Príspevky užívateľa

Lunary se ani vlastně netušíc jak octnula v blízkosti černého cizince. Vlastně ani nečekala, že na ni promluví, ale stalo se.. "Ahoj. Lunary. Jmenuju se Lunary." Pověděla poměrně znuděně a hned po té se posadila a ocas omotala kolem tlapek.
"Pěšky?" Dodala a nevěřícně se na vlka podívala. To je otázka... Pomyslela si nakvašeně, avšak z vlka zrak nezpouštěla.
"Ne, díky. Nemám hlad." Pověděla příkře.
Přítomnost tohoto vlka na ni nepůsobila zrovna nejlépe, cítila se poměrně zmateně už jen z toho, jak na ni tmavý Wulfi mluvil.
Navíc měla podrážděnou povahu, neboťu Přízračných to bylo poměrně složité... Hlavně pro ni, neboť byla nováček.

Lunary si z vlka poměrně nic moc nedělala a dál si bezstarostně seděla a občas pohoupla oháňkou. Na jeho předešlou větu neodpovídala. Přízrační jí poskytli přístřeší a ona si toho vážila. Jeho poznámky proto ignorovala. "Nic?" Odpověděla pohrdavě a nevěřícně na něj pohleděla. Tenhle vlk to zřejmě ani neumí- Odfrkla si panovačně a se zdvihnutým obočím jej nenápadně pozorovala. "A co s tím jako uděláš???" Zeptala se panovačně a uchechtla se na něj. Luna byla bojovnice velmi dobrá a nenechala si jen tak něco líbit. Její magie byla dostatečně silná na to, aby zdejšího silně popálila a ublížila mu tak. Problémy ale nechtěla. Jenomže takové slova si nemůže nechat líbit. Je hrdá členka Přízračných a své jméno si nehodlá ušpinit nějakým modrým nevychovancem.

Když se růdá vlčka, tedy teď už známá jako Jessica doslova zjevila před Lunary, nechtělo se jí tomu nějakou chvíli věřit. Zamýšlela, jestli to není další pitomost ze snu ve Hvězdné Jeskyni, ale tento návrh však zamítla, neboť před sebou hned po té spatřila rudě zbarvenou vlčici. "Zdravím." Řekla a posadila se s vyzívavým výrazem ve tváři. "Já jsem Lunary. Těší mě." Pověděla zvesela. Alespoň někdo, kdo dokáže zvednout náladu. Pomyslela si potěšeně. Tato vlčice už na první pohled Luně připomínala ji samou, no. Uvidíme, co se z jejich střetnutí vyklube!

Lunary si stále pořád zničeně obcházela území na břehu. Se svěšenou hlavou se loudala tam, kam ji nohy zanesou. Nemohla si však nevšímat té úchvatné krajiny, která se čnila hned vedle ní, avšak tato sivá vlčka měla hlavu jiných myšlenek. Od té doby, co vyšla z Hvězdné Jeskyně nad svým snem stále přemítala. Přemýšlela taky nad tím, zda se vůbec místa u Přízračných nevzdat, neboť jí to nepřineslo zatím nic dobrého, avšak byla by až moc naivní, aby to udělala. Tato vlčice se svých vlastností nikdy nevzdá.
Najednou však uslyšela ne tak vzdálený křik a obrátila hlavu směrem k onomu místu-
"Vlče!" Zanaříkala, když spatřila nedaleko ní, na ostrově kožíšek malé chundelaté kouličky. Neváhala. Vrhnula se do vody a nad ničím nepřemýšlela. Teď musí toho chudáčka zachránit! Její myšlenky byly v tu ránu ty tam! Luna se odhodlaně brázdila jezerem až k onomu místu, kde bylo maličké tak nějak uvězněno. Když se zde dostala, vydrápala se na břeh a pokoušela se prcka najít. To jí moc dlouho nezabralo, neboť jeho modrá srst byla velmi nápadná. Přiskočila k němu a začala na něj mluvit: "Copak tu děláš a jak ses sem dostala, kde máš maminku?.." To vlče jí ale někoho připomínalo... No jistě, tenkrát na poušti, Kora! Docvaklo jí.

