Príspevky užívateľa

Byl rád, že se vlčici hra líbila. Rád viděl na čumáčcích ostatních úsměv, o to víc když na tom měl nějaký podíl. ,,To by jsme mohli." Souhlasně s úsměvem přikývl.
Pozorně jí pozoroval, jdyž se připravovala ke skoku, připraven když tak nabýdnout pomocnou tlapku. Naštěstí byla jen velmi malá šance, že by si vlčice mohla takovým pokusem něco udělat, ale obezřetnost navíc nikdy neuškodila.
Pozoroval, kam až se vlčici podařilo vyskočit a zároveň, jak si vedla její křídla. Přeci jen, stálo ho ta slova, že je měla předtím svázaná, trochu děsila. Ale nechtěl se na to vlčice ptát, byl rád že je Autumn teď šťastná.
Když dopadla opět na zem, s radostí zavrtěl ocasem. ,,To bylo velmi působivé! Byla jsi pěkně vysoko!" Jak její výkon chválil, při slovu vysoko se na chvíli vyhoupl jen na zadní nohy, jako by chtěl to slovo takto zdůraznit. ,,Chtělo by to ještě trochu zapracovat na přistání, ale s tím si nedělej hlavu. Za chvíli tomu příjdeš na kloub. Když jsem tuhle hru poprvé zkoušel já, spadl jsem přímo na čumák." Zazubil se.
Taktéž s vřelím úsměvem zavrtěl ocasem. ,,Jsem rád, že ti můžu nějak pomoct." Nemohl si pomoct, když takhle s Autumn byl, vzpomínal na tobu, kdy byli takhle mladé jeho dvě sestřičky.

Drobně se pousmál. Jeho odpověď by byla totožná jako předtím. Neměl nejmenší tušení, jak se rostlina jmenovala, nikdo ho to nikdy neučil a rostlinky na sobě většinou neměly štísty se jmény, nebo by mu do ouška tichounce šeptaly, jak se jmenují. Ale když viděl to zapalení, se kterým se vlčice snažila na rostlinku přijít, copak jí nakonec nemohl dopřát to výtěství? Navíc, to jméno k rostlině kterou měl na mysli celkem sedělo, vypadala jako by byla celá pokrytá rosou. Jakoby zamyšleně tedy přikývl. ,,Myslím že máš pravdu! To jméno mi zní podobně." Souhlasil a na vlčici se usmál. Takže rosnatka... To jméno se mu celkem líbilo, nevadilo mu ho používat, i kdyby se jednalo nakonec o jinou rostlinku.
,,Očividně se v rostlinách vyznáš. Učila jsi se na léčitele nebo bylinkáře?" Zeptal se s lehce nakloněnou hlavou. Jak jí přitom pozoroval se chladit ve vodě, začínal svého rozhodnutí zůstat suchý litovat. Mohl si ten svůj postroj s taškami nechat na břehu, ale když byly takto plné, bylo pak těžší si je navléct zpět na záda. Jak se ale při jejich rozhovoru stupňovalo teplo, Lanovy se to zdálo stále méně jako problém.

