Príspevky užívateľa

Lunary se vynořila zpoza keře, dostala žízeň a tak se zatoulala až sem, k řece. Tiše a lehce sešla až k místu, kde břeh končil. Opatrně si zde sedla a začala pít. Uši však držela stále nastražené. Bylo důležité pozorovat, co se v okolí děje. Obzvlášť teď, když byla tak zranitelná. Najednou ale něco uslyšela... Okamžitě se přikrčila a začala mapovat terén. Když přicházela, zdálo se že zde nebylo nikoho. Teď by se ale klidně přela, že zde není sama. No, čekání ji již nebavilo a tak vyšla směrem k místu, odkud si byla vědoma, že hluk přichází. Najednou zde ale někoho přeci jen spatřila, jak si to brázdí vodou směrem k ní... Ani netušla, co to vlastně je... Vypadal sice jako vlk, ale zbarvení připomínalo spíše ptáka... No, stejně by ji tak i onak podle pachu objevil, a tak se přestala skrývat.

Lunary upřela zrak do země, co má nabídnout?... No, jelikož je tohle nejspíše její nová smečka, takže nepovažovala za zlé, SArikovi prozradit minulost celou. "No, v naší smečce jsem žila jako dcera Alfy, takže jsem toho musela umět poněkud hodně, jenže záleží, co ve mě za tu dobu zůstalo." Pronesla aby nemlčela. "No, myslím že jsem docela dobrý lovec. Mám většinou v terénu přehled a jen tak se neztratím. Snažím se být pozorná, ale moje kondice na tom také není zase tak špatně, byla jsem jeden z nejrychlejších vlků ve smečce." Řekla, ale stáhla se. Nechtěla, aby to vyznělo jako samochvála. Ne před tímto vlkem. No, ale vypadalo to, že si svého nového Alfu zřejmě rychle oblíbí, neboť zatím se jí zdál velmi moudrý.

Lunary uvolněně kráčela vedle Mariellky až do té doby, co uslyšela slovo Přízrační. Že ona už to někde někdy slyšela! Ale od koho, a kde?! To už opravdu netušila. Když se jí však mladá vlčka zeptala na jméno, hrklo v ní. Opravdu se ještě nepředstavila?! Ach, ne! Zapoměla na to... No, bylo na čase to bleskurychle napravit. "Ah, promiň že jsem se ještě nepředstavila. Jsem Lunary." Řekla docela zahanbeně. Tohle už se nesmí nikdy stát! Taková ostuda, ještě k tomu před takovou vlčkou kterou vůbec neznala... Měla by pro ni být spíše vzorem a ne příkladem, jak vlk vypadat nemá. Dále už Lunary kráčela vedle Marielle pozorně a trošičku napjatě, aby jí nic neuniklo.

Lunary ji pozorovala naprosto pevně, ale uvnitř napjatě. Kupodivu ale stála docela uvolněně a to trapné ticho jí vlastně nijak velmi nevadilo. No, i tak se ale rozhodla zahájit jejich konverzaci, kterou ještě nějakou chvíli zřejmě povedou. "Ah, pravda. Nicméně, jsem Lunary. Spíše se tak toulám a toužím po volnosti. Nikdy není pozdě na to, si celý Norest projít, nemám pravdu?" Řekla patrně sebestředně, ale co o to? Stejně teď byla myslí úplně někde jinde, takže si ani moc nedávala pozor na to, jak k vlčici mluví.

Lunary si pohodlně odfrkla. Konečně ho to přivedlo k rozumu, no SLÁVA! Na tohle ale nebyl čas, oni lovili! Lunary seděla přikrčená v trávě tak, aby ji nebylo ani trochu vidět. "To je dobrý nápad." Řekla soustředěně. Najednou ale spatřila onen tvavohnědý kožíšek, jenž se mihnul v trávě. "Jednoho vidím." Podotkla napjatě. Pak se ale otočila směrem k Aikanovi. "Prosím, tykejme si. Jsem Lunary, už jsem vám to říkala. Lunary, nebo Luna. Je to jedno." Řekla a poprvé se na něj alespoň nepatrně usmála.

Luna sklopila zrak a chvíli mlčela. Má odpovědět?... O minulosti nerada mluvila, ale tento vlk se zdál hodný, no... Něco prozradit může-
Odvrátila zrak směrem k Raymondovi a zamyslela se. "Už je to dávno, ale byla..." Řekla a opět pohleděla kamsi do dálky. Vítr jí mezitím vehnal vločky do srsti. "Byli jsme bláhoví.. Mysleli jsme si, že lze každého vlka obrátit k dobru.." Opět se zamyslila... Oni takoví nebyli... No, je pozdě na to, to vzít zpátky. "Kdysi nás napadli naši spojenci... Vyvázla jsem jen já a má sestra-" Dodala, ale ještě se chtěla o něčem zmínit. Už už otevírala pusu aby z ní vypustila poslední slova, ale pak ji opět zavřela. Už jsem řekla vše. Pomyslela si a zůstala tam strnule stát.

