Príspevky užívateľa

Zasmál se spolu s ní, i kdyz trochu drobněji, jako by jí nechtěl přehlušit. Slyšet po tak dlouhé době jeho sestru se smát bylo něco kouzelného. Když tehdy o vše přišly, měl pocit že ten zvuk už nikdy znovu neuslyší, a vše se umocnilo o to víc když loňskou zimu ztratily Hen. ,,Ne, víš že takový nejsem." Odpověděl jí stale s drobným smíchem. ,,Ani jsem v ten moment netušil, že jím je." Nesnažil se s někym spřátelit protože by mu to pomohlo, ne takový on nebyl. I kdyz kdyby to bylo mozná, spřátelil by se se všemi.
Šťasně se na svou sestřičku usmál a zavrtěl ocasem. Ani netušil, proč měl chvíli obavy z toho jí o tom říct. ,,To určitě rád uslyši."
,,To máš asi pravdu." Přikývl a taktéž vstal. V ten moment byl ze všeho tak nadčený, že mu ani nedišlo jak nevhodné tohle misto pro posezení bylo. Okamžitě k ní starostlivě pohledl. ,,Je ti zima? Jsi unavená, nebo máš hlad?" Vyptával se. I když také nebyl nejlepšim lovcem, očividně na tom byl stále lépe nez jeho sestřicka. V duchu se sám za tu hloupost napomenul, měl se ji zeptat daleko dřìv.

Možná ho to mrzet podle slov Ivara nemuselo, alr pokud měl sedý vlk zkutečně pravdu a on se v něm mílil, tak ho to prostě mrzelo. Ale uvědomoval si, že Ivar na tyhle věci příliž nebyl, a tak jenom pokýval hlavou na to, že mu rozumí.
Poslouchal jeho malé vyprávění, a i když šlo jistě o akt hodný obdivu, Lana to moc nepřesvědčilo. Byl zkrátka trochu tvrdohlaví a pokud mu Evarlův otec sám nezmění názor, bude si asi myslet své. Protože to co právě slyšel mu znělo trochu jako... "Díky mě jste naživu, buďte mi navzdy vděční," a to se mu prostě nelíbilo. Sám si ale uvědomoval, že čím vic se v tomto tématu točily, tím horší jeho pohled na tuto osobu byl, a to nebylo fér. Sám si byl vědom, že jeho přitel vidí věci jinak, než on, a tak se mohlo jednat i jen o zkreslení jeho pohledem a jeho téměř vždy klidnými slovy. ,,Možná máš pravdu, za pokus to stojí." Souhlasil s ním tedy, aby se už dál v tomto tématu netočily v kruzích.
Bylo asi dobře, že Ivar s nim nemohl mluvit o těchto interních zaležitostech, jelikož by v něm asi opět vzbudil pochyby. ,,Snad máš pravdu." Souhlasil s povzdechem. Bylo to ale prostě divné, připojit se k uplně cizí smečce, kde už se všichni znaly.
Naklonil z jeho menšího škobrtnutí hlavu. ,,Kdo je Roihu?" Zeptal se zvědavě. Kdyz už o tom Ivar zacal mluvit, bylo to asi něco důležitého. Následně se zaposlouchal do jeho vědeckých otázek a sám přišel blíže. Nebyl tak chytrý jako jeho šedivý přítel, ale také se pokusil zapojit do jeho zkoumání. ,,Musí k tomu mít nějaký důvod... Zvířata, a pravděpodobně i rostliny, nic nedělaji jen tak, přeci jen. Možná aby přilákali noční motýli?" Navrhl. ,,Vzpomínám si, jak se všechen noční hmyz vždy rojil kolem rozsvícených luceren. Očividně je tedy světlo přitahovalo. Můžou tyhle rostliny využít to samé?" Vysvětlil své myšlenky.