Na chvíli se nad otázkou zamyslel, preci jen už to nějaká ta chvilka byla. ,,Dobrá otázka... Vzpomínám si, že jsem do toho byl dost hr, podobně jako ty. Ale rodiče mě rychle usměrnili." Pousmál se a snažil se při tom nepřemýšlet nad tím, že už je možná nikdy znovu neuvidí. Občas se tahová myšlenka ale přeci jen do jeho hlavy vloudila. ,,Začínali jsme z místa, se sestrami jsme z toho udělali hru." Dopomohl si tím, jak pomáhal učit letat jeho dvě mladši sestřičky. Přeci jen, to bylo o trochu blíže, nez jeho vlastní lekce.
,,Bylo to jednoduché, připravil jsi se ke skoku a poroztáhl křídla." Jal se vysvětlování a zároveň s několika kroku dozadu, aby měl kolem sebe dost celký prostor, se přikrcil a připravil svá křídla. ,,A pak jsi jen vyskočil a jednou mavl křidly tak silně, jak jsi dokázal." Jak vysvětloval, tak také rovnou učinil. Vyskočil do vzduchu a co nejsilněji, jak dokázal, mávl křídly, až pod sebou spatřil vlku zelene trávy rychle se ohybající pod náporem vzduchu. Doskočil by pravděpodobně i víš, ale jeho plné brašny ho táhly k zemi. Když poté trochu těžce dopadl zpět na všechny čtyři na zem, narovnal se a s drobným usměvem opět složil křídla. ,,Úkolem bylo predehnat toho druhého ve víšce, kam az jsi se dostal. A poté se přidávalo mavnutí křídel tak dlouho, až se ti nakonec podařilo zůstat ve vzduchu." Vysvětlil.
,,Nevím jak vzlétají netopíři, ale pochybuji že se ti podaří vyškrábat vzhůru nohama na strom." Poznamenal s lehce nakloněnou hlavou na stranu, jak přemýšlel. Kolik se tady nedozvídal o tom, jak moc nedává pozor na přírodu kolem sebe. Nasledně se ale drobně zasmál. ,,Mohl bych, ale nikdo kolem mě to rozhodně ryskovat nehodlal."

V té tmě stěží mohl zpatřit vlčin výraz, a se srstí v obličeji toho ani oči moc neprozradili. Hold měla Regi smůlu, venku bylo šero kvůli zatažené obloze a ve výklenku, ve kterém se usidlili to nebylo o moc lepší. Na jejím tmavým čumáku Lan stěží poznal nějakou emoci.
Stále se však mile usmál. ,,Rád tě poznávám Amy. Jsem Lan." Zůstal hledět ven, do toho deště. Rád ho pozoroval. Umělo to být často dost uklidňující, i když dnes tomu tak rozhodně nebylo. A když už to počasí tak stálo za nic, proč by nemohli být ještě horší? S nepříjemným hvizdem větru jim oboum do obličeje silný vychr vmetl studený vzduch s destěm a i par kroupami. Lan jen tak tak pred timto porivem zavřel oči, ale stejně se nasledně lehce zatřásl zimou. I jeho teplí kožich byl na takové počasi krátký a vypadalo to, vítr rozhodně jen tak nepomine.

Souhlasně přikývl a usmál se. ,,Správně. Přesně v to doufám, proto jdeme podél řeky." Byl rád, že vlce to po logické stránce má velmi dobře utříděné, to se mu bude později jistě hodit. ,,Takže... Lovit se dá spoustu tvorů, ale musiš vyhodnotit, co sám zvládneš. Pro lov většich nebo nebezpečnějších zvířat je většinou potřeba spolupráce více vlků. A není žádná univerzální technika, která by fungovala na všechno." Vysvětloval. Nechtěl však hned zamotat vlčeti hlavu s každou loveckou technikou, kterou si vybavil. Vlčeti stejně to, jak se loví jeleni nebo divoká prasata bude zatím k ničemu.
Přemýšlel jak začít s vysvětlováním trochu do podrobna, když ho po uších pohladil závan vzduchu. Pousmál se, to je dobrý start.
,,Vítr, ten je třeba důležitý ve většině lovů. Může být tvůj přítel, ale také nepřítel. Záleží jak fouká. Když tvůj pach zanese ke tvé kořisti, ucítí tě a uteče. Musíš si proto dávat pozor, aby vítr foukal obráceně.
Jen drobně škubl ušima, když vlče vyjádřilo své presvědčení. Rozhodl se ho však neptat, proč tomu tak bylo. ,,To je fajn."Pokyval tedy pouze hlavou, doufaje že se tohoto tématu už pomalu zbaví. Zkutečně by s malín stěnětem raději probíral jiné věci, nez smrt a posmrtný život.

