Príspevky užívateľa

Luna se na ni chvíli dívala se smíchem ve tváři, ale najednou se to změnilo ve zděšený výraz a náhlý úprk. "Ach NEEEE!!!!" Zavřískla Luna. Mezitím co se snažila dostat od Kilky co nejdál, schválně ji ještě pocákala a napustila si do pusy vodu aby mohla poté bleskurychle zareagovat. Mezi tím tak tak zadržovala smích. Procházka se najednou změnila ve štěněcí hru! Kdo by si to pomyslel! Zasmála se duchu. Tahle vlčice ji neskutečně bavila už jen tou téměř shodnou povahou ale teď to byl splněný sen, jak Lunu bavily tyto hry! Voda příjemně chladila a i když byl podzim, Luně chlad nevadil. Byla tak zabraná do hry, že nevnímala okolí.

Luna se posadila k ní, vlčka se jí zdála milá a přátelská. "A kam máš namířeno? Nevím nevím...bezpečné se mi to tu nezdá a hlavně v noci..." Luna nechtěl být pesimistická, ale brzy se mělo stmívat a kdo ví, co tu žije...Děsila ji představa, že by se musela bránit nějaké potvoře ještě s chudinkou vlčicí která by nemohla nic dělat...Luna se pak postavila aby se porozhlédla, ale pod pískem se nepříjemně propadala..."Ach...ten písek, nesnáším ho! Dostane se všude!" Vyprskla snažíc se vytřepat tu věc z kožíšku. Luna tuhle větu sice myslela smrtelně vážně, ale leckomu by se to zdálo velice vtipné.

Luna se otočila až jí její tyrkysový měsíček zabimbal o krk, na slova Selly kývla a pak odpověděla: "No, ale řekla bych že odpoledne ještě není takže tady asi ještě nějakou dobu musíš zůstat...Nemáte nějaké vychytávky na pochybování se ve světle?" Nepředpokládala, že by jí vlčka hned odpověděla, nebo že by vůbec odpověděla ale přišla k ní blíže, kývla a nastavila krk tak, aby Selly viděla na její náhrdelník. "Provází mě už od narození...Je to jediné co mi po mé rodině zbylo..." Pronesla smutně..."A co ty?...Nezbyl ti alespoň někdo z rodiny?..." Jen doufala, že se jí příliš nedotkla..přece jen...je to docela osobní věc.

Luna nedůvěřivě kráčela vedle Evell, tato vlčice se jí už od prvního pohledu zdála nepříjemná a tak neměla za potřebí se jí nějak moc svěřovat. Občas se na ni podívala, a když spatřila její výraz, bylo jí jasně že tato vlčice to cítí relativně stejně. Lunu už zneklidňovalo, že vedle ní kráčela takováto vlčice a navíc měla hlad. Jelikož už delší dobu mezi nimi vládlo trapné ticho, Luna promluvila: "Víš co?...Asi by bylo lepší kdybychom se rozdělily..." Jen doufala, že se jí moc nedotkla a že to pochopí, stejně jako Luna.

Luna na ni pořád hleděla, ale když uslyšela jak mocný blesk jakoby odtrhnul kousek skály, věděla že si musí rychle pospíšit s jejím rozhodnutím. Jenomže si nemohla odpustit že kdyby to nevyšlo, byla by téměř zodpovědná za smrt dvou vlků což by jí rozežralo svědomí, ale vypadalo to že Amaya bez ní neodletí ale je odhodlaná a připravená na vše. Za normálních okolností by se Luna do takovýchto situací vrhala po hlavě, jelikož milovala adrenalin, ale neměla ráda když někoho ohrožovala. Asi by bylo zbytečné to déle natahovat, takže Luna kývla tak aby to Aya viděla a se rozběhla k ní.

Luna pokyvovala hlavou, a pak odpověděla: "Těší mě, Renfri. No..dá se říct, že jsem zde taky tak nějak zabloudila." Když odpověděla, měla čas si krásnou vlčici prohlédnout. Pak na ni ale upřela zrak a odpověděla...: "Ne, neznám...omlouvám se..." doufala, že Renfri nevzala poslední naději nebo tak něco, protože tyto vlky opravdu neznala ale vypadala že je to silná vlčice, která se sem nedostala náhodou. "Pokud máš v plánu, opustit to tady..ráda bych se přidala, pokud nevadí..." Prohodila se smíchem.

