Príspevky užívateľa

Na její pokýváni hlavy se usmál a zamířil tedy z pláže pryč. Doufal, že jakmile se ocitnou mezi stromy, jejichž kmeny trochu rozbijí prudký vitr, bude Astheri trochu tepleji. ,,Měla jsi mi dát vědět, že je ti chladno." Poznamenal přitom, usměv mu z tváře na chvíli zmizel a byl nahrazen trochu vážnějším výrazem. ,,Nemá smyl se nutit být někde, kde ti to není příjemné. Obzvláště, když ti je zima. Akorát by jsi mohla prochladnout nebo onemocnět." Jakmile však opět pohlédl stříbřitě šedivé vlšici do očí, jeho pohled opět zjihl a s lehce omluvným úsměvem pronesl. ,,Promiň... Prokletí staršího bratra. Podle Bath jsem občas trochu moc pečující, nebo tak něco." Pokusil se vysvětlit. Doufal hlavně, že Asthéri nějak neurazil. I když mu přišlo že mít o někoho starost není nic špatného, věděl že jeho sestry ho měli občas trochu plné zuby a s Asthéri se teprve potkal.
Zamyslel se při tom, jak by s němou vlčicí mohl lépe komunikovat. Její přítomnost si totiž velmi užíval. I když nemluvila, šel z ní takový pozitivní příjemný pocit, který osamocený vlk velmi rád uvítal. Ale i když by dovedl mluvit celé hodiny, přišlo mu to nefér vůči ní.

Když mu dala vědět, že to není jen jím, drobně se zasmál. ,,To jsem rád. Zatím jsem o něčem takovém s nikým neměl šanci mluvit a občas se do věci ponořím až příliž." Vysvětlil. ,,Jo a... Kdybych mluvil nesmysli nebo o něčem, co se ti nelíbí... Nebo bys jen chtěla, abych zavřel tlamu, stačí do mě strčit." Nabýdl, jelikož věděl ze občas umí být trošičku ukecaný.
Její pokynutí kupodivu pochopil a tak se s ní vydal po pláži. Brzo si však všiml, jak vlčice zvláštně nastavuje křídla a tak se ní trochu více zaměřil. Hned si tak všiml, jak studený morský výtr profukuje její srst a zastyděl se, že si toho nevšiml dříve. Nadzvedl tak sám své křídla a přetáhl ho opatrně přes šedou vlčici. Tak, aby se jí nedotkl, ale aby jí poskytl alespoň částečnou ochranu před větrem. ,,Pláž nikam neuteče, nemá nohy. Můžeme se sem vrátit až bude trochu tepleji." Navrhl.

Když Lan zpatřil ten její posmutnělí výraz, bylo mu hned jasné, že by se měl tomuto tématu vyvarovat. Šedivá vlčice si již jistě musela projít tolika rozhovory, kde se kolem tohoto tématu točili pořád dokola a i když i on by měl pár otázek, rozhodl se, že nejsou tak důležité na to, aby na ně potřeboval znát odpověď.
,,Už jsi někdy byla na pláži?" Rozhodl se začít s něčím jednoduchým. ,,Pro mě je to poprvé. Už jsem sice moře z dálky viděl, ale takhle nablízko je to pořád něco úplně jiného. Je to zajímavé nemyslíš? Je to jen... Voda. Hodně vody, a přesto to působí tak zvláštně. Nebo je to jenom mnou?" Po celou dobu co mluvil měl nutkání se otázet pohledem k moři, o kterém mluvil, ale brzo mu došlo, že pokud s šedivou vlčicí chtěl komunikovat, musel s ní udržet oční kontakt.

