Príspevky užívateľa
< návrat spät
"Těžko říci, ale rozhodně se liší od těch ostatních." zodpověděla řečnickou otázku. No, nevěděla, jaká je správná odpověď, ale zajímalo ji to. Asi se to však nedozví. Nevadí.
Stejně jako její společnice Sem i Laijka prohledávala skříňky a šuplíky. Našla nějaké prášky. Nejpodivnější však bylo, to, v čem byly ukryté. Takové průhledné schránky. Vždycky v takové schránce byly tak hezky naskládané. Ale k čemu, že sloužily? Lailah je ani nezkoušela rozbalit. Beztak byly hořké.
"Jasně, to je nejlepší. Ale tady zatím nic zajímavého není. Jen tahle divná semna." Za co jiného by to mohla považovat, když to vypadalo jako čočka.
"Mrknem se do jiné místnosti." Navrhla a ani nečekala na odpověď. Zamířila k operačnímu sálu. Tahle malá ordinace byla nudná. Tedy, ne přímo nudná, ale nedalo se tam nic zajímavého vzít.
Pohlédla na něj. Jestli ji tenhle vlk zabíral místo? Ani ne. Nevěděla, že je slepý i když pohled jeho očí byl zvláštní, neměla doposud příliš příležitostí poznat slepé tvory.
"O to mít strach nemusíš. V Kultu je místa dost pro každého, kdo je v milosti Hatiho." Usmála se na něj a i mrkla, aniž by měla tušení, že to on nevidí. Alespoň ji slyšel.
Vrakoviště - tohle místo bylo vždycky takové zvláštní, jako by bylo opředené tajemstvím. Lailah neznala, k čemu tyhle podivné plechové schránky sloužily. Lidi nikdy neviděla a dokonce nemluvila s nikým, kdo by je znal. Samozřejmě často přemýšlela, k čemu jsou tyto vraky dobré. Ty malé, byly podle ní jen dobré na opalování se pod svitem měsíce. Ale ty větší, ty se daly využít jako úkryt před sluncem. No, ona měla svůj úkryt, takže nepotřebovala se zaobírat tím, kde se ukrýt ve vracích.
Jak procházela kolem, všimla si někoho ležícího mezi dvěma vraky. Asi někdo z novějších členů, usoudila. Jo, viděla ho na oslavě, ale jméno neznala. "Ahoooj," pozdravila nováčka.
Pro Lajku bylo snadné na někoho zavzpomínat. Měla na koho. I když byla mlaďoučká, něco ke dvěma letům (hádám), už přišla o matku, otce a tři bratry. Měla na koho vzpomínat. Takže když se vycourala do centra, neměla to ani tak daleko od svého domova. Fakt byl, že ani Lailah neznala všechny. Možná některé od vidění, ale to byla příležitost, aby je poznala. Hodlala toho využít.
Neměla potřebu, aby jí snad někdo utěšoval. Byla se smrtí svých rodinných příslušníků smířená. Prostě se to stalo. Hati si je snad vzal k sobě, protože je potřeboval víc tam nahoře, než tady. Tak to bylo. I když pravdou bylo, že nehody se stávaly a když někdo neměl dobrej den, nebo byl slabý, dříve či později ho to skolilo. Tak to prostě bylo.
Lailah si všimhla jednoho člena, který se vydal od hostiny pryč. Sama už byla nasycená a tak se elegantně vyhoupla na tlapy a vydala se za ním.
Dohnala ho a přiřadila se po jeho boku se slovy: "Ahoj, můžu jít s tebou?"
"Hele, podívej na ten legrační pelech?" Upozornila Lailah na staré roztrhané gynekologické křeslo. Samo o sobě to vypadalo opravdu nezvykle pro Lajku. Fascinovalo ji, jak bizardní má tvar. Ale od malička byla zvyklá, že křesla se dají dobře využít jako pelech. Jenomže takový úlovek by domů dostávala velice těžko a navíc by to bylo zbytečné, protože doma měla přece vlastní křeslo. Tedy dříve patřilo jejich otci, ale protože byl on mrtvý a bratři pryč, bylo její!
"A co vlastně máš v plánu hledat ty?" Zeptala se Sem a mezi tím oběhla to bizardní křeslo.
Spokojeně zavrtěla ocasem a připojila se k Tiamovi. Těšila se, že se podívá k hranici města. "Ano, hodně dlouho. Kult už ho obývá také dlouhá léta. Sice já jsem se narodila teprve nedávno, dá se říci, ale to už tady Kult dávno byl. Vlastně já ani netuším, jak dlouho je tohle místo opuštěné, co se týče původních obyvatel. Ale poskytuje nám mnoho úkrytů před Solem, takže jsme zde spokojení." mrkla na něj a pak už oba krášeli někam do dálky.
