Príspevky užívateľa

Studený vítr pohrával si s krémovou srstí mladíka, kráčel po pláži ladně jako laň, přičemž zasněně hleděl do dáli. V hlavě mu vír myšlenek neutišitelně proudil a on přemítal nad smyslem svého bytí, budoucností a vlastním osudem. Netušil, co čeká ho v příštích dnech, netušil kam život ho zavane ... jistotu hledal ve svých činech, avšak marně. Prozatím stále jako mladík nerozvážný choval se ... byl snad čas dospět? Čas změnit přístup svůj? Zanechat touhy po nebezpečí a adrenalinu z akcí riskantních? Řada nepodstatných úvah lámala mu hlavu, avšak věděl, že výsledku nikdy nedojde. Nezbývalo, než zhluboka nadechnout se, pocítit vzduch mrazivý a pokračovat v nekončící cestě.
Jako včera bylo to, co tehdy úkol panovnice plnily s hledáním ... minerálu blyštivého pro nicotný šperk, ach jak potrápil tehdy bratra, jak brouka do hlavy mu jistě nasadil. Avšak to vše minulostí bylo a nyní zde stál sám jako v plotě kůl. Nikdo jemu blízký, nikdo s kým by slovo prohodil. Musel napravit tento defekt, získat si ve smečce kořeny silné, zlepšit jméno své a možná poté všechny jako loutky omotané kolem tlapky bude mít. Kdo ví ... jako vlče hleděl na podobné názory optimističtěji, že vše dosáhne oka mrknutím. Avšak skutečnost nebyla vždy takovou jakou vysnil si v hlavě, každý zde rozum vlastní měl, muset dostat se jim pod kůži ... ano ach ano.

Lokki během svých cest neudržoval přehled o dění a událostech smečky nihilské - změny složení, změny mocenské, změny hierarchie. Proto ve sladké nevědomosti byl, neznaje že právě hledí na kníže velevážené ... ovšem kdyby znám mu byl tento fakt, zajisté pozastavil by se nad záhadou, jak jen bratr dokázal najít uplatnění? Kde tato troska stojící před ním vykázala zdatnost, odvahu a odhodlání pro to být na postu vysokém? Aby uznání zasloužil si? Toto uvědomění ho čekalo ve dnech nejbližších, jistě dozví se vše potřebné a plamen žárlivosti bude zažehnut, motivace proč v okolí zůstávat, proč snahu vykazovat. Nemohl snad celý život žít a nemyslet na budoucnost svou, však?
"Nemocný? Ach neříkej, že rýmička skolila tě! Očividně jsi větším ubožákem, nežli myslel jsem." začal se upřímně smát - hleděl na ubožáka, který ani nemocím odolat nedokázal ... jak hloupé, jak směšné! Lokki měl o sobě mínění, že imunní vůči všemu byl, viděl se jako mladý a neporazitelný ... možná až moc si toho o sobě myslel, bylo na čase mu ukázat, že realita není vždy taková jakou vysní si?
Ovšem to, co vytrhlo ho z myšlenek byl zvláštní výraz na bratrově tváři - jakoby snad ani nebyl myslí přítomen. Netušil, co znamenat to mělo, avšak jistý si byl, že Kettu nebyl schopný mouše ublížit ... muselo to být něco jiného, nebezpečí mu nehrozilo zajisté.
Když bratr zalapal po dechu, zmateně na něj hleděl. "Umíráš snad z té rýmičky?" pronesl s úšklebkem.

