Príspevky užívateľa

Luna ucítila zrychlení proudu, ale byla pevně zachycená drápy. Bylo jí té vlčice docela líto, popálit se je nepříjemné. Luna hned na to ohen uhasila a pomalu se vydala po kluzkém povrchu klády za vlčicí, přitiskla ji ke kládě a s odhalenými tesáky promluvila: "Přestan, nemá to smysl! Pojdme si každá po svém!!" Pustila vlčice a pak se vydala ke kraji klády a pozorovala řeku, jenomže před nimi byl velký kámen, kláda nadskočila a Luna visela na půl těla ve vodě, před nimi se začínaly tvořit peřeje, Luna se po kluzkém povrchu nemohla vyškrábat. Počkám si až připlujeme k tomu dalšímu kameni. Pomyslela si. Pak se od něj odrazím a vyhoupnu se zpět na kládu. Jenomže ucítila že se kláda chvěje, vlčice byla na nohou...

Luna měla co dělat aby se udržela na kluzkém povrchu klády, zaseknutá drápy se houpala na vlnách, pak si al všimla že se proud řeky zpomalil...To ne...Její magie! Zděsila se...magie toho vlka spočívala ve vodě. Luna byla v nebezpečí, jenomže břehy byly moc vysoko než aby na ně vyskočila a neriskovala sklouznutí do vln. Jenomže pak na ní přistála ta vlčice a přišpendlila ji ke kládě, Luně visela hlava přes okraj, přímo nad temnými hlubinami. Vší silou tu vlčici odhodila na konec klády, ještě chvíli k ní zůstala stát zády, pak vzplanula a otočila se, kláda naštěstí díky této magii chytnout nemohla takže byly relativně v bezpečí. To nemůže být má sestra...ta by mě přece poznala... pomyslela si..Jenomže věděla že pokud nebude bojovat, zemře.. "Vzdej se nebo zemřeš!" Pronesla chladným hlasem, byla připravená na další útok..

Luna za sebou cítila rychlé oddychování, vlčice ji doháněla. Luna ale nabrala síly a ještě víc zrychlila, potom už před sebou viděla divokou řeku, byla vážně divoká...Luna vyběhla z lesa přímo z místa kde se zrovna pomaličku začínaly dělat peřeje, po zaštěkání vlčice že jí urve ucho se naježila, avšak byla na špatném místě, řeka byla opravdu rychlá ale luna se nebála-v duchu poprosila: Prosím hvězdná smečko, ochranujte mě!... Pak skočila do prázdna přímo do řeky...měla štěstí...dopadla na kládu na které se jí docela dobře stálo, zabodla do ní drápy. Doufala, že tam za ní vlčice nepůjde...

I když byla Luna na útok připravená, takový tah tedy nečekala..po tom co jí vlčice zatala drápy do ran které jí před tím způsobila Lunary zavřískla a spadla na zem. Nechtěla jí nijak vážněji ublížit ale umřít taky nechtěla. Popadla dech a hned na to se na ni skokem vrhla. Odhodila ji a chvíli oddychovala. Byla příliš vyčerpaná, poslední dva dny nespolkla ani sousto, měla sucho v krku, Ale najednou ji něco napadlo...Už vím, k divoké řece! Lunary se rozzářila, běžela rovnou k řece, ale vlčice ji doháněla. Zranění ji pořád ještě pálily ale myslela jen na cestu, kam jít...Vlčice jí ale byla v patách, Lunary se bála že je schopná ji i v běhu kousnout do nohy, sice byla vysílená ale ještě zrychlila. Viděla malou výhodu v tom že měla o něco delší nohy než její protivnice takže jí stačila uniknout, už řeku cítila, ale ještě neviděla...Musím dam doběhnout! To zvládnu!

Luna pozorně naslouchala každému slovu, byla štastná. Potkat takového vlka je jednoduše štěstí Pomyslela si. "Ne, kdysi jsem k jedné patřila ale už dlouho ne. Nenarodila jsem se tady-v Norestu, jsem z daleka" Pak zaváhala...Mám jí to říct podrobně? Vše co se tenkrát stalo a na co si pamatuju? Konečně někdo s kým si můžu povykládat...Ne, nechám si to jen pro sebe..zatím.. Pak se nadechla a začala vyprávět dál: Jak jsem říkala..jsem z velké dálky..pod názvem který jsem znala se to už dávno nejmenuje, svou smečku jsem opustila jako štěně. Ale ne! Počkat...já ji neopustila...byli jsme vyhnáni...Já a....možná moje sestra...pokud přežila.. Luna si všimla Liina úsměvu, hned na to ho opětovala a pak odpověděla: "A ty? Z kama pocházíš?"

Luna se naštěstí kousnutí vyhnula, pokud by utrpěla takové zranění byl by s ní konec. Vlčice jí byla čím dál povědomější. Vypadá podobně jako já... Ne, to nemůže být pravda...ne...nemůže to být má sestra..ta přece zahynula na bojišti v táboře, je to tak? Jenom mlhavě si vybavovala co se tenkrát stalo, po ráně do hlavy byla zmatená když se snažila zavzpomínat moc věcí si už nepamatovala...jen...smrt jejího otce a skok na kládu...potom už nic..Pak jsem se vlastně probudila už v Norestu! Vzpomněla si...Musela žít tak dlouho sama...Jenomže z myšlenek ji vytrhl další útok, nechtěla bojoval...ale utéct se jí taky moc nechtělo. Vypadá to, že moje protivnice má ještě dost sil. Pomyslela si a vrhla se na ni. Podařilo se jí kousnout vlčici do ucha ale to nic neznamenalo...rána nebyla ani zdaleka tak hluboká aby to vlčici na chvíli zpomalilo. Krev tekla jen maličko ale Luna věděla že pokud chce použít magii, musí ji použít na místě kde by měla vlčice problémy. Nedostatek energie by mě hodně zpomalil... a vzplát jen na chvíli by nemělo smysl. Luna se napřímila a zaujala bojovou pozici. Jsem připravená na vše!

