Príspevky užívateľa

Kiler sebou trhla když vlčice promluvila. Na její slova raději ani neodpověděla. Ona totiž mohla za to, že málem zemřela. Na druhou otázku však odpovědět musela. "No a taky ti život malém vzala viď?" řekla a nabrala tlapkou další pavučiny. Ve tváři měla prázdný výraz a soustředila se na zástavu krvácení vlčice. Nechtěla ji vyděsit, ale potom co jí udělala se nemohla divit. Potom však nechápavě naklonila hlavu na stranu. Asi se uhodila do hlavy. Napadlo ji. Řeknu ji pravdu. Povzdechla si. "Ehem, neznámé se tak úplně jenom no... Tak trochu jsem na tebe zaútočila já. To si snad pamatuješ?" zeptala se a otočila se k odchodu. "Chápu, že mě jistě nechceš vidět." řekla a podívala se na zem. Byla to její chyba. I když za to nemohla. Musela se to naučit ovládat jinak zabije nebo zrání i jiné vlky.

Kiler cítila pohyb. Vlčice ještě žila. Pomalu se zvedla a když uviděla její zubožené tělo vhrkly jí slzy do očí. Tohle jsem nemohla udělat! Slzy ji tekly po tváři a po srsti. Kousek poodešla. Nenechá ji zemřít. Vlčice se znovu pohla. Tentokrát se rozhlédla kolem avšak po chvíli si zase lehla do kaluže krve. Co teď? Kiler přestala brečet. Pořád se necítila dobře no vztek už ji přešel. Zaútočila úplně bezdůvodně. Musela něco udělat. Věděla, že vlčice žije no nevypadalo to, že se zvládne zvednout. Odešla najít nějaké pavučiny. Nabrala je na tlapku a přikládala ji je na rány. Krev pomalu přestala téct. Kiler ještě vycenila zuby a chtěla se na ní znovu vrhnout no musela se udržet. Krev už netekla no vlčice ležela v úplné kaluži krve. "Promiň." zašeptala jen Kiler. Nemohla uvěřit, že to zase udělala.

Badhalf Kiler dostala tlapkou do tlamy. Cvakly ji zuby a kousek poodešla. Oklepala se avšak vlčice už utíkala pryč. Celé Kilerino tělo však ovládala Badhalf Kiler. Nemohla se bránit a jednoduše se rozběhla za vlčici. Ta za sebou nechávala krvavou stopu od toho jak ji Kiler utrhla ocas. Bylo to tak snadné! Pomyslela si v běhu. Utíkala za vlčicí. Ta však zakopla a spadla někde do keře. Nejspíše jen omdlela no pro Badhalf Kiler už to nebylo zajímavé. Nebavilo ji zabíjet když se kořist nebrání. Pokusila se s vlčici něco udělat. Zakousla se jí to hrdla a ještě s ní rychle trhla. Vypadala, že je mrtvá. Z ocasu a krku ji vytékala rudá tekutina a Kiler se začala pomalu měnit. Pořád však měla šílený výraz a napnuté všechny svaly. Stačilo aby se vlčice jednou pohnula a ona by ji roztrhala na kousky. Nic se však nestalo. Z Badhalf Kiler už byla jen Kiler a ta jen stála a zírala na bezvládné tělo. Z tlamy jí kapaly sliny a tlapky měla celé od krve. Krev pomalu vytékala z ran od vlčice. Kiler se jen dívala na velkou kaluž krve a ona už se uvolňovala. Musím pryč! Než ji úplně zabiju. Pomyslela si však nejspíše už bylo pozdě. Začala couvat. Její výraz se pomalu měnil na zděšený výraz. Odešla od těla a lehla si na zem. Tlapky si dala na oči. Zůstanu dokud tohle neskončí. Čekala než to z ní vyprchá. Hlasy začaly pomalu ustávat a její mysl se rozjasnila. Nesmí ji nechat zemřít.