Ještě že nemohl slyšet Ivarovy myšlenky, které by ho akorát vice presvědčily v tom, co si myslel. Možná měl ale pouze příliž idelický pohled na svět. Při jeho dalších slovech stáhl prekvapeně uši. ,,Ou... To mě mrzí..." Zamumlal. Ač už si o jeho otci myslel co chtěl, pořád to byl Ivarlův táta. On sam stratil oba rodiče a tak věděl, ze to neni snadné. Netušil, jak to snáší šediváček před ním, ale tato informace ho opravdu mrzela, pro něj.
Zmateně na něj při jeho otázce pohlédl. No... Teď, když už nebyl alfa. ,,Nemyslím si. Možná předtím jsem měl obavy, když byl alfa ale i když věřím, že má ve vaší smečce stále vysokou autoritu, nemyslím si že se ho přímo bojím. Čelil jsem horším vlkům." Zamručel, když se mu vybavily ti barbaři, co je napadly a připravily o domov. Nemyslel si, že Ivarův otec byl az tak zlý. ,,Ale je pravda že ho neznám, kdo ví." Pokrčil rameny. Strach však neměl.
,,Jo... To máš pravdu." Musel souhlasit. ,,Ale to bylo trochu jiné... Kdyby jsme si tehdy nesedly, jakmile by jsi dorazil do míst, která znaš, mohl by ses od nás oddělit. Tady... Prostě, mám menší obavy aby jsme mezi vás mi, dva cizáci z daleké země, zapadli." Přál si, aby se ve smečce on i jeho sestra cítili dobře. Chtěl přeci jen pro ně najít nový domov.
Zmateně pozoroval Ivarovu kradež zdejši dekorace. ,,Nějaky zajimavy exemplář?" Zeptal se s hlavou lehce nakloněnou na stranu. ,,Nemyslím si, že budou nadšení, že jim tu škubeš dekoraci." Poznamenal, avšak s drobným úšklebkem. Jedna květina nikoho nezabije. Dloubnout si ale musel.

Zavrtěl s úsměvem ocasem. Byl rád, že se mu podařilo sestřicku alespon trochu upokojit. Pochopitelně i on měl drobné obavy, ale to k roly staršího bratra patřilo. Strachoval se o vsechno hlavně pokud šlo o ní, ale také věřil, že nebyl důvod, proč by je neměly přijmout. Ani jeden z vlků, se kterými se bavil, v tom neviděly problém, a něco takového by Ivarovy jistě neuniklo, kdyby v tom byl nějaký háček.
,,Samozřejmě. Chtěl to být on, kdo nás jeho rodičům představí, tak ho určitě budeš mít šanci poznat." Vysvětlil k Asterimu. On měl tak prátelskou povahu, že Lan nepochyboval že by si ti dva nesedly. Následně se na chvilku zahleděl někam do dálky, nez pokračoval. ,,Možná jen... Tak trochu jsem přijal jeho navrh na bratrství, o kterém jeho rodice neví. Tak snad to nebude problém." Zadrmolil rychle s usměvem, který jako by sebral malému vlceti po průšvihu. Ale to bude fááájn.

Povzdechl si. Měl vědět že si své myšlenky měl nechat pro sebe, nechtěl ho svými slovy ranit. Ale už se stalo a to poslední, co teď chtěl, bylo aby se tu nějak pohádaly. ,,Dobře..." Začal, i když s Evarlou v tomto nedovedl souhlasit. Ano, take si prošel traumatickou události, ale stejně si nemyslel, že by to omlouvalo jakékoliv jeho chování k ostatním. Možna vysvětlovalo, ale ne omlouvalo. Ale co on věděl že? Nevěděl jak se k němu otec choval, viděl jen kousek, ktery ani nebyl realný. Neměl právo se mu cpát do života. Jen o něj měl starost... ,,Já doufám, že se mé pocity k němu mílí." Dodal, a myslel to upřímně.
,,To je dobře." Oddechl si. Bylo zvlaštni, jak moc mu zaleželo i na sebrance pro něj absolutně neznamich vlků, ale takovy on prostě byl. Každý život měl cenu...
,,Možná..." Přitiskl uši k hlavě. Samozřejmě že by za to byl moc rád! Ale také by to znamenalo, že by se už nikdy neviděl s prátely, které si zde nalezl. Proč obě varianty byli tak hořkosladké..? ,,Bylo by to fajn být zase součástí kolektivu." Musel souhlasit. ,,Ale bylo by to zaroven tak zvláštní. Neznat tam nikoho..."

