Príspevky užívateľa

Jeho pohled byl přísný, neoblomný, a ani na sekundu drobnou nepolevil, odmítal z něj spouštět blankytná očka, jenž se třpytila jako studánky klidu a míru. Inu kdo by odolal tomuto pohledu andílka samotného? Pěkný, uhlazený vzhled na pohled oklamat může i ty nejlepší, v tom byly Lokkiho zásady - ukázat všem jen to, co oni vidět touží. Mladíka, elegantního, zdvořilého, leč jeho narážky se v myšlenkách jako nezodpovězené otazníky zjeví. Nedají pokoje až do chvilky poslední, jedinec si stále nese ve vínku svém problémy, s každou další konverzací se neustále hromadí, není z nich úniku, není cest zpět.
"Nelze porovnávati ty, kteří v krajině Norestské světlo světa poprvé spatřili a nás ... cizince z krajin ledových. Neznají rodiče naše, neznají geny a potenciál, který dřímá v nás. Nikdy nebudeme pravou součástí smečky sluníčkářské." domluvil a odmlčel se. Netušil kolik příznivců si zde jeho miloučký bratříček za ty měsíce nastřádal, však jistě to nemohlo být mnoho. Přeci jen i nemotora hloupý hned vidí veškeré nedostatky, kterými bratr oplývá.
"Co když žádné z povolání nebude tím pravým pro tebe? Poté ze smečky vyrazí nás dříve, než okem mrkneš. Zástěrka prostoduchých miláčků není věčná, jednoho dne opadne a ty odložíš svou vizi růžovou, uvidíš realitu ... jako já" jeho hlas mrazil po zádech jako ta zima severská. Nevěřil, že by se snad jeho drahý sourozenec mohl zapojit do života v zdejším společenství. Podívejte se, co stálo před ním - vyžle, která se i mouchy bála. Jak jen by obstál jako lovec, špeh nebo nedej bože rytíř!
"Snaha ... jak patetická myšlenka, však? Copak bez výsledku můžeš spatřit v jednom něco více, než přítěž pouhou? Navždy na okraji společnosti, vyděděnec a všichni ti, ke kterým důvěru bezmeznou chová, záda k tobě otočí. Ani pohledem
o tebe nezavadí" pronesl jen a na konci pouze hlavou zakroutil jako, kdyby dával nebohému Kettuovi životní lekci.
"Dohled? Jsi snad stále nemluvně, které asistenci potřebuje? Ale nikoliv bratříčku drahý ... nikoli, dnes je to jen v režii naší, chceš snad spatřit pohled uznání? Pohled, že nejsi jen přítěž pro životy jejich? Musíš být míle před těmi, kteří rodiny zde mají ... pro ty místo vždy se nalezne. Však pro přistěhovalce? dokončil svůj monolog. Inu netušil, co nyní přesně toužil dokázat, jediné co jasné nad míru mu bylo, že nakonec uvidí, jak jen bratr ztrapní se přímo před jeho očky, uvidí tu zoufalost a nakonec ho vystresuje do míry takové, že pochybovat začne ještě více.
Ach jak ďábelské a přec prosté - nakonec bratr sám strůjce štěstí svého bude. Opravdu z celého srdce rád sledoval, jak stačí pouze ťuknout do již rozbité sklenky a najednou kousky skla po celém, širém okolí se třpytí.
Takto dopadne psychika vlků, kteří začnou si s tímto vlkem.

