Príspevky užívateľa

,,Taktéž jsem přicestoval zdaleka." Drobně přikývl. Když se mu druhý vlk nevydal vstříc, zastavil se. Nebyl tak nevšimavý, aby mu nedošlo, že mu druhý vlk nevěří. Což bylo pochopitelne, pravděpodobně by i on sám měl být trochu více na pozoru. Přesto mu však z tváře nemizel klidný výraz s drobným usměvem.
Nic si z vlkovy nevědomosti o jeho povolàní nedělal, dávalo to smysl. Nebyla to kůže, dřevo ani kosti, které se daly snadno zpracovat. Na zpracování nerostných surovin to chtělo trochu víc, než jen sílu a zručnost. Sám to moc dobre věděl, ze svých sourozenců byl jediný, kdo tuhle práci mohl dělat.
,,Rád tě poznávám Ambroži." Následně se drobně zasmál, jelikož ho vlkova další slova zastihla nepřipraveného. Ale ano, v jeho očích mohl být kameníkem, a nebo klidně bláznem, co sebou nesmyslně tahal bezcené kameny. Ani jedno by však Lana neurazilo, spousta čiností se náhodnym kolemjdoucím, co neměli tušení o co šlo, mohla zdát jako čiré blaznovství. ,,Ne, nic takového. Mám v planu je rozbít, nacházi se v nich ruda kterou můžu zpracovat. Jsem kovář, né kameník." Vysvětlil pobaveně.

Drobně na ty informace přikyvoval. Jako někoho, jehož domov napadly a vyhnali ho odtamtud musel s většinou smeček souhlasit. Ani uzavřené hranice však nedovedou uchránit navždy. Prostě se tomu místu raději vyhne, nerad by narušoval prostor někumu, kdo o cizí přítomnost nestál. A ani nebyl příliž zklamany, rád se tomu mistu vyhne.
,,Jen velmi zdaleka, takže bych spíse řekl že ne." Slyšel, že je moře uchvatné svou velikostí a to, co kdysy zpatřil jen jako male zrcádko odrážejícího se slunečního světla na obzoru, na něj zrovna dvakrát moc nezapůsobilo svou drobností. Ale věděl, ze jestli ho byl schopny zpatřit z takové dálky, muselo být veliké. ,,Pročpak? Máš rád moře?" Pousmál se. Zdálo se mu to jako příliž nahodilá otázka na to, aby se na ní nezdržel o trošku dřív.
To, že se nijak zvlášť domů nernul také něco prozrazovalo, ale Lana to ani moc neprekvapilo. Samozřejmě to příliž nechápal, pro něj byla rodina vše, ale ani neodsuzoval. Místo toho se jen zazubil a lehce, po jeho, strčil křídlem do Ivarlova ramene. ,,Tak to bychom si mohly k tomu moři udělal výlet ne?" Zazubil se na něj, rád, že s ním může strávit o trochu více času.

Nad jeho poznámkou se usmál, věděl ze toho od Ivarly nemůže chtit příliž. Věděl ale, že těch jeho pár slov znamena mnohem víc a za to byl rád. S křídlem stále na jeho zadech pohlédl zamyšleně k místu, o kterém šedý vlk zrovna hovořil.
,,To město je už z dálky tak zvláštní. Byl si někdy v něm?" Zeptal se. Nevěděl přesně, co to bylo, ale ty hranaté nepřirozené tvary se mu nelíbily. Nevadilo mu být obklopen horami, které se táhly vysoko nad jeho hlavu a věděl, že by na takovém místě jistě nalezl tunu nových materialů, které by mohl prozkoumat a možná i využít, ale něco se mu na tom místě prostě nelíbilo, a to bylo stále tak daleko.
Nad Ivarlovou otázkou se dlouze zamyslel. Jistě by bylo fajn mít kolem sebe zase dalši vlky, Lan jen donedávna nepřemýšlel nad tím, ze ti vlci nebudou jeho známí. Navíc Ivarlův přistup "povinosti" mu přeci jen přiváděl drobné pochybnosti. I kdyz už spolu nějakou tu chvíli strávily, Lan si ne vždy byl jistý, co přesně si jejich společník myslí. ,,Za sestřičku mluvit nemůžu, ale sám ještě nevím." Přiznal nakonec poctivě, nerad by Ivarlovy lhal a sliboval něco, co by se nemuselo stát. ,,Rád by jsem si asi nejdřív z pár vlky z tve smečky promluvil. Nerad bych se poslepu vrhal do nezname propasti." Pokusil se vysvětlit své závěry. Ivarlovy věřil, a tom nebyla žádná. Ostatní vlci, to vsak bylo něco jiného. Rad by nejprve věděl, do čeho to vlastně jde.

