Príspevky užívateľa

Vítězně držela toho potkana a nehodlala se ho jenom tak vzdát, stal se její trofejí a jenom ona měla právo ho držet. Byl to úžasný pocit. V bytě vlčata lovila jenom polštáře a maso jedla jenom to, co jim přinesl otec nebo chůva, takže tohle byla taková první zkušenost s lovem skutečné kořisti. A to se povedlo díky tomu, že zvíře nemělo moc možností. Lailah si vychutnávala ten pocit vítězství a i pach teplé krve a byla v jakémsi svém malém snu a až teprve když otec promluvil, vrátila se malá vlčka do reality a podívala se na něj. Byla hrdá a vděčná za jeho pochvalu, které si vážila a tak moc cenila. Dnešní noc byla výhrou v loterii pro malou vlčku. Byla šťastná. Zavrtěla ocáskem a dál držela potkana, aby ji ho náhodou nesebral některý z bratrů! Nikdy nevíte odkud se přiřítí a co se vám pokusí sebrat.
Když otec přišel až k ní, aby si prohlédl kousanec na tlapce, vesele zavrčela do potkanova těla, které pořád držela. "A fo feď? El?" Zajímala se, co podniknou dále. Potkana stále držíc v papuli.

Lailah brala ten otcův úsměv jako něco výjmečného. Jako trofej, kterou sice nebude moci nikde ukázat, proto neměla fyzickou hodnotu, ale bude ji určitě hřát a pohánět k tomu, aby se ještě více snažila otci dokázat, že je vhodná a výjmečná následnice svého osudu. Alespoň doufala, však ten okamžik ji byl drahocenný a plný příjemného pocitu.
To kousnutí potkanovi nehodlala jenom tak darovat. Vrčela a rozběhla se na něj. Potkam byl dosti rychlý a chtěl pláchnout, což se mu ale nepodařilo, protože mu cestu zablokoval otec. Potkan se musel obrátit a zvolit jinou únikovou cestu, k čemuž neměl moc času, neboť Lailah nehodlala jenom tak stát a vrčet, ale i se rozhodla toho malého hlodavce pronásledovat. Takže když už si myslel, že snad proklouzne Lailah pod packami, mýlil se a musel změnit směr někam do boku. To už ale byla ona malá vlčka tak blízko, že i tenhle akt poslední záchrany byl potkanem učiněn příliš pozdě. Lailah na potkana skočila a tentokrát na něm měla obě přední tlapky a než se stačil vykroutit, kousla ho do čumáku ona. Hned ho pustila, ale jen co tak učinila, opakovala svůj útok a kousla potkana za krkem, kde ho sevřela a zatřepala s ním, jako s kusem hadru. Však ani pak ho už nepustila, tak jako před chviličkou, ale naopak jej držela pevně a vrčela ještě hodnou chvíli.

Otec se tvářil po většinu času stejně. Jako by emoce pro něj neexistovaly nebo jako by všechny měly stejný výraz. Proto, když se něco změnilo, po přímluvě k onomu Hatimu, zareagovala na Lucienův úsměv očkama plnýma úžasu, načež se na něj také usmála a zavrtěla ocáskem. Byla hrdá, že dokázala otce překvapit. Protože co lepšího pro malé vlče je, než úsměv a spokojenost rodičů? A samozřejmě pochvala, ta byla také kořením vhodným k tomu, aby bylo vlče šťastné a cítilo se vyjímečně.
Podívala se na dřevo, které měla hodit do škvíry. Jak by to měla udělat? Chytila jej do tlamičky a potom zatřepala hlavou ze strany na stranu, jako to dělávali s polštáři doma, kyž s nimi zápasily s brášky. Potom otevřela tlamu a dřívko vyletělo. Ovšem na poprvé se jí nepodařilo to dřívko hodit do škvíry. Načež zamrkala došla k dřívku a zadívala se na něj.
Sledovala dřívko a nehýbala se. Dřevo leželo před ní a čas jako by se zastavil. Samozřejmě se nezastavil, jen se lailah dívala na kousek dřívka a nic jiného se nedělo, až do chvíle, kdy se najednou dřívko vzneslo do vzduchu a ping, odletělo rovnou do škvíry mezi domy. Ze škvíry se ozvalo něco jako škrábání, když se snažily všechny tlapky utíkat. Brzy po tom, co se zvuky úprku ozval se ze škvíry vyřítilo něco hnědého a malého. Asi to byl nakonec přeci jenom potkan. Lailah vyskočila do vzduchu a když dopadla na zem, skočila po tom tvorovi. Tlapkami se ho snažila přimáčknout k zemi. Párkrát se jí to i povedlo, ale potkan se samozřejmě jen tak nedal a taky Lailah kousl do tlapky. Ta zavrčela a znovu po něm vystartovala.

