Príspevky užívateľa

Pousmál se. ,,Mě to nevadí, alespoň mě to pořád drží ve formě." Poznamenal s drobným pokrčením ramen. Síly měl dost, někteří jeho blízcí by řekly že až příliž, i když s tím by Lan asi nesouhlasil. Podle něj nebylo něco jako: "příliž mnoho čehokoliv," ale přít se s nimi nebylo v jeho zvyku. Ale jeho zavazadla ho alespoň dostatečně spomalovaly na to, aby do někoho vždy omilem nevrazil. Na to byl on velice šikovný.
Pozorně poslouchal její výklad, než nakonec zavrtěl hlavou. ,,Tak to nebude ona, rostlina kterou jsem měl na mysli roste na zemi, jen květy vyčnívají vysoko nad zem. Roste spíš v takových malích trsíčkách." Pokusil se trochu specifikovat. Predtím, když rostlinu popisoval, mu nedošlo, že je důležité popsat i její velikost, ale teď se pokusil napravit svou chybu. ,,Ale to nevadí, jestli tu rostlinu nepoznáš. Z mého popisu by byl asi zázrak, kdyby jsi jí poznala. Omlouvám se, přes rostliny se zkrátna nevyznám." Zamávl to, aby se Sassafras příliž se zjištěním, o jakou se to jedná rostlinu, příliž netrápila.

Lancelot se v tak teplý den uchýlil k výpravě podél vodního toku, který mu kdykoliv mohl posloužit jako přijemné osvěření. Když se před ním tedy oběvila písčitá mělčina, ani se jí nesnažil obejít a misto toho prošel přímo skrze ní. Zastavil se v nejhlubším bodě, kde mu však stále voda nedosahovala ani po břicho a pohledem přejel po sousedním břehu a ještě o něco dál, kam až mu to tetelící se vzduch nad temnou vodní hladinou dovoloval. Poté zvedl pohled na chvíli k obloze, aby mohl podle sluníčka odhadnout, jak daleko do dne už byl.
Brzy bude poledne. Došlo mu než musel sklopit pohled opět dolů. To abych si našel nějaký úkrit predtím největším vedrem. Neměl chuť schytat při takovémto počasí úžeh, preci jen teď byl na vlastní pěst, nemohl si nic takového dovolit.
Rozhlédl se proto po nějakém stínu poblíž vody, ale zároveň polemizoval nad tím, zda by preci jen neměl ujít ještě kus, než se uchýlí do nějakého stínu.

Lan jí pozorně naslouchal, i když nebyl léčitel a měl by asi problém ošetřit i obyčejný škrávanec. Alespoň něco by kdyz tak mohl dokázet, dokud by vlčici nedovedl za někým, kdo by zkutečně věděl co dělat. Naštěstí měl od jistého vlka slíbenou léčitelskou pomoc kdyby jí potřeboval. Když se však dozvěděl skutečný důvod vlčina problému, lehce sebou škubl. ,,Svázaná..?" Zopakoval trochu šokovaně, ale rychle se z toho dostal. Alespoň jeden z nich si musel zachovat chladnou hlavu. Zhluboka se tedy nadechl a tak klidným hlasem, kterým jen dokázal, aby dal vlčici najevo ze bude v porádku, začal.
,,Když jsi dlouho křídla nemohla používat, trochu zeslábly. Ber to jako, že zapoměly jak se lítá. Ale nemusiš mít strach, můžeš jim zase pomoct si rozpomenout..." Přejel očima po pár odřenináxh, které už si vlčice stihla napachat a povzdechl si ,,Ale házet sebou do vzduchu není zrovna nejlepší cesta... Musíš pomalu, jako když se uzdravuješ po nemoci. Co třeba začít rozcvičkou? Cviky na protazení křídel jim jistě vráti trochu síly." Snažil se celou dobu mluvit pozitivně, viděl jak je z toho vlčice špatná.
Rozhodl se pak k ní trochu zklonit, aby se dostal na její uroveň a usmál se na ní, jako by jí očima říkal, že bude v pořádku. ,,Asi by jsem se měl představit že? Jsem Lan, a jak říkají tobě?"

