Príspevky užívateľa

Byl chladný zimní den, v okolí nebylo živáčka a jediné, co slyšel byl zvuk vánku, jenž si pohrával s bujnou, krémovou srstí. Připadal si jako vítěz, že dokázal přesvědčit panovnici této smečky jediným srdcervoucím příběhem - jeho metody se začínaly zdokonalovat spolu s věkem. Nemohl nyní však polevit, právě naopak - potřeboval si ve zdejší krajích vytvořit obrázek naprostého neviňátka, milé tvářičky a andílka. Co měl v plánu? Inu to nyní nebylo důležitým aspektem, není třeba předbíhati, když zatím je jen neznámým nováčkem, leč myslil si na vysoké postavení.
V tlapách opět pocítil strukturu lepivého písku - kdyby mohl, z povrchu zemského sklidil by nepříjemnou část zeminy té. Vládu nad elementem země neměl, musel tedy sklopit svá ouška a snažit se přizpůsobit zdejšímu terénu. Nakonec využil svých křídel, aby dostal se blíže k vraku lodi prastaré - mladý nezbeda neznal rasu lidskou, neznal jejich vynálezy a proto ho snad neznámo přitahovalo jako ten nejsilnější magnet. Když dostatečně blízko byl, opět na nohy ty se postavil a nastal čas na důkladnou analýzu zdejšího zázraku. Měl otázek spousty v hlavince své, leč věděl, že odpovědí nedočká se od druhých - za těch měsíců pár života svého, dozvěděl se, že vlci si rádi vymýšlí příběhy nesmyslné, aby zakalili mladým a nezkušeným mysl - pak divu není, že kolem se potulují primitivové jakým například bratr jeho byl.

Drobné vlče se nacházelo poblíž svého nového domova, bratra nechal daleko za sebou a vydával se vstříc vlastnímu dobrodružství. Cítil ten adrenalin v krvi své, jako by po tolika měsících nudného života konečně poznal ten smysl pravý proč žít.
Krémové tlapky bořily se do písku lepivého a moře do rytmu toho pělo píseň svou - toto bylo poprvé, co on setkal se s vodou slanou a nekonečnou. V končinách jeho domovských, krajině té dominoval les smrkový, neznal rozlehlých luk, neznal moří - pouze zalesněná oblast a potůčků pár.
Jemný čich zaznamenal štiplavou vůni moře - sůl pro něj byla zcela novým poznatkem, proto raději si udržoval řádný odstup, aby náhodou nenamočil své drobné nožky.
Pozornost jeho však zaujala zářivá barva v okolí co jen zdrojem může být? zarazil se a opatrnými kroky špeha se přibližoval přikrčen. Byl z rodných krajů zvyknut na barvy hnědavé, béžové, černé až bělavé ... když dostatečně blízko byl, k údivu zjistil, že se jedné o fialovo růžového vlka. Zůstal stát jako opařen a v jeho hlavě vyvstala jediná otázka žeby snad ve vodě Norestské fet se nacházel?

Mladý nezbeda pokračoval ve své ... pravda zdlouhavé vycházce s jediným účelem - poznati blíže zdejší území, přijít tomu jak se patří na kloub. Nacházel se dále, než by si kterékoliv jiné vlče jeho věku trouflo, leč on si s podobnými záležitostmi hlavu vskutku nedělal. Věděl, že jeho orientační smysl je na takové úrovní, že po pár cestách se nakonec vždy domů vrátí.
Zhluboka se nadechl, chladivý vzduch protáhl jeho dýchací trubice, až mráz po zádech mu přeběhl. Byl rád, že bratra v novém domově ponechal, daleko, daleko za sebou - nerušené cesty a ta volnost slova. Inu to víte, když si jeden vymýšlí v přítomnosti toho, kdo celý Váš život zná ... nedopadá to nikdy růžově. Takto jiná jména používati mohl, skrýt se pod taktovku neznalosti. Toužil být více jako jeho otec, nezklamat ho a svůj osud do tlapek vzít.
Z myšlenek ho vytrhl až zvuk prazvláštní - jakoby snad jiný letec v okolí se nalézal. Obrátil zrak svůj a prohlédl si krajinu okolní žeby snad na mozek chlad lezl mi? zamyslel se sám pro sebe a opatrnými kroky se rozhlížel po okolí tom. Třeba jednalo se o opeřence pouhého, který nad hlavou jeho rychle prolétl.