Lunary se začínala vzpamatovávat. Nejprve se rozkročila na všechny čtyři, aby vstala a na chvějících se nohou držela alespoň nějakou stabilitu. Cítila, že ji na polštářcích chladí kámen a všude kolem ní se prohání vítr, který jí čechrá srst. Díky bohu, že už není ve snu... Sivá vlčice se ještě stále chvěla, už nikdy... Už nikdy sem nepůjde!
Zmateně se zahleděla na Beatrice. V jejím pohledu se zračila bolest, která ji právě zlomila. "M-Mohla jsem ji změnit!!" Zakřičela do větru a položila se k zemi. "Nemohla jsem odejít, nešlo to..." Pověděla smutně a stále ještě roztřeseně, zahleděná do země. "Co měl ten sen znamenat?..." Zeptala se zmateně Beatrice, sedajíc si. Luna se dokázala z takovéto situace poměrně rychle dostat, neboť si uvědomovala, že to byl sen, který mnohdy pravdu nemluví. "Neměla jsem sem chodit.." Pověděla a pomalým krokem, se svěšenou hlavou Beu obešla. "Jenomže sen říkal něco jiného..." Pověděla, dívajíc se na obzor.
Lunary byla ještě stále omámená výpary a ze začátku jí dělalo poměrně problém udělat i pár kroků. Teď už se naštěstí cítila o něco lépe- Jen se z toho musí prostě dostat. Avšak byla zmatená... Má tedy k Přízračným jít?... Nečeká ji zde nic strašného?...

Lunary na onu světlou vlčici Beatrice naposled pohlédla a tiše vkročila dovnitř. Zanedlouho ji pohltily stíny a ona dočista zmizela v záplavě tmy, uvnitř oné jeskyně. Netušila, co pro ni osud připravil a co ji uvnitř čeká, avšak vrátit se už nemohla.
Zanedlouho na ni začaly působit ony jeskynní výpary a Lunary upadla do hlubokého spánku. Náhle ji začaly pohlcovat sny a ona se cítila příliš bezmocná na to, aby se jim pokoušela bránit a tak se poddala.
Lunary stála sama. Kolem ní nebylo nic... Pouze prázdno... Popobíhala po prostoru, snažíc se najít východ. Prostor byl však nekonečný a na míle daleko nebylo nic než jen prázdno. Zanedlouho ale začaly padat z oblohy nepatrné kousíčky, bíle zbarvené. Začalo sněžit. Lunary nechápala, co se kolem ní právě děje, avšak dělat nemohla nic.. Její tělo bylo plné jizev a po spadnutí vločky na jednu z nich s sebou nepříjemně trhnula, neboť ji rány pálily. Nemohla dělat nic... bezmocně se svalila do sněhu a znaveně zavřela oči. Cítila chlad. Jak na ni vítr fouká a s námahou se zvednula. Kolem sebe spatřila obrazce, které si vybavovala. Byly to obrazy členů její smečky a... její rodiny... Lunary pochopila, co se děje.. Jizvy neměla jen tak... Sen jí naznačoval, co by se stalo, kdyby se minulost změnila?...Luna cítila, jak z ní vyprchává poslední kapka síly.. Umírala... Náhle, však jen mlhavě něco v dáli zbystřila... Její sourozenci vyvázli, a otec spolu s matkou také!.. Lunary se pokusila vstát a vyběhnout za nimi, avšak byla tak unavená, že opět upadla.. Cítila jak samota bolí.. Bylo jí do pláče, ale nedokázala dělat naprosto nic... Najednou však před sebou spatřila svalnaté tělo válečníka, jeho zbraň a tmavě šedou srst, kterou oplíval. SArik?.. Pomyslela si překvapeně. Tmavý se rozešel k ní. Lunary poznala, že je tu kvůli ní.. Šedý vlk jí pomohl vstát a její jizvy se rázem zahojily. Pohlédla na něj a v jejím pohledu se zračila bolest. Alfa Přízračných jí pokynul, ať ji následuje, avšak Lunary se rozběhla směrem, kde naposled spatřila svou smečku. Nic... Nenašla je.. Nenašla nic... Plná bolesti se sesunula k zemi, avšak tmavý vlk za ní přišel znovu. Tentokrát jí však vztát nepomohl, ale ukázal někam před sebe... Lunary poznala jeho smečku. Přízrační.. Myslela si a pohlédla na Alfu. Ten už neodpovídal, avšak se rozešel ke své smečce. Lunary, šedivá vlčice právě úplně zlomená na výběr už neměla a tak následovala svého alfu.
Šedivá vlčice se s trhnutím probudila. Ještě nějakou chvíli to s ní škubalo, ale ona na nic nemeškala. Vyběhla z jeskyně, kde na ni čekala Beatrice. Lunary se plná bolesti zničeně svalila k jejím nohám. Z jejích očí vytékaly slzy.