Neuhnul pohledem, zkoumal reakce bratra a užíval si každé sekundy - strach. Jakoby snad časem cestovali, cítil se zas jako za raných let, kdy odlišný byl ten jejich svět. Hleděl na něj přísně a neoblomně, avšak překvapilo ho, že bratr vyšší byl, nežli on sám ... vnitřně to v něm vzbuzovalo menší komplex, přeci jen vždy se cítil nadřazen a nyní, aby byl on ten kdo kouká výš? Nepřípustné, vztyčil hlavu, jak nejvíce jen mohl.
"Stýskalo se ti po maličkosti mé? Ach dojat jsem" pronesl, aniž by se vyjádřil k první bratrově reakci - odejít? Inu absenci svou by nepopsal tímto slovem, avšak budiž. Byl více dobrodruh, nežli někdo hnijící v srdci tábora. Chtěl najít cíl, chtěl najít potenciál pro život ten krátký.
Z další věty až nahlas zasmál se "Ach bratře" zakroutil hlavou a přiblížil se k němu - rozkazovat a jemu? jak pošetilé, že? "Hřebínek pánovi narostl? Přikazovat nyní touží? Velký, zdatný kluk! Ale jak dojemné, už se strachem třesu!" dramaticky pronesl a každé své slovo prožíval, přičemž si samozřejmě dělal z bratra takříkajíc dobrý den. "Pověz mi proč měl bych zdráhat se stranou" jeho tón se změnil, zněl chladně a přistoupil ještě blíže. Lokki netušil o zhoubné nemoci, jenž šířila se Norestem jako mor - nebál se ničeho, věřil že nedostižným byl.

Elegantně našlapoval, blížil se mlčky k rezavé šmouze v dáli. Hlavou myšlenky a vzpomínky se vířily, tak dávno a přitom tak blízko ... nadosah. Nyní již nebyli mláďaty, dospělost klepala na vrátka a jistě oba dva ušli kus cesty za poznáním sebe a vlastního osudu.
Stačilo pár kroků a domněnky se staly realitou - vskutku nebyl to nikdo jiný nežli bratříček drahý. Inu byla by náhoda, kdyby na územím nihilském zahlédl vlka zbarvením podobného Kettuovi, až přespříliš velká.
Nyní, když ověřil si tento fakt, nemohl přijít ihned blíže, musel promyslet své další jednání. Přikrčil se a opatrně změnil trasu tak, aby ocitl se k bratru zády - moment překvapení, který vrazí klín do slasti života. "Buď zdráv" pronesl prve hláskem sladkým, jak med. "bratříčku" dokončil svou krátkou větu se zazubením.
Nejednalo se o žádný velký, všemi oslavovaný a geniální návrat, avšak toto mu stačilo, aby začal další konverzaci s tím, který mu měl být nejbližší. Rozdmýchat semínka strachu, vrátit se jako noční můra a už nikdy mysl naivní neopustit.

Vločky sněhové jako tanečnice pluly vzduchem a pod hustou pokrývkou bylo skryto území Nihilské. Život a radovánky z očí se vytratily a každý o kůži svou nyní bojoval. Přežijí ti silní, očistí se zrno od plén. Dojde snad ke konci drastickému? Budou nuceni stáhnout tlapu jeden na druhého? Populace vlčí byla hojná, avšak kořist? Ta ubývá oka mrknutím.
Počasí nemilosrdné snižovalo viditelnost a každý kdo rozum měl, zůstával v noře vyhřáté, kde nebezpečí pouze slůvkem neškodným bylo. A v tomto nečase vzduchem poletoval cizinec - známá tvář, ale přesto tak cizí.
Vlk s kožichem krémovým elegantně klesal k zemi. Přistál tiše nedaleko pramene, tak zamrzlého. Složil svá majestátní křídla a vydal se vpřed noře. Chůze mladého vlka byla nezaměnitelná, kráčel s lehkostí a ladností.
Koutkem oka zahlédl v dáli pohyb rezavého vlka - nemohl si být jist, jestli to bude bratr jeho či ne, avšak nehodlal zůstávat v bláhové nevědomosti, chtěl vidět po tolika měsících tvář spřízněnou.
Přemýšlel při toulkách svých, jak bratříčkovi daří se v živůtku dozajistě ubohém? Přemýšlel někdy nad tím, jestli spatří znovu tu tvář hloupoučkou a přitom nevinnosti plnou? Ano. Škádlit to nedochůdče krví spřízněné bylo jako zvyk, jako železná košile. Nedokázal odložit a opomenout na ten čas.

