Príspevky užívateľa

Po nějaké době se opět objevila v centru města. Nebylo divu, byl tady její domov i když v tuto chvíli chudší o tři členy její rodiny. Po velkém smečkovém lovu zoubků, byla její rodina náhle menší. Dva z jejích bratru totiž padli jako oběť oněm potvorám. Laika společně s Michelle neměli štěstí a na hnízdo zoubků nenarazily. Prohledávaly starou továrnu, ale tam zoubky nenašly. O otci věděla snad jen to, že ho někde zasypala jedna z místních budov, která spadla právě ten okamžik, kdy tama procházel.
Laika už neplakala. Bylo jí to líto, ale takový život už byl a ona nyní musela spoléhat jen na sebe. Jistě, měla ještě jednoho bratra, který byl nyní její jedinou rodinou a taky ho měla ráda, jen po téhle zkušenosti si nemohla být jistá tím, že z jejího života také nezmizí. Ne, že by nevěřila jemu. Věřila, ale mohl jí ho někdo vzít, tak jako Sama a Gaba a dokonce, ač tomu odmítala pořád uvěřit, i otce. Toho neohroženého, obávaného popravčího v kultu, velkého EL.
Procházela se centrem a s očima přimhouřenýma, zahloubána do svých myšlenek, všimla si někoho na střeše autobusu. Adrik to ale nebyl. Ani Derik. Byl to někdo, koho ještě neznala. Dokonce ani Aysel to nebyla. Střihla oušky k oné neznámé a pomalými plíživými kroky se vydala k autobusu.

Už pár dní neviděla otce, tedy velkého EL a ani brášku Gabea. Byli snad ti dva někde na společné výpravě? Ale nikdy nebyli z domova na tak dlouhou dobu, alespoň ne, co si pamatovala. Bylo jí to divné. Dokonce si ani nebyla jistá, jestli se ztratili ve stejný čas nebo některý z nich zmizel dříve či později. Nicméně jí to dělalo vrásku na čele, jak úpěnlivě přemýšlela nad tím, kde jenom mohou být a proč se nevrátili, tak jako pokaždé. Totiž, měla je ráda, to ne, že ne. Bratři byli sice dost často otravní, ale i tak je milovala a nikdy by se k nim neotočila zády. Povzdechla si, protože ani jejich chůvu nemohla najít, aby se jí zeptala, kam se ti dva poděli.
A kde je Az a Sam? Ty taky dlouho neviděla, ale ne zase tak dlouho jako otce s Gabem. Chtěla někoho najít a bylo jedno koho, ale aby ji objasnil, co se děje. Měla totiž nepříjemný pocit, že se v kultu opravdu něco děje.

Poslouchala, k čemu že to ty bubáky vlastně shání, ale jak se záhy dozvěděla, nebylo to k ničemu konkrétnímu. Pokrčila obočí, pak pohodila rameny a hlavou a zazubila se na Derika. "No, vlastně jo, je to úplně fuk, když o tý bubáky stojíš, tak je prostě chceš najít, to je jasný." Uchechtla se. Jo to ona znala, když si něco umanula, chtěla to prostě uskutečnit. "Nebezpečný? To je docela možný, ale mě jen tak něco nevyděsí, víš?" Mrkla na něj. "Vlastně bys měl být rád, že jsem s tebou. Alespoň ti někdo bude krejt záda a to se vždycky hodí." Kdepák, aby ji tak odradil? To tak!

Jak už to tak vypadalo, ulevilo se mu, když to nemusel vysvětlovat. Laika se jen uchetla. Možná to je součást jeho magie a on to třeba neumí popsat. No, ať už tak či tak, vrtat se v tom nebude. Ale zaujalo ji, co, že to tady vlastně Derik hledal. "Bubáky? K čemu chceš najít bubáka?" To by ji fakticky zajímalo. Chtěl s tím snad dělat nějaký experimenty? "Můžu hledat bubáky s tebou, když mi řekneš, jak si je představuješ."

"Nemáš zač." Mrkla na něj Laika, ale to, jak to udělal by ji opravdu zajímalo. Jenže Derik o tom asi nechtěl mluvit. Když se vykrucoval, že by to bylo dlouhé na vysvětlení. "Mě by dlouhý povídání nevadilo. Pokud by tě ale ovšem nebolela tlama, haha." Zasmála se Lailah a zkoumavě si ho prohlížela. "Ale víš co? Jestli o tom nechceš mluvit, tak nevadí, se bez toho obejdu taky." Jen by mohla vypadat taky cool, že jo. No to by bráchové čubrněli, kdyby jim předvedla takový matrix. V duchu si to představila a jen se usmívala nad tou představou.
"A co máš teď v plánu?" Zeptala se ho Lailah. Co ho přivedlo zrovna sem? To by taky ráda věděla.