"Každopádně. Mně můžeš věřit." Když ho varovala, myslela to zkrátka upřímně a v dobrém. Ovšem je jen na něm, jak takovou dobrou radu příjme. Jednou by se mu mohla hodit. Zvlášť když zde byl nový. Každá rada byla drahá, jak se říká, no řekněte sami, nebo si snad myslíte, že ne?
Zavřela oči, jak tedy Alexei řekl a čekala co bude. "Nejsem Růža ale Růžoproužek." trochu se ohradila, ale oči nechala zavřené, dokud ji neřekl. No i když oči byly zavřené, nosánek měla v pozoru a uši také, takže postřehla, že se velký vlk pohybuje.

Poslouchala tátu, co říká o ostatních vlcích. Bylo s podivem, že někteří vlci se pohybovali na slunci, když to bylo podle otce nepříjemné. "Proč to tedy dělají? Proč se vystavují slunci, když je to tak nepříjemné?" Mohlo to mít mnoho důvodů. Buď to byli blázni nebo třeba masochisté. Možná to byla nějaká zkouška. Nebo slunce měli rádi. Rozhodně nad tím přemýšlela. "Hati pozná své vlky. Jak to ale pozná? Jak ví, koho má přivést?" To byl takový vševědoucí? Musel to být mocný tvor. Pokud by to uměl poznat i u vlků, kteří pocházeli z daleka, musela být jeho moc velká, to přece dávalo rozum. "Asi má velkou moc." Bylo nejspíš důležité si na to dávat pozor, neboť pokud Hati věděl, koho si vybrat, musel také vědět, koho ne. A přes to se někdy mýlil. Nebo ne? Možná v tu dobu to bylo tak a pak se to změnilo, pokud přestal vlk věřit. Což dávalo další zajímavou myšlenku. "Musíme v něj věřit, že? Protože on ví všechno." Hati věděl, koho přivést i koho se zbavit. "Proč Ká," rozuměj Kirottu, "přestala věřit v Hatiho?" Musela, jinak by tu s nimi stále byla ne?
Slova o tom, že jsou výjimeční ji hřála u srdce. Přeci jenom, otec jim moc často nedával najevo, že by z nich měl radost. A tak tahle věta, byla něco výjimečného, co stálo si za to, zapamatovat si to. "Ó Hati, dej ať nesejdu z cesty, víš že chci být silná a hrdá a nezklamat." Pronesla k obloze a pak se podívala na tátu. Zdálo se, že Hati byl ten, kdo je na světě chtěl, na rozdíl od matky, o níž začínala malá vlčka pochybovat. Jistě, měla ji ráda, ale nebylo to takové, jaké by být mělo. Ten vztah byl divný. Konec konců jako vztah s otcem byl také zvláštní, ale Lailah hrála s tím co měla, tudíž se přizpůsobila. V hloubi srdce však toužila mít někoho, kdo by ji objal, kdo by si ji k sobě přitulil a komu by se mohla svěřit úplně s čímkoliv. Takové by matky měly být ne? Ale ta její je jen odkojila a moc se jim nevěnovala. Jako by byli ona s bratry jen závazek? Důvod proč se vracet do kontejneru.
Potom už se ale soustředila na šramot ve škvíře mezi domy. "Jasně! jen ať se ukáže." Nebála se toho, ať už to bylo cokoliv.

Lailah jej sledovala. No on, jak se zdálo, jejího otce neznal. Asi taky dobře, nebo ne? "El je přísný, tak si na něj dávej bacha. Asi bys nechtěl, aby ti sebral jídlo. To on umí, když se zlobí." A uměl spoustu dalších věcí. O těch asi ani Lailah nevěděla, ale bylo hezké si myslet, že to je mocný vlk.
Zavrtěla ocáskem a poslouchala, co bude dál. Podívala se na hadru. Jo, taková věc byla skvělá na přetahování se. Přiskočila k hadře a očichala ji. "Jasně, to je přetahovadlo! A co s ním?" Chňapla nadšeně po kusu staré látky a hravě zavrčela.