Lancelot zůstal na mělčině a začal pohledem bloudit po okolí. Možná se později také bude muset schladit ve vodě, ale zatím se to vedro dalo snést. ,,Ha, kéžby byly tak lehké jako bylinky. A rostli by na pořád těch samích místech." Pousmál se. Bohužel to, co zviral on patřilo pod neživou část příroky, která nedovedla růst, jako ta živá.
,,Netuším, je to možné." Pokrčil nad navrhem rameny. ,,Neznám jména rostlin. Můžeš mi zkusit popsat nějaký zásadní znak, kterým bych ten přítulný svízel poznal?" Zeptal se. Nevadilo mu se byvit o rostlinách. Alespoň se dověděl něco nového.

Pokýval souhlasně hlavou a poté se trochu šibalsky pousmál. ,,Přesně tak, ještě jsem neviděl někoho, kdo by sebou dobrovolně tahal něco těžkého a nehodlal to později využít." Pousmál se nad tou bláznivou představou. I když jemu váha jeho materiálů příliž nevadila, byl na ni zvyklí, přesto, kdyby je nedovedl využít, proč by je sebou tahal?
Natáhl krk aby se mohl lépe na květinu podívat. Takto na pohled jí poznával, přeci jen měl oči, tak se kolem sebe díval, ale po jménech je neznal, nikdo ho to neučil. ,,Krásná." Souhlasně přikyvl. ,,Není divu, že je tvou oblíbenou." Rozhodl se taktéž vlčici nevykat. Pokud se snažil být slušný, občas zabrousil do těchto vod, znělo to poté více zdvořile, nebo tak mu to alespoň připadalo. Nad vlčinou otázkou se zamyslel. ,,Nevím jestli jsem nad tím takto někdy přemýšlel. Všechny květiny umí být svým způsobem krásné. Navíc nevím ani, jestli bych byl schopný tu rostlinu zprávně pojmenovat, nikdy jsem se jména rostlin neučil." Vysvětlil. Následně si však vybavil jednu určitou rostlinu, která ho svým vzhledem zaujala. ,,I když, jedna by tu asi byla. I když nevím jestli bych řekl, že je má nejoblíbenější. Většinou jsem jí vídal na rašeliništích. Květy má takové nevýrazné bílé. Ale listy jsou unikátní. Má na nich stovky takových malích lepivích kuliček, do kterých chytá hmyz." Pokusil se rostlinu popsat. Predstava hmyzožravé rostliny ho vzdy fascinovala.

Neunikl mu její zvědaví víraz, přeci jen nebyla jediná, kterou důvod, proč sebou tahal haldu kamení zajímalo. A nemohl se nikomu divit, jen po jistých dávných zkušeností se snažil být opatrný, jaké informace ostatním vlkům říká. Ale pokusil se svou odpověď zaobalit tak, aby vlčici nijak neurazil. ,,Materiály. Ale ano, dalo by se je nazvat i kameny." Přikyvl s úsměvem.
,,Moc rád vás poznávám Saffron. Omluvíte mojí neznalost v květinách, když se optám, zdali se jedná o jednu z těch krásek, co máte na svém kožíšku?" Zeptal se. Květiny nebyl zrovna jeho obor, to jediné co z rostlin kdy potřeboval vědět bylo že suchá tráva je užitečná pro zapalování ohňů. Ale to neznamenalo, že se nezajímal. Už na jednu takovou vlčici narazil a vzpomínal si, že byla na své květiny velmi hrdá, tak doufal že menší lichotka vyváží jeho neznalost.
,,Horký zkutečně je, ale hádáte poměrně zprávně. Postroj sice musi vodu vydržet, jinak by vyl pri sebemenším deštíku nepoužitelný, ale nerad ho zbytečně vystavuji náhodné plísni nebo rzi, která by se v něm mohla uchytit." Vysvětlil. Jak tak na ní však koukal, přeci jen trochu povolil a postoupil o krok blíže. ,,Ale tlapy jsou v pořádku." Pousmál se.

