Príspevky užívateľa

Lailah jej sledovala. No on, jak se zdálo, jejího otce neznal. Asi taky dobře, nebo ne? "El je přísný, tak si na něj dávej bacha. Asi bys nechtěl, aby ti sebral jídlo. To on umí, když se zlobí." A uměl spoustu dalších věcí. O těch asi ani Lailah nevěděla, ale bylo hezké si myslet, že to je mocný vlk.
Zavrtěla ocáskem a poslouchala, co bude dál. Podívala se na hadru. Jo, taková věc byla skvělá na přetahování se. Přiskočila k hadře a očichala ji. "Jasně, to je přetahovadlo! A co s ním?" Chňapla nadšeně po kusu staré látky a hravě zavrčela.

Dnešní den měl být vyjímečný. Alespoň tak jim to El řekl. Lailah byla zvědavá a očekávala něco zajímavého. Zkrátka se těšila. Vlastně ona vždycky očekávala, že se stane nebo přihodí cokoliv zajímavého a všechno ji zajímalo. No, asi jako každé štěně. Olízla si tlamu a dívala se na všechny přítomné vlky. Tolik členů smečky pohromadě ještě neviděla. Bylo to vzrušující. Cítila, jak ji hrudí buší srdce a chvěla se očekáváním. Nejraději by se rozběhla a všechny členy si očichala hned teď, ale měla sedět před tlapami jedné z členek. I to bylo zajímavé. Kolem ní byli její bratři a za nimi další členové smečky.
Velká se na ní dívala a Lailah zase pohlédla do očí velké vlčici. Lailah už nebyla tak moc malinká, takže kdyby chtěla, postavila by se na zadní, tak by dosáhla v pohodě na tvář velké. Drž se? No jo, proč ne. To zní jako rozumná rada, ale o co... ouhou? Byla náhle vyzdvižena za zátylek a než se nadála, už se houpavým pohybem vznášela ve vzduchu. Všichni se dívali a ona sledovala je, než zjistila, že ji už nic nedrží a ona padala.
Letěla vzduchem a aniž by nějak dlouho čekala, dočkala se příliš brzy, její tělo dopadlo na hladinu červené husté tekutiny. Přesto, že byla hustší než voda, i tak ji neudržela a Lailah se ponořila pod hladinu. Byl to zvláštní pocit. Svět kolem ní se změnil a ona vlastně neviděla nic než temnou masu tekutiny. Instinktivně začala kopat všemi tlapkami. Netušila, kde je nahoře a kde dole. Však když se nadechla, zjistila, že nemůže dýchat a že ten pokus byl opravdu hloupý nápad. Tu ji došlo, že tenhle zážitek nebude asi tak příjemný, jak čekala. Její tělíčko se zazmítalo a tlapky máchaly kolem sebe v ještě svižnějším tempu. Musela něco udělat, aby se zbavila toho nepříjemného pocitu dušení se. Plavat pod hladinou bylo těžké, ale ona byla bojovnice a bojovala statečně dál a když pochopila, že plavat do hlubiny je těžší, plavala tam, kde to bylo snadnější a tudíž po chvilce, kdy na hladině jen vířily bubliny, jako by se vařil nějaký fakt divný lektvar, se vynořily v onom víru i dvě tlapky a hlava s otevřenou tlamičkou plnou malých zoubků, lapající po vzduchu. Dokázala to! Vymanila se ze sevření dusivé masy. Vyhrála!
Lailah dál kopala tlapkami a tak se její tělo sunulo vpřed k okraji bazénu. Z mazlavé tekutiny se snažila dostat rychle, leč tlapky ji klouzaly. Avšak Lai se nevzdávala a po několikerém pokusu se vyškrábala na břeh. Davu kolem si nevšímala. Nakráčela si to rovnou k nejbližšímu vlku přihlížejícímu na dění a u něj se pořádně otřepala. Pak ještě jednou a nakonec si kecla na zadek a rozhlédla se na mnoho párů očí. Dívali se na ni a na ostatní vlčata. Zvedla se došla k Aysel. Posadila se před ní a zavrtěla ocáskem. "Ještě! Teto." Vyštěkla na ni.

Přikývla a usmívala se na něj i když on se asi spíš teď tvářil... kysele? Ale štěstí určitě měl. Kdo by stál o to mít problémy se smečkou nebo s Hatim, že jo? Myslím, že žádný kulťan by o problémy nestál.
"Určitě ho budeš znát. El je Lucien." Odpověděla vlkovi a sledovala jeho rekci. Zná jejího otce nebo ne? Ona nabyla dojmu, že by ho měli znát všichni vlci z kultu. Alespoň tak to pochopila z toho, co ji řekl otec.
"Jasně, že jo. S brášky. Ale nebyla to taková zábava, když jsme nesměli ven." Odpověděla a už zase nadšeně vrtěla ocáskem. "Budeme hrát na schovku?"

