Príspevky užívateľa

"Speciální tríček? Páni, to vypadalo fakt hustě!" Žasla nad tím. A jak u toho vejskal, to se mu muselo fakticky hodně líbit. Pomyslela si Laika. "Určitě mi to musíš vysvětlit. To bylo totiž tak úžasný." Někdy by se to mohlo hodit, že jo? Třeba jako uhýbací manévr v boji. Nebo na ošálení nepřítele. Dalo se to využít mnoha způsoby. Když se představil, zazubila se na něj. Byl o něcvo větší než ona, ale ona už taky nebyla tak úplně prťavá, takže ok. "Derik, fajn, to zní dobře, Deriku Šedej. Možná bych ti mohla říkat Derik Saltisimo." Zasmála se a zavrtěla oháňkou.

To, co ten šedý vlček udělal, Laika ještě neviděla. Bylo to skutečně zajímavé. Takže se s překvapením ani nesmála, ale jen pozorovala, co to ten vlček, jako, že dělá? Zavrtěla ocáskem a usmála se do široka. "Čau, Šedý, co to jako mělo být? To mě musíš naučit." Fakt to salto bylo hrozně zajímavé. Vlček byl cítit jako Kulťan, takže se nemusela ptát, odkud je, ale zase ho neznala jménem. "Já jsem Lailah Růžoproužek a ty?" zeptala se Šedého.

Našlapovala potichu, jako by se plížila ke kořisti, což vlastně byla i tak trochu pravda. Akorát její kořist nebyla míněna jako jídlo, ale jako objekt zábavy. A tak se snažila být opatrná a asi se jí to i celkem dařilo, nepozorovaně a neslyšně se k vlku přiblížit. Byl šedý a nevěděla, jestli už ho viděla. Možná ano, možná ne, ale bylo na čase ho poznat.
Za jeho zády tiše zavrčela a když se začal otáčet, protože kdo by se nepodíval, že jo, tak udělala hrozitánské "BAF!" a sledovala, co se bude dít.

Vydala se na prohlídku místa, kde se konal obřad, kdy vlčata byla uznána jako praví členové Kultu. Právě ona zde byla nedávno vhozena do bazénu naplněného krví, či co to bylo. Byla to ale velká bžunda a ona by si ten hod klíďo zopakovala. Ale tehdy to byl obřad a nebylo na to místo. Žel když došla na místo, zjistila, že bazén zel prázdnotou.
Všimla si však, že zde není sama. Byl tu i kdosi další a to se ji zamlouvalo. Vydala se k onomu vlku a snažila se být tichá a opatrná, aby mohla toho vlka překvapit.

I Laika se podívala nahoru k nebi. Zdálo se ji, že je světlejší. Ne, tak jako uprostřed noci, jak bývá zvykem být. Nejspíše se blížilo ráno. Přikývla na souhlas a zavrtěla ocáskem. "To rozhodně nechceme! Ještě by nám vypálilo očička." Na to si musí vlci noci dávat pozor, že? Těšila se na prohlídku této části města. A tak netrpělivě popošla kupředu směrem, kterým původně šli, než zaslechli šramot toho potkana. "Skvělé." Jestli se podělí, to ještě nevěděla, ale určitě si někdo z nich bude chtít s její hračkou hrát, to bylo jasné. Sourozenci milovali nové věci a obzvláště když to bylo něco, co bylo kdysi živé a dalo se to cupovat.
Střihla ouškem, když mluvil o matce. "Myslela si snad, že je vyjímkou? Nikdo není vyjímkou, že ne?" Nelíbilo se, si, že její máma něčeho zneužila, ale co s tím mohla ona dělat? "Nemůžou si teď o nás s bratry ostatní myslet, že také zneužijeme pravidla, když je zneužila ona?"

Houpala se na hadru a zvesela si chvilkama vrčela a když se ji podařilo se dostat do blízkosti jeho velkého krku, tak se i odrazila od něj tlapkou. Ani ji nenapadlo, že by se měla téhle skvělé společnosti jen tak vzdát. Otázka ji překvapila, ale spíš v tom smyslu, že si nebyla jistá, zda-li by měla někomu říkat, kde bydlí. Tak odpověděla jen stručně a obecně: "V centru." Ale nehodlala se vzdát téhle přetahované.

