Príspevky užívateľa

,,Uf, to jsem si oddechl." Také se drobně zasmál. Vždycky byl rád, když narazil na někoho, komu ty jeho keci přišly vtipné. Jemu vtipné tedy rozhodně přišly. Na její konstatování souhlasně přikývl. Souhlasím, měli jsme vlastně i docela štěstí, že ta skalní stěna není víc nestabilní." Přiznal.
,,Počkej, zkusím to trochu napravit." Prohlásil, když mu Seraphina přiznala, že jí je zima. Možná by neměl takhle plítvat drahocenou energií, ale copak mohl dovolit, aby tady jeho zachránkyně mrzla? To určitě ne. Vytákl se tedy do narovnaného sedu a zavřel oči. Pomalu roztáhl jedno ze svých křídel, aby jím alespoň částečně zabránil větru pronikat dobnitř a začal pomalu velmi zhluboka dýchat. Jakoby se jeho plíce staly vaky, kterými se snažil rozdmíchat pohasinající uhlíky v peci. Chvíli to trvalo, a jelikož se opět příliž nezamyslel nad tím, že by své počínání měl nejprve vysvětlit, mohlo to vlčici asi i připadat velmi zvláštní, ale nakonec se malý prostor jeskyně zkutečně začal pomaličku oteplovat, jak z Lana začalo sálat teplo. Nikdy by ho nenapadlo, že by svojí schopnost využíval takto, jako kamna. Jeho očitel se jistě musel obracet ve svém hrobě, ale jemu to bylo v ten moment jedno. Dělalo mu radost svou schopnost zase použít, obzvláště k dobrým úmyslům. Vždy když toto dělal, přemýšlel jestli toto nebyl původ jejich rodiné magie.
Když zhodnotil, že to by alespoň pro menší zahřátí mohlo stačit, otevřel zase oči na na Seraphinu se usmál. ,,Je to takhle lepší?"

Drobně se pousmál. ,,To bude velmi zajímavý hrdinský příběh. Ale když už budeš ostatním popisovat, jak jsi mě musela zachraňovat, můžu tě požadat o laskavost? Můžeš trochu zveličit tenhle vitr třeba na... Tornado? Alespoň menší." Navrhl s šibalským úsměvem. Pomalu se dostaval zpět do své kůže a nemohl si odpustit drobné dloubnutí do sebe sama.
,,Snad se to brzy přežene. Ne že by mi vadila tvoje společnost, ale být někde uvědněný proti tvé vůli není zrovna moje oblíbená odpolední aktivita." Pokračoval v pokusu o držení atmosféry alespoň trochu nad vodou. Mohly na tom přeci jen být o mnohem hůře, nemělo smysl klesat na mysli.
Jak jí tak pozoroval se schovat do svých křidel, také pocítil, jak se studený výtr prodírá skrz jeho huňatou srst. Oklepal se, aby jí zase trochu načechral a otočil se tváří k Seraphině. ,,Je ti zima?" Zeptal se.

Úsměv jí oplatil, ale stejně se cítil trochu provinile. ,,Jo, to asi jo." Také by pochopitelně pomohl, kdyby byli jejich místa prohozená, ale věděl, že ne každý by to udělal. Okamžitě však zpozorněl, když vlčice sykla bolestí. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se hned a natáhl krk, aby mohl zpatřit, jak vážné její zranění bylo.
Na otázku drobně zavrtěl hlavou. ,,Jsem jen trochu potlučený, nic co by trocha času nezpravila." Odmávl své bolavé rameno a spiše se věnoval Seraphině. ,,Narazila jsi kvůli tomu větru na něco ostrého?" Zeptal se.
Otožil potom pohled k vychodu a povzdechl si. ,,Opravdu nemilí to výtr... Odkud se asi tak náhle vzal? Než jsem sem došel tak skoro ani nefouklo..." Zamumlal.

