Príspevky užívateľa

Lan si druhého vlka predtím stěží všiml. Netušil že by se jednalo o vůbce smečky a ani, že by ti dva byli otec a syn. S usměvem si stále v klidu poklusával ke svému kamarádovy, ale na mistě se zastavil, jako by do něj udeřil blesk. Přišlo mu skoro jako by se zem pod jeho tlapami zatřásla, když slyšel tak odporná slova. Okamžitě si uvědomil, jak ztrápeně se Evarla tváří, a vyvolalo to v něm takový vztek, jako ještě nikdy. Netušil, o co tady jde, ale tohle nemohl jen tak nechat být.
,,Jak se vůbec opovažuješ?!" Vyjel. Nenechá kohokoliv takhle ubližovat jeho kamarádovy! ,,Ivar nic špatného neudělal! Že tě h*ba nebolí říkat takové nesmysly!" Vycenil na druheho vlka zuby a automaticky se natáhl po svém přítely, aby si ho ochranářsky schoval pod křidlo a přitáhl k sobě do jakéhosi obětí. Při tom stále zíral po druhém vlkovy, z očí mu letaly blesky.
,,Nic není tvoje vina... Jen zbabělci házejí vinu na ostatní, aby se zbavily vlastních břemen." Promluvil mnohem jemněji na svého kamaráda, aby ho utišil. Uvnitř s ním vsak cloumal vztek. Jak si tohle někdo může vůbec dovolit?! A k tomu jeho vlastní otec! Jen při tom uvědomění se mu dělalo špatně.

Zmateně se zastavil, když Evarla nijak neodpověděl. ,,Evarlo?" Zopakoval trochu zmateně a hlasitěji a dloubl do vlka o něco silněji. Jdyž vlk pořád nijak nereagoval, nervózně se rozhlédl. To byl sedý vlk zkutečně tak unavený? Přišlo mu to divné. Ale vlk zkutečně spal, Lancelot slyšel jeho klidné, pravidelné oddechy a dokonce úsměv, který na něm viděl jen vyjímečně, mu hrál na zasněné tváři.
Lan se zmateně posadil. Asi se mu zdá něco velmi hezkého... Napadlo ho. Možná by ho neměl rušit. Opět se rozhléfl a zjistil, že se mu také klíží víčka. Tohle místo bylo pro odpočinek opravdu hezké, jako by to tady pro spanek bylo stvořené...
Lehl si vedle svého přítele. Počká než se vyspí, vždyť nikam nezpěchal. A sám se trochu prozpí. Vlastně se na možnost, že někoho bude mít při spánku po boku, těšil. Osamělé noci ve studeném na rychlo vystavěném pelíšku bylo.. No, velmi osamělé.
Lan si položil hlavu na tlapky a drobně se ušklíbl nad představou, jak se bude Ivar tvařit, až se ráno probudí a najde ho tu.
Spanek se na něj dával rychle, a to poslední, co stihl udělat předtím, než se plně ponořil do řise snů, Ivarové říše snů zpecificky, bylo, že přetáhl pres svého spolunocleháře své křidlo, jak často dělával u svých sester.
Zmateně se rozhlédl kolem sebe, až se zatočil na místě. Taktéz se nacházel v podzrmí, ale v jakém si tunelu. Výzdoba však byla v postatě stejná, jedna zbraň vedle druhé. Hotový ráj pro kováře, kterým Lan byl. S okouzleným výrazem nad tou prácí, která do všech těch zbraní byla jistě dána, pokračoval tunelem dál. Dvakrát se otočil, a jak už to ve snech bývá, misto na kterém se Lan nacházel se změnilo, aniž by si toho bělaví vlček všiml. Stěny se roztáhly a zakulatily, a on se najednou ocitl v kulaté místnosti. Ve stejné, jako právě jeho kamarád.
,,Ivo!" Vykřikl nadšeně aniž by si všiml druhého vlka nebo nepříjemné situace, do které byl tak náhodou vhozen. Zavrtěl ocasem a poklusem se vidal za ním.