Další chladný zimní den panoval okolí, melancholickou náladu rozdával každému živému tvoru, leč našli se také výjimky, držící si svůj předpojatý optimismus. Malý nezbeda setřásl primitivního bratra a mohl se vydat prozkoumat zdejší kraje pouze po své, vlastní ose. Neuvědomoval si, jak daleko se vydává - okolní místa ho dokázala zaujmout na dlouhé hodiny, sledoval každičký píď, dával si pozor na případné nebezpečí a došel k několika pozoruhodným závěrům. Toto místo bylo až nezvykle bohaté na rozlehlé pastviny, louky a údolí, přičemž postrádala jakýkoliv aspekt lesů - možná jeden či dva zahlédl po své cestě ... což bylo doopravdy málo. V rodných končinách, byl les na každičkém kroku a nalézt ohromnou pláň bylo nezvyklým zázrakem.
Po dlouhých hodinách zaslechl křupání okolní sněhové pokrývky, což mohlo znamenat jediné - blížila se případná společnost vlčí. Mladý nezbeda se přikrčil a napnul svá očka jako samotný ostříž. Před ním se tyčil zvláštní jedinec, jehož barva křičela na všechny strany, nepraktické zbarvení vskutku. Rozhodl se postupovati opatrnými kroky - kdo ví, co je toto zač.

Malý dareba stále postával vpovzdálí - necítil potřebu vměšovat se mezi dva prosťáčky vyměňující si své předpotopní názory. Byl jako elegantní socha, bez života a emocí. Zatímco si chladivý větřík pohrával s bujnou srstí na jeho vyhublém tělíčku, on byl v myšlenkách zabořen. Mladičký vlk, jehož si do parády přitroublý sourozenec vzal, neměl benefity pro které by divadélko s chutí hrál. Přeci jen takové nedochůdče jistě přebývá v matky kožichu, nepředpokládal by, že se zde také na vlastní pěst ocitl. Ne každé vlče je schopno udržet si život na zdlouhavých cestách, řada z nich končí jako oběd pro ty silnější proč by také jinak Kettu zde s bratrem byl? Jako oběd rybina by dobře posloužil.
Nakonec rozhodl se přistoupit blíže k nim, jeho krok byl ladný jako labuť sama - tím chtěl ukázat, že nadřazeným jest v každém směru, natočil svou hlavu na stranu a pravil "Bratr rád tlachá nesmysly pouhé, bez výsledku ... ale já ... já bych rád znal fakta o krajině zdejší" zadíval se do oček těch cizince hnědavého, přehlížejíc tak nevkusnou zelenou "V chladu není čas na zbytečné protahování, přejděme k věci však? " dodal jen a úsměv anděla samotného v tu chvíli nasadil, přičemž se postaral, aby bratra řádně zastínil kazit plány mu vskutku nebude

