Príspevky užívateľa

Hrobové ticho, doplněné o jemné cvrlikání ptáčků poletujících na nebi, to jediné dnes doprovázelo Khalana při stopách po nekonečných pláních. Zdejší klid mu byl milý, hlavně tedy v případech, kdy se mu v hlavě držel guláš plný mnoha myšlenek, a tak se raději stranil od ostatních členů smečky, aby přemýšlel nad vším možným, třeba i nad rodinou. Otec... neměl ponětí, jak se měl vypořádat s tím faktem, že nejbližšího člena jejich rodiny už nikdy více neuvidí. Ač to pro něj z jistých důvodů ponižující, emoce se zmocňovaly jeho duše, a také grimasy, na které najednou bylo o cosi těžší držet celé dny i noce tu chladnou masku, s níž trávil čas i s Aikanem. A dokonce ani takovým slzám se vyhnout nedokázal. Proč musel odejít právě teď? Byl tolik zmatený.
Krajina kolem něj již dávno probudila ze zimního spánku, který by ještě před pár týdny vypadal, jako kdyby snad neskončil, dokonce až natolik, aby tomu i zdejší mladík mohl uvěřit. Už se mu protivilo se každý jeden den probouzet do bělavé krajiny, v níž se každý krok kupředu zdál být mnohem těžším. A ten hrozný mráz, co byl na každičkém kroku! To vše zmizelo už pryč a místo toho přišly jasné sluneční paprsky, co dopadaly na jeho kožich, i proto se rozhodl vydat se aspoň k těm pár stromům, co se zde nacházely. Zde si kecl na zadek a s dlouhým povzdechem se jal přemýšlet. A možná i propadnout nějakému tomu pláči. Hlavně, může být schovaný před světem.

Od té doby, co ho jako maličké nevinné vlče dovedl jeho otec Aikan na pláže, aby ho svými moudry přiblížil o další krůčky k milagovské rodinné ideologii, se Khalan na toto místo vracel rád. Kromě těchto vzpomínek se však rád nechal unášet pohledy na vlny nekonečného moře. Bylo ale skutečně tak nekonečné, jak mu bylo řečemo? Co když se tam nacházelo něco, kam jeho oči už nedohlédly? Přeci všechno živé mělo svůj začátek a konec, stejně jako život sám, neplatilo to ale snad i na okolní prostředí? Nu, zjišťovat to nehodlal - aspoň ne tedy nyní.
A tak opět vkročil na zdejší místa, aby mohl o samotě přemýšlet nad vším možným, možná snad i nad otázkou smyslu života. To aby se z něj tímto tempem stal filozof! Jak tak ale kráčel a pohledem skenoval vše kolem sebe, brzy si všiml někoho dalšího, kdo se téže rozhodl trávit svůj volný čas právě zde. Byl zde onen přítomný stejně dumat nad něčím důležitým? No pravděpodobně ani ne, nakonec se totiž ukázalo, že šlo o někoho pro něj až příliš známého. Ano, byla to drahá sestřička.

Mlčky se snažil dostat k vlkovi blíže, i přesto se mu občas s dalším následovným krokem podklouzla nožka tak, že jen stěží udržel rovnováhu. Však nakonec se přeci jen dostal do vzdálenosti, kdy nemusel nijak zvyšovat své hlasivky a mohl si cizince blíže prohlédnout a tím ukojit svoji náhlou zvědavost. Kdo to je? Nevzpomínal si na to, že by ho někdy předtím na území jeho rodné smečky potkal.
Už při prvních slovech si nemohl odpustit drobné pozdvižení obočí. Štěně? No prosím, on nebyl žádné, nýbrž už velký hoch, který se jednoho dne stane silným a neohroženým rytířem! Tedy, to aspoň byla vize, pro dělal všecičko pro to, aby ji dokázal proměnit v realitu.
Už měl na jazyku mu něco říci, najednou se však chudákovi vlkovi podjely packy a on opětovně zůstal čumákem na ledové zemi. Pro mnohé by se jistě jednalo o neuvěřitelně vtipnou situaci a snad se okolní krajinou prolínal jejich smích, Khalan však nedal na své tváři nic najevo. No, moc tedy vypadá, že je v pořádku. Neměl by se možná podívat k léčitelům a ujistit se, že mu nic není? Tedy, pokud nebyl ledajakým tulákem - jeho pach ale nasvědčoval tomu, že se zde už nějakou chvíli pohyboval.
„Nemám pocit, že by to bylo třeba… ale děkuji za starostlivost.“ pravil pouze neutrálně, prozatím moc netušíce, co si o celé téhle situaci vůbec měl myslet.