K jeho ušim se doneslo lehké šplouchání vody, které však bylo na běžné říční hrátky přeci jen moc hlasité. Pozvedl tedy hlavu a pohled mu padl na hnědavou vlčici. Její volba prvnich slov ho přiměla se pousmát, nebyl to první vlk na kterého na cestách narazil, kdo netušil jak se začíná konverzace.
,,Zdravím." Pokýval drobně hlavou a narovnal se. ,,Postroj. Využívá se na rovnoměrné rozložení váhy z brašen." Odpověděl jí zdvořile na otázku a lehce sebou cukl, aby si popruh pres rameno trochu posunul od krku. V jednotlivých kapsách pri tom o sebe zachrastily kameny. Netušil, jak běžké takové vybavení v těchto končichách bylo, ale tam odkud pocházel ho měl každý druhý.
,,Mimochodem, jsem Lan. Jak se říká vám?" Vzal trochu zdvořilosti do svých tlap a s milím usměvem se predstavil.

Pri její reakci trochu zpomalil, rozhodně neměl v plánu vlčici nějak vystrašit. ,,Neboj! Nechci ti ublížit. Jen jsem si z dálky všiml rozruchu a rozhidl se to zkontrolovat." Pokusil se na ní drobně mile pousmát, ale jeho výraz se velmi rychle změnil ve starostlivý, když zaslechl její pomalou odpověď. Bylo mu jedno jestli vlčici zrovna potkal, on byl takové povahy že by snad nedovedl ani nepřítele nechat zraněného za sebou.
Rychle očima přejel vlčiny křídla a naklonil hlavu na stranu. ,,Hlavně zůstaň v klidu, ať si nijak neublížíš..." Začal opatrně. Z toho, jak sebou vlčice mlátila měl starost, aby si něco nezlomila. V panice se dalo sám sobě i ostatním velmi snadno ublížit.
Mezitím už dorazil k vlčici, ale nechal stále mezi nimi dostatečný rozestup, aby se vlčice necítila jeho přitomností nějak ohrožená.
,,A co se ti stalo? Jsi někde zraněná?" Zeptal se hned. Zadné přímé zranění sice hned nezpatřil, ale to ještě nic nevylučovalo.

Jen tak tak se držel, aby se neoklepal pod tím mnozstvím vody, který se mu nasákl do kožichu. Nejenom, že by při tom pravděpodobně ohodil vodou tu vlčici, ale k tomu tam nebylo zrovna dvakrát moc místa a Lan si nechtěl olámat křídla o skalní stěnu. Lehl si na zem, aby bral ještě o trochu méně místa a uprel pohled před sebe, i přes to že kamená podlaha ho velmi rychle začala nepříjemně studit. ,,To je ale počasí..." Povzdechl si. ,,Trocha deště by sice vyprahlé krajině pomohla,,ale tohle akorát vše umlátí..." Poznamenal a po chvíli otočil pohled na jeho nedobrovolnou společnici.
,,Omlouvám se, že jsem vám sem takto vtrhl. Kdyby tu byl jiný úkryt, neopovážil bych se." Opět se omluvil, jelikož jeho první omluva stála trochu za starou kost. ,,Em... Myslím že jsem přeslechl vaše jméno?" Bylo možné, že mu v tom dešti vlčice něco pověděla, ale on jí přes to silné bubnování kapek přeslech.

