Príspevky užívateľa

Tohle setkání začalo velmi zajímavě. I Kiler se nad tím musela zasmát. "No to jo, ale kdyych to nebyla já měla bys problém!" zasmála se Kiler. Nemyslela to nějak špatně, brala to pouze jako vtip. Jak taky jinak? Ten dům u kterého stály obě vlčky byl opravdu divný. Navíc kolem nebyli žádní lidé což bylo zvláštní. No, ve městě tady taky žádní lidé nejsou. Napadlo ji, ale při vzpomínce na město se otřásla. Nemyslela však město v Norestu, ale město blízko kterého kdysi žila. Kiler ten dům nepřišel nijak děsivý ani nic podobného. Věděla, že si lidé rádi staví domy i dál od města. "Co? Jaký lido? Myslíš lidi?" zeptala se nechápavě Kiler a natočila hlavu na stranu. "Ale pro zkoumání jsem já taky!" řekla a zavrtěla ocasem. Pomalu se otočila a šla směrem k vchodu do domu, který ještě před chvílí otevřela.

Kiler se smála spolu s Dione."No ahoj." pozdravila ji taky vesele Kiler. Tohle setkání začalo opravdu zajímavě a tak Kiler jen nadšeně vrtěla ocasem ze strany na stranu. Byla to už nějaká doba co Dione potkala avšak stále si pamatovala jak spolu lovili a následně si hrály na schovávanou. I na to, že Kiler už nebyla žádné vlče ji ta hra velmi bavila. "Procházíš se a skáčeš na záda vlkům co potkáš ne?" opravila ji se smíchem Kiler. "Já? Já tady prozkoumávám tenhle lidský dům nebo co to je." řekla a podívala se na kamennou stěnu domu. "Jen jsem zatím žádné lidi nenašla." usmála se Kiler a znovu zavětřila. Jakoby doufala, že je ucítí. Možná se chtěla k lidem vrátit. Ale ke kterým? K Hallovi který ji nutil zabíjet nebo k Amelii která si jí vůbec nevšímala? Nad tímhle Kiler nemohla přemýšlet. Alespoň ne teď když tady byla Dione. "Co kdyby jsme šly ten dům prozkoumat spolu?" naklonila se k Dione a šibalsky se usmála.

Kiler si příchozí vlčky všimla až na poslední chvíli a to když se její tlapky dotkly jejího hřbetu. Instinktivně se naježila a začala poskakovat sem a tam aby vetřelce setřásla. Nechtěla však nikomu ublížit a tak se pokusila zachytit i ten sebemenší pach toho vlka. Ten vlk byl malý a podle pachu Kiler celkem rychle poznala kdo to je. "Dione?" zeptala se a trochu se uklidnila. Stráž měla ale pořád naježenou. Mohla se splést a ten vlk vůbec nemusel být její kamarádka, kterou před nějakou dobou potkala u řeky Igny. Posledně ji Dione trochu vyděsila svojí magií tak tentokrát mohla mít ještě šílenější nápad.
Kiler se posadila a tím setřásla malou vlčku ze svých zad. Otočila se na ní a téměř okamžitě ji poznala. "Co tady děláš, prosimtě?" zeptala se a musela se zasmát.

Kiler se samozřejmě líbilo, že ji lichotí. Ostatně jako každé mladé vlčici. "Ale notak, není to tak těžký, ty to určitě taky zvládneš.' řekla radši aby to od ní nebylo sobecké. Možná žil Azueén ve smečce dlouho a nemusel lovit, ale přeci lov měl každý vlk v krvi. Na další lichotku už raději jen zavrtěla ocasem a vděčně se usmála. Potom se stejně jako bílý vlk pustila do potravy. Nejdříve ji jen očichala a pak se pustila do jedné přední nohy. Břicho nechala Azimu, protože bylo měkčí a ona nevěděla jestli on vůbec od svého odchodu ze smečky něco lovil. Zbytek kořisti hodlala jako vždy zahrabat a přijít si pro něj třeba později. Hlína totiž udrží kořist čerstvou i několik dní.

Kiler nevěděla jestli toho vlka zná či ne tak si jej přestala všímat. Mohl taky jen procházet tak si začala dál hledět svého. Přemýšlela jestli ne bezpečné se do domu dostat a prohlédnou jej zevnitř. Bylo to velmi rozpadlé takže nemohlo být těžké se tam nějak dostat. Opravdu však nečekala, že by vlk kterého si nevšímala ji začal sledovat. Byla až moc zabraná do očichávání domu.

Kiler byla tak zaneprázdněná, že si téměř vůbec nevšimla příchozí vlčky. Očichávala každý roh domu a přemýšlela jestli něco takového už někdy viděla. Kameny ze kterých byl tento dům postaven byli vskutku jiné než ty ze kterých byl postaven dům její někdejší paničky Amelie. A už vůbec se nepodobaly stodole ve které probíhaly psí zápasy. Ta byla ze dřeva a ne z kamene. Tyhle kameny měly mezi sebou nějaké malé mezery avšak Kiler napadlo, že by to mohlo být způsobeno stářím téhle budovy. Přeci jen už zde žádní lidé nejspíše nežili, protože jinak by všude byl jejich pach. Když si to Kiler chtěla ověřit, narazila na úplně jiný pach než byl ten lidský. Tenhle pach jí byl něčím povědomý. Otočila se a uviděla šedý kožíšek. Kdo to jen může být. Přemýšlela jestli tohohle vlka vůbec zná. Něco jí však říkalo, že ano. Dione?

