Príspevky užívateľa

No jo! Luna si ve sněhu užívat uměla. S radostí za sebou zanechávala stopy ve studeném sněhu po kterých chodila zase naspátek. Chvíli si jen tak bezstarostně užívala-jako štěně a prováděla různé lumpárny, jako třeba, když se snažila chytat svůj ocásek, nebo když se neustále válela ve sněhu až ho měla všude. Aaah! Luna měla nádherné vzpomínky na dětství.

Lunarinka si vesele kráčela snížkem. Konečně přišlo její nejoblíbenější roční období! Naštěstí si ale nezapoměla hrát jako vlče, naopak- hrátky milovala, a ještě k tomu ve sněhu! Bylo krásně. Zelenou pokrývku naší milované země pokrývala už kupodivu docela veliká vrstvička sněhu. Inu, krásné bylo sledovat padající vločky co se snáší k zemi. Dokonce je i začala chytat do pusy. Vskutku se bavila!

Luna po něm vrhla nasupený pohled a spustila: "No tohle! Takže vy to svedete na mě?! Že se nestydíte! Teď jsem vylezla z toho zatraceného jezera a mám se vám hnát za bažantem?!" Co si myslí, že je?! Namyšlený frajírek který nezvládne chytit ptáka který nelítá?.. "A navíc jste ho vyplašil vy, je to vaše chyba." Prskla po něm a vykračovala si s hlavou pyšně vztyčenou až k louce. "Pokud mi nemáte zájem pomoct, můžete si jít po svém." Dodala ještě i když byla plně zaměřená a soustředěná na kořist a cítění okolních pachů. "Pokud máte zájem o podíl na kořisti, musíte být zticha nebo díky vám nechytíme už nic." Co si myslel ten oný pošetilec?? Luna mu to bude vyčítat do konce života, ona si křivdy pamatuje.

Luna si vykračovala touto chladnou a promrzlou krajinou... Že se mění roční období bylo na první pocit a pohled hned znát... Listy které mohly, opadaly, a při každém nádechu vycházela od Luniných úst pára která se ztrácela někde na obloze... Ona zde však nebyla sama... I přes chlad, který teď ovládl Norest se v krajině vyznala a nepřestávala mít o všem hned přehled. Nedaleko od ní spatřila tmavou siluetu vlka... Tedy... zřejmě to bylo nějaké štěně. Luna usoudila, že jí nic neudělá když k vlčeti přijde blíž a tak ji opět ovládla neovladatelná zvědavost. Později si všimla, že se jedná o vlčku. Když byla nedaleko ní, zastavila a promluvila na ni jemným toonem. "Zdravím, co tě sem přivádí? Nejsou zrovna moc dobré podmínky na to, se jen tak toulat. Nemáš být náhodou se svými rodiči?.."

Luna... sic nevnímala okolí ale slova tmavého slyšela jasně a zřetelně. "Štěstí?!" Řekla, a obrátila se na vlka s očima plných smutku. "Nevím, jakou podobu má pro vás štěstí, ale jsem si jista, že tohle to nebylo.." Vyjádřila se tak, jak to cítila uvnitř... Jenomže, teď v ní vlk vyvolával jakýsi pocit žalu a nejistoty.., netušila zda úmyslně a nebo nevědomky, ale už na to dál myslet nechtěla... Když však slyšela jeho další slova, její myšlenky jakoby odpluly... "Má rodina není..." Luna sklonila hlavu, bylo pro ni těžké teď o tom mluvit před někým cizím než sestrou... "Otec padl před mýma očima. Zahynul v nerovném souboji, nepřítel zaútočil zezadu." Snažila se to brát jako "věc", která se prostě odehrála a jí se to netýká, jenže týkalo.. a tak se více zmiňovala o průběhu souboje. "Matka zemřela když bránila mé bratry a sestry... víc o ní nevím..." Potom se zadívala do prázdna a dodala: "Mí sourozenci zemřeli hned po matce." Až na mou sestru... Dodala si v duchu.. tu však nahlas nezmínila.