Na její moudro souhlasně přikývl. Jeho tento fakt nikdy příliž netrápil. Když se chtěl proletět, stále mohl, jen ve vzduchu nezvládl predvadět zádné triky ani nebyl kdovíjak rychlí. A to byli věci, se kterými se dovedl snadno smířit.
S pobaveným úsměvem pozoroval a naslouchal jejím poryvům myšlenek. Při zmíňce o blaznovy se drobně zasmál a šibalsky po ní mrkl. ,,Možná." Popíchl jí, ale ještě jí nechal chvíli premýšlet. Lesklé kameny... To už by nemuselo být zase tak daleko od pravdy, i když s velkou oklikou. Nad dalším návrhem se vsak jen znovu lehce pousmál. Následně se nad jejím návrhem taktéž zasmál. ,,Dobrá, dobrá. Tak já ti dám malou nápovědu, dobře?" Usmál se a začal ve svých tažkách něco hledat. Nejprve před něj položil jeden ze svých kamenů. Stejně jako ostatní, i tento měl nezvyklou zrzavou barvu, čímž napovídal o svém vysokém obsahu jedné pro jeho řemeslo důležitého materiálu. ,,Dalo by se říct, že to jsou "kouzelné" kameny." Pousmál se, zatím co stále něco ve své brašně hledal. Už to byla doba, co jí vytáhl naposledy... Trochu ho to i mrzelo, ale nebyl důvod jí používat. ,,Zbírám je, protože tady v Norestu nejsou zase tak běžné. Pro mě jsou speciální, protože z nich můžu vyrobit například tohle." Pousmál se, když vedle kamene položil svojí krátkou zdobenou dýku. Nejednalo se o zbraň do boje, nybrž o nastroj pro kováře jakým byl on naprosto zasadní, ale jinou zbraň sebou momentálně neměl. Pohlédl na Autumn se zvědavostí v očích. Tak co? Už to je trochu zajímavější? Pomyslel si s deobným, žertovním usměvem.

Zděšeně začal hrabat předníma packama po holém výklenku ve snaze se čehokoliv zachytit. Na holé skále to však bylo těžší, než na běžném povzchu a Lan si ani nechtěl představit, co by se stalo, kdyby mu vlčice opět nepřispěchala na pomoc. I kdyby mu svými zuby prokousla kůži na zátilku, bylo by mu to jedno, hlavně když se dostane nahoru.
A jakmile ho tam zkutečně vytáhla, málem se mu podlomili nohy. S ocasem mezi nohama se roztřeseně naposledy ohlédl, než rychle následoval vlčici do jeskyně, kde sebou vycerpaně plácl na zem.
Zvedl k vlčici pohled, aby jí mohl poděkovat, ale než vůbec otevřel tlamu, ona se začala smát. A on po chvilce zmatení se k ní trochu unaveně přidal. Ten pocit úlevy, že byli alespoň v častečném bezpečí mu na chvíli uplně zamotal hlavu. ,,Děkuju... Zachránila jsi mě. Nevím co bych si bez tvojí pomoci počal." Vyslovil konečně své díky. Při následně zmíňce o větru vyhlédl na chvíli ven a povzdechl si. Tohle byla čistě jeho chyba, že tu teď oba uvízli... ,,Omlouvám se... Nebýt mě, nemusela by jsi tu teď trčet." Cítil se trochu provinile, kdyby lépe odhadl počasí, nebo kdyby jen nechal tuhle propast být, nic z toho by se nestalo.
,,Moc rád tě poznávám Seraphino, na vlka který se pro naprostého cizince vrhne do propasti se nenaráží často." Pokusil se trochu vyrovnat její veselejší náladě a usmál se. ,,Jsem Lan." Představil se, jak už bylo jeho zvykem, pouze jeho přezdívkou. Ani nevěděl, jestli se v norestu, krom jeho dvou souputníků, nachází někdo, kdo jeho jméno znal celé.