Lunary se pozvolna procházela krajinou na území Přízračných, aka smečky, do které se přidala nedávno. Svého rozhodnutí rozhodně nelitovala, i když ji to stálo hodně. U plnění SArikova úkolu mohla být nejen nezvratně postižená až do konce života, ale mohla na útesu zemřít, jelikož pro ti ní stálo nevětší zvíře, které doposud lovila i ulovila.
Najednou zbystřila. Přímo, naproti ní se k ní blížila světla vlčice. Asi dálší od členů Přízračných! Řekla a lehce se zaradovala. Netušila, o koho se jedná, takže při setkání projevovala to, jak si vlčice váží. Kdyby se jednalo o někoho výše postaveného. Lunary věděla, jak to ve smečkách chodí, a tak jí vybrané chování nechybělo. "Zdravím, ano. Jsem zde teprve pár dní. Jmenuji se Lunary." Pronesla a na vlčici se pousmála.

Šedivá vlčka se na tomto místě ocitnula znovu. Dobře si pamatovala, co se tady tenkrát událo, neboť na takovou věc zapomenout nemohla. Zde poprvé, po třech letech potkala svou sestru. Jedinou a poslední z jejího rodu. Jediná vlčice, se kterou si Luna opravdu rozuměla a mohla se podělit o své strasti. Svou sestru už nějakou dobu postrádala, ale od té doby, co se ucházela o místo u Přízračných se jí volná chvíle nenaskytla. Kdo ví... třeba i tentokrát na ni narazí. No, to se ale zdálo jako velmi nepravděpodobné...

Lunary se sehnula aby se podívala momentálně shrbenému vlkovi do tváře. Zřejmě pochopila, co se jí snaží šedivý a jí velmi podobný vlček naznačit. "Ah... Ty mi o něm asi nic nepovíš, co?..." Pověděla mu lehce znuděně. Nechtěla ho hned poslat pryč nebo sama odejít a tak přemýšlela, co se dá s němými jedinci dělat. "Co třeba, kdybys mi vyril své jméno do země ať alespoň vím jak ti říkat?" Napadlo jí a povzbudivě se na něj usmála. Chtěla s ním navázat nějaký kontakt a alespoň nějak mu pomoct. Tento vlk v Norestu zřejmě nežil moc dlouho, usoudila podle pachu.

Lunary se na vlčici obrátila. Po otázce už zřejmě neměla v plánu nic namítnout a tak se tedy slova uchopila šedivá. "Moje cesta začala už kdysi dávno, ještě před zánikem jedné ze severských smeček." Pověděla a promýšlela si další slova, s tím, že nechala vlčici aby její slova zaregistrovala. "Tenkrát jsem bojovala pouze o holý život. Moje rodina toho dne... byla zničená..." Pověděla a smutně se zadívala kamsi na oblohu, jako by něco hledala. "Utekla jsem ze spárů nepřátel po řece a vydala se někam do neznáma s nadějí, že mě tam potká něco lepšího. Moje cesta nebyla krátká, ale i přesto jsem dosáhla svého cíle. Přišla jsem sem, do Norestu." Řekla a na mladou vlčku se pousmála. "A co ty?" Předala jí slovo.

