Príspevky užívateľa

Kiler doufala, že se zeptá na něco lepšího než zrovna na minulost. "Argh... Tak dobře." zavrčela Kiler, ale nebylo to nepřátelské zavrčení, spíše jako když lidé řeknou sakra nebo do háje. "Taaakže, narodila jsem se u lidí. Odtama jsem se ztratila a začala jsem se toulat. Chytili mě lidé ze psích zápasu. Nechali mě bojovat s jinými psy a když viděli, že vyhrávám, začali mě mít rádi. Přišla jsem tam na svůj problém. Na alergii na cizí psi nebo vlčí krev. Prostě když ji ucítím tak zešílím a stane se to co se stalo tobě. Taky jsem právě tam potkala Xerra. Rozhodli jsme se, že spolu utečeme avšak jednou v boji zemřel. Utekla jsem tedy sama a přidala se k jedné smečce. Jim ale vadilo, že jsem napůl pes a jednou tu smečku zničili lidé. Pak jsem dlouho cestovala a přišla sem. Do Norestu." vychrlila v rychlosti svou minulost. "Nějaké další otázky?" zeptala se vlídně.

Celou dobu Kiler napjatě poslouchala co Tyja říká. Umí fakt dobře napínat! Pomyslela si a dále poslouchala. "Borůvky? Takže to máš jen špinavé? To je zvláštní." řekla Kiler a uchechtla se. Pro ni bylo hodně věcí zvláštních. Nastala trapná chvíle ticha dokud se Kiler nezačala hlasitě smát. "Heh, teď se můžeš ptát ty. Nevím co mám říct když mi nedáš otázky." řekla a snažila se znít tím nejvíce přátelským tónem co uměla. Mohla by odpovědět na cokoliv, protože většinou něměla žádná tajemství.

Konečně už na mě není hnusná. Pomyslela si vesele Kiler. Lehla si a packy si dala pod sebe. Co o ní chce vědět? "Ehem, to nevím. Třeba jak jsi se dostala do Norestu nebo tvoji minulost. Taky mě zaujal ten tvůj flek na hlavě." řekla klidně a uvolnila se. "Pokud chceš, můžeš se potom zeptat i ty mě." dodala ještě. Začala poslouchat zvuky probouzející se přírody. Nebylo ještě tak brzy a ani světlo nebylo, no někteří živočichové už se probouzeli. Poslouchala Tyju i přírodu a uklidňovalo ji to.

"Stejně bude brzy ráno." řekla s úsměvem Kiler. Cítila pod sebou studenou zem a už ji nebavilo ležet. Vstala a posadila se před Tyju. Pohled měla upřený na hvězdy. Byla otočená hlavou k Tyje takže jí mohla vidět do tváře. "Chceš si povídat?" zeptala se avšak stále nehybně koukala na hvězdy. Pohled měla neutrální a nešlo poznat na co myslí. Ani ona sama nevěděla na co vlastně myslí. Byly to jen náhodné vzpomínky a útržky minulosti. Vždy když pomyslela na Xerra píchlo ji u srdce. Třeba se najde ještě někdo takový jako byl Xerro. Napadalo ji no nevšímala si toho a dále bloudila svými vzpomínkami. Když konečně pohlédla na Tyju, její pohled byl prázdný jakoby se ani nedívala na ni nýbrž na něco za ní. "Můžeš mi říct něco o sobě pokud chceš... Nebo řeknu něco já." řekla s prázdným výrazem ve tváři.

