Príspevky užívateľa

Spokojeně zavrtěla ocasem a připojila se k Tiamovi. Těšila se, že se podívá k hranici města. "Ano, hodně dlouho. Kult už ho obývá také dlouhá léta. Sice já jsem se narodila teprve nedávno, dá se říci, ale to už tady Kult dávno byl. Vlastně já ani netuším, jak dlouho je tohle místo opuštěné, co se týče původních obyvatel. Ale poskytuje nám mnoho úkrytů před Solem, takže jsme zde spokojení." mrkla na něj a pak už oba krášeli někam do dálky.

Vešla do prostoru budovy, kterou přezdívali Nemocnice. Ale ona sotva mohla tušit, k čemu takové středisko mohlo sloužit dříve lidem, tudíž co název vlastně říkal - neměla ani páru. Bylo jí to však jedno, protože to nejdůležitější zde nebyl smysl názvu, nýbrž věci, které zde mohly dvě vlčice najít. Pořád se v budovách dalo nalézt mnoho zajímavých věciček. Lailah si dělala zálusk na ostré předměty. Před časem jí totiž napadlo, že by mohla cvičit na Zoubcích právě s takovými věcičkami a tak si nějaké chtěla obstarat. V téhle budově na ně mohla zřejmě narazit.

Viděla jak se otřepal a ani se mu nedivila. Dokud Zoubky neviděla, neuměla si je představit. A aby byla upřímná, normální krysy byly mnohem hezčí. Tahle zmutovaná verze Zoubka byla zkrátka hnusná. Zabila ji bratry a ještě se snažila zabrat jejich území, čas od času. No, prostě hnusná krysa.
"To je mi líto, že rodinu nemáš. Je to... zvláštní, když jsi sám. Nevím sice jaké to je být sama od jak tě živa, ale je divné, být bez rodiny, když jsi ji měl." Pronesla na jeho větu. Možná to nebyl takový rozdíl. Možná cítil podobné pocity. "Je hezké, když máš někoho, komu na tobě záleží a kdo je ochoten tě chránit. Ale teď máš nás, takže... velkej brácha?" Mrkla na něj Lailah.
"V tom případě jsme měli štěstí, že jsme na tebe narazili, než jsi opustil náš kraj." Znělo zajímavě, místo, kde žila a nikdy nebyla za hranicemi. Jaké to tam asi je? Možná by také mohla vyrazit za hranice a podívat se jak to vypadá mimo město. To zatím viděla jenom z vyhlídky.
"Můžu jít s tebou?" Střihla ušima a nasadila vlčecí výraz, když něco chtěla.

Všechno se měnilo moc rychle. I jejich Mesiáš byl zase někdo nový. Lajka ho ani moc dobře neznala. Jediného, koho tak nějak znala z těch, co zbyli, byl Alex. No a teď poznávala nové tváře. Zajímavou Semii a tady roztomilého Tiama. Dokonce ani jejich chůvička Misha již nebyla členkou Kultu. Asi také někde pošla, kdo ví.
"Zoubek? To je taková přerostlá hnusná krysa, co jí ze zad trčí masožravá rostlina. Je velký asi jako půlroční vlče, proto je také pro vlčata tak nebezpečný." Vysvětlila Lailah svému novému kámošovi. "Tehdy se Zoubci přemnožili a my jsme proti nim museli zasáhnout, jinak by se nám na území příliš roztáhli. A při tom mí dva bratři zemřeli."
Pohlédla na šedého. "Díky, jsi milý, ale oni byli prostě slabí nebo se dostali do pasti a převaha Zoubků je dostala. Zákony přírody jsou neúprosné." Ale bylo od něj pěkné, že se snažil být milý, Lailah mu věnovala děkovný úsměv. "No, snad máš pravdu a teď jsou u Hatiho a dobře mu slouží."
Ovšem co on? "A co ty a tvá rodina? Co tě přivedlo sem?"

Zazubila se na něj: "Určitě to uvidíš. Možná budeš dozor, jednou." Vlka zajímalo, jak to vypadá. "No, nevím, jaký je ceremoniál pro dospělé vlky, ale vlčata se hážou do bazénu a byla to fakt bžunda." Možná by bylo super i zápas se zoubkem nebo něco takového, ale tohle bylo navrženo pro malá vlčata. "No, funguje to, myslíš ceremoniál? To se sejde smečka a něco se dělá." Lajka si sedla podrbala se za ouškem. "Huh, no měla jsem. Měla jsem tři bratry, ale dva byli zabiti Zoubky a jeden je nezvěstný, asi. Už jsem ho dlouho neviděla." Postavila se zase na všechny čtyři. "Jo, a matka se o nás nestarala a pak si ji vzal Hati a nás vychovával otec, ale ten už taky není mezi živými. Je to takové, no... moc rychlé, řekla bych. Docela se bojím, že můj poslední bráška je taky mrtvý."