Vešla do prostoru budovy, kterou přezdívali Nemocnice. Ale ona sotva mohla tušit, k čemu takové středisko mohlo sloužit dříve lidem, tudíž co název vlastně říkal - neměla ani páru. Bylo jí to však jedno, protože to nejdůležitější zde nebyl smysl názvu, nýbrž věci, které zde mohly dvě vlčice najít. Pořád se v budovách dalo nalézt mnoho zajímavých věciček. Lailah si dělala zálusk na ostré předměty. Před časem jí totiž napadlo, že by mohla cvičit na Zoubcích právě s takovými věcičkami a tak si nějaké chtěla obstarat. V téhle budově na ně mohla zřejmě narazit.
Viděla jak se otřepal a ani se mu nedivila. Dokud Zoubky neviděla, neuměla si je představit. A aby byla upřímná, normální krysy byly mnohem hezčí. Tahle zmutovaná verze Zoubka byla zkrátka hnusná. Zabila ji bratry a ještě se snažila zabrat jejich území, čas od času. No, prostě hnusná krysa.
"To je mi líto, že rodinu nemáš. Je to... zvláštní, když jsi sám. Nevím sice jaké to je být sama od jak tě živa, ale je divné, být bez rodiny, když jsi ji měl." Pronesla na jeho větu. Možná to nebyl takový rozdíl. Možná cítil podobné pocity. "Je hezké, když máš někoho, komu na tobě záleží a kdo je ochoten tě chránit. Ale teď máš nás, takže... velkej brácha?" Mrkla na něj Lailah.
"V tom případě jsme měli štěstí, že jsme na tebe narazili, než jsi opustil náš kraj." Znělo zajímavě, místo, kde žila a nikdy nebyla za hranicemi. Jaké to tam asi je? Možná by také mohla vyrazit za hranice a podívat se jak to vypadá mimo město. To zatím viděla jenom z vyhlídky.
"Můžu jít s tebou?" Střihla ušima a nasadila vlčecí výraz, když něco chtěla.
Všechno se měnilo moc rychle. I jejich Mesiáš byl zase někdo nový. Lajka ho ani moc dobře neznala. Jediného, koho tak nějak znala z těch, co zbyli, byl Alex. No a teď poznávala nové tváře. Zajímavou Semii a tady roztomilého Tiama. Dokonce ani jejich chůvička Misha již nebyla členkou Kultu. Asi také někde pošla, kdo ví.
"Zoubek? To je taková přerostlá hnusná krysa, co jí ze zad trčí masožravá rostlina. Je velký asi jako půlroční vlče, proto je také pro vlčata tak nebezpečný." Vysvětlila Lailah svému novému kámošovi. "Tehdy se Zoubci přemnožili a my jsme proti nim museli zasáhnout, jinak by se nám na území příliš roztáhli. A při tom mí dva bratři zemřeli."
Pohlédla na šedého. "Díky, jsi milý, ale oni byli prostě slabí nebo se dostali do pasti a převaha Zoubků je dostala. Zákony přírody jsou neúprosné." Ale bylo od něj pěkné, že se snažil být milý, Lailah mu věnovala děkovný úsměv. "No, snad máš pravdu a teď jsou u Hatiho a dobře mu slouží."
Ovšem co on? "A co ty a tvá rodina? Co tě přivedlo sem?"
Zazubila se na něj: "Určitě to uvidíš. Možná budeš dozor, jednou." Vlka zajímalo, jak to vypadá. "No, nevím, jaký je ceremoniál pro dospělé vlky, ale vlčata se hážou do bazénu a byla to fakt bžunda." Možná by bylo super i zápas se zoubkem nebo něco takového, ale tohle bylo navrženo pro malá vlčata. "No, funguje to, myslíš ceremoniál? To se sejde smečka a něco se dělá." Lajka si sedla podrbala se za ouškem. "Huh, no měla jsem. Měla jsem tři bratry, ale dva byli zabiti Zoubky a jeden je nezvěstný, asi. Už jsem ho dlouho neviděla." Postavila se zase na všechny čtyři. "Jo, a matka se o nás nestarala a pak si ji vzal Hati a nás vychovával otec, ale ten už taky není mezi živými. Je to takové, no... moc rychlé, řekla bych. Docela se bojím, že můj poslední bráška je taky mrtvý."