Tohle ji bavilo. A tak bojovala dál, dokud si tenhle Velký Alexei zase nesedl na místo, které si předtím vyhřál tím, že tam ležel. Lailah se přestala rvát s jeho tlapou a sedla si před něj. Ještě pořád měla naježenou srst na zátylku, ale v obličeji měla úplně blažený a šílený výraz spokojenosti a smíchu. Olízla si nos a pak řekla: "To by asi pěkné nebylo, ale já vážně nejsem k jídlu! To by si tě asi Velkej EL podal a to bys pak nechtěl zase ty. Ale víš ty co? Máš štěstí, protože se mi líbíš." Zase zavrtěla ocáskem a nakonec si poposedla blíž, protože ji odsunul bokem a to se jí nelíbilo. Místo, aby zůstala dál, přiskočila k němu a vyvalila se mezi jeho přední tlapy. "A jaké hry ještě znáš?"

Dobře nastražila ouška, aby ji neuniklo jediné slovo, protože konečně se dočkala a otec ji něco říkal a také to bylo smyslupuné a dobré. Líbil se ji jeho hlas, protože byl, ačkoliv ne tak častý, uklidňující i když to vše, co se jí stalo bylo neobvyklé. No pro ni to bylo tak, jak to bylo. Přikývla: "Tak jo. El." Napadlo ji, že by mu tak mohla říkat. El jako Lucien a Velký. No a proč ne? V jejím vnímání 'otce' tohle označení mohlo být tím pravým. Težko říci, jak to přijme otec.
Opět přikývla a zavrtěla ocáskem. To znelo jako dobrý plán. Takže z něj pochopila celkem rychle, že Lucien je tedy někdo, na koho si ostatní dávají bacha. Lailah se spokojeně ušklíbla. Byla to pro ni užitečná informace a tak si ji zapsala do paměti. Dívala se na něj a tak když zastavili u nějaké budovy, všimla si toho úšklebku. Podívala se na budovu, ale byl to dům jako každý jiný ve městě. Nijak se pro ni nezdál odlišný a ani výjmečný, proto moc nechápala, co na něm je tak zajímavého, ale trpělivě čekala, co bude následovat.
Dočkala se výkladu Cultské víry. "Aha, tak proto. A ty víš, jaké to na slunci je?" Většinou se ji dařilo spát přes den. No a ani se nepokoušela vycházet za bílého dne, takže to moc neznala, jak to je. "Jsme tedy výjímeční?" Ne vždy si tak připadala, spíš naopak. Tedy když pozorovala otce a své bratry, zdálo se ji, že je El poněkud otrávený z nich, ale snažila se to ignorovat a brát život takový, jaký byl.
Někde blízko nich zaslechla jakýsi šramot. Upoutal její pozornost a střihla ouškem tím směrem. Mezi domy určitě něco bylo. Slyšela jasně, jak něco šramotilo v puklině mezi domem, před kterým stáli a sousedním. "Slyšíš to taky?"

Jestli si velký vlk myslel, že se malá bojovnice jen tak vzdá a stáhne ocásek, tak to se mýlil. Sice na ni hrozitánsky zavrčel, což u ní ale vyvolalo spíš úžas z toho, jak mocně jeho vrčení znělo. Ouška stáhla dozadu, ale jen proto, aby mohla udělat protiútok, když si s ní tak hezky hrál. "Ó, hezké..." Vypískla obdivně. Srst na zátylku se ji naježila vzrušením a i když ji tlapou připlácl, ona měla celkově kožíšek takový hladký, že se jako hádě přetočila a ťafla ho do prstu na tlapě, kterou ji držel.
Rozvášněně vrčela a v očích ji hrály šťastné výboje. Kroutila se a brzy na to se ji podařilo se vykroutit zpod tlapy, přičemž ho držela za prsty a hravě vrčela dál.

