Príspevky užívateľa

"To je dobže," oddechla si Klem. Nechci celý život šišlat... Modrý vlk se představil jako Stadley, že je z Ignisu a čerstvě po ceremoniálu. "To ti glatuluji." Však je tu málokdy někdo odjinud... Modrý se pak zeptal, jestli ví, co jí čeká. "No...budu mušet někoho polazit v šouboji?" zeptala se opatrně. Vlk k ní naklonil hlavu, až poplašeně uskočila, Stejně nerozumím, proč musím někoho porazit, vždyť je to bolí...je mi jich až líto...ale stejně to udělám, až přijde čas... Vlk se omluvil, asi za to, že se k ní tak nahnul, "To je doblé," ujistila ho.

Vlčice, do které Klem vrazila se nezdála nijak naštvaná, spíše rozpačitá. "Ahoj," pozdravila vesele, byla ráda, že se neznámá nezlobí, "Jo, úplně...ale...kdo jsi?" zeptala se. Určitě mi někoho připomíná...ale nevím koho...musí být od nás, tuláka by jsme sem nepustili...stejně jsem měla štěstí, vrazit do někoho jiného a už mi dá jednu za uši. "A nestalo se ti nic?" pro jistotu se ještě zeptala. To bych si vyčítala....že se jí kvůli mně něco stalo...

Vlk schválně zopakoval jméno maminky a ještě se škodolibě usmíval. Pak se rozchechtal a přičichl si, co to má vlastně Klem v tlamě. To jsem trouba...neměla jsem to ochutnávat...to budu celý život šišlat...ba né...určitě se toho zbavím... "Jo, našla šem to na jednom šmlku," přikývla. Nebyla tak výřečná jako obvykle, neboť se jí se slepenou tlamou špatně mluvilo. "A jak še jmenuješ? Já jšem Klem." Představila se. Brr...míza a voda, to jsou největší nepřátelé...míza slepuje tlamu a voda tě topí...

Tentokrát se Klem vydala na průzkum lesa. Škoda, že dneska se mnou nejde Clay...no nic, budu to muset vydržet bez ní...ale je to tu krásné... Podívala se nahoru, kde mezi listy prosvítalo slunce a kde listy tvořily krásný zelený baldachýn. Neví o co přichází...konec skuhrání...ať si tím nezkazím celý den... Poskočila si a vesele se rozběhla mezi stromy. Najednou se jí nepodařilo se vyhnout něčemu, nebo spíše někomu a celou silou do něho narazila.

Zatímco poskakovala a snažila se zbavit té lepivé věci, odněkud se objevil jakýsi vlk. Jak si ho Klem všimla, zastavila se a začala si ho prohlížet, Jeho neznám...ale měla bych ho znát...no tak ho teď poznám... "Ahoj," opětovala pozdrav trochu nezřetelně, jak měla tlamu slepenou. "Ja šem čela Šhilanije," zašišlala. Tss...a bude se mi smát...i když na smíchu není nic špatného...klidně ať se směje... "Kdo ši ty?" Na chvilku se odmlčela, "Mam nějak šlepenou tlamu...neviš, čim bych še toho žbavila? Je to štlašně otlavny."

Tady je to krásné... rozhlédla se kolem a vesele si poskočila, Skoro jako v našem údolí.... Přiběhla k jednomu ze smrků. Měl na sob zvláštní bílé kapičky, které jakoby se řinuli z jednoho místa, Copak to asi je?...třeba je to k jídlu... Opatrně to olízla. Chutnalo to jako jehličí a ještě něco a slepovala jí to pusu. Fuj! Fuj! Fuj! prskala a poskakovala kolem stromu, Brr, ať mě to pustí...fuj! Zkusila si jazyk otřít o kůru, ale jen se jí k němu přilepila. Co mám dělat, co mám dělat?

Vypadalo to, že se sestře točila hlava stejně jako jí, ale za chvíli to Klem přešlo. "Už to přestalo, co ty?" Znovu se kutálet už nechtěla, raději se vydala porozhlédnout po Horské plošině. Našla několik květinek, které opylovalo něco, co podezřele bzučelo. "Clay, nevíš co to je? Bzučí to a lítá to na ty kytičky." Sklonila se k tomu blíže, "Ono to z těch květů něco cucá," mumlala si potichu, "Třeba ty kytičky nějak dobře chutnají." Nerozmýšlela se a jeden květ ukousla.