Pozorně naslouchal novým informacím. Najednou mu to, co se předtím dověděl, dávalo konečně smysl. Když pak řeč zklouzla k Ivarovu otci, Lancelot musel drobně pokývat hlavou. ,,Já vím... Nechci soudit někoho ještě předtím, než ho sám poznám ale prostě..." Povzdechl si. Měl své myšlenky vyslovit nahlas? Nerad by svému přítely nějak ublížil. ,,Nevím jak může někdo být dobrým vlkem, když se ho jeho vlastní děti bojí." Vysvětlil tišeji, pro jistotu kdyby je někdo poslouchal. Rozhodl se to říct tak, jak to cítil a upřel pohled na chvíli zpět na šediváčka. Doufal, že se ho tim nijak nedotkl, ale chtěl být upřímný.
Překvapeně našpicoval uši, když Ivar srovnal kance s losem. ,,U všech všudy, to musela byt tedy bestie... Byli všichni po tom lovu v pořádku?" Zeptal se starostlivě. Věděl, že tam jeho kamarád tou dobou ještě nebyl, a ani mu nedošlo že by svými dotazy mohl zabrousit do smečkovych tajností. Jen ho zajímalo, jestli jsou vsichni v porádku, i když ty vlky v vlastně sám vůbec neznal.
Nemusíš být sám... Nad tou větou se musel lehce smutně pousmát. Ano, ta samota ho už začala ubýjet, a kdyby to bylo jen na něm, asi by Evar'lovu nabýdku příjmul na mistě, ale musel počkat. Bez své sestry nikam nejde. Ale když ho Ivar označil za svého přítele, opět se široce usmál a lehce mu do ramene drcl čelem. ,,Tomu se těžko říká ne. Pokud na to dojde, moc rád tvoji nabýtku příjmu. Až najdu Bath, promluvím s ní o tom a uvidíme. Není to ale jen moje rozhodnutí, a tak ho nemůžu dělat sám."
Souhlasně kývl hlavou. ,,Snad... Mám o ní trochu starost." Přiznal s povzdechem a sám se na chvíli zahleděl kdo ví kam, jako by se mezi těmi vlky prostě měla jeho sestra teď a tady zjevit. ,,Báth se tak snadno nevzdává. Pořád ještě doufá, že nalezne zbytek naší rodiny. Pochopitelně v to doufám také, ale..." Povzdechl si a nechal zbytek té věty otevřený. Těžko se mu to říkalo nahlas, že se smířil s tim že jsou pryč, a že už se asi nevrátí. A Ivar byl chytrý, tomu to jistě dojde. O to víc mu ale tato myšlenka bránila v tom se ke smečce připojit. Dokud to nevzdavala jeho sestra a pátrala, jak by se on mohl prostě někde usadit? Ne, to nemohlo být.

Taktéž netušil, co se to stalo. Ale věděl, že on se kontrolovat nepotřebuje. Teď, když vnímal co se stalo, cítil, že bylo něco jinak a nechtěl nahodou zpanikařit. Slyšel svůj hlas mu stačilo, aby věděl že se mu nějak přihodilo to samé, co Autumn.
Natáhl k ní opatrně své křídlo a položil jí ho na záda, ve snaze jí trochu uklidnit. ,,Netuším..." Přiznal, kdyz se na něj otočila s otazkou. Hlas, který by mu neměl patřit, se mu slabě chvěl, ale jinak se snažil udržet. ,,Ale nějak to určitě půjde zase zvrátit zpatky ano? Jsme v tom společně." Snažil se jí uklidnit a i se k ní lehce přitiskl ramenem. Bylo to trochu nepříjemné, byl zvyklí být povětšinou ten větší, a teď si připadal tak drobně... Při každém vyřčeném slově měl nutkáni zastavit, protože měl pocit že mluvil někdo jiný. Kdyby tu byl sám, panikařil by pravděpodobně úplně stejně, né-li i víc než Autumn, ale když se jeho mysl snažila soustředit na to, aby uklidnil ji, samotnému mu to trochu pomáhalo. Zahleděl se jí do očí a snažil se vytvořit co nejvíc podpůrný úsměv jen dokázal. ,,Pořád jsi to ty, neměj strach."