Jak se dozvěděla, nebyl v Kultu dlouho, ale už stihl načichnout, takže vlastně skvěle zapadl. Byl to takový šedý vlk, možná něco jako Derik, ale toho už neviděla taky pěkně dlouho. Tenhle měl ale na sobě více kreseb. "Já jsem se tady narodila, takže rok to už bude." Páni, rok a asi něco navíc. Ale ona to nepočítala. Přišlo jí to prostě takové divné. Od doby co zmizel Lucien a její bratři, všechno bylo jiné. Zvykla si. Raději se zaměřila na život který zrovna probíhal, než aby se nořila do vzpomínek minulosti. "To jsi měl vidět ten ceremoniál, když jsme se s bratry stávali plnohodnotnými členy." Zazubila se na něj. "Ale určitě to také jednou zažiješ." Ona nejspíš také, až bude házet do bazénu nějaké jiné vlče Kultu.

Nakonec předstoupila před něj a posadila se. "Těší mě, Tiame." Věděla, že je z Kultu, ačkoliv ho viděla poprvé, byl Kultem cítit. Koho však už dlouho necítila, byla Vulon a její poslední bratr, který ještě žil (už zřejmě ne, ale to ona neví). Upřela na něj žluté oči. Byla noc, takže její růžové znaky zářily, ale upřímně? Zdálo se jí to, nebo zářily také slaběji? Možná se jí to jen zdálo, ovšem, necítila se tak komfortně, co se magie týkalo, jako doposud. A její znaky zřejmě s magií nesouvisely, přece však se jí zdálo, že jsou nějak zastřené. Možná kvůli zakrytému měsíci.
"No jo, ale to by ten terč byl připravený a přišel by o moment překvapení." Zazubila se na něj.
"Jsi v Kultu už dlouho?" Zajímala se. Byla zvědavá.

Zasmála se a přikývla. "Jednou ano. Věřím v to." Na druhou stranu, byla odhodlaná být dobrá. Musela být, protože už neměla nikoho, kdo by ji chránil. Trénovat se musí a co jiného by dělala, kdyby netrénovala? Jen tak se poflakovala ulicemi města? Taky není špatné, ale vždycky je lepší zapojit nějaký trénink, třeba boj se zoubkem. Taky není k zahození. Navíc, v poslední době měla dojem, že se u ní probudilo něco nového, ale ještě to neuměla popsat.
Na reakci Sem se zasmála. Tak nějak to asi vnímala podobně. "Právě, neumím si představit, co takový kněz dělá, ale zápasit se zoubky je zábavnější, než rozjímat ve sklepení." Švihla ocasem a zadívala se na oblohu. "Nezdá se ti, že poslední dobou ty mraky jsou na obloze častěji a déle?" Jen tak prohodila. Něco jí na tom nesedělo.

Neschovávala se proto, že by se snad bála. Spíše chtěla nejdříve zjistit kdo to je a také potrénovat plížení, proto nevylezla hned po té, co ji vlk vyzval, ale naopak se snažila k němu přiblížit nepozorovaně co nejblíže a když se jí to podařilo, nebo si alespoň myslela, že se přiblížila dostatečně, vyskočila mu na obdiv y zaútočila na něj magií, takže se pokusila ho přilepit k zemi.
"No jo! S tou magií se něco fakticky děje. Je to na nic. Co s tím budeme dělat? Ani Hati nejde vidět skrz ty mračna, co nemizí." Postěžovala si, když se jí nepodařilo vlka srazit k zemi. Magie prostě slábla úplně u každého, kdo byl schopen ji používat. Narovnala se a konečně si vlka začala prohlížet. "Lailah, a ty?" představila se.

I Laijka měla poněkud pochmurnější náladu. Přisuzovala to k mrakům, které halily povětšinou i oblohu a tak byla všude větší tma. Celkově to nebylo normální počasí. Žádná bouře netrvala tak dlouho a ta ošklivá mračna halila měsíc, který se snažil skrze ně probojovat ke svým dětem noci. Jako by mu v tom ale bránilo něco mocnějšího, nebo naopak něco tak prostého, až to bylo nechutné.
Zamračila se a procházela se touhle budovou v naději, že najde odpověď. Ale ať už se snažila, jak jenom chtěla, odpovědi se nemohla dopátrat. To ji jenom utvrzovalo, že cesta po které se chce dát je mnohem lepší variantou než ta, která ji nepřinášela žádné odpovědi.
Zaslechla tiché kroky. Ušiska měla dobré, ale v přítmí noci bylo i tak těžké odhalit pohyb. Odfrkla si hlasitě, ale hned na to se schovala za sloupem a potichu se plížila k jakémusi bodu dívajícímu se dolů.

