Príspevky užívateľa

Lirtheni vyrazila se sebou i se sestrou na Nihilský ples, její první v životě. Nerozuměla však tomu všelijakému zdobení a upravování, takže její práce končila úpravou kožichu. Samozřejmě si ale nechala na uchu svoji naušnici a nasadila si smečkový přívěsek jako každý z přízračných. Jejím prvním úkolem bylo s Asterim předložit dar Nihilské smečce před zraky všech i samotného panovníka. Hlavní práci měl přece jen Asteri, aby se i něčemu naučil (a to bylo správné, samozřejmě), no Lirtheni bude u něj, kdyby se chtělo něco pokazit nebo chtěl mladý vlček udělat nějaké náhlé rozhodnutí, které by následující chvíle mohly pokazit. Takže pohlédla na Asteriho, který už byl připravený a společně vzali sobí kůži a vydali se k Arrakisovi. Ona by byla připravena vždy, avšak pro jinak divokou duši mladého vlka to musela být velká zkouška... ovšem správná zkouška. Nikdo nemohl být vlčetem navždy. „Vaše Veličenstvo, sob byl uloven smečkou přízračných a jeho kůže následně darována smečce Nihilské, ať už jako díky za dnešní organizaci plesu, tak i za důkaz spojenectví, co naše smečky momentálně stále spojuje,“ oslovila panovníka sama, možná trochu troufaleji, avšak byla na Kosuthless a věděla nejen o nově nabitém spojenectví Nihilu s Azarynem, avšak pochytila i menší pochyby, co vládly mezi Nihilem a Přízračnými. Sobí kůže však nesloužila jako záchrana vztahů, avšak šlo o pouhou zdvořilost, přece jen narozdíl od Azarynu něco přinesli...nebo když se tak předtím rozhlížela po určitých jejich vlcích, nevšimla si, že by něco většího nesli. Možná si ale nechávali nějaký zlatý hřeb večera, možná aby si připadali lepší. Následně i přikývla na Asteriho, svůj úkol splnil bez jakýkoli komplikací a nerozvážných rozhodnutí.

„Je to tak,“ potvrdila mu domněnku o jméně, zase chápala, že si byly se sestrou podobné a pokud už ji stihl Apollyon potkat, no obzvlášť takhle při pohledu zezadu... Avšak odhadl to správně, ji jako ji. No následně očividně o písmo zájem projevil, i když se s tím setkal vlastně poprvý. „Tohle písmo pochází z mé domoviny, kde se učí v něm číst a psát každý jeho obyvatel. Každý ten znak má své písmeno a nejen písmeno, ale zapisují se tak i čísla nebo další znaky. Plno vlků našeho rodu má ve jméně apostrof,“ vysvětlila mu, i když věděla, že pro něj byl pojem apostrof neznámý. No jak to chtěla vysvětlovat? Šlo o znak, který se často používal ve jménech. Íz. „Konkrétně jde ale v momentálním případě o písmo psací, používané hlavně v oficiálních spisech, případně se jím popisují místa nebo se jím nadepisuje,“ dodala ještě, aby si nemyslel, že tohle mělo být vše. „Už odedávna náš rod písmo používá. Jen až později se rozdělily dvě linie na linii válečníků a linii kronikářů,“ pokračovala, jo, její babička udělala holt přelom. „Jsem z linie kronikářů. Úkolem kronikářů bylo vždy zaznamenávat historii a důležité etapy našich životů. Momentálně je mým a sestřiným úkolem zaznamenat do spisů Norest, kvůli šíření rodu zde,“ dokončila svůj proslov. Už nezmiňovala fakt, že kvůli tomu sem sestry dorazily, ovšem pokud Apollyon trochu přemýšlel, dojde mu to.

