Príspevky užívateľa

Lunary tentokrát zavítala do teplejších končin Norestu. Už toho měla za sebou poměrně dosti a nějaký ten odpočinek bez vyrušování by uvítala docela ráda. Na pláži bylo naštěstí ticho a jen vlnky do sebe narážely. Luna se pozvolna procházela a sledovala okolí. Nikde nikdo. Vypadalo to, po jejím prvním dojmu. Avšak opak byl pravdou... Za kopečkem se vynořil jakýsi vlk který se zastavil u moře. Luna přemýšlela, zde se má raději skrýt, avšak zvědavost ji opět a znovu přemohla.
Tak se tedy vadala vstříc tmavému vlku, který posedával u moře.

Lunary se sem zatoulala znovu... Věděla a tušila, že zde nějaká smečka sídlí, neboť pach, který z tohoto místa sálal nepatřil tulákům. Kráčela tedy opatrně a tiše. Byla si vědoma toho, že hranice území této smečky už překročila. Šla tichounce, že ji nebylo ani slyšet. Zůstávala ale také velmi ostražitá, neboť netušila, co ji zde může překvapit. Byla by smečka schopná ji napadnout?... Dělala si starosti, ale zvědavost ji přemáhala, takže se nořila čím dál více hlouběji do onoho jehličnatého lesu. kolem bylo ticho. Ani ptáky neslyšela zpívat. Co by dala za pouhé hlesnutí, ale nebylo by moudré ticho narušovat.

Lunary pozorně vyčkávala za keřem, když se však ozval nějaký hlásek, došlo jí že byla odhalena. Jelikož už nemělo cenu se dále skrývat, hbitě vyskočila zpoza keře a pohledem hledala onoho vlka, nebo spíše vlče, které na ni před chvílí promluvilo. Okolí bylo tmavé a tak svými rychlými přelety onó vlče mespatřila. Potřebovala by více času na jeho zahlédnutí, avšak věděla, že vlčata jsou plachá takže začala mluviti jen tak do vzduchu. "Jsem Lunary. Nepřišla jsem ti ublížit." Pověděla krátce, ale milým hlasem který se ani neví jak z ní náhle dostal. "Nepřišla jsem si pro potíže, nemusíš se mě bát." Dodala ještě. Snad to bylo dost přesvědčivé...

Lunary už to upřímně přestávalo bavit. "To je vše???" Optala se rázně. Neměla čas se tady zdržovat s téměř němým vlkem. Nenápadně se zamračila a netrpělivě při tom švihla huňatým sivým ocasem. Doufala, že si vlk všimne alespoň toho, ale pozornosti se jí zřejmě nedostalo... Hned po té se vydala svižným, ale elegantním krokem dál od řeky, tedy tam, odkud sem přišla. Zamířila do křoví. Tlapky ji začaly od toho dlouhého a nudného stání nepříjemně brnět, navíc ji ještě studily polštářky. Tohle bylo pro Lunary příliš. Ještě sice na vlka chvíli myslela, ale pak se vytratila. Zbyly po ní jen stopy ve sněhu a myšlenka: Půjde za mnou?...

Lunary následovala vlčici která se jí představila jako Beatrice věrně a bezeslov. Šla za ní tiše a mlčky, jako když krajinu provází jemný vánek, který se nedá zahlédnout. Sivá vlčice kladla své tlapy jemně za sebou. Byla unavená po včerejším výkonu a tlapky ji samou únavou bolely. Potřebovala si více odpočinout, na to teď ale nebyl čas. Lunary se vydala vstříc novému životu jako členka přízračných.
Netušila, jak dlouho půjdou, ale cesta už teď byla poměrně dlouhá. Luna se jen s těží trmácela podél skal, ale neodvážila se cokoliv namítnout. Teď není důležité mluvit, ale poslouchat a naslouchat okolí. Cesta naštěstí nebyla prázdná a tak se Lunary dívala po okolí kde tu a tam přeletěl nějaký pták, nebo tam zašustil vítr který se mlčky proháněl zamrzlou krajinou.

Jak tak šedivá běžela zasněženou lukou, ucítila relativně výrazné pachy a zastavila se, aby se podívala okolo sebe. Netrvalo dlouho a v dáli uviděla blížícího se vlka. Chvíli se zdálo, že má vidiny a vidí sebe samu, později se však ukázalo, že se jedná o vlka, který vypadá jen lehce a podobně jako ona.
Zdál se přátelský a tak se mu i ona poklusem vydala naproti. "Zdravím!" Promluvila přátelsky a dívala se do očí neznámému cizinci. Byl poměrně velký, ale Lunary nebyla malá. Tušila, že se asi také snaží zachovat se přátelsky, však její oči nezabloudily tam, kde by si byla toho schopna všimnout. Zahleděla se do náhrdelníku vlka, který se mu houpal na krku. Vypadal přesně jako Lunin. "Odkud to máte?" Zeptala se a nedůvěřivě mu pohleděla opět do očí.