Kiler dopadla tvrdě na zem. Chvíli ležela avšak rychle se zvedla a zmateně se rozhlédla. Takovýhle útok čekala. Vlčice však začala utíkat pryč. "Mě neutečeš!" zařvala Kiler a rychle se rozběhla. Běžela tak, že necítila vůbec nohy. Její mysl byla úplně zatemněná a jediné co slyšela bylo Zabij! Běžela vlčici přímo za ocasem. Musela ji nějak zastavit. Ve své mysli zaslechla hlasy. Byli to hlasy několika vlků. Nechej ji! Nic neprovedla! Říkali hlasy. Jeden hlas však zněl hlasitěji. Zab ji! Udělej co chceš! Říkal hlas. Kiler došlo kdo to byl. Byli to sami bohové! Velká Lovecká smečka a pes krve! Jeho hlas zněl hlasitěji než hlasy Velké smečky. Kiler ho poslechla. Musela. Měl nad ní větší moc než Velká Lovecká smečka. Doběhla vedle vlčice. "Neutečeš!" zvrčela. Zpomalila a podkopla vlčici nohy. Měla pak větší šanci se do ní nějak zakousnout. Chytila ji za ocas. Zaslechla křupnutí a následně měla tlamu plnou krve. Zvýšila se jí produkce dopaminu v mozku. Navodilo jí to pocit štěstí. Zakousla se silněji a zaslechla další křupnutí a potom se pustila. Tedy nepustila... Ocas držela pořád v tlamě avšak vlčice byla dál než Kiler. Posadila se a pustila kus ocasu na zem. Šíleně se usmála a oblízla si krev z pysků. Teď jistě zažívá silnou agonii! Pomyslela si. Mysl měla pořád zatemněnou a teď už se začala úplně měnit. Badhalf Kiler přišla k vlčici a přitiskla jí krk k zemi. Teď zemře!

Zachytila pach. Byla to vlčice jen pár metrů od ní. Snažila se Kiler obejít. Najednou do Kiler vjel vztek. Tohohle budeš litovat! Pomyslela si a otočila se k vlčici. Z jejího hrdla se ozvalo silné zavrčení a z jizvy u oka jí tekla krev po tom co si do ní zaryla drápy. Jistě tu vlčici vyděsila. Obešla si ji do kolečka aby jí neutekla. "Co tady děláš?" procedila skrze zuby. Tvářila se nepřátelsky s šíleným úsměvem. Oči se jí pomalu měnili na sytě rudou a některé části srsti na černou. Začala za sebou nechávat černou stopu z černé skoro tekutiny. Kroužila okolo vlčice. Z ničeho nic na ni skočila a přišpendlila ji k zemi. "Tohohle budeš litovat!" řekla se šíleným výrazem ve tváři. Zakousla se jí do hrdla a pevně držela. Nechtěla ji zabít hned. Chtěla si s ní pohrát. Téměř okamžitě co ucítila krev se jí začernilo před očima. Jediné co věděla bylo, že ještě není Badhalf. Čekala jak se bude vlčice bránit.