Luna se ještě stále skrývala, ale teď už o něco míň protože plánovala, že vlčku půjde pozdravit, ale nechtěla ji vylekat...koneckonců...v tom byla Luna odborník, takže si vážně dávala pozor. Když ale viděla, že se vlčice zastavila, pomyslela si: To je moje příležitost! A tak vykoukla se zákrytu a pomalými a tichými krůčky se k ní vydala. Když od ní byla vzdálená jen kousek, pronesla: "Zdravím! Nevěřila jsem že tady někoho potkám, jsem Lunary." Byla sama na sebe pyšná, že svedla takovýto pozdrav a ještě k tomu takový úsměv. Když se ale podívala na vlčici, všechny myšlenky se vytratily..."Jsi v pořádku?" Zeptala se starostlivě.

Když Luna domluvila, došlo jí že to možná řekla trošku špatně...Ach! Ještě že nejsem Alfa! poznamenala v duchu, sice ji mrzelo, že je spokojená že k tomu, k čemu před třemi lety došlo jí tolik nevadí, ale než nad tím mohla popřemýšlet vyrušila ji Sellyina slova. "S tím ti asi moc nepomůžu, protože tento kraj moc neznám a opravdu nevím kde se nachází voda." Odpověděla tiše. Následně se ale vydala hlouběji do lesa a ještě zašeptala na Selly: "Půjdu to tu trochu prozkoumat, možná něco najdu."

Luna běžela, seč mohla ale druhá vlčice zůstávala pozadu. Luna milovala závody! Když byla vlče, nikdo ji nepředběhl. Ona byla sice rychlá ale nedovolovala si polevit, protože její soutéživá povaha a lehká pýcha jí nedovolovaly být druhá. Musela být stále přesvědčená, že by Kiler předehnela i ze stejného startu....pravděpodobně ale ano, protože se na závodu velmi projevila její výška a dlouhé hubené nohy přispůsobené běhu. Luna prudce zastavila na kraji řeky a začala hltavě pít. Jenomže, když ji najednou pocákala studená voda, a nepříjemně se jí vsákla do kožíšku, vrhla na Kiler nasupený pohled. Pak už to ale nevydržela a začala se smát. Kdo by si to pomyslel, ještě před chvílí vážná vlčice teď dovádí jako štěně! pomyslela si Luna když na sebe s Kilkou stříkaly.

Luna nebyla nikdy bázlivá, ale spíše se snažila myslet dopředu a být rozhodnuta co dál, a hlavně nepodcenit situaci. Sice ji bouřka fascinovala, takže zůstala chvíli hledět na blýskající se oblohu ale promočená srst a Amayin křik ji probraly. Luna s sebou trhla směrem k ní a dívala se na ni prímým, pevným pohledem. Byla už od malička naučená neprojevit na sobě strach. Luna sice její slova moc dobře neslyšela ale naštěstí se jí podařilo něco rozpoznat takže po chvilce už pokyvovala na souhlas...sice...když na ni Amaya křikla aby si nasedla, Luna na ni zůstala chvíli skoprněle hledět. "To nemůžu! I v těchto podmínkách samotných je let těžší, zemřely bychom obě!" Luna byla sice dojatá nad ochotou vlčice, ale byly promočené na kost a ona nemohla dopustit aby se pro ni někdo obětoval, smečkový život ji sice naučil pomáhat si a spolupracovat, ale ona věděla kde to všechno má meze.

Luna poslouchala Amayino vyprávění jenomže hned potom se zvedl vítr a Lunu to zneklidnilo, a tak začala netrpělivě přešlapovat...přece jen už nebylo pravé poledne a začalo se stmívat a docela dost rychle. Luna věděla že pokud by přišla bouřka, je s ní Amen. Sice chtěla prozkoumat a něco víc se dozvědět o té nejvyšší hoře, ale než se Amayi stačila na cokoli zeptat, oblohu pročísl blesk, hrom a hned na to se spustil liják. Luna nevěřila svým očím. Jak to, že tak rychle?! Říkala si v duchu, na zamyšlení ale nebyl čas, Luna už byla relativně promočená, dešťové kapky i přes její hustý kožíšek snadno pronikly, hádala že Amaya na tom není o nic líp. Luna proto neváhala, a aby ji bylo vůbec slyšet zakřičela: "Musíme se hned dostat dolů, nebo je s námi konec!"

