Príspevky užívateľa

Při její odpovědi stáhl posmutněle uši. Nemusela toho říct moc, aby Lan najednou pochopil, proč je taková jaká je. Nepotřeboval znát detaily a rozhodně se na ně nechtěl ptát. V očích se mu na chvíli zaleskla lítost, než odvrátil pohled zase ven, do bouřky. Lítost nikomu nepomůže a Amy nevypadala jako někdo, kdo o ní stál. Nemohl je dva porovnat, ale on o ní rozhodně nestál, akorát mu připomínala bolestivé vzpomínky. Rozhodl se tedy zaměřit na to pozitivní. ,,To jsi měla štěstí, že jsi natrefila na ty správné. Také bych je asi jednou chtěl vidět, alespoň z dálky." Přiznal s drobným úsměvem.

Trochu ho její náhlé zavrčení zarazilo. Netušil, co svým komentářem může způsobit a ani netušil, Co vlastně způsobil. Mohlo to být cokoliv a to Lan neměl rád. Když netušil, co presně bylo za problém, aby ho mohl vyřešit a nebo se tomu tématu vyhnout. Rozhodně ale neměl v plánu do Amy nějak rýt, aby zjistil o co se jedná. Ze zkušeností, se sestrami věděl, že nemohl udělat nic jiného, než se omluvit, ať už to bylo za cokoliv. ,,Omlouvám se, nechtěl jsem se tě nějak dotknout." Podíval se při tom tmavé vlčici do očí, aby šlo poznat, že svou omluvu myslí upřímně. I když netušil, co provedl, rozhodně se vlčice nechtěl nějak dotknout.

Lan jí pozoroval, jak se brodí vodou a pousmál se. Asi se to zdálo jen jemu, ale skoro to působilo, jako by ho škádlila. Povzdechl si ale úsměv mu na tváři zůstal. ,,Očividně mám slabčí vůli než jsem si myslel." Poznamenal sám nad sebou s lehkým zasmátím zatim co se k vlčici na chvíli otočil zady. Došel k nejbližšimu stromu, u kterého se rozhodl brašny nechat. Skuseným pohybem rychle odepnul všechny důležité přesky a kožené brašny i s postrojem s poměrně velkou ránou dopadly na zem. Lan jen rychle zkontroloval, aby se ta nejdůležitější věc nacházela dobře schovaná, a vrátil se zpět k potoku. ,,Mohu se přidat?" Zeptal se s usměvem, ale stejně mic nečekal na její svolení. Přeci jen jí dal dost prostoru, potok byl dost veliký pro ně pro oba.
,,Bojovnice? Ah, tak to jsem rád že jsem se nestal tvým novým cílem utoku." Prohlásil s drobným smíchem, ale ne nijak výsměšně. Byl by hlupák, kdyby se Sassafras vysmíval, když sám měl sestru, co by mu snadno nakopala zadek. ,,Každá věc někdy dovede být užitečná." Pokyval hlavou. ,,Co já bych před necelým rokem dal za to se v rostlinach vyznat o něco víc." Na jeho tváři se mihl jakýsi pochmurný stín, no Lan zde nechtěl vytahovat kostlivce ze skříně a kazit tím přijemnou atmosféru, a tak brzy opět nahodil úsměv.

Pousmál se nad její odpovědí. ,,Jo, to asi hodně z nás." Souhlasně pokýval hlavou. Preci jen on nebyl vyjímnou, i když se už setkal s pár vlky, pro které bylo cestování neoddělitelnou součástí života.,,Také takové místo hledám."
Při její otázce se musel trošku zamyslet, než nakonec pokrčil rameny. ,,Nikdy jsem se s nimi nesetkal a nerad si na někoho dělám názor, aniz bych ho potkal. Navíc... Nemůžeš všechny členy jednogo druhu hodit ho jednoho pytle ne?" Vysvětlil svůj postoj k této pro něj prazvláštní rase. ,,Ale jsem fascinující. Co vše dovedou..." Dodal. Ne vždy rozuměl, proč by to dělaly, ale to byla jejich věc. ,,Jaké s nimi máš zkusenosti ty?" Zeptal se zvídavě, rád by se o nich něco dozvěděl.