Zima vládla svou plnou mocí a tím vyvolávala v mladém vlkovi nepříjemný pocit, který nemohl dostat ze sebe pryč. Ač byl slušně vychovaným dítkem a většinu času tak neměl důvod se chovat odlišně od toho, jak tomu bylo zvykem v jejich rodné kultuře (což se rozhodně nedalo říct o jeho vskutku povedených sourozencích), nemohl trčet celé dny jen trčet v noře a čekat, až na něj jednoho dne vysvitnou první sluneční paprsky. Jeho zvědavost se stávala každým dnem silnější, dokonce tak moc, až se rozhodl vydat se na vlastní pěst na průzkum bližšího okolí.
Svižným krokem si prohlížel veškeré území, vzpomínajíc na ty časy, kdy ještě nepokrývala celičký Norest tak ohromná sněhová nadílka, což se stávalo nedílnou součástí veškerých dní. Nekonečný sníh se však brzy změnil v ledový povrch, co si tak kráčel směrem k moři. Docela zvláštní to úkaz… jeden by zde nejraději kráčel plný zvědavosti dál, nyní se však tato krajina zdála jako nepříjemná k trávení svého volného času. To tak stačil jeden neopatrný krok a už z toho mohl být natlučený čumák!
Nejspíše by se tak otočil a šel si po svých pryč, když v tom zpozoroval ležící tělo vlka u lodi, což upoutalo jeho pozornost. Co tam dělá? Stalo se mu něco? Snad si třeba něco nenarazil, to už by bylo k nahlášení úrazu k léčitelkám, které už tak musely mít práce více než dost.
„Pane, jste v pořádku?“ upozornil na tedy sebe hlasitěji, než u něj bylo zvykem, i proto mu zpočátku přeskočil hlásek, z něhož se ozval podivný pisklavý zvuk. A to se chtěl prezentovat jako nebojácný válečník, když mluvil takto?

Khalan byl jistě velice rád za tu skutečnost, že se tak jistě významné události Kosuth’laes po všech členech jeho rodiny jenom tak neslehla zem a on tak mohl poznávat ještě více z rodu jeho rodiny - i proto se brzy ocitl ve chladné jeskyni, představující úkryt samotného Orda a zároveň místo, kde mělo proběhnout ono rodinné setkání. Taková skutečnost ho velice potěšila, získal tak totiž první pořádnou příležitost se sblížit s ostatními členy rodiny, patřící k domovu jeho otce Aikana. A co více, dokonce mohl zjistit něco nového a upokojit tak svoji zvědavost.
Snad by se i v klidu posadil a nechal na sebe působit kouzelnou atmosféru zdejšího místa, to už se ale jeho podaření sourozenci stali terčem veškeré pozornosti. No jéje, a bylo to tady. Cožpak nemohli alespoň pro jednou prokázat známky slušného chování? To je snad rodiče nic nenaučili? Snad by je i nechal být a hleděl by si svého jako vždy, což se změnilo ve chvíli, když Gájel sebrala veškerou svoji odvahu a ozvala se strýcovi nazpět. Zbláznila se snad? Vždyť tohle byl sám veliký S'Arik, tomu se nesmí odporovat!
S nevídanou odvahou si tak nakráčel před šedivou vlčku, snažíce se tuto situaci vzít do svých vlastních tlapek. „Pane, omluvte prosím moji sestru, ne vždy přemýšlí nad tím, co dělá.“ pravil a následně se na svojí sestřičku zamračil, aby dal jasně najevo, že tohle nebyl způsob, jakým by se měla na návštěvě chovat. Klidně ať ty své móresy zkouší na něj, ale ne na něho!