"Pravda. Už i já bych měla jít. Díky za společnost, snad se ještě někdy potkáme!" Pronesla na závěr teď už poněkud veseleji... Nechtěla vlkovi kazit den. Potichoučku, jak to ona uměla se vytratila pryč z místa, kde se střetla s tmavým vlkem. Oči se jí ale rázem rozjasnily... Mé smečky je možná konec, ale ještě mám sestru! Vzpoměla si radostně. Chtěla ji tolik najít a alespoň chvíli pobít s někým, kdo jí opravdu rozumí... S někým, kdo zažil to samé, co ona.
Ale kdo ví, kde je její konec?....
No, v každých smečkách je to občas těžké a naše smečka nebyla výjimkou.

Lunary byla ještě schoulená v klubíčku a poklidně spala, až do doby, kdy ji navštívili dva vlci. Když uslyšela hlasy, okamžitě jako by vyskočila poněvadž hned stála na všech čtyřech. Zpozorněla. Nebyl zde jen SArik - Alfa Přízračných, ale měl s sebou společníka... Společnici přesněji řečeno.. "Dobré." Opáčila ještě trochu rozespale. Pak se ale Luna zamyslela... hned na to okamžitě neváhala a stoupla si blíže k Noxovi. "Splnila jsem vaši zkoušku, co se mnou teď bude??" Ptala se zmateně. Nemohla si ale odpustit nepodívat se na vlčici, která stála po boku svého Alfy, takže jí na chvíli věnovala svůj pohled plný radosti, štěstí, ale také pokory a respektu, který cítila vůči Alfovi Přízračných.

Lunary to zvládla, když ještě okouněla nad údolím, měsíc se začal vyhupovat do nejvysší polohy, takže mega ještě nějakou časovou rezervu. Dotáhnout sem celého medvěda ji však dalo poněkud zabrat... hned se se obrovitý dostal do tábora Přízračných, tedy do starého hvozdu, jak říkal S'Arik, neboli právě zde, cítila pachů nejvíce, Lunary jej pustila ze svého sevření čelistí a znavená se položila vedle něj. To však netrvalo dlouho, neboť její znavení přemohla zvědavost. Čiperně se opět zvednula a začala čenichat okolo. Nechodila však moc daleko od úlovku, jelikož o ně nemohla přijít a tak se raději vrátila blíže obra.

Lunary se horko těžko sápala k vrcholu. Byla velmi zesláblá a její odřeniny díky dešti pálily. I tak se však nevzdávala a ještě pořád docela hbitě se přibližovala k cíli. Počasí však opravdu nepřálo... Déšť zesílil a nejenže studený vítr jej nepříjemně valil krajinou, ale přidalo se také hromobití, které ještě více stížilo stoupání. Když tmavou, zahalenou oblohou projel blesk, v Lunary hrklo až se musela otočit. Čekala ji však nejtěžší část zkoušky, a to skolení samotného medvěda. Nyní už dosáhli samotného vrcholu a byl čas vše naplnit. Luna se otočila k bestii čelem a napnutá čekala. Medvěd na ni byl však až moc hloupý. Zachoval se přesně tak, jak Lunary očekávala. Medvěd se odrazil a následně se jeho obrovité tělo na chvíli dostalo do vzduchu. Lunary se přikrčila a jen co se medvěd odrazil a skočil, ona uhnula do bezpečí. Stalo se však něco neočekávaného.... Medvěd nebyl tak předvidatelný, jak si Luna s nadějí myslela. V posledním okamžiku se o ni ještě stihnul zachytit a pokusit se ji tak stáhnout z útesu. Luně se však i přes to, jak byla slabá podařilo zachytit drápy o útes a zůstat tak v bezpečí. Medvěd už se však svému osudu nevyhnul a hrozivě se zřítil z okraje. Lunary znaveně poodešla od kraje a následně se jen svalila k zemi a vzplála aby se alespoň nějak zahřála, osušila a načerpala tak síly. Medvěda donese později.
Luně na srdci usedl úžasný pocit. Splnila S´Arikovu zkoušku!
Přesně do úplňku.
Dodala ještě, neboť měsíc se právě dostal do nejvyšší polohy.