Úsměv záludný naplnil jeho líčka, mlčky si obhlížel toho s nímž nerozlučným měl být, však realita sourozenecká ... složitou tématikou vskutku byla, neustále jen přetržky mláďat neposlušných ve vzduchu panovala. Nemohou snad odložit hloupé, mládenecké spory? Inu jediného důvodu Lokki neviděl, přeci jen bratr byl dokonalým terčem, tak snadný ... kdo odolal by pokušení?
"Ach bratře, bratříčku" zakroutil nesouhlasně, však elegantně hlavou "taková důvěra v tobě srší, každému na návnadu lepkavou skočíš. Není čas dospět? Otevřít oči zabedněné láskou přefalešnou?" odmlčel se spolu s řečnickou otázkou, nečekal odpověď od něj, spíše si užíval monologu, takový jaký vyhrává ceny filmu, ach kdyby jen vlci také měli svůj Hollywood ...
"Nic z toho, co vídáš dnes a denně realitou není, řeč těla všech poznám, vím co myslí si o nás vskutku ... existenci naši proklínají, krky hladové v zimě se přidaly. Myslíš, že by snad nadšením skákali? Takových starostí zbytečných, proč taky tolik vlků záhadou mizí?" opět vyřkl slova, která usadit se v mysli měla jako ten červotoč nenechavý, zmocnit se všeho krásného a jen smutkem, jen úzkostí je nahradit. V tom on viděl krásu, přišel si jako posel budoucna, jako ten který rozvrátí svět, tak zkažený.
"Samozřejmě tíha na duši mé visí, stali jsme se břemeny, dluh svůj předlouhý životem ve vínku si poneseme. Úniku již více není, co jednou stalo se odčinit, již nelze" pronesl opět a celou dobu hleděl do očí jeho, vskutku oba již za měsíce předlouhé vyrostli a i přes drobný rozdíl, stále bylo jasné, kdo tím úspěšnějším bratrem byl. Jednoduše konkurence vskutku nebylo.
"Však, co když snaha tvá dostatečnou nebude? Co když na okraj společnosti zařadíš se, cesty zpět již nenalezneš a v zatracení upadneš, nikdo do oček tvých již nezahledí se a ostudnou jednou a pro vždy staneš se" pronesl ledově klidným hlasem, až kde koho dokázal by tento fakt značně znepokojit. "Jak jen možnost tuto vyloučit můžeš? Budoucnost růžovou není, ani životy naše. Teprve peklo pravé čeká nás" dokončil monolog svůj, nezbývalo nic jiného, než čekat až semínka pochybností zcela zakoření v bratrově hlavě, již nenalezne úniku před sžíravými myšlenkami, již nebude smyslu života a nakonec ještě rád toto utrpení ukončí tlapou vlastní.
Přeci jen čekání přináší své ovoce.

Pošmourné dny provázely životy vlků, a jak jen čas plynul najednou ztrácel se v koncepci času samotného. Zhluboka se nadechl, upřel svou pozornost na nebe plné šedi a opět shlédl k bratru, který jako ohýnek plápolavý poskakoval krajinou.
Stále nedokázal uvěřit, jakým stylem byl tento křehký jedinec jeho příbuzný, navždy spojeni krví. Už tolikrát Lokki za nos ho tahal, nejrůznější intriky zkoušel a plány vymýšlel ... inu přes to bratříček drahý slepě následoval slovo každé. Přišel si, že hovoří s ovečkou, nevinnou ... jako obláček sám a přitom tak prostoduchou. Možná měl by se posunout o úroveň výše, kdy cíl bude námahu stát, nedostane vše naservírováno na podnose zlatém.
Spolu s nenuceným úšklebkem se zableskla jiskra v blankytných očích. "Ach bratře, bratříčku nyní nesmíš tlapkou vedle sáhnout, tito cizinci s úsměvem rádoby milým? Nejsou nic jiného, než přetvářkou pouhou" promluvil medovým hláskem k rezatému společníku po jeho boku. Slova plná falešné lásky byla ve vzduchu, každý poutník by mohl tento sourozenecký vztah jen obdivovat. Perfektní rodinka, takovou o jakou každý si žádá, každý ve svých snech své bohy prosí.
"Musíme své přednosti ukázat, už nemůžeš si dále na ubožátko hrát, celou zimu jsme přítěží, neříkej že duši tvou to netíží' dodal, předběhl ho elegantním krokem laně a zastavil se před ním.
"Tak pověz bratře, bratře můj. Uneseš zodpovědnost, kterou dospívání obnáší? Co když zklameš dnes, zklameš i druhý den. Pamatuj, že ochraná tlapa nad tebou omezenou moc má" sám netušil, proč k svému sourozenci promlouval tímto způsobem, nejspíše toužil trochu potrápit ten drobný mozeček, který se skrýval v hlavě naproti němu.
Svým pohledem neuhýbal, ani o píď nejmenší ... dvě studánky bez mrrknutí hleděli až do duše vlčka, který budoucnosti neměl.

