Príspevky užívateľa

K jejím slovům neměl co více dodat, i proto jednoduše pokýval hlavou na souhlas a k tématu se více nevyjadřoval. Ostatně, svoboda volby zde stále existovala, stále bylo pouze a jen na každém nihilčanovi, jakou profesi si vybere, ač se zde nabízela otázka, zda to tak vydrží napořád. Co když Giuseppe navrhne své rodině možnost jinou, takovou, o níž se zde bavili s očividným souhlasem? Nu, pokud se tak stane, nebyl by Khalan proti, nehodlal s však v tom více motat. Jak velkou váhu by vůbec přinesl jeho hlas?
Pozornost tmavého vlka si vlčice získala až ve chvíli, kdy ho oslovila - podíval se na ni poté, co jeho se jeho zorničky vytratily směrem k okolní krajině, v níž se dvojice nacházela, a čekal, co z ní vypadne tentokrát. Vskutku, bylo otázkou, jak moc byl úsměv na její tváři myšlen s vážností, v tento okamžik šlo o pouhý detail, kterému nepřidával takovou váhu. Vždyť stále šlo o jeho příbuznou, co by se mohlo tak asi stát, že? K jejímu štěstí neměl mladý vlk ani ponětí, jaké úmysly v sobě skrývala. „Mohla byste mi blíže představit, jaké mezery tím máte na mysli?“ Ovšem že se svými nedostatky byl seznámen a věděl o nich, i přesto ho zajímalo, jak princezna odpoví. Tak třeba taková komunikace s ostatními - již bylo ve smečce dost známo, že Khalan se chová více jako vlk samotář, zcela uzavřený k jakémukoliv osobnějšímu konverzování, snad i počet známostí by byl schopen spočítat na jedné pacce. Ovšem, bylo mu skutečně zapotřebí se s tím snažit něco dělat? Pokud se chtěl ve společnosti více prosadit a ukázat, co v něm skutečně je, možná byl měl.
„Tak bránit se, říkáte…“ bylo zajímavé slyšet něco takového od vlčice s tak křehkou postavou. A vůbec, co pohánělo princeznu se začít učit boji? Hlava mu jela na plné obrátky, snažíce se rozhodnout, zda by mu byla taková spolupráce přínosná… i když, jistě by lhal, kdyby tvrdil že ho takový zájem o učení netěší. Ostatně, i on sám byl vychováván k myšlení, že taková schopnost boje může být k užitku, pokud chce přežít i ve světě mimo hranice jeho domova. A to Khalan rozhodně chtěl.

Nečekal ani dlouho, tmavšího vlka spatřil velice brzy, což ho jistě velice potěšilo - úsměv však na své tváři neprojevil, zcela pochopitelně. Před vlkem tolik pro něj váženým, jako byl právě A'Kaza, se neslušilo jakkoliv projevovat žádný výrazný náznak emoce, a to i přesto, že Khalan nevyrůstal ve stejných končinách, jako sám koncil, a tak bylo jistě nepříslušné, kdyby se zvyky mladého vlka vymkly kontrole... podobně jako u jeho sourozenců. Doufal však, že se k takovému dnů nikdy nepotopí, nechtěl ani dovolit, aby k něčemu takovému došlo.
„Zdravím i vás, Vaše Ušlechtilosti.“ pozdravil a se skutečnou úctou k němu uklonil mírně hlavu na pozdrav. Jeho zrak na chvíli spadl směrem k jeho výzbroji, která dokonale pasovala k jeho tělu. Jak dlouho mu asi trvalo, než se mu podařilo ji získat? Kolik úsilí musel dát do toho, aby se stal tím nejvíce dokonalým obrazem svého otce, tedy svého strýce? Dokázal si představit, že skutečně mnoho, a o to více ho obdivoval.
Avšak další položená otázka ho poněkud překvapila. To ho skutečně zajímá něco takového? Snad pouze šlo o pouhou formalitu, kolik jich bylo v královské rodině zvykem, jímž se chtěl A'Kaza poddat, jedině to mu dávalo tak nějak smysl. „Dobře, vlastně mě i těší, že se konečně shledáváme tváří v tvář. A co vy, jaké jsou vaše poslední dny v Nihilské monarchii?“ odpověděl s očividným zájmem o konverzaci, což u něj nebyl tolik častý jev.