,,Nevidím důvod, proč by jsi komukoliv měla vadit." Pousmál se a ocas se mu rozvrtěl, když jeho sestra souhlasila. Doufal v to, ale přeci jen si nemohl být plně jistý. Jeho sestra doteď doufala v jejich rodinou smečku, a i když to hledání vzdala, mohla mit stále nějaké výhrady. A on by se nemohl bez ní jen tak přidat ke komukoliv. Ne, to prostě nešlo. ,,Jednoho přeci ano. Na plese se po tobě vyptával. Ivar není ten typ, ktery by to moc daval najevo ale myslím že měl o tebe starost. Doufal asi, že tam na nas narazi na oba." Opravil ji s drobným pousmátím. I on tak trochu doufal, že tam jeho sestra dorazí. Ale na tom už nezáleželo, hlavni bylo že tu teď byla s ním. ,,A Asteri je zlatý, ten z tebe bude mít tak akorát radost." Snažil se jí povzbudit. I on sám víc přízračných neznal, ale to se mohlo brzy změnit. ,,Dva vlci, co se za nas můžou primluvit u alfy je myslím vic než dost, obzvlašť když co jsem pochopil je Asteri jeho syn." Dodal. Zapřemýšlel pak, jak by měl sestře podat, že mu tak trochu kyvl na bratrství. Jak měl své sestře říct, že jí vlastně "sehnal nového brášku?"

Drobně se nad tou otazkou zasmal a pokrčil rameny. Vís ty že já vůbec nevím? Asi jsem byl jen ve správný čas na spravněm místě." Konstatoval. Narozdíl od Báth on však společnost vyhledával. Každého vlka, kterého v dálce zpatřil, k tomu se vydal a chtěl si povídat. Možná s tím byl až otravný, nebo i děsiví, vzhledem k tomu že před nim par vlků i uteklo dřív, nez se k nim stihl dostat. Ale stálo to za to.
,,Určitě, uvidíš." Přitiskl se na chvíli k ní. Na chvíli se zamyslel, zda to ma vytáhnout takhle brzo, kdyz se Báth teprve teď smířila s tím, že svou rodinu asi hned tak neuvidí, ale nakonec o zkusil. ,,Bylo mi hned od dvou vlků nabydnuto členství u přízračných. Možná tam to pro nás bude lepší? Jako nový začátek, v přitomnosti dalších vlků." Začal návrh mírně. On už to prostě jako samotář moc nezvládal. ,,Nebyli bychom pak tak sami a byli si pořád víc nablízku a ve větším bezpečí."

