Príspevky užívateľa

Poslouchala, jak mluvil o světě za hranicemi. Mluvil o něm tak hezky. Jako by byl svět Sola tak nádherný, až bylo třeba o něm mluvit s jakousi úctou. To ji možná trošku i překvapilo. Ne, to, že byl jaký ho popisoval, ale ta skutečnost, s jakým tńem a citem o něm hovořil. Bylo to zajímavé, fascinující. Věděla, že o jeho slovech bude přemýšlet.
Střihla uchem a našpicovala je obě na Tiama. Pozvedla hlavu: "Páni. To bych moc ráda. Ráda bych, abys mě tam jednou vzal." Usmála se na něj. "Ne, ještě jsem nebyla na slunci. Vždycky jsem se snažila mu vyhýbat, tak, jak si Hati žádá." Nechtěla skončit, jako její matka, která se Hatimu nejspíš vzepřela, když ji byla lailah i s ostatními bratry odebrána a předána Lucienovi a Mishe.
"Jsem ráda. Cítím se tady dobře. Jen mě zajímá, jaké to venku je. Výhled z domů se zdá být zajímavý."

Byla ráda, že ho vidí. A tak ani nijak neváhala s tím, aby třeba čekala. Naopak, rozběhla se k velkému černému vlku. Zastavila se až u něj. "No, jo, jsem to já. A vidím, že máš na pilno. Chceš s tím nějak pomoci?" Zeptala se ho a prohlížela si jeho pěkné a svalnaté tělo. Kdo ví, co se ji honilo hlavou. To možná znal jenom Hati. Ale stejně ve finále to bude na něm, jestli ona někdy dostane to, co by si přála. Poslední hezounek skončil jako chomáč chlupů a nic víc už po něm ani nebylo.
Teď před ní stál on. Tak tajemný, krásný a silný. Co měla ona, co by jej fascinovalo? Byla docela drobná, štíhlá. Měla jen víru.

Sem neměla mnoho otázek nebo novinek a Lailah byla ráda, že se toto smutné téma nějak nerozpytvává a tak obrátila pohled k Tiamovi. "Samozřejmě naší předešlou alfu." Ne nijak moc, ale věděla kdo to je a tak. Ale mnoho času s ní nestrávila. Možná by to měla napravit s jejich současným vůdcem, aby měla nějaké ty lepší vztahy ve společenství. Nyní jich moc nebylo. Vztahů ani kulťanů. Jenom málo vlků důvěřovalo Hatimu.
"A také naši vychovatelku." Mishu, ale aby byla upřímná, ta vlčice je sice vychovávala, ovšem moc důvěrně ji Lailah neznala. Jako by to dělala jenom proto, že musela. Jenom proto, že ji to nakázal Lucien a když zemřel i on, už o Mishe neslyšela a ani ji více neviděla. Jen Hati ví, kde je té vlčici konec.
Začala se soustředit na pachy na hranicích. Hledala, zda tady není nějaký další narušitel.

Občas tudy chodívala také. Znala zdejší místa, jak by také ne, byla členkou už docela dlouho i když jí to tak nepřipadalo. Čas však letěl a dny strávené bez své rodiny stále nabývaly a bylo jich víc a víc. Dnes byl pěkný den. Nebo spíše noc a tak se vydala na obhlídku právě nábřeží. Líbil se jí výhled.
Brzy zaznamena zvuky. Někdo se tudy pohyboval také a tak šla zjistit o koho se jedná. Kdyby to byl nějaký vetřelec, vyhnala by ho, pokud by se nesklonil před Hatim. Vetřelec to však nebyl. Jednalo se o někoho jiného, koho znala už od mala. "Adriku!" Zvolal na něj a zamávala ocasem. Rozhodla se mu vyjít vstříc. On se smýkal s položivou srnou. Byl mohutný velký a ona vždycky obdivovala.

Oba dva se zdáli v pohodě. I tak si je Lailah přeměřila pečlivě, neboť ji neunikly ty zvuky a pach krve ve vzduchu. Ale tvářili se jako by se vůbec nic nestalo, tak to zřejmě nechá být. No, zazubila se na ně a zavrtěla ocasem. "Jasně, připojím se ráda." A tak se k nim přiřadila a pokračovali dál. "Dobře, děkuji za optání. Nového? Asi nic. Už nemám koho ztratit." Zasmála se, ale ve skrytu duše ji bylo líto, že celá její rodina byla mrtvá. No, ona sama přežila a nemohla s tím dělat nic, tak jen doufala, že si je vzal Hati k sobě a oni mu tam pomáhají. "A co vy dva?"

