Príspevky užívateľa

Když Luna uslyšela hlasy, jako by zkameněla. Upírala oči na toho tmavého vlka, neříkajíc nic. Když na ni však promluvil po druhé, jakoby z ní všechen strach opadl. Nejprve se nepatrně přikrčila ale o nějakou dobu později stála k neznámému vzpřímeně. Tak trochu. Upírala jsem na ně zrak celou dobu mé cesty. Měsíc mi svítil na cestu, ale díky hvězdám se nemůžu ztratit. Provází mě celý život a ještě nezklamaly. Snad není zklamání touto chvílí?..." Snažila se mluvit vážně, jelikož to vypadalo, že tento vlk není je obyčejný tulák. Lunu sem vlastně hvězdy zavedly, je to až na její sestru jediné co jí zbylo. Jen ale doufala, že tohle vážně není chvilka zklamání a že není ten vlk v nitru nepřátelský. "Jsem Lunary." Dodala. Jak se tak na vlka dívala, připadalo jí, že je v naprostém bezpečí, že s ním se nemusí bát. Tak hezky na ni mluvil. Většinou se sice k cizincům chová nadřazeně ale tohle byla zdánlivě výjimka.

Luna se procházela krajinou. Už brzy navštíví každý kout Norestu! Tím si byla jista. Neměla však tušení, kde se to vlastně doopravdy nachází. Vnímala jen proudění příjemného větru který ji pročesával srst. Zdejší krajina se jí líbila moc, popravdě ani nelitovala, že zabloudila až sem. Bylo tu...jednoduše...krásně! Čím víc však šla hlouběji do lesa, tím více začínala cítit nějaké pachy...Bylo jich spousty, jakoby každý strom ožil. Ani tomu nemohla sama uvěřit...Šustění větví ji ale ještě více zneklidnilo...není tu sama...jenomže, zpátky už nemůže! Když už se někam vydala, tak tu cestu dokončí. Rozběhla se napříč lesa. Mimo tu vyšlapanou cestičku, aby se kdyžtak mohla schovat. Luna byla velice chytrá, někdy až vychytralá, dalo by se říct. Nadřazeně se chovala obzvlášť před vlky které neznala, s vlčicemi to bylo jednodušší. Jenomže jak tak běžela lesem, pachy sílily...Luna vyskočila a jedním obrovitým skokem dopadla až za spadlý strom za který se nějakou dobu ukryla aby se rozhlédla a nabrala dech. Schovávat se však nebude! To ne! Stále je dcerou alfy, i když už její smečka neexistuje. A tak dalším velkým skokem dopadla před strom. Odhodlaná a silná, připravená na vše!

Luna si vytřepávala z kožíšku všechen prach a špínu, mezitím koutkem oka sledovala pobaveně vlka. Když přišel až k ní, neváhala na něj promluvit. "To ho jako necháš utéct?!" Vyřkla pobaveně. Věděla, že honit bažanta je zbytečné. Snad možná ona by to s tím jejím egem nějak zvládla ale obyčejný vlk...nikdy..."Půjdu něco ulovit, chceš jít se mnou?" Řekla mu. "Jsem Lunary" Prohodila jen tak do větru.

Luna se na ni nepřestávala usmívat, je hezké že i tak hodní vlci se v Norestu nachází, byla v přítomnosti té vlčky šťastná. "Snad." Řekla jí s úsměvem na rozloučenou. "Ať se ti daří!" Dodala přátelsky.
Když Kora odcházela na hranice její smečky, Luna se na ni stále dívala. Snad možná stále cítila nějakou starost o tu vlčku? No, každopádně moc toužila vidět její štěňátka! Bylo by krásné znovu uzřít nový život. Snad se jí naskytne příležitost