Jak se tak potuloval po krajině, netrvalo dlouho a jeho zlatavé oči zachytily pohyb. Nebylo divu, ať už to bylo cokoliv, dělalo to na klidné planině celkem rozruch. Lancelot se na moment zastavil a jen z dálky zmateně pozoroval, co se to děje. Louka byla opravdu rozlehlá a díky tetelícímu se vzduchu ze svého místa viděl pouze rychlé pohyby dvou barev, oranžové a tmavě fialové. Díky tomu ho zprvu napadlo, ze se jedná o dva tvory a naklonil hlavu na strany.
Hráli si? Trénovali? Nebo se prali? Lancelot z takové dálky netušil, která možnost byla ta zpravná, ale raději se tím směrem vydal. Pokud se jednalo o první dvě možnosti, tak jen na chvíli překazí zábavu dvěma vlkům, ale ta třetí varianta mu zvedala chlupy na zádech. Možná i proto zrychlil do klusu.
Jak se ale blížil, dvě siluety zacali býti jednou a Lancelotovy došlo, ze to co původně považoval za druhého vlka byli pouze blanitá vlčí křídla. Opět proto zpomalil, ale pokračoval již trochu obezřetněji kupředu.
,,Jste v pořádku?" Zvolal stále z pomérné dálky, aby vlka nevyplačil případným náhlím zjevením za jeho zády. Jak tak pozoroval jak sebou vlk plácá, napadlo ho, jestli není třeba zraněný.

I když nerad, opustil chladivý stín lesíku, kterým dnes bloudil a vydal se napříč z jeho pohledu téměr nekonečnou zelení. Traviny před ním se lehce pohupovali, když prosluňenou krajinou občas profoukl nějaký ten větřík a když se Lancelot zahleděl dodálky, zpatřil ve vedru se tetelícím vzduchu náznak konce ohoto zeleného oceánu.
Lancelot zvedl čumák k modrému nebi a trochu se na hřejivé slunce zašklebil, než byl nucet odvrátit zrak. Bylo to jen pár minut, co se trochu schladil v potoku, co po cestě nasel a jeho hustá srst už byla v podstatě suchá. Moc si však nad tím nelámak hlavu a dál si to pochodoval krajinou.
Mohlo by být hůř. Pomyslel si s drobným usměvem. Raději vsak nepřemýšlel, jaké všechno počasí by mohlo být horší než momentálni spalujíci slunce. Nerad by jej svými myšlenkami náhodou přivolal. Ne že by to sice dokázal, ale proč premýšlet nad tím horším? Na chvíli se zastavil, aby mohl chvíli pozorovat motýla jak dosedá na rostlinu vedle něj a pousmál se. Možná to nebylo ideální pocasi pro něj, ale pro zpoustu jiných živočichů to jistě bylo presně to, co potřebovali. Však on to taky vydrží.

Planina Husí >>>

Následoval téměř černou vlčici, ale nechaval mezi nimi dostatečný rozestup, aby vlčici jeho přítomnost nějak neznervózňovala. Nechtěl jí jít hned za ocasem, přeci jen s nim zatím prohodila stěží jedno slovo, netušil jak moc je nadšena z toho, že jde za ní.
Když však zaplula do malé puhliny, na chvíli se zastavil. Byl poměrně velký a s robustními křídli na zádech se do té škvíry oba stěží vejdou. Ne že by nad ukrytem ohrnoval nos ale mačkat se s někým, koho sotva znal pod skálou bylo trochu... no. Zaváhal a otevřel tlamu v pokusu se slečny zeptat o svolení, jelikož se jistě jednalo o narušení osobního prostoru. Ne že by o tom Lan něco sám věděl, ale vyrůstal se dvěma sestrami... ,,Vydilo by vám, kdybych-"
Větu však nestihl dokončit, jelikož o oslepil blesk a v zápětí i ohlušil masivní hrom. Lancelot celý poskočil jako vyděšené kuře a stáhl ocas mezi nohy. Jako na povel se z šedého nebe začaly sypat kroupy, které mu dost bolestivě začaly bubnovat do zad, křídel a hlavy.
,,Omlouvám se..." Zamumlal, zatím co se snažil uniknout krupobití, otázka zda se může schovat k vlčici byla rázem smetena ze stolu. Pokusil se však přitom drzet co nejvíce stěny, aby omylem nevrazil do vlčice. Výklenek na to přeci jen byl moc malý, a tak se pár žďuchancům nevyhli. Když se konečně nějak nakyblíčkoval dovnitř, byl sic stále promoklí na kost a občas ho do cumáku udeřila nějaká ta větrem zavátá kapka, ale byl alespoň pryč z toho šíleného pocasí.