Zlořečenec? Naklonil hlavu nad tím zvláštním slovem lehce na stranu. Takže to nebyla jen hra? Zkutečně mluvil takto prazvláštně? Trochu ho jeho způsob mluvi a přednesu zarazil, ale Lancelot nebyl jeden z těch, který by soudil jak se někdo chová či jak mluví. Dokud to nebylo nepřátelský způsob chování, bylo mu to jedno.
Udělal pár kroků k dotyčnému, aby na sebe nemusely tak halekat, ale stále mezi nimi udržovat příjemnou vzdálenost, aby se druhý vlk nahodou jeho přitomností necítil v ohrožení.
,,Bohužel místní nejsem, přicestoval jsem sem pouze před pár dny. Vlastně jsem doufal, že ty budeš místní." Usmál se nad tou nešťastnou situací. Oba zrejmě patrali po někom, kdo by jim o těchto končinach alespon něco zdělil a hle, potkali se tu dva nováčci, kteří si toho o tomto mistě pravděpodobně navzájem nic moc říci nemohly.
,,Co? V mích brašnách?" Podivil se zprvu, ale pak mo došlo, že druhý vlk je pouze obezřetný a tak se drobně pousmál. ,,Nic nebezpečného, jen nějake materiály napozději." Aby vlka presvědčil, natočil se k němu bokem a jednu z brašen otevřel. Nacházelo se v něm pro většinu vlků napristo bezcené kamení, ale pro kováře, jako byl on tyto šutry zkryvaly přesně to, co potřeboval. ,,Mimochodem, jmenuji se Lan, jak říkají tobě?" Predstavil se pod svým zkracenym jmenom, jak mu bylo zvykem, a rovnou se i zeptal druhého vlka na jeho jměno.

Zapřemýšlel, co když už tu byl, mohl dělat. Naplnit si žaludek? Rozhledl se kolem sebe, ale jestli tu v blízké době nějaká kořist byla, pravděpodobně jí vyplašil když tak bezmyšlenkovitě vstoupil na tuto louku. Nu což, lovit se teď asi nebude. Rozhlédl se kolem sebe doufaje, že třeba nalezne nějaký odhalený svah, který by mohl prozkoumat, ale všude byla jen tráva a pak stromy. Takže z toho take sešlo, i když pochyboval, že by zrovna tady na něco narazil. Bude se pak muset vydat více do hor.
Nastražil uši a zavětšil. Do zad ho příjemně hřálo sluníčko a tak se rozhodl, že by se mohl kus vrátit. Měl pocit, že po cestě míjel řeku. Mohl by se tam napít a možná se porozhlednout po něčem na zub. Jistě nebyl jediný, kterého tohle náhlé teplo přimělo se jít napít.
Stěží se ale otočil a padl na něj stín. Stín moc veliký na to, aby patřil nějakému ptákovy a moc rychlí na to, aby se pro změnu jednalo o mrak. Rychle tedy zvedl pohled k obloze a začal mžourat proti slunci, aby zpatřil o co se jedná. Sám při tom rozevřel vlastní křidla, kdyby bylo potřeba se rychle vyhnout útoku. Byl tu novy, kdo ví co v těchto končinach žije co by ho mohlo považovat za kořist nebo nepřítele.