Oddechl si, když se mu vlčice po chvíli ozvala. Netušil, co by jinak dělal. S nervózním vyrazem ve tváři se také začal rozhlížet kolem. Možná se mu to jen zdálo, ale připadalo mu, že se ten vítr ostupně zhoršuje. Tohle bylo opravdu nebezpečné místo... Zoufale pohlédl nahoru, ale neviděl jedinou bezpečnou cestu, kterou by se mihly dostat zpatky nahoru. A opačná cesta nepřipadala v úvahu... I když, možná ano...
Při zaznění vlčina hlasu nejprve zmateně pohlédl na ní a pak čumákem sklouzl dolů. Naklonit se přes okraj římsy, na které stál bylo trochu děsivé a nedovedl se vyklonit dostatečně, aby mohl zpatřit jeskyni, o které mluvila. Musel jí prostě důvěřovat. Ale tak, to ona se vrhla do propasti, aby pomohla náhodnému vlkovy kterého nikdy předtím nepotkala. Neměl důvod jí nevěřit. ,,To zní jako dobrý nápad... Na tom větru nemůžeme zůstat dlouho." Souhlasil. ,,Dobře... Hlavně buď ale opatrná." Zamumlal a střetl se s ní pohledem. I když se za to cítil trochu provinile, byl rád že v tom není sám. Netušil, co by jinak udělal... Nebyl v krizových situacích obzvláště dobrý, o to víc obdivoval vlčinu odvahu a to, že očividně věděla co dělá. Protože on nevěděl.
S vypětím pozoroval vlčin skok. Pokoušel se vyklonit aby viděl dolů aniž by ho vitr nestrhk dolů, až se opět ozvalo jeho naražené rameno.
,,Dobře..." Zhluboka se nadechl a nasměrival pohled k římse, na které ještě před chvílí stála. To zvládneš... Čeká na tebe Bath... Pomyslel si a při myšlenkách na svojí malou sestřičky skočil. Se skalou po po boku a silným větrem se s křídly manipulovalo špatně, ale nakonec se na plošinku jen tak tak dostal. Jedna zadní noha mu sjela po okraji, ale naštěstí ho to příliž nevychílilo, jen zatnul zuby bolestí když se ozvali jeho potlučeniny. Plošinka naštěstí držela a Lan se začal pomalu otáčet. Vyhledal pohledem jeho zachránkyni a opět se s ní střetl pohledem. Ani netušil proč, ale pohled do něčí tváře mu dodával trochu odvahy.
Když to zvládla ona, zvladneš to taky. Dodal si odvahu, změřil si pohledem kam potřebuje skočit a po chviličce už zkákal znovu. Tentokrát byla plošina o kousek dál a tak i když predtími dopadl tam, kam měl, pro zbytek těla mu kousek chyběl a tak mu zadní rychle zklouzly dolů.

Přitiskl se co nejvíc ke skále to jen dovedl. Srdce mu divoce bušilo a v uších tepalo. I přes tu prudkou ránu, kterou předtím schytal však stěží v ten moment cítil nějakou bolest. S očima stále vytřeštěnýma šokem a hrůzou se začal zoufale rozhlížet po okolí. Létat určitě nemohl... To bylo příliž nebezpečné. Jenže co jiného měl dělat?! Jak se od tamtud měl dostat?
Přes hvizd větru se k němu stěží donesly... Slova? Rychle vzhlédl nahoru, k místu odkud se pred chvílí zřítil, a s obrovskou úlevou tam zpatřil černobílou siluetu vlčice. Byl tak rád, že tam někoho vidí. Doufal, že mu nějak pomůže.
,,D-dobře..." Zamumlal stále trochu otřeseně z toho celého incidentu a pokusil se víc přitisknout ke stěně srázu. ,,Hlavně buď opatrná..!" Dodal po chvíli, kdy se mu podařilo pozbírat trochu té mužnosti, co v něm ještě zbyla. I když chtěl co nejrychleji odtamtud, neodpustil by si kdyby se vlčici něco stalo protože on nebyl dost opatrný...
S vypětím pozoroval, o co se vlčice snaží a zděšeně zalapal po dechu, když se ji pod tlapkami kus skály ulomil. Udělal krok vpřed a slabě roztáhl křídla, i když si ani sám nebyl jistý tím o co se vlastně snaží. Ale to bylo vše co zmohl, jelikož jeho kousek římsy v těch mistech končil a v momentě, co s křídli i jen drobně pohl, mu celým ramenem vystřelila bolest. Pravděpodobně z predchozího narazu.
Měl svázané tlapky... Nemohl nijak pomoct. Mohl jen pozorovat jak se vlčici nakonec podařilo vyškrábat na podobnou římsu, na jaké zkončil uvězněný on. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se starostlivě.