Drobné tlapky se bořily do bělavé, zimní pokrývky. Po očku stále pozoroval zdlouhavou cestu, přičemž si vrýval do mladičké paměti každičký krůček, který učinili. Inu orientace po neznámých končinách byla nezbytností - jeden nikdy nevěděl, kdy bude potřebovat úprkem odejít z těchto končin. Plány se mohou lusknutím prstu změnit, obrátit o tři sta šedesát stupňů.
Zhluboka se nadechl, a s andělským úsměvem odpověděl jejich spasitelce "Mé jméno zní Lokki von Lindau" vypnul svou hruď, jakmile vyřkl své přízvisko "a toto" ukázal tlapkou světlou na ryšavého bratra "je Kettu". Tvářil se jakoby jeho sourozenec byl němý a zaostalý. Z jeho skromného pohledu, Kettu takový byl, neměl svého bratříčka dvakrát v lásce. Ale dejme si ruku na srdce, v kterých rodinách spolu sourozenci vychází bez drobných roztrží.
Svá blankytná očka upl na scenérii, tvořící se před jeho očky - drobný vlk z krve vlastní se mohl nést v tlamě té, zatímco on kráčel po svých vlastních nožkách. Z prvu ho zavalila vlna záště, ale poté si uvědomil, že to on je tím silnějším a zdatnějším i z pohledu ostatních - jak uklidňující.
"Rád bych se optal i já Vás, na otázku rázu podobného." pravil, aniž by se opět vyptával stejnými slovy jako ona cizinka - vždy si rád hrál se slůvky, bylo to tak vzrušující, dokázalo ho to navnadit na další rozhovory, nutilo ho to posouvat svými hranicemi.

S napětím čekal na odpověď cizinky, která se jako socha tyčila nad drobnými vlčaty. Ticho panovalo jejich rozhovoru - byl udiven, že nemohl z emocí, ani tváře vyčíst její postoj. Většina vlků byla průhledná již od prvního pohledu - z jejich tváře tekly vodopády slz, když spatřili ten nevinný pohled vlčete. Bylo mu ihned jasné, že v okolí této dámy bude muset svá slova vážit, citu nejspíše postrádala. Možná za chování ledu samotného mohl traumatizující zážitek, co Váš život vzhůru nohama v minutce obrátí. Ale neměl ještě tolik zkušeností, aby hned po krátké výměně slov dokázal s jistotou určit příčinu vnějšího vystupování jednotlivců ... pouhé, neškodné spekulace.
V nitru byl napjatý jako samotná struna, ale na venek si ponechával masku zkroušeného vlčete. Neúprosné ticho bylo prolomeno jasným hlasem, leč její odpověď v něm zanechala řadu zvídavých otázek. Celé její území? zarazil se drobný vlček, jelikož ani ve snu ho nenapadlo, že světlá cizinka byla panovnicí největší smečky tohoto kraje. "Děkujeme Vám převelice" vyhrkl s nadšeným tónem, přičemž v očkách zazářila jiskřička naděje. "Jsme Vám nemírně zavázáni až do konce našich dnů." v jeho hlavě se rozléhal neúprosný smích, vše co řekl byl pouhý oxymoron, což nikdo nemohl tušit. Kdo by tak podezříval drobného tvorečka?
"Nemohu sice hovořiti za bratra mého" v tu chvíli se odmlčel a pohledem sklouzl k jeho nemotornému sourozenci a opět pokračoval "leč já jsem jako nepopsaný list ... připraven nasát moudrost a rád bych byl tou nejlepší verzí sebe samého" dokončil svůj další monolog, kterým chtěl ujistit vlčici, že on je vysoce cílevědomým a vděčným jedincem - upravovat si povahu pro každého cizince bylo tak zábavné, vždy se cítil pln energie. "Chci pomoci se vším, co třeba bude, zvláště nebýt na obtíž ... to bych vskutku nerad!" dodal jen, svá slova se vždy snažil doplnit řadou emocí a neverbální komunikací.