Luna kráčela po boku tmavého vlka, po otázce kterou dostala se zamyslela... "Vlastně jsem zde nejspíše omylem..." Začala pozvolna. Nechtěla zase prozrazovat úplné detaily pravdy a tak jen dodala: "Mou smečku kdysi dávno nešťastnou náhodou vyvraždili a já byla tenkrát malé vlče... Připlula jsem sem na kládě díky které jsem tenkrát z bojiště utekla..." Možná to neznělo zas tak smutně, ale tato věta Luně přivála další nešťastné vzpomínky z dětství... I přes to, však litovala že tenkrát nebojovala.. A nechtěla si ani přiznat, že by to v závěru moc nepomohlo... No, každopádně její zvědavost ji na chvíli ovládla úplně celou... Chtěla se zeptat na mnohé, jako třeba, kdo je vlastně ten černý vlk, představený jako SArik. A... kam to vlastně jdou?.. Ale nedovolila to říci nahlas. Lunary ale měla podezření, že ji vede hlouběji do teritoria smečky, jelikož ji potkal nejspíše na hranicích což byl ten jehličnatý les...

Luna hleděla do S'Arikových očí... viděla v nich jeho rozvážnost... byl vskutku rozumný, nebo alespoň se jí takový zdál... jako její otec, kterého viděla zemřít... do očí se jí vlil stesk... který ji na chvíli zaplavil myšlenkami o rodině a dávné smečce která kdysi existovala... když jí ale nabídl doprovod, s lehce roztřeným hlasem mu odpověděla. "Samozřejmě, budu jen ráda." Toužila právě teď nalézt klid ve své duši a cítila, jako by jí tento vlk rozumněl... jako nikdo po jejím příchodu sem... do Norestu... tedy, vlastně až na její sestru, ale ta se teď toulala bůhvíkde.

Luna si dále jen tak vznešeně vykračovala. Silueta vlka ji kupodivu už toliko nezneklidňovala, nechtělo se jí to řešt... Měla teď momentálně jiné zájmy. Když však ten vlk seskocil z nějakého kamene, už zpozorněla... Stále se k němu ale blížila. Půda byla zmrzlá, a Luniny tlapky taky... tedy, zima jí nebyla ale zalovila by si docela ráda... alespoň by se zahřála... když jí však tyto myšlenky opustily, už byla k vlkovi...tedy vlčici znatelně blízko, takže rozpoznala i její vzhled.
"Ah, zdravím. Vidím, že nejsem jediný blázen, který si vykračuje krajinou na útesech. Je dost zima..." Nemyslela to jako urážku, akorá neměla náladu se bavit nějak extra přátelsky... už aby byla ta vlčka pryč...

"Dobře." Odvětila jednoduše. I když to vypadalo, že vlka něco trápí, neměla potřebu to dále rozebírat... očividně o tom mluvit nechce a Luna se nebude vnucovat. "Ah...Brzy napadne kopa sněhu... miluju zimu, ale špatně se v ní loví... Teď trochu zavidím smeckovým vlkům ale i tuláctví má své výhody. Cítím se díky tomu tak volně, můžu si dělat co se mi jen zlíbí! Teda... téměř..." Řekla jen, aby změnila téma.

Už zase zde byla...Útesy ráda neměla...výšek se sice nebála, ale měla k nim respekt který přetrvával nejen od doby, kdy zde střetla tu přátelksou Kiler. No, tentokrát jí ale počasí nepřálo... vítr vál nepříjemně proti ní, takže jí i zamezil cítění pachů. I tak jí to ale nepřekazil úplně.. někde v dáli cítila pach vlka... byl silný, takže ho nešlo minout. Luna se ale těmto střetnutím ráda vyhýbala... teď však byl vlk blíže a jí už bylo blbé odejít... no... snad to nějako dopadne...