Dnešní den měl být vyjímečný. Alespoň tak jim to El řekl. Lailah byla zvědavá a očekávala něco zajímavého. Zkrátka se těšila. Vlastně ona vždycky očekávala, že se stane nebo přihodí cokoliv zajímavého a všechno ji zajímalo. No, asi jako každé štěně. Olízla si tlamu a dívala se na všechny přítomné vlky. Tolik členů smečky pohromadě ještě neviděla. Bylo to vzrušující. Cítila, jak ji hrudí buší srdce a chvěla se očekáváním. Nejraději by se rozběhla a všechny členy si očichala hned teď, ale měla sedět před tlapami jedné z členek. I to bylo zajímavé. Kolem ní byli její bratři a za nimi další členové smečky.
Velká se na ní dívala a Lailah zase pohlédla do očí velké vlčici. Lailah už nebyla tak moc malinká, takže kdyby chtěla, postavila by se na zadní, tak by dosáhla v pohodě na tvář velké. Drž se? No jo, proč ne. To zní jako rozumná rada, ale o co... ouhou? Byla náhle vyzdvižena za zátylek a než se nadála, už se houpavým pohybem vznášela ve vzduchu. Všichni se dívali a ona sledovala je, než zjistila, že ji už nic nedrží a ona padala.
Letěla vzduchem a aniž by nějak dlouho čekala, dočkala se příliš brzy, její tělo dopadlo na hladinu červené husté tekutiny. Přesto, že byla hustší než voda, i tak ji neudržela a Lailah se ponořila pod hladinu. Byl to zvláštní pocit. Svět kolem ní se změnil a ona vlastně neviděla nic než temnou masu tekutiny. Instinktivně začala kopat všemi tlapkami. Netušila, kde je nahoře a kde dole. Však když se nadechla, zjistila, že nemůže dýchat a že ten pokus byl opravdu hloupý nápad. Tu ji došlo, že tenhle zážitek nebude asi tak příjemný, jak čekala. Její tělíčko se zazmítalo a tlapky máchaly kolem sebe v ještě svižnějším tempu. Musela něco udělat, aby se zbavila toho nepříjemného pocitu dušení se. Plavat pod hladinou bylo těžké, ale ona byla bojovnice a bojovala statečně dál a když pochopila, že plavat do hlubiny je těžší, plavala tam, kde to bylo snadnější a tudíž po chvilce, kdy na hladině jen vířily bubliny, jako by se vařil nějaký fakt divný lektvar, se vynořily v onom víru i dvě tlapky a hlava s otevřenou tlamičkou plnou malých zoubků, lapající po vzduchu. Dokázala to! Vymanila se ze sevření dusivé masy. Vyhrála!
Lailah dál kopala tlapkami a tak se její tělo sunulo vpřed k okraji bazénu. Z mazlavé tekutiny se snažila dostat rychle, leč tlapky ji klouzaly. Avšak Lai se nevzdávala a po několikerém pokusu se vyškrábala na břeh. Davu kolem si nevšímala. Nakráčela si to rovnou k nejbližšímu vlku přihlížejícímu na dění a u něj se pořádně otřepala. Pak ještě jednou a nakonec si kecla na zadek a rozhlédla se na mnoho párů očí. Dívali se na ni a na ostatní vlčata. Zvedla se došla k Aysel. Posadila se před ní a zavrtěla ocáskem. "Ještě! Teto." Vyštěkla na ni.

Přikývla a usmívala se na něj i když on se asi spíš teď tvářil... kysele? Ale štěstí určitě měl. Kdo by stál o to mít problémy se smečkou nebo s Hatim, že jo? Myslím, že žádný kulťan by o problémy nestál.
"Určitě ho budeš znát. El je Lucien." Odpověděla vlkovi a sledovala jeho rekci. Zná jejího otce nebo ne? Ona nabyla dojmu, že by ho měli znát všichni vlci z kultu. Alespoň tak to pochopila z toho, co ji řekl otec.
"Jasně, že jo. S brášky. Ale nebyla to taková zábava, když jsme nesměli ven." Odpověděla a už zase nadšeně vrtěla ocáskem. "Budeme hrát na schovku?"