Byla hrdá na to, že tu hadru skutečně dokázala najít. Nejdříve se totiž zdálo, že ji nenajde a asi by ji ani nenašla, kdyby se držela první cesty k cíli. Ta by ji totiž svedla někam pryč. Ale protože Lailah nebyla hloupá, nýbrž velmi chytrá, našla si lepší cestu, ač se ta zdála nepravděpodobná, tak to byla právě ta správná cesta.
Zavrtěla ocáskem a hadýrku nepouštěla. Byla nadšená, že ji Adrik pochválil a těšilo jí to, stejně jako samotný úspěch z toho, že ji fakt našla.
"To se mi stává, když mě bráškové nebo cokoliv naštve." Vysvětlila mu. Ano, stačilo se naštvat a věci kolem ní létaly. Ale v posledních dnech se snažila to cílit. Však i otec přemýšlel, kdo oškubal tapety u stropu v jejich bytě.
Pak se s ní začal Alex přetahovat o hadru a Lailah zase zavrtěla ocáskem a přitom, když ji zvedl, zavrčela a vypadal asi dost legračně, jak se tak škubala zahryznutá do hadry a vrčela jak malý tasmánský čertík. Ale protože to byla jen hra, tak v tom nebyl žádný vztek ale jen čirá rozjařenost.

Zdálo se to jako skvělý nápad a zřejmě to i skvělý nápad byl, protože jakmile se Laika zaměřila na pach černého vlka, tedy přesněji na otisky, které na zemi zanechal, ke svému cíli dorazila rychleji, než když jenom tak bloudila kolem a dívala se očima. Pochopila tedy, že je výhodnější se spoléhat na čich, než na zrak.
Dorazila k popelnici, ale ouha. Hadr neviděla ani teď. Zamracmčila se a přemýšlela. Popelnici obešla tam a zase zpátky, pěkně dokola. Sedla si na zadek a Finska dál. Pak se rozhodla hledat uvnitř, jenže navrch nedosáhla. Opřela se do válce popelnice, ovšem její váha ještě nebyla tak závratná, aby popelnici převrátila.
Zkusila to jednou, dvakrát a nic. Tak se naštvala a zavrčela na popelnici. Její zloba vzrostla tak, až se popelnice zakymácela a nakonec spadla díky její magii. Lailah zastříhala ušima a odklopit víko už bylo snadné.
Vlezla do nádoby na odpad a hadru vytáhla. Jestli si Alex myslel, že mazačka, co v kontejneru vyrůstala do popelnice nevleze, tak se mýlil. Vítězně s hadrou přiběhla k vlků a zatřepala s ní.

Celou dobu byla napjatá jako strunka a tak moc toužila už oči otevřít, ale byla čestná a poctivá a tak vytrvala s největší trpělivostí, jaké mohla jako malé vlče dosáhnout a skutečně jenom napínala zbylé smysly. Slyšela jak se pohybuje. Jak občas zaskřípe jeho dráp o dlažební kostky. Cítila jeho pach, který z určitého směru k ní přicházel. Nebylo to přesné, protože neměla tolik praxe v tom, ale vnímala to a dokázala se soustředit. Slyšela i kov, těžko však říci, jestli si dala dvě a dvě dohromady. V tuto chvíli jenom nasávala zvuky a pachy. Ucítila závan ztuchliny, ale ten mohl přijít odkudkoliv. A když konečně se ozval hlas černého vlka, s nadšením otevřela oči a rozhlédla se.
Nemohlo to být nijak daleko, ale to neznamenalo, že by hnedka věděla, kde onen hadr je. Rozhodně nebyl vidět. Takže byl dobře schovaný. Lailah nejdříve využila zrak, který měla doteď upozadněný. Takže se vydala pátrat po prostoru, kde byli očima. Dívala se tam a potom zase jinam. Prozkoumávala schody a obrubníky ale zároveň i čichala. Nikde nic. Pak ji to došlo! "Aha!" Cílem, jak najít hadru nebylo hledat hadru! Ta byla schovaná a dost možná i dobře, protože ji necítila. Přiběhla k Alexeiovi a očichala si jeho tlapy. Ten se totiž už zase rozvaloval na chodníku. "Najdu tu hadru díky tvým nohám!" Sdělila mu tu úžasnou myšlenku, na kterou přišla a jala se stopovat Alexeie podle pachu jeho tlap a otisků, které zanechal na zemi po níž kráčel.