"Speciální tríček? Páni, to vypadalo fakt hustě!" Žasla nad tím. A jak u toho vejskal, to se mu muselo fakticky hodně líbit. Pomyslela si Laika. "Určitě mi to musíš vysvětlit. To bylo totiž tak úžasný." Někdy by se to mohlo hodit, že jo? Třeba jako uhýbací manévr v boji. Nebo na ošálení nepřítele. Dalo se to využít mnoha způsoby. Když se představil, zazubila se na něj. Byl o něcvo větší než ona, ale ona už taky nebyla tak úplně prťavá, takže ok. "Derik, fajn, to zní dobře, Deriku Šedej. Možná bych ti mohla říkat Derik Saltisimo." Zasmála se a zavrtěla oháňkou.

To, co ten šedý vlček udělal, Laika ještě neviděla. Bylo to skutečně zajímavé. Takže se s překvapením ani nesmála, ale jen pozorovala, co to ten vlček, jako, že dělá? Zavrtěla ocáskem a usmála se do široka. "Čau, Šedý, co to jako mělo být? To mě musíš naučit." Fakt to salto bylo hrozně zajímavé. Vlček byl cítit jako Kulťan, takže se nemusela ptát, odkud je, ale zase ho neznala jménem. "Já jsem Lailah Růžoproužek a ty?" zeptala se Šedého.

Našlapovala potichu, jako by se plížila ke kořisti, což vlastně byla i tak trochu pravda. Akorát její kořist nebyla míněna jako jídlo, ale jako objekt zábavy. A tak se snažila být opatrná a asi se jí to i celkem dařilo, nepozorovaně a neslyšně se k vlku přiblížit. Byl šedý a nevěděla, jestli už ho viděla. Možná ano, možná ne, ale bylo na čase ho poznat.
Za jeho zády tiše zavrčela a když se začal otáčet, protože kdo by se nepodíval, že jo, tak udělala hrozitánské "BAF!" a sledovala, co se bude dít.

Vydala se na prohlídku místa, kde se konal obřad, kdy vlčata byla uznána jako praví členové Kultu. Právě ona zde byla nedávno vhozena do bazénu naplněného krví, či co to bylo. Byla to ale velká bžunda a ona by si ten hod klíďo zopakovala. Ale tehdy to byl obřad a nebylo na to místo. Žel když došla na místo, zjistila, že bazén zel prázdnotou.
Všimla si však, že zde není sama. Byl tu i kdosi další a to se ji zamlouvalo. Vydala se k onomu vlku a snažila se být tichá a opatrná, aby mohla toho vlka překvapit.

I Laika se podívala nahoru k nebi. Zdálo se ji, že je světlejší. Ne, tak jako uprostřed noci, jak bývá zvykem být. Nejspíše se blížilo ráno. Přikývla na souhlas a zavrtěla ocáskem. "To rozhodně nechceme! Ještě by nám vypálilo očička." Na to si musí vlci noci dávat pozor, že? Těšila se na prohlídku této části města. A tak netrpělivě popošla kupředu směrem, kterým původně šli, než zaslechli šramot toho potkana. "Skvělé." Jestli se podělí, to ještě nevěděla, ale určitě si někdo z nich bude chtít s její hračkou hrát, to bylo jasné. Sourozenci milovali nové věci a obzvláště když to bylo něco, co bylo kdysi živé a dalo se to cupovat.
Střihla ouškem, když mluvil o matce. "Myslela si snad, že je vyjímkou? Nikdo není vyjímkou, že ne?" Nelíbilo se, si, že její máma něčeho zneužila, ale co s tím mohla ona dělat? "Nemůžou si teď o nás s bratry ostatní myslet, že také zneužijeme pravidla, když je zneužila ona?"

Houpala se na hadru a zvesela si chvilkama vrčela a když se ji podařilo se dostat do blízkosti jeho velkého krku, tak se i odrazila od něj tlapkou. Ani ji nenapadlo, že by se měla téhle skvělé společnosti jen tak vzdát. Otázka ji překvapila, ale spíš v tom smyslu, že si nebyla jistá, zda-li by měla někomu říkat, kde bydlí. Tak odpověděla jen stručně a obecně: "V centru." Ale nehodlala se vzdát téhle přetahované.

Byla hrdá na to, že tu hadru skutečně dokázala najít. Nejdříve se totiž zdálo, že ji nenajde a asi by ji ani nenašla, kdyby se držela první cesty k cíli. Ta by ji totiž svedla někam pryč. Ale protože Lailah nebyla hloupá, nýbrž velmi chytrá, našla si lepší cestu, ač se ta zdála nepravděpodobná, tak to byla právě ta správná cesta.
Zavrtěla ocáskem a hadýrku nepouštěla. Byla nadšená, že ji Adrik pochválil a těšilo jí to, stejně jako samotný úspěch z toho, že ji fakt našla.
"To se mi stává, když mě bráškové nebo cokoliv naštve." Vysvětlila mu. Ano, stačilo se naštvat a věci kolem ní létaly. Ale v posledních dnech se snažila to cílit. Však i otec přemýšlel, kdo oškubal tapety u stropu v jejich bytě.
Pak se s ní začal Alex přetahovat o hadru a Lailah zase zavrtěla ocáskem a přitom, když ji zvedl, zavrčela a vypadal asi dost legračně, jak se tak škubala zahryznutá do hadry a vrčela jak malý tasmánský čertík. Ale protože to byla jen hra, tak v tom nebyl žádný vztek ale jen čirá rozjařenost.