"To je krásný název!" pochválila jí jméno. "Tak ale teď dolů!" vyskočila a už se kutálela dolů z kopce. Tentokrát se kutálela rychleji a dál, jelikož začala hned z vršku. Když se dokutálela, hned se postavila, ale z toho točení se jí strašně motala hlava, "Co se mi to děje? Všechno se kolem mě točí!" zatřásla hlavou, aby se toho zbavila, "To je hrůza! Taky se kolem tebe všechno točí, Clay?"

Clay se závodem souhlasila a když byla na úrovni Klem, tak závod odstartovala. Klematis se hned rozběhla, ale po několika skocích se svalila, jak jí podklouzla noha. Naštěstí ze nezačala kutálet, ale i tak, než se zase postavila a rozběhla se, byla sestra notný kus před ní. I tak se zase rozběhla, dokonce už ani nespadla, ale doběhla jako druhá. "Jsi první!" vykřikla a svalila se vedle sestry. "Tak jaké jméno tomu údolí dáš?" zeptala se hned, jen se trochu vydýchala.

Pochválení od sestry zahřálo Klem u srdce a tak se na Clay usmála ještě víc než před tím. To je šikovná...že to tu objevila...chtěla bych taky někdy najít něco tak krásného.
Sestřička souhlasila, že se skutálejí ještě jednou a chtěla, aby Klem na ni počkala. Hnědá tedy zastavila a otočila se, aby pozorovala, jak sestra leze nahoru. "Schválně si dáme závod, kdo bude na hoře dřív!" vykřikla, "A kdo to vyhraje, bude to tu moc pojmenovat, souhlasíš?"

Jak se tak kutálela z kopce, podařilo se jí srazit s sebou Clay a už válely sudy obě. Zastavily se až na rovince a sestra hned začala vyšetřovat, co tu dělá. "Já jsem tě vystopovala." Pravila hrdě a zazubila se na ní, pád z kopce jí neubral na dobré náladě, "A co tu tu děláš ty, Clay?" Nečekala na odpověď a začala si údolí prohlížet, "Je to tu moc pěkné...to jsi sama objevila?" Dál se vyptávala, zatímco vesele pobíhala kolem. "Co kdyby jsme vylezly na vršek a skutálely se ještě jednou? Nevím jak tobě, ale mně se to celkem líbilo." A na nic nečekala a začala lézt znovu nahoru na kopec.

Jelikož neměla Klem zrovna co dělat, rozhodla se, že zkusí vystopovat svojí sestřičku. Vypadalo to, že zamířila někam do hor. Stopa byla čerstvá a tak se hledala celkem dobře. Jelikož byly hory celkem strmé, tak se Klem hodně zapotila, ale to jí neodradilo. Stopa jí za chvíli dovedla k nějakému údolí. Zastavila se před ním a dívala se dolů. Všimla si Clay a hned se za ní rozběhla. Hned po několika skocích jí však podklouzla noha a už se kutálela dolů z kopce.

Maminka jí za chviličku pohotově vytáhla z vody a hned jí také vysvětlila, že si má dávat na vodu pozor. Klem přikývla hlavou a dívala se na potok, přičemž se hrozně mračila. Od teď byly s vodou nepřátelé. Nehodlala zapomenout na to, co jí udělala.
Zatímco se zabývala těmito myšlenkami, maminka jí oznámila, že pro dnešek končí, "Dobže." Vrhla ještě jeden zamračený pohled na řeku a pak, zapomenuvši na vše, vesele běžela vedle maminky domů.

Když maminka zpozorovala, že se nadýchala vody, honem jí vytáhla na břeh, "Ech...nič..hech mi nění" Pomalu přestávala kašlat. Maminka jí ještě požádala, aby příště nedýchala pod vodou, což jí slíbila. Pak sestoupila z břehu zpátky k vodě a plácla do ní tlapkou, "Zlá voda, moc zlá!" a hrozně se u toho mračila. Horší bylo, že břeh byl kluzký a jak stála jen na třech nohou, tak jí to podklouzlo a ona slítla do vody. "Mamíí, pomóóč!"

Dalším úkol pro Klem zněl najít kvítek, který nejvíc voní. To už bylo těžší. Popocházela z místa na místo a nemohla se rozhodnout. Posléze už měla čumáček tak zmatený, že se jí z toho až točila hlava. "Myšlím, že ty kyťky voní všečky štějně a bolí mě ž nich hlava." Podívala se na maminku, aby jí řekla, co má dělat. Najednou jí něco napadlo, popošla k vodě, která zvesela zurčela mezi kameny a strčila do ní nos. To byla úleva. Když bolest hlavy pominula, napadlo jí, že by si mohla čichnout vody zblízka a hned se pořádně nadechla. To ale neměla dělat, jelikož jí voda vnikla do čumáku a ona se rozkašlala.