Vlče ve svém klasickém vlčecím papouškování napodobil její pozdrav, i když ne, že by si měla stěžovat. Formalitky pro ni byly nejlepší, a když někdo zdravil jako buran, už to o něm mnoho vypovídalo. No tenhle vlčík působil ještě dost tvarovatelně, což považovala za vhodné ho naučit nějakým perfektním návykům. I když nedokázala odhadnout, jaké návyky měli jeho rodiče. Věděla, že patřil do rodu Estrela, měl ty klasické znaky, no neměla zatím příležitost se o tomto rodu dozvědět nějak víc. I když ne, že by ty vlasy dvakrát schvalovala. Avšak pravděpodobně to patřilo k jeho rodu a nemyslela si, že měla právo kecat do cizích rodů. Milaze by se taky nelíbilo, kdyby někdo kecal do nich. Aspoň jí ne a rozhodně nebyla jediná. No líbit se jí to nemuselo, že jo. „Neznáme se. Jsem Lirtheni,“ představila se mu zdvořile, to, že byl mladý, neznamenalo, že s ním bude zacházet jinak. „O čem uvažuješ, Asteri?“ zeptala se ho, chtěla zjistit, zda přemýšlel o něčem důležitém, anebo se mu honilo hlavou maximálně to, v čem se příště vyválí. Inteligence si cenila a aby se tu vlčata vychovávala na volné tlapě, to správné určitě nebylo a to z více hledisek.

Lir udělala již zkoušku ve hvězdné jeskyni, avšak její průzkum nechá až na později. Byly tu věci, které by měla řešit víc, než nějakou jeskyni, kde smečkoví vlci prováděli zkoušku. Nebo jako pojem nějakou byl moc obecný... nešlo o ledajakou jeskyni, ta jeskyně ukrývala víc, než jí vnikalo do hlavy. Avšak měla vůbec to právo lézt dovnitř a zkoumat, když nedělala zkoušku? A dosáhla by tím něčeho? To se uvidí ještě. Zrovna se nacházela na planině plné mlhy a ani přes mlhu jí neunikl pohled i pach mladého vlka. Vypadal jako sourozenec toho malého, co se kdysi "zasekl" v bažině. No již nebyli úplně malí, haha. „Buď zdráv,“ přišla k němu, aby zjistila, jak na tom byl tenhle. Jeho bratr byl trochu strašpytel, tak co tenhle? No v první řadě působil, že o něčem až hluboce přemýšlel-

Vzpomněla si na svoji už dávnější konverzaci se S'arikem, kdy Cielovo sdílné chování považoval až za barbarské. Ne, že by to ona označila jinak. Tyhle typy vlků dokázaly být nebezpečné pro sebe i okolí, jen jiným způsobem, než bylo pro většinu známé. No zatím se vše drželo na určité hranici, aspoň teda o ničem nevěděla, avšak stačilo tak málo, aby byla hranice překročena a to nemuselo skončit dobře... a ne, neskončilo by to dobře. „Jen pach?“ podivila se, že by neměl paměť na vzhledy? No pořád se mohl zeptat, která byla, haha. Jo, dobře, byly si s Vash'ti celkem podobné, ovšem vnímavější vlk dokázal odlišit. Jak moc byl Cielo všímavý? „Život zde mi přinesl pár nových poznatků o Norestu i smečce jako takové, zatím se tím pádem sžívám dobře,“ odpověděla mu, slovo líbit jí připadalo až moc jednoduché, tak si odpověď přizpůsobila k obrazu svému. Avšak to dělala konec konců pořád. „Co se událo poslední dobou u vás, Cielo?“ optala se. Na první pohled tu vedla naprosto nevinnou konverzaci, avšak doopravdy spíš jen zjišťovala, jestli něco nevyvedl. Avšak nikdo už neřekl, že jí to hned všechno vysype, že? No kdyby se tak stalo, nepřekvapilo by jí to.