,,Dobře tak... Půjdeme se podívat po okolí a já ti mezitím o lovu něco povím, dobře?" Navrhl a už se pomalu i vydal podél řeky, kde mu přišlo že v takovém teplu budou mít největši šanci na něco narazit. Počkal však, než se sediváček vydal s ním. ,,Je ale možné, že se nám něco podaří chytit až k večeru. Touhle dobou se spousta zvířat pred sluničkem schovává a vylézají, až je trošku příjemněji." Vysvětlil. Doufal ale, že se jim podaří na něco narazit. Snažil se pri tom rychle v hlavě srovnat všechny myšlenky, pro vlčka bylo tohle nesmírně důležité a i když Lancelot nebyl zrovna nějak zvlášť dobrý lovec, chtěl mu poskytnout co nejvíce znalostí.
Snad poprvé z vlcete vypadla otázka, která Lanovy nebyla zase tak cizí. Vzpomínal, že zrovna tohle ho také jako malého zajímalo. Bohužel mu opět nemohl poskytnout dobrou odpověď. ,,Nevím, nikdo se nikdy z posmrtna nevrátil, aby nám vyprávěl jaké to tam je. Možná proto, že je to tam skvělý." Opět trochu zazářil jeho optimizmus. Samozřejmě smrt s natěšením neočekaval, ale doufal, že až si ho jednou vezme, že to pak bude příjemné. ,,Kdo ví, co je potom. Já se zatím soustředím na to, co je teď."

Tohle bylo stále podivnější. Vlče určině muselo stratit paměť, to bylo jediné logické vysvětlení, na které dokázal Lan přijít. Ale vysvětlovalo to i, proč se choval tak klidně? Znamenala snad stráta paměti i tohle? Přišlo mu to skoro, jako by vlček se svýma vzpomínkama stratil i emoce... Mohlo by se tohle stát i jemu, kdyby na všechno zapoměl. Po zádech mu prejel mráz, až se musel oklepat. To pro něj byla děsivá představa...
,,Musíš si ho ulovit." Vysvětlil. Hádal, že vlče moc skučeností, pokud vůbec nějaké, s lovem mít nebude. ,,Můžu ti ukázat, jak na to." Doufal, že bude lepší učitel alespoň v těchto praktických věcech, než ve filozofických otazkách. I když už teď se začal připravovat na to, že vlček si najde mezeru v jeho vysvětlování, které se chytí.
Jeho následná otázka v něm vyvolala drobný pocit nepříjemna, ale věděl, ze to zvydavé vlce plné otázek nemyslelo nijak špatně, a tak se usmál. ,,Ne, to opravdu snad ještě ne."

,,Samozřejmě že ne, jen..." Dobře, tohle vysvětlování mu opravdu nešlo. Povzdechl si, nechtěl vlceti akorát motat hlavu tím, že něco popíše špatně.. ,,Opravdu to není tak hrozné, je to prostě součást života. Zkušenosti, zábava... Uvidíš. Je to stejně tak přirozené jako chůze." Snažil se to popsat trošičku lépe, ale přišlo mu že se akorát začiná motat v kruhu.
Ten nezaměnitelný zvuk se donesl az k jeho uším. ,,Máš hlad?" Zeptal se. On sám zas tak moc velky hlad neměl, ale přece by ho tu nenechal hladovět.
,,Nic si z toho nedělej, není to tak důležité." Zavrtěl hlavou na optání, jestli je věk důležitá informace, ale následně sebou trochu trhl. Proč malé štěně myslí na takové věci..? ,,To... Je různé... Ale ty k tomu máš ještě daleko, nad tim si teď nemusíš lámat hlavu."