Lunary těšilo, že se jí vlča nezdráhá, a nabídku přijala.
"Těší mě Marielle." Řekla a dlouze se na ni usmála. Chtěla být na Mari milá a tak se podle toho i chovala. "Odkud vlastně přicházíš?.." Optala se vlčete se zájmem, vypadalo to že se Lunary jednou konečně netoulá Norestem sama. Těšilo ji to, že konečně našla společnici.
I když, vlčka moc nevypadala že si chce s Lunary přímo povídat... No, Luna si také nerada povídala, byla trochu uzavřená, ale věděla, že když se o sobě něco vzájemně dozvědí a popovídají si, může to být jen dobře. Alespoň už nebude mít nadvládu to příšerné a trapné ticho.

Luna okamžitě nasadila chapavý vyraz na tváři který se mísil se smutkem. Prišla k malé blíž a přívětivě, s patrnym smutkem a pochopením odpověděla: "Vlastně taky nemám rodiče... Už je to dávno, co jsem zůstala sama." Pak přišla k vlčce ještě blíže a polohlasně se optala: "Máš svou cestu, nebo se chceš pridat ke mě? Uvítala bych společnici." Řekla o něco veseleji. Tato malá vlčka nevypadala ale až tak opuštěně... No, Lunary se rozhodla její pach nezkoumat a chovat se přívětivě.

Luna stale upírala zrak na blýskající oblohu. Nebýt Amayi by tam ještě teď stála... No, možná že už.... Nechtěla na to radši myslet. Plná pokory a upřímného pohledu hleděla zmateně Ayi do očí, seběhlo se to tak rychle... "Amayo?.. Musím ti moc poděkovat, nebýt tebe bych ještě byla uprostřed té bouře... na pokraji smrti." Rekla, a na chvíli sklonila hlavu. "Myslím ale, že zde se naše cesty rozdělují, půjdu podél stěn útesu a snad na něco, nebo někoho narazím. Nikdy na tebe nezapomenu." Podotkla, a dojatě ji objala.

Lunary jen němě pokývyla a upřela zrak kamsi do dálky, jako by tam něco hledala. Snad smečku? Nebo rodinu?.. Věděla, že už se s nimi nikdy nesetká a to už změnit nešlo, rozhovor s Raymondem ji vehnal smutné vzpomínky do mysli... cítila se osamělá... No, už na to dál myslet nechtěla, a tak se zvedla a jen mávla ocasem. "Záleží na úhlu pohledu.." Rekla zamyšleně, a naprosto rozhodně.

Luna vlkovi stále pozorně naslouchala. Pocit, mít rodinu v ní vyvolal smíšené pocity. Nějakou dobu neodpovídala, jen zavřela oči a nechala si vlát srst ve větru který doprovázely sněhové vločky. "Myslíte, že bych se mohla stát členkou Přízračných?... Už téměř zapomínám, jake je to mít rodinu...chybí mi ten pocit bezpečí, který mě v mládí stále doprovázel." Podotkla tiše, dívajíc se na S'Arika, alfu Přízračných.

Bylo to super! Moc mě všechno bavilo! <3 Díky za tuto akci!

-Poprosila bych pro Lunu magii kterou pošlu později

Děkuji moc <3

zapísané

Luna se zamyšleně dívala do země, co znamenala slova černého vlka?... "Přízrační?...Útočiště?... Jak to myslíte?!..." Zeptala se zhurta.. Nechápala slova toho vlka, i když domnění se v její zmatené hlavičce utvářelo, jenže jestli bylo správně?.. To už neměla ani nejmenší ponětí.. "Kdo to jsou Přízrační?.." Zeptala se ještě více zmateně... Jenomže, pak si uvědomila, že krajina kolem nich se naráz změnila...Teď už zahlédla obrovské jezero, které leželo přímo před nimi. "Kam to jdeme?..." Zeptala se zamyšleně, ale ne vystrašeně. Smutek z minulosti už ji opouštěl, takže už působila vyrovnaně.

"Ach tak.." Dodala zamyšleně na jeho odpověď. Úsměv mu samozřejmě ráda opětovala. "Řád smeček je mnohdy těžký... stejně jako život v ní, všichni vlci poslouchají alfu, musí být organizovaní a přesní. Pokud někdo poruší pravidla, může leckdy ublížit celé smečce..." Takhle vysvětlila svůj názor který se dal vyčíst z vět, které právě teď pronesla... doufala ale, že se jí vlk nebude vyptávat na to, kde k informacím přišla... Nerada hovořila o své minulosti před někým cizím...

Bylo ale třeba, se také vrátit do aktuálního času a myslet na důležité věci, jako třeba lov. Co bude v zimě jíst? To byla její největší starost... No, navíc ji už přestalo bavit si hrát o samotě a tak se rozhodla pokračovat ve svoji cestě. Nejlepší by bylo, kdyby potkala svou sestřičku Rawen. Moc ráda by se s ní vrátila do dětských dob a zahrála si ve sněhu jako kdysi.