Mladík kráčel rozvážnými krůčky, tlapku před tlapku do hlubokého sněhu pokládal a občas do vzduchu vyskočil. Křidélky elegantními posléze zamával - přeci jen musel vzbuzovati pocit veselého vlčátka, které jen radost a motýlky ve své drobné hlavičce má. Doufal, že pláně rozlehlé každou chvílí skončí a jeho blankytná očka spatří nové obzory, nové podněty a hlavně zcela nový začátek. Musí zneužívat faktu toho, že jméno neznámé má a dojem první bude vytvářet každou každou sekundou. Byl připraven hrát tuto hru, která výzvy do klína mu předhazovala.
Podíval se opět na spasitelku jejich, kterou Voltaire zvali. Přišlo mu poněkud zvláštní a dosti komické, že k tváři její měl přiřadit přízvisko Vaše Veličenstvo, ale donutilo ho to k zamyšlení - byla snad panovnicí celého společenství? Byli právě pod drobnohledem vlka vysoce postaveného? Otázek spousty vynořilo se z prázdnoty, ale odpovědi neznal.
"Vaše Veličnestvo? To značí snad jen, že nejvyšše pověřenou osobou jste. načal svůj další monolog, v jeho hlase byl znát údiv ohromný. Možná, proto byla vlčice světlá, tak tichá, tak chladná - trauma samotné královské rodiny! Jaké štěstí vskutku měl, že do správných spárů se nyní dostal "Jaké postavení čeká ve společenství Vašem na vlčata drobná? Rád bych byl členem poctivým, žít k obrazu smečky celé a vykonávat povinnosti budoucí" dokončil svá slova, přičemž neustále pohledem spaloval svého bratra proradného. Byl jedinou slabinou celého zdejšího plánu, mohl pokazit vše jako mávnutím ocásku. To nemohl dopustit za žádnou cenu ... jen počkej bratříčku drahý.

Výdech, nádech očka zavřena, tak užíval si zdejší území, které dodávalo klid do jeho mladičké duše. Ačkoliv on by jistě minut pár proseděl zde bez hnutí, do myšlenek a plánu zabořen, k překvapení jeho byl vyrušen. Nečekal snad, že by byl vypátrán, nebo že lekci dostane, ale takový už život byl. Navyknouti pravidlům zdejším musel - občas nechal se unést, v jeho domovině nebyla vlčata hlídána. Zvláště kvůli přesvědčení, že jen jedinec nejsilnější může přežít - když vlče k zranění přišlo, či ztratilo svůj směr, jeho chyba a nikdo již pomocnou tlapu nepodal.
Hlavu svou krémovou otočil, blankytná očka se zadívala na světlou panovnici. Vyslechl slova její a nakonec jen pohled sklopil až k tlapkám sametovým. Chtěl naznačit neverbální komunikací, jak proviněn cítí se, jak lituje svých rozhodnutí a již hodným bude. Kouzlo pár gest, které dokáží naznačit více, než tisíc slov - jak fascinující jev.
"Ano byl jsem, zkoumal kraje rozlehlé. odmlčel se a po chvíli pokračoval hláskem provinilce samotného" Povolil jsem v obezřetnosti své, následoval jsem opeřence čarovného, který ve výšinách se zdržoval. A najednou, když pohled můj opět ke krajině okolní sklopil jsem ... biotop odlišný přede mnou tyčil se" pronesl a hlava jeho propadala se níže a níže - jakoby snad hrdelní zločin spáchán byl tlapkami jeho. Leč každé gesto, které provedl, mělo hlubší kontext - do plánu jako střípky drobné zapadlo.
"Ihned zpět na území chvátal jsem, ale k udivení mému, kraje zdejší tak jednotvárné jsou. Všude stejně působící pláně přede mnou. Copak lesy zdejší stihl krutý osud?" nakonec celý monolog tento v otázku prostou vyústil. Doopravdy již delší dobu v hlavě zněla mu otázka, jak jen možné bylo rozložení zalesněných krajin Norestu - žeby snad požár vyhladil velké plochy?

Samota ve společenství byla vždy pouze věcí relativní a tak pomíjivou - i na vrcholcích těch nejvyšších, vždy se nalezne vlk, který s Vámi jde navázat rozhovor. Naštěstí on nebyl jedincem tichým, právě naopak řeč a mluva byly jeho zbraní. Rád vedl dlouhé monology, rád pochleboval ostatním s účelem kolem drápku si je omotat. Zatím jakožto nováček tlamu a krok držet musel, být vzorným a hodným vlčkem, získat si důvěru všech - úkol na měsíce předlouhé. Leč s trpělivostí vždy nejdál dojdeš a chtít vše jako prstu lusknutím? Jak naivní.
Otočil hlavinku krémovou za zdrojem blížícího se pachu. Blankytná očka spatřila vlčici s kožichem barvy sněhu a tmavým zdobením na tváři. Musel si oddechnouti tak přeci nachází se zde i srst barvy přírodní.
Nasadil výraz neviňátka samotného, hlavičku svou otočil na stranu a jen zvědavými pohledy po člence společenství pokukoval. "Buďte zdráva šarmantní dámo" pronesl hláskem medovým a uklonil se před ní. Zatím neznal jména těch, které snad občas po očku zahlédl v noře - přehled nad vlky všemi postrádal, cítil se být oslaben ... v nevýhodě. Věděl však, že s každým setkáním bude blíže a blíže k celkovému obrázku.
Jeho pozornost zaujal postroj vlčice sněhové, který na trupu svém nosila - inu praktická záležitost, kterou by snad i on pro zbraně své potřeboval. O těch nevěděl nikdo krom bratra jeho, hodlal tajemství své si ponechat ... nikdo nebyl hoden tak mocné informace.