Přihlašuji se ^^

Luna pádila touto proschlou krajinou až se za ní kouřilo, když konečně zpomalila, uvědomila si, že se vlastně nachází v "bývalé řece". Tedy...ve vyschlém korytu řeky, nebo jezera...nebo co to vlastně bylo...no, z její pozice tomu ani není divu, že to nepoznala když stála přímo v něm. Už si myslela, že prošla celý Norest křížem krážem, ale nebylo tomu tak. No, alespoň může hledat potravu...tedy...silně o tom pochybovala že se zde bude něco k snědku nacházet, ale nudila se. Rozběhla se, a pokusila se vyškrábat "z koryta ven". To však nebylo tak lehké...Když byla v půlce svahu, opět sklouzla dolů... "Mysli Lunary!" Kárala se v duchu.. Najednou ji ale opravdu něco napadlo! Rozběhla se napříč řeky rovnou ke svahu, odrazila se a skočila tak obrovským skokem až předníma packama dosáhla na vrchol. Odtud už se snadno vyškrábala.

Luna se zvedla a došla pomalými kroky ke Koře, nepřiblížila se však tak, aby jí to bylo nepříjemné. "Bude mi ctí jít po tvém boku!" Po této odpovědi se ale polohlasně zasmála, jelikož to na ni znělo až moc dospěle. Když si ale uvědomila, že se vlastně stmívá a už brzy bude noc, rychle promluvila na Koru: "Budeme muset ale rychle vyrazit, nebo nás noc dožene než se vrátíš domů..." To možná znělo trochu strašlivě, jelikož kdyby je zastihla noc v poušti...ehm...na to radši nemyslet...Luna už napřáhla nohu a pomalými krůčky se vydávala v před. Než s ale vzdálila, otočila se na Koru a řekla: "Jsi připravená vyrazit?" potom se na ni dlouze usmála. "Neboj, určitě to stihneme." Řekla ještě na závěr. "Snad...Musíme!" Dodala si v duchu.

Lunary se pevně držela na vlčici. Z toho mála co viděla usoudila, že se nejspíše chystají přistát. "Musíme najít nějakou jeskyni nebo něco...Takhle venku je to moc nebezpečné! Křikla na Amayu aby ji vůbec slyšela...přece jen...ten liják stále neustával a hromy spolu s blesky ovládly oblohu. Luna na chvíli nevnímala okolí a upřela zrak na oblohu...Blýskalo se jedno za druhým, prodleva mezi zvuky hromu byla také relativně malá...no, dostatečně na to, aby Luna usoudila že blesk zasáhl něco né moc daleko od nich...to ji docela rozrušilo a tak, když se konečně probrala a věnovala pozornost letu, lehce se zakymácela a když se podívala do hlubin, málem spadla...No, ona byla naštěstí silná a šlachovitá vlčice takže jí zdejší podmínky nedělaly až takový problém, přece jen...je dcera Alfy, na to nesmí zapomínat!

Když se Luna podívala směrem k vlčici, cosi dělala u země. Luna se rozhodla že to zjišťovat nebude a radši ji začala následovat. Přece jen jí to nedalo a tak se zeptala: "Co vlastně hledáš?" Najednou se ale celá otřásla a cukla s sebou až to musela cítit i Renfri jelikož nedaleko od nich praskla větev. Snažila se ale nepůsobit vystrašeně a tak alespoň řekla: "Měly bychom si pospíšit a vypadnout odsud dřív než se setmí." Sice to neznělo moc uklidněně ale to nevadí...poněvadž to byla pravda...

Luna se na vlčici taky podívala, ale z jejího pohledu ani výrazu se nedalo vyčíst nic. A dokonce ani neodpověděla, jen kývla a dál si hleděla svého. Vlčice se jí zdála nepříjemná už jen její povahou ale teď dokonce i chováním...Popravdě, Luna takové vlky ráda neměla...Jejich povaha jí neseděla a jejich přítomnost je popravně zneklidňovala...Když ji ale vlčice opustila, byla ráda že je sama. Rozběhla se někam do neznáma s touhou konečně opustit tento les a na louce si konečně ulovit nějakého tučného zajíce! Přece jen...Zima už klepe na dveře a kořisti je čím dál míň. Je třeba se začít pomalu a postupně připravovat.