Když to vypadalo, že vlčice toto nemyslela, Lan se znovu trochu zamyslel. Asi měl trošičku delši vedení, když mu po tom všem nedošlo, proč ze sebe vlčice zatím nevydala jedinou hlásku. Ale každé dlouhé vedení má přeci jen svůj konec. ,,Ty... Nemůžeš mluvit?" Zeptal se. Jakmile mu toto došlo, vše začalo dávat mnohem větší smysl. ,,Omlouvám se, jsem asi trochu natvrdlí." Trochu se nad svou hloupostí zasmál. V hlavě mu však při tom vířilo tolik myšlenek. Nějak mu ale nepřišlo vhodné cokoliv z toho vyslovovat nahlas.
Než by se však stačil na něco zeptat, vlčice začala tlapkou rýt do písku. Rozhodl se nc neříkat a nechal jí dokončit to, co dělala. ,,Asthéri?" Přečetl. ,,To je moc krásné jméno." Usmál se. Byl však lehce v rozpacích. Netušil uplně, jak by měl s vlčicí najednou mluvit, když mu nemohlo nijak odpovědět.

Když nad jeho slovy pouze přikyvovala, trochu ho to upřimně zmátlo. Přeci jen, nikdy předtím na někoho, kdo byl němí nenarazil. Dalo by se i říct, že ho ani nenapadlo, že by někdo nemohl mluvit. Prostě si řekl, že je asi tišší povahy. Už narazil na vlčici, která toho příliž nenamluvila, a tak si myslel, že ona je na tom obdobně.
Když si však poté dala tlapku před čumák, zmateně naklonil hlavu na stranu. Spíše však, než že se vlčice snažila poukázat na něco u sebe si myslel, že to má co dočinění s ním. ,,Mluvím moc nahlas? Jestli ano, tak to se omlouvám." Hádal, přičemž pochopitelně i dost snížil svou hlasitost. Ne že by předtím nějak křičel, spíše se snažil mluvut tak, aby byl přes vítr slyšet.

Když vlčice odpověděla obdobně přátelsky, usmál se o trochu víc a vydal se jí na proti, i když o trošičku pomaluji než ona. Věděl, že se tak znenadání rozběhnout proti někomu menšimu by nemuselo být pro toho vlka zrovna příjemné. Nastražil při tom uši ale když nezaslechl její hlas, napadlo ho, že ho přehlušil vítr. Nepomyslel v tu chvíli na to, že by vlčice nemohla mluvit.
Když už byli relativně blízko sebe, rozhodl se promluvit první, i když v tu chvíli plně netušil, o čem mluvit, a tak plácl první věc, co ho napadla. ,,Doufám že vás neruším od užívání si výhledu." Začal s usměvem a na chvíli svůj pohled ještě upřel za ní, na tu širokou monď tahnoucí se od obzoru k obzoru. ,,Je to překrásný výhled že? Jsem rád že jsem na někoho taky narazil, už jsem si začínal připadat osaměle. Jmenuji se Lan, a vy jste?" Představil se.

Ani netušil, jak se sem vlastně dostal. Od té doby, co se vydal na toulky po zdejší krajině, nachodil toho do náhodných směrů snad víc, nez za svůj celý život. Než ho do nosu udeřil slaný chladný vzduch, abi by mu nedošlo jak blízko moři se vlastně nacházel.
Nemusel vsak dvakrát přemýšlet, než tim směrem zamířil. Nikdy tu nekonečnou plochu vody takto z blízka nezpatřil, to by byl hlupák kdyby se teď otočil.
Vstoupil ma písčitou pláž a zůstal jen chvíli unešeně hledět před sebe. Samozřejmě věděl, co more je a co měl čekat, ale bylo těžké si to opravdu představit.
Kdyz se mu po chvíli podařilo odlepit pohled od těch střibrných vln a rozhlédl se po pláži, zjistil, že se tam nenachází sám. Pousmál se. Už to zas byla chvíle, kdy si s někým popovídal, takže byl za další setkání celkem rád.
,,Zdravím!" Zvolal už zdálky aby vlka na svou přítomnost upozornil, jelikož byl vlk asi obdobně unešený z toho výhledu, jako on. Když k ní zamířil, pokusil se i navzdory občasnému silnému zafoukání zavrtět ocasem, aby bylo patrné, že přichází v míru.