Další den pochmurný panoval okolí - nepropustná mračna pokrývala jindy tak blankytné nebe a v jeho blízkosti těsné nebylo slechu o živých tvorech. Mladému nezbedovi tento fakt nevadil, právě naopak neúprosné počasí zahnalo vlky veškeré do vlastních úkrytů , kde přečkali i horší nečas, jen on se toulal po kopcích, kde ledový větřík svému království vládl. Zhluboka se nadechl a onen chlad pocítil až v plicích drobných - toto bylo to, co miloval na počasím zdejším, nemohl si vynachválit sychravé dny.
Být novým bylo vzrušující vskutku - touha a nutnost prozkoumati každičký kout okolí v něm rostla s každou sekundou, kterou zde strávil. Odmítal dlouhého spánku, jelikož věděl, že promarněný čas strávený oním odpočinkem mu již vrácen nebude. Nemohl váhat, nemohl se ostýchat ... ačkoliv seznámení s členy společenství zdejšího bylo neméně důležitým úkonem. Prozatím byl zde sám jako kůl v plotě ten - potkal pouze pár individuí, ze kterých rozum jeho mladičký stál. Nikdy nebyl si jist, co pouhým snem či přeludem bylo, a co skutečnou realitou, tak krutou. Mladík si nemohl pomoci v úvahách svých - vlk barvy pastelové? nemožné! hned okřikl se opět, jelikož odmítal uvěřiti faktu tomuto.
V domovině té jeho barvy odstínů přírodních dominovali - bratr Kettu byl tím nejvýstřednějším, co smečka celá kdy zahlédla. A zde? Naopak každý druhý disponoval zde něčím, co dech by cizinci vyrazilo.
Inu zvláštní, jak spolu s územím odlišným, změnilo se i spektrum barevných odstínů dominující populaci.

Mladík byl poněkud unaven ze svých průzkumů po krajině zdejší, toužil znát až přespříliš informací v kratičkém časovém úseku. Jeho drobná hlavinka snad nemohla ani pojmout takových podnětů, které mu nové území poskytovalo. Na sekundu nepostál, myšlenky se v něm praly jedna za druhou, nedokázal nával vší energie nasměrovat správným směrem. Přeci jen byl stále vlčetem, a ačkoliv byl mentálně zdatným na svůj věk, občas se v něm přeci jen zableskla mladá, nerozvážná mysl dychtící po nereálných cílech.
Dokud je vlk mladým a všechny své iluze má, musí se snažit prožít každou minutu naplno. Spolu s věkem všední den zešedne, rutina se změní v nepropustné vězení. Nikdo a nic neodemkne tuto železnou klec.
Blankytná očka sledovala modř stejné barvy, jak omývá břehy rozlehlých skal a plání. K jeho údivu vodní plocha neloužila k běžným účelům - omývání kožichů zaprášených a hydrataci tvorů všech živých. Imitace vody čiré byla zrádnou iluzí. Jediný dotek působil bolest neutišitelnou, před očky jakoby snad zhasl celý svět, tlama v jednom ohni pekelném se nacházela a únik byl marný. Proto vyhýbal se jedinému doteku jako samotný čert kříži, leč jistě by i života ohrožující kapalina své využití na tomto světě nalezla.
Jedno však musel uznat, posadit se zde a nechat přírodu působit svou píseň magickou - vždy rád na chvíli pocítil příval větříku chladivého ve svém kožichu hedvábném. Zaposlouchal se do každičkého i sebemenšího detailu - byl spokojen, vrchol samotného blaha ... ocenit momentum.