,,Určitě tu takový vlci žijí. Jen jsem na nikoho takového zatím nenarazil." Vysvětlil své předešlé zamyšlení.
Jeho další slova ho poměrně vyvedla z míry. Nikdy nad tim takhle nepremýšlel, že by nutnost vody byla slabost. O to víc ho znepokojoval Abbaddónův pohled na svět. Ale nemohl mu v tom oponovat, pokud to byl jeho pocit z toho všeho, pak budiš. Jen mohl říct svůj názor. ,,Nikdy jsem to nebral jako slabost, spíše jako podmínku... Musíš být dost silný a musíš premýšlet, aby jsi přežil." Pokrčil rameny. ,,Kdyby jsme v zivotě nepotřebovali nic, co bychom vlastně cele dny dělali?" Bylo zvláštní řešit tak abstraktní otázky s vlčetem, ale Lan nesoudil. Jen mu to bylo porád dost zvláštní....
,,No... Stáři se počítá většinou v letech. Jeden rok jsou čtyři ročni období: jaro, leto, to je právě teď, podzim a zima. Ale když jsi mladší, bere se to na dny a měsíce..." Na chvíli se zarazil, premyšleje jak nejlépe by vlčeti vysvětlil měsíce, když nad nimi zrovna svítilo sluníčko. ,,To poznáš podle toho, jak vypadá měsíc..." Zamumlal nakonec, přišlo mu to momentálně dostačující. Stejně měl pocit, že vlce nebude mít tušení.

Snažil se si v hlavě poskládat vzhled popisovaného, ale nikoho takového nikdy predtim neviděl. ,,Jsou vlci, kteří mají vlanitá křídla..." Zamumlal nahlas zamyšleně.
,,Neznám nic, co by zvládlo prežív bez vody. Kazdý z nás potřebuje pít. Všichni masožravci, biložravci, hmyz i rostliny..." Vysvětlil trpělivě. ,,Takže myslím že ano, bez cody by nebyl život. Ale voda prece není to jediné. Potřebujeme i jíst nebo dýchat." Poznamenal.
Byl rád, že so vlček pamatuje alespoň, jak se jmenuje. ,,Rád tě poznávám Abaddóne." Co teď s tebou? Pomyslel si však trochu bezradně. Prece nemůže nechat tohle vvlče se jen tak sám potulovat po světě... ,,Víš, kolik ti je?" Zeptal se na dalši otázku.

,,Ne... To nevím. Sám v těchto končinách nejsem moc dlouho..." Přiznal. Nepřišlo mu to jako zbytečnost, také se občas nad podobnými věcmi zamyslel. To však vlčeti říct nemohl.
Klid v jeho hlase ho akorát víc znervozňoval. Kde se tu to vlče vzalo? To se tu prostě zjevilo? Možná ztratilo paměť? ,,A... Co jsi v ní viděl?" Zkusil se zeptat. Čim víc se však ptal, tim zvláštní mu přišly odpovědi. Při zmíňce přítele mu vsak trošku poskočilo srdce v naději. Toho se šlo chytit... ,,Popsal bys mi toho tvého kamaráda? Třeba jsem ho už potkal." To jméno mu nic neříkalo, ale třeba toho vlka mohl někde zahlédnout...
,,Voda?" To vlče mělo tak zvláštni otázky... ,,No... Jak by to šlo vysvětlit... Je nezbytná k životu... Je v podstatě téměř všude, prší z nebe a teče z hor..." Jak se vlčeti snažil popsat něco tak běžného, začal mít prekvapivě taky dojem, ze o ni vlastně neví nic. Byla to prostě samozrejmost. Až se nad tim uvědoněním na chvíli zamyslel, než se rychle vrátil do reality.
,,A co tvoje jméno? Vybavuješ si ho? Já jsem Lan." Představil se.