Jak se dozvěděla, nebyl v Kultu dlouho, ale už stihl načichnout, takže vlastně skvěle zapadl. Byl to takový šedý vlk, možná něco jako Derik, ale toho už neviděla taky pěkně dlouho. Tenhle měl ale na sobě více kreseb. "Já jsem se tady narodila, takže rok to už bude." Páni, rok a asi něco navíc. Ale ona to nepočítala. Přišlo jí to prostě takové divné. Od doby co zmizel Lucien a její bratři, všechno bylo jiné. Zvykla si. Raději se zaměřila na život který zrovna probíhal, než aby se nořila do vzpomínek minulosti. "To jsi měl vidět ten ceremoniál, když jsme se s bratry stávali plnohodnotnými členy." Zazubila se na něj. "Ale určitě to také jednou zažiješ." Ona nejspíš také, až bude házet do bazénu nějaké jiné vlče Kultu.
Nakonec předstoupila před něj a posadila se. "Těší mě, Tiame." Věděla, že je z Kultu, ačkoliv ho viděla poprvé, byl Kultem cítit. Koho však už dlouho necítila, byla Vulon a její poslední bratr, který ještě žil (už zřejmě ne, ale to ona neví). Upřela na něj žluté oči. Byla noc, takže její růžové znaky zářily, ale upřímně? Zdálo se jí to, nebo zářily také slaběji? Možná se jí to jen zdálo, ovšem, necítila se tak komfortně, co se magie týkalo, jako doposud. A její znaky zřejmě s magií nesouvisely, přece však se jí zdálo, že jsou nějak zastřené. Možná kvůli zakrytému měsíci.
"No jo, ale to by ten terč byl připravený a přišel by o moment překvapení." Zazubila se na něj.
"Jsi v Kultu už dlouho?" Zajímala se. Byla zvědavá.
Zasmála se a přikývla. "Jednou ano. Věřím v to." Na druhou stranu, byla odhodlaná být dobrá. Musela být, protože už neměla nikoho, kdo by ji chránil. Trénovat se musí a co jiného by dělala, kdyby netrénovala? Jen tak se poflakovala ulicemi města? Taky není špatné, ale vždycky je lepší zapojit nějaký trénink, třeba boj se zoubkem. Taky není k zahození. Navíc, v poslední době měla dojem, že se u ní probudilo něco nového, ale ještě to neuměla popsat.
Na reakci Sem se zasmála. Tak nějak to asi vnímala podobně. "Právě, neumím si představit, co takový kněz dělá, ale zápasit se zoubky je zábavnější, než rozjímat ve sklepení." Švihla ocasem a zadívala se na oblohu. "Nezdá se ti, že poslední dobou ty mraky jsou na obloze častěji a déle?" Jen tak prohodila. Něco jí na tom nesedělo.
Neschovávala se proto, že by se snad bála. Spíše chtěla nejdříve zjistit kdo to je a také potrénovat plížení, proto nevylezla hned po té, co ji vlk vyzval, ale naopak se snažila k němu přiblížit nepozorovaně co nejblíže a když se jí to podařilo, nebo si alespoň myslela, že se přiblížila dostatečně, vyskočila mu na obdiv y zaútočila na něj magií, takže se pokusila ho přilepit k zemi.
"No jo! S tou magií se něco fakticky děje. Je to na nic. Co s tím budeme dělat? Ani Hati nejde vidět skrz ty mračna, co nemizí." Postěžovala si, když se jí nepodařilo vlka srazit k zemi. Magie prostě slábla úplně u každého, kdo byl schopen ji používat. Narovnala se a konečně si vlka začala prohlížet. "Lailah, a ty?" představila se.
I Laijka měla poněkud pochmurnější náladu. Přisuzovala to k mrakům, které halily povětšinou i oblohu a tak byla všude větší tma. Celkově to nebylo normální počasí. Žádná bouře netrvala tak dlouho a ta ošklivá mračna halila měsíc, který se snažil skrze ně probojovat ke svým dětem noci. Jako by mu v tom ale bránilo něco mocnějšího, nebo naopak něco tak prostého, až to bylo nechutné.
Zamračila se a procházela se touhle budovou v naději, že najde odpověď. Ale ať už se snažila, jak jenom chtěla, odpovědi se nemohla dopátrat. To ji jenom utvrzovalo, že cesta po které se chce dát je mnohem lepší variantou než ta, která ji nepřinášela žádné odpovědi.
Zaslechla tiché kroky. Ušiska měla dobré, ale v přítmí noci bylo i tak těžké odhalit pohyb. Odfrkla si hlasitě, ale hned na to se schovala za sloupem a potichu se plížila k jakémusi bodu dívajícímu se dolů.