Samice - Bellana, Sasha, Anjel
Samci - Flórian, Kettu, Timothée

Pravda nějakou chvíli mladíku drobnému trvalo, než vzpamatovati dokázal se z toho, co přímo před sebou měl, vlčice zbarvení jedového. Ale nemohl si nechat mysl svou zcela zakalit - tímto jen posunuje charakter svůj, musí přestat údiv vyjadřovat a být nejlepším hercem, pohotovým, neochvějným. Zhluboka nadechl se, párkrát zamrkal a když jist si byl, že o přeludy se nejedná, opatrným krokem načal přibližovati se. Typická reakce jedinců měkkých ach, jak vlče dokáže roztát nitro jejich s úsměvem si pomyslel, ale nyní mohla krasojízda vskutku začít.
"Ach cizinko, buďte zdráva!" pronesl medovým hláskem, který se celý chvěl. "Jste milostivá, že ... že zájem ukazujete i o druhé, to neviděl jsem snad" dodal s naprostým údivem v hlásku svém. Nehodlal se nyní hranic držet, mohl naprosto cokoliv vyřknout, nebyl zde nikdo, kdo nepravost slov jeho dokázat by mohl. Jak ideální situace.
"Víte ... naštěstí již v pořádku jsem, co se stránky fyzické týče ... společenství zdejší vzalo mne pod křídla svá" poté utichl, hlavinku svou jen sklopil a hleděl k zemi, z jeho oček ukápla slzička drobná a fňukání krajinou zaznělo "Tragédie do končin těchto přivedla mne ... ten křik rodičů mých úpěnlivý, tekutina barvy rudé .. spát mi nedají, stále s hrůzou probouzím se vprostřed noci té a pak oka nezamhouřím. A za vše ... za vše může pouze bratr můj" hlas jeho zalomil se a utichl, po dobu celou jeho slova doprovázel vzlyk, lítost a zármutek. Rozhodl se, že Kettuovi zavaří krapet, bude jméno jeho očerňovat po Norestu celičkém.
Skutečný příběh odehrál se odlišně, pouhý odchod dvou mláďat doprovázen krádeží zbraní, ale takový příběh by zármutek vzbudit nedokázal, proto přikrášlení bylo na místě a jejich osud se stal tragédií, kterou by snad i Shakespeare záviděl.

Najednou ve sněhu hustém nestál tam sám, naopak - i cizinec polétavý přidal se k němu na opuštěných pláních. Pouze mlčky hleděl na něj, prohlížejíce si křídla a zjev tajemného. Nevěřil, že i zde nalezne vlky s perutěmi jaké byly ty jeho ... tento aspekt by se jistě mohl využít k tomu, aby si vlka kolem drápku omotal - možná přesvědčit ho, že létat naučit chce, že naděje jiné není? Inu Lokki věděl, jak se letá o tom žádná, leč proč si neprocvičit herecké výkony své, když žádné jiné výhody tento jedinec s sebou nenese?
"Buďte zdráv cizinče" načal hovořiti a vybranými slovy chtěl ukázat svou nadřazenost, nevyjadřoval se jako obyčejný buran "Pravda od domova zašel jsem daleko, snad cesty naleznu" jeho hlas posmutněl, jakoby doopravdy nevěděl kudy vede cesta zpět, což ovšem byla lež prachobyčejná. Jeho smysl orientační byl na jeho věk obstojný vskutku, vždy si dával body záchytné, aby při cestě zpáteční dle nich orientoval se. Což pravda v Norestu bylo oříškem drobným - všude planiny, všude luky ... leč co lesy? Co lesy? Jak nepřirozeně zvláštní krajina ve které se octl.
"Zahlédl jsem, jak ladně v nebesích vznášíte se, učiněným andělem jste" medovým hláskem začal pochlebovati jemu. Očka blankytná jiskřičkou naděje zaplála, jakoby snad opravdu toužil po společnosti cizích. Když jeden zamyslel se nad tím, celá konverzace zbytečnou byla ... pak oba otočí se a znovu už nezahlédne jeden druhého, vlčí život a smysl jeho byl stále záhadou pro něj, nedokázal si přebrat vše, co dospělý vlk chápe s jistotou.