Netrvalo dlouho a člen Kultu, Tiam se před Lajkou objevil. Zazubila se na něj v přátelském úsměvu a i ona vrtěla ocasem. Byla ráda, že vidí někoho, koho znala. Inu, ono těch kulťanů zde teď moc nebylo, takže najít někoho bylo docela i vzácnost. Nebylo tedy nic divného, že kolikrát sotva na někoho narazila. Ale dneska měla štěstí.
"Zdravíčko i tobě, Tiame." Jak se vedlo ji? "Vlastně docela dobře. Nic moc nového, ale tím, že je klid ve městě, tak je vše v pohodě." Občas ale přemýšlela, jaké to je venku za hranicemi. Z míst, odkud se dívala se jí svět jevil jako podobný tomu ve městě. Ale co se lišilo, že venku nebylo tolik budov, jestli vůbec nějaká. "Jaké to je venku?" Zeptala se Tiama náhle.

Vyskočila na kapotu vraku vedle kterého zrovna stála a pak na střechu a tam se uvelebila do pohodlného lehu. Z výšky sledovala vlka, co dělá. "Já se tady narodila, takže, jaké to je vůbec venku?" Zajímala se. "Jo a jsem Lailah a ty?" Představila se mu a když k ní zvedl hlavu, všimla si těch zvláštních očí. Co to s nimi měl?
"Hati nás vede. Chrání nás, ale samozřejmě k tomu také musíme přispět, to dá rozum." Ve skutečnosti kdo ví, jestli je chránil. Ale pravdou bylo, že o Kultu tolik vlků nevědělo, takže měli klid.

Zavrtěla ocasem a ihned se podívala na Semii, když ji k tomu ona vyzvala. "ooo, zajímavé. Čí myslíš, že to je?" Lailah lidi neznala. Jako rodačka Kultu ani nikdy nebyla mimo město. Ale živé lidi neviděla. Možná tak na bilboardech. Přiběhla k Sem a prohlížela si tu divnou atrapu lebky. Čichla k ní, ale jako kost nevoněla. Musela být umělá, ale fakt byl, že to ničemu nepřekáželo.
Ona sama se rozhlédla a potom uviděla stůl, ke kterému se rozběhla a vyskočila na něj. Jako zástupce rasy schopné neuvěřitelných atletických výkonů to zvládla docela hravě, aniž by se třeba rozplácla o hranu stolu. Když byla nahoře, začala očichávat různé předměty, které se na stole válely tak jak někomu upadly od ruk.

Továrna. Bylo to místo, které ji připomínalo smrt jejích bratrů. Ale nechtěla si tím kazit noc a tak zavrtěla hlavou a vkročila dovnitř. Stejně bylo nutné podívat se, jestli se ta havěť zase nepřemnožila, jako tehdy. Bedlivě tedy naslouchala a větřila, jestli zachytí pach zoubků. Samozřejmě tady byli cítit. Ale nebyli tak blízko a nejspíš jich nebylo moc.
Kromě pachu těchto ohavných tvorů ucítila i známý pach. Vydala se proto po stopách. Občas zaslechla nějaký ten pískot starých plechů. Někdy někde něco zarachotilo, když nějaká krysa zavadila o nějaký kus nepořádku. No, nakonec se snad i přiblížila členu jejich kultovní smečky.

Vlk nejspíše neměl náladu na to, aby s ním šla Lailah, nebo... těžko říci, ale nakonec ji zmizel v uličkách a ona se za ním nechtěla hnát, když ji ani neodpověděl. Nebyla to žádná dolézavá mrška, co by se ráda vybavovala s němým vlkem. Němý neněmý, nejspíš neměl náladu nebo tak něco. Prostě zůstala sama. No na její náladě jí to neubralo a místo toho se vydala dál do ulic.
No v jedné z nich zachytila pachy, které už poznala. Mířily k hranicím a tak se po nich pustila. Nechala se vést stopy a přemýšlela, že ji něco schází a ani neví co.
V tom její uši zachytily zvuky zápasu. Kňučení vrčení a to už i ucítila pach cizince. věděla, že Semie a Tiam a někdo další jsou blízko. Ale nespěchala. Hlavou se jí pořád honilo mnoho myšlenek. Ať už to byly vzpomínky na její rodinu, úvahy, co by měla dělat, co od ní vlastně Hati chce, přes pátrání po tom, co ji chybí.
Brzy je však zahlédla. Tedy pouze dva. Semii, Tiama, ale po cizinci nebylo vidu a ni slechu. Jediné co po něm zůstalo byl pach a pach krve vznášející se ve vzduchu.
Nerozhodilo jí to, Zavrtěla ocasem a s širokým úsměvem jim vstoupila do cesty: "Ahoj." Tušila, že se něco přihodilo, ale nechala jim prostor, třeba jí to poví sami.