Lancelotovy tlapy se zastavili na samem okraji břehu říčky, až se špičkami drápů zkutečně zanořil do vody. Na chvíli zauvažoval, jestli by to v takovém počasí nestálo za to se trochu smočit v chladivé vodě, ale po chvilce jen upěnlivého sledování hry světel na vodní hladině se pouze sklonil pro pár doušků. Pro koupel by ze sebe nejprve musel sundat svůj postroj, jelikož nechtěl materiál obtěžkávající jeho bedra vystavit zbytečné nadměrné vlhkosti. I když se jednalo o, pro obycejné vlčí oko, pouze kameny, jejichž schrchní vrstva byla již díky zivlům značně zvětralá, Lancelot to nechtěl pokoušet.
Když sklonil čumák k vodě aby se napil, jeho dlouhá srst na krku mu pomalu zpadala z ramen přímo do vody pod ním. Lan, jak se k jeho optimistickému já slušilo, se rozhodl to brát jako pozitivum v podobě alespoň drobného ochlazení az opět zvedne hlavu. Musel uznat, že jeho větru odolný kožíšek v těchto podmínkách byl značně nevýhodný.

Bylo by těžké si nevšimnout její reakce na jeho první otázku. Lancelot se v momentě zarazil, nenapadlo ho že by jeho hloupá otázka dokázala ve vlčici vyvolat tak silnou negativní reakci. Okamžitě stáhl uši a se starostlivým výrazem k ní natáhl hlavu. ,,Jsi v pořádku?" Zeptal se. Bylo mu jasné, že se něco stalo, ale ani ve snu ho nenapadlo, co. Bohužel si její slzyčku vyložil spatně jako smutek nad strátou sourozence, jelikož to bylo něco, co sám zažil. Opět zvedl jedno ze svých křídel, i když tentokrát aby ho položil Astheri na záda, v pokusu jí trochu utěšit. ,,Chceš si o tom... nějak... promluvit?" Zeptal se. I když popravně netušil, jak by to u němé vlčice mohlo pomoct, jemu sdílení jeho ztráty pomohlo, i když si byl plně vědom, že ne každý na tyto věci byl, obzvláště s nějakým cizincem, na kterého před chvílí narazila. ,,Nemusíš." Dodal tedy. ,,Nemusíš mi říkat nic. Jen vím ze se některým uleví, když můžuo své problémi s někým zdílet. Nejsi v tom sama." Byli to poněkud prázdná slova, když Lan netušil, čim si vlčice prošla, ale bohužel se dostaly do uličky, kterou Lan neznal. Nikdy v těchto věcech nebyl příliž dobrý, ani u vlků které znal jako svoje tlapy. Ale snažil se.

Bohužel mu nedošlo, že Asthéri zaujalo jméno jeho sestry, i kdyz se snažil pochytit vše, tak všímavý bohužel nebyl. Možná však bohudík, ať si šedivá vlčice myslela, že uměla dobře naslouchat, jakmile by Lan jednou začal o svych sestrách, pravděpodobně by jí vymluvil díru do hlavy.
Uklidnilo ho však, že se na něj vlčice nezlobí. Opět se na ní usmál a zavrtěl ocasem. ,,Takže v pořádku? To jsem rád. Ty máš nějakého sourozence? Mladšího nebo staršího?" Zeptal se. Vzhledem k tomu, že vítr zde už nebyl tak silný, rozhodl se své křídlo opět stáhnout zpátky. ,,Mohu se jen zeptat, patříš taky k nějaké smečce?" Zeptal se. Necítil z ní nic, co by mu napovídalo, že do smečky patří, ale neuškodí se se zeptat.