Vydal se do kotliny najít jeho cestovního kamaráda. Evarlu už nějakou tu chvíli neviděl a i když věřil, že velmi vystrý vlček zvládne sám přežít, to mu nezabránilo mít starosti. A také mu bylo smutno, toužil po trochu společnosti.
Zatím co neúzpěšté procházel různé lokality, kde by se šediváček mohl nacházet, na mysli mu začínala růst jedna myšlenka. Mohl se snad Ivar vydat zpět do své smečky, aniž by se s nimi rozloučik? Snažil se setřást ten zub smutku, který se mu zaryl do kožichu a trochu zrychlil své tempo. Na jednu stranu by mu to neměl za zlé, sám by asi tak dlouho neotálel, kdyby měl možnost se přidat ke svojí rodině. Ale, stejně by ho to mrzelo. A s každým dalším místem, které prozkoumal, a kde sedého vlka nenacházel, ho tato myšlenka napadala víc a víc.
Na chvíli se zastavil a smutně se rozhlédl po okolí. Netušil, jestli by druhý vlk vůbec bral za důležité se s nimi rozloučit. Věděl ze on bral tyhle interakce trochu... Jinak, než on. Povzdechl si a pokračoval. Už neměl moc míst, která ještě neprohledal, tak to teď nevzdá. Snažil se zachytit jeho pach, ale když už ho pohladil po čumáčku, byl starý a příliž slabý na to, aby ho následoval. Začal byt unavený, pobýhal tu jako blázen preci jen selý den... To poznal až v moment, kdy se obloha začínala ztmavovat.
A v tom jeho oko zachytilo zvláštní světlo. Zmateně se zastavil a tim směrem se otočil. Že by? Pomyslel si s nadějí a tím směrem se vydal. Jak se ale blížil, stale vic a víc mu dochazelo, ze toto nebylo světlo ohně, který si vlček mohl zapalit. Proč by to v takovém letním počasí vlastně i dělal?
Ale stejně pokračoval, a nestačil se divit když se mu pred očima zjevili obrovské houby...
,,Wow... Co to je..?" Zamumlal okouzlený tím pohledem. Přejel houbu od vršku klobouku po patu nohy a opět prekvapeně zamrkal, než nadšeně zacal vrtět ocasem. ,,Ivo!" Vyhrkl nadšeně a ze srdce mu spadl obrovský balvan. Okamžitě se ke spícímu vlkovy vydal a i když to bylo pravděpodobně dost neslušně, lehce (na jeho poměry), do něj strčil tlapou. ,,Vstávej ty líný kožichu, víš jak dlouho jsem tě tady hledal?!" Řekl jakoby nastvaně, ale pořád s velkým veselím usměvem na tváři.

,,Zdravím." Kývl s drobným usměvem hlavou, když na něj vlčice promluvila. Lan si hned nevšiml jejího rychlého příchodu a tak se tu pro něj téměř zjevila jakoby odnikud. Překvapila ho i trochu absence prvotní ostražitosti, kterou k sobě dva cizinci většinou zprvu měli, ale rozhodl se na to nepoujazovat. Zatím. ,,Rád tě poznávám, jsem Lan." Představil se typicky pro něj pod svou přezdívkou. V celém norestu byli snad pouze dva vlci, kteři znaly jeho celé jméno, ale to mu nevadilo. Vzdy preferoval kradčí jména.
,,Přišel jsem se sem napít a trochu více zvlízka si prohlédnout zdejší krajinu." Pokrčil klidně rameny a pohlédl směrem, kterým pohlédla i vlčice. Poušť působila na pohled velmi zvláštně, nekonečné kopečky srovnané jeden za druhým ve zdánlivě nikdy nekončícím moři písku a dun. Ale Lan nebyl blázen, aby se do ní, obzvláště v tuto roční domu, vydal.
K čumáku se mu při pozorování pouště donesl vlčin pach a Lan trochu zbystřil. Už ho předtím ucítil, ale jen velmi matně. Hned si ale vybavil město momentalně za jeho zády. ,,Smím být tak troufalí a zeptat se na totéž?" Zeptal se, zatím co s drobným úsměvem znovu pohled otočil k vlčici. V očích mu zvědavě zajiskřilo. S touto smečkou ještě neměl šanci se potkat a i když ho všichni varovali, jeho zvědavost to nijak nezastavilo.