Jak prostý pohled na tento svět vlčice zastávala - mír a pohoda?, tak naivní a houpé. Avšak do společenství nihilského zapadla by perfektně, přišlo mu totiž, že řada členů žila hlavou v oblacích - realita jim byla cizí, vše zlé jakoby snad přehlíželi a namlouvali sobě samým ony lži, které před zhroucením drželi je nad vodou. Ovšem až jednoho dne projeví se jeho magické schopnosti, nikdo neuteče před minulostí svou, traumatické momenty vystoupí opět na povrch a naděje? Toť pouhý mýtus.
"Inu, kdyby na světě našem nebylo toho zlého, jak jen mohlo by dobro povstat? Vše v rovnováze životem kráčí a vše smyslu svého má. Občas jeden probudit ze sna musí se, aby pochopil v čem jeho úděl tkví." pronesl další filozofické myšlenky - jeho názor byl neměnný, avšak konverzaci bylo třeba rozproudit, navázat spojení bližší, aby vlk důvěry v druhé získal. A jak jen všiml si řada cizinců začala být více komunikativní potom, co rozproudil menší filozofickou diskuzi "A utrpení žel ... neodmyslitelně patří k nám všem - ukazuje nám, že vše pomíjivým jest, že vážit každé sekundy nutností je." odmlčel se, zadíval se na blankytnou oblohu a opět pokračoval "vidíte, kdyby trnu ostrého a bolesti v minulosti mé nebylo, nehovořil bych zde s Vámi, neznal bych kraje zdejší, nebyl bych součástí společenství nihilského" tímto více méně odpověděl i na její otázku, co týkala se domova jeho - místo kam vrací se každý den, kde zapojit se do chodu musí.
"Myslím, že líbilo by se Vám tam téže - členové tamější přijmou každou duši zbloudilou s náručí otevřenou. Blízko k sobe všichni mají a cizincům zraněným i azyl poskytují" na chvíli opět přestal hovořit, aby jeho společnice mohla vstřebat nával slov, jenž věty svazují "tam nikdo vyvržencem není, všichni s radostí do práce se ihned dají, tam našel jsem domov svůj když jako vysílené vlče brodil jsem se sněhem, oni tlapu pomocnou mi nabídli a jen díky nim tu před Vámi stojím zdráv" dojemný konec svého monologu doopravdy prožíval - snažil se ukázat, jak vděčný byl smečce své, jak šlechetné jedince tam lze nalézt. Ovšem proč vůbec s tímto začal? Inu čím více členů ona smečka měla, tím více vlků, které mohl ovázat si kolem drápku. Přeci jen bratra mučení ho uspokojovat přestávalo tak snadný cíl, bylo třeba začít nové kapitoly příběhu jeho, s novou krví.

Poklidné životy nihilské narušily až prapodivné úkoly vyřčeny samotnou panovnicí. Jakmile vyslechl, co po něm žádá, doufal že byl svědkem přeludu pouhého, že nemyslí to vážně - ovšem všichni rozprchli se hned za honem na oblázky lesklé, provázky, větývky ... serepetičky patetické. Ano on sám na hrudi pyšnil se zoubkem lesklým, jenže toť nebyla kdejaká dekorace obyčejná z marnivosti vlčí, naopak převeliký symbol vítězství a přirozeného života výběru.
Jakmile onen přívěšek měl ceny personální, poté rozuměti dokázal, leč takto? Znechucen vším byl a toužil prozkoumávat kraje předaleké, nyní touhy své však stranou musel dát a držet smečky proud.
Před osazenstvem vlčím, tvářil se jako sám anděl nebeský - ten kdo dobru holduje, hmyzu neublížil by a vždy stane po vašem boku. Opak byl pravdou ... držte se dál je-li vám psychické zdraví milé.
O samotě bloudil územím, očima sledoval zem a hledal onen oblázek, který každý nalézt zde měl. Kdo vrátí nám minuty, ne-li hodiny zbytečné? Nikdo .... nikdo, čas vzácným byl. Písek mezi tlapami cítil, elegantní krémové nohy pluly krajem, pravá levou mine. Z myšlenek vytrhla ho až barva krve, co leskla se mezi šedí jako drahokam cenný. Zastavil svůj elegantní krok, aby se podíval blíže na onen oblázek rudý - nebylo pochyb, že toto měli nalézt, po tomto panovnice prahla. Nechtěl pravidly být svázán, nechtěl být ovcí prostou - vše bublalo v něm až do onoho oblázku tlapou svou kopl - kamínek drobný vzduchem se řítí až v moři navždy klidu nalezl.
Úsměv moři věnoval a cítil jak za zády někdo šine se, koutkem oka spatřil bratra jeho, jeho krev. "Šťastný lov bratře drahý" pronesl hlasem medovým, rozběhl se vpřed a už jako pták vznášel se nad krajem.