Zdálo se to jako skvělý nápad a zřejmě to i skvělý nápad byl, protože jakmile se Laika zaměřila na pach černého vlka, tedy přesněji na otisky, které na zemi zanechal, ke svému cíli dorazila rychleji, než když jenom tak bloudila kolem a dívala se očima. Pochopila tedy, že je výhodnější se spoléhat na čich, než na zrak.
Dorazila k popelnici, ale ouha. Hadr neviděla ani teď. Zamracmčila se a přemýšlela. Popelnici obešla tam a zase zpátky, pěkně dokola. Sedla si na zadek a Finska dál. Pak se rozhodla hledat uvnitř, jenže navrch nedosáhla. Opřela se do válce popelnice, ovšem její váha ještě nebyla tak závratná, aby popelnici převrátila.
Zkusila to jednou, dvakrát a nic. Tak se naštvala a zavrčela na popelnici. Její zloba vzrostla tak, až se popelnice zakymácela a nakonec spadla díky její magii. Lailah zastříhala ušima a odklopit víko už bylo snadné.
Vlezla do nádoby na odpad a hadru vytáhla. Jestli si Alex myslel, že mazačka, co v kontejneru vyrůstala do popelnice nevleze, tak se mýlil. Vítězně s hadrou přiběhla k vlků a zatřepala s ní.

Celou dobu byla napjatá jako strunka a tak moc toužila už oči otevřít, ale byla čestná a poctivá a tak vytrvala s největší trpělivostí, jaké mohla jako malé vlče dosáhnout a skutečně jenom napínala zbylé smysly. Slyšela jak se pohybuje. Jak občas zaskřípe jeho dráp o dlažební kostky. Cítila jeho pach, který z určitého směru k ní přicházel. Nebylo to přesné, protože neměla tolik praxe v tom, ale vnímala to a dokázala se soustředit. Slyšela i kov, těžko však říci, jestli si dala dvě a dvě dohromady. V tuto chvíli jenom nasávala zvuky a pachy. Ucítila závan ztuchliny, ale ten mohl přijít odkudkoliv. A když konečně se ozval hlas černého vlka, s nadšením otevřela oči a rozhlédla se.
Nemohlo to být nijak daleko, ale to neznamenalo, že by hnedka věděla, kde onen hadr je. Rozhodně nebyl vidět. Takže byl dobře schovaný. Lailah nejdříve využila zrak, který měla doteď upozadněný. Takže se vydala pátrat po prostoru, kde byli očima. Dívala se tam a potom zase jinam. Prozkoumávala schody a obrubníky ale zároveň i čichala. Nikde nic. Pak ji to došlo! "Aha!" Cílem, jak najít hadru nebylo hledat hadru! Ta byla schovaná a dost možná i dobře, protože ji necítila. Přiběhla k Alexeiovi a očichala si jeho tlapy. Ten se totiž už zase rozvaloval na chodníku. "Najdu tu hadru díky tvým nohám!" Sdělila mu tu úžasnou myšlenku, na kterou přišla a jala se stopovat Alexeie podle pachu jeho tlap a otisků, které zanechal na zemi po níž kráčel.

AKCE: útok Zoubků

Vydali se na průzkum. Měly prlnit zvláštní misi na kterou se Lailah vážně moc těšila. O Zoubcích už slyšela, ale nikdy pořádně žádného neviděla. Asi měla štěstí, jinak by si jistojistě zkusil na mladičkou vlčku zaútočit. Posledná dobou totiž Zoubci byli obvzáště dotěrní a odvážní. Tak, že to začalo vlky z Kultu ohrožovat a muselo se s tím něco udělat. Dřív, než přijdou členové Kultu k úhoně. A v jedné z těchto pátracích skupinek byla i Lailah. Měla s sebou jejich chůvu a byla nadšená dvojnásob, protože si s ní bude moci taky popovídat o samotě v klidu. Tedy relativně v klidu. Kdo ví na co kde a kdy narazí, že ano?
Ale jak na potvoru, nevěděla, co by se ji zeptala. Možná snad, jestli: "Už jsi se s nějakým Zoubkem setkala?" Chtěla vědět, jestli má alespoň její chůva zkušenosti s těmi hlodavci.
Dneska se rozhodly začít tady, ve staré továrně. Tady by totiž mohli mít Zoubci dostatečný klid na to, aby zde založili kolonii nebo takové Zoubčí hnízdo. Ale budou tady? To se teprve ukáže.