Když naposledy tyto končiny procházel, neměl příliž času na nějaké větší zastavování, přeci jen se snažil někoho najít. Ale toto místo mu v hlavě uvízlo a tak se k němu teď rozhodl vrátit. Takováto mista ho vždy přitahovala. I když neměl nářadí ani tlapky navíc pro jakoukoliv extrakci nerostů, vždy se na takovém slibném místě musel zastavit. Možná se jednalo o jistou nostalgii. Ale znalost, kde se nachází trocha toho kovu se vždy hodila. A kdyby nalezl i pár uvolněných kamenů, no to by byla krása. Na chvíli si však stejně povzdechl a zarazil se. Bylo tohle jeho hledání vůbec k něčemu? Asi sám netušil jestli ještě někdy bude zase kovat...
Zavrtěním hlavou rychle setřásl chmurné myšlenky. Zkontrolovat to tu ničemu nevadilo. Naklonil se nad strž a pohlédl dolů. Rychle si obhlédl situaci, když v tom ho do tváře udeřil silný poryv studeného větru. Lan se oklepal a o krok ucouvl, připadalo mu jako by ho po tváři švilhly tisíce drobných ledových krystalků... Takový výtr nebyl zrovna ideální, ale Lan usoudil že se nejedná ani o nepřekonatelnou bariéru. Když bude při sestrupu opatrný, měl by jistě všechno zvládnout.
Možná trochu přecenil své letecké schopnosti, a možná si také neuvědomil, že předchozí poryv větru byl pouhou předzvěstí něčeho větřího. Ať už to bylo jakkoliv, bylo pozdě se zastavit. Lan roztáhl křídla a pár svyžnými kroky překročil hranu propasti. Stěží však stihl dvakrát mávnout širokými křídly, když do něj ze strany udeřil další, mnohem silnější, poryv větru. Překvapeně se pokusil útok tak mocného elementu vyrovnat, ale to už s ním vychr praštil o kamenou stěnu. Lan překvapeně vykřikl a než se vzpamatoval, sjel po příkré stěně strže o pěkný kus níž. Chtěl znovu roztáhnout křídla aby zabránil jinak nevyhnutelnému pádu, ale jako na povel ho akorát další vychr přimáčkl opět ke stěně. Pravděpodobně by ho čekal dlouhý pát s bolestivým zakončením, kdyby se mu drápy nepodařilo zachytit za úzkou římsu...

Pousmál se. Autumn by se musela hodně snažit, aby se ho jakkoliv dotkla. Navíc, co by se zlobil? Byla to celkem racionální dedukce. Jeho brašky působili na pohled jistě těžce, a i byli, jen Lan na ně byl už tak zvyklí, že jejich váhu ztěží postřehl. Pokrčil rameny, na tváři stále úsměv. ,,Určitě tomu nepomáhají, ale i bez nich nejsem kdoví jak skvělí letec. Ale nosím je sebou rád, trochu mě drží na uzdě." Zažertoval, i když mu v ten moment úplně nedošlo, že vlčice zřejmě nepochopí, co tím měl na mysli.
Povzdechl si, ale chtěl být k Autumn upřímný. ,,Úplně zábava to není." Pokýval tedy pomalu hlavou. Rozhodně ale nechtěl do této diskuze sklouzávat ještě hlouběji, a tak byl rády když mu sama Autumn nabýdla východisko. ,,Ale... Notak, jaká čest? Jenom žvaním co mi příjde na mysl." Zasmál se, ale její v podstatě pochvala ho stejně trochu zaskočila. V dobrém slova smyslu. Nečekal ji, ale potěšila ho. ,,To já jsem poctěn, že jsem na tebe mohl narazit." Zazubil se, když její slova otočil zpět na ní.
Už jen ten zvědoví pohled bylo něco, co Lan dobře znal. Drobně se pousmál, obsah jeho brašen nebyl žádné tajemství. ,,Asi tě zklamu ale nic moc zajímavého. Jen materiály co najdu na svých toulkách." Pousmál se ale aby i jen trochu ukojil její zvědavost, čumákem jednu z brašen otevrel, jen aby odhalil, že se celou dobu tahá s kamením. ,,Pár šutrů, nuda že?" Ušklíbl se. Věděl že pro většinu vlků v tento okamžit začne vypadat jako blázen, a tak byl trochu zvědaví, jak se zatváří Autumn. Měl v plánu jí to když tak trochu více vysvětlit, ale chtěl se nejdřív trochu pobavit nad její reakcí.