Kiler byla zklamaná, že je na ni Tyja takhle nepříjemná. Lehla si za ni a položila hlavu na její záda. Tyja byla větší než Kiler a to ji celkem děsilo. "Bolí tě packa? Mám zajít pro mák?" zeptala se starostlivě. Vzpomněla si když takhle lehávala s Xerrem. Byl to příjemný pocit a Kiler usnula. Zdáli se jí zvláštní sny. V jednom utíkala po louce za vlčicí, která byla nejspíše Tyja. Ta však zakopla a Kiler ji zabila. Uviděla Xerra a tak šla za ním. Země před ní se propadla a ona padala níž a níž do nekonečné temnoty. S dopadem na zem ve snu s sebou trhla. Vzbudilo ji to avšak hned na to znovu usnula. Tentokrát se jí zdál celkem normální sen - teda ze začátku. Měla vlčata. Ano, svá vlastní vlčata. Byla šťastná, ale nikde neviděla jejich otce. Taky neležela na žádné louce, ale na studené kamenné podlaze. Kolem byla tma, takže toho moc neviděla. Najednou jakoby začalo hořet. Světlo se rozsvítilo a ona mohla vidět klec. A lidi jí brali její vlčata. Chtěla se bránit to se jí však nedařilo. Zůstala tam sama. Potom zaslechla ránu a všechno bylo černé. Vzpomněla si, že takhle zní rána z pistole. Znala to z doby psích zápasů kdy se pokusila ukrást jídlo a její pán po ní vystřelil. Netrefil ji, ale viděla kulku proletět kolem svého ucha. Znovu se probudila.
"Už spát nejdu. Nikdy se mi nemůže zdát něco normálního." zašeptala spíše pro sebe. Noc už se chýlila ke konci a tak Kiler sledovala hvězdy. Zahlédla druhou nejjasnější hvězdu na obloze. Věřila, že vlk po smrti se přidá k Velké lovecké smečce a změní se na hvězdu - tedy jen pro ty co ještě žijí. Myslela si, že právě tahle hvězda je Xerro. Snažila se ji každý večer najít aby na něj nikdy nezpomněla.

Kiler její noční můra opravdu vyděsila. Chvíli jen zírala všude kolem sebe a cítila jak se třese. Po chvilce vstala a promluvila. "Tyjo, spíš?" zašeptala a pohlédla na béžovou vlčici. Vypadala, že spí no Kiler si tím nebyla tak jistá. Popošla blíže k Tyje a olizla ji hlavu. Nevedla proč, ale doufala, že budou někdy kamarádky. I když jsem ji ublížila. Zamyslela se. Nechtělo se jí jít na lov. "Můžu si lehnout vedle tebe?" zeptala se a obešla ji. Musela počkat jestli odpoví. Jinak by ji mohla vyděsit. Sedla si zatím za ní. Párkrát ji přejela jazykem po zádech aby ji očistila. Naštěstí už tam neměla žádnou krev takže Kiler nehráblo. "Doufám že budeme někdy kamarádky." zašeptala tiše.

Kiler měla poslední dobou prostě blbý dny. Nic se jí nedařilo a teď i zranila vlka. "Půjdu spát." řekla jen se slzami v očích. Smutně se oblízla a poodešla od Tyji. Cítila, že Tyju to co říká míč nezajímá a nejspíše ji ani nevěří. Byla smutná ještě víc a ani neví jak, ale usnula...
Stálá někde na louce. Cítí vztek, musí si ho na někom vybít. Běží pryč. Cítí pach a otočí se. Vidí vlka. Vlk byl béžový s zvláštním flekem na oku. Vyskočí do vzduchu. Vzduch proudí kolem jejich uši. Dopadne na vlka. Zakousne se a zaslechne hlas. "Kiler nedělej to!" křičí hlas. Je to Xerro. Kiler pustí cizího vlka. Běží za Xerrem, ten však zmizí. "Xerro! Xerro!" křičí Kiler. Cítí strach vlka. Cítí svůj vlastní strach a taky cítí dotek. Je to Xerro. Otočí se a dívá se mu do očí. "Nedělej to. Nezabíjej." zašeptá Xerro. Potom znovu zmizí. Vlk se krčí u země. Je vyděšený. Kiler natáhne tlapku a zvedá vlka. Najednou cítí jen trhnutí. Naráz, naráz. Dopadá do kaluže. Je mokrá. Chlad pohlcuje její tělo. Leží v kaluži krve. Je to krev toho vlka? Tekutina stoupá, ona začíná plavat. Nikdo ji nepomáhá. Ponoří se do krve. Začíná se topit. Vdechne krev no nešílí. Zbývá jen jedno řešení. Je to její krev! Tělo začíná slábnout. Dech se zpomaluje. Srdce přestává bít a krev pulzuje v mozku. Přestává cítit tělo. Potápí se ve vlastní krvi. Dech se zastavil, srdce taky. Mozek pomalu odumírá. Je tohle konec? Je to její smrt? Poslední co vidí je pes Krve. Černý pes stojí přímo před ní a začíná ji trhat na kusy...
S trhnutím se probudila a začala vyděšeně dýchat. Rozhlédla se kolem a zahlédla jen Tyju. Krev už neměla všude a tak začala Kiler přemýšlet. Lehnu si k ní? Vyděšeně se rozhlížela po okolí. Pořád cítila ten pach krve všude kolem.