AKCE: útok Zoubků

Vydali se na průzkum. Měly prlnit zvláštní misi na kterou se Lailah vážně moc těšila. O Zoubcích už slyšela, ale nikdy pořádně žádného neviděla. Asi měla štěstí, jinak by si jistojistě zkusil na mladičkou vlčku zaútočit. Posledná dobou totiž Zoubci byli obvzáště dotěrní a odvážní. Tak, že to začalo vlky z Kultu ohrožovat a muselo se s tím něco udělat. Dřív, než přijdou členové Kultu k úhoně. A v jedné z těchto pátracích skupinek byla i Lailah. Měla s sebou jejich chůvu a byla nadšená dvojnásob, protože si s ní bude moci taky popovídat o samotě v klidu. Tedy relativně v klidu. Kdo ví na co kde a kdy narazí, že ano?
Ale jak na potvoru, nevěděla, co by se ji zeptala. Možná snad, jestli: "Už jsi se s nějakým Zoubkem setkala?" Chtěla vědět, jestli má alespoň její chůva zkušenosti s těmi hlodavci.
Dneska se rozhodly začít tady, ve staré továrně. Tady by totiž mohli mít Zoubci dostatečný klid na to, aby zde založili kolonii nebo takové Zoubčí hnízdo. Ale budou tady? To se teprve ukáže.

Vítězně držela toho potkana a nehodlala se ho jenom tak vzdát, stal se její trofejí a jenom ona měla právo ho držet. Byl to úžasný pocit. V bytě vlčata lovila jenom polštáře a maso jedla jenom to, co jim přinesl otec nebo chůva, takže tohle byla taková první zkušenost s lovem skutečné kořisti. A to se povedlo díky tomu, že zvíře nemělo moc možností. Lailah si vychutnávala ten pocit vítězství a i pach teplé krve a byla v jakémsi svém malém snu a až teprve když otec promluvil, vrátila se malá vlčka do reality a podívala se na něj. Byla hrdá a vděčná za jeho pochvalu, které si vážila a tak moc cenila. Dnešní noc byla výhrou v loterii pro malou vlčku. Byla šťastná. Zavrtěla ocáskem a dál držela potkana, aby ji ho náhodou nesebral některý z bratrů! Nikdy nevíte odkud se přiřítí a co se vám pokusí sebrat.
Když otec přišel až k ní, aby si prohlédl kousanec na tlapce, vesele zavrčela do potkanova těla, které pořád držela. "A fo feď? El?" Zajímala se, co podniknou dále. Potkana stále držíc v papuli.

Lailah brala ten otcův úsměv jako něco výjmečného. Jako trofej, kterou sice nebude moci nikde ukázat, proto neměla fyzickou hodnotu, ale bude ji určitě hřát a pohánět k tomu, aby se ještě více snažila otci dokázat, že je vhodná a výjmečná následnice svého osudu. Alespoň doufala, však ten okamžik ji byl drahocenný a plný příjemného pocitu.
To kousnutí potkanovi nehodlala jenom tak darovat. Vrčela a rozběhla se na něj. Potkam byl dosti rychlý a chtěl pláchnout, což se mu ale nepodařilo, protože mu cestu zablokoval otec. Potkan se musel obrátit a zvolit jinou únikovou cestu, k čemuž neměl moc času, neboť Lailah nehodlala jenom tak stát a vrčet, ale i se rozhodla toho malého hlodavce pronásledovat. Takže když už si myslel, že snad proklouzne Lailah pod packami, mýlil se a musel změnit směr někam do boku. To už ale byla ona malá vlčka tak blízko, že i tenhle akt poslední záchrany byl potkanem učiněn příliš pozdě. Lailah na potkana skočila a tentokrát na něm měla obě přední tlapky a než se stačil vykroutit, kousla ho do čumáku ona. Hned ho pustila, ale jen co tak učinila, opakovala svůj útok a kousla potkana za krkem, kde ho sevřela a zatřepala s ním, jako s kusem hadru. Však ani pak ho už nepustila, tak jako před chviličkou, ale naopak jej držela pevně a vrčela ještě hodnou chvíli.