Luna se na vlčici také pousmála. Nepřipadala jí nebezpečná. Když se ale zmínila o mlze která je obklopovala, ani si nevšimla že tolik zhoustla a trošičku se ulekla, to na sobě ale znát nenechala. "No, spolu bychom možná cestu našly, co říkáš? Jeden z vlčích instinktů je čich, možná bychom se mohly něčeho zachytit." Řekla, aby alespoň trochu pozvedla náladu. Sice to opravdu jak tvrdila vlčka, moc dobře nevypadalo, ale s optimismem se dá zvládnout vše. Přešlápla z tlapky na tlapku, jelikož už ji polštářky od dlouhé chůze pálily. Ale kam že to Renfri vlastně míří?..To bylo Luně tajemstvím.

Když se Luně konečně podařilo vytřepat z kožíšku alespoň nějakou část písku, opět věnovala plnou pozornost Koře. "Nechtěla bys třeba společnost?..Stejně teď nemám nic moc na práci a také bych ráda našla cestu ven z této krajiny..." Zeptala se. Docela doufala že jí Kora dovolí ji odprovodit, jelikož společnost právě teď postrádala, a navíc by ji hryzalo svědomí kdyby tuhle vlčici nechala samotnou, nikdo neříká že je slabá, jen...opatrnosti není nikdy na zbyt. Luna najednou upřela zrak na obzor, slunce už zapadalo...jestli chtějí odejít, musí vyrazit..

Když se Amaya odrazila, Luna si připadala vysvobozená...nebezpečí pominulo, a ona se mohla konečně zeptat Amayi na zbytek jejích otázek...jenomže...NE...Nebezpečí nepominulo ani náhodou a právě teď se držela na vlčici která letěla tou obrovskou bouří. "Musíme dolů!" Zakřičela Luna aby ji Amaya vůbec slyšela. Byla to jediná možnost kde by mohly být alespoň trochu v bezpečí, jelikož tady nahoře je to dosti nestabilní. Jenomže bouře neustávala a Luně připadalo že se naopak zesiluje a nabírá ještě větší objem než předtím, mračna se kupila nad průsmykem. Když se ale utrhla další část skály, bylo jasné, že ani dole nebudou v bezpečí, jelikož hrozí záplava...

Luna upřeně pozorovala tu rohatou vlčici. Přišlo jí, že její rodina pro ni není to podstatné..Zdálo se jí jakoby mluvila téměř o nepříteli a ne o vlcích kteří ji provázeli celý život...pokud tomu tak bylo samozřejmě...Luna pak už jen kývla ale odpovědi se Selly nedočkala. "Asi si půjdu něco ulovit...mám docela hlad." Řekla aby začala novou konverzaci ale naštěstí se jí podařilo znít trochu veseleji. Něco jí na té vlčici přede jen nesedělo...byla vlastně úplně jinak vychovaná než Luna. No, možná vidí smečkový vlk svět jinak... Pomyslela si.

Luna bezstarostně pobíhala ve vodě a hrála si s Kiler. Naštěstí se jejímu vodním útoku vyhnula ale jak to tak vypadalo, tak Kiler ještě dost neměla. Luna se celou dobu smála, a v jednu chvíli nabírala vodu do pusy a v druhou zase Kiler, pak ji na sebe samozřejmě obě chrstly. Luna se cítila úžasně a bezstarostně jako vlče! Najednou si však uvědomila, že v zápalu hry si ani neuvědomují že se čím dál víc vzdalují od břehu, a tato řeka byla obrovská! Nebyl pochyb o tom že je opravdu hluboká, už teď Luna málem nedosáhla na dno, jenomže pro Kiler by to mohlo být ještě více nebezpečné... I když to byla relativně klidná řeka, byla velice nebezpečná... Než si ale stihla utřídit v hlavě všechny myšlenky, ucítila jak proud sílí...Najednou si ale uvědomila, že necítí dno...jenomže, kde je Kiler?! "Kiler!" Zavřískla se strachem v hlasu, jelikož ji ztratila z dohledu.