Co by chtěla dělat? Popravdě neměla představu, nebo... představu měla, ale ta se skládala z mnoha dalších představ a ona sama ani nevěděla, které z těch představ jsou reálné a uskutečnitelné a které nikoliv. Dala hlavu na stranu, no nakonec se přiklonila k tomu, že by ráda viděla ta nebezpečí, ať už z dálky či blízky. A pak měla samozřejmě mnoho dalších otázek.
"No dobře, Velký a mám ti říkat otče nebo táto a nebo ještě jinak? Jak ti vlastně říkají jiní vlci?" Zajímala se. Zajímalo ji mnoho věcí. Třeba proč ji říká Lailah, když Velká ji říkala Růžoproužek a tak. Už stihla postřehnout, že různí vlci mají různá jména a někdy se ptali, kdo je, takže ona ani nevěděla, co jim má říci. Takže se zeptala: "Když se mě někdo zeptá, koho jsem, co mu mám říci?" Zavrtěla ocasem a čekala, co ji poví. Byla na to fakt zvědavá.
Pak nadšeně reagovala na tátova slova ohledně toho, že třeba někoho nebezpečného potkají. Přikyvovala a stříhala oušky k němu. "To jsem taky zvědavá."
A mezi tím, co mohli v klidu hledat nějaké to nebezpečí či rádoby nebezpečí, Lailah měla další kupu otázek: "Proč vlastně chodíme ven jen v noci? A kdo je to ten Hali?" Jo, trochu to spletla, to jméno, ale slyšela ho asi jen párkrát, jednou... dvakrát...

Otec mlčel, jako téměř vždy. Znala ho jako velkého, někdy zamračeného vlka, který na ně dohlížel a rovnal po nich rozházené polštáře a když se třeba kluci moc rvali, tak je srovnal do latě. Takový mlčenlivý velikán, u kterého jeden netušil, co si vlastně myslí, ale určitě to nebylo nic moc dobrého, nebo že by ano?
A teď mlčel zase a jí se to mlčení nelíbilo. Bylo moc tiché.
Mlaskla a nakonec už to nevydržela o otevřela papulku: "Co budeme dělat? Velký?" No jo, neříkala mu tati ani otče. Zatím. Neměla k tomu důvod a on přece velký byl, no ne? "Ukážeš mi někoho, kdo by mě chtěl sežrat?" Zajímalo ji, jestli někdo takový vůbec existuje, nebo to jsou jenom fámy na strašení malých vlčat.

Pomalu kráčela mezi domy. Bylo vidět dostatečně, neboť na nebi zářil měsíc, který dorůstal a byl už skoro v úplňku, ale ještě pár dní zbývalo. Nesla se celkem hrdě, na to, že to bylo ještě štěně. Ohlédla se však za sebe, aby viděla, jestli ji otec následuje. Tohle byla její první výprava s tátou a měla ho jen a jen pro sebe. Očka na něj upírala v touze z něj vypáčit, co si pro ni dnes připravil. Doslova hořela touhou po poznání a chtěla se toho tolik dozvědět. Zastavila se, aby ji mohl dojít a když byl blízko, pohlédla na něj vzhůru, neboť byl pořád větší než ona a ji to přišlo vždycky tak fascinující.

Právě ji odbyl? Lailah se to snažila zpracovat. Zdálo se ji, nebo alespoň usoudila, že vlk o tom mluvit nechce. Dala si to do hlavy a někdy to asi použije. Zavrtěla ocasem ze strany na stranu a jen na to řekla, s hrdým vypnutím hrudníčku: "Fajn, chápu." No na další větu, aby ji něco nesežralo na něj koukala s otázkou v očích. "Co by mě mělo sežrat a proč vlastně?" No, proč by mělo něco chtít sníst zrovna ji? Co by z toho to něco mělo? No na to řekla: "Ale jen pokud to nesním já. A já se jen tak sníst nenechám." Taky proč by se nechala jíst, že jo? Byla by hloupá a to ona rozhodně není. Není hloupá a k jídlu také není. Usmála se a pak cvakla zoubky do vzruchu. "Mám zuby. Vidíš? Na mě si jen tak něco nepřijde." Postavila se na všechny čtyři. "Tak jo, Alexei. Znáš? A jaké třeba? Kousni velkého do ocasu?" Na to hbitě vyskočila a oběhla velkého vlka, aby se mu zoubky zahryzla do špičky ocasu. No, chytila se jen chlupů, obzvláště, když on měl tu špičku huňatou a zavrčela hravě. "Mám tě!" Pak ho ale pustila a zase ho oběhla zpátky "No tak, co dalšího za hry znáš ty?" Byla zvědavá.