Kiler tušila, že se jí Tyja na tohle zeptá. Řekla tu větu moc nahlas. Její otázka ji rozhodla a tak se na ní podívala. Otočila se k ní hlavou. "Xerro? To byl ten nejúžasnější vlk v celym vesmíru. Jako jedinej mě chápal a věděl, že za to co jsem dělala nemůžu. Vlastně to byl můj kluk. Ale už není. Zemřel a to kvůli mě. Nestihla jsem ho zachránit." řekla a Vzpomněla si na Xerrovu smrt. Na ten nehorší den v jejím životě. Znovu viděla to zkrvavené tělo a šedobílou srst všude kolem. Znovu slyšela hlasy lidí jak pokřikovali a jak chtěli mrtvého Xerra vzít pryč. Byla to moje chyba! Znovu se jí dostaly slzy do očí. Xerro ji opravdu chyběl. "Taky to byl jedinej vlk kterýmu bych nikdy neublížila. Víš, ta tvoje zranění... Kdyby tu byl Xerro nic by se nestalo. On by za mnou mohl v pohodě přijít a já bych se uklidnila." řekla a začala vzlykat. Už ji nebylo ani tak líto Tyji jako Xerra. Klidně by se postavila celé vlci smečce jen aby mohl být Xerro zpět. Už to nikdy nevrátí. Tlapkou si protřela oči. Srst už měla úplně promočenou. "Promiň, ale prostě mi chybí." řekla a znovu vzhlédla k nebi.

Kiler už začínalo pomalu frustrovat jak ji Tyja odpovídala. Ráda by si s ní popovídal a třeba by to i pochopila. Ona se vůbec nechce bavit! Bohové jak s ní mám sakra vycházet?! ptala se ve své mysli. Otočila se k ní zády a snažila se usnout. Nedařilo se jí to a Vzpomněla si zase na Xerra. Myslela na něj jen když jí bylo opravdu špatně. Vzpomněla si jeho šedobílý huňatý kožíšek a to jak ji vždy vše odpustil. Byl na ní velmi milý a ona ho měla opravdu ráda. Pamatovala si ta slova co jí vždy říkal. Doufala, že ještě někdy ucítí jeho něžnou vůní, hedvábný kožíšek a uslyší jeho hlas. Kiler z toho ukápla slza. A ne jedná. Rozplakala se tam jak malé vlče. Nechtěla aby si toho Tyja všimla a tak se stočila do klubíčka. Zachvili měla od slz mokrou celou tlapku a tak si ji začala čistit. Jistě si toho už všimla i Tyja, protože to její fňukání šlo poměrně slyšet. Minimálně vlčice která ležela pár metrů za ní to slyšet jistě měla. "Chybíš mi Xerro, kdyby jsi tu byl nic by se nestalo." zašeptala a vzhledla k nebi. Xerro byl teď členem Velké Lovecké smečky. Střela si slzy a uklidnila se. On by mě nikdy nechtěl vidět smutnou. Pomyslela si a pohlédla ztraceným pohledem na Tyju. Pohled rychle odvrátila a znovu si položila hlavu na tlapky.