Vánek chladivý čechral srst jeho hustou, určenou na zimy chladné, mrazivé, na zimy nekonečné. Občas v myšlenkách svých octl se opět v závějích hlubokých - pokrývky sněhové, chránící vegetaci před mrazem severních luk. Ovšem proč k minulosti upnout se? Proč jen přemítat nad časem uplynulým? Nad života cestou a koncem bytí veškerého. Přítomnost stavem pomíjivým byla, okem mrknutí a dny, měsíce letí ku předu.
"Já a smrti vstříc? zasmál se šarmatně "Ale kdeže drahá dámo, to na omylu jste. Život jest nejcennějším, co v tlapkách svých dřímáme, a ten kdo dar svůj zahoditi touží jako cetku levnou ... ten vyhýbá se démonům svým, ten útěku radši volí, ale to cestou není, o tom životy být nemají" pronesl hlasem anděla samotného, odmlčel se a znovu pokračoval "považte, jak nudné, jak jednotvárné vše bylo by bez výzev všelijakých? Bez bolesti a ztrát, které kupředu tlačí nás, které života cennosti připomínají?" dokončil monolog pln řečnických otázek.
Užíval si, když rozjímati nahlas mohl - slova všelijaká svázána do elegantních vět, taková jaká vlka nutí přemýšlet. Nestál o rozhovory v nichž hloubku neviděl, jakého smyslu mělo energii ztrácet, když výsledků nevidno?
"Vše, co spatřila jste laňko ladná, to plody jsou hodin a hodin trénování úmorného. A jelikož sirotkem jsem, otce ani matky nemám, aby životem provázeli by mne" poslední slova pronesl s bolestí v hlase, s bolestí v očích - lítost vzbudit v ní snažil se. To většinou problémy nečinilo, vlci soucítili snadno, jelikož oni sami prožili si muka. Každý jedinec, kterého potkal v životě svém, nesl si bolest v nitru, každý smutek uvnitř měl, který skrýval pod masku radosti a štěstí. Proč takto společnost jejich fungovala? Proč nebyli otevřenější jeden ku druhému? Kdo ví ... kdo ví

Jakmile opět vystoupal k výšinám, jeho oko zpozorovalo společnost - vlčici, již od prvního pohledu půvabnou a kouzelnou, připomínajíc srnku droboučkou. Na jeho tváři zjevil se úsměv - obdivuhodnému kousku dostalo se zasloužené pozornosti.
Musel využít ojedinělé šance, udělat dechberoucí a nezapomenutelný dojem. Příležitosti podobné této nemůžete zahodit jako rukavičku.
Vznesl se k výšinám, předváděje otočky, vruty, klesání... inu spousty nebezpečných, avšak poutavých triků.
Netrvalo dlouho a jeho krémově zbarvené tlapy opět pocítily zeminu a stébla trávy. Očkem jí znovu nenápadně prohlédl přirovnání se srnkou ladnou bylo trefné vskutku pomyslel si, načež se uklonil. Chtěl působit jako gentleman, který i modré z nebe pro vás snese.
"Buďte zdráva" narovnal se, složil svá křídla a hláskem anděla samotného dodal "Co zde dáma jako vy pohledává osamocena? Copak nevíte, že kraje zdejší nebezpečí spousty skrývají? snažil se projevit jistý soucit, starost - ukázat, jak milým a pozorným jedincem je.
Kam tímto směřoval? Jaké plány v hlavě jeho se formovaly? Inu to ani sám Lokki přesně netušil - chtěl reputaci anděla zachovat, aby každý vlk slepě věřil slovům, která z úst jeho vychází. Samozřejmě to čas vyžadovalo, za den důvěru všech nezíská - měsíce, možná léta uplynou.