Nad její poznámkou se trochu zamyslel. ,,To bych neřekl..." Poznamenal se zatřesením hlavy. ,,Také nejsem místní, přišly jsme sem poměrně zdaleka a i tam schopnosti byli relativně normální." Vysvětlil. Naopak nevěděl, že by existovalo místo kde by se žádné schopnosti nevyskytovaly. Pochopitelně nemohl tušit, že Amy nějakou má, a tak to bral jako fakt. Zajímevé...
Chvíli zůstal hledět na oblohu a čekal na další blesk, když ale nic nepřicházeli, rozhodl se byužít toho že se vlčice vedle něj trochu rozpovídala. ,,Proč jsi se vlastně vydala sem?" Zeptal se.

Moc jeho větě nerozuměl a tak zmateně naklonil hlavu na stranu. ,,Co by jsi chtěl tady zjišťovat?" Nechtěl se ho ptát co řešil ve své smečce, nemyslel si že je to moc slušné strkat čumák, kam nepatří, ale i tak zpozorněl. Řeši snad teď nějaký problém? To by bylo dobré vědět, ale tušil že by mu to Enkidu říkat neměl a tak se ani neptal.
Pousmál se. ,,Budu si to pamatovat." Chápal co se tím vlcek snaží naznačit, ale i kdyby si byl jistý že k nim chce, tohle rozhodnutí nebylo čistě na něm. Následně se reflexivně v marné snaze pokusil zkrýt před vodou za své křídlo. Moc se mu to nepodařilo, ale nic si z toho nedělal, v takovém horku to bylo přijemné. Oplatil mu škádlivý kukuč a skočil do vody za ním, s křidly lehce roztaženými aby způsobyl větší vlnu.

Když se mu přizná, že schopnost nemá, došlo mu proč se predtim ptala tak zvláštně. Co když o nich nikdy predtím neslyšela? Nebylo pro něj ale nikterak překvapivé, že vlčice zadnou neměla, přeci jen spoustu vlků, které znal, ji taky nemělo. Pokyval pomalu hlavou. ,,Moje sestry taky žadnou nemají." Poznamenal. Nevěděl přesně proč, možná aby vlčici ubezpečil, že není jediná? Možná, sám přesně netušil.
Když spatřil, jak se Ami otáčí zpět k počasí venku, udělal totéž. Položil si hlavu na tlapky aby se mohl lépe podívat na bouřku nad nima, když nebe proťal další blesk doprovázený v těsném závěsu hromum. Lan nejprve přivřel oči, než je doširoka otevřel a vydechl. ,,Ten byl krásný..." I přes ten kravál ho blesky zajimaly, rád je pozoroval. Uplně nerozuměl, jak vznikají, a to ho fascinovalo. Rád by se to dozvěděl, ale naštěstí nebyl takový blázen aby se letěl podívat.

Když si všiml jejího tázavého pohledu, naštěstí mu došlo, čeho se to asi týká. A pokud ne, snad by ho vlčice přerušila. ,,Em... Trochu jako ohniště, ale téměř celé obestavené tvrdou hlínou bez štěrbyt. Umožňuje to spole se správným palivem oheň rozžhavit a uchovat déle." Vysvětlil. On to od lidí neznal, jejich rod pece občas používal, i když samozřejmě nikdy nebyli tak účiné jako vnitřní pece kovářů.
Trochu ho další otázka překvapila, netušil že vlčice netuší že schopnosti existují. I tak jí ale s drobným usměvem vše vysvětlil. ,,Ano, tahle schopnost je v naší rodině po generace, i když ne u každého se projeví. Jako kterákoliv jiná magie." Pokrčil rameny, stále netušaje, že vlčice o něčem takovém nema ponětí. ,,Co máš za magii ty? Tedy... Pokud se můžu zeptat?" Naklonil hlavu lehce na stranu, ale chtěl dát Amy možnost odmítnout. Chápal, že ne každý se o svou magii chce podělit a snazil se tak tónem naznačit, že pokud by odmítla, neměl by jí to nijak za zlé.

Nemusel mít moc na paměti udržováni své magie, podobně jako realná kamna to chvíli trvalo, než by se zase schladil. Ale hned mu bylo tepleji a doufal, že i vlčici vedle něj. Když už jim tohle misto mohl udělat o trochu přijemnější, byla by hloupost to neudělat. Na Amyno překvapení se jen drobně pousmál a tiše začal vysvětlovat. ,,To moje magie. Funguje trochu jako vnitřní pec. V podstatě se mi začne vařit krev." Zazubí se nad tou poslední větou, aby zmírnil trochu to, co vlastně řekl. Některým by se to mohli zdát děsivé, ale Lan to znal od malička. ,,Ale teď jsem si dal pozor na to, aby to byla jen příjemná teplota." Dodal, aby přeci jen Amy nevyděsil. Doufal ale, že se na to nebude vyptavat víc. Jako třeba k čemu je to dobré. Snažil se vyvarovat vypravět ostatním o jeho řemeslu, ať už by si to prál sebevíc.