Tohle ji bavilo. A tak bojovala dál, dokud si tenhle Velký Alexei zase nesedl na místo, které si předtím vyhřál tím, že tam ležel. Lailah se přestala rvát s jeho tlapou a sedla si před něj. Ještě pořád měla naježenou srst na zátylku, ale v obličeji měla úplně blažený a šílený výraz spokojenosti a smíchu. Olízla si nos a pak řekla: "To by asi pěkné nebylo, ale já vážně nejsem k jídlu! To by si tě asi Velkej EL podal a to bys pak nechtěl zase ty. Ale víš ty co? Máš štěstí, protože se mi líbíš." Zase zavrtěla ocáskem a nakonec si poposedla blíž, protože ji odsunul bokem a to se jí nelíbilo. Místo, aby zůstala dál, přiskočila k němu a vyvalila se mezi jeho přední tlapy. "A jaké hry ještě znáš?"

Dobře nastražila ouška, aby ji neuniklo jediné slovo, protože konečně se dočkala a otec ji něco říkal a také to bylo smyslupuné a dobré. Líbil se ji jeho hlas, protože byl, ačkoliv ne tak častý, uklidňující i když to vše, co se jí stalo bylo neobvyklé. No pro ni to bylo tak, jak to bylo. Přikývla: "Tak jo. El." Napadlo ji, že by mu tak mohla říkat. El jako Lucien a Velký. No a proč ne? V jejím vnímání 'otce' tohle označení mohlo být tím pravým. Težko říci, jak to přijme otec.
Opět přikývla a zavrtěla ocáskem. To znelo jako dobrý plán. Takže z něj pochopila celkem rychle, že Lucien je tedy někdo, na koho si ostatní dávají bacha. Lailah se spokojeně ušklíbla. Byla to pro ni užitečná informace a tak si ji zapsala do paměti. Dívala se na něj a tak když zastavili u nějaké budovy, všimla si toho úšklebku. Podívala se na budovu, ale byl to dům jako každý jiný ve městě. Nijak se pro ni nezdál odlišný a ani výjmečný, proto moc nechápala, co na něm je tak zajímavého, ale trpělivě čekala, co bude následovat.
Dočkala se výkladu Cultské víry. "Aha, tak proto. A ty víš, jaké to na slunci je?" Většinou se ji dařilo spát přes den. No a ani se nepokoušela vycházet za bílého dne, takže to moc neznala, jak to je. "Jsme tedy výjímeční?" Ne vždy si tak připadala, spíš naopak. Tedy když pozorovala otce a své bratry, zdálo se ji, že je El poněkud otrávený z nich, ale snažila se to ignorovat a brát život takový, jaký byl.
Někde blízko nich zaslechla jakýsi šramot. Upoutal její pozornost a střihla ouškem tím směrem. Mezi domy určitě něco bylo. Slyšela jasně, jak něco šramotilo v puklině mezi domem, před kterým stáli a sousedním. "Slyšíš to taky?"

Jestli si velký vlk myslel, že se malá bojovnice jen tak vzdá a stáhne ocásek, tak to se mýlil. Sice na ni hrozitánsky zavrčel, což u ní ale vyvolalo spíš úžas z toho, jak mocně jeho vrčení znělo. Ouška stáhla dozadu, ale jen proto, aby mohla udělat protiútok, když si s ní tak hezky hrál. "Ó, hezké..." Vypískla obdivně. Srst na zátylku se ji naježila vzrušením a i když ji tlapou připlácl, ona měla celkově kožíšek takový hladký, že se jako hádě přetočila a ťafla ho do prstu na tlapě, kterou ji držel.
Rozvášněně vrčela a v očích ji hrály šťastné výboje. Kroutila se a brzy na to se ji podařilo se vykroutit zpod tlapy, přičemž ho držela za prsty a hravě vrčela dál.