Nejspíše štěstěna osudu naklonila se na jejich stranu - byli ještě příliš mladí na to zahynouti takto žalostně ... dvě ladné a elegantní, okřídlené sochy tyčící se nad zasněženou krajinou. Dílo za které by se žádný umělec nemusel hanbit.
Jakmile malý nezbeda postřehl blížící se siluetu v rozlehlé dálce, zpozorněl - inu to víte jednou z výhod nikdy nekončících plání, byl právě ten přehled nad centrem veškerého bytí. V tu chvíli jeho smysly zbystřily ... mohla být snad cizí osoba jejich vysvobozením? napadla ho spásná myšlenka.
V tu chvíli povolil svá křidélka k zemi až se hnědavá brka dotýkala ledové země, jeho kamenná tvář se změnila ve vyčerpané neviňátko a nechal drobné tělíčko, aby se s každým závalem větříku třáslo jako osika. Vizáž zdrceneho mláděte byla na stole, nyní mohl zamíchat imaginární karty osudu, nechat unášet se životem, který má přichystáno tajné eso v rukávu.
"Ach buďte zdráva ... tragédie nás přivází do těchto končin" pronesl medovým leč tichým hláskem - žal a zármutek doprovázely jeho slůvka. Hodlal předvést to nejlepší, co prozatím jeho drobný, vlčecí mozeček dokázal vyplodit.
Záměrně ponechával dramatické mezery mezi větami, hluboké nádechy a pohled samotného mučedníka podtrhávaly tuto dramatickou situaci. "Naši drazí rodičové ... oni ... oni" jeho hlas se zalomil, jakoby snad prožíval poutavý příběh, byl jeho vypravěčem a protagonistou zároveň "tragicky zesnuli a naposledy vydechnuli' dodal zkroušeně, přičemž svou světlou hlavičkou odvrátil v hrané bolesti. "Každou minutou, hrůza mne sužuje ... jejich křik, tak živý a tekutina barvy rudé ... stále jí tak živě vidím" vydechl jen a jeho nohy se s třesotem propadly. Poté se opět na světlou dámu zadíval blankytnými očky - jako sklo rozbité hleděli na ní. "Smečky žádné v okolí jsme nenašli ... nikdo v dobách krutých se nad vámi neslituje ... " pokračoval v tak dlouhém monologu - inu Lokki vskutku rád mluvil, užíval si podobných situací, kdy neomezených obratů užívat mohl. "Hlad nás sužuje, vyčerpáním již nemůžeme dál ... prosím vás ... nemáte nápadu, kde nebožátka dvě noclehu naleznou?: s koncem slov svých, opět zvedl hlavu pohybem pomalým přímo k dámě elegantní - doufal, že hřebíček uhodil kladívkem svým.
"Já sic ... nejakych sil stále mám, leč on ..." odmlčel se s pohledem na drahého bratra. "už dlouho to nevydrží" jeho hlas se opět zalomil jakoby snad choval opravdovou lásku pro Kettu - ach jak dojemné a smyšlené. "Nemohu vidět i jeho ...zemřít' špitl závěrem své řeči.

Zdlouhavé a vysilující cesty pomalým tempem neúprosně sužovali drobná těla dvou bratrů. Kožich vlčete nebyl uzpůsoben pobytu v ledových končinách - dostal lekci. S každou chybičkou drobnou, byl stále silnějším vlkem. Ovšem to samé nelze říct o jeho drahém sourozenci, ten byl nicotným omylem ... a poučit se z vlastní existence? Pouze rodiče jejich drazí museli vlajku černou vyvěsit v zármutku, když na první pohled pohledný syn, povahu měkkýše podědil. V každé rodině je ta ovce černavá, na kterou drápkem ukáží si s posměchem.
S každým dalším krokem sledoval okolní bělavou krajinu okem ostříže samotného. Ačkoliv stále v myšlenkách vzpomínal na otcova tak přeslaská slůvka - chyběli mu jejich zdlouhavé rozhovory, kterým žadné jiné vlče nemohlo rozumět. Ale fňukat jako malé dítko? Ne! Byl zde na vlastní pěst, musel čelit všem nesnázím jen on sám.
Když v tom otravný bratr vyrazil rychlostí blesku jako střela k neznámemu cizinci. V tu chvíli zastavil své elegantní kroky a stál v povzdálí ... takový úkryt by se jim vskutku hodil, ale copak bylo možné důvěřovat naprostému cizinci? Držel se s odstupem, jeden nikdy nemohl vědět, jestli se jedná o vraha či naopak naprostého hlupáka, vhodného pro manipulaci.
Konečně jeho bratr našel ten smysl jeho života - návnada.