Souhlasně pokyval hlavou ale tlamu držel zavřenou. Tušil, že by se jinak zase rozpovídal. I on si pozorování blesků užíval, i když by byl raději za trochu lepší podmínky pro jejich pozorování. Díky promočenému kožíšku mu nebylo o moc tepleji než Amy, a kdyby neměl tlamu pevně zavřenou, možna by i začal drkotat zuby. Když si ale všiml, že i vlčice vedle něj se celá klepe, hned mu to bylo líto. Chtěl by jí nějak zahřát, ale nezdalo se že by vlčice uvítala kdyby jí třeba ukryl pod svým křídlem. Dělával to tak vždy se svýma sestřičkama, ale tohle byla neznáma vlčice a vzhledem k tomu, jak moc se od něj celou dobu snažila vzdálit tušil, že by ho možná i kousla.
Zamyslel se tedy nad jiným řešením a po dlouhé chvíli ticha ho jedno napadlo. Vyžadovalo to ale, aby promluvil. ,,Chci něco zkusit, tak se prosím nelekni." Zašeptal. Bylo zvláštní přerušovat to ticho, ale nechtěl Amy vyděsit.
Zavřel oči a oprel si brahu o hruď. Soustředil se na to vnitřní teplo. Potřeboval ho rozdmíchat, jako kdyby oživoval oheň. Už to dlouho nedělal... Bylo to těží než dříve, možna i způsobené tím jaka zima mu byla. Jeho menší buj se projevil na jeho výrazu, který se změnil v zamračený.
Dlouhou chvíli se nic nedělo, než jeskyni pomalu začalo vyplňovat... Teplo. Lanovy z nosu začal stoupat drobounký pramínek sedavého kouře zatim co se mu nozdry lehce rozsvítily, jako vy se vlk stal jen nadobou, ve které horel jakýsi oheň. Když pak otevřel oči, i ony lehce zářily bělavým světlem jako rozpálený kov. V podstatě se z něho staly takové řivé kamna. Nebo pec, ale Lan si dal pozor aby se nerozpálil zbytečně moc.
Drobně se ušklíbl. ,,Snad to nevadí. Bylo tu trochu zima." Netušil, ze Amy vadí délka jeho vět, jinak by se snažil mluvit zkráceněji. Myšlenky ale čist neuměl, jak byli vidět, jeho magie bylo trošku něco jiného.

Zarazil se, když ho Amy takhle umlčela a zaraženě se na ní podíval. Když se pak setkal s jejím frustrovanym výrazem, sklopil zaraženě ouška. ,,Mluvím moc..?" Odtušil trochu smutně. Nepřišlo mu to, ale už kdyz byl malý mu říkaly, že se mu tlama někdy nezavře. Asi byl upovídanější než tušil, a jeho společnosti se to nelíbilo. Nemohl jí to ale mít za zlé.
,,Omlouvám se, už mlčím." Řekl tedy a odvrátil od vlčice pohled ven. Rozhodl se svojí pozornost otočit otočit ke zvukům, které bouře vydávala. Hvyzd větru, bubnování deště, kapání vody z okraje jeskyně. Obloha se na chvíli rozsvítila a brzy i zaburácel hrom. Bouřka nad jejich hlavami stále bouřila.
Lan jen tak tak přivřel oči pred dalším náporem větru, který se jim oběma prohnal kolem obličejů. I přes hustotu jeho srsti ucítil ten výtr jako ledové čelisti prokousávající si cestu jeho kůží. Na to, jak jim ještě pred chvílí bylo vedro, se najednou udělala opravdu zima...