I jedno z pážat se nakonec přidalo k dnešní jistě významné události celé monarchie. Tedy, byla skutečně významná? Nedalo se tedy rozhodně říci, že by ji tak Khalan vnímal.
Puberta mladičkému vlkovi již klepala na dveře a s ní i přišla změna ročního období. Jak se ale nakonec ukázalo, jeho docela první zima se nesla ve znamení krutosti a doslovného chladu, který ho pálil na packách a nutil ho tak akorát trčet v noře. Jak zvláštně kontrastní se to zdálo v porovnání s létem, kde sluneční paprsky ozařovaly doslova všecičko… nyní se mu dostal tak akorát na zašedlou oblohu bez jakéhokoliv náznaku života, i přesto se mu to zdálo docela fascinující. To se ale nedalo říci o dnešním rituálu.
S kamenným výrazem ve tváři věnoval pozornost tomu, co se vytvářelo v prostorách u nory Nihilu. I přesto, že se zdála taková věc přinejmenším zajímavá, postrádala jistou logičnost a vzbuzovala v mladém akorát tak další otázky. Smečka tímto aktem prohlubovala důvěru a spolupráci, proč se pak ale využívala na takovu věc, jako malování na zdi? Jak to mohlo smečce skutečně pomoci s boji proti zimě? Panovnice myslí opravdu zvláštně, pomyslel si v duchu. I přesto po něm zůstal otisk na zdi zdejších skal. Byl to přeci jen jeho domov, kterému chtěl projevit oddanost, i kdyby to mělo být tímto podivným způsobem.

Mnoho aspektů zcela jasně naznačovalo, že se již pomaličku ale jistě dostal zimní čas i do krajin Norestu. Všimnout si toho dalo třeba takovým větrem, který se s každým pohybem živoucího tvora stával čím dál více studenější. Dokonce ani během posledních slunečních dní už nebylo takové teplo, jako bývalo kdysi.
To však nebylo vše, neb plynoucí čas se odrážel i na malém Khalanovi. Tedy, ne už tolik malém, jako před měsíci. A jak sílilo jeho kdysi tak křehké tělíčko (asi takové, na jakém se zastavil jeho bratr Arkáda - jaké to asi bylo, zažít takové utrpení?), tak rostlo i jeho sebevědomí a touha přiblížit se k nihilským hranicím. Jaký je asi svět tam venku? Bude snad tak nekonečný, jako to moře, co mu kdysi ukazoval otec při jednom z prvních výletů po smečce? Moře... Bylo plné vody, které se při styku s jazýčkem stávalo nechutným požitkem, i přesto ale pohyb vln čím dál více vzbuzoval v mladém vlkovi jistou zvědavost. Čím to asi jen bylo, proč byl ten šumivý zvuk tolik fascinující?
Nakonec ho tlapky zavedly cestou k novému místu, na které neměl ještě tu čest se dostat. Byla to ale však jen pouhý les, nijak zcela zajímavý pro někoho, kdo chtěl poznat něco nového. Kráčel si tedy sebevědomým krokem, snažíce se najít nějaký cíl v dáli, co by ho hned zaujal. Poštěstí se mu snad?