Jejich cesta zdála se úmornou, nikde nebylo šťastného konce, kde by nalezli klid a mír. O jejich cíli se mu pouze zdávalo a stále slýchal ten medový hlas patřící otci, o smečce tak naivní a zároveň komické. Tiše si povzdechl, inu nehodlal se své idey vzdát po prvním selhání - kéž by věděl, jak blízko destinace se doopravdy nachází.
Přítomnost pokrevně spřízněného vlka, by měla vyvolávat pouze kladné pocity, to však neplatilo pro tyto bratry. Každý odlišný jako den a noc, však pro cizí vlky byl aspekt rozpoznání nevinného od provinilého tenkým ledem, nechť malý dareba byl hercem hodného DAMU. Ticho nebylo jeho oblíbenou společenskou situací, ale pro Rybinu? Zbytečné plýtvati jakýchkoliv slov.
Zabrán do svých myšlenek, nehleděl přespříliš na okolní situaci, inu díky mlze byl strmý útes skryt pod šedavou peřinkou. Kráčel vpřed jako učiněný vůdce, neztrácejíc sil a elánu. Leč pak se jedna z jeho sametových tlap dotkla oné šedavé pasti, bylo pozdě. Drobné tělo se zřítilo do neznáma a z naprostého šoku, nedokázal rozevřít svá elegantní křídla. Před blankytnými očky se zableskl kratičký život. "Takový potenciál si přec nemohl zasloužit tak rychlý konec
K jeho štěstí se drobné tlapky dokázaly přichytit části skály, jenž vystupovala z mohutného masivu. Najednou zcela obrátil, bratr pro něj nebyl jen pouhou přítěží. Medovým hláskem prosil o záchranu drobného života.

Chlad sužoval jejich dlouhé cesty, nemohli ani na chvíli posečkat, jelikož mrazivý vzduch byl neúprosným nepřítelem. Neptal se na nic, přinášel pouze zármutek a smrt. Takový již byl život na vlastní pěst, malý nezbeda věděl, že jejich cílem bylo nalézt jakoukoliv živou duši, okouzlit ji svým šarmem opuštěného dítka. Tento jedinec by jim mohl, alespoň na dobu určitou posloužiti jako dočasný chlebodárce - inu který vlk bez srdce by nechal nebožátka skonat tak krutou smrtí? Bohužel od toho dne, kdy jejich osud nabral zcela nového směru, nepoštěstilo se jim potkat jediného živého tvora, jejich šance byly stále nižší a nižší. Leč mladý výtržník věděl, že právě jeho slabý bratr mu může v nouzi nejvyšší dopomoci k přežití.
Rozhlížel se ze strany na stranu, snažil se zachytit známky pohybu - leč pláně byly pusté a zdálo se, že konec je vnedohlednu. Kdyby jen věděl, že právě dle jejich enormní rozlohy jsou i pojmenovány, nejspíše by otočil svůj směr o třistašedesát stupňů a oblasti by se vyhnul obloukem. Tiše si jen povzdechl - takto si cesty a bájné dobrodružství, dětská mysl doopravdy nepředstavovala.

Byl chladný podvečer, mlha natolik hustá, že by se dala krájet a celý tento odstrašující obraz podtrhával mrazivý vánek, prohánějící se pustou krajinou. V hustém sněhu bylo pouze pár stop a jedny patřily právě malému nezbedovi, který do těchto krajů přišel hledat svůj osud. Leč cesta v tomto nečase nebyla lehkým peříčkem - do této doby, drobné tělíčko znalo pouze teplo matčina kožichu a pohodlí smečkového života. Cítil se být vyčerpán, však nenechal dopustit této slabosti, aby převzala otěže nad jeho rozhodnutími, zvláště ne před podstatně slabším bratrem. Jak slastný by byl pohled na skon, tak nenáviděného jedince, mohl to být symbol nového začátku a samozřejmě další zoubek do jeho sbírky. Podíval se na náhrdelník, který i v těch nejtemnějších dnech zářil bělobou a čistotou - připomínal mu jeho nadřazenost, jeho výjimečnost. Toto uvědomění mu vždy dodalo síly a sám sebe tím motivoval k větším cílům a lepším výsledkům.
Jaký byl jeho plán pro nový osud? Nezkušený, zákeřný vlček toužil jen po jednom - najít nový domov, získat si jejich důvěru a poté ... nelze prozradit to nejlepší, že? "Ach Rybino, Rybino ... olet jäljessä"jsi pozadu otočil svou elegantní hlavu a optal se rádoby medovým hláskem samotného andílka. Když již s bratrem musel rozmlouvati, rád trénoval jazyky jejich domoviny, byl jediným široko daleko, kdo může těmto slůvkům též rozumět.