"Těžko říci, ale rozhodně se liší od těch ostatních." zodpověděla řečnickou otázku. No, nevěděla, jaká je správná odpověď, ale zajímalo ji to. Asi se to však nedozví. Nevadí.
Stejně jako její společnice Sem i Laijka prohledávala skříňky a šuplíky. Našla nějaké prášky. Nejpodivnější však bylo, to, v čem byly ukryté. Takové průhledné schránky. Vždycky v takové schránce byly tak hezky naskládané. Ale k čemu, že sloužily? Lailah je ani nezkoušela rozbalit. Beztak byly hořké.
"Jasně, to je nejlepší. Ale tady zatím nic zajímavého není. Jen tahle divná semna." Za co jiného by to mohla považovat, když to vypadalo jako čočka.
"Mrknem se do jiné místnosti." Navrhla a ani nečekala na odpověď. Zamířila k operačnímu sálu. Tahle malá ordinace byla nudná. Tedy, ne přímo nudná, ale nedalo se tam nic zajímavého vzít.

Pohlédla na něj. Jestli ji tenhle vlk zabíral místo? Ani ne. Nevěděla, že je slepý i když pohled jeho očí byl zvláštní, neměla doposud příliš příležitostí poznat slepé tvory.
"O to mít strach nemusíš. V Kultu je místa dost pro každého, kdo je v milosti Hatiho." Usmála se na něj a i mrkla, aniž by měla tušení, že to on nevidí. Alespoň ji slyšel.

Vrakoviště - tohle místo bylo vždycky takové zvláštní, jako by bylo opředené tajemstvím. Lailah neznala, k čemu tyhle podivné plechové schránky sloužily. Lidi nikdy neviděla a dokonce nemluvila s nikým, kdo by je znal. Samozřejmě často přemýšlela, k čemu jsou tyto vraky dobré. Ty malé, byly podle ní jen dobré na opalování se pod svitem měsíce. Ale ty větší, ty se daly využít jako úkryt před sluncem. No, ona měla svůj úkryt, takže nepotřebovala se zaobírat tím, kde se ukrýt ve vracích.
Jak procházela kolem, všimla si někoho ležícího mezi dvěma vraky. Asi někdo z novějších členů, usoudila. Jo, viděla ho na oslavě, ale jméno neznala. "Ahoooj," pozdravila nováčka.

Pro Lajku bylo snadné na někoho zavzpomínat. Měla na koho. I když byla mlaďoučká, něco ke dvěma letům (hádám), už přišla o matku, otce a tři bratry. Měla na koho vzpomínat. Takže když se vycourala do centra, neměla to ani tak daleko od svého domova. Fakt byl, že ani Lailah neznala všechny. Možná některé od vidění, ale to byla příležitost, aby je poznala. Hodlala toho využít.
Neměla potřebu, aby jí snad někdo utěšoval. Byla se smrtí svých rodinných příslušníků smířená. Prostě se to stalo. Hati si je snad vzal k sobě, protože je potřeboval víc tam nahoře, než tady. Tak to bylo. I když pravdou bylo, že nehody se stávaly a když někdo neměl dobrej den, nebo byl slabý, dříve či později ho to skolilo. Tak to prostě bylo.
Lailah si všimhla jednoho člena, který se vydal od hostiny pryč. Sama už byla nasycená a tak se elegantně vyhoupla na tlapy a vydala se za ním.
Dohnala ho a přiřadila se po jeho boku se slovy: "Ahoj, můžu jít s tebou?"

"Hele, podívej na ten legrační pelech?" Upozornila Lailah na staré roztrhané gynekologické křeslo. Samo o sobě to vypadalo opravdu nezvykle pro Lajku. Fascinovalo ji, jak bizardní má tvar. Ale od malička byla zvyklá, že křesla se dají dobře využít jako pelech. Jenomže takový úlovek by domů dostávala velice těžko a navíc by to bylo zbytečné, protože doma měla přece vlastní křeslo. Tedy dříve patřilo jejich otci, ale protože byl on mrtvý a bratři pryč, bylo její!
"A co vlastně máš v plánu hledat ty?" Zeptala se Sem a mezi tím oběhla to bizardní křeslo.