I když Astéri nahodina usměv, Lanův pohled se příliž nezměnil. Stále se po ní díval se starostí vepsanou v očích. Ano, možná vlčici stěží znal, a kdykoliv by mohla otočit a klidně na něj zaútočit, ale on v ní viděl zkrátka obyčejného vlka, jako byl on sám. A to nedovedl jen přihlížet ba to, jak jí rozesmutnil. Nevěřil hned jejímu úsměvu, věděl že ho nahodila jen proto, aby se tomu tématu vyhla, a neměl problém na to poukázat. ,,Nemusíš se schovávat za usměv. Pokud ti to téma není příjemné, stačí mi dát vědět. Nemusíš předstírat, že je vše v pořádku." Pronesl tedy jemně. Nechtěl, aby stříbřité vlčici jeho slova připadala nějak hrubá, ale přišlo mu důležité na to poukázat. A pro důkaz, že to myslel vážně, se proto pak rozhodl přejít na jiné, pro vlčici snad příjemnější téma a v hlavě si dal menší poznámku, ze pokud Astéri sama toto téma nenakousne, sourozence zmiňovat nebude.
,,Chtěl bych ti dát nějak možnost, aby ses i ty mohla ptát na otázky. Abys jen pořád nebyla nucená odpovídat na moje hloupé otázky." Pousmál se, aby zdůraznil, že svá poslední slova nemyslel úplně vážně. Ale jinak byla jeho slova vážná. Chtěl jí dát možnost se taky "ptát," ne jen se snažit odpovídat. ,,Jen popravdě... Nevím úplně jak." Přiznal rozpačitě. ,,Máš třeba nějaká gesta nebo znaky, pomocí kterých jsi se s jinými vlky dozozumívala snáze?" Navrhl. Přišlo mu to logické, nějak se prece se svými přátely domlouvat musela a vsechno jen odkývávat nebo dlouze psát do písku muselo být složité... Neměl problém se jich pár naučit, kdyby to Astéri pomohlo.

Stále na něj bylo poněkud příliž vedro, a tak dokud mohl, držel se vodního korita a zatím co si tlapky chladil ve studené vodě, stále víc a víc odkládal chvíli, kdy se bude muset obejít bez vody a pokračovat mimo ni. Naposledy se celý namočil, až když vstal, z jeho srsti tekly proudy vody, a rozhlédl se, kterým směrem by se vidal. Než se však stihl rozhodnout, upoutalo jeho pozornost něco jiného. Nebo spíšd někdo, kdo si to klusal pomalu jeho sněrem podél řeky.
Jakmile poznal známé barvy příchozí vlčice, zavrtěl lehce ocasem a vyšel z vody. ,,Zdravím!" Zvolal, přicemž mu však trochu nervozně zašlubalo ucho. S Mornie měl zatím ti čest jen jednku, a to pri ceremoniálu. Nemohl si pomoct, ale pořád jí trochu viděl jako nějakého jeho dozorce a soudce v jedné osobě.

Poslouchal velmi pozorně, zatím co jeho společník vysvětloval. Nechtěl se ho na to ptát, ale byla to až moc děsivá představa. Když se však zmínil, že si pamatuje svou rodinu, oddechl si. To pro něj bylo to nejcenější... ,,To muselo být zvláštní... Ale alespoň že si něco pamatuješ ze svého předchozího života..." Poznamenal a povzdechl si. ,,Nerad bych zapoměl na své blízké..." Zamumlal tiše.
Naklonil hlavu na stranu, ale poté zavrtěl hlavou. ,,Ne, toho jsem nepotkal. Byl to takový okřídlený zrzek. Jarumi." Vysvětlil. Nasledně však souhlasně pokýval hlavou. ,,Vidím to velmi podovně... Nesnáším násilí, ale nenechal bych nikoho dotknout se těch, na kterých mi záleží." Souhlasně mumlal. Musel se však pouastavit nad tématem, do kterého nebožáka dostal. To rozhodně nebylo nejlepší téma, o kterém se bavit s cizincem.
Tak ledabile plácl tlapou, vodní hladina se roztříštila a vodní kapky dochakly až k jeho tlapám. ,,Tvoje smečka má kliku, že tě má." Poznamenal s drobným úsměvem. Líbil se mu jeho postoj, ochranářský ale ne agresivní.

