Príspevky užívateľa

Luna se zamyšleně dívala před sebe, pak zvedla hlavu a dopověděla. "Díky, tvoje magie je hádám taky dost užitečná, řekla bych že ti hodně věcí dost usnadnuje." Byla ráda že se alespon nenudí. Jenomže na ni šla únava, slunce na které přes sněhové závěje nešlo téměř vidět se pomaličku schylovalo ke spánku, Luna už byla taky hodně unavená, věděla že kdyby zhasla ohen, byla by jí neskutečná zima. Neměla by se čím zahřát jelikož už od včerejšího rána nic nejedla. Přestan si pořád stěžovat! Nazlobila se na sebe: Mohlo to být horší!.. Jenomže, ono to je horší..je zavřená v jeskyni bez přístupu ven, nebo...spíš jít ven by byla sebevražda. Pak si ale přestala stěžovat, pokud přežijeme tuto noc, už si nikdy nezastěžuju! To přísahám!

Luna cítila že o ní ví. Pachy se ale ve vzduch mísily takže z nich nedokázala vyčíst nic určitého ohledně toho neznámého vlka. Celou dobu ho koutkem oka pozorovala, připadalo jí že se spíš zmateně otáčí než aby vypadal nenápadně. Počkám si na vhodný okamžik, pak na něj skočím. Pomyslela si. Jak tak ale v hlavě kula plány, vlk byl stále v pohybu. Ona už byla celá netrpělivá, ale ted si mohla vlka pořádně prohlédnout, byl o něco menší než ona, jak taky. Málo který pes, nebo vlk byl vyšší nežli ona. Možná ostatním vlkům dodávala na velikosti křídla. Zamyslela se. Na hloupé myšlenky už ale nebyl čas, vlk se blížil. Luna už toho měla dost, nervozitou ji svrběly tlapky, najednou se vymrštila do vzduchu a skočila po vlkovi až ho přišpendlila k zemi.

"Je to moje magie" Odpověděla Lunary. "Trochu nás před chladem ochrání, mimochodem, jak jsi věděla o té jeskyni?..." Lunary se už málem zapoměla zeptat. přitom ale byla vděčná protože jim bylo teplo, díky tomuto ohni nic nemohlo roztát takže byly v bezpečí. Lunary sice měla hlad ale né takový aby kvůli tomu kousala rampouch, předpokládala že na tom Artemis nebude o nic líp, taky doufala v to že najde nějaké zábavné téma a že tuto noc v pořádku přečkají, jediná její starost ale byla: V noci vylézají některá zvířata na lov, a ona rozhodně nechtěla být kořistí. Naštěstí ale byla v teple a v suchu což jí zlepšilo náladu. Takže začala myslet na jiné věci, ale i tak měla starost so se bude dít. A jelikož Artemis nevidí, Luna nevěděla jestli by jí v boji vůbec nějak pomohla, doufala ale že žádného souboje nebude třeba.

Jen co přišly do jeskyně už začala pořádná vánice. "Asi tady na pár hodin ztvrdneme..." Luně už byla zima a předpokládala že Arthy taky. Luna ještě chvíli vyhlížela z jeskyně tu silnou vánici ale pak se posadila o pár myších ocasů vedle Artemis a začala si olizovat ztuhlé studené tlapky, jenomže ani to už nepomáhalo...Tlapky začaly ještě víc mrznout.
Lunu už to nebavilo, lehla si a vzplála, přitom doufala že se Artemis nelekne. Snažila se aby ohen nepálil-jen příjemně hřál. Nevěděla jak zahnat dlouhou chvíli takže si položila hlavu na tlapky a poočku sledovala Artemis. "Snad to brzy přejde..."

Lunary chladný vítr nepříjemně pročesával srst, byla jí docela zima ale když Artemis vyřknula že ví kde se jeskyně nachází, podivilo ji to. I tak se ale nad tím nepozastavovala. Zeptám se jí až v jeskyni. Mezi tím pomalu následovala Artemis směrem k jeskyni, a v myšlenkách přemýšlela o tom, kouzlu, instinktu nebo magii?.Co Artemis před chvílí předvedla. Ani nevěděla co to vlastně bylo.. Luna šla potichu, nevěděla co tu žije takže nechtěla aby je něco ohrožovalo, rázem ale ucítila vítr, vanul silněji a nesl s sebou sněhové vločky...Ale ne...začíná vánice... "Musíme si pospíšit!" Luna netrpělivě přešlapovala, polštářky už ji studily. "Tamhle! Už ji vidím!" Vydala se směrem k jeskyni, přitom kontrovala jestli jde Artemis pořád za ní.

Luna se na něj stále tázavě dívala svýma bílíma očima od ohně. I když ztratila hodně energie, ohen stále jasně plál. "Budiž, pokud mě znovu neprobudíš, jsi vítaný. Jsem Lunary." Potom otočila hlavu, i své zářivě bílé oči a položila ji na tlapky. Někdy se poočku podívala na Seaphiriho. Ted nemohla usnout, myslela na zítřejší den. Co se zítra stane?...Budu na žítřek připravená i s takovým nedostatkem energie?.. To pro ni byla jen otázka, naštěstí to byla silná vlčice a poprat se uměla téměř vždycky. Seaphiri jí přišel hodný, navíc byl o dost menší takže se neměla čeho bát.

Luna se opatrně procházela bažinami, nohy jí zapadaly nepříjemně hluboko. Věděla že je to nebezpečná oblast, kdyby někde zapadla, bylo by po ní...A určitě zapadnout nechtěla, naopak. Chtěla být co nejdál od tohoto hrozného místa. Ale ne... s Lunou coklo-začalo se stmívat.Musím rychle pryč nebo se odtud už nedostanu! Jenomže vítr jí přivál neznámý pach vlka, snažila se přikrčit ale bahno se jí nepříjemně lepilo na srst. Slyšela něčí kroky. Hah, má taky potíže. Snad mě nijak neohrozí. řekla si. V duch ale doufala že měla pravdu.

Lunary se volně procházela po hřebeni, bylo to nebezpečné místo-jeden krok vedle a její cesta by skončila, ale Lunary měla až moc ráda výhled který mohla pozorovat z vrcholků, takže ji nic takového neodradilo a postupovala dál. Starosti jí ale trochu dělal vítr, protože vál proti ní. Kdyby za ní někdo byl, snadno by ji ucítil. V těchto podmínkách by neměla šanci. Pak ale vítr na chviličku ustál a odhalil tak Luně neznámé pachy. Z výšky měla dobrý výhled takže jí moc dlouho netrvalo a uviděla na obloze plachtící vlčici. Luna se zděsila-vlčice přistála na skalách asi deset metrů od ní. Luna byla přikrčená co nejvíce mohla, ale vítr vál proti ní.

Luna se vší silou odrazila co nejdál od klády, uklidnilo ji když za sebou uslyšela Rawen. Uuups.... Pomyslela si. Je to vyšší než jsem čekala, i přes Raweninu magii! Žádnou slabost na sobě ale nenechala znát, byla plně odhodlaná přežít. Řítila se rovnou po hlavě do vody, al hloubka byla veliká. Lunary byla chvíli po dopadu jako omráčená, vzpamatovala se až když klesla do čtvrtinové hloubky, neštěstí tam ale byl kámen díky kterému se odrazila zpět na hladinu, tam začala z hluboka dýchat ale plavat uměla-vodu milovala. Chvíli hledala pohledem Rawen ale ta se naštěstí vynořila hned po ní. Byla jí celkem zima, protože právě začínal podzim a tohle nebyla úplně ideální doba na koupání. Naštěstí se ale plavalo dobře, takže se obě dostaly ke břehu.

"Jsem Lunary" Přitom se jí stále dívala do očí a švihla ocasem. O útes narazila další velká vlna-tentokrát se ale Luna nelekla, stála jako přibytá. Sice nechtěla působit nepřátelsky, ale uhnout očima a projevit tak-z její strany slabost se jí taky nechtělo. Proto pokračovala v otázkách: "Odkud jsi přišla, jsi taky samotář?" Pak na chvíli zavál chladný vítr a i když měla relativně odolnou srst vůči chladu byla jí docela zima-to ale na sobě nenechala znát a pozorovala Kiler.

Slezla z Rawen a pak řekla: "Ten vlk byl z naší smečky, jen jsme ho neznaly. Bez něj bych tenkrát zemřela...A...Pak už to znáš..." Luna se usmála, cítila tak příjemný pocit...jenomže vodopád se stále blížil..."Tak jo Rawen, jestli chceme přežít musíme spolupracovat, až se přehoupneme přes okraj, musíme se od klády odrazit, aby na nás při pádu nespadla, ty máš naštěstí vodní magii takže ten pád by neměl být nějak strašný, tedy pokud to není moc vysoko..." Pak přišla ke své sestře a objala ji. "To zvládneme Raw" Potom poodešla k okraji klády, dala nohy od sebe a zasekla se drápy do povrchu, plně se soustředila na to co bude následovat.

Luna byla stále pod tlakem Rawenina těla, věděla že musí jednat rychle, protože docela nedaleko před sebou viděla konec, voda tam už nebyla-byl to vodopád. Luna věděla že už se mu nevyhnou, a taky věděla že můžou přežít jen když budou jednat společně, Luna myslela dopředu. Už od narození byla vůdčí typ-ráda někoho komandovala, na to si se zasmáním vzpomněla, ale k někomu jako její sestra by si to nedovolila, s ní se cítila stejně vysoce postavená, mohla by jen říkat rady a navrhovat směr, ale na tohle už nebyl čas, kláda znovu nadskočila. Věděla, že musí jednat rychle...taky věděla že Rawen také nejspíš tuší že je Luna její sestra, proto to musí obhájit. Byla celá mokrá jak voda stříkala kolem..Už to mám! Pomyslela si, hned na to skočila na svou sestru, přimáčkla ji k okraji klády a snažila se obhájit pravdu: "Rawen! Poslouchej mě, to jsem já! Lunary! Soulspeed, Auridita, Nepřátelská smečka! Vzpomínáš si?!" Už mohla pouze doufat, a čekat na odpověd...Vodopád se blížil...

Luně bylo horko, ale i přesto pozorně naslouchala. Achh, není tu někde vodaa?... ale i tak se snažila působit soustředěně, potom odpověděla: "To je mi líto, taky hledám sestru, věřím že je ještě naživu." Potom si před Liu lehla a začala si olizovat tlapky. Po dlouhé cestě až sem ji pálily, divila se že vůbec měla náladu v vtípky ale byla ráda že konečně potkala někoho přívětivého. Ale Lunu tížil hlad Brzy budu muset něco ulovit... pomyslela si.

Luna ucítila bolest...opět...Když z ní vlčice seskočila Luna se na ni vrhla. "Vzdej se!" Zavrčela, pak ale kláda opět nadskočila a ona se zakymácela a žuchnula na druhý kraj klády, byly v peřejích...Pak si ale Luna něčeho všimla, ta vlčice měla na krku stejný náhrdelník jako Luna kdysi znala...Ale co když jenom moji sestru zabila a vzala si ten náhrdelník od ní? Dost!... Tohle už bylo moc, věděla že už nemůže pochybovat o tom, že tato vlčice je její sestra Rawen. Důkazů bylo příliš...Luna chtěla promluvit, jenomže bylo pozdě, vlčice se na ni vrhla a souboj teprve začal..Luna věděla že když řekne jméno Rawen tak tím nic nezmůže, co když se už ani tak nejmenuje?...Musím si vzpomenout na jména našich rodičů!...

Luna stále ještě visela přes okraj, když k ní vlčice přišla, věděla že je ve špatné situaci...mohla se zachránit ale její hrdost jí to nedovolila. "Nikdy se nevzdám!" Vyštěkla, měla to ale dobře načasované. Kláda právě připlula ke kameni, Luna se odrazila a skočila na kládu, při tom kopla vlčici až odletěla na druhou stranu klády. Když se Luna vzpamatovala a přišla k ní zasyčela na ni: "Já se nikdy nevzdám!"