"To je fajn, můžeme si spolu hrát, chceš?" Zeptala se ho Lailah a zavrtěla ocáskem, přičemž zametla chodník, na kterém se oba vlci vyskytovali. Ona stále sedíc, on stále ležíc. Byla to taková idylická chvilka, nebo se takovou alespoň zdála.
"Nebavilo tě to tam? To asi chápu." Také ji to v popelnici nebavilo. V bytě už to bylo lepší, ale každé mládě potřebovalo mnoho dalších nových podnětů a ne jenom čtyři stěny kolem nějakého prostoru.
No, když se zasmál, nejdříve na něj vykulila očka, ale pak zopakovala jeho počin. I ona se zkusila zasmát. Byl to divný zvuk, ale byl také legrační.
"Domysli si to? Ale co? Raději to řekni." Nastražila ouška a chtěla vědět víc. pochopitelně, byla zvědavá.
"Bráškové se taky vydali na průzkum. nechtěla jsem zůstat sama." vysvětlila důvod, proč je tady jen ona.
"Alexei nebo Adrik? A co ti zní lépe?" zeptala se ho ho. No ani ona nezůstala pozadu a představila se: "Já jsem Lailah nebo Růžoproužek" No, matka ji říkala Růžoproužku a otec Lailah.

"Z velké dálky? To zní zajímavě," řekla a poposedla si blíž k němu. "Ale už tady bydlíš?" Zeptala se ho. No, asi ano asi tady bydlel někde, nebo ne? "Co tě sem přivedlo? Taky jsi ztratil velkou mámu?" Ona ji neztratila, vlastně byla od matky unesena otcem, ale tomu ona moc nerozuměla. Dokonce ani nevěděla, jestli má truchlit, nebo ne. Vlastně ji měla ráda, ale nebylo to pouto takové, jaké by mělo mezi matkou a dítětem být. Ne tak úplně. Bylo ale bylo zvláštní.
Neměla by se toulat mimo doslech? Tak to už se asi stalo. Sice jejich domov byl nedaleko, ale zase ne tak blízko, aby na něj viděla. Prostě už odešla o pár bloků dál. Střihla ouškem. "Musím zkoumat okolí. A učit se." No, třeba by ji mohl tenhle Velký něco naučit. "Jak ti říkají, Velkej?"

Začala o tom přemýšlet. Malý drobek nebo zbytek něčeho? Mohla bych být já nějaký drobek? Ne, to si nemyslím, nebo ano? Vypadla jsem z mámy, takže... Rozšířily se ji očka. "Ahá, no, tak budu." Jo, byla tedy drobek, ale to ničemu nevadilo. "Já tady mám nedaleko Velkého tátu." řekla, čímž mu vlastně prozradila, že tady bydlí. I když to taky mohlo znamenat, že se jim na území zatoulal někdo s vlčetem, takže těžko říci, jak to tenhle vlk pochopí, z toho neurčitého významu odpovědi. Zavrtěla ocáskem a prohlížela si ležícího velikána. "A ty?" Moc vlků ještě nepotkala, možná proto se ani moc nebála. Byla zvyklá se pohybovat jen ve společnosti svých bratrů. Ale teď byla spíš sama, páč se vydala na průzkum.

Zdálo se jí to, nebo byl ještě větší než její matka či Velký, jak si říkal Otec? Změřila si ho i když ležel, zdál se velký a v tom přítmí, které ještě vládlo, vypadal ještě větší, ale to jí starosti nedělalo. Tedy hlavu si z toho těžkou nečinila. Popošla blíž k němu a sedla si před jeho hlavu. "Nazdar...?" Zopakovala po něm. Hádala, že by to mohl být pozdrav. Bohužel moc toho z mluvy neslyšela, tudíž toho ani nemohla moc napovídat, ale doufala, že se taky něco naučí. Vlastně si asi jen povídala se sourozenci, ale to byla nejspíš jiná řeč. "Co je drobek? Velký." Zeptala ho.

Lailah se vydala na průzkum. Vlastně to byl takový její první vetší průzkum. No, kdo by chtěl strávit všechen čas u popelnic, že jo? Takže zatímco její bráchové se taky někam rozutekli za zábavou, Lailah rozhodně nechtěla zůstat pozadu a ještě, aby si o ni náhodou říkali, že je mámin ocásek, to tak! No a tak se toulala mezi baráky, až se ocitla mezi většími baráky. Na chodníku se cosi válelo. Nějaký větší stín. Tak počkat! Stínové mohou být i plastičtí? Musela to zjistit. Takže se vydala ke stínu, který se válel na zemi.
Nakonec se ukázalo, že to není stín, jak si zpočátku myslela, ale že to je velký. Další velký, jako ona. Dala hlavičku mírně na stranu a zírala na tu velkou hordu masa.