Otec se tvářil po většinu času stejně. Jako by emoce pro něj neexistovaly nebo jako by všechny měly stejný výraz. Proto, když se něco změnilo, po přímluvě k onomu Hatimu, zareagovala na Lucienův úsměv očkama plnýma úžasu, načež se na něj také usmála a zavrtěla ocáskem. Byla hrdá, že dokázala otce překvapit. Protože co lepšího pro malé vlče je, než úsměv a spokojenost rodičů? A samozřejmě pochvala, ta byla také kořením vhodným k tomu, aby bylo vlče šťastné a cítilo se vyjímečně.
Podívala se na dřevo, které měla hodit do škvíry. Jak by to měla udělat? Chytila jej do tlamičky a potom zatřepala hlavou ze strany na stranu, jako to dělávali s polštáři doma, kyž s nimi zápasily s brášky. Potom otevřela tlamu a dřívko vyletělo. Ovšem na poprvé se jí nepodařilo to dřívko hodit do škvíry. Načež zamrkala došla k dřívku a zadívala se na něj.
Sledovala dřívko a nehýbala se. Dřevo leželo před ní a čas jako by se zastavil. Samozřejmě se nezastavil, jen se lailah dívala na kousek dřívka a nic jiného se nedělo, až do chvíle, kdy se najednou dřívko vzneslo do vzduchu a ping, odletělo rovnou do škvíry mezi domy. Ze škvíry se ozvalo něco jako škrábání, když se snažily všechny tlapky utíkat. Brzy po tom, co se zvuky úprku ozval se ze škvíry vyřítilo něco hnědého a malého. Asi to byl nakonec přeci jenom potkan. Lailah vyskočila do vzduchu a když dopadla na zem, skočila po tom tvorovi. Tlapkami se ho snažila přimáčknout k zemi. Párkrát se jí to i povedlo, ale potkan se samozřejmě jen tak nedal a taky Lailah kousl do tlapky. Ta zavrčela a znovu po něm vystartovala.

"Každopádně. Mně můžeš věřit." Když ho varovala, myslela to zkrátka upřímně a v dobrém. Ovšem je jen na něm, jak takovou dobrou radu příjme. Jednou by se mu mohla hodit. Zvlášť když zde byl nový. Každá rada byla drahá, jak se říká, no řekněte sami, nebo si snad myslíte, že ne?
Zavřela oči, jak tedy Alexei řekl a čekala co bude. "Nejsem Růža ale Růžoproužek." trochu se ohradila, ale oči nechala zavřené, dokud ji neřekl. No i když oči byly zavřené, nosánek měla v pozoru a uši také, takže postřehla, že se velký vlk pohybuje.

Poslouchala tátu, co říká o ostatních vlcích. Bylo s podivem, že někteří vlci se pohybovali na slunci, když to bylo podle otce nepříjemné. "Proč to tedy dělají? Proč se vystavují slunci, když je to tak nepříjemné?" Mohlo to mít mnoho důvodů. Buď to byli blázni nebo třeba masochisté. Možná to byla nějaká zkouška. Nebo slunce měli rádi. Rozhodně nad tím přemýšlela. "Hati pozná své vlky. Jak to ale pozná? Jak ví, koho má přivést?" To byl takový vševědoucí? Musel to být mocný tvor. Pokud by to uměl poznat i u vlků, kteří pocházeli z daleka, musela být jeho moc velká, to přece dávalo rozum. "Asi má velkou moc." Bylo nejspíš důležité si na to dávat pozor, neboť pokud Hati věděl, koho si vybrat, musel také vědět, koho ne. A přes to se někdy mýlil. Nebo ne? Možná v tu dobu to bylo tak a pak se to změnilo, pokud přestal vlk věřit. Což dávalo další zajímavou myšlenku. "Musíme v něj věřit, že? Protože on ví všechno." Hati věděl, koho přivést i koho se zbavit. "Proč Ká," rozuměj Kirottu, "přestala věřit v Hatiho?" Musela, jinak by tu s nimi stále byla ne?
Slova o tom, že jsou výjimeční ji hřála u srdce. Přeci jenom, otec jim moc často nedával najevo, že by z nich měl radost. A tak tahle věta, byla něco výjimečného, co stálo si za to, zapamatovat si to. "Ó Hati, dej ať nesejdu z cesty, víš že chci být silná a hrdá a nezklamat." Pronesla k obloze a pak se podívala na tátu. Zdálo se, že Hati byl ten, kdo je na světě chtěl, na rozdíl od matky, o níž začínala malá vlčka pochybovat. Jistě, měla ji ráda, ale nebylo to takové, jaké by být mělo. Ten vztah byl divný. Konec konců jako vztah s otcem byl také zvláštní, ale Lailah hrála s tím co měla, tudíž se přizpůsobila. V hloubi srdce však toužila mít někoho, kdo by ji objal, kdo by si ji k sobě přitulil a komu by se mohla svěřit úplně s čímkoliv. Takové by matky měly být ne? Ale ta její je jen odkojila a moc se jim nevěnovala. Jako by byli ona s bratry jen závazek? Důvod proč se vracet do kontejneru.
Potom už se ale soustředila na šramot ve škvíře mezi domy. "Jasně! jen ať se ukáže." Nebála se toho, ať už to bylo cokoliv.