Možná, že snaha udržet jakousi společnou řeč se mu nepovedla až tolik, jak si původně myslel. Princezna sice odpověděla, avšak v podobném duchu jako předtím sám Khalan - dost krátce a neosobně. To ve výsledku vedlo k tomu, že se kolem nich rozprostřela podivně napjatá atmosféra, podpořená dokonce už i pro něj trapným tichem. No a co teď, co by měl říci nyní? A našlo by se vůbec nějaké téma, které by s ní mohl sdílet? Snad by se i dalo očekávat že ano, když jejím otcem byl sám koncil, co býval vychováván ve stejné víře, jako on. Dokonce ani královna nebyla zrovna tím vlkem, co by vykazoval ve své tváři nějaké ty emoce. Ani jeden z těchto faktů však nijak nenapomáhal tomu, že mladý vlk nevěděl jakou cestou dojít k tomu, aby Giuseppe poznal lépe. Jen klid, to zvládneš.
Přeci jen mu k tomu dopomohla sama princezna, když se z nějakého pro něj neznámého důvodu zmínila o jednom z novějších přírůstků zdejší monarchie. Enkidu. Proč ale o něm najednou mluví? V reakci na její první slova mírně prvně pozvedl obočí, když se však rozpovídala, rozhodl se do konverzace přispět i on. „Ach jistě, Enkidu. Setkal jsem se s ním když jsi ještě nebyla na světě, během té poslední zimy. Jak kruté to časy.“ od té doby s ním nestihl pořádně poznat, na druhou stranu se nedalo říci že by šlo o skutečnost, co by ho jaksi trápila. Enkidu se pro něj jevil jako zvláštní osobnost dříve mluvící než myslící, a to na Khalana neudělalo tolik dobrý dojem. Ale kdo ví, třeba se pletl a skutečně v něm něco bylo, proč by ho jinak panovnice přijala mezi své poddané, že? „Ani bych se nedivil, kdyby byl takto přelétavý, ač post rytíře bych mu přál, těch je tady žalostně málo. Ale taky tomu upřímně nerozumím. Nač ztrácet svůj čas ke zkoušení nových věcí, když má tu příležitost se zdokonalovat ve svých přednostech?“ Ostatně tak učinila i Ghaay’el, která místo toho, aby se vypracovala na pozici, na níž se nemohla nikdy dostat, se vydala cestou léčitelství. I když vztah s ní měl definitivně složitější, jak s Enkiduem.

Ve tváři ani náznak emoce, i přesto Khalanovi šla hlava kolem z toho, co se nyní mělo odehrát. Byla to už nějaká doba představující asi několik měsíců, kdy samotná panovnice přivedla na svět svůj první vrh princů a jediné princezny, s níž se měl právě dnes setkat, aby jí poznal o trochu blíže. Přec jen, stále se jednalo o rodinu, ač trochu více vzdálenou jak rodokmenem, tak i vztahy, které s nimi Khalan navazoval. Na druhou stranu byl docela rád, že Giuseppe s tímto návrhem přišla a učinila tak první krok k tomu, aby se tato situace aspoň o maličký kousek zlepšila - a kdo ví, třeba se si skutečně z tohoto setkání odnese více, než jen skutečnost, že si bude schopen spojit jméno s tváří vlčice.
„Zdravím, princezno Giuseppe.“ pozdravil ji jen co za ním přišla a dovolil si ji přivítat drobným gestem v podobě pokývnutí hlavy, za kterým ale nestálo nic více, jen pouhá formalita. Na její otázku však už nedokázal zareagovat tak pohotově.
Jak se dnes mám? Jak zvlášťní to otázka, tedy alespoň pro něj rozhodně. Jak by se asi měl mít, co by měl v tuto chvíli cítit? „V rámci možností asi dobře, řekl bych.“ rozhodl se jít nakonec tou nejvíce neutrální cestičkou k tomu, aby se jejich nyní už započatá konverzace nerozplynula jen tak rychle. Nerad se při rozhovorech zdržoval zbytečnostmi, rád mluvil co nejstručněji a k věci, bylo ovšem pošetilé si myslet, že se takový scénář odehraje pokaždé. Bude si pak ale mít co říct s někým pro něj doposud neznámým? Nuž, ten první krok k poznání zdejší Nihilské princezny již učinil, a tak musel tuto práci dokončit až do úplného konce. Tak jako vždycky.

