nerozplynula jen tak rychle. Nerad se při rozhovorech zdržoval zbytečnostmi, rád mluvil co nejstručněji a k věci, bylo ovšem pošetilé si myslet, že se takový scénář odehraje pokaždé. Bude si pak ale mít co říct s někým pro něj doposud neznámým? Nuž, ten první krok k poznání zdejší Nihilské princezny již učinil, a tak musel tuto práci dokončit až do úplného konce. Tak jako vždycky.

Čím více věnoval nad smrtí svého tolik milovaného otce veškeré své myšlenky, tím více ho jeho chování (které by se pro vlky, kteří kráčejí vstříc emocím na denní bázi, zdálo zcela pochopitelné) začalo frustrovat. Kde byla ta jeho ledová maska, kterou by měl správně nosit ve tváři během dní o nocí? Ten klid, který si měl zachovat za úplně každých okolností? Mohl být jedině rád, že nebylo kolem jeho přítomnosti ani živáčka, co by musel být součástí u jeho selhání. Tedy, Khalan se ani v běžném životě tolik neinteragoval s ostatními vlky kolem sebe, a tak byl na samotu docela zvyklý více, než by se na člena smečky slušilo. Snad jako kdyby se všem těm vřelým tvářím občas až snažil vyhýbat. Nyní si však toho vážil více než kdykoliv předtím.
Víčka mu spadla směrem z oblohy ke stromům, když ho do reality přivedl poměrně zvláštní pocit… pocit, že zde není tak sám, jak si původně mohl myslet. Otočil se za sebe, chvíli hledíce křoviny kolem něj, žádný podezřelý pohyb ani stín v dáli nezahlédl. Blázním snad? Nevěděl, i proto otočil hlavu zpět a zvedl se ze země, stále si však věnoval pozornost svému okolí. Kdo ví, třeba se skutečně jen pletl a byl zde skutečně jen on sám. A nebo taky ne.

Když se mladičký nihilčan setkal se svým koncilem s prosbou, aby mu ukázal ty nejvíce zajímavé kouty jeho domoviny, probudila se v Khalanovi čirá radost - jak jinak, ta byla zcela nečekaně dobře skrytá před světem. A'Kazu jako takového moc dobře neznal, vlastně ani za celou tu dobu, kdy měl tu možnost se s ním osobně setkat, s ním nikdy nepromluvil ani jediné slovo, neboť k tomu vlastně ani nebyl žádný pádný důvod, i tak si ho ale cenil. Už ale jeho jméno obsahující název Milaga naznačovalo, že bylo více než na místě k němu chovat respekt, jaký si zasloužil každý, kdo svému životu věnovat alespoň trochu nějaké té píle, a pro členy rodiny to platilo obzvlášť. Tedy, aspoň pro tu valnou většinu.
Nebylo ani těžké rozhodovat o tom, kam ho zavede, během dopoledních hodin ho jeho těžké nohy zavedly na jeden z nejvyšších bodů celé Nihilské smečky, až do samotné svatyně. Již nyní uvažoval nad tím, na co všechno se ho zeptá - na jeho rodinu, na tréninky, které musel podstupovat, i obecně na život v Přízračné smečce. Jaké to tam asi je? Už několikrát se mu podařilo dostat do hlavy myšlenku, že by ponechal svého života v monarchii a vstoupil by právě ke smečce sídlící na severu Norestu. Mohl by tak poznat nová a zajisté zcela výjimečná místa, věnovat se zlepšení jeho fyzické kondice, a co více, trávil by mnohem více času se svým tolik milovaným otcem! K jeho smůle se však takového scénáře už nikdy nedočká. Stále ho jeho odchod bolel, už nehodlal však marnit svým časem s hlavou sklopenou k zemi. Musíš být silný. A tak se před vchodem do jeskyně tyčila postava tmavého vlka, co očekávala příchod dalšího společníka, s nímž brzy stráví nějaký ten čas.

Bez jakýkoliv úvah o tom, že by se mohl v jeho blízkosti někdo další, propadl tomu, co ho učili jeho nejbližší, aby potlačoval za každičkýchch okolností - svým emocím. Neplakal, ani hlásky ze sebe nevydal, vlastně by se na první pohled ani nezdálo, že by ho mohlo cokoliv trápit, realita ale byla trochu odlišná. Tu těžkost, co ho v hlavě tolika trápila, chtěl odstranit co nejdříve pryč, aby se tak směl soustředit na to, k čemu byl předurčen, a to stát se odrazem svého otce, jako slavný bojovník z rodu Milagy. Jenže jak to mohl dokázat, když musel žít s tím faktem, že už ho nikdy neuvidí? Tak moc se těšil na to, až mu po té náročné zimě naučí další bojové techniky, jak mu kdysi slíbil! Pro Khalana ale bylo těžké si přiznat, že se tak už nikdy nestane.
A tak se z něj nakonec dostalo dlouhého, zcela poraženého povzdechnutí, a se smutkem v očích zvedl svá očka k výšinám. „Proč si musel odejít zrovna teď?“ Jakápak zbytečná to otázka. Proč nad tím vůbec uvažoval? Jak vlci přicházeli, tak i odcházeli, jednoho dne to očekávat musel, i vzhledem k jeho vysokému věku. I tak cítil, že se těchto myšlenek nedokázal zbavit, což ho čím dál více frustrovalo. Vždyť se začal pomalu svým chováním podobat sourozencům!

Na rozdíl od něho, Ghaay'el byla velice sdílná během každého momentu, co se setkala s každým, na koho narazila, i proto nebylo pro něj tolik překvapující, že se mu nahned ozvala - ne tedy tak v přátelském duchu, jak by se mohlo na první pohled zdát od její tolik líbezné tvářičky. Čím více Khalan rostl, tím více se oddával všemu, co zahrnovalo stát se pravým milagovcem. Ach, jak moc rád si vždy poslechl něco o příbězích jeho rodiny! Bylo to tolik fascinující! Jak se ale zdálo, jeho sestra nesdílela na tuto věc stejný názor. Z jejich zprvu na pohled nevinná hra na to, kdo z nich bude tím lepším, se vyklubala v to, že jejich sourozenecký vztah nebyl tak hezký, jak by si třeba on přál. Když ale to její chování bylo tak nehorázné! Už ani sám nevěděl, jakým způsobem s ní vést zcela nějakou tu řeč, a tak se raději držel od ní co nejdál s myšlenkou starat se sám o sebe a vlastní budoucnost. To mu totiž šlo nejlépe, že?
Zatímco sestra se smála od ucha k uchu, Khalan nehnul ani brvou, a snažil se tvářit tak, jak u něj zvykem - snad jen na moment zkřivil svoji tvář s otázkou: to jako vážně? „Nemyslím si, že by to bylo třeba, ale díky za starostlivost.“ pravil ji klidně, nemaje v plánu zastavovat naivně doufal, že třeba mu dá po chvilce pokoj. Khalan byl však stále mladý hoch a jeho trpělivost nebyla nekonečná, a tak bylo možné takřka vše, pokud se tedy podvolí svým emocím, což rozhodně nechtěl.