Príspevky užívateľa

"To je fajn, můžeme si spolu hrát, chceš?" Zeptala se ho Lailah a zavrtěla ocáskem, přičemž zametla chodník, na kterém se oba vlci vyskytovali. Ona stále sedíc, on stále ležíc. Byla to taková idylická chvilka, nebo se takovou alespoň zdála.
"Nebavilo tě to tam? To asi chápu." Také ji to v popelnici nebavilo. V bytě už to bylo lepší, ale každé mládě potřebovalo mnoho dalších nových podnětů a ne jenom čtyři stěny kolem nějakého prostoru.
No, když se zasmál, nejdříve na něj vykulila očka, ale pak zopakovala jeho počin. I ona se zkusila zasmát. Byl to divný zvuk, ale byl také legrační.
"Domysli si to? Ale co? Raději to řekni." Nastražila ouška a chtěla vědět víc. pochopitelně, byla zvědavá.
"Bráškové se taky vydali na průzkum. nechtěla jsem zůstat sama." vysvětlila důvod, proč je tady jen ona.
"Alexei nebo Adrik? A co ti zní lépe?" zeptala se ho ho. No ani ona nezůstala pozadu a představila se: "Já jsem Lailah nebo Růžoproužek" No, matka ji říkala Růžoproužku a otec Lailah.

"Z velké dálky? To zní zajímavě," řekla a poposedla si blíž k němu. "Ale už tady bydlíš?" Zeptala se ho. No, asi ano asi tady bydlel někde, nebo ne? "Co tě sem přivedlo? Taky jsi ztratil velkou mámu?" Ona ji neztratila, vlastně byla od matky unesena otcem, ale tomu ona moc nerozuměla. Dokonce ani nevěděla, jestli má truchlit, nebo ne. Vlastně ji měla ráda, ale nebylo to pouto takové, jaké by mělo mezi matkou a dítětem být. Ne tak úplně. Bylo ale bylo zvláštní.
Neměla by se toulat mimo doslech? Tak to už se asi stalo. Sice jejich domov byl nedaleko, ale zase ne tak blízko, aby na něj viděla. Prostě už odešla o pár bloků dál. Střihla ouškem. "Musím zkoumat okolí. A učit se." No, třeba by ji mohl tenhle Velký něco naučit. "Jak ti říkají, Velkej?"

Začala o tom přemýšlet. Malý drobek nebo zbytek něčeho? Mohla bych být já nějaký drobek? Ne, to si nemyslím, nebo ano? Vypadla jsem z mámy, takže... Rozšířily se ji očka. "Ahá, no, tak budu." Jo, byla tedy drobek, ale to ničemu nevadilo. "Já tady mám nedaleko Velkého tátu." řekla, čímž mu vlastně prozradila, že tady bydlí. I když to taky mohlo znamenat, že se jim na území zatoulal někdo s vlčetem, takže těžko říci, jak to tenhle vlk pochopí, z toho neurčitého významu odpovědi. Zavrtěla ocáskem a prohlížela si ležícího velikána. "A ty?" Moc vlků ještě nepotkala, možná proto se ani moc nebála. Byla zvyklá se pohybovat jen ve společnosti svých bratrů. Ale teď byla spíš sama, páč se vydala na průzkum.

Zdálo se jí to, nebo byl ještě větší než její matka či Velký, jak si říkal Otec? Změřila si ho i když ležel, zdál se velký a v tom přítmí, které ještě vládlo, vypadal ještě větší, ale to jí starosti nedělalo. Tedy hlavu si z toho těžkou nečinila. Popošla blíž k němu a sedla si před jeho hlavu. "Nazdar...?" Zopakovala po něm. Hádala, že by to mohl být pozdrav. Bohužel moc toho z mluvy neslyšela, tudíž toho ani nemohla moc napovídat, ale doufala, že se taky něco naučí. Vlastně si asi jen povídala se sourozenci, ale to byla nejspíš jiná řeč. "Co je drobek? Velký." Zeptala ho.

Lailah se vydala na průzkum. Vlastně to byl takový její první vetší průzkum. No, kdo by chtěl strávit všechen čas u popelnic, že jo? Takže zatímco její bráchové se taky někam rozutekli za zábavou, Lailah rozhodně nechtěla zůstat pozadu a ještě, aby si o ni náhodou říkali, že je mámin ocásek, to tak! No a tak se toulala mezi baráky, až se ocitla mezi většími baráky. Na chodníku se cosi válelo. Nějaký větší stín. Tak počkat! Stínové mohou být i plastičtí? Musela to zjistit. Takže se vydala ke stínu, který se válel na zemi.
Nakonec se ukázalo, že to není stín, jak si zpočátku myslela, ale že to je velký. Další velký, jako ona. Dala hlavičku mírně na stranu a zírala na tu velkou hordu masa.

Svět před tím byl o mnoho lepší, alespoň pokud mohla malá vlčka soudit ze svých zážitků, než tenhle, zcela odlišný svět, na nějž byla, ze svého houpavého teplého ráje, tak nevděčně vypuzena. Sice nic neviděla a ani moc dobře neslyšela, byla schopná vnímat vibrace a tak i slyšet tlukot srdce své matky, ale za klasické slyšení se to nedalo považovat. Oči i uši měla ještě zavřené, jako každé štěně, které se čerstvě narodilo. V tomhle novém světě, vládla tíha, která její tělo tlačila k zemi. Také zima, která její mokré srsti neprospívala. A bylo tu mnoho cizích neznámých pachů, z nichž ji mohla jít hlava kolem. Ještě, že si v tom nepřeberném množství podivných a rozličných pachů, dokázala najít cestu k mateřskému mléku. Vůni své matky znala a to ji pomohlo, aby se doplazila k břichu své rodičky a dokonce našla i struk s lahodným životadárným zázrakem.
Vnímala, že není sama, že se kolem ní hemží a zmítají další vlhká těla jejích sourozenců, nic méně v tento okamžik ji zajímalo pouze teplo a mléko. Copak byste se snad divili? Vždyť si prožila zrovna krušné chvíle porodu, kdy bylo její tělíčko protlačeno úzkým prostorem a vypuzeno do tohoto divného světa. Ale i přes to všechno, zmítání jejích bratrů ji popohánělo k tomu, aby se i ona snažila a tak se také dělo. Rozhodně o své místečko v teple a u zdroje nehodlala přijít.