Jakmile se dostala do jeho blízkosti, Lan kolem ní hned ovinul svá křídla v jakém si velmi těsném napodovení obětí. V tu chvíli byl příliž rozrušený z jejich znovuschledání, že mu nějaké hlídání si, kolik síly do toho dává, úplně vypadlo z hlavy. Taktéž si zabořio čumák do její srsti a s radostí se nadechl jejího známého pachu. ,,Já teby také, tam moc jsi mi chyběla." Zamumlal.
Když se k jeho nelibosti trochu odtáhla, musel jí pustit, i když by jí v tom obětí nejraději držel už navždy. Zavrtěl drobně hlavou a taktéž se posadil. Musel jí však trochu zklamat. ,,Prošel jsem část těto krajiny a narazil na pár vlků. Většinou tuláků." Vypovídal. ,,Nenarazil jsem na nikoho nepříjemného. Dokonce jsem se setkal s jedním vlkem z Azarinu. To víš, tou smečkou pred kterou nás Iva varoval." Vysvětlil.

Okamžitě, co se k jeho učím donesl ten vzdálený hlas, otevřel oči a začal se rozhlížet kolem sebe. Nepřeslechl se? Nebo si s ním snad už jeho osamělá mysl hraje?
,,Bath?" Zvolal nazpět a uči našpicoval v naději odpovědi. Brzy se k němu donesl i dusot tlap, a to už mezi stromy zahlédl cosi rychle utíkat. Možná jejich odloučení nebylo zase tak dlouhé, ale poté, co se mu stalo posledně, co se od někoho oddělil se nedalo divit, že nedovedl stát v nadšení na jednom místě.
Jakmile tedy lokalizoval dotičnou vlčici, hned se jí dal na proti.

Samozřejmě věděl, že do toho nemá Jarumimu co mluvit. Nedovedl by do toho příliž mluvit ani vlastní sestře. A tak jen přikývl. ,,Viděl jsem tě létat pořádně jen jednou, ale věřím že jsi v tomto velmi zdatný. Ale i tak, zranit se může každý velmi snadno, buď na sebe opatrný." Netušil nic o tom, proč by se zrobna Jarumi neměl zranit snadno. Jen si přál, aby se jeho možná nově nalezenému kamarádovy nic vázného nestalo.
Chvíli počkal, než mu Jarumi uvolní místo, než se také vrhl na přistání. Nerad by ho nějak uhodil křídlem nebo ho dokonce postrčil z plošinky. Nepřistál sice tak elegantně, jako zrzek, ale zadná katastrofa to rozhodně také nebyla. Jakmile složil zpátky svá křídla, rozhlédl se kolem nich. Z nějakého důvodu se lépe vyznával v terénu ze země, než z oblohy a musel přiznat, že toto místo působilo celkem slibně. Aniž by nějak víc přemýšlel nad tím, že by v Jarumiho očích mohl vypadat jako blázen, přejel drápy po kamené plošině, na které pristály a nasledně sklonil hlaby, aby si ke kameni přičichl.
,,Chápu proč sem létáš často. Vypadá to tu hezky." Poznamenal s úsměvem když opět zvedl hlavu.

Vycítil, že se asi opět netrefil zrovna do nejlepšího místečka. S čím více vlky mluvil, tím větší měl pocit, že neumí komunikovat. Ať už byla konverzace o čemkoliv, vždy nakonec zabloudil k něčemu, co bylo vlku nepříjemně. Unichl mu tichý povzdech. Tohle rozhodně nebyl jeho cíl...
,,Není to trochu nebezpečné? Co když do něčeho narazíš?" Zeptal se starostlivě. Možná tohohle vlka znal jen chvilku, ale to nezastavilo toho staršiho ratra, kterým byl, aby hned nepomyslel na všechny ty nehody, které by se mohly stát.
Následně však drobně přikývl. ,,Rozumím. Pro mě zase připomýňkou domova."