Krémově zbarvený vlk se potloukal zdejším okolím, v jeho mysli vyvstávaly obrazy živé, jak před měsíci připutovali s bratrem - dvě mláďátka, tak nevinná a nezkušená, celý život před nimi. Právě tehdy bořili se sněhem, neúprosná zima sužovala jejich puť a konec byl v nedohlednu. Zdálo se to jako oka mrknutí a najednou blíže k dospělosti je - příprava na život opravdový, omezení stranou hodit a vzít osud do režie vlastní. Nikdo určovat nebude, jakým směrem se jeho příběh vyvine, nechtěl do rutiny života společenství upadnout, viděl se jako hvězdu, která ozařuje noční krajinu - elegantní, úctyhodný a výjimečný.
Jeho tlapy zastavily se až ve chvíli, kdy na samém okraji spočinul - hleděl do dálek a uvažoval, jak odlišné kraje skrývají se tam za vodní plochou. Vítr si pohrával s hustým kožichem a po dlouhých dnech opět pocítil ochlazení. Inu letní dny byly pro vlky jakým byl on sám neúprosné - teploty vysoké, dusno urputné a slunce upírajíc se do kožichů všech.
Odvrátil hlavu a pohled svůj od moře blankytného, z ničeho nic skočil vpřed - jeho tělo bezvládně padalo k zemi. Vskutku rád stál na hranici samotného života a smrti - jediná chyba a poslední list příběhu byl by dopsán. Avšak takto on by nikdy neukončil život svůj, roztáhl kaštanově zbarvená křídla a opět se vznášel jako pták vzduchem.
Cizinci, kteří zahlédli by kousek dramatické scény, mohli by být uvedeni v mylné přesvědčení, že sebevraždu právě spatřili.

Ani na vteřinu nepolevil ve své prohnané hře - očka blankytná zabodl do rezavého kožichu bratra. S každým slovem, které bylo vyřčeno cítil, jak energií je naplňován, jakoby snad zármutek a strach druhého byla pro něj odměna na léta předlouhá. Vnitřně jakoby snad až do samých výšin skákal, cítil jak štěstí žilami koluje. Už tomu bylo tak, jádro zkažené - stvořen, aby bolest a utrpení roznášel v druhých. Byl jako ten zub moudrosti - na pohled první nádherný, lesklý a bělavý, však čím déle vás svou přítomností obdařuje, tím větší utrpení získáte.
"Vidíš ani sám nevíš v čem kvality tvé vězí. Nesmíš věřit maskám, ani divadélkům, které pro nás přichystáno mají. Přijde den, kdy úroky po nás splatiti budou chtít, kdy do žaláře uvrhnou nás a kožich tvůj bez poskvrn náhle barvou krve potřísněn" dodal opět hlasem ledově chladným, bez mrknutí oka. Viděl, jak bratr uši sklopil, jak k zemi zahleděn jest zlomen je a navždy bude pomyslel si Lokki, prohnaný uličník, jenž slovy ostrými jako meč zbav každého života naděje.
"Domů duši tvé zachtělo se? A co tam, když nikdo z nich, k nimž tak vzhlížíš stejně city ani soucitu k osobě tvé nechová? zakroutil nakonec hlavou jakoby snad lekci jemu dával. "Bratře, bratříčku drahý" pronesl s tónem, který posměšek připomínal "ty si myslíš, že nestarám se o osud tvůj, ba právě naopak varoval jsem tě, jak dopadnou jedinci zbyteční, nevíš jak opravdu chodí to ve společenstvích prohnilých. Co když vrátíš se a v okovech odveden navždy budeš?" snažil se nasadit masku milujícího sourozence, který jen obavy chová k němu.
Snažil se bratra milovaného utvrdit v tom, že společenství Nihilské pro něj představuje nebezpečí, kterému utéct za každou cenu musí - chtěl ho odradit od zapojení se do života tamějšího, od patetické veselé hry život zvané. Jednoduše snažil se probudit v něm podezíravost vůči těm, kteří obklopovali je měsíce poslední. Přátelství? To bratr poznati nesmí