No v první řadě se vlček lekl natolik, že tam málem hupsl celej a to by si už sám nepomohl, uvědomila si, že by jeho šok byl na příliš vysoké příčce, aby se byl schopný z té bažiny vyhrabat. No kdyby cítila něco jako otrávenost, snad by si i oddechla, avšak byla prázdná jako vždy a pozorovala první pokus vlčka vyhrabat se ven. „Ano, vedeš si dobře,“ poznamenala snad až podpořivě, no pomocnou tlapku mu zatím nepodávala. Pokoušel se o to a tak to nechtěla utnout hned v začátku. To by byl špatný krok a vlče by se mohlo hned naučit, že to tak bude vždycky a v životě to tak vždy nebylo. Avšak bez obav, nenechala by ho v nějaké extrémně krizové situaci. No pokud nepropadne nové a vážnější vlně paniky, zvládne to. Panika situaci hned zvrátí špatným směrem.

Jeskyně za to prozkoumání ještě taky stála. To, co se tam skutečně dělo, jí zůstávalo zatím skryté. Znovu viděla větší část svého života, mezi hromadou svítících hvězd a teď po ránu se cítila stejně unavená a zmatená jako kdyby nespala a cosi na ni působilo. Nemohla říct, že k ní promluvily hvězdy. Neměla pro to žádné jasné důkazy, a na tvrzení ostatních mnohdy nedala. Lir měla radši fakta, ne nějaká tušení. Tajemství hvězdné jeskyně zasahovalo někam trochu dál, avšak kdo ví, třeba s tím hvězdy cosi dočinění měly. Ovšem pak tu mezi námi plula i magie, že? S Cielem se rozdělili a ona se po posledním pohledu na tajemnou hvězdnou jeskyni vydala taky pryč. Prozatím, ale času bude mít na to dost. Bude lepší, když bude na další závěry pořádně odpočinutá.

Uslyšela kroky, které se k ní blížily. Usoudila, že šlo o Vash'ti, avšak ani tak nepromluvila, protože věděla, že to vždy byla sestra, kdo konverzaci začínal. No hlas, co se ozval, jí nepatřil. Když se otočila od začínající práce, zahlédla mladého světlého vlka s šátkem přes obličej. „Buď zdráv,“ oplatila mu pozdrav. „Ty jsi Apollyon, že ano?“ zeptala se pro jistotu, i když s mládencem nikdy pořádně nemluvila, už o něm něco zaslechla... třeba ten cílený útok na něj, že? No vypadal živ a zdráv, pod šátkem musel schovávat nějaké své zranění. Avšak proč to schovávat? „Momentálně zaznamenávám na papír své nejdůležitější poznatky, co jsem za dobu od svého pobytu v Norestu nastřádala,“ odpověděla mu jednoduše, už nebyl vůbec malý, aby to nechápal. „Tady v přîzračných se chce více mezi smečkovými vlky rozvinout znalost psaní a čtení. Ještě jsi s tím čest neměl?“ zeptala se ho, i když musela usoudit, že tu nebylo příliš vlků, kteří se na tom učení mohli momentálně podílet. Bylo to zdálo se v počátku a začátky bývaly občas těžké. No tohle jí nepřišel zrovna jako těžký cíl, avšak jak moc ochotní místní vlci budou?