Nechal Autumn si ho obejít a pousmál se. Opravdu to bylo tak neuvěřitelné? ,,No jo, jsem celkem těžkopádný letec. Žádné obraty a přemety ze mě nedostaneš. Stačí silnější výtr a jsem skoro nepoužitelný." Zasmál se. Nebral to jako kdovíjaký hendykep. S tím, jak sebou neustále nosil brašny plné těžkého materiálu by pravděpodobně stejně zrovna moc dobře létat nemohl.
Šťasně se usmál, když z jejích ust zaslechl smích. Možná jen drobný, ale byl tam. A to Lanovy stačilo pro to být sám šťastný. Přivádět ostatním radost... Copak mohlo být něco lepšího? ,,To by jsi určitě měla, ale bez boje se nevzdám." Zasmál se. Vypadalo to, že tahle nervózní vlčice na svojí nervozitu na chvíli zapoměla, a to ho velmi těšilo. Už to nějaká ta chvíle byla, co takhle žertovně mohl s někým mluvit, a to si nenechal ujít. ,,Ha, to víš že ne! Budu kopat a křičet!" Ušklíbk se a hravě na Autumn vyplázl jazyk. Jako pro podporu svých slov i hravě mavl prední padnou do vzduchu.
Když však to veselí z jejího hlasu vyprchalo, i on se zastavil. Kdyby věděl, že tahle jeho slova tu veselou atmosféru prekazí, nekdy by je nevyřkl, ale teď už to zpátky vratit nešlo. I tak si ale zachoval úsměv. ,,Nemusíš se bát, tak osamělý zase nejsem." Pokusil se jí uklidnit. ,,Občas se potkávám se svojí sestrou, a jindy narazím na fajn vlka, s kým si jde popovidat. Jako třeba s tebou." Vysvětlil. Samozřejmě tu pak byla většina ostatních dní, kdy se citil sám. A že jich bylo. Lan nebyl na samotu stavěný ale zaroveň se nedovedl přimět k tomu si nějakou tu společnost v podobě smečky najít. Bylo to složité, o to víc si ale vážil vlků jako Autumn. Pokrčil rameny, nechtěl aby kvůli němu byla smutná. ,,Někdy, trochu. Ale dá se to. Neni to Tak příšerný. Mám alespoň čas si pořádně protřídit myšlenky."