Její slova přes hluk deště a krupek bubnujících o zem stěží zaslechl. Lan však nepatřil k těm, kteří by si braly cizí slova příliž osobně a naopak ho spíše napadlo, že vlčice poznámku míří ke špatnému počasí. ,,Že? Ještě ráno to vypadalo na dalši teplý letní den, ale tak, alespoň se po dešti trochu ochladí." Usmál se, snažil se jejich momentální situaci brát s nadhkedem. V téměř všem se dalo najít trochu pozitivity, pokud se snažil dost dlouho. ,,Tráva alespoň nebude tak suchá a pychlavá, zvířata zase trochu ožijí, řeky a jezera se trochu naplní... To sucho už začínalo být trochu problémové..." Poznamenal a taktéž otočil svou tvář k Amy, když periferně zpatřil, že se na něj otočila. ,,Věřím že jako vlčici s téměř celočerným požíšlem také trochu toho schladění uvítáš ne?" Usmál se. I on byl přeci jen z velké části černý a příjemné to rozhodně nebylo.

Nedokazal si uvědomit, že se nachází ve snu, nevzpomínal si, že by tuto strašnou situaci už jednou prožil. Vše bylo tak realné. Stěži slyšel Evarlova slova. Vítr mu hvizdal u uší a Lancelot měl pocit, že se mu snaží vyrvat srdce z hrudi, když se k nim jako odpověď na slova šedého vlka nesla odpověď jeho sestry.
,,Ne... Nenechávejte mě tady. Slíbil jsi, že zůstaneme navždy spolu, bráško..! Prosím..." Zněl její hlas skoro až placčivě a Lancelotovy to vhánělo jen dalši a dalši slzy do očí.
,,Ne... Nemůžu jí tu nechat." Zavrtěl odmítavě hlavou a vstal, a i přes to, že se mu tlapy stále třásly se opět vydal ke svým dvoum sestrám. Tam v hlouby duse věděl, že má jeho přítel pravdu, ale rozum v takovýchto momentech šel zkrátka stranou. ,,Zůstanu s vámi oběma..." Zavrtal čumák do chladného kožichu, který ho na dotek štípal jako by ponořil hlavu do tisíce ledových jehlic a ramenem se opřel o Báth, která u Jen celou dobu bez jediného hnutí stála. Se zděšením si však uvědomil, že sestřin kožíšek byl stejně studený, jako ten, do kterého teď zaryval tvář. Rychle proto zvedl hlavu jen aby viděl, jak si jeho druha sestra pomalu lehá k Henriettě.
,,Já tu s tebou zůstanu sestřičko..." Zašeptala tiše, v očích již stejně skelný vyraz jaký měla Hen, když si hlavu pokladala na její rameno.
,,Bath, n-ne!" Vykoktal ze sebe v šoku Lan, a natáhl se po sestřičce tlapou. Než jí však stihl jakkoliv pomoct, oba jejich kožichy pokryl sníh a dvě vlčí těla se změnila v kopecek sněhu. Ve hrob...
Lan na to jen zůstal v šoku hledět, neschopný absolutně ničeho. Zůstal sám... Už neměl nic... Přišlo mu najednou, jako by se tam nacházel uplně sám, sám v celém tomhle zmrazeněm světě. Proudy slz mu přimrzaly k tváři.
,,Jaký má ještě smysl pokračovat..." Lancelot si nebyl vědom, že by ta slova vyslovil, a presto vyšla z jeho úst. Ale byla jen zrcadlem toho, co uvnitř cítil...
Silný výtr se změnil ve sněhovou bouři, a i přes tolik bílé kolem nich se zdálo, jako by slunce zašlo a už nikdy nemělo vyjít. Všude kolem nich byla temnota, jen malý, v silném větru skomírající plamínek jim přivaděl tu trochu mihotavého světla. Všude kolem nich byla prázdnota a osamělost...
,,Pojď za námi bráško..." Začaly ho lákat tiché hlasy jeho sester. Oba zněly sladce, jako med. A přidavaly se k nim další, které Lan znal ze svého děctví. ,,Jen pojď. Tam už pro tebe není žádní úkol." Kolem nich jako by vznikalo ledové tornádo. Vlocky letali kolem nich ve výru a sních se zacal lepit Lanovy na tlapy, plně je jím pokrývajích.