Dnešní Kosuth'leas, přísaha, patřila S'arikovým druhorozeným dětem, E'varlovi a M'raan. Avšak Lirtheni už bylo jasný, že se nebude řešit jen přísaha dvou již dospělých vlků rodu. Byly tu další záležitosti potřeba k vyřešení a tady v Norestu snad neexistovala aspoň prozatím lepší možnost, než slavnost, kde se sejdou všichni členové rodu. Teda řekněme, že všichni, kdo stáli o to se na rodu podílet a být jím součástí. Vždy a obzvlášť tady se mohl kdokoliv nedostavit, z různých, ovšem pro všechny snad jasné důvody. Se S'arikem, jeho potomky a se sestrou tu strávila i noc, aby pomohla připravit nádvoří hradu pro "slavnost". Lir pozorovala prapory, na kterých namalovali znak rodu, plápolající ohniště, co do blízkého okolí rozdávalo teplo a uklizené nádvoří, včetně cesty, která vedla do podzemí, kam budou pokračovat jejich cesty. Tady na Norestu půjde o její první Kosuth'laes a Lirtheni zajímalo, zda tu proběhne stejně hladce jako to probíhalo v Henobu. Avšak už teď věděla, že tu žilo pár vlků, kteří z rodu, dalo se říci, různými způsoby vybočovali, ať už vzhledem nebo povahou. A především ta povaha dokázala takový rituál rychle zvrátit úplně jiným směrem...a ne tím dobrým. No jaký průběh měla čekat, to nevěděla a nevěděl to pravděpodobně nikdo. Blížilo se poledne, když už stála poblíž a ohlížela se na vlky, co se pomalu, ale jistě blížili. Nihilští představitelé. Šli všichni naráz a v podstatě všechny viděla dneškem poprvé. Jak už zmínila, mohla od nich čekat vlastně cokoli. „Zdravím,“ pozdravila je jasně a zřetelně, jako ona je neznali ani oni ji a nikdy jim o ní a sestře nikdy ještě neříkal. Ovšem nemyslela si, že to bude někdo obzvlášť řešit, tím udivujícím způsobem jako ty jo, co vy tady. A podle ní by to bylo až neslušné, vyjadřovat se jako nějaké neovladatelné vlče. Ale věděla, že Norestské vlivy byly ne vždy dobré, že?

Lirtheni momentálně trávila čas celkem kousek od půlnoční studánky s papírem a brkem. Od té doby, co se sestrou dorazily do Norestu, vlastně nic pořádně nezaznamenaly a vlastně šlo o jejich úkol, který si stanovily. Bylo na čase začít pracovat i mimo smečkové povinnosti. Plánovala se tu s Vash'ti sejít, aby na tom dělaly společně, no byl fakt, že sem ona osobně dorazila o něco dříve. Tohle prostředí u studánky jí přišlo jako vhodné místo pro přemýšlení a vymýšlení vhodných slov a vět. Bylo to něco jako když si někdo psal vlastní román...chtěl klid a sem moc vlků často nezabloudilo, pokud se zrovna nepořádala nějaká smečková záležitost. Posvátné místo smečky jí poskytlo nejen klid, ovšem i stolek (myšleno hladká skála), kam si mohla položit papíry. Smečkový úkryt pro takovou práci byl poněkud ...no nezvolila by to místo. A Lir měla při psaní ráda čerstvý vzduch. Ono žádné místo nebylo úplně vhodné, kdyby to tak měla říct. Kdykoli ji mohl kdokoli "přepadnout", musela by mít nějaký svůj úkryt. Ovšem nebylo to žádné tajemství a pokud si bude někdo přát, osvětlí ho. Hlavně, neplánovali zde přízrační více zasadit učení psaní a čtení? Rozhodně a Lir by měla být jedna z těch, co by se toho měli ujmout...při její roli astrála obzvlášť.

Denní světlo jí po noci strávené v tmavé jeskyni pěkně bodalo do očí. Musela párkrát zamrkat, aby ten nepříjemný pocit přešel a následně se rozhlédla. Cielo už si jejího příchodu všiml a už vyčkával na její sen. Odkašlala a postupně mu ho odříkala. Nic nevynechala, nejen, že nenašla nic, co by měla vynechat, no věděla, že sen by se měl říct celý, bez námitek. Avšak i tak jí ta představa, že jí hvězdy seslaly sen, přišla celkem cizí. Nezapadalo to vůbec do její mysli a jejího racionálního uvažování. Kdo ví, co si o tom myslela Vash. Až obou zkoušky skončí, vyhledá ji a proberou to. Bylo to pro ně něco nového a ony vždy spolu probíraly nové věci. Byly si hodně blízké, jen patřily mezi ty vlky, kteří nic takového najevo nedávali. A co, byly tak vychované, takže jim to naplno vyhovovalo. Držet své emoce na uzdě pomohlo vlkovi lépe přemýšlet, ne konat impulzivně a bez přemýšlení jako nějaký barbar. Když dokončila svůj proslov, s neměnným výrazem (jako vždy) si ho prohlížela. Šťastný jako blecha a zároveň bez zábran... nebezpečná kombinace.