Luna si vykračovala vedle Kiler a pozorně nahýbala uši aby dobře slyšela co vlčka říká. "No, u nás ve smečce to byl takový zvyk. Naši...tak trochu...bohové...jsou slunce a měsíc-takže den a noc. Měla jsem sestru, ona symbolizovala den a já noc, dostala jsem svoje jméno podle měsíce." Luna si dávala dost pozor na to co říká, ale pak si usmyslela že už je to vlastně jedno...Už to bylo dávno. Když nad tím ale tak přemýšlela, najednou spatřila řeku...byla obrovská. Lunary se nechtěla chovat nezdvořile, ale měla obrovskou žízeň a tak zakřičela: "Kdo tam bude poslední, je stará papuča!" A rozběhla se k řece.

Lunary by se s ní nejradši hádala dál ale nechtěla aby to dopadlo špatně...přece jen...mohly se poprat, jako před chvílí. Sice už Luna k Selly takové nepřátelství necítila, ale i tak se jí zdálo, že by jí neměla až tolik důvěrovat, jsou rozdílné velikost, smečky, povahy i náboženstvú. Lunary nic jako Hati nikdy neslyšela takže jí to připadalo divné...Luna se posadila naproti Selly a začala si olizovat tlapku. "Předpokládám, že tady asi zůstaneš až do setmění, co?.. Doufala, že ro neznělo moc nadřazenecky, ale taková věta kdyby se řekla v trochu jiném tònu, mohla rospoutat spor. "Myslíš, že bych tu s tebou mohla zůstat?...Stejně teď nemám co na práci a ještě mi nevyhládlo tolik, abych šla teď na lov...asi si něco ulovím až večer přec spaním..A co ty?...Co budeš dělat?"

Luna kývla a sledovala Kiler. Byla ráda že potkala někoho s kým si relativně rozumí a i když se jí do odpovědi moc nechtělo, ale zároveň nechtěla aby se Kiler v její přítomnosti cítila zle takže odpověděla: "No, všechno to začalo když jsem se narodila..." Pronesla tiše. "Narodila jsem se v jedné ze severních smeček." Sice mělo její vyprávění pár nedostatků, ale úplnou pravdu rozhodně říkat nechtěla. "Měli jsme vždy dost potravy, a jíst myši nebylo třeba, potom jsem se od smečky oddělila a od té doby jsem se to nenaučila." Jen doufala že se jí nebude Kiler vyptávat a tak rychle změnila téma. "A jaká je tvoje minulost? Jak vlastně vzniklo jméno Kiler?" Doufala že se jí tím nijak moc nedotkla ale byla zvědavá...Přitom se vydala k řece, přímo za nosem.

Lunary se stále ještě procházela, i když jí toto místo dělalo husí kůži šla vzpřímeně. Jen co popošla ještě kousek dál, jakoby ji praštil do nosu něčí pach...pach vlka...Docela ji to rozhodilo, ale naštěstí zůstala relativně klidná. Řekla si že dnes se nebude chovat nepřátelsky...dnes ne...mohlo by to být ještě horší a tak se pomalými krůčky blížila k osamocenému stromku uprostřed této temné louky, cítila že tam je pach nejsilnější. Popošla blíž a spatřila tam vlka...přesněji řečeno vlčici. Luna sebrala odvahu a přiblížila se tak na čtyři ocasy a řekla: "Nevěřila jsem že tady někoho potkám!" Pak se jí podařilo vyloudit úsměv a pokračovala: "Kdo jsi a co děláš na tak strašném místě?" Doufala že se tím vlčky nijak nedotkla protože...někomu se toto místo líbit může, jen co jí to došlo, rychle pokračovala dál. "Jsem Lunary."