,,Na sto procent." Souhlasně přikývl. ,,Už jsem přeci jen pár vlků učit se létat viděl." Poukázal, jakoby se snažil potvrdit, že ví o čem mluví. Viděl tu nesmělost na její tváři i jí zaslechl v jejím hlase, chtěl jí trochu podpořit, aby o sobě tolik nepochybovala. Rozhodně ale nelhal, jen možná trochu zvelečil svojí reakci, jak to i kdysy dělával.
Souhlasně přikývl a posadil se do trávy. ,,Věř mi, málo kdo se trápí s něčím, s čím se nikdo před ním a nikdo po něm netrápil. Nikdo nemůže být ve všem hned dokonalý, všichni chybujeme a všem nám něco nejde." Ubezpečil jí, ale chápal jak se cítí. Je těžké uvažovat logicky, když má jeden strach nebo obavy. Nad jejími dalšími slovami se pak drobně pousmál. ,,Jo, to je málo co. Ale většina věcí nakonci stojí za to."
V tichosti si vyslechl její slova díků a nemohl jinak, než se znovu usmát. Až ho z tohoto počinu začínali bolet tváře. Ale byl rád, že jí trochu pomohl. ,,To nestojí za řeč. Ale i já děkuju, už dlouho jsem si tak hezky nepopovídal." Zavrtěl dliuhým ohonem. ,,Až tak nastane, dáme si spolu vzdušný zápas. Určitě mě hravě porazíš, v letu jsem příšerný." Zazubil se. Netušil jestli jeho vtipkování se pro takovou chvíli úplně hodilo, ale to byla jedna z věcí, ve kterých byl krátký. Ne vždy úplně věděl, kdy je nejlepší tuhle čilou osobnost trochu zklidnit. Ale nemyslel to zle, naopak doufal, že s takto uvolňenou atmosférou se trochu více uvolní i samotná Autumn.

Když zaznamenal změnu jejího výrazu, trochu se zájmem zbystřil. Tohle už mu nepřišlo tak strojené jako predtím, coz ho upřimně prekvapilo. Většina smeček nemá moc v lasce, když cizinci strkají nos do jejich zaležitostí. Vyslechl si ale její vyprávění o tom jejich Hatim.
Takže bůh? Zajímalo ho, jak to funguje, ale bohužel pro vlčici asi jinak, než by si přála. Sám si nebyl plně jistý, jestli vůbec v nějakou vyšší moc věřil, natož proč by měl věřit zrovna v někoho, o kom stěží uslyšel. Nikomu jeho výru nebral, ale on na to moc nebyl. Měl ale naštěstí dost koleček v tom jeho přihlouplém mozečku na to, aby vlčici hned neodmítl, ale ne dost na to, aby jakkoliv lhal. ,,To zní zajímavě... Popravně, nikdy predtím jsem o vyšší moci moc nepřemýšlel. Jak jsi se k víře dostala ty?" Optal se. Možná né úplně nejchytřejší věc co přiznavat, ale to už byl prostě on. I když tam předtím byl naznak nebezpečí, ten teď pominul tak proč být až příliž opatrný že?
Netušil, jestli si prál bydlet ve městě, zatím vůbec netušil jestli a ke které smečce by se měl připojit. Každý mu akorat říkal: ,,k těm ne, ti jsou nebezpeční! Pojď k nám!" Trochu ho tohle pretahování mátlo. Alespoň že Omara ještě nezačala na zbylé smečky hazet špínu jak to dělaly ostatní. Když byla ale reč přetočená na něj, úsměv mu přeci jen z tváře zmizel. I když už to byla nějaká ta doba, Lancelot se s tím stále stoprocentně nesmířil. ,,Nevím, jestli o tom chci moc mluvit... Byli jsme napadeni a no..." Přiznal a uši přitom přitiskl k hlavě. Věděl, že když o tom začne mluvit více, akorát zkazí sobě i vlčici naladu, a to nechtěl.

V tomhle případě byl Lancelot celkem nevědomí tomu, že by jeho úsměv mohl mít opačný vliv, než chtěl. Rozhodně nechtěl vlčici rozhňevat, ale nedocházelo mu, jak usměv může působit i otravně. Mlčky naslouchal jejím slovům, ale napovrchu to působilo, že ho varování, nebo snad výhružka, nijak nevyděsila. Pořád se tvářil klidně, i když uvnitř to začínalo vřít mírnými obavami. Jak začátečnická chyba? Nakráčet tak blízko k hranicím nějaké smečky, a on jí přesto udělal. Držel se ale klidný. Musel najít cestu z této šlamastyky a to v panice půjde těžko.
Přesto ale jistá poslední slova v něm vzbudila špetku zvědavosti. ,,Hatimu?" Rozhodl se risknout menší optání. Snad tím vlčici víc nepopudí.
Ta náhlá změna nálady vysokého vlčka rozhodila upřímně více, než předchozí nepříjemnost. Kdyby měl někde v hlavě nějaký majáček, určitě by mu teď rudě blikal a houkal. Takové chování mohlo mít jen velmi málo odůvodnění, a ani jedno se mu příliž nezamlouvalo. Stále však držel téměř identickou tvář, i když se mu prve z překvapení trochu povytáhlo obočí. ,,Jestli myslíš... Mohu ale odejít alespoň o kus dál, abych se nenacházel v tak bezprostřední blízkosti." Navrhl. Teď nastávala důležitá otázka. Lhát, nebo říci pravdu. Přiznat, že je sám se Lanovy úplně nelíbilo, ale neměl rád lži. Nikdy v nich nebyl moc dobrý, a aby ho Omara přichytila při lži by mohlo být ještě horší. ,,Měl jsem..." Řekl tedy upřímně.