Za dnešní den byl Khalan byl moc vděčný. Sic na první pohled se mohla dnešní chvíle jevit jako zcela obyčejná, opak se ukázal skutečnou pravdou. Jeho otec vzal svého druhorozeného syna jako jediného na veliký výlet k vraku staré lodi, což se zdálo jako nová, pro něj neprozkoumaná věc. To on měl moc rád! A navíc, myšlenka toho, že mohl mít otce jen a pouze pro sebe, se mu téže líbila. Jeho dětská zvídavost ho táhla čím dál k ledové masce Aikana. Byla taková zvláštní - táhlá, bez emocí. A Khalana to nijak neděsilo, spíše ho to fascinovalo a chtěl zjistit více o rodině, kterou měl tu možnost být součástí. Mohl bych být jednou takový, jako tatínek?
Pomalu zvedal jednu packu za druhou, přesně po stopách Aikana. Kvůli první návštěvě zdejšího místa však věnoval svoji pozornost svému okolí - vlny deroucí do sebe a tvořící zvláštní píseň v něm vyvolaly očividnou zvědavost. Nihilské území bylo tak rozlehlé, až se sám mohl divit, kolik toho mohlo ještě nabídnout. To už se však otec ujal slova.
Se zraky upřenými na vlka poslouchal každé jeho slovo. Řeč starce se pro něj stala zajímavá a především poučná, i proto se snažil nad vším pořádně ještě jednou promyslet. Především se mu pak dostala do hlavičky slova o tom, že je moře obrovské, plné silných a nelítostných vln. Znělo to jako něco, na co by si měl opravdu dát pozor. Měl však skutečně? Co kdyby ho přemohla touha vydat se prozkoumat blíže a přiblížit se k nim? Sic byl ve svých rozhodnutích opatrný a nedovážil ani pohnout packou, byl stále pouhé dítko, a s každou ubývající vteřinou se mohl rozhodnout jinak.
Na otázku Aikana pouze krátce zavrtěl hlavičkou, nemaje se k tomu vyjadřovat se více. Mohl se tak zdát na první pohled jako nemocen – a co když byl? I přes tichou tlamičku své nadšení uměl přec jen vyjádřit jiskřením v očkách a pohupujícím ocáskem, kterým třeba nyní zametal písek kolem sebe.

Dnešek přinášel něco vskutku neočekávaného, něco, na co by malý Khalan neměl jen tak lehce zapomenout. Právě tento den se nesl ve znamení rodinného výletu (dokonce i po boku jeho bratra Ar'Kadiena, což se jen tak nevidělo), který měl celou rodinku dovést na místo, kde neměl ani jeden z potomků tu možnost se ještě podívat. Ťapal dlouho sám po novém světě s velikou zvědavostí, která s plynoucím časem pomalu ale rychle mizela, i proto se i na zádech svých rodičů se stihl i většinu cesty povozit. Jen ať už tam jsou!
Nakonec se přec jen jejich cesta dočkala svého závěru, což vlče zjistilo po slovech otce, značící, co je na tento den čekalo. Takže tedy slavnost, jako malý, avšak podstatný střípek součástí rodu Milagy, kterého mohl být poprvé součástí i on - a mnoho vlků dalších z rodiny, jak stihl zjistit.
Nakonec se Khalanovi dostal pohled na početnou skupinku vlků, které viděl poprvé. Chvíli jen tak překvapeně pokukoval, zvědavost ho ale donutila zvednout své tlapky a najít si novou tvářičku, co by mohl poznat o trochu blíže… nebo aspoň na ni zvědavě hledět, pokud se už mu nepodaří vydat se sebe slůvka, což bylo u něj obtížnější, než se mohlo zdát.