Nedávná série bouřek sužovala zdejší kraje, ačkoliv tomu již pár dní bylo, stále ve svém okolí nacházel pozůstatky těchto činů přírody. Blankytná, půvabná očka byla nastražena, čímž dodávala krémovému vlku rozhledu - vše pod jeho kontrolu spadalo, nic mu nemohlo uniknout.
Jak dny předlouhé ubíhaly kupředu, stále více se toužil odpoutat od každodenní rutiny, jednoduše života jiskru uchopit. Škádlení bratra, tak prostého postupně ztrácelo své kouzlo plné neřesti ... potřeboval si stavět před sebe smysluplné cíle, vrátit se ke kořenům a připomenout sám sobě, důvod příchodu do krajiny norestské. Kdyby jen otec viděl jak časem svým mrhá, za zklamání považoval by ho - vydal se tedy dnes na průzkumy po okolí, nyní věku takového dosáhl, aby vycházky po okolí nebyli problémem a nemusel opět vyslechnouti úmorná kázaní, jak u hranic držeti nutností je.
Z myšlenek zahloubání vyrušila ho až barva rudá, která v dáli zdobila cizince. Mladík roztáhl svá kaštanově zbarvená křídla, odrazil se od promočené země a vznesl se jako pírko vzhůru k výšinám. Vydal se směrem odkud barvu krve zahlédl spojenec potencionální? hračka k manipulování?.
Rozhodl se, že párkrát vzduchem zakrouží jako sup hladový až dostane se k cizinci blíže, čímž napětí utvoří a příchod jeho dramatickým, nezapomenutelným navždy stane se. Idea tato vlkům na mysl nepřichází obvykle - nedokáží kreativního nápadu uchopiti, odlišit se od ostatních primitivů krajiny naše obývajíc. Nikdo zatím neuspokojil nároky jeho, nikdo nedal mu výzvu pořádnou - kdyby tak narazil na někoho, kdo smýšlel by podobným směrem, pak výhru nepatrnou pocítil by.

Mladík nespouštěl oči z vlčice, jejíž kožich byl bělavý jako samotná sněhová vločka. Pouze několik obrazců tmavších na lících si povšiml - inu v jeho domovině se zářivě světlounká srst považovala za běžné a prachsprosté zbarvení, které dominovalo populaci severských vlků. Zde však Brisa byla jedinou tohoto druhu, kterou zatím měl tu čest poznati. Inu jiný kraj, jiný obyčej. Leč stále si přišel jako cizinec v smečce květů, někdo kdo zde nebyl vítán.
Poklonil se opět na znak své úcty, ačkoliv se jednalo o pouhou záminku k navázání sympatií - takových jakých on potřeboval nespočet. "Vaše jméno je tak úderné, leč vynalézavé. Nikterak jsem podobného nezaslechl" pronesl a v jeho tónu byl patrný pocit nadšení a mládenecké zvědavosti, jak jen to u takových jedinců chodívá.
"Mé jméno nemá vznešeného dojmu, nemá ani šarmu" dodal a svěsil svou hlavu na znak naprosté hanby - jakoby snad se zde právě přiznával k hrdelnímu zločinu. Chtěl vzbudit v této dámě pocitu, že byl neškodným, křehkým vlkem, jehož sebevědomí je rovno bodu mrazu. "Jmenuji se Lokki von Lindau a pocházím ze zemí severských" zašeptal a hleděl přitom do země, na své tlapky spolu s nejistotou. Byla zde nepatrná možnost, že některý ze zdejších jedinců jeho otce v paměti uchová - to byl také jediný důvod, proč se on rozhodl sdělit dokonce i své přízvisko, což nebývá zvykem častým. Toužil otázky, co vše jeho drahý otec procestoval, kde se zastavil? Byl zde snad též? Slova poslední, která od něj zaslechl byla ať se vydá osudem vlastním a hlas vnitřní táhl ho sem ... byla to snad magie?