"No, vlastně jsem si chtěla jen projít části Norestu, ve kterých jsem ještě nebyla." Odpověděla mu s neutrálním výrazem. "Nestalo se ti něco?...Že vypadáš jak hromádka neštěstí.." Zeptala se ho, i když ji to nějak převelice nezajímalo... nerada se pletla do věcí druhých a stejně tak ne moc ráda navazovala kontakt s neznámými vlky... Život ji naučil opatrnosti. Ještě štěstí, že je tak vychytralá a dokáže se ze všeho vykroutit. No, tenhle vlk nevypadal, že by ho život nějak zajímal... vypadalo to spíš, jako by byl duchem někde jinde... pokud to ale souvisí s jeho trablemi, asi nezažil něco příjemného...

Když Raymond domluvil, Luniny uši už nebyly sklopené varovně dozadu jako při střetnutí, na jeho omluvu jen pokývala ale dokonce ji ten vlk docela zajímal...vypadal ale jako chomáček neštěstí... Jenomže Luna není ten typ který by musel každého utěšovat, ale zároveň chtěla alespoň trochu nakouknout do jeho nitra a alespoň nějak mu třeba pomoct, pokud jí to dovolí. "Co tě sem vlastně přivedlo?" Zeptala se opatrně s jemným toonem v hlase. Sice neměla zájem si na nějakého utišitele hrát, ale vlka jí bylo líto...

Luna bleskurychle seskočila z Amayiných zad, jenomže na nějaké děkování nebyl ani nejmenší čas. Pokývla na souhlas jejímu dobrému nápadu a rozběhla se k vybranému místu čekajíc, že ji Amaya dostihne. Po mokrém povrchu se však neběželo nejlíp.. některé kousky dokonce klouzaly... přece jen to ale nebylo pro její tlapky příjemné, přestože vodu měla opravdu ráda... bylo to studené a mokré... Když už se od místa přistání podstatně vzdálila, zůstala otočená na Amayu aby ji dostihla.

Luna se stále dívala do očí toho černého velikána.. Vypadala před ním tak...křehce..."Ah, omlouvám se...Můžu vás však ujistit, že jsem neměla v plánu zde lovit ale pouze se projít do těchto neznámých končin, můžu teď hned odejít, nechci žádné problémy..." Poslední větu ale řekla s lehkým smutkem na duši...Velmi se jí tu líbilo a chtěla se podívat do celého Norestu ale zřejmě to nebude možno... Když však uslyšela slovo Přízrační, hned jí něco docvaklo...Vždyť...nedaleko přece doprovázela Koru k hranicím její smečky...Takže Kora je členkou Přízračných! Tím se jí vše vysvětlilo... Radši ale o jejich drobném výletu mlčela...přece jen.. Zdálo se, že je tento vlk zřejmě na vysoké příčce v hierarchii smečky. Nemuselo by to být vhodné... Najednou si ale vzpomněla na svou rodnou smečky a zastesklo se jí...

Luna se procházela touto už téměř zmrzlou krajinou. Měla krásný pohled na západ slunce kterým se kochala celou svou cestu. Přesto však vyčkávala na noc. Konečně ji hvězdy povedou. Zmrzlá tráva jí křupala pod tlapkami každým krokem, díky tomu se cítila až nepříjemně nápadně. Sice bylo všude ticho, jenomže pro ni ne...Musela poslouchat každý keř! Každé zašustění trávy! Najednou však uslyšela kroky! Rychle se schovala za keř a nasávala neznámé pachy... Usoudila že by to mohl být vlk. Jak se tak zvuky kroků zesilovaly, Luna špicovala uši čím dál víc... Najednou se ale cizinec octl až před ní!... Luna vyskočila ze svého úkrytu, postavila se do bojovné pozice a zakřičela: "Ty!" Když si všimla, že jí ten vlk vlastně nepřipadá zlý, postavila se normálně a odkašlala si. "Jsem Lunary." Řekla, pak se na něj nějakou chvíli dívala a pokračovala: "Vyděsil jsi mě! Myslela jsem že jdeš po mých stopách a chceš mě napadnout." Docela se jí ulevilo že se tak nestalo...No, vlk nevypadal zas tak špatně. Luna si uvědomila že by měla mluvit trochu na úrovni.