Kiler šla po planině Nikdenic. Poslední dobou se necítila vůbec dobře. Chovala se zvláštně a moc toho ani nesnědla. Vždy když něco ulovila, roztrhala to na malé kousíčky. Nejspíše to byl vztek avšak Kiler věděla, že v tom bude i něco horšího. Dlouho neměla krev. Pořád se jí vracely vzpomínky na dobu na psích zápasech. Vzpomněla si jak nemilosrdně zabíjela jiné vlky a psi. Vzpomněla si na ohlušující řev lidí, jak na ni pokřikovali. Trhej! Trhej! Drž! Teď už ho dorazíš! Tahle slova jí pořád skákala do mysli. Zabij Kiler! Zab toho psa! Pokusila se utéct. Byla vystrašená i když neměla z čeho. Jediné co slyšela byla slova lidí. Už dlouho se takhle Kiler necítila. Toužila po vlčí krvi a zároveň se strašně bála. Co to se mnou sakra je?! Proč to dělám? Možná Badhalf... Kiler si vzpomněla jak se poprvé změnila na svoji zlou část - Badhalf Kiler. Nemohla se ovládnout. Bylo to v boji když žila se smečkou. Bylo na ní až moc krve a ani neví jak, stala se z ní velká černá vlčice. Kapala z ní černá skoro tekutina a oči měla úplně rudé. Její tělo jakoby ani neovládala ona. A zabila vlče. Nebyl tam nikdo kdo by ji udržel jelikož jako Badhalf Kiler má obrovskou sílu. Tohohle činu velmi litovala a tak od té doby už moc nebojovala. Nechtěla nikomu ublížit. Musím tohle nějak přečkat. Nesmím potkat jiného vlka. Ale co když pokud nedostanu vlčí krev tak už tohle šílenství nikdy neskončí? zeptala se sama sebe no více otázek si nepoložila, protože se zase ozvaly hlasy. Zabij Kiler! Zabij! Musel a si lehnout. Začala ji silně bolet hlava a všechny její jizvy. Položila si hlavu na zem a přes oči si dala tlapky. Hlasy jí zněly v celé hlavě a čím dál hlasitěji. Zaryla drápy do svojí hlavy. Jedním drápem se zaryla do svojí jizvy a tak hned jak ucítila ostrou bolest nechala toho. Co to se mnou poslední dobou je? Zeptala se sama sebe a začala jen tak chodit. Byla jako vlk bez duše, jako zombie co nemá co žrát, jako Kiler bez krve. Jako Kiler bez krve. Vyděšeně se rozhlédla. Zaslechla něco? Nebo už byla tak pomatená, že se lekla jen obyčejného ptáčka?

Kiler šla po planině. Doufala, že zahlédne nějakou kořist, místo toho však zahlédla vlka. "Ahoj. Jsi tady nová?" zeptala se přátelsky Kiler. "A mimochodem, já jsem Kiler." řekla a zavrtěla ocasem. Začala si tu vlčici očichávat. Nejspíše nebyla odsud. Musela přijít odjinud. Kiler přemýšlela co tady vlčice hledá. Možná stejně jako Kiler hledá místo nebo smečku kde by mohla žít. Jistě byla tulák. Asi je dobré tu žít když sem chodí tolik vlků, včetně mě. Pomyslela si Kiler a posadila se.

"Na strom? Ne. To jsem ještě nezkoušela." odvětila Kiler a podívala se ven. Déšť tam pořád byl no nebyl tak silný, takže by tolik nezmokli. No viděla však, že Stadleymu nedělá voda dobře a tak čekala na úsvit. To už by mělo přestat pršet. Sledovala pomalý východ Slunce a to, jak kapky deště pomalu ustávaly. Ještě chvíli a nebude pršet. Pomyslela si. "Za chvíli vyrážíme do města Stadley." řekla Kiler a podívala se na malého vlčka.

Po chvíli dovádění Kiler vylezla z vody. Podívala se na Avable, která si únavou zívla. Co teď? napadlo ji. Avable už jistě poznala, že by Kiler měla jít svou cestou i když se to nesnažila nijak dát najevo. Byli spolu pár dní no byla to zábava a jistě si to někdy zopakují. "Ano, rychle bez lovit než mě sežereš." řekla s úsměvem Kiler. Samozřejmě to myslela jako vtip, ale Avable to jistě pochopila. Slunce už se blížilo k západu. Šli teď vidět jen obrysy některých stromů a keříků a slunce se krásně odráželo na hladině jezera. Byl to příjemný pocit a Kiler nevěděla, jestli má jít s Avable nebo už jít sama svou cestou. Po tom co jí na její nevyslovenou otázku Avable odpověděla,měla jasno. Už musí jít. Byl to skvělý den. Pomyslela si a protáhla se. "Asi ano. Každá půjde svou cestou. Sice se známe jen pár dní no myslím, že jsem dobře kamarádky. Ještě se uvidíme.'' řekla a šibalský se usmála. Musí se ještě někdy vidět. Půjdou třeba na lov nebo tak. Ale prostě se musí potkat. Avable začala utíkat pryč. Ještě než odběhla, Kiler ji přátelsky olizla ouško. "Měj se Avable.'' zavolala na odcházející Avable. Když už byla skoro pryč u lesa, Kiler ještě zavyla. Byla smutná, ale uklidnil ji pocit, že se ještě uvidí. Jednou se potkáme znovu. Jednou určitě.