Seděl na vyhřátém místečku mezi dvěma stromu a se zavřenýma očima si rovnal myšlenky v hlavě. Šlo o zcela základní věci, které ho ještě před pár měsíci vůbec netrápily. Co byl vlastně jeho momentálni plán? Co byl jeho cíl, když nepočítal snahu přežít.
Povzdechl si, netušil že někdy takové myšlenky budou jeho mysl svírat jako pevné čelisti. Nikdy by to před nikým nepřiznal, ale vidina neznáma ho děsila. Celý svůj život měl svůj úkol určený. Myslel si, že věděl, co bude dělat do svého posledního výdechu. A teď pred ním bylo to obrovské neznámo.
Dokud byl s ostatními, tolik nad tím nepřemýšlel, ale takto sám se tyto myšlenky kolem něj svíraly jako had škrtící svou kořist. Zastesklo se mu po jeho doprovodu, obzvláště pak po tom jediném členu jeho rodiny, který mu zbyl.

Souhlasně přikývl, ale měl k tomu ještě co říct. ,,To je pravda, ale není to jen tím, že mě to baví. Někdy musíš pokračovat i v tom, co by jsi raději nedělal. Hledání zprávného mista nikdy nebyla moje oblíbená činost, ale je to jen malá část většího celku." Vysvětlil své myšlenkové pochody. Ani by se nedopočítal věcí, které by nejraději nedělal, ale bylo potřeba je udělat.
,,Možná." Taktéž se pousměje a zahledí se na blížící se skaliny. Byl nerad, když se hovor točil jen kolem něho, a tak bez většího přemýšlení pronesl otázku, která by chod jejich rozhovoru otočila zase trožku spátky na jeho zrzavého průvodce. ,,Kdy jsi naposledy byl v těchto končinách? Létáš sem rád, nebo dáváš prednost nížinám?" Doufal při tom, že jeho otázka nebude myšlena jako vyzvúdání. Chtěl se pouze zeptat na něco, co by mohl mít rád Jarumi.

Lancelota jeho odpověď trochu pobavila. Uměl si představit, že i když byl prázdný les jen s hmyzí společností sice úžasný posluchač, hovořící z toho zrovna moc potěšení asi neměl. ,,To máš pravdu. A o čem se vlastně chystáš hrát? Že bych se přišel také podívat. Tedy, pokud pro mě mezi těmi brouky bude místo." Neodpustil si s drobným úšklebkem poznámku, i když už předem tušil že Ambrož jeho drobný žert asi příliz neocení. Se svojí předchozí otázkou byl však zcela vážný. I když předtím nikdy na žadném takovém představení nebyl, jistě to nebylo naškodu. Navíc vlčí slova uměla hezky zahrát na jeho zvědavost.

Byl rád, že zrzaví vlk příliž nevyzvídal. Ještě rok zpátky by s chutí celé hodiny byl schopný o své práci mluvit, až by Jarumi litoval, že se ho na něco takového vůbec ptal, ale ty časy byly už dávno pryč. Ne že by stále nerad o tom mluvil, jen již byl o dost opatrnější.
,,Není to tak hrozné, když tě to naplňuje." Neodolal však s odpovědí. ,,Váha problém není, s kvalitou je to o trochu horší. Ale to chce jen spravné místo." Vysvětlil, skoro jako by si sám hledal výmluvu, jak o svém řemeslu mluvit.
,,Snad ano." Pokýval zamyšleně hlavou. Moc veliké naděje neměl, ale přeci jen... ,,Není to sice snadné takové místo najít, ale jeden se nemůže hned vzdát kvůli vidině špatných vysledků. Pak by nenalezl nikdy nic." Poznamenal a následně se pousmál. ,,Hádám, že to se dá říci o čemkoliv."
Zahleděl se před sebe, na vršky hor před nimi a přes čumák se mu rozšířil usměv. Možná byl jen optimista, ale to místo vypadalo nadějně. Takto z dálky mu připomínalo teochu jeho domov.