Čím více věnoval nad smrtí svého tolik milovaného otce veškeré své myšlenky, tím více ho jeho chování (které by se pro vlky, kteří kráčejí vstříc emocím na denní bázi, zdálo zcela pochopitelné) začalo frustrovat. Kde byla ta jeho ledová maska, kterou by měl správně nosit ve tváři během dní o nocí? Ten klid, který si měl zachovat za úplně každých okolností? Mohl být jedině rád, že nebylo kolem jeho přítomnosti ani živáčka, co by musel být součástí u jeho selhání. Tedy, Khalan se ani v běžném životě tolik neinteragoval s ostatními vlky kolem sebe, a tak byl na samotu docela zvyklý více, než by se na člena smečky slušilo. Snad jako kdyby se všem těm vřelým tvářím občas až snažil vyhýbat. Nyní si však toho vážil více než kdykoliv předtím.
Víčka mu spadla směrem z oblohy ke stromům, když ho do reality přivedl poměrně zvláštní pocit… pocit, že zde není tak sám, jak si původně mohl myslet. Otočil se za sebe, chvíli hledíce křoviny kolem něj, žádný podezřelý pohyb ani stín v dáli nezahlédl. Blázním snad? Nevěděl, i proto otočil hlavu zpět a zvedl se ze země, stále si však věnoval pozornost svému okolí. Kdo ví, třeba se skutečně jen pletl a byl zde skutečně jen on sám. A nebo taky ne.

Když se mladičký nihilčan setkal se svým koncilem s prosbou, aby mu ukázal ty nejvíce zajímavé kouty jeho domoviny, probudila se v Khalanovi čirá radost - jak jinak, ta byla zcela nečekaně dobře skrytá před světem. A'Kazu jako takového moc dobře neznal, vlastně ani za celou tu dobu, kdy měl tu možnost se s ním osobně setkat, s ním nikdy nepromluvil ani jediné slovo, neboť k tomu vlastně ani nebyl žádný pádný důvod, i tak si ho ale cenil. Už ale jeho jméno obsahující název Milaga naznačovalo, že bylo více než na místě k němu chovat respekt, jaký si zasloužil každý, kdo svému životu věnovat alespoň trochu nějaké té píle, a pro členy rodiny to platilo obzvlášť. Tedy, aspoň pro tu valnou většinu.
Nebylo ani těžké rozhodovat o tom, kam ho zavede, během dopoledních hodin ho jeho těžké nohy zavedly na jeden z nejvyšších bodů celé Nihilské smečky, až do samotné svatyně. Již nyní uvažoval nad tím, na co všechno se ho zeptá - na jeho rodinu, na tréninky, které musel podstupovat, i obecně na život v Přízračné smečce. Jaké to tam asi je? Už několikrát se mu podařilo dostat do hlavy myšlenku, že by ponechal svého života v monarchii a vstoupil by právě ke smečce sídlící na severu Norestu. Mohl by tak poznat nová a zajisté zcela výjimečná místa, věnovat se zlepšení jeho fyzické kondice, a co více, trávil by mnohem více času se svým tolik milovaným otcem! K jeho smůle se však takového scénáře už nikdy nedočká. Stále ho jeho odchod bolel, už nehodlal však marnit svým časem s hlavou sklopenou k zemi. Musíš být silný. A tak se před vchodem do jeskyně tyčila postava tmavého vlka, co očekávala příchod dalšího společníka, s nímž brzy stráví nějaký ten čas.

Bez jakýkoliv úvah o tom, že by se mohl v jeho blízkosti někdo další, propadl tomu, co ho učili jeho nejbližší, aby potlačoval za každičkýchch okolností - svým emocím. Neplakal, ani hlásky ze sebe nevydal, vlastně by se na první pohled ani nezdálo, že by ho mohlo cokoliv trápit, realita ale byla trochu odlišná. Tu těžkost, co ho v hlavě tolika trápila, chtěl odstranit co nejdříve pryč, aby se tak směl soustředit na to, k čemu byl předurčen, a to stát se odrazem svého otce, jako slavný bojovník z rodu Milagy. Jenže jak to mohl dokázat, když musel žít s tím faktem, že už ho nikdy neuvidí? Tak moc se těšil na to, až mu po té náročné zimě naučí další bojové techniky, jak mu kdysi slíbil! Pro Khalana ale bylo těžké si přiznat, že se tak už nikdy nestane.
A tak se z něj nakonec dostalo dlouhého, zcela poraženého povzdechnutí, a se smutkem v očích zvedl svá očka k výšinám. „Proč si musel odejít zrovna teď?“ Jakápak zbytečná to otázka. Proč nad tím vůbec uvažoval? Jak vlci přicházeli, tak i odcházeli, jednoho dne to očekávat musel, i vzhledem k jeho vysokému věku. I tak cítil, že se těchto myšlenek nedokázal zbavit, což ho čím dál více frustrovalo. Vždyť se začal pomalu svým chováním podobat sourozencům!

