Príspevky užívateľa
< návrat spät
Kiler se na vlka usmála. "Můžeš mi tykat zas tak stará nejsem." zasmála se. "Říkej mi Kiler." dodala ještě po chvilce. Ani se nedivila, že si jí vlk z počátku nevšiml. Jen tak nenápadně ležela. "To je v pohodě. Vlk se někdy zapomene koukat i pod ty nohy když se zamyslí... Mimochodem jak se ty jmenuješ?" zeptala se po chvilce. Došlo jí totiž, že se jí vlk ještě nepředstavil. Jako ani jí to nijak nevadilo. Ona si nepotrpěla na nějaká společenská pravidla. Jako, že vlk by se měl představovat před vlčicí.
Kiler se na Nefa nechápavě podívala. "To snad nemáš reflexy? Plavat snad umí každej ne?" zeptala se ho. Něco jiného bylo pokud se bál vody. Vzhledem k jeho zvláštnímu chování by se ani nedivila. Začala se znovu škrábat na břeh. Rychle se oklepala a připravila se na další skok. Tentokrát už věděla, že se může ponořit a počítala s tím. Znovu se rozběhla a skočila do vody. Ta zase vystříkla všude kolem ní. A ona se znovu ponořila. Pak však zase spokojeně plavala ke břehu. Vyplivla trochu vody a podívala se na Nefa. "Pojď to zkusit." řekla vyzývavě.
Dione se konečně objevila. Kousek od ní. Kiler se na ni omluvně podívala. "Jsi v pohodě?" zeptala se když viděla jak tam leží. Asi použila svoji magii až moc. To se vlkům stát může ne? Když slyšela ten její tón tak na sucho polkla. Ocas stáhla mezi zadní tlapky a začala couvat. Pohled upřela dolů. "No...Já, je to můj problém. Nechtěla jsem, ti nic udělat." snažila se to nějak vysvětlit. Tohleto vysvětlování bylo vždycky nejtěžší. Hlavně když jí to nikdo nevěřil. Jak taky mohl? Vlk co se zblázní po tom co ucítí i jen trošičku krve? "Asi bych tě měla nechat být. A, a už se ti nikdy neukázat." řekla nebo spíše zašeptala Kiler. Uši jí sklouzly k hlavě. Další vlk. Další vlk co ji už nikdy nebude chtít vidět. Kiler už by i brečela, ale to teď nebylo nejlepší. Raději pevně stiskla čelisti a pohled neodvrátila od země.
"Jo, myslím, že jo." řekla trochu zamyšleně Kiler. Hold někteří psi byli divní. Ona mohla být jen ráda, že vypadala spíše jako vlk. A taky se tak cítila. "Ne, nic jiného děsivého už snad nemám." usmála se na ni. "Nevím sice jak moc ti to přijde děsivé, ale mám šest prstů." dodala ještě trochu tišeji. S touhle vlčkou by nakonec mohla být opravdu sranda. "Ne, to je fakt v pohodě. Já taky dělám ze všeho drama." zasmála se taky. "No ano, lidi jsem potkala. Spíše s nimi žila." pokrčila rameny. Nevadilo jí, že se na to ptá. Přeci jen Kiler o tomhle vyprávěla celkem často.
"To neřeš." pokývla na ni Kiler. Vlastně se asi ani nedivila, že tahle vlčka nechápe význam toho slova nebo té věty. Přeci jen její chování moc slušné nebylo. Ale to Kiler nebránilo se s ní kamarádit. Byla s ní zábava. "Ne, to ne. Tday ani není kde to sehnat." pokusila se o vtip avšak nejspíše moc vtipně nezněla. Akorát si znovu lehla a hlavu položila na tlapky. "Nevím. Nikdo mi nic neudělal to se neboj." usmála se na ni. Bylo zvláštní, že se takhle stará. Zrovna u ní... No Kiler to ale právě teď potřebovala. "No, myslím, že budu asi normálně nemocná. Možná nachlazená." řekla a hned na to zakašlala. Jaká to náhoda. Už to tak asi bylo. Ale Kiler za to mohla být ráda. Alespoň v zimě nebude tolik nemocná.
Killer dopadla daleko od vlčice. Vůbec jí nevadila bolest kterou na břichu pociťovala nejspíše jen Kiler. Killer vyplivla utrženou část jazyka a chystala se zakousnout vlčici so krku. Ale něco bylo jinak. Místo toho aby jí dala smrtelnou ránu se otočila a začala kráčet pryč. Nejspíše ani Kiler nechápala proč to udělala. Prostě odkráčela pryč. A nechala tam vlčici ležet na zemi. Hlavu měla ponořenou do vlastní krve. Tímhle ji nijak nezabila a ani nemohla vykrvácet. Tak proč to udělala. Kiler nechala svoji zlou část vést ji pryč. Ani se neohlédla co vlčka za nimi dělá nebo jak na tom je. Odešla. A Kiler doufala, že ji alespoň někdy potká a vysvětlí jí to.
