Príspevky užívateľa

Poslouchala jeho slova a důkladně si je převalovala v ouškách. V hlavě ji to šrotilo. Jistě, ona to dokázala pochopit. Sama občas přemýšlela, jestli by nebylo lepší odejít, ale ona neměla kam a neměla to stejné jako tenhle vlček. Jí totiž nikdo z rodiny nezůstal naživu. Všichni byli mrtví. "Chápu. Takže nechceš ublížit rodině a máš v sobě potenciál pro to stát se třeba právě popravčím. Zajímavé." Uvažovala nahlas. "Správně. Jenom jeho a když budeš v jeho milosti, dá ti všechno. Třeba i novou rodinu." Byla snad ona v nemilosti? Ne, ona byla prostě jen silná, zatímco ostatní z její rodiny byli slabí. Bývaly časy, kdy byl její otec silný. Vzhlížela k němu. Ale pak? Pak spadl ze střechy? Ne, nemohla být v nemilosti Hatiho. A kdo ví, třeba to jen neviděla a naskytla se ji nová příležitost.
"Hati umí ocenit služby a věrnost, ale i potrestat neposlušnost a zradu." Pohlédla na něj. "Kdo je rozhodnutý se mu poddat, má cestu volnou."

"Nováček, to je super." Zazubila se na něj a směle popošla blíž. Ještě blíž, blizoučko. "A copak máš nyní v plánu, nováčku?" Zkoumala ho pohledem žlutých očí, jako nějaká liška. Inu, měl ale štěstí, Lailah neměla v úmyslu ho sníst, tak jako to dělávala její kamarádka Semie. Tedy, nevěděla to s jistotou, ale tušila to. "Já jsem Lailah Růžoproužek, ale stačí jen Lailah." Pochopitelně to druhé slůvko byla jen taková legrácka. Jméno, kterým ji označovala matka, když byla vlče narozené v popelnici. Prostě jim matka lepší jména nedala. To až potom otec.

Zkoumala ho a poslouchala jeho odpověď. Dával si na čas. Mohl to být čas, který potřeboval ke lži, ale podle Lailah nejspíše nelhal. A kdyby ano, Hati by to určitě věděl. Hati vidí všechno! Přikývla tedy. "A co tě přimělo opustit smečku v níž jsi se narodil?" To byla také důležitá otázka. Co když to je vlk, který střídá smečky. No s tím, by zde měl útrum. "Jsi si vědom, že pokud přijmeš Hatiho, jako svého boha, už nikdy nebude ve tvém srdci místo pro jinou smečku?" Měl by si toho být vědom a měl by si být jistý, že to skutečně chce. "Tvá duše i tělo bude jeho, Hatiho."

Nepřestávala si ho prohlížet svýma jasně žlutýma očima. Byla noc a tak její znaky na těle zářily jako neonový nápis. Ona už si zvykla. Bylo to její součástí, jako měsíc nad hlavou. "Přivedl-li tě samotný Hati, pak pouze ze dvou důvodů," začala a z jeho těla se mu pohledem zabodla přímo do očí. "Který asi z nich to bude?" zeptala se sama sebe. Projevil něco, jako zájem. Musel tedy o Kultu vědět. A to znamenalo jen jediné. Už s někým mluvil. Jinak by o Kultu sotva věděl. "Takže se chceš stát členem Kultu?" Zeptala se ho a dala hlavu trochu na stranu, jak byla zvědavá na jeho odpověď.

Plížila se tiše, jak jen to šlo. No, v nočním tichu a na dlažbě, co si budeme... Prostě tak úplně tichý její pohyb nebyl, ale to nevadilo. I tak se ji podařilo se přiblížit natolik, aby mohla vyrazit a rychlostí blesku skočit přímo před vlka. Ne, neskočila přímo na něj i když, mohla by, ale tušila, že tak jako ona, ani on nebude tak úplně hloupý, aby její přítomnost nezaznamenal. Přinejmenším musel tušit, že není sám.
"Ha, Hati tě vidí." Pronesla vesele a prohlížela si jeho znaky na těle. Byl zajímavý. Vypadal jako noční obloha. Tedy víc bílé, ale prostě kombinace seděla. Musel být nový.