Luna se chtěla otočit a odejít, jenomže na sobě ucítila váhu té vlčice a zůstala ležet na zemi pod jejími tlapami. "Ne, nechtěla jsem! Přestan!" pak ale ucítí ostrou bolest drápů v její hrudi, jak ji protivnice přišpendlila k zemi. Ze všech sil se napřáhla-dala jí nohy na břicho a vší silou ji odkopla, vyrazila jí dech. Když se vlčice vzpamatovávala začala Luna mluvit: "Kdo jsi? Proč mi přijdeš tak povědomá? Odkud pocházíš?" Lunu pořád ještě pálily škrábance které jí v boji uštědřila. Luna si byla jistá že ona vlčice souboj neukončí, a nebojovat by byla jistá smrt. Už nechci utíkat! Třeba se s ní mám utkat..Třeba jedna z nás má zemřít...co když je to nějaké poselství, nebo tak něco? Sama se nad tou myšlenkou zašklebila, ona na poselství ani na podobné věci nevěří, uznává jen hvězdnou smečku. Luna byla plně připravená na další útok, obě se setkaly pohledy...

Lunary se docela podivila, ale nenechala to na sobě moc znát.teda snažila se to na sobě nenechat znát..."Dobře, souhlasím..." Pak se natáhla a vzala si kousíček laně, dojedla. Ale viděla Arxiho jak sedí opodál a nad něčím přemýšlí..Dojedla a přišla k němu. "Děkuju..." "Asi už půjdu, snad se ještě někdy potkáme.." Pak o kousek popošla a ještě se rozhlédla. "Mimochodem, bojuješ dobře!" Vtipně dodala a pomaličku se sunula k lesu.

Luna cítila že zem se zem lehce chvěje..té vlčici..teda Artemis! je asi zima. "Jsem Lunary, nebo Luna. Mimochodem, moc pěkné jméno!" "A ne, nejsem..pocházím z daleka..." Pak si vzpomněla na to chvění pod tlapkami a rychle dodala: "Nepůjdem někam kde je víc teplo? Nebo...alespon do závětří? "Vypadá to, že se bude brzy stmívat, asi tu přečkám noc. Co ty? Kam máš namířeno?" Pak si stoupla proti větru aby na Artemis tolik nefoukalo, Luna měla hustší a hrubší srst která ji před chladem chránila více. To viděla na první pohled. Bylo ji jí docela líto, neuměla si představit jaké to je nevidět...jak loví, jak se orientuje v takových podmínkách jako jsou tyto?..

Luna pokračovala v procházce, cítila se osamělejší než kdy dřív, a navíc cítila zajímavý pach...Co je to?..Hrozí mi snad něco? At se děje co se děje, zůstante semnou hvězdná smečko. Byla nervozní..Něco se stalo... Pomyslela si..Ale co? To nevěděla, mezitím zpomalila do pomalého klusu. Najednou ale něco uslyšela...něco jako...Prasknutí větvičky!... To ne... Věděla že je to nějaké větší zvíře, králík to nebyl, tím si byla jistá..jeho pach dobře znala ale tento pach? Zdál se jí povědomý ale zároven neznámý, byla bezradná, ale zvědavá. Zamířila na místo, kde slyšela prasknout větvičku. Držela se u země. Bylo jí horko a nervozita z ní přímo sálala. Někdy lituju že jsem tak zvědavá.. Pomyslela si s malým zasmáním. Protáhla se malými keříky, když podlezla druhý, uviděla u stromu odpočívat chuchvaleček chlupů. Vždyt je to vlk! pomyslela si. Ale proč jsem ho necítila? A proč mi jeho pach nepřipomíná vlčí? Byla tak zmatená a zadumaná že ani nevěděla co vůbec dělá, snažila se vyplížit vpřed jenomže zakopla, zapotácela se a spadla rovnou do keře, když byla na nohou, druhý vlk už nespal...

Luna našlapovala lehce, věděla že led je nebezpečný a uklouznout taky nechtěla. Pak ale uslyšela jak jí někdo přátelsky pozdravil. Otočila se..To je ten vlk!...hmm...asi nebude nebezpečný. Začala se snažit chovat přátelsky ale nedocházelo jí pročpak má ten vlk bílou pásku přes oči. Má snad magii která mu umožnuje vidět bez zraku? To nevěděla. "Nazdárek!" odpověděla. A protože ji zajímala ta páska dodala: "Není nebezpečné chodit v těchto končinách se zavázanýma očima?" zeptala se, pak žertovně dodala: "Vlk nikdy neví kdy může spadnout." Odpověděla s úsměvem i když byla přesvědčená že ten druhý nemá ani tušení že se usmála. Mezi tím se lehce zvednul vítr který obou vlkům načechral srst. Tak to vypadá, že budu mít možná novou kamarádku! Pomyslela si vesele, stále ale věděla že touží najít i svou sestru.

Luna byla se svým výkonem náramně spokojená, avšak takovou reakci nečekala. Když se na ni vlčice vrhla jakoby omráčená zůstala stát. Když na ni doskočila Luna se začala smát. Takové setkání už mě dlouho nepotkalo. Pomyslela si s úšklebkem. Pak ale vlčici odstrčila a začala se ptát. "Co jsi zač?" "Patříš k nějaké smečce?" Pak se posadila po boku té neznámé vlčice. "Já jsem Lunