Príspevky užívateľa

Luna se líně otočila a upřeně se zadívala svýma bílýma očima na vlka. "Ne, to nejsem...Jsem zdaleka...Jak se vůbec jmenuješ?" Věděla, že hodně vlkům dává zabrat udržet oční kontakt se vzplanutou Lunary, její bílé oči naháněly hrůzu, ale i tak neuhnula pohledem a stále se na něj upřeně dívala, čekala co se stane...Už od přírody byla zvědavá. Sice se jí chtělo spát, ale usnout nemohla...Zatímco čekala na odpověď toho neznámého vlka, položila si hlavu na tlapky a upírala pohled před sebe do tmy, stále měla obavy ze zítřejšího dne, ale doufala že jí ten vlk alespoň trošičku pomůže, přece jenom...vzbudil ji a polil ji mýdlem.

Luna jí na chvíli věnovala šklebivý úsměv, hned na to odskočila do kraje. "Tak to vypadá...že jsi buď neměla na smečku štěstí a nebo tě potkalo trable...Můžu tě uklidnit, některé jsou přátelské a milé." Pak se upřeně zahleděla do dáli... Co bych dala za to aby tu teď byli...Moje smečka... Naštěstí se jí podařilo vyhnat bolestné vzpomínky z hlavy a opět se zadívala na Kiler. "Kam máš namířeno? Možná bychom mohly jít kousek spolu, co na to říkáš?" Přitom se jí podařilo lehce pousmát, doufala že to alespoň vypadalo přátelsky. Rozhodně totiž nechtěla tady...u útesů...stát a jen tak pokukovat po krajině, a navíc už ji z toho jak dlouho stála brněly tlapky. Mávla ocasem a pousmála se na Kiler.

Luna kolem ní stále obcházela. I když jí vlčice řekla že neměla v úmyslu jí nijak ublížit, Luna se i tak necítila v bezpečí. Přece jenom, Luna nebyla první kdo zaútočil. Pořád se cítila nejistě ale zůstávala ostražitá. Tlapky ji svrběly samou nedočkavostí, věděla že tato vlčice nemá v plánu se skamarádit, ježila se jí srst ale uvnitř byla klidná, protože vlčici zatarasila jediný možný východ a podle jejího chování usoudila, že teď rozhodně ven nepůjde. Připadalo jí jako by nesměla na slunce..."Jsem Lunary!" Zavolala na ni, ale na tváři měla stále výraz který naznačoval že je stále nepřátelsky naladěná...no nic, počká co na to vlčice.

Luna se stále té neznámé vlčici dívala do očí, po tom co se jí zeptala odkud pochází vehnaly se jí do hlavy bolestné vzpomínky. "Ne, to nejsem...Pocházím zdaleka..Je to dlouhý příběh." Ale alespoň ta druhá byla také samotářka takže na tom byly relativně stejně. "Dříve jsem sice žila ve smečce ale to už je dávno...Teď žiju na vlastní pěst." Vzpomínky se jí opět podařilo vyhnat z hlavy a tak Kiler stále sledovala, pohled se jí zastavil na její červené srsti. Připomínala jí krev, ale to se jí asi jen zdálo...snad...sice se v tu chvíli trošičku polekala ale nenechala to na sobě znát a dál věnovala vlčici svůj upřený pohled.

Luna měla co dělat aby se vyhnula jejím parožím, pro vlčici nebylo nijak těžké Lunu setřást, vlčice zmizela v houští právě když slunce vystoupalo na obzor. Docela ji překvapilo že vlčice dělala jakoby Lunin oheň vůbec necítila, avšak její oheň byl silný a pálil jako běžný plamen. Luna zůstala stát na louce před lesíkem, uhasila oheň a obcházela kolem vlčice půlkruhy. "Když mi nechceš ublížit, tak co tady děláš? Myslela jsem že ses snesla z nebes právě pro to abys mi prokousla tepnu." Luna se snažila stále působit ostražitě ale pořád jí hlava nebrala proč jen před sluncem utíkala. Možná nějaké zvyky nebo tradice?.. Pomyslela si..Neznala místní zvyky, náboženství a ani nic podobného. Stejně tak se nezajímala o smečky které zde byly, byla sama za sebe.

Luna ještě chvíli byla přikrčená za kusem skály a letmo vlčici pozorovala. Když ale vlčice promluvila nezdála se jí nepřátelská a tak se s ní pokusila navázat konverzaci. "Eeee, ano. Já tu jsem." Pak se napřímila a vyšla zpoza skály. Vlčice byla obrovská, možná to dělaly ty křídla ale působila tak. "Jsem Lunary, procházím se tady a kdo jsi ty a co tu děláš?" Zeptala se. Přišlo jí docela divné že se v těchto končinách jen tak objevují vlci, je to tu dost nebezpečné. Obzvlášť pro vlka co nemá křídla... Pomyslela si, pak se ale odhodlala k vlčici přiblížit, byla ještě větší než předtím, stála na skále a pozorovala ji.

Luna se spokojeně poohlédla, ale tak aby ji Max neviděl. Pak ale začala zpomalovat protože před sebou uviděla obrovský travnatý kus pevniny hustě propletené stromy. Přespím tady. Řekla si. Je tu hodně stromů které mě ochrání před silným větrem. Potom si sedla a následně lehla. Byla spokojená, tak přece jenom to zvládli. Jenomže byla hladová a žíznivá ale bahna se rozhodně nenapije. Budu muset jít spát s prázdným břichem... Povzdechla si.. To co dělal Max ji momentálně vůbec nezajímalo, víčka se jí zavírala každou vteřinkou. Jen občas uslyšela jak se Max prodírá travou. To ji občas vytrhlo ze skorého spánku ale pak opět zavřela oči a tentokrát se jí podařilo usnout.

Luna si vlčici opět docela nedůvěřivě prohlížela. "Jsem zdaleka." Potom ji chvíli obcházela v kruzích, v břiše už jí kručelo a měla hlad, ale nenechala to na sobě poznat. Když teď projevím slabost, mohlo by mě to stát...život?...Možná. Ale hlad opravdu měla..Luna věděla že její odpověď je stejně nekonkrétní jako otázka od Evell ale podrobnosti jí říkat nechtěla. Dál si ji nedůvěřivě měřila-od hlavy až po samý koneček ocasu, snažila se být ostražitá protože této vlčici opravdu moc nevěřila. Chvíli se zdála přátelská ale potom zase jako nepřítel. "A odkud jsi ty?.." Čekala jak si s tou otázkou poradí Evell, mezitím poodešla od vlčice tak 10 myších ocasů, čekala co Evell řekne.

Luna byla hrozně unavená a už pomaličku ani neslyšela co jí Artemis říkala, byla pevně schoulená do klubíčka. Díky teplu mohla bez problémů usnout, ale co až oheň zhasne?!...Na to nemyslet! Řekla si naštvaně v duchu..protože...pokud zhasne, bude to zlé. Luna ani nevěděla jestli ta vánice vůbec ustane tak brzo jak si myslí ale mohla v to jen doufat...Jenomže se mezitím vrátila zpět k té strašlivé myšlence: Když bude mít nedostatek energie-tak nic neuloví, a když nic neuloví tak nenabere energii, a když teď zhasne, tak zmrzne! Nevěděla co dělat, byla zoufalá...Přitom ale ani nevěděla jak, podařilo se jí usnout.

"Já bych řekla že to nestihneme, pokud si budeš pořád stěžovat." Přitom se zastavila a počkala až ji dojde, Luna měla delší a hubenější nohy takže se jí šlo dobře, zatímco Max měl delší srst takže se mu na ni bahno lepilo. Luna už byla taky unavená ale věděla, že pokud bude pořád zastavovat a zpomalovat, noc je určitě zastihne. Přitom se docela hodně ochladilo, ale i přes silné kmeny stromů a hustou korunu na ně silně vál vítr. Sice ji její srst dobře chránila ale v porovnání s Maxovou to byla jen tenounká vrstva, ale Luna byla ráda že alespoň vydrží si chvíli nestěžovat. Mezitím ale už začala na močály dopadat tma, Luna věděla že ještě mají šanci takže zrychlila.

"To nevím, ale určitě co nejdál od tohoto hrozného místa.." Potom se opět zahleděla na obzor. "Musíme si pospíšit." Řekla Luna a hned na to vykročila, tentokrát už pomaleji, věděla že takových míst jako tamto jezero je tu hodně...A příště už nemusí mít takové štěstí. Při poslední myšlence zrychlila. Slunce zapadalo docela rychle, a ona tady rozhodně strávit noc nechtěla. Kdo ví co tu žije.. Při této myšlence se lehce oklepala, ale nebála se. Věděla, že někde to konec mít musí. Vydala se do lesa, předpokládala totiž že by to tam mohlo být snažší, můžou se chytit větví a stromů, kdyby někam zapadli. Stále za sebou slyšela Maxovy kroky. To je relativně uklidnilo. Tlapky už ji sice bolely a kručelo jí z hladu ale nenechala na sobě znát náznak sebemenší únavy, tlapky už se jí ale bořily čím dál víc a ona pokaždé musela vynaložit dost energie na to, aby ji zase odlepila.

"No, to já taky ne...tak pojd, musíme si pospíšit." Po tom co to dořekla se okamžitě zvedla a velikými skoky se pohybovala v bažině, věděla totiž že kdyby šla pomalu bylo by tu riziko, že už by nikdy neodešla. Pak ale najednou vyskočila a hned na to si uvědomila kam skáče...přímo do blátivého jezera, už to nemohla zvrátit...Začala se plazit ven ale jenom zapadala hlouběji. Pak si ale najednou všimla dlouhé větve která byla tak jeden myší ocas od ní, neváhala a okamžitě se větve chytla. Naštěstí ji udržela takže se dostala na povrch. Dost ji to vyčerpalo ale věděla že musí dál. Otřepala si z kožíšku bláto, pár kousků dopadlo i na čistý kožíšek druhého vlka. "Jak se vůbec jmenuješ?" Potom se začala poohlížet o možné cestě. Pomaličku vykročila v před a čekala na odpověd.

Luna sledovala jak se ten vlk plíží za strom, docela ji udivilo potom co to vypustil z pusy. "Já ti nechci ublížit." Přitom se snažila pořád chodit protože pomaličku zapadala do bahna. "Myslela jsem, že ty mi chceš ublížit...""Co tu děláš?" Při poslední větě se otočila, protože jí chladný vítr prohrábl srst, ochladilo se. Ale ne...špatné znamení...brzy se bude stmívat! "Eeeh, jak to tak vypadá, tak slunce brzo zapadne a já tu rozhodně strávit noc nechci..."Jestli chceš, můžeš jít se mnou." Při poslední větě se otočila a upřeně zírala na slunce. Pak se obrátila k odchodu. "Tak jdeš, nebo ne?.."

Luna ho pevně svírala pod svou váhou, když ale ten vlk řekl to, co právě uslyšela, divila se tomu. Okamžitě z něj seskočila, jak doskočila ozval se akorát ten nechutný zvuk po dopadu do hlubšího bláta, jinak byla úplně potichu. Tázavě se na něj dívala a otáčela přitom hlavou. Pak si sedla, podívala se na svou přední packu, už už chtěla lízat ale ten puch ji praštil do čumáku ještě před tím, jen nad tím ohrnula nos a dále pozorovala toho neznámého vlka. "Jsem Luna." Pronesla a čekala na odpověd.

Luna se na ni stále dívala, obě chodily v kruzích. Luna neviděla jasně nic než její oči, najednou se ale něco stalo-zorničky vlčice se úplně zúžily až nebyly téměř vidět, hned na to vlčice vzlétla na oblohu, vypadalo to že letěla směrem k lesu. Něco ji rozrušilo, to bylo jisté. Jakoby panicky utekla. Luna byla ale moc zvědavá než aby za ní nešla a držela se v bezpečí. Pustila se velkými skoky za ní, dokázala běžet velmi rychle. Mezitím svítání pokračovalo, sluníčko už se dralo na obzor, Luna koutkem oka sledovala slunce a i vlčici, vypadalo to že taky obzor kontroluje, Luna odhadovala že tak do dvou minut bude slunce nahoře, ale byly už pár králičích skoků od lesa, vlčice letěla relativně nízko ale byla rozrušená, takže si jí nevšimla. Luna ale před sebou uviděla veliký kus dřeva, neváhala a vyskočila na něj, odrazila se a strhla vlčici na zem, dopadly tak 5 metrů od lesa, slunce už bylo skoro nahoře, tak minuta a půl. Luna si vytřepala z kožíšku špínu a skočila na vlčici, hned na to vzplála. Doufala že bude mít v boji výhodu, její magie byla silná.