Souhlasně pokýval hlavou. Pochopitelně to nebylo na něm, a byl trochu rád, že vlček v ton také vidí určitý problém. ,,Neříkám, že je to špatně." Rozhodl se však dodat,aby jim jen nekecal do toho, co vše "mají špatně." ,,Možná jen vidím svět příliž černě. Na svých cestach jsem se s nikym špatným nesetkal. S par podivíny, jo to jo, ale nikdo mi jen tak po krku nešel." Když nepočítal tedy ty barbary, co jejich smečku v první řadě rozbili.
Rozhodl se následovat vlčka do vody, trochu se zchladit nebyl vůbec špatný nápad. Rozhodl se vsak mezi nimi nechat určitou mezeru, aby dal vlkovy prostor, a aby ho připadně náhodou nesmetl křídlem. Nebylo by to poprvé, co se mu to podařilo. Spíše než kdo to vlkovy udělal ho však zajímaly jeho ztracené vzpomínky. ,,To mě mrzí... Omlouvám se že se ptám ale... Jaké to je..?" Zeptal se lehce ostýchavě. Nechtěl kousnout do něčeho, co vy vlkovy bylo nepříjemné, ale musel se prostě zeptat.
Jeho šok ho však velmi pobavil. Pokrčil rameni a ušklíbl se.
,,Na příšery, před kterými mě všichni varovali se choval jako kdejaký vlk. Vlastně patřil k jedněm z těch milejších, až mě to samotného překvapilo. Popovídali jsme si a on mě doprovodil k místu, kam jsem potřeboval. Samozřejmě, mohla to být jen vyjímka, ale prostě, normalní milý vlk." Pokrčil rameny. Neměl důvod o své zkušenosti lhát ale zároven i věřil verzím ostatních. Přeci jen, když to bylo už poněkolikaté, co ho před Azarinem varovaly, něco provést musely... ,,Stejný jako ty nebo já. Ale možná jsem měj len zkutecně kliku, nebo mě můj šarm před krutým osudem zachránil." Šibalsky se zazubil. ,,Nebo je teky možné, že se k vlkům ze smeček chovají jinak, než k těm, co patří do nich." Sklonil se, aby se napil a při tom po jeho společníkovy hodil očkem. ,,Ty by jsi ses ke mě nechoval jinak, kdybych patřil ke smečce, se kterou se tvoje smečka moc nemusí?" Přeci jen i přes jeho opatrnost zazářila trochu jeho nevinná osobnost. Dokud jemu nebo jeho blízkým někdo neublížil, nebo nebyl svědkem špatného chování, bral sice slova ostatních vážně, avšak dával druhé straně šanci. Nerad se řídil jen tím, co jeden vlk povídal. Kdo ví, možná ho to jednou tento přístup seredně kousne do zadku.