Kiler jen nechápavě naklonila hlavu. "Ale notak, to s tebou není vůbec sranda?" zeptala se a v hlase jí bylo poznat zklamání. Nelíbilo se jí však jak povrchně se chová tak pro jistotu zvedla ocas a vypnula hruď. Nad ní se přeci nikdo nebude povyšovat. Protočila oči v sloup když se vlk otočil a vlezl do vody. Pak si jen povzdechla a vrátila se za ním do vody. Když už je tady a je tak pěkně tak si přeci může zaplavat ne? Rozběhla se tedy a skočila co nejdál mohla. Nečekala však že tohle jezírko bude tak hluboké a tlapkami už nedosáhla na dno. A hlavu ponořila pod hladinu. Po chvilce však vyplavala a začala pádlovat směrem ke břehu. Zastavila se až když dosáhla na dno. "Hej nechceš to zkusit?" otočila se na Nefa.
Kiler probral hlas. Usoudila, že tohohle vlka ještě nezná a tak se musela chovat mile. Nebo spíše to tak dělala automaticky. "Zdravím. Copak tě sem přivádí?" zeptala se a na vlka se usmála. Lehla si tak aby se mohla rychle zvednout v případě, že by na ni vlk zaútočil. I když v tuhle možnost raději ani nedoufala. Avšak svět byl plný nástrah a tak nemohla nic čekat. Začala si vlka prohlížet. Paroží již pro ni nebylo nic zvláštního avšak potom zahlédla jeho pár nohou na víc. Nemohla nijak skrýt její udivený výraz, ale snažila se uklidnit. Ona přeci měla prsty navíc, uměla ohnout krk a takové věci. Přeci jen tohle byla zajímavá zvláštnost a měla v plánu se na ni rozhodně zeptat.
Killer se na svoji kamarádku ušklíbla. Její řeči ji vlastně vůbec nezajímaly. "Tak to vypadá na férový souboj." prskla na ni mezi zuby. Férový souboj to opravdu nebyl a Kiler si přála aby mohla odsud co nejrychleji utéct. Celé její tělo teď patřilo Killer a co víc, Ona se teď musela dívat jak ji zabije. Její kamarádku! Jednu z těch co jí porozuměla. "Nedělej to..." zašeptala Kiler avšak přes to vrčení si toho Avable snad ani všimnout nemohla. A hned na to začala Killer zase vrčet. "Ticho! Uvidíme kdo tedy vyhraje." odvětila provokativně Killer a postavila se do útočného postoje. Připravená bojovat napnula všechny svaly. Střihla ušima a oblízla se. "Teď se pobavíme..." zavrčela na ni.
"To tedy jsou. Ale víc než to jsou zajímavý psi co vypadají jako krysy." podotkla posměšně. Byla názoru, že tohle už ani nebyli psi. Velká hlava a oči, ale drobné tělo. Neměla ponětí kde se to vzalo, ale jednoho takového tuláka potkala. Když se toulala po městě, těsně potom co utekla páníčkům. Ale bylo to tak dávno, že si nemohla být jistá či to bylo opravdu doopravdy. "Taky mě těší Eivo." pokynula na ní hlavou. "To je v pořádku, je normální, že tě to vyděsilo. To já se omlouvám, chtěla jsem se trošku předvést." usmála se na ni. Tahle vlčka vypadala přátelsky a dost slušně vychovaná. Tedy alespoň takový byl její první dojem.
Pokud tam Dione někde byla, Kiler ji nechala odejít. Přinutila se lehnout si na zem. Ocasem cukala ze strany na stranu a musela nějak odolat pokušení jít tam na střechu a Dione najít. A zabít. Neležela však nijak klidně. To snad teď ani nešlo. Všechny svaly měla napnuté čekajíc jen na nějaký zvuk. Stačil jen náznak, že se v okolí nachází někdo koho by mohla zabít a ona by hned vstala a šla po něm. Její mysl se však po chvilce začala rozjasňovat. Už nemyslela pouze na to, kde by mohla najít někoho koho by mohla zabít. Avšak teď začala normálně uvažovat. Dobrou minutku ještě raději ležela a přemýšlela kam Dione mohla zmizet. No jasně - její magie. Napadlo ji po chvilce a hned na to opatrně vstala. Rozhlédla se kolem a pak k východu. "Dione?" zavolala na svoji kamarádku. No, i když po tomhle s ní už nejspíše kamarádka nebude. Vyskočila na střechu a rozhlédla se. "Dione? Už je to v pohodě, můžeš vylézt." zavolala na ni znovu. Doufala, že se jí takhle nic nestalo.