Na rozdíl od něho, Ghaay'el byla velice sdílná během každého momentu, co se setkala s každým, na koho narazila, i proto nebylo pro něj tolik překvapující, že se mu nahned ozvala - ne tedy tak v přátelském duchu, jak by se mohlo na první pohled zdát od její tolik líbezné tvářičky. Čím více Khalan rostl, tím více se oddával všemu, co zahrnovalo stát se pravým milagovcem. Ach, jak moc rád si vždy poslechl něco o příbězích jeho rodiny! Bylo to tolik fascinující! Jak se ale zdálo, jeho sestra nesdílela na tuto věc stejný názor. Z jejich zprvu na pohled nevinná hra na to, kdo z nich bude tím lepším, se vyklubala v to, že jejich sourozenecký vztah nebyl tak hezký, jak by si třeba on přál. Když ale to její chování bylo tak nehorázné! Už ani sám nevěděl, jakým způsobem s ní vést zcela nějakou tu řeč, a tak se raději držel od ní co nejdál s myšlenkou starat se sám o sebe a vlastní budoucnost. To mu totiž šlo nejlépe, že?
Zatímco sestra se smála od ucha k uchu, Khalan nehnul ani brvou, a snažil se tvářit tak, jak u něj zvykem - snad jen na moment zkřivil svoji tvář s otázkou: to jako vážně? „Nemyslím si, že by to bylo třeba, ale díky za starostlivost.“ pravil ji klidně, nemaje v plánu zastavovat naivně doufal, že třeba mu dá po chvilce pokoj. Khalan byl však stále mladý hoch a jeho trpělivost nebyla nekonečná, a tak bylo možné takřka vše, pokud se tedy podvolí svým emocím, což rozhodně nechtěl.

Hrobové ticho, doplněné o jemné cvrlikání ptáčků poletujících na nebi, to jediné dnes doprovázelo Khalana při stopách po nekonečných pláních. Zdejší klid mu byl milý, hlavně tedy v případech, kdy se mu v hlavě držel guláš plný mnoha myšlenek, a tak se raději stranil od ostatních členů smečky, aby přemýšlel nad vším možným, třeba i nad rodinou. Otec... neměl ponětí, jak se měl vypořádat s tím faktem, že nejbližšího člena jejich rodiny už nikdy více neuvidí. Ač to pro něj z jistých důvodů ponižující, emoce se zmocňovaly jeho duše, a také grimasy, na které najednou bylo o cosi těžší držet celé dny i noce tu chladnou masku, s níž trávil čas i s Aikanem. A dokonce ani takovým slzám se vyhnout nedokázal. Proč musel odejít právě teď? Byl tolik zmatený.
Krajina kolem něj již dávno probudila ze zimního spánku, který by ještě před pár týdny vypadal, jako kdyby snad neskončil, dokonce až natolik, aby tomu i zdejší mladík mohl uvěřit. Už se mu protivilo se každý jeden den probouzet do bělavé krajiny, v níž se každý krok kupředu zdál být mnohem těžším. A ten hrozný mráz, co byl na každičkém kroku! To vše zmizelo už pryč a místo toho přišly jasné sluneční paprsky, co dopadaly na jeho kožich, i proto se rozhodl vydat se aspoň k těm pár stromům, co se zde nacházely. Zde si kecl na zadek a s dlouhým povzdechem se jal přemýšlet. A možná i propadnout nějakému tomu pláči. Hlavně, může být schovaný před světem.

Od té doby, co ho jako maličké nevinné vlče dovedl jeho otec Aikan na pláže, aby ho svými moudry přiblížil o další krůčky k milagovské rodinné ideologii, se Khalan na toto místo vracel rád. Kromě těchto vzpomínek se však rád nechal unášet pohledy na vlny nekonečného moře. Bylo ale skutečně tak nekonečné, jak mu bylo řečemo? Co když se tam nacházelo něco, kam jeho oči už nedohlédly? Přeci všechno živé mělo svůj začátek a konec, stejně jako život sám, neplatilo to ale snad i na okolní prostředí? Nu, zjišťovat to nehodlal - aspoň ne tedy nyní.
A tak opět vkročil na zdejší místa, aby mohl o samotě přemýšlet nad vším možným, možná snad i nad otázkou smyslu života. To aby se z něj tímto tempem stal filozof! Jak tak ale kráčel a pohledem skenoval vše kolem sebe, brzy si všiml někoho dalšího, kdo se téže rozhodl trávit svůj volný čas právě zde. Byl zde onen přítomný stejně dumat nad něčím důležitým? No pravděpodobně ani ne, nakonec se totiž ukázalo, že šlo o někoho pro něj až příliš známého. Ano, byla to drahá sestřička.