Dnešní noc se rozhodla, že obejde hranice. Pořád ji to víc a víc táhlo ven. Ne, že by udělala ten krok a opustila hranice, aby se dostala mimo území. To by si nedovolila, dokud to nebude mít povoleno. Přesto často chodila kolem, aby alespoň mohla nasávat pachy přírody.
Olízla či čumák. Jakmile jej zvlhčila, dostala do něj pach někoho cizího. Zbystřila a nakrátko se zastavila, než se ještě rychlejším tempem vydala vpřed. Pátrala po cizinci. Nakonec si ho všimla. Takový zvláštní vlk s růžky. Vydala se k němu. Zavětřila do vzduchu a pak pronesla: "Ty nejsi kulťan. Co tě přivádí na hranice Kultu?" zvědavě si ho měřila. On byl o trošku menší. Lailah byla docela malá, ale tuhle měla navrch, jak se zdálo. Ovšem sebejistota ji nechyběla ani když už neměla tatínka Luciena za chvostem.

Do čenichu ji udeřil známý pach a nedlouho na to i hlas Tiama dolehl k jejím uším. Usmála se a jiskřivýma očima jej začala hledat: "Tiame, ahoj, ráda tě vidím." Máchla ocasem a už si to mířila přímo k němu. Tiama a Semii brala jako dobré přátele. "Jdeš jako na zavolanou." řekla, jako by ho hledala. I když nehledala ho, ale ráda ho viděla a když už tady byl, proč se nezeptat, že?
"Už jsi přemýšlel, kterou cestou by ses chtěl dát? Jestli popravčí nebo věštec?" Zajímala se.

Krásná noc. Lailah se procházela ulicemi města mezi řadami činžáků a menších či vyšších paneláků. Znala je velmi dobře. Věděla, kdy má uhnout a kam nemá lézt. Se svým nadáním se ale ale zase až tak neobávala, že se zraní. Dost možná právě proto lezla do výšin téměř bez obav. Jako by spíš byla opice než vlk. Však kdo ví, co jí proudilo v žilách. Ne, nebojte, geny opice to opravdu nebyly.
Mohla zde na střechách činžáků rozjímat nad budoucností, nad osudem, nad úkoly. To vše se ji honilo hlavou. Lailah by si přála pokročit dál. Nebyla si jistá, jestli chce skutečně být popravčí, ale jedno věděla. Po tom, co si povídala s Tiamem, měla větší a větší chuť jít prozkoumat okolí města. Chtěla vidět, jak to vypadá skutečně a ne jen z pohledů z vrcholů střech. Proto možná bylo na čase, aby se zajímala o další stupeň v hierarchii, aby mohla opustit brány města.
Brzy na to uviděla stín, jak se plouží uličkou a pak jak se usadil do stínu jedné z budov.
Lailah se dala do pohybu a plížila se k němu jako lovec.

Krásná noc. Lailah se procházela ulicemi města. Tyhle uličky měla ráda. Vždycky se tu něco šustlo, ale zároveň tu byl klid. Mohla rozjímat nad budoucností, nad osudem, nad úkoly. To vše se ji honilo hlavou. Lailah by si přála pokročit dál. Nebyla si jistá, jestli chce skutečně být popravčí, ale jedno věděla. Po tom, co si povídala s Tiamem, měla větší a větší chuť jít prozkoumat okolí města. Chtěla vidět, jak to vypadá skutečně a ne jen z pohledů z vrcholů střech. Chtěla cítit hlínu pod tlapami nebo jehličí lesa.

Pozoroval jia měřil si ji. No, jo, ona byla dost malá. Věděla to. Ale to ji vůbec netrápilo. Co neměla na síle, to vyrovnávala svým umem. Přikývla, odhodlaně a přistoupila až úplně k Lexovi aby si od něj převzala kořist. Byla připravená na všechno a tak se zuby zakousla do těla srny. Věděla, že ta se bude snažit vysmeknout a tak se zahryzla pořádně, aby ji mohla pevně držet.