Čím více se dozvídal od sestry zajímavých informací, tím více se v něm probouzela touha jít po jejím stopách a následovat ji. Jen poznat ten strom, o to šlo! Vše ostatní mohl pro jednou zahodit za hlavičku, dokonce i tatínka, kterého se držel jinak moc rád. Teď ale nebyla ta chvíle, kdy se tak stane.
O velikém stromu mnoho nevěděl, i proto se na moment podíval nad sebe, jen co se o něm rozpovídala. Tak starý a tak veliký? Jak jen to je vůbec možné? Nevědomost ho o takovém klenotu ho zaslepovala, což ho rozhodně nepotěšilo.
K jemu štěstí dlouho čekat nemusel, neb už od prvního pohledu bylo jasné, že dvojice vlčat je konečně na místě. Na rozdíl od Ghaay'el však Khalan jednal pomalu a opatrně a k velkému stromu došel s upřeným pohledem. Tady je! Fascinovaně hleděl na každý záhyb staré a propadané kůry i na kořeny - od toho největšího po ten nejdrobnější kořínek. Tak tohle se mu skrývalo celou dobu před očima.
„Stjom.“ vyřknul jen a věnoval svá očka stromu ještě malou chvíli. Náhle si všiml, že se k němu dobývá jeden malý vetřelec... a kdo jiný by to mohl být než jeho sestra. Co to jen dělá? Nebyl ten typ vlčete, který by se hrnul ke všemu, co ho zrovna zaujalo, místo toho si vše raději pozoroval z dálky. Jenomže tohle byla velká věc, co kdyby přeci jen zkusil jít k tomu stromu o kousek blíž? Nakonec tak učinil a ponechal své tlapky směřovat k cestě za sestrou, která se tolik snažila na něj vylézt.

Netrvalo dlouho a (i jinak slušného a dobře vychovaného, nutno podoknout!) Khalana přemohla zvědavost a odvážil se k tomu vyrazit na pořádnou výpravu ve společnost její sestry Ghaay´el. Chudák matka, jak asi jen bude reagovat, až tohle jen zjistí? Bude se zlobit? Možná bude. Vždyť ale on rostl jako z vody a potřeboval a nemohl se válet v koutě jejich nory jako jeho bratr, potřeboval poznávat více! A jak pochopil, pouze s otcem by zase toho tolika nepoznal, kolik by si přál. A tak zbývala jediná možnost, ke které přistoupil poměrně ochotně.
Čím více se vzdalovali od jeskyně, tím více se v něm probouzela čirá radost, kterou dával jasně najevo veselým pochodováním a sledováním sebemenšího detailu. Konečně pozná něco nového! V čem nemohl jednoznačně se svojí sestrou konkurovat, bylo množství prozkoumaných území v táboře Nihilu. Kolik krás na něj ještě čekalo? Bude snad jednou téže takový cestovatel jako její sestřička? Těžko říci v danou chvíli, však co není, může být!
Zvědavě na Gájel kouknul, když se zmínila o něčem, co mohlo jednoznačně upoutat Khalanovo pozornost. „Fakt?“ pravil pouze jen a zvesela zavrtěl ocáskem. Stromy jako takové už stihl díky pár výletům s rodiči poznat, ale to se zatím nedalo říci o tomto konkrétním. Jak asi vypadá? Chtěl poznat více a to hned!

Dneškem přicházel okamžik, který se pro něj stane velkým snem, co se týkalo jeho dětství. Už od malička byl velice zvídavý chlapec a vždy dokázal fascinovaně hledět na cokoliv, co pro něj bylo v tu danou chvíli nové. Co třeba ten den, kdy si vyrazili jako celá rodinka k vodě! A najednou má být součástí plesu? Ač významu toho moc neporozuměl, věděl, že půjde o velkou věc, tak velkou, že ani nebude vědět, kam se dříve bude moct podívat. Jenže on chudák měl pouze jedny oči - jak tedy mohl zajistit, aby mu neuniklo něco skutečně zajímavého?
Ťapal pomalu po boku svého otce, s hlavičkou nataženou do všech možných stran. Bylo to tak zvláštní, tolik tváří na jednom místě, že by jen zatěžko všechny spočítal! Staženými oušky dával najevo svoji mírnou nervozitu, se kterou nevěděl jak naložit. Měl v hlavě tolik otázek! Ještě že svého tatínka měl, jinak by se asi dočista ztratil... asi tak jako jeho sestra s absencí zdravého rozumu, ta se již dávno ztratila v tom obrovském davu vlků. Vrátí se snad zpátky v pořádku?