Vlče strnulé hledělo do očních důlků cizince, prázdnota - pouze plamen pekelný v nich zářil jasně. Potřeboval se probudit z přeludů těch, setřást noční můry a opět s myslí čirou vrátit se ke svým smyslům. Trapné ticho panovalo okolí - jen na sebe hleděli a jediného slůvka neprohodili, dvě sochy vlků a legenda pravý, že tam stojí dodnes ...
Blankytnými očky prohlédl si od hlavy až k patě podezřelého cizince jsem mrtev snad? zeptal se sám sebe, on sic nevěřil všem vírám v nadpřirozeno, ale najednou musel pochybovati snad o všem, co kdy mu bylo známo. Nic nedávalo smysl a svět byl vzhůru nohama. "Voihan nenä" zamumlal finským jazykem slova údivu. V překladu doslovném obyčejné a prosté sakra.
Opatrným krokem přiblížil se o kousek blíže k cizinci, jeho srst se ježila a křídla roztažena, aby působil větším dojmem - nelíbil se mu fakt ten, že cizinec vzlétnout nejspíše mohl též, čímž ztratil jakoukoliv výhodu, co se úniku týče. Najednou došlo mu slov - jeho jazyk se zamotal a on netušil, co v podobné situaci říci, stále si mohl hrát na hloupé a ubohé vlčátko, leč co když nahraje do karet zlosynu a nakonec to bude zánik života překrátkého? Zapeklitá situace vskutku "Vy pocházíte též ze společenství zdejšího? Pokud ne, obrátit se musíte vzad do pekel horoucích" jeho medový hlas najednou zvučel krajinou, ukázal odvahu a oddanost smečce, jenž sotva znal. Z cizince toho sic pach podobný jako ostatních cítit byl, ale chtěl si být jist na sto procemt - taková chyba může se stát osudnou.

Netrvalo dlouho a ukázala se pravda - nebyl zde naprosto sám, skryt před světem. Ku jeho štěstí nejspíše byl nenápadným, jelikož cizinec o něj, ani koutkem oka svého nezavadil, když obcházel loď tu. Možná příčinou byl nízký vzrůst vlčecí, možná pod kusem vraku z pohledu jiných byl. To na spekulace dlouhé jistě stačilo by, ale jeho zvědavost chtěla znát s kým má tu čest - dle pachu soudil, že bude pocházeti z tohoto společenství, však Lokki nevěřil nikomu, zvláště ne těm, které sotva zahlédl.
Opatrnými kroky vydal se po jeho stopách, nejspíše snažil se najít místo kudy vstoupit do samotného nitra podezřele vypadajícího vraku.
Malý nezbeda nasadil masku ustrašeného drobečka - v očích strach jakoby smrt ho políbila a tělíčko drobné třáslo se jako osika. Celé to byla jedna velká lež, kterou ostatní vlky mylně mátl.
Netrvalo dlouho a opravdu konečně zahlédl s kým tu čest má - dámy a pánové on nevěřil očkům svým. Zatřásl hlavou sametovou, a když opět zahleděl se na cizince neměl slov. Bdím či snad sním? položil si otázku sám sobě, chvíli uvažoval jestli snad o rozum nepřichází V té vodě Norestu fet musí být! Nevěřím! Tohle není reálné, přeludy hlava mu třeštila a zmateně nedokázal hlásku vydat. Vlk vypadal, že napůl mrtvým byl!

Byl již skoro podvečer, Slunce schované za mraky - v okolí žádného živáčka a cítil jen pachy společenství, vlků jimž toto území patřilo. Nyní i on zde měl být doma, leč zatím to jako své plnohodnotné zázemí nepokládal, do budoucna neviděl a kdo ví po jakou dobu zde zůstanou. V hlavě stále slýchával slova otcova, jeho magii dobrých rad, díky které zde se on i Kettu octnuli. Kdyby jen věděl, jak blízko k šlépějím otcovým se octnul, že i on za svých štěněcích let byl členem této smečky. Bylo jen otázkou, jestli je zde vlk jedinký, který by si otce pamatoval - Lokki mu byl podobný jako vejce vejci, proto by mohl vyvolat jisté pocity nostalgie, že tohoto jedince snad někdy již zahlédli, že? Pouhé spekulace, pouhé spekulace ...
Mladý nezbeda se držel těsně u řeky klidné - sledoval, jak se klikatí a nespouštěl z ní očka svá. Tato část území líbila se mu, jelikož připomínala jeho rodný kraj, kde říčky a propadliště podobné bohatě se objevovali. Sentimentální pocity, je třeba zbavit se jich okřikl se v mysli své ihned - zde jeho život zajímavějších obrátek nabere, začíná jako list nový a nepopsaný, ubohé to vlče na pospas vydané! Mohl z toho vytěžit doslova důl zlatý a bratru ze života peklo udělat ... uvidí se, ano ano.