"No, ne u všech." pokrčila Kiler rameny. Možná to uměli ještě nějací psi ale ona věděla jistě, že to uměla alespoň její matka. O nikom jiném nevěděla. Ale psi byli celkově zvláštní, takže by se ani nedivila, kdyby ještě nějaký takový pes byů. "Ne to neumím." zasmála se spolu s vlčkou. "Jinak já jsem Kiler. Kiler the Redone i s rodem." usmála se na ni. Uvědomila si totiž, že jí ještě neřekla své jméno. Možná i tak trochu čekala narážku na to, že její zní děsivě nebo tak něco. Zrovna teď by jí tahle reakce ani nevadila. Někdy to byla opravdu sranda, sledovat ty reakce.
Kiler se na Matery na pozdrav usmála. "Já jsem ráda, že se znovu potkáváme a tentokrát v míru." zasmála se tiše. Nechala tedy vlka se zelenou tlapkou domluvit. Nebude mu přeci skákat do řeči. Při tom si však uvědomila, že nejspíše něco řekla špatně. Panovník bude asi alfa... a k alfovi by se mělo asi jednat s větší úctou. Pomyslela si a potom stáhla ocas mezi tlapky. Ajaj, z toho můžu mít problém. "To je v pořádku, já jsem ráda, že můžu pomoct." usmála se nejdříve a po krátké odmlce ještě dodala. "Panovník? To bych se měla omluvit za svoje chování. Jak bych Vám tedy měla říkat?" dávala si hodně pozor na jazyk aby neřekla něco špatně. Ona toho moc o Nihilu nevěděla tak přeci nemohla ani ze tuhle chybu ne? Raději ale omluvně sklopila zrak. Jaká to hloupá chyba. "Plán bych nechala na vás. Já se v pohodě přizpůsobím." odpověděla jednoduše. I kdyby plán měla, raději to nechá na ostatních. Potom ještě otočila zrak na hnědou vlčku. Jelikož Kiler už představila Matery tak teď všichni čekali až se představí ona hnědá včka.
Kiler dnes neměla blbou náladu. To bylo jenom dobře, protože teď se rozhodně nesměla snažit někoho zabít. A už vůbec ne když se měla potkat s členy Nihilské smečky a pomoci jim s koňmi na jejich území. Tyhle koně už někdy potkala. Ano, s Tyjou po tom co... Jí utrhla kousek ocasu. Na tohle nerada vzpomínala. Pak jí, ale pomohla aby tam neumřela takže si to až tolik nevyčítala. Na tohle nesmím mylste. Ne teď. Pomyslela si a dál kráčela lesem. Ještě tady nebyla. Šel tady cítit silný pach smečkových vlků. Takže si Kiler mohla být jistá, že tady je správně. Po chvilce chůze zaslechla hlasy. Poznala hlas její kamarádky - Matery. A slyšela ještě někoho. Tohohle vlka však nepoznala. Vydala se tedy jejich směrem. V křoví zahlédla Materyin šedý kožíšek. "Ahoj Matery." pozdravila svoji kamarádku když vykoukla z křoví. "A zdravím, tebe jsem tu ještě neviděla." pozdravila i druhého vlka.
Kiler chtěla chvilku klidu. Nebyla nemocná, což bylo fajn. Ty dvou denní nemoce ji však pořádně štvaly. Však se jen smočila v dešti a neměla moc jak uschnout. Ale né, ona nemůže dál žít, ona musí rovnou onemocnět. A když se vyléčila, zašla k moři. Nadýchat se čerstvého vzduchu. Cítila, že je blízko moře. Všude totiž byla cítit sůl. No ještě, že ne krev. Pomyslela si a připomnělo jí to bitvu na pláži. Na to celkem nerada vzpomínala. Ostatně snad na všechny souboje nerada vzpomínala. A ještě horší bylo, že se teď stávaly nějak často. Přes všechnu tu sůl ani nerozeznala pach jiného vlka. Pořád byla po nemoci. Lehla si tedy na zem a tlapky si dala pod sebe. To mohlo být asi to nejhorší co mohla udělat. Kdyby na ní někdo zezadu skočil tak se neubrání. Nebo alespoň ne včas.