"Autem ne, ale zkoušela jsem hýbat s támhle tím kontejnerem, no moc se nepohnul, ale slyšela jsem, jak skřípe ten kov. Možná když ještě potrénuji, podaří se mi ho postavit na nohy." Zasmála se. Byl to takový ten klasický na kolečkách, ale tenhle byl převrácený a kdysi to býval jejich pelech.
příkývla, co k tomu dodat? Samozřejmě už nic, jen by se opakovaly. Prostě to musejí zkusit až nebude hrozit riziko, třeba někde nad vodou. Možná v bazénech nebo někde kde natekla voda a vytvořilo se tam přírodní koupaliště, ale zároveň tam je mnoho stínů.
Pohlédla na ni a jen se ji zajiskřilo v oku, "Zřejmě se vydám touže cestou. Nedovedu si moc představit být kněz i když chápu, že je to také důležité." Jenomže aby byla upřímná, musela by být větší "blázen" aby se dala na cestu kněze.

Aby zjistila, jak velké předměty dokáže zvednout, musela by to zkusit. Ale pravdou bylo, že když to dříve zkoušela, přestala obvykle tehdy, jakmile se cítila unavená. S postupem času se její schopnosti pomalu zlepšovaly. No a když přišla o značnou část své rodiny, trénovala vlastně ještě častěji. Co jiného také mohla dělat, že jo.
Hádám, že když budu ještě trénovat, dokážu zvednout hodně, ale teď to je buď několik menších kamenů, nebo něco trochu většího. Ale jaké je mé maximum, to nevím. Přiznala. Tedy nesáhla si až na dno, aby u toho prostě omdlela. Od doby, co byla sama, už za ní nestál otec, aby ji chránil. Musela se spoléhat sama na sebe.
Můžeš to někdy zkusit, když to nebude nebezpečné. Podotkla, ale to byla věc, která byla nejspíš jasná oběma.
"Hele, už víš, co bys chtěla vykonávat za profesi?" Ona sama si tak úplně jistá nebyla, ale trochu už jasněji měla.

Na otázku, kterou ji Sem položila se Laika zamyslela. Jak by to specifikovala, "no... dokážu pohybovat předměty." Už jako malá přišla tajně na to, že dokáže pohybovat i svým vlastním tělem, ale to bylo logicky namáhavější a chtělo to prostě mnohem více cviku a trénovaní, než se skutečně pokusí o takový, zdánlivě sebevražedný čin, jako je skok s budovy.
To Semie měla také zajímavou magii. Takže se dokázala ukrýt ve stínu ještě lépe, než ostatní vlci. Znělo to jako užitečná magie. "Určitě je to super magie. Co s tím všechno děláš?" Zajímala se Lailah.

Také se jí to líbilo. Výhled odtud byl super. No výhled z těch vysokých budov musel být ještě lepší. A teď, když už neplatily žádné otcovy zákazy, neboť velké L tady už nebyl, mohla si dělat, co jen chtěla. Samozřejmě v rámci Kultu. A průzkum těch budov byla jedna z věcí, které měla v plánu a pokud to bude v doprovodu někoho dalšího, tím lépe.
Otočila hlavu na Sem. "Protože budu umět ovládat svoji magii tak dobře, že mi bude sloužit natolik, že se prostě nezabiju." Mrkla na Semeii. Moc ji toho neprozradila, ale to se nevysvětlovalo tak dobře. "Co vlastně ty umíš se svou magií?" Nějakou jistě měla.
Pak se podívala tam, kam ukázala, že je knihovna. "Aha, skvělé, někdy se na to místo musím podívat."

Tiše se uchetla. Ano, byl to fascinující pohled, to musel uznat každý, kdo se sem odvážil vylézt. Laika si však nemyslela, že tady chodil každý Kulťan. Spíš asi ne. Tohle místo bylo takové nenápadné a koho by napadlo lézt na kontejner? Inu, toho, kdo se v něčem takovém narodil to napadlo. Správně, uhodli jste. Ještě teď se musela Lailah vždycky pousmát, když si vzpomenula na to, jak se narodili. Tehdy byli čtyři. Čtyři vylčata, čtyři sourozenci. Ale nyní už zbyli jenom dva. Ona a její bratr Azrael. Jenže ani toho už pěkně dlouho neviděla.
"Úžasné, co? Jednou odtud skočím a nezabiju se!" Pronesla jako věc, která byla hotová a zřejmá. Ale jak by mohla, když Lailah neměla křídla? "A brzy spolu prozkoumáme ty vysoké budovy, co říkáš?" Už měla odvahy habaděj.