Pozorně naslouchal vlčímu popisu. Ještě před časem by mu tato slova připadala úžasná, ale poté, co sám zažil napadení a naprosté zničení jeho starého homovq mu toto rozložení už nepřipadalo tak zajímavé. Možná ho tam uvnitř zříral strach, nebránil by se tomu tvrzení, ale asi by se raději nacházel na trichu více chráněném místečku... ,,Neboj, to by mě ani nenapadlo. Je pochopitelné, že si smečky hlídají vlčata. Spíše mě prekvapuje, že své hranice otviráte až tak otevřeně." Přiznal, kam jeho myšlenky směřovaly. ,,Je to pochopitelně vaše volba, ale už jsem zažil jak se to někomu nevyplatilo..." Poznamenal, přičemž mu v hlase zazněl zachvěv smutku.
,,To je dobře, že ty jsi svůj domov našel." Usmál se na vlča a pak otočil pohled někam pres jezero. ,,Snad ho i já nakonec naleznu." Ale ne sám. Nejdřív si o tom bude muset promluvit s jeho sestřičkou.
Nastražil pak uči a otočil pohled zpět na Enkida. ,,Ztratil jsi paměť? To je nemilé..." Stáhl uši. To už je druhý vlk, kterého s podovným problémem potkal. Tahle myšlenka ho vždy velmi děsila. Zapoměl by na své blízké..? Na svou jedinou rodinu? Ani si neuměl predstavit, co by dělal, kdyby se to stalo jeho sestře a on by se pro ní ze dne na den stal úplným cizákem... ,,A vrátily se ti vzpomínky?" Zeptal se se starostlivým výrazem ce tváři.
Jak ho však tak dál poslouchal, nemohl jinak než se ušklíbnout. ,,Jo, to nejsi první, kdo mě před nimi varuje. Akorát že když jsem se s jedním z nich setkal, pomohl mi a ještě mi nabýdl, že kdybych byl nemocný, že se u nich mám stavit." Zasmál se nad tou absurditou. Bylo to pro něj zkrátka komické, jak ho kde kdo varoval, ať se k Azarinu ani neopováží přijít, a první Azarinčan mu hned takto nabýdl pomoc. ,,Je to šíkený svět. Jeden aby se v tomhle vyznal." Poznamenal pobaveně.

Pečlivě poslouchal každé Enkiduvo slovíčko. Každá špetka informací se hodila, projistotu kdyby zkutečně neměly jinou možnost. Sám se toulat cely zbytek života nechtěl. Usmál se. ,,To naprosto chápu. Ale stejně by jste snad tuláka vyhodily, kdyby se dostal příliž blízko ne?" Zeptal se se zájmem vypsaným v očích. I mírumilovná smečka si přece musela nějak nějak chránit svoje uzemí a tajemství.
Na chvíli se nad otázkou zamyslel než pokrčil rameny. ,,Každé místo má něco dosebe. A když už jsem byl nucen se na takovou cestu vydat, rozhodl jsem se toho využít, než bych se někde usadil " Zazubil se. Nevadilo mu přiznat, že se stal tulákem trochu bez vlastního přičinění.
Oplatil vlkům pohled trobným vědoucím úsměvem. To už se mě snažíš naverbovat? Vždyť mě sotva znáš. Pomyslel si pobaveně. Rozhidl se ale s ním tuhle hru hrát. ,,Možná, ale v takovém případě bych nejdříve rad znal vsechny mé možnosti. Nechci se do něčeho upsat na slepo." Vysvětlil.

Byl rád, že vlčka jeho hloupé řeči pobavili a taktéž se drobně zasmál nad jeho odpovědí. Málokdo mu to takhle snadno vrátil.
,,Rád tě poznávám." Pokyval slušně hlavou, při zmíňce jeho smečky však hned nastražil ouška. To byla jedna ze smeček, o kterých nevěděl v podstatě nic, a tak by se rád něco málo dověděl. Tušil však, že stejně jako predtím i zde bude mluvení o smečce s cizinci tabu. ,,Ne, ne. To zkutečně nejsem." Zavrtí hned hlavou. ,,Nepatřím k žádné smečce, jen se tak toulám, kam mě tlapy zavedou. Ale pokud jsem se dostal příliž vlízko vašim hranicím, půjdu hned jinam." Nabýdl, aby případně vyřešil nějaké nedorozumění. Neměl v plánu zabloudit až na území smečky, ani slídit v těsné blízkosti jejich hranic.

Nečekal, že by mu kdokoliv na jeho bláznivé mumlání mohl odpovědět, a tak strnul a zmateně se rozhlédl. Na moment se až polekal, že mu snad odpověděly ryby v jezeru před ním, než mu konečně pohled padl na přicházejícího vlka.
Jeho úsměv a klidná mluva ho trochu upokojila, a tak pouze vstal aby se vlku mohl postavit čelem a taktéž se pousmál. ,,Na nikoho, jen si tak mluvím sám do větru." Vysvětlí, zatím co se mu v hlavě hodí myšlenky, jak dlouho ho vlček asi mohl poslouchat. Ale i kdyby slyšel kazdé jeho slovo, byla by to chyba čistě Lana, to on se rozhodl mluvit nahlas. ,,Když není s kým mluvit, občas to dělám. Abych nezapoměl jak mluvit." Drobně zavtipkoval.
,,Jsem Lan. A ty?" Představil se a zavrtěl trochu ocasem na důraz, že nemá špatné umysly. Jen doufal, že sizinec to vidí stejně.