Lunary se potichoučku jako šedá myška plížila lesem tak nenápadně, jak jen dovedla. Naneštěstí ji prozradil pach... Vždy měla problém po sobě zahladit stopy a tento den se nestal výjimkou... Lunary byla objevena a její nenápadnost skončila tu tam. Přestože zrovna pozor na okolí nedávala a vlka, který ji právě potkal si nevšimla, při jeho slovech se její hubené tělíčko nepohnulo ani o píď. Dávala si záležet na tom, aby ji ostatní brali vážně a kdyby se teď lekla, zkazila by vše.
Avšak když si znovu vlka prohlédla, nechápala jak si jej nemohla všimnout. Byl celý modrý, na hlavě mu hrála ohnivá ofina a jeho srst byla na hřbetě zbarvená do černa. Jak nápadné Podotkla si v nitru. Teď ale byl čas promluvit. Lunary proto neváhala a hned vyřkla pár slov na uvítanou: "Na území Ignisu? Pokud tu jsi jen ty tak se nemám čeho bát." Pronesla a nadzdvihla obočí. Hned na to následoval další pohyb. Lunary si sedla a nedůvěřivě modráska propalovala svým zrakem. "Si jen myslíš." Pověděla nakonec a ohrnula nos.

Lunary kráčela zdánlivě tiše, avšak ve skloněné hlavě měla nahromaděných plno myšlenek. Potřebovala najít pokoj sama v sobě, ale její úmysly hatilo nesčetné množství myšlenek a obav z budoucnosti.
Když Beatrice promluvila, Luna na ni poočku pohlédla a její ouška jakoby se napřímila. Vlčici poslouchala pozorně, co nejlépe uměla. Za malou chvilku jistě tu onu Hvězdnou jeskyni spatří a vejde do jejích bran.
O nějakou chvíli později se vskutku naskytla příležitost jeskyni zahlédnout. Lunary se napřímila a pozorovala celé své okolí. Co se bude dít?... Měla obavy...

"Ah tak." Pověděla mu z příma a vyloudila z tváře milý úsměv.
Všimla si, jak vlk jménem Nicolas upírá zrak na její cennost a rychle se stáhla.
Pořád k němu byla vcelku nedůvěřivá, neboť ze sebe nevyloudil snad nic přátelského.
Tak z Nihilu. Pověděla si zadumaně a podívala se do dáli. Alespoň má teď o něco větší obzor.
Pak se ale opět soustředila na vlka a poněkud bázlivě pověděla:
"Už asi půjdu. Mám docela hlad a začíná se už pomalu stmívat."
Noc tu ztrávit rozhodně nechtěla a tak se rozhodla odejít.
"Ráda jsem tě poznala!" Řekla a zmizela v dáli.

Lunary se na vlka nechápavě dívala...
"Ne, vždyť jsem to říkala." Pověděla mu přátelsky a přiblížila se trochu blíž k němu.
"Jsem Lunary a ne, do tvé smečky očividně nepatřím." Řekla mu zamyšleně.. Musela zabrat, aby jeho poněkud chaotickým slovům alespoň trochu porozuměla.
"Povím to znovu a tentokrát naposled. Neublížím ti." Řekla mile, ale poněkud nervozně. Z toho vlka se cítila tak nějak divně... Byl nevyspitatelný a nevěděla, co má od něj čekat...
"A jak se jmenuješ ty?.." Pověděla na závěr.

Lunary se pomalu blížila k onomu tmavému vlčkovi, který už ji nejspíše zbystřil.
Luna neměla v plánu jakkoli útočit nebo se chovat nepřátelsky, avšak ten onen vlk nejspíše předvídal něco, co se stát nemělo...
Postavil se do bojovné pozice a Lunary, neboť už nebyla tak daleko se nad tímto pozastavila.
"Zdravím, nechci ti ublížit!" Řekla raději rychle, než tento vlk začne nějakou bitku...
Netušila, co může od tohoto cizince čekat, avšak se z tohoto setkání těšila. Třeba bude mít o přítele víc.