Hned jakmile u řeky uviděla starý lidský dům, rozhodla se ho prozkoumat. Ani nevěděla co ji k tomu tak táhlo, možná jí lidská společnost přece jen chyběla. Čím blíž však domu byla, tím zvláštnější se jí zdál. Byl větší než domy které znala a taky byl vyroben z jiného druhu kamenů než klasické lidské domy. Ráda by se podívala dovnitř, ale nebyla si jistá jestli tam náhodou ještě nějaký člověk není. Radši se posadila před velké dřevěné dveře a párkrát na ně zaškrábala tlapkou. Dveře se se zaskřípáním otevřely. Asi už jsou staré. Pomyslela si a nahlédla dovnitř. Byla tam tma. Raději se šla podívat kolem toho obřího domu.

Kiler si tohle místo pamatovala. Už jednou tady byla taky nějak v tuhle pozdní večerní dobu. Taky sem šla jen za účelem odpočinout si a vyhřívat se pod večerním sluncem. Tohle místo bylo pěkné. Lovit nepotřebovala jelikož neměla hlad a jedla než sem vyrazila. Počítala s tím, že v horách stejně nebude mít co lovit. Pro jednou taky neměla špatnou náladu, nebo co to vlastně bylo, a mohla tak i potkat nějakého jiného vlka, bez toho aby mu nějak ublížila. Tedy pokud by se musela bránit tak se bránit bude.
Došla na horu a ani si nevšimla pachu vlk který byl vcelku blízko. Lehla si na zem a poslouchala. Uklidňující zvuky přírody jí byli opravdu příjemné a sem tam zaslechla i večerní cvrkání cvrčků. Na slunci se jí kožich leskl do zlatova. Bylo jí příjemné teplo ze slunce a když se to spojilo s chladným večerním větrem, byl to ideální čas na pauzu.

"Jasně určitě si něco najdeš." odpověděla Kiler s úsměvem. "No,jsem tulačka takže spím kde se mi zachce. Nemám žádný domov." odpověděla trochu zamyšleně. Nevěděla proč nemá žádné místo kam by se vracela. Asi se jí tak žilo dokonce i lépe. "Je tady plno míst kam se schovat nebo kde přenocovat." pokrčila rameny.

"V pohodě." odpověděla jenom klidně Kiler a oklepala se. Možná ji někde něco trochu bolelo avšak nechtěla to řešit. Přeci to není žádná slečinka ne? Když Stadley řekl cosi o běhu neběhu tak se zarazila. "Jak jako neběžel? Myslím že jsi mi to říkal když jsme se poprvé potkali ale pořád to nechápu." zeptala se a zavrtěla nechápavě hlavou. Stadley byl zvláštní vlček a pro Kiler byl plný překvapení.

Po chvilce už Kiler musela promluvit. "Slunce už zapadá, měla bych jít." řekla a podívala se na šedého vlka. Vypadal, že si klid užíval a tak ještě rychle dodala. "Ty tu můžeš zůstat a dal si užívat ticho." dodala rychle a protáhla se. Už se chystala na odchod jelikož si musela najít nějaký úkryt či místo kde by mohla spát. Vstala a začala pomalým krokem odcházet. "Ráda jsem tě poznala Darachu." řekla ještě přes rameno a vydala se pryč.

Hned jakmile béžová vlčka začala usínat, Kiler se o to pokusila taky. Hlavu si položila mezi tlapky do mokré trávy. Právě se tam začala tvořit večerní rosa. Kiler však nevadilo, že bude mokrá. Na chvilku se ještě zvedla a chtěla se Tyji na něco zeptat no když viděla, že Tyja už jen oddychuje nechala ji být. Znovu si položila hlavu a pevné zavřela oči. Uklidňující zvuky přírody i nakonec pomohly usnout.

"Ale nic. Jen jsem se zamyslela." zalhala Kiler a pokusila se o úsměv. Nechtěla lhát ale taky nechtěla tak malé vlče zbytečně děsit svými problémy. "To s těmi slzami je dosti zajímavé. Zatím jsi první vlk který to tak má a znám ho." pochválila ji její "schopnost" Kiler. Rozhlédla se po pláni zalité září že zapadajícího slunce. "Možná by jsme se mohli trochu přijít co říkáš?" zeptala se a pomalu vyrazila.

Kiler se začala opatrně plížit co nejblíže k mláděti. To si hrálo a pobýhalo ve vysoké trávě. Nebylo ve středu stáda a to bylo pro vlky velmi dobré. Nemuseli se totiž plížit mezi velkými srnami které by si jich mohli všimnout a tím vyděsit celé stádo. Srnče se vzdálilo ještě kousek od matky a to byla Kilerina šance. Vyběhla jako střela z místa kde ještě před chvílí byla přitisknutá k zemi. Ostatní člení stáda si ji samozřejmě všimli a dali se na útěk. Dokonce i matka srnčete si nedala pozor a utekla bez svého mláděte.
Kiler rychle vyskočila a skolila mládě na zem. Nejspíše si vyrazilo dech a tak Kiler neváhala a zakousla se mu do krku. Chuť teplé čerstvé krve ji uspokojila a hned jakmile se mládě přestalo hýbat odstoupila od něj. "Doufám, že se zbytek nevrátí." řekla zadýchaně s pohledem upřeným na srnče. "Dej si." otočila se na Aziho.

Kiler poklidně procházela touhle loukou. Neměla v plánu lovit ani se nějak jinak namáhat. Slunce se blížilo k západu a tak se Kiler jen snažila najít úkryt. To však vzdala hned jakmile si uvědomila, že to není potřeba. Tak začala hledat místo kde by na téhle louce mohla přespat. Dalšího vlka si ani nevšimla a už vůbec si nevšimla jeho dlouhého ocasu. Proto se ani nedalo divit když na něj šlápla. A to dost silně. Jakmile ucítila pod tlapkou něco měkkého automaticky nadskočila a couvla kousek dál.