Co by chtěla dělat? Popravdě neměla představu, nebo... představu měla, ale ta se skládala z mnoha dalších představ a ona sama ani nevěděla, které z těch představ jsou reálné a uskutečnitelné a které nikoliv. Dala hlavu na stranu, no nakonec se přiklonila k tomu, že by ráda viděla ta nebezpečí, ať už z dálky či blízky. A pak měla samozřejmě mnoho dalších otázek.
"No dobře, Velký a mám ti říkat otče nebo táto a nebo ještě jinak? Jak ti vlastně říkají jiní vlci?" Zajímala se. Zajímalo ji mnoho věcí. Třeba proč ji říká Lailah, když Velká ji říkala Růžoproužek a tak. Už stihla postřehnout, že různí vlci mají různá jména a někdy se ptali, kdo je, takže ona ani nevěděla, co jim má říci. Takže se zeptala: "Když se mě někdo zeptá, koho jsem, co mu mám říci?" Zavrtěla ocasem a čekala, co ji poví. Byla na to fakt zvědavá.
Pak nadšeně reagovala na tátova slova ohledně toho, že třeba někoho nebezpečného potkají. Přikyvovala a stříhala oušky k němu. "To jsem taky zvědavá."
A mezi tím, co mohli v klidu hledat nějaké to nebezpečí či rádoby nebezpečí, Lailah měla další kupu otázek: "Proč vlastně chodíme ven jen v noci? A kdo je to ten Hali?" Jo, trochu to spletla, to jméno, ale slyšela ho asi jen párkrát, jednou... dvakrát...

Otec mlčel, jako téměř vždy. Znala ho jako velkého, někdy zamračeného vlka, který na ně dohlížel a rovnal po nich rozházené polštáře a když se třeba kluci moc rvali, tak je srovnal do latě. Takový mlčenlivý velikán, u kterého jeden netušil, co si vlastně myslí, ale určitě to nebylo nic moc dobrého, nebo že by ano?
A teď mlčel zase a jí se to mlčení nelíbilo. Bylo moc tiché.
Mlaskla a nakonec už to nevydržela o otevřela papulku: "Co budeme dělat? Velký?" No jo, neříkala mu tati ani otče. Zatím. Neměla k tomu důvod a on přece velký byl, no ne? "Ukážeš mi někoho, kdo by mě chtěl sežrat?" Zajímalo ji, jestli někdo takový vůbec existuje, nebo to jsou jenom fámy na strašení malých vlčat.

Pomalu kráčela mezi domy. Bylo vidět dostatečně, neboť na nebi zářil měsíc, který dorůstal a byl už skoro v úplňku, ale ještě pár dní zbývalo. Nesla se celkem hrdě, na to, že to bylo ještě štěně. Ohlédla se však za sebe, aby viděla, jestli ji otec následuje. Tohle byla její první výprava s tátou a měla ho jen a jen pro sebe. Očka na něj upírala v touze z něj vypáčit, co si pro ni dnes připravil. Doslova hořela touhou po poznání a chtěla se toho tolik dozvědět. Zastavila se, aby ji mohl dojít a když byl blízko, pohlédla na něj vzhůru, neboť byl pořád větší než ona a ji to přišlo vždycky tak fascinující.

Právě ji odbyl? Lailah se to snažila zpracovat. Zdálo se ji, nebo alespoň usoudila, že vlk o tom mluvit nechce. Dala si to do hlavy a někdy to asi použije. Zavrtěla ocasem ze strany na stranu a jen na to řekla, s hrdým vypnutím hrudníčku: "Fajn, chápu." No na další větu, aby ji něco nesežralo na něj koukala s otázkou v očích. "Co by mě mělo sežrat a proč vlastně?" No, proč by mělo něco chtít sníst zrovna ji? Co by z toho to něco mělo? No na to řekla: "Ale jen pokud to nesním já. A já se jen tak sníst nenechám." Taky proč by se nechala jíst, že jo? Byla by hloupá a to ona rozhodně není. Není hloupá a k jídlu také není. Usmála se a pak cvakla zoubky do vzruchu. "Mám zuby. Vidíš? Na mě si jen tak něco nepřijde." Postavila se na všechny čtyři. "Tak jo, Alexei. Znáš? A jaké třeba? Kousni velkého do ocasu?" Na to hbitě vyskočila a oběhla velkého vlka, aby se mu zoubky zahryzla do špičky ocasu. No, chytila se jen chlupů, obzvláště, když on měl tu špičku huňatou a zavrčela hravě. "Mám tě!" Pak ho ale pustila a zase ho oběhla zpátky "No tak, co dalšího za hry znáš ty?" Byla zvědavá.