Sledoval cestu její sestry mířící do neznámých hlubin, to už však vystřelil otec ze svého místa, aby jí od takové dobrodružné výpravy zastavil. Ještě že tak! Brzy se jí tak vrátily nožičky do původního stavu, obavy staršího brášky tak brzy zmizely pryč. A nač si je vůbec zachovávat, když zde měl svého chrabrého tatínka, který se ničeho nebál?
To už ale Aikan promluvil směrem ke svému synovi. Jeho slova mu přidala na odvaze, kterou přec jen nasbíral, i proto se vydal napříč mělkému břehu. Začalo to prvním krůčkem, než projela Khalanem podivně studená vlna, díky které se náhle oklepal. Brr! Postupem času se mu podařilo dostat všechny jeho packy do té zvláštně mokré věci, na kterou se nemohl vynadívat. „Voda,“ pípl svým dětským hláskem, snažíce se spojit tuto novou zkušenost s dalším slovem. Voda, byl to tak podivný živel, ač pro maličké vlče se stala fascinující podívanou. Bude tomu tak i za času dalších, až bude starší?
Z pozorování ho brzy vytrhli jeho sourozenci, kteří upoutali jeho pozornost, zvláště tedy Ar´Kadien. Co to jen vyvádí? Od svého bratříčka nebyl moc zvyklý na prudké pohyby, vzhledem k jeho slabému tělíčku. Byla tohle snad výzva ke hře? To se u něho jenom tak nevidělo! S překvapivou energií se rozhodl je následovat a zvesela sebou začal mrskat jako kapřík.

Voda každičkým dnem plynula dál a dál a s ní i čas, díky kterému začal pomaličku růst i dosud malý Khalan. Netrvalo dlouho, aby i on rozlepil svá očka a začal tak postupně poznávat okolní svět. A že dosahoval neskutečných rozměrů! Už jen pohled na oblohu plnou bělavých obláčků ho dokázal neskonale uchvátit. Snad aby ho nezačalo brzy bolet za krkem!
S nabývající zvědavostí malého vlčete začal otáčet kukadly všude, kam se dalo, s potřebou prozkoumat toho mnohem více, snad i proto se dnešní den stal pro něj neskutečným rájem. Procházka za doprovodu jeho tatínka (s překvapivě tmavou srstí a především výškou, která Khalana fascinovala - bude jednou velký jako on?) ho donutila přidat do kroku a držet se vepředu, přímo za jeho sestrou. Kampak je otec asi vezme?
Brzy se tak dostal ke břehu s postupně větším množství vody, budující část řeky. Zaujatě pozoroval lesklý odraz na hladině, tvořen letním sluníčkem, do vody se ale neodvážil namočit své packy, natož se dostat dále. Přece nebyl blázen! To ale nedalo říci o Gájelce, která se rozeběhla vstříc té nové věci bez ani kapičky náznaku strachu. Khalan překvapeně vytřeštil očka, díky zdejší scéně zjišťujíce, že jí zmizely nožky pryč.

NAROZENÍ

První těžký nádech, doprovázený neskutečným chladem, to by to první, co tento mladičký bojovník pocítil. A že se ani na vteřinku nezdráhal vyjít na povrch tohoto nového života! Už bylo načase učinit první krok k tomu žít ten skutečný život! Jenže mělo se tak skutečně přihodit? Byl tento vlčík předurčen k velkým věcem? Možná si takové myšlenky uchová ve své mysli jeho otec, až poprvé zře jeho tmavou srst - ach ano, jeho syn, on bude tím pravým, co bude pokračovat cestou Milagovců! Ale na taková slova bylo ještě příliš brzy, vždyť jeho život teprve začal.
S krutou zimou to k jeho štěstí neskončilo, brzy konečně pocítil pocit jistoty, když se dostal až do blízkosti staré kněžny Brisy a přitulil se k ní, aby se napil. Bohužel během takové výpravy zjistil, že vedle sebe měl další dva vetřelce, to ho však nezastavilo. Musel přeci bojovat o své místo, až do samého konce! Teprve až po matčině mléce se konečně uvelebil a ponechal všeho cestování, které ho stálo takovou velikou námahu. Konečně byl spokojený.