Jen drobně přikývl. O moc víc od Ivara stejně nečekal. Presto mu bylo trochu líto, že návrat domů bral jako povinost. Ať si tenhle vlk mohl být sebe studenější, Lan tušil že v tom přeci jen bude něco víc. Ale nechtěl se v tom rýpat.
Nad jeho otázkou se drobně pousmál, ale neměl problém mu na to odpovědět. ,,Jen jsem doufal, že se sem navrátíme ve větším počku, toď vše." Vydechl trochu lítostivě. Nečekal, jestli by to jeho společník chápal, nic takového po něm nevyžadoval. Rozuměl tomu, že každý vidí svět trošičku pod jiným úhlem. A Ivar ho přes ty svoje brejličky viděl o hodně jiný, než Lancelot.
Nechtěl vsak příliž vdít nad minulostí, jinak by se zase jeho myšlenky a vzpomínky začaly stahovat do hodně temnych mračen. A o tom to teď prece nebylo. Jestli Ivar nebyl ze svého blížícího se návratu domů šťastný, může Lan být za něho. Drobně se ušklíbl, roztáhl jedno ze svých křídel a tím si poté Ivarla přitahl trochu blíže k sobě jakoby do nějakého objetí. ,,Ale z veselejšího soudku, získal jsem z téhle cesty úzasného parťáka." Usmál se, bylo mu trochu jedno jestli si druhý vlk jeho pozornost užívá. On by se zřejmě dokázal přátelit s kýmkoliv.

Scházel po svahu dolů, v uším mu znělo jen tiché šimění stromů a boj rozvířené řeky. Povzdechl si, voda nebyla nejlepším mistem na hledání nerostů, po kterých patral, ale mohl se alespoň napít. Ani nevěděl, jaký kus krajiny už přešel. Nenapadlo by ho, jak rychle si na cestování zvykne, stačilo se jen nad něčim zamyslet, a už se ocitl desítky skoků od místa, na kterém začal. S drobným usměvem si povzdechl a sklonil se k živé vodě, aby se napil. Opatrně rozložil váhu na své prední tlapy, aby ho jeho těžký naklad uložený v jeho brašnách neztáhl přímo do řeky. Jen by to chtělo nějakou tu společnost, aby mohl po cestě prohodit z někým pár slov. Jenže s jeho souputníky se rozešel už před nějakou tou chvílí. Lan z toho moc nadšený nebyl, on byl spíše společenský živel, takováto samota mu nedělala zrovna radost.
Jako by mu někdo tam nahoře četl myšlenky, k jeho ušim dolehl... Zpěv? Zmateně zvedl hlavu a poslouchal. Ještě neslyšel, že by si někdo na cestàch takto prozpěvoval, obzvlášť někdo s tak hlubokým hlasem. Ale znělo to překvapivě celkem dobře, i když Lancelot přilož nerozuměl, o čem to přesně zpívá.
Vydal se za hlasem, doufal že vlk, který si takhle prozpěvuje, nebude příliž agresivní. A netrvalo mu ani tak dlouho než vlka uspěšně lokalizoval, jeho hlas mu v zeleném moři porostu sloužil, jako maják.
,,Jak jsem si zasloužil takové představení?" Zvolal s úsměvem z trochu větší vzdálenosti, ktera sloužila jako bezpečna vzdálenost pro připad, že by vlk přeci jen přátelský nebyl a zároveň i pro druhého vlka jako příjemná hranice. Jistě by mu nebylo příjemné kdyby se mu přímo za zády zjevil neznámí vlk. ,,Znělo to úžasně, o čem to bylo?" Pokusil se projevit o zřejmě vlkovo dílo zájem, který ani nepotřeboval být hraný, aby vlkovy se zvláštními křídly ukázal, ze přichází v míru. Už ze svych cest věděl, že všichni moc radi mluví o sve praci a vášni. Usmál se, vždyť on by byl úplně stejný, kdyby se ho někdo zeptal na jehi vášeň.

Popravdě ani netušil, jak se na téhle louce ocitl. Mířil z kaňonu a s čumákem zarytým neustále v zemi se nebylo čemu divit, že si vůbec nevšiml změny svého prostředí. Ohlédl se, ale nebyl si ani jistý kterým směrem přišel. Jaký kus asi ušel? Pomyslel si, avšak s úsměvem na čumáku.
Tohle u něj bylo běžné, i když v domovské krajině se nikdy nezatoulal tak daleko. Tohle místo bylo zkutečně dost chudé na materiál, který potřeboval. Dlouze si povzdechl a rychlím škubnutím si upravil popruhy, které k němu pevně držely připojené jeho brašny. Na první pohled bylo patrné, ze se nejedná o běžný batůžek na pár drobností a několik kapes obtěžkaných těžkým nakladem tomu nasvědčovaly o to víc. Lancelotovy však takový naklad nedělal příliž problémů. Naopak by rád nalezl víc toho drahoceného materiálu.