V takovýchto teplých dnech se nerad vzdaloval od vody, a tak následoval koryto řeky až k jezeru, na jehož břehu se zastavil a zůstal jen chvíli civět na to, jak se od stříbřité hladiny odráží paprsky slunce. S povzdechem a drobným pousmátím se posadil do stínu stromů.
,,Tak, a co budeš dělat teď?" Nečekal žádnou odpověď, jen ho tato otázka už delší domu tížila. ,,Chceš se jen dál takhle bezcílně toulat?" Zamumlal už o poznání potišeji, zatim co hleděl na svůj pokřivený odraz ve vodě. Chyběla mu vlčí společnost, ale stále tak nějak doufal, že nalezne to, co před tak dlouhou dobou ztratil...
Nemohl jinak nez se nad svou situací pousmát. ,,Takhle si povídat sám pro sebe, že ti není hamba." Ušklíbl se. ,,Ještě štěstí že tu nikdo není, ještě by si myslel, že jsi se zbláznil." Mumlal si dál ironicky pod vousky, zatím co pozoroval jezero před ním. Ale je tu krásně... Pomyslel si.

Lan nevěděl, jestli to byla zrovna nejlepší varianta pro vlče, které k tomu očividně stratilo veškeré vzpomínky. Rozhodně by spal klidněji, kdyby věděl, že se o Abaddona někdo postará. ,,Určitě to jde, ale pro mladší vlky je bezpečnějši mít u sebe někoho staršího... Kdo ho vše naučí a pomůže mu." Pokusil se tedy vysvětlit. ,,Co se týče smeček... Jsou tu čtyři pokud vím... Jedna žije ve starém městě a prý nejsou moc milí k nezvaným hostům. Proti proudu je další, o tétoho moc nevím. Sousedí jí třetí, pred kterou mě jedem vlk varoval, ale s jedním vlkem od nich jsem se setkal a působil mile. A o čtvrté nevím nic." Přiznal. Moc informací o smečkách zatím neměl, možná by se na to měl trochu více zaměřit... Preci jen neplánoval být tulákem navždy.
Další otázka Lana trochu zarazila. Vlcek měl chytré otázky, o tom žádná, jen pro Lana už tak běžné, že se na ně těžce odpovídalo.
,,No... To poznáš asi nejlépe praksí. Když nějaké zvíře ulovíš, jeho pach se ti snadno zapamatuje..."

Na chvíli se zamyslel. ,,Občas se s někým setkám, jako třeba teď s tebou. Samotáři se občas seskupí, aby ulovili něco většího, ale ne každý o to stojí. Ale větší kořist by pro většinu vlků byla stejně moc velká, takže jí lovit ani není moc potřeba, když nežiješ ve smečce." Snažil se dál vlčkovy vysvětlovat.
Následně naslouchal všem těm otázkám, které vlčka napadli, aby mu poté nezapoměl na něco odpovědět. Ale bylo dobře že se ptal, takové informace mu budou v životu velmi potřeba. Jen Lan měl chvílemi starost, aby nějakou odpověď nezformuloval špatně, když Abaddón bral všechno tak doslovně. ,,No... Popravdě to nevím, ale většina jo a je bezpečnější si to hlídat. Vím že to teď zní těžce, ale jakmile se to naučíš, už to bude snadné." Ujistil ho a v hlavě zašátral po dalšich otázkách. ,,Pokud vítr nefouká, pak se pachem nemusíš moc zabývat. A vítr většinou jen tak směr nezmění, ale když už se to stane, většinou s tím už nejde moc co dělat. Většinou tě kořist ucítí a uteče. Ale to se stává často, takže si z toho nic nedělej." Pokusil se ho trochu uklidnit.