Mlčky se snažil dostat k vlkovi blíže, i přesto se mu občas s dalším následovným krokem podklouzla nožka tak, že jen stěží udržel rovnováhu. Však nakonec se přeci jen dostal do vzdálenosti, kdy nemusel nijak zvyšovat své hlasivky a mohl si cizince blíže prohlédnout a tím ukojit svoji náhlou zvědavost. Kdo to je? Nevzpomínal si na to, že by ho někdy předtím na území jeho rodné smečky potkal.
Už při prvních slovech si nemohl odpustit drobné pozdvižení obočí. Štěně? No prosím, on nebyl žádné, nýbrž už velký hoch, který se jednoho dne stane silným a neohroženým rytířem! Tedy, to aspoň byla vize, pro dělal všecičko pro to, aby ji dokázal proměnit v realitu.
Už měl na jazyku mu něco říci, najednou se však chudákovi vlkovi podjely packy a on opětovně zůstal čumákem na ledové zemi. Pro mnohé by se jistě jednalo o neuvěřitelně vtipnou situaci a snad se okolní krajinou prolínal jejich smích, Khalan však nedal na své tváři nic najevo. No, moc tedy vypadá, že je v pořádku. Neměl by se možná podívat k léčitelům a ujistit se, že mu nic není? Tedy, pokud nebyl ledajakým tulákem - jeho pach ale nasvědčoval tomu, že se zde už nějakou chvíli pohyboval.
„Nemám pocit, že by to bylo třeba… ale děkuji za starostlivost.“ pravil pouze neutrálně, prozatím moc netušíce, co si o celé téhle situaci vůbec měl myslet.

Zima vládla svou plnou mocí a tím vyvolávala v mladém vlkovi nepříjemný pocit, který nemohl dostat ze sebe pryč. Ač byl slušně vychovaným dítkem a většinu času tak neměl důvod se chovat odlišně od toho, jak tomu bylo zvykem v jejich rodné kultuře (což se rozhodně nedalo říct o jeho vskutku povedených sourozencích), nemohl trčet celé dny jen trčet v noře a čekat, až na něj jednoho dne vysvitnou první sluneční paprsky. Jeho zvědavost se stávala každým dnem silnější, dokonce tak moc, až se rozhodl vydat se na vlastní pěst na průzkum bližšího okolí.
Svižným krokem si prohlížel veškeré území, vzpomínajíc na ty časy, kdy ještě nepokrývala celičký Norest tak ohromná sněhová nadílka, což se stávalo nedílnou součástí veškerých dní. Nekonečný sníh se však brzy změnil v ledový povrch, co si tak kráčel směrem k moři. Docela zvláštní to úkaz… jeden by zde nejraději kráčel plný zvědavosti dál, nyní se však tato krajina zdála jako nepříjemná k trávení svého volného času. To tak stačil jeden neopatrný krok a už z toho mohl být natlučený čumák!
Nejspíše by se tak otočil a šel si po svých pryč, když v tom zpozoroval ležící tělo vlka u lodi, což upoutalo jeho pozornost. Co tam dělá? Stalo se mu něco? Snad si třeba něco nenarazil, to už by bylo k nahlášení úrazu k léčitelkám, které už tak musely mít práce více než dost.
„Pane, jste v pořádku?“ upozornil na tedy sebe hlasitěji, než u něj bylo zvykem, i proto mu zpočátku přeskočil hlásek, z něhož se ozval podivný pisklavý zvuk. A to se chtěl prezentovat jako nebojácný válečník, když mluvil takto?