Kdyby neměl strach z vlka pred sebou zpustit zrak, hned by se za Evarlou otočil. Neměl mu za zlé jeho počínání, ale stejně ho mrzelo že si za sebou alespoň trochu nestojí. To snad po sobě nechá tak šlapat? Naštvaně Ivarova otce probodl pohledem. Co jsi mu provedl?! Pomyslel si naštvaně.
,,To říká ten pravý." Plyvl jeho směrem naštvaně. Úplně ale sám netušil co to vlk mele. Jaká smečka? Jaká rodina která ho vřele přijala?
Než by se nad tím však stihl více zamyslet, oslepilo ho světlo...
Lancelot zamrkal a rozhlédl se zmateně kolem. Kupodivu mu tato náhlá změna nepřišla až tak divná, jak by asi měla...
Přísahal by že cítí každý poriv větru ve svém kožichu i štípání mrazu. Jen toho nahlého světla bylo tolik...
,,Co se to..." Zamumlal však stále překvapeně. Slova mu vsak jakoby zmrzla v krku, když pohlédl na tu tak známou barvu srsti, kterou uz tak hlouho neviděl.
Lanovy jako by najednou přestaly sloužit nohy. Vsechna energie, se kterou ješně momenty predtím odrážel slovní útoky Evarlova otce byla úplně pryč a vlk zavrávoral.
,,H-Hen..." Stěží vyřkl její jméno, než se se slzami v očích hned vydal k ní. Báthory tam jen nehybně klečena nad jejím tělem a truchlila.
Když se však k jejímu tělu chtěl sklonit i on, aby mohl vtisknout svou tvář do její srsti, něco mu v tom zabránilo... Ostrčil ho od ní silný poryv větru, který mu vmetl sníh do očí a nesl sebou hlas, který si tak moc prál znovu slyšet...
,,Proč jsi mi nepomohl?" Ozval se šeptavě příjemný hlas. Zněl skoro jako hlas ditěte... Lan vytřeštil oči a přitiskl usi k hlavě, ne že by mu to bylo k něčemu platné. ,,Proc jsi mi bráško nepomohl? Slíbil jsi, že mě budeš chránit..."
,,Já vím!" Zaúpěl Lan, v očích tolik slz že ani neviděl. ,,Moc mě to mrzí... Zklamal jsem tě..." Při druhé větě se mu podlomily nohy a on upadl do závěje sněhu. Byla to jen a jen jeho chyba... Měl je obě chránit, jako starši bratr to byla jeho povinost.
A on zklamal...

Zmateně pohlédl na Evarla. Postoj k tomu se mu vsak neměnil. ,,Tvůj otec nebo ne, takhle by se nikdo neměl chovat k nikomu." Zavrtěl hlavou. Mluvil však na svého přitele mnohem mirněji, než předtím na toho vlka. Ani mu nedošlo, že se nemí schopný zaměřit na to, jak vlk vypadal. Pro něj to byl prostě... Vlk. Ale to sny dělávaly. Hráli si s vlčí myslí a zastíraly jí natolik, že si toho šlo jen těžko všimnout.
Pohlédl na Evarla s ustaraným vyrazem a svou pozornost otočil zpět až v momentě, kdy na něj druhy vlk promluvil. ,,Co ty o mě viš?!" Vycenil na vlka zuby. Ve tváři nabrousený, zamracený výraz. Kdyz ho vlk zacal obcházet, daval si pozor aby byl k němu stále čelem a zaroveň aby stal mezi ním a Evarlou. Jeho slova ho zdaleka tak moc nezasáhla, jako Evarlu. Preci jen, on tohohle vlka neznal, a jelikož ho už jeho kamarád "predstavil" jako svého otce, nic jiného v něm vidět ani nemohl. ,,Posloucháš se vůbec?! 'Prinašel problémy jestě dřív, než si je stihl uvědomit?!'" Parafrázoval s odporem vypsaným v hlase. ,,Víš jak mi to zní? Jako vlče. Zkutečně budeš vyčítat ditěti, že bylo ditě?!" Lancelot by se za normálních okolnostech pravděpodobmě tak vůbec nechoval, ale vlčí predešlá slova ho nehorázně znechutila. Najednou plně chápal, proč se Ivorovy nechtělo domů. Jestli na něj čekalo tohle... ,,Jestli je tu někdo hloupy, jsi to ty. Jen hlupáci si neváží ostatních. Jen namyšlenci si myslí, že jsou nejlepší, lepší než ostatní. Jen zbabělci osočují ostatní, z ocividně jejich problémů." Zavrčel, srst na zádech měl zježenou a křidla nadzvedlá, aby tím bránil druhému vlkovy i jen ve vyhledu na jeho přítele. Zahleděl se vlkovy zpříma do očí. ,,Jestli o svého vlastního syna nestojíš, je to tvoje smůla. Já ho rád přijmu jako bratra." Zavrčel ochranářsky. Kdyby mohl, schovam by si pod svá křídla cely svět. Ale teď tam musel udělat misto pro šedáčka.