Príspevky užívateľa

"Možná by jsme si to měly odnést a pak se sem vrátit." Zauvažovala Lailah nahlas. Tak budou mít jistotu, že jim to nikdo nevezme. Sice pravděpodobnost toho, že by to chtěl i někdo další je velmi malá, ale vždycky nějaká je. Inu, jak se říká, když se o něco projeví zájem, najednou je kolem spousta vos. A podle toho se řídila.
Víc by toho ani nepobraly. takže bylo dobré, aby si úlovky zanesly domů do úkrytů a pak? "Jestli ještě chceš pátrat v téhle budově nebo můžeme zajít do té knihovny?"

Nechala svou kamarádku, za kterou Semii považovala, aby se také podívala na ty dva chirurgické nože. V podstatě bylo fuk, jak se jmenovaly, ale opravdu vypadaly ostře. Přikývla: "Jo, vypadají skvěle." Opatrně je sebrala do tlamy za rukojeti a hodlala si je odnést s sebou. Hodilo by se mít na ně také vhodný nosítko. Ale nad tím by si musela lámat hlavu asi dlouho. "Chceš tady ještě něco udělat?" Zeptala se Semie. "Nebo už jsme spokojené s tím co máme?" S noži v tlamě se mluvilo hůře, ale rozumět ji bylo.

"Ano, zvířata se tady tomu vyhýbají, to je pravda. Ale občas sem přeci jen něco nebo někdo zavítá." Občas sem pronikl nějaký ten králík nebo srna i když ne v nějak hojném počtu. Výhoda, že sem ani moc cizí vlci nelezli, až na pár odvážlivců nebo provokatérů či neznabohů.
"Máme lovce. Ti chodí za hranice a loví pro smečku." Vysvětlila Arcovi. "Až budeš prověřeným členem, budeš moci opouštět hranice. Budeš moci lovit nebo hledat nové členy." Nebyla to zase až tak uzavřená společnost, že by nikdo neopouštěl území na krátkou dobu. Ale ona ještě venku nebyla.

Zablýsklo se ji v očích, když našla dva skalpely. Chvíli si je prohlížela, než se otočila na Sem a vypadala celkem legračně, jak stála na stole a vrtěla ocasem. Ve tváři výraz úspěšného lovce. "Že není pravá nevadí, alespoň ji nebudou chtít sežrat jiní nebo třeba potkani." Kdo ví, jestli by o to měli zájem. Možná ne, ale nikdo nikdy neví, co se jim v kebulích začne honit, když nastane hlad. No a zoubci, to byla taková potvora sama o sobě, že u nich si vlk nemohl být jistý ani tím, co u normálního potkana ano.
Zamávala ocasem ještě víc. "Jo, něco jsem našla." Pohlédla zase na skalpely a pomocí magie je vyzvedla do vzduchu, kde s nimi otáčela kolem vlastích os. "Tohle!"

"Lidé?" Zůstalo tu po nich spousta harampádí, ale i docela dobrých schovávaček a hraček. Kdo se uměl přizpůsobit, ten mohl ve městě najít slušný život. Vlastně pro ni to bylo přirozené. Neznala lesy a louky a pole a řeky. Tedy, jo, jasně řeku tu měli, ale i ta prošla jakousi úpravou lidských rukou. "Každé zvíře je nebezpečné. Tedy, pomineme-li třeba vrabce. I když i ten, by dokázal ublížit, kdyby ti to třeba napálil do oka. Možná." Uvažovala, aniž by si uvědomila, že Arco nevidí. Ale určitě to od vrabce neměl. "Hati nám dal tohle místo. Má k tomu svůj důvod a my jsme si zde zvykli." Tady bude jistě v bezpečí. Pokud na něj nezaútočí skupina zoubků jako na její bratry. No, nebude mu kazit naději, že je tady zcela bezpečno.
"Těší mě."

Poslouchala, jak mluvil o světě za hranicemi. Mluvil o něm tak hezky. Jako by byl svět Sola tak nádherný, až bylo třeba o něm mluvit s jakousi úctou. To ji možná trošku i překvapilo. Ne, to, že byl jaký ho popisoval, ale ta skutečnost, s jakým tńem a citem o něm hovořil. Bylo to zajímavé, fascinující. Věděla, že o jeho slovech bude přemýšlet.
Střihla uchem a našpicovala je obě na Tiama. Pozvedla hlavu: "Páni. To bych moc ráda. Ráda bych, abys mě tam jednou vzal." Usmála se na něj. "Ne, ještě jsem nebyla na slunci. Vždycky jsem se snažila mu vyhýbat, tak, jak si Hati žádá." Nechtěla skončit, jako její matka, která se Hatimu nejspíš vzepřela, když ji byla lailah i s ostatními bratry odebrána a předána Lucienovi a Mishe.
"Jsem ráda. Cítím se tady dobře. Jen mě zajímá, jaké to venku je. Výhled z domů se zdá být zajímavý."

Byla ráda, že ho vidí. A tak ani nijak neváhala s tím, aby třeba čekala. Naopak, rozběhla se k velkému černému vlku. Zastavila se až u něj. "No, jo, jsem to já. A vidím, že máš na pilno. Chceš s tím nějak pomoci?" Zeptala se ho a prohlížela si jeho pěkné a svalnaté tělo. Kdo ví, co se ji honilo hlavou. To možná znal jenom Hati. Ale stejně ve finále to bude na něm, jestli ona někdy dostane to, co by si přála. Poslední hezounek skončil jako chomáč chlupů a nic víc už po něm ani nebylo.
Teď před ní stál on. Tak tajemný, krásný a silný. Co měla ona, co by jej fascinovalo? Byla docela drobná, štíhlá. Měla jen víru.

Sem neměla mnoho otázek nebo novinek a Lailah byla ráda, že se toto smutné téma nějak nerozpytvává a tak obrátila pohled k Tiamovi. "Samozřejmě naší předešlou alfu." Ne nijak moc, ale věděla kdo to je a tak. Ale mnoho času s ní nestrávila. Možná by to měla napravit s jejich současným vůdcem, aby měla nějaké ty lepší vztahy ve společenství. Nyní jich moc nebylo. Vztahů ani kulťanů. Jenom málo vlků důvěřovalo Hatimu.
"A také naši vychovatelku." Mishu, ale aby byla upřímná, ta vlčice je sice vychovávala, ovšem moc důvěrně ji Lailah neznala. Jako by to dělala jenom proto, že musela. Jenom proto, že ji to nakázal Lucien a když zemřel i on, už o Mishe neslyšela a ani ji více neviděla. Jen Hati ví, kde je té vlčici konec.
Začala se soustředit na pachy na hranicích. Hledala, zda tady není nějaký další narušitel.

Občas tudy chodívala také. Znala zdejší místa, jak by také ne, byla členkou už docela dlouho i když jí to tak nepřipadalo. Čas však letěl a dny strávené bez své rodiny stále nabývaly a bylo jich víc a víc. Dnes byl pěkný den. Nebo spíše noc a tak se vydala na obhlídku právě nábřeží. Líbil se jí výhled.
Brzy zaznamena zvuky. Někdo se tudy pohyboval také a tak šla zjistit o koho se jedná. Kdyby to byl nějaký vetřelec, vyhnala by ho, pokud by se nesklonil před Hatim. Vetřelec to však nebyl. Jednalo se o někoho jiného, koho znala už od mala. "Adriku!" Zvolal na něj a zamávala ocasem. Rozhodla se mu vyjít vstříc. On se smýkal s položivou srnou. Byl mohutný velký a ona vždycky obdivovala.

Oba dva se zdáli v pohodě. I tak si je Lailah přeměřila pečlivě, neboť ji neunikly ty zvuky a pach krve ve vzduchu. Ale tvářili se jako by se vůbec nic nestalo, tak to zřejmě nechá být. No, zazubila se na ně a zavrtěla ocasem. "Jasně, připojím se ráda." A tak se k nim přiřadila a pokračovali dál. "Dobře, děkuji za optání. Nového? Asi nic. Už nemám koho ztratit." Zasmála se, ale ve skrytu duše ji bylo líto, že celá její rodina byla mrtvá. No, ona sama přežila a nemohla s tím dělat nic, tak jen doufala, že si je vzal Hati k sobě a oni mu tam pomáhají. "A co vy dva?"

Netrvalo dlouho a člen Kultu, Tiam se před Lajkou objevil. Zazubila se na něj v přátelském úsměvu a i ona vrtěla ocasem. Byla ráda, že vidí někoho, koho znala. Inu, ono těch kulťanů zde teď moc nebylo, takže najít někoho bylo docela i vzácnost. Nebylo tedy nic divného, že kolikrát sotva na někoho narazila. Ale dneska měla štěstí.
"Zdravíčko i tobě, Tiame." Jak se vedlo ji? "Vlastně docela dobře. Nic moc nového, ale tím, že je klid ve městě, tak je vše v pohodě." Občas ale přemýšlela, jaké to je venku za hranicemi. Z míst, odkud se dívala se jí svět jevil jako podobný tomu ve městě. Ale co se lišilo, že venku nebylo tolik budov, jestli vůbec nějaká. "Jaké to je venku?" Zeptala se Tiama náhle.

Vyskočila na kapotu vraku vedle kterého zrovna stála a pak na střechu a tam se uvelebila do pohodlného lehu. Z výšky sledovala vlka, co dělá. "Já se tady narodila, takže, jaké to je vůbec venku?" Zajímala se. "Jo a jsem Lailah a ty?" Představila se mu a když k ní zvedl hlavu, všimla si těch zvláštních očí. Co to s nimi měl?
"Hati nás vede. Chrání nás, ale samozřejmě k tomu také musíme přispět, to dá rozum." Ve skutečnosti kdo ví, jestli je chránil. Ale pravdou bylo, že o Kultu tolik vlků nevědělo, takže měli klid.

Zavrtěla ocasem a ihned se podívala na Semii, když ji k tomu ona vyzvala. "ooo, zajímavé. Čí myslíš, že to je?" Lailah lidi neznala. Jako rodačka Kultu ani nikdy nebyla mimo město. Ale živé lidi neviděla. Možná tak na bilboardech. Přiběhla k Sem a prohlížela si tu divnou atrapu lebky. Čichla k ní, ale jako kost nevoněla. Musela být umělá, ale fakt byl, že to ničemu nepřekáželo.
Ona sama se rozhlédla a potom uviděla stůl, ke kterému se rozběhla a vyskočila na něj. Jako zástupce rasy schopné neuvěřitelných atletických výkonů to zvládla docela hravě, aniž by se třeba rozplácla o hranu stolu. Když byla nahoře, začala očichávat různé předměty, které se na stole válely tak jak někomu upadly od ruk.

Továrna. Bylo to místo, které ji připomínalo smrt jejích bratrů. Ale nechtěla si tím kazit noc a tak zavrtěla hlavou a vkročila dovnitř. Stejně bylo nutné podívat se, jestli se ta havěť zase nepřemnožila, jako tehdy. Bedlivě tedy naslouchala a větřila, jestli zachytí pach zoubků. Samozřejmě tady byli cítit. Ale nebyli tak blízko a nejspíš jich nebylo moc.
Kromě pachu těchto ohavných tvorů ucítila i známý pach. Vydala se proto po stopách. Občas zaslechla nějaký ten pískot starých plechů. Někdy někde něco zarachotilo, když nějaká krysa zavadila o nějaký kus nepořádku. No, nakonec se snad i přiblížila členu jejich kultovní smečky.

Vlk nejspíše neměl náladu na to, aby s ním šla Lailah, nebo... těžko říci, ale nakonec ji zmizel v uličkách a ona se za ním nechtěla hnát, když ji ani neodpověděl. Nebyla to žádná dolézavá mrška, co by se ráda vybavovala s němým vlkem. Němý neněmý, nejspíš neměl náladu nebo tak něco. Prostě zůstala sama. No na její náladě jí to neubralo a místo toho se vydala dál do ulic.
No v jedné z nich zachytila pachy, které už poznala. Mířily k hranicím a tak se po nich pustila. Nechala se vést stopy a přemýšlela, že ji něco schází a ani neví co.
V tom její uši zachytily zvuky zápasu. Kňučení vrčení a to už i ucítila pach cizince. věděla, že Semie a Tiam a někdo další jsou blízko. Ale nespěchala. Hlavou se jí pořád honilo mnoho myšlenek. Ať už to byly vzpomínky na její rodinu, úvahy, co by měla dělat, co od ní vlastně Hati chce, přes pátrání po tom, co ji chybí.
Brzy je však zahlédla. Tedy pouze dva. Semii, Tiama, ale po cizinci nebylo vidu a ni slechu. Jediné co po něm zůstalo byl pach a pach krve vznášející se ve vzduchu.
Nerozhodilo jí to, Zavrtěla ocasem a s širokým úsměvem jim vstoupila do cesty: "Ahoj." Tušila, že se něco přihodilo, ale nechala jim prostor, třeba jí to poví sami.