,,Tak... Jsme zase tady." Poznamenal s mírným povzdechem, když hleděl na otevřené pláně rozkládající se před nimi. Myslel si, že se sem bude vracet v čele se svým klanem, nebo alespoň s tím, co z něj zbylo. Ani v té nejhorší noční můře ho nenapadlo, že se sem nebýt šedého zatoulaného poutníka bude vracet v ještě menšim počtu, než v jakém tuto zem opouštěli.
Neodpustil si jedno starostlivé ohlednutí z míst, ze kterých přišli. Nechtěl nechavat ani jednu ze svých sester za sebou, ale u jedné neměl na vybranou a ta druhá... Drobně si povzdechl a otočil pohled zpět k louce před nimi.
Oklepal se, jako by ze sebe dokazal tak snadno setřást smutek. Když se ale na svého souputníka usmál, působilo to skoro jako by to zkutečně bylo tak snadné. ,,Jak se těšíš na navrat domů?" Zeptal se. Nečekal zrovna nejvřelejší pocity od toho ledového čumáku vedle něj, ale jako někdo, kdo by se moc rád domů vrátil si tuhle otázku zkrádka nedovedl odpustit.

Překvapeně nastražil uši a otočil se za hlasem, ktery se ozval kdesy za ním. ,,Ahoj!" Vlčin hlas zněl příjemně, a tak ani on neměl důved chovat se jinak. Usmál se a na důkaz, že nemá v planu nic nekalého, zavrtěl ocasem. ,,Kontroloval jsem, co se v těhle skaliskách nachází." Poznamenal na vysvětlenou a seskočil zpět na pěšinku pod sebou, aby se vlčice nemusela moc zaklanět. ,,Bohužel tu není to, co hledám." Povzdechl si, nenechal si ale kazit naladu menšim neúzpěchem a vlčici si pořádně prohlédl. S květinovými vlky zatím moc zkušeností neměl, a tak mu chvilinku trvalo, než zpustil zrak ze všech těch květů a listečků roztoucích z vlčiných zad.
,,Mimochodem, jsem Lan." Představil se rovnou pod svou přezdívnou, jak byl zvyklí. ,,A ty?" Zeptal se i vlčice.

Precházel mu zrak z toho místa, na které takovou nahodou narazil. Stačilo tak málo, jedna špatná odbočka kousek proti proudu řeky, a nikdy by sem nedorazil. Nebo alespoň ne teď. Jeho pro práci vášnivé já se nad tímto místem jen tetelilo radostí a vysoký vlk se okamžitě pustil do prozkoumavání skalních stěn. Určitě tu najde něco zajímavého.
Již několik valounů většího vzrůstu mu zachrastily v brašnách, když vyskočil z vyšlapané cestičky a jedním úderem silnych křídel si pomohl na vyvýšenou plošinu nad ní. Tupími drápy přejel po skalní stěně až se ozvalo nepříjemné zaskřípění a Lancelot si následně ke kameni přičichl. Pokud by ho někdo pozoroval, pravděpodobně by si myslel, ze se zbláznil, ale jemu to bylo fuk. To, v čem ostatní vlci viděly pouhou skálu, v tom on viděl neuvěřitelný potenciál.

Jméno: Lancelot Zward de Aryum
Přezdívka: Lan
Věk: Mladý dospělý (22.8.2021)
Pohlaví: Samec
Matka: Dorothea
Otec: Saint Germain
Sourozenci: (jiný vrh) Báthory, Henrietta†

Charakteristika:
Lancelot je vysoký, velmi silný vlk s dlouhou srstí a mohutnými křídly. Jeho síla pochází z jeho dřívějšího povolání, kdy byl povinen nosit těžké kusy rudy. Díky celodenní práci s tak tvrdým a těžkým materiálem docílil krom síly taktéž velmi špatného odhadu své vlastní síly. Toto je obzvláště patrné v případech, kdy zachází s ostatními vlky. Rychle se tak může stát, že do někoho strčí příliš hrubě, což vzhledem i k jeho velikosti skutečně není příjemný pro nikoho. Někdo by ho mohl klidně nazvat velmi neohrabaným a podivovat se nad tím, jak z pacek takového hrubiána dokáže vzejít tak pečlivá práce.
Nemohli by se však mýlit více, jelikož se ve skutečnosti jedná o velmi něžného a starostlivého jedince. Ke svým blízkým je velmi pečující a ochranářský. Zbývající člen jeho rodiny by pravděpodobně rád dodal, že jeho starostlivost může občas být až trochu moc.
Je taktéž velmi vášnivý pokud se jedná o jeho práci. V jeho rodu byla jeho role kováře velmi důležitá a on je na všechny své výtvory velmi hrdý. I když sám nebyl cvičen zdaleka tak dobře v umění využívání zbraní v boji, pro jejich výrobu se musel naučit, jak je správně používat. O to víc nedokáže snést pohled na to, když se jeho těžce vyrobené zbraně používají špatně a i přes jeho klidnou a přátelskou povahu dovede být velmi přísný a nepříjemný na ty, kteří se o své zbraně nestarají dobře.