Působila smutně, toho si už všimla. No nebyla od toho, aby vyzvídala problémy cizích. Pokud o tom mluvit nechtěla, neměla jí jak pomoci, jak poradit. Respektovala to, vlastně vždycky řešila jen problémy rodiny své a rodu. Nemohla se míchat do něčeho, co se jí ani za mák netýkalo, hlavně pokud o to druhý vlk nestál. A ne, že by se divila. Taky by s ní nemluvila jen tak o sobě. Avšak vzhledem k její roli mohla pak Světlušku mnohé naučit, určitě by se jí to hodilo. „Měj se Světluško. Ale brzy tě budu zas potřebovat vidět, myslím, že by se ti hodilo mnohé naučit,“ rozloučila se s ní a nemyslela tím zrovna lov nebo boj (i když ten se sebou možná jo). Jakmile jí mladá vlčice zmizela ze zorného pole, vydala se ještě kousek po ostrůvku.

No nepovažovala to za moc dobrou disciplínu. Místo toho, aby se vzdělávali a dělali smečce dobré jméno, tak lítali neznámo kde a nehodlali se ani pravidelně vracet. S'arik měl v mnohém pravdu, jestli měl její rod v tomto světě šanci, těžko říct. Avšak ať si myslela leccos, nepřála mladým vlkům nic zlého, nebyli vlastně oni úplně na vině. Vychovej se sám často prostě nefungovalo. „Tebe ne?“ zeptala se jí prostě. Tahle vlčata měla očividně dva extrémy. První dvě zábrany neměla a to třetí jich mělo možná až moc. Ano, mladí vlci museli poznávat svět, jen ne tím stylem, že zbytek rodiny ani nevěděl, co se s nimi dělo. Avšak kdo ví, rodičům to mohlo být i jedno, jak to mohla vědět? Nevěděla, kdo byli rodiče těchto vlčat. Třeba je sháněli stejně urputně jako sestra, ovšem někde se chyba stát musela.

Aha, své sourozence hledala! Chvíli přemýšlela, avšak zatím moc členů neznala a tak by si vzpomněla na nějakého mladého, tak ročního vlka. Nepotkala ani žádného takového, takže už vůbec ne podobně zbarveného. I když nedalo se předpokládat, že byli podobně zbarvení. Musela si furt připomínat, že to tady v Norestu fungovalo jinak. Vlci tu byli zbarvení prostě různě a sourozenci se na sebe tolikrát vůbec nepodobali. No nic. „Musím tě zklamat, tvé bratry jsem určitě neviděla,“ pověděla jí upřímně. „Zdá se, že se nesetkáváte nějak často,“ dovolila si poznamenat. Přišlo jí to zvláštní, že se vlci ze stejné smečky a ještě rodina nesetkávali a ani o sobě pořádně snad nevěděli. Světluška nepůsobila, že by měli snad špatné vztahy. No zas si musela připomínat, že žila jinde...

Slyšela za sebou kroky, avšak podle pachů si nedělala sebemenší starosti, protože šlo o jiného vlka z přízračných. Hm, že by mířil za ní? No vzhledem k tomu, že se kroky přibližovaly a Lir nenašla na ostrově nic zvláštního, otočila se a za ní stála mladá vlčice, hodně mladá vlčice. Chvíli jen tak koukala, pak promluvila. „Zdravím, to je v pořádku. Koho jsi hledala?“ zeptala se jí, třeba toho vlka nedávno někde viděla nebo tak. No tady toho někoho nejspíš nenajde, protože kromě nich se tu nikdo očividně nenacházel. „Jmenuji se Lirtheni, ve smečce přízračných jsem zatím krátce. Jak se jmenuješ ty?“ vyzvídala trochu, protože aby se znali vlci ve smečce aspoň jménem, bylo pro mnoho věcí určitě potřeba. Smečka, kde se nikdo neznal, nemohla normálně fungovat.