Jméno:

Lokki von Lindau

Přezdívka:

Lokki

Věk:

6 měsíců

Pohlaví:

samec

Rodiče:

Sofia Ivanovna
Saarinen von Lindau

Sourozenci:

Kettu Saarinen
Haikara †
Oksa

Charakteristika:

Světle sametový kožíšek, blankytně modravá očka - vizáž samotného archanděla. Vysoký elegán, jehož šarmu málokdo odolá. Na krku chundelatém zoubek mrtvého sourozence kýve se ze strany na stranu. Ti, kteří potřebují více než-li pouhý vzhled, jistě uvítají nebeský hlas, lahodící všem vlčím smyslům. Sladká až medová slůvka linou se z úst jeho, díky nimž omotává ostatní vlky kolem drápku. V rozhovoru s ním se nevyhnete dlouhým monologům, ani rádoby lichotkám. Jak již bylo naznačeno Lokki velice rád mluví a díky mrštnému, otcovu jazýčku, dokáže s kýmkoliv manipulovat. Slovní potyčky jsou jeho oblíbenou kratochvílí, které dává vždy přednost před fyzickou obranou (dle něj je násilí vhodné pro primitivy).

Lokki by se nejlépe přirovnal k zubu moudrosti - na pohled lesklý a nádherný, leč jeho zjev vždy doprovází neutišitelná bolest, i když zmizí, bolest stále přetrvává.

Lži jsou pro něj denním chlebem, dokáže bez příprav vymyslet naprosto cokoliv v jakémkoliv rozsahu. Vše co o sobě či jeho rodině řekne jsou pouhé výmysly, uzpůsobené tak, aby hrály na city ostatních vlků. Například ve svých štěněcích létech s oblibou otravuje každého, živého tvora s falešnými tradicemi jeho rodiny, bez nichž nelze žít. Obzvláště rád pravdu překrucuje, co se týče jeho jediného, živého bratra - Kettua. Bratr je pro něj trnem v oku, proto je na něj vysoce zasedlý a udělá vše, aby jeho život byl naprostým peklem. Jedině Lokki může vyjít z jakékoliv životní situace jako pravý vítěz a tím nejlepším, co jejich otec zplodil.

Zajímavým rysem povahy jeho je schopnost cizích, vlčích jazyků. Tyto zkušenosti nabyl díky oboum rodičům - po otci ovládá finský jazyk a po matce ruský. Tato slova užívá dosti aktivně v běžných rozhovorech. Díky intenzivnímu výcviku od matky má nadprůměrné schopnosti, co se týče užívání zbraní, kvůli obraně sebe samého (jelikož je stále vlčetem jistě by se dospělému neubránil, ale na jeho věk je dovednost impozantní).

Závěrem lze říci snad jen tolik, že Lokki dokáže měnit emoce a chování své natolik, že pravá povaha zůstává zahalena tajemstvím. Vždy si ujasní komu je vhodné ze života učinit čiré peklo, a které jedince využít pro vyšší prospěch či jiné služby. Leč jakmile tato osoba ztrácí svůj účel, může být psychicky trýzněna až do konce svého ubohého života.

Malý ďábel schován v kabátku andílka.