Minulost:
Lancelot si vždy myslel, že je jeho osud jasný. Od okamžiku, co začal projevovat schopnosti magie, byl předurčen stát se kovářem a tvrdě se toto rodinné řemeslo učil. Dostal vybavení v podobě kožené výstroje určené na transport materiálů a od svého učitele rituální dýky. Po narození jeho dvou sester působilo vše v jeho rodu jako krásný sen. Sice plný tvrdé práce, ale stále snem. To však nemělo dlouhého trvání, jelikož byl jejich rod napadený lítým a krvežíznivým nepřítelem. Mnoho jich toho osudného dne padlo a Lancelot s jeho sestrami a pár dalšími přeživšími byli nuceni v čele s jeho rodiči prchnout.
I po vybudování nového tábora jim však nad hlavami nepřestávala viset neviditelná hrozba v podobě jejich krutých útočníků a tak byli Lancelotovy sestry na konci léta vyslány na misi, zatímco on jakožto kovář dostal nařízeno zůstat v táboře a kovat nové zbraně, kterých po konfliktu takového kalibru měli pomálu. Lancelot však, po ztrátě tolika členů jejich rodu nedokázal ustát myšlence, že by přišel i o své sestry a navzdory rozkazu se vyplížil z tábora a připojil se ke svým sourozencům.
Při návratu za doprovodu prvního padání listí však nacházejí tábor prázdný a po členech rodu nebylo nikde ani stopy. Po několikadenním hledání tak byli sourozenci nuceni se vydat zpět na místo, které na svých výzvědách nalezly. Jejich tříčlenná skupinka po cestě vzrostla o jednoho člena, Evar'la z rodu Milaga, kterého mezi sebe rádi na svých cestách přijali. Vzápětí však Lancelot zažil další silnou ránu se smrtí jedné z jeho mladších sester. Zima ten rok byla velmi krutá, a ač se za to Lan jakožto starší bratr vinil sebevíc, nemohl své sestře nijak pomoci.

Zajímavosti:
Málo kdy ze sebe sundá své brašny, ve kterých nosí svá díla i kousky rudy, které po cestě nasbíral.
Přední tlapy má pokryté spoustou drobných jizviček, které si přivodil sám s používáním své magie. Na první pohled však nejsou moc viditelné díky jeho dlouhé srsti.

Magie:
Kování
Magie jeho rodu je spjatá s výrobou mečů a dalších zbraní. Umění jeho rodu je u vlků s magií vyučováno od velmi mladého věku a do pádu jejich kmene bylo jejich umění pečlivě střeženo.
Vše začíná nasbíráním správného materiálu, který rozpozná jen zkušené oko. Nasbírané kusy rudy následně pečlivě sestaví do tvaru zbraně, kterou se chystá ukovat, a potřísní jí špetkou vlastní krve. Zatím co se začne soustředit na tvar, kterého se snaží docílit, jeho tělo se začne zevnitř zahřívat, skoro jako by byl on sám živou pecí a spolu s ním i vše, čeho se předtím dotkla jeho krev. Tento stav může trvat různou dobu podle náročnosti zbraně, vždy se ale jedná o poměrně zdlouhavý proces, trvající klidně celé hodiny.
Jelikož na tuto schopnost je potřeba naprosto klidná mysl a ticho, spolu se správně vybraným místem, je v podstatě nemožné ji využít jinak než jen na výrobu zbraní.

Doplňky:
Kožená výstroj používaná hlavně k přenosu surového materiálu či vyrobených zbraní. (Obrázek bych dodala později, jestli je to možné)
Krátká dýka, využívaná na začátku kování.

Další postavy:
Iska

Discord jméno:
diadygray

Obrázek:
https://ibb.co/BBMq3kV