Nastražil se zájmem uši. Rytíř? Netušil, že v těchto končinách existovala kultura, která by toto slovo používala. Rychle si vlka přejel zkoumavým pohledem. Jak moc se asi lišì jejich pohledy na to, co by rytíř něl dovést? Pomyslel si, bylo by bláhové si myslet, že to co znal on, kdo do těchto míst prišel z daleka, bude mít stejný pohled jako vlci zde. Ale zaujalo ho to. ,,Vážně? To musí být spoustu práce a důvěry, že ti svěří takovou činost. Gratuluji." Pokýval s úsměvem hlavou. Vlk na tento fakt působil hrdě, lehké pohlazení po echu snad neuškodí. ,,Ale pořád nechápu ci to má společného s tímto místem."
Nad vodním blbnutím se zasmál, rozhodně by ho nenapadlo že tu bude takto dovádět s naprostým cizincem. Ale nestěžoval si, každý přátelský vlk byl příjemným zpestřením jeho toulek. Přibřel před vodní sprškou oči a taktéž se zasmál. ,,Možná nejsou dobrým štítem, zato jsou skvělou zbraní!" Prohlásil a křídlem nabral vodu, kterou pak po Enkiduovy všechno mrštil.

Lancelot nebyl hloupý, všiml si jistého napětí ve vlčině hlasu. Snažil se však na to nereagovat a vše vyřešit v klidu a míru. Netušil, zda vlčici nějak popudil on, a nebo někdo před ním, počítal ale s první možnosti a rychle si v hlavě projel všechny možnosti. Ze tváře mu vsak nemizel úsměv a při jejích slovech dokonce drobně zavrtěl ocasem, jako by si jejího pretvařování vůbec nevšiml.
Pousmál se. ,,Všude je na co se dívat." Zavrtěl nesouhlasně hlavou a pohled se mu otočil na chvíli zpět k řece. Neměl prozatím v plánu se k nikomu přidávat, ale odmítnout už tak trochu podrážděnou vlčici by nebyl jistě dobrý nápad. ,,To věřím, kdyby to bylo snadné, smečka by nebyla v bezpečí." Pokýval souhlasně hlavou. Bezpečí. To bylo pro Lana nejdůležitější o toho osudového momentu.
Normálně by na její zmíňku o troufalosti něco v zertu namítl, ale nez stihl na cokoliv prijít, vlčice pokračovala a jemu tak došlo, proč je zřejmě tak naježená. Otočil pohled k městu, které se ryčilo proti proudu řeky jako temná postava a upřímně a trochu překvapeně, bez žádného úsměvu, promluvil. ,,To jsem tak blízko hranic? Ou, to se velice omlouvám, myslel jsem že začínají blíže k těm zvláštním budovám." Poté otočil pohled zpět na vlčici. Netušil zkutečně, jak blízko hranic může být a byl jí vlastně i vděčný za takovéhle varování. Mohla ho také varovat jejími zuby a i když by se jí pravděpodobně bez větších potíží ubránil, bez zranění z obou stran by se to jistě neobešlo. A to si on jakožto tulák nemohl dovolit, kdo by se tu o něj taky postaral? ,,Mám odejít?" Zeptal se ale klidně, nervozita v takové situaci nijak nepomůže.