Minulost

Lokki a jeho sourozenci se narodili do severské smečky, kde tím nejzásadnějším pro každého jedince byli právě zbraně - matka se v tomto společenství již narodila, jen otec byl přistěhovalcem z dalekých končin Norestských. Každému vlčeti byl v den narození přidělen speciální předmět, jenž nesměli využívat do dovršení dvou let věku a ukončení tvrdého výcviku. Výchova byla opravdu drsná, nebyla vhodná pro slabé povahy. Právě z tohoto důvodu zde smrt v raném věku nebyla ničím nezvyklým - a tento osud postihl i Lokkiho bratra Haikara, jehož zoubek si malý rošťák s radostí ukořistil a dodnes ho nosí jako trofej.

Ani tvrdá výchova však nedokázala změnit některé povahové vlastnosti, jenž se počaly projevovat. V této době maličký Lokki ještě netušil, že tropit malichernosti svým chlebodárcům není zrovna dobrý nápad, a že ve všem existuje únosná hranice. Až jednoho dne se rozhodl poradit jednomu z vlčat, aby si vyzkoušelo tu nejlepší bylinku na světě … a ejhle! On to byl rulík zlomocný, inu nejspíše nemusím pokračovat, jak to s nebožátkem dopadlo. Ubohý Lokki všechnu vinu svedl na svého bratra Kettu, který mu údajně tuto bylinu "doporučil". Nakonec byli oba dva krutě potrestáni a jejich osud ve společenství visel jednoduše na vlásku. Náš malý hrdina si z žádných postihů nedělal těžkou hlavu, žil jakoby se snad nic nestalo, ale všichni kolem na to měli naprosto odlišný názor.

Lokki velice často rozmlouval se svým otcem, který mu vyprávěl nejrůznější příběhy z jeho dobrodružného života. Měli spolu jistě výjimečné pouto … tedy alespoň on se vždy považoval za toho oblíbeného potomka a tím nejlepším, co jeho drahý otec zplodil. Však tak milovaný otec využil svou magii dobrých rad, aby navedl Lokkiho k opuštění společenství a vydal se na cestu do místa, které Saarinen sám před lety opustil. Celý tento vrh vznikl jako pouhý experiment, jaké osudy jeho vlastní potomci mohou mít - exempláře pro malicherný pokus.

Lokki samozřejmě této magii neodolal, však ještě před svým odchodem došel k převratnému rozhodnutí, že poruší hloupé tradice - byl již připraven na putování s vlastní zbraní a chtěl, aby jeho jméno bylo vryto do paměti všech. Inu vloupal se malý nezbeda do střežené jeskyně, kde byli uloženy nástroje budoucí generace. Tato akce musela proběhnout opravdu rychle, tudíž vybral první tři věci, které pod tlapky jeho přišly a utíkal kamsi do neznáma, kde schoval tajné zboží. V noci pak vplížil se pro spícího bratra s tím, že pro něj má to nejlepší překvapení jeho života! Tak moc přál svému bratříčku, aby i on v maléru byl a musel zahynouti po cestě - to víte další zoubek do sbírky by se náramně hodil.
Tak se oba bratři vydali hledat Norest, jak otec do hlavy brouka nasadil.

Zajímavosti

● Jeho jméno znamená ve finštině racek
● Vzhledově se velice podobá svému otci
● Své zbraně ukrývá, aby nikdo o jeho tajné dovednosti nevěděl

Magie - Dotek děsu

Jak už sám název napovídá, Lokkiho magie je aktivována pomocí dotyku. Jakmile se tato podmínka splní, jeho oči zazáří bílou barvou a on zře výjevy z traumatické minulosti jedince. Magie se zaměří pouze na ten okamžik, který daného vlka nejvíce užírá. Celý tento proces trvá pouze krátkou dobu. Míra zřetelnosti a detailů se odvíjí od jeho věku, energie a duševní síly. Spolu s věkem jsou vidiny stále jasnější.

Obrázek:

(Plnou kvalitu mohu poslat do DMs)


Další postavy:

Fantine Lizzy naar Kuusta