Kiler konečně našla maková semínka. Pryč byla možná tři hodiny a alespoň nechala čas Tyje aby se uklidnila. Ukousla si ještě zadní nohu zajíce a pak na něj nasypala plní makových semínek. Vzala ho a šla směrem k Tyje. Vzdálila se od ní daleko takže jí to zabralo další půl hodiny. Slunce už pomalu zapadalo a ona se blížila k Tyje. "Ehem ahoj, tady máš něco k jídlu." řekla a položila zajíce k Tyje. Všimla si že je celá od krve. "Otevřeli se ti ty rány! Co jsi sakra dělala?" zeptala se vyděšeně. "Vezmi si toho zajíce jsou tam bylinky na uklidnění bolesti, já jdu najít nový pavučiny." řekla a rychle našla pár pavučin. Dala jí je na rány. "Brzy se setmí. Budeš spát?" zeptala se.

"Fajn." řekla Kiler jenom a odešla. Sice se chtěla s Tyjou více seznámit no viděla, že ona o to vůbec nestojí. Trochu ji to zamrzelo avšak se tam už nechtěla vracet. Musela si pročistit hlavu. Něco ulovím. To je na smutek jistě nejlepší. Pomyslela si a zavětřila. Ucítila zajíce a tak ji napadlo, že se proběhne jako tenkrát když lovila zajíce když potkala Avable. Přikrčila se až zahlédla malé tělíčko. Byl to ten zajíc. Vyběhla dříve avšak zajíc neutíkal. Byl zraněný a tak ho jen zabila a kus sežrala. Vzpomněla si na Tyju tak ji nechala kus. Nejspíše jí to bolí. Vzpomněla si, že maková semínka jsou dobrá proti bolesti a jelikož tohle byla louka jistě tu nějaký mák bude. Dala se do hledání a to jí zabralo hodně času.

Kiler utíkala za Theo. Neměla křídla a tak musela běžet. Viděla jak si to vlčata užívají. Taky bych chtěla letět. Napadlo Kiler. Musela seběhnout z kopce a kousek před loukou zakopla. Zkutalela se z kopce přímo na louku. Vstala a oklepala se. Byla celá od hlíny. Už se těšila jak se vlčata naučí pořádně chodit. Bude to zábava. Pomyslela si vesele.

Na Kiler tohle bylo až moc otázek a tak se s snažila odpovědět na všechno. "Takže, momentálně jsi v Norestu na planině Husí. Já nijak velký průvodce teda nejsem a sama to tu teprve poznávám. Smečky tady jsou, ale nevím kde mají území teda až na jednu - Ignis. Ten sídlí kousek odsud. Můžeš být tam kde neucítíš pach smečky,ty jsou tady myslím tři - Ignis, Nihil, Kult." řekla Kiler. Nevěděla že tady jsou ještě přízrační.

Kiler jen vydechla a položila si hlavu na tlapky. Věděla, že to nebylo správné co udělala avšak nemohla s tím nic dělat. Pohlédla na Tyjin ocas a zamezení ji to. "Mám tu ležet s tebou nebo tu chceš být sama?" zeptala se s pohledem upřeným na její ocas. Ublížila jí hodně. Tohle už ji nedoroste. Už navždycky bude bez ocasu. I přes tyhle myšlenky však Kiler doufala, že spolu budou někdy kamarádky. "Vím, že jsem ti nejspíše skazila velkou část života, ale mě to opravdu mrzí." řekla smutně.

Říkalo se jí to špatně no omluvit se musela. Chápala, že to vlčice nechápe no nemohla s tím nic dělat. Vysvětlovat moc neuměla a pokud ji o to vlčice nepožádá tak ani nic vysvětlovat nebude. "Nemusíš mi děkovat." řekla a podrbala se za uchem. Věděla, že vlčice byla stále naštvaná. Poznala to podle tónu hlasu. Tyja, zvláštní jméno. Pomyslela si Kiler. Trochu se podivila, že Tyja sklopila zrak k zemi, ale neřešila to.
"Co chceš dělat Tyjo?" zeptala se po chvilce ticha. Ona sama nevěděla co teď chce dělat a až po vyslovení její otázky jí došlo, že Tyja vlastně moc věcí dělat nemůže.