Souhlasně pokýval hlavou. Ač chápal sestřino předchozí odhodlání, sám by byl nejraději zpět mezi svými blízkými, někdy se prostě nedalo jinak, než přijmout porážku a jít dál...
Usadil se vedle Báth, s jedním křídlem stále ovynutým kolem jejích zad. Byla jistě z toho vseho vyčerpaná, chtěl jí alespoň trochu chránit před studeným pocasím. ,,Docela to šlo. V lovu jsem se zatím zrovna moc nezlepšil, ale zvládám to. Stalo se mi pár docela šílených věcí." Začal pomalu, ale postupně se mu do očí začaly vracet jiskřičky radosti, když se rozhodl, že sve sestře povypráví o tom, co vše se mu za tu dobu, co se neviděly, přihodilo. Změna tématu nikomu jistě neuškodí. ,,Na konci léta jsme s Ivarem usnuly pod nějakou obrovskou houbou a měly jsme společný sen. Bylo to zvláštní... Na podzim se mi podařilo uvýznout na římce nedaleké propasti, ale jedna milá vlčice mi tam dělala společnost a pomohla mi se odtamtud dostat." Pousmál se nad tou vzpomínkou. Ta už byla přijemnější, nez společny sen, ze kterému se mu dodnes ježily chlupy na zádech. ,,Teď v zimě jsem se pak účastnil plesu. Škoda že jsi tam nebyla, bylo to úžasné! Narazil jsem tam na jednoho mladého vlčka z přízračných a poté i na Ivara. A teď, pár dní nazpět se mi stala hotová šílenost! Doteď úplně nechápeme, jak se to stalo, ale s jednou vlčicí jsme si na chvílibprohodily pohlaví. Bylo to tak zvláštní." Zasmál se nad tím, zatim co se o svých zážitcích pěkně rozpovídal. Na ty se on rozhodl zaměřit. Bylo to snazši soustředit se na to hezké nez na vsechny ty osaměle dny a noci...
,,A jak jsi se měla ty?" Oročil se po sestřičce.

Ani se mu jí nechtělo pouštět, jako by mu měla hned teď zase někam zmizet, ale když od něj udělala par kroků nazpět, pochopitelně jí nebránil. Alespoň si jí mohl trochu lépe prohlednout a hned ho zamrzelo, když zpatřil v jakém stavu jeho milovaná malá sestřička bylo. O to víc ho pak drásala ta slova, ktera vyřkla. Ani ne tolik přimo ta slovo, jako spíše jak to řekla.
,,Ach Bath, pojď sem." Zašeptal a znovu kolem ní ovynul svá křídla, tentokrát jako by se ji snažil zkryt před vsemi bolestmi světa. ,,Udělala jsi vše, co jsi mohlo." Ujistil jí zatím co se jí čumákem pokusil setřít slzyčky. Taktéž ho to, že stratily zbytek jejich rodiny, hluboce mrzelo, ale ivědomoval si, že se nemůžou pořád hnát za přeludy. ,,Jednou se s nimi možna setkáme, ale pořád máme jeden druhého ne? To mi stačí." Nevěděl, jestli by jí už na další vypravu kdo vi kam chtěl vůbec pustit, jeho sestra s každým dalšim setkánim vypadala hůř...

Zhluboka se nadechl a akorát se chystal vstát, aby se dal zase do pohybu než by k té studené zemi primrzl, když v tom k jeho uši dolehl ten známí hlásek. Okamžitě vyskočil na nohy a div se jestě ve vzduchu neotocil za hlasem jeho sestřičky. Jakmile jí na té otevřene pláni pohledem vyhledal, rozeběhl se jí naproti.
Najednou měl tolik energie a tak moc si přál být u své malé sestřičky co nejdřív, že ani moc nepřemyšlel nad tím, jak zastaví když k ní doběhne. To už se nějak vyřeší, Lan nad tím nemohl strácet čas.
,,Sestřičko!" Vykrikl nadčeně, v očích se mu taktéž zaleskla slzička, kdyz na poslední moment začal brzdit. Bylo to trochu moc pozdě, ale to ho netrápilo. Trochu e se sestrou srazily, ale Lan toho akorát využil a pevně sestru k sobě privinul svými přídly do pořádného obětí. ,,Tak moc jsi mi chyběla!" Vyhrkl a zavrtal jí čumak do ramene. Bylo mu fuk, ze se s ni vítá jako by se pres rok neviděly. Chtěl jí mít na blízku pořád!