Khalan byl jistě velice rád za tu skutečnost, že se tak jistě významné události Kosuth’laes po všech členech jeho rodiny jenom tak neslehla zem a on tak mohl poznávat ještě více z rodu jeho rodiny - i proto se brzy ocitl ve chladné jeskyni, představující úkryt samotného Orda a zároveň místo, kde mělo proběhnout ono rodinné setkání. Taková skutečnost ho velice potěšila, získal tak totiž první pořádnou příležitost se sblížit s ostatními členy rodiny, patřící k domovu jeho otce Aikana. A co více, dokonce mohl zjistit něco nového a upokojit tak svoji zvědavost.
Snad by se i v klidu posadil a nechal na sebe působit kouzelnou atmosféru zdejšího místa, to už se ale jeho podaření sourozenci stali terčem veškeré pozornosti. No jéje, a bylo to tady. Cožpak nemohli alespoň pro jednou prokázat známky slušného chování? To je snad rodiče nic nenaučili? Snad by je i nechal být a hleděl by si svého jako vždy, což se změnilo ve chvíli, když Gájel sebrala veškerou svoji odvahu a ozvala se strýcovi nazpět. Zbláznila se snad? Vždyť tohle byl sám veliký S'Arik, tomu se nesmí odporovat!
S nevídanou odvahou si tak nakráčel před šedivou vlčku, snažíce se tuto situaci vzít do svých vlastních tlapek. „Pane, omluvte prosím moji sestru, ne vždy přemýšlí nad tím, co dělá.“ pravil a následně se na svojí sestřičku zamračil, aby dal jasně najevo, že tohle nebyl způsob, jakým by se měla na návštěvě chovat. Klidně ať ty své móresy zkouší na něj, ale ne na něho!

I jedno z pážat se nakonec přidalo k dnešní jistě významné události celé monarchie. Tedy, byla skutečně významná? Nedalo se tedy rozhodně říci, že by ji tak Khalan vnímal.
Puberta mladičkému vlkovi již klepala na dveře a s ní i přišla změna ročního období. Jak se ale nakonec ukázalo, jeho docela první zima se nesla ve znamení krutosti a doslovného chladu, který ho pálil na packách a nutil ho tak akorát trčet v noře. Jak zvláštně kontrastní se to zdálo v porovnání s létem, kde sluneční paprsky ozařovaly doslova všecičko… nyní se mu dostal tak akorát na zašedlou oblohu bez jakéhokoliv náznaku života, i přesto se mu to zdálo docela fascinující. To se ale nedalo říci o dnešním rituálu.
S kamenným výrazem ve tváři věnoval pozornost tomu, co se vytvářelo v prostorách u nory Nihilu. I přesto, že se zdála taková věc přinejmenším zajímavá, postrádala jistou logičnost a vzbuzovala v mladém akorát tak další otázky. Smečka tímto aktem prohlubovala důvěru a spolupráci, proč se pak ale využívala na takovu věc, jako malování na zdi? Jak to mohlo smečce skutečně pomoci s boji proti zimě? Panovnice myslí opravdu zvláštně, pomyslel si v duchu. I přesto po něm zůstal otisk na zdi zdejších skal. Byl to přeci jen jeho domov, kterému chtěl projevit oddanost, i kdyby to mělo být tímto podivným způsobem.

Mnoho aspektů zcela jasně naznačovalo, že se již pomaličku ale jistě dostal zimní čas i do krajin Norestu. Všimnout si toho dalo třeba takovým větrem, který se s každým pohybem živoucího tvora stával čím dál více studenější. Dokonce ani během posledních slunečních dní už nebylo takové teplo, jako bývalo kdysi.
To však nebylo vše, neb plynoucí čas se odrážel i na malém Khalanovi. Tedy, ne už tolik malém, jako před měsíci. A jak sílilo jeho kdysi tak křehké tělíčko (asi takové, na jakém se zastavil jeho bratr Arkáda - jaké to asi bylo, zažít takové utrpení?), tak rostlo i jeho sebevědomí a touha přiblížit se k nihilským hranicím. Jaký je asi svět tam venku? Bude snad tak nekonečný, jako to moře, co mu kdysi ukazoval otec při jednom z prvních výletů po smečce? Moře... Bylo plné vody, které se při styku s jazýčkem stávalo nechutným požitkem, i přesto ale pohyb vln čím dál více vzbuzoval v mladém vlkovi jistou zvědavost. Čím to asi jen bylo, proč byl ten šumivý zvuk tolik fascinující?
Nakonec ho tlapky zavedly cestou k novému místu, na které neměl ještě tu čest se dostat. Byla to ale však jen pouhý les, nijak zcela zajímavý pro někoho, kdo chtěl poznat něco nového. Kráčel si tedy sebevědomým krokem, snažíce se najít nějaký cíl v dáli, co by ho hned zaujal. Poštěstí se mu snad?