Každé další slovo ho akorát vic a vic mátlo, ale nejvíce ho asi zarážet způsob, jakým vlče mluvilo. Musel uznat, že ho to mírně znepokojovalo, netušil co si o tom má myslet. ,,No... Em... Jsi v Norestu... Tedy myslím ze se tady tomu tak říká..." Trochu se zakoktal, vyvedený z míry tou klidností, s jakou vlček mluvil. ,,A nevím, proč tu jsi... Jsi tu s někým? Máš někde... Někoho, kdo se o tebe stará?" Zeptal se, slovu "rodiče" se raději vyvaroval.
,,Domnívám se, že v těchto měsicích ano. Nejsi zvyklí na teplo a světlo?" Zkusil z vlčete dostat alespoň něco, cokoliv, co by mu pomohlo trochu pochopit, co se to tu děje. ,,Jestli je ti teplo, můžeš se trochu schladit ve vodě. Není tu hloubka." Navrhl, stále trochu zmatený, ale i tak se snažil tomuhle vlčeti nějak pomoct. Jakkoliv.

To bylo nejblíže, co se k tomu prapodivnému místu přiblížil. Město se, i přes to že bylo stále pořádný kus daleko, nad ním tyčilo jako velmi vysoké hory. Lancelot sklopil uši, když si vybavil varování, které mu bylo při příchodu do těchto končit řečeno. Jinak by mu zvědavost, a hlavně chuť prozkoumat nové materiály, nedala a už by to tam prolézal. Ale nepoleze na území smečky, takový blázen zkutečně nebyl.
Sklonil se, aby se mohl napít. To byl také důvod proč sem i v těchto pozdních hodinach vykročil. I když, s tím jaké bylo pres den nesnesitelné vedro si začínal říkat, že mozná by stalo za pokus chodit na toulky v noci. Jen ten nedostatek světla a krasných barev, které sebou přináší, mu scházel. Když už se toulal po norestu, chtěl také plně vidět jeho krásy.

Jak se tak rozhlížel, šedivé vlče mu zkutečně nakonec padlo do oka. Bílá křidélka v tak prosluňený den v podstatě zářila. Lancelot netušil, kolik šediváčkovy může tak být, ale přišel mu příliž mladý na to, aby se tu potuloval takhle sám a tak se i začal rozhlížet po nějakém doprovodu. Nikoho však k jeho znepokojení nezpatřil.
Vydal se tehy vstřít šedivému vlčkovy a jak se brodil přes mělčinu, na znamení že nemá špatné úmysly pozvedl ocas a prátelsky s ním zavrtěl.
,,Ahoj. Copak tu děláš?" Zeptal se ho mile a zastavil se na kraji břehu, nechaje vlčeti dost prostoru v případě, že by si rád zachoval nějaký ten osobní prostor.

,,Nevím, jak dlouho to bude trvat, neksem léčitel." Přiznal, snažil se jí na všechny její otázky odpovědět upřímně. ,,Ale je spoustu vlků, kteří létat nedovedou a také je nikdo neulovil. A ani obloha není plně bezpečná. Je potřeba si zkrátka pořád dávat pozor." Vysvětlil. Následně se však pousmál, vlčice byla celkem chytrá, to se muselo nechat. Lan se nad odpovědí na její dalši otázku musel proto trochu více zamyslet. ,,To máš pravdu, to ptáci dělají... Ale vlci s křídly a ptáci si nejsou zase tak moc podobní ne? Vzdyť i jednotlivi ptáci jsou od sebe značně jiní. Už jsi někdy viděla vzletat třeba labuť? Ta potřebuje porádný rozeběh, a to labuť je mnohem menší než mi. Nebo možná jsem jenom velký antitalent na létáci, ale kdybych já jako vlče skočil ze skáli, stalo by se hodně věcí, ale létat by se mi asi nepodařilo." Drobně se ušklíbl v pokusu se trochu odlehčit atmosféru. Bylo samozřejmě možné, že jiné vlči kultury se učily létat jinak, ale ten způsob, kterým se učil on se od ptačiho "vyskočení z hnízda" velmi lišil.
Trochu ho zmátla dodatečná slova za představením vlčina jména, ale tak nějak vycítil, že by se neměl ptát. Proto to zatím nechal být a s usměvem také zavrtěl ocasem. ,,Já tebe také Autumn Haunt."