I Lancelot křížem krážem prošel zdejší krajiny, bez nalezení jakékoliv stopy. On už se ale s faktem, že jsou v tom teď uz zkutečně sami, smířil před nějakým časem. Ze zběsilého patrání po známích tvářích se postupně přehouplo přes ztrápené putování bez většího cíle až po hledání nových přátel. To Lancelota udržovalo nad vodou. Potkal pár nových příjemných tváří, z nichž některé by se nebál označit za přátele. Ale užíval si společnosti opravdu každého, i méně přátelských vlků. Chyběla mu ta společnost, opravdu hodně. Snažil se si však užívat každou chvíli.
Nq chvíli se posadil na místečko, kde vsechen sníh už rostál a jen pozoroval, jak ze sebe příroda pomalu oklepává zimní kožíšek. Ani netušil, co ho zavedlo právě sem, ale už tu byl, tak neuškodilo se na chvíli zastavit a jen cstřebávat krásu kolem sebe. Postesklo se mu po jeho sestře, jako snad každý den, a dlouze si povzdechl. ,,Doufám že jsi v porádku, sestřičko..." Zamumlal tiše, netušíc, že ta na kterou pravě myslì může být blíže, než si myslel.

Před hostinou

Trochu se nad tou variantou zamyslel. Rád by Asteriho navštěvoval, ale netušil jestli může. ,,A ty už můžeš chodit sám za hranice?" Zeptal se pro jistotu. Netušil, od kdy se to mladým vlkům povoluje a měl trošku obavy, aby se on jakožto tulák nepřiblížil až moc blízko hranicím. Rozhodně nechtěl sebe nebo Asteriho privést do problémů.
Vyslechl si popis obou rodičů. ,,Dobře, budu si na ně dávat pozor. Ani mě nezahlédnou!" Pousmál se a drobné šťouchnutí mu také oplatil.
Souhlasně pokyvoval hlavou, zatím co pochodovali davem. ,,Bylo by to určitě složité a asi by se ani dlouho neudržela pospolu, si myslím. Dřive či později by se rozdělila na několik menších. Kdo ví, třeba právě takhle vznikly všechny smečky!" Navrhl a koukl po Asterim, co si o tom myslí. Představa jedné obrovské skupiny, která se po case rozdělila na sve vlastní kultury zněla zajímavě.
,,No... Jak kdy. Někdy to bylo fajn na přemýšlení. Ale povětšinou jsem byl rád, když jsem na někoho narazil. Obzvlášť noci jsou o samotě takové... Děsivější." Přiznal. ,,Ale sám uplně nejsem, mam svojí sestru." Dodal ještě. Asi by se už davno k nějaké smečce přidal, ale kdysy doufal že naleznou zbytky jejich smečky, a pak... No, bylo to něco nového, na co se Lan potřeboval nejdřív připravit.

Před hostinou

,,Dobře, dobře. Ale pokud se budu někdy chtít přidat do vaši smečky, bude mě muset nejprve váš alfa prijmout. Jak to mám udělat, když ty tam nebudeš?" Zeptal se, taktéž se šibalským usměvem na tváři. To asi půjde špatně, že by se nejprve vloupal na jejich uzemí aby nasel Asteriho a az potom sly hledat alfu. Lan se pri té predstavě ušklíbl. To by asi zrovna neobstál.
,,Hm..." Zamyslel se. ,,Hadám že vypadají trochu jako ty. Říkal jsi ze tvoje máma má copánky jako ty... Tvého otce ale neznám, možná má bílou srst na hlavě jako máš ty? No, pořád se v nejhorším můžu vyvarovat vsem, co mají na krku stejný přívěšek." Šibalsky po něm mrkl.
I jemu dav nevadil, a vlastně měl z tohohle plesu podobnou radost, jako Asteri. Tolik vlků mohlo znamenat spoustu prátel, at už nových, tak i starých. ,,Ne, to je v porádku, ale jsi moc hodný." Usmál se na Asteriho a zavrtěl ocasem. Bylo to od něj tak pozorné. ,,Líbí se mi to tady, kteru mi to připomíná domov, i kdyz ani nas nebylo pochopitelně tolik." Zasmál se té predstavě. To by pak teprve byl chaos, ale kdo ví, třeba by se pak byli schopni ubránit... ,,Jen mě překvapuje, jak snadno jsem si jako samotář zvykl na to být... no, sám." Vysvětlil.