Lunary se blížila ke své nastražené pasti spolu s medvěděm za zády. Cesta teď utíkala vcelku rychle, když jí hrozilo smrtelné nebezpečí. Medvěd však nevládl takovou hbitostí, rychlostí a vytrvalostí ve které byla Lunary dříve nejlepší. Možná i ted, kdo ví. Musela se popíchnout v duchu. Počasí jí ale nepřálo. Začalo lít jako z konve a oběma zápasníkům se nepříjemně slepovala srst. Nejhorší však bylo, že Lunary uklouzla... V tu chvíli se myslela, že je mrtvá... Dostala se pod medvěda a následně za něj. Ale ne... Kárala se. Mohl to být její konec, kdyby najednou nezastřel medvědovi silný svit vycházejícího měsíce zrak, takže Luna měla možnost se dostat zpět na svou pozici. Díky všem hvězdám. Oddychla si z plna. Medvědova nepozornost však netrvala dlouho. Luniny otevřené rány vylučovaly silný pach a tak medvěd opět zjistil, kde se sivá vlčice nachází...

Lunary se blížila k místu, kde medvěda cítila naposled. Vstoupila so lesa a začala nasávat pachy. Vida Řekla si spokojeně. Medvěd se škrábal nedaleko od ní o strom. Luna k němu přišla blíže a počkala, až si jí všimne. Nacházely se v ní smíšené pocity, ale zůstala pevně stát. Když si všimla, že ji medvěd zbystřil, Vzplanula vším, čím uměla a obskočila jej tak, až jej zezadu popálila žhavým drápem, který obklopoval modrý, až tyrkxsový oheň. Ten však následně uhasila, poněvadž by neměla prostor ani sílu na běh na který by jí nevystačila energie. Luna však byla stále v pozoru. Medvěd se naštvaně, ale pomalu zvedal. Jen, co se dostal na všechny čtyři začal cenit zuby, byl čas na útěk. Luna se rozběhla směrem k údolí, kde měla přichystanou svou geniální pastičku.

Lunary se pomalu ale jistě dostávala až k místu, které potřebovala ze všeho nejvíce. Když se vyškrábala až na vrchol, unaveně, ale zároveň hrdě z výkonu se posadila na kraj skály. Pod ní se nacházelo obrovské zelené, travou porostlé a kamenité prostranství. Jeden chybný krok a Lunary už by mezi živými nebyla. Toto mýsto se stane pro medvěda osudným. Řekla si pyšně v duchu. Cítila závan chladného větru, který si hravě pročesával Luninu srst a hrál si s jejím náhrdelníkem. Lunary si vzpomněla... Stiskla si na hrudi náhrdelník a do očí se jí vehnaly slzy. Byla to jediná věc, která jí ještě stále připomínala rodinu... Tolik toužila být s nimi znovu a vřechno dětství prožít ještě jednou... "Je čas..." Řekla však, aby přerušila záplavu smutných vzpomínek... "Je čas být silná." Opakovala si. Slunce už se však začalo barvit a Luně nezbýval čas... Rozběhla se tedy směrem, odkud před chvílí přišla.

Lunary se nevzdávala. Odhodlaně šplhala po skalách, které se jí mohly stát každou sekundu osudnými. Ona se však nevzdávala. S přehledem umisťovala každou packu za packou. Najednou však ucítila pach znovu... Tentokrát ale mnohem blíže, než se tak stalo předtím... Medvěd byl jistě někde blízko... Bylo důležité se ničím nenechat zmást a soustředit se jednak na povrch, tedy skály a jednak na medvěda, který se jistě momentálně nacházel velmi blízko... Luna musela mít o terénu hned přehled a už si začínala v hlavě shromažďovat informace o tomto místě. Překvapivě už věděla jak na to. Už věděla, jak medvěda skolí! Bohužel to byl zatím jen plán, který bylo potřeba nějak zrealizovat... Pokus však měla jen jeden, jelikož její plán byl velmi riskantní...

Luna se tentokrát ocitla na kraji lesa... nebylo pochyb, že její zkouška se nachází právě zde... Opatrně do lesa vstoupila a začala nasávat pachy... Nějakou dobu vůbec nic necítila, všechno přebyla vůně lesa, ve kterém se právě teď nacházela a hledala zde kořist pro smečku, která se stane její rodinou. Našlapovala opatrně a co nejtišeji aby ji něco nenašlo dříve, než ona najde to. Les se ale nacházel v drsných podmínkách, takže Luna většinou šlapala po kamenech, které se na úpatí lomily do kopce. Lunaery věděla, že bude nejlepší si první zmapovat terén a vědět tak, kde se stane ona konečná věc. Vydala se tedy směrem do kopce, který lemoval temný les, ve kterém se nacházel medvěd, kterého bude muset Luna skolit...