Kiler zaraženě pozorovala jak se Avable válí v tom hovínku. "No to jsem ráda, že to nechceš sežrat." řekla a jen co to dořekla zahlédla Avablein nadšený výraz. Musela se tomu nahlas zasmát. Tak málo stačí k vlčí nebo psí radosti. Napadlo Kiler a musela se znovu usmát. "Ehem, ne v pohodě. Můžeš to mít celý pro sebe." řekla a poodstoupila o kus dál. Raději šla zpátky k jezeru, protože už se jí začínalo dělat zle. Napila se avšak jakmile přiběhla Avable a začala se v jezeru umývat, nechala toho pití a poodstoupila pryč. Fuj! pomyslela si a pozorovala jak Avable dovádí. Konečně se to z ní smylo a ona vylezla z jezera. Kiler se však nehodlala znovu napít, nejdříve tak za pár měsíců. Asi by jsme se už měli rozloučit. Napadlo ji. Nejdřív se však musela překonat aby udělala Avable radost. Obě měly rády vodu a tak se rozběhla k jezeru. Nehodlala z něho pít, ale jen se vykoupat. "Tak pojď!" vykřikla a skočila daleko do vody. Skočila však moc daleko a už nedosáhla na břeh. Tím, že to nečekala se celá ponořila pod vodu. Chvíli byla pod vodou a byla trochu zmatená.Vynořila se a začala plavat ke břehu. Když už dosáhla na dno tak začala vesele poskakovat.

Kiler si lehla kousek od Theo. Už byla unavená a tak si položila hlavu na tlapky. Bylo jí divné, že je Sayera už tak dlouho pryč no neřešila to. Až tak byla unavená. Když Sayera přišla do nory, Kiler mohla klidně usnout. Zavřela oči a pomalu usnula. Bylo jí jedno jestli je den, noc, světlo či tma. Chtělo se jí spát a tak šla spát. Na tom není nic špatného ne? Všichni měli dostatek jídla a nikdo nic nepotřeboval. Kiler usnula.

Jakmile zaslechla Avable, rozběhla se za ní div do ní nevrazila. "Co je?" zeptala se když doběhla k Avable. Ucítila nějaký pach. Byl to celkem normální pach a tak si Kiler nemohla vzpomenout co to je. Věděla však že to není k jídlu. Nakoukla do křoví a uviděla... No... Prostě hovínko. "No fuj! Co s tím chceš jako dělat?" zeptala se a podívala se na Avable. Ta vypadala, že je štěstím bez sebe. "Doufám, že to... Ne. Nechceš to sežrat nebo se v tom vyválet, že ne?!" zeptala se znechuceně Kiler a zasklebila se. To nesmí udělat! Pomyslela si se smíchem.

Kiler slyšela jak Theo kouše do klacku. To musí hodně bolet! Kiler to bolelo i za Theo. Když slyšela že už je konec, vzala vlčata a odnesla je Theo. Nejdřív však koukla do nory. "Už můžu?" zeptala se s Felixem v tlamě. Držela ho co nejjemněji to šlo.

"No jen tak to nepřestane, ale už neprší tolik." řekla Kiler a pohlédla ven. "Ve městě se asi bude kam schovat." napadlo ji. Ovšem bála se tam jen tak jít. Měla z toho divný pocit. "Stejně musíme čekat na ráno. Nebo jako nemusíme, ale myslím, že to bude lepší." řekla a usmála se na Stadleyho. Co budeme do té doby dělat? Svoji myšlenku vyslovila i nahlas. "A co budeme do té doby dělat?"

Kiler vzala vlčata a vyšla z nory. Otočila se zády k noře a vlčata si dala před sebe. Uši a oči jim zakryla tlapkami. Čekala na nejhorší. Ona sama byla zvyklá na bolest no vypálit si něco by asi nezvládla. Ona by spíše chodila s tou ránou i kdyby jí to krvácelo. To byl typ bolesti který ona snesla. Čekala až uslyší křik. Musí si dávat pozor aby nezatýká drápy do vlčat. To už by si do smrti neodpustila. Raději si je dala blíže k sobě. Ona to zvládne.