"Možná by jsme si to měly odnést a pak se sem vrátit." Zauvažovala Lailah nahlas. Tak budou mít jistotu, že jim to nikdo nevezme. Sice pravděpodobnost toho, že by to chtěl i někdo další je velmi malá, ale vždycky nějaká je. Inu, jak se říká, když se o něco projeví zájem, najednou je kolem spousta vos. A podle toho se řídila.
Víc by toho ani nepobraly. takže bylo dobré, aby si úlovky zanesly domů do úkrytů a pak? "Jestli ještě chceš pátrat v téhle budově nebo můžeme zajít do té knihovny?"

Nechala svou kamarádku, za kterou Semii považovala, aby se také podívala na ty dva chirurgické nože. V podstatě bylo fuk, jak se jmenovaly, ale opravdu vypadaly ostře. Přikývla: "Jo, vypadají skvěle." Opatrně je sebrala do tlamy za rukojeti a hodlala si je odnést s sebou. Hodilo by se mít na ně také vhodný nosítko. Ale nad tím by si musela lámat hlavu asi dlouho. "Chceš tady ještě něco udělat?" Zeptala se Semie. "Nebo už jsme spokojené s tím co máme?" S noži v tlamě se mluvilo hůře, ale rozumět ji bylo.

"Ano, zvířata se tady tomu vyhýbají, to je pravda. Ale občas sem přeci jen něco nebo někdo zavítá." Občas sem pronikl nějaký ten králík nebo srna i když ne v nějak hojném počtu. Výhoda, že sem ani moc cizí vlci nelezli, až na pár odvážlivců nebo provokatérů či neznabohů.
"Máme lovce. Ti chodí za hranice a loví pro smečku." Vysvětlila Arcovi. "Až budeš prověřeným členem, budeš moci opouštět hranice. Budeš moci lovit nebo hledat nové členy." Nebyla to zase až tak uzavřená společnost, že by nikdo neopouštěl území na krátkou dobu. Ale ona ještě venku nebyla.

Zablýsklo se ji v očích, když našla dva skalpely. Chvíli si je prohlížela, než se otočila na Sem a vypadala celkem legračně, jak stála na stole a vrtěla ocasem. Ve tváři výraz úspěšného lovce. "Že není pravá nevadí, alespoň ji nebudou chtít sežrat jiní nebo třeba potkani." Kdo ví, jestli by o to měli zájem. Možná ne, ale nikdo nikdy neví, co se jim v kebulích začne honit, když nastane hlad. No a zoubci, to byla taková potvora sama o sobě, že u nich si vlk nemohl být jistý ani tím, co u normálního potkana ano.
Zamávala ocasem ještě víc. "Jo, něco jsem našla." Pohlédla zase na skalpely a pomocí magie je vyzvedla do vzduchu, kde s nimi otáčela kolem vlastích os. "Tohle!"

"Lidé?" Zůstalo tu po nich spousta harampádí, ale i docela dobrých schovávaček a hraček. Kdo se uměl přizpůsobit, ten mohl ve městě najít slušný život. Vlastně pro ni to bylo přirozené. Neznala lesy a louky a pole a řeky. Tedy, jo, jasně řeku tu měli, ale i ta prošla jakousi úpravou lidských rukou. "Každé zvíře je nebezpečné. Tedy, pomineme-li třeba vrabce. I když i ten, by dokázal ublížit, kdyby ti to třeba napálil do oka. Možná." Uvažovala, aniž by si uvědomila, že Arco nevidí. Ale určitě to od vrabce neměl. "Hati nám dal tohle místo. Má k tomu svůj důvod a my jsme si zde zvykli." Tady bude jistě v bezpečí. Pokud na něj nezaútočí skupina zoubků jako na její bratry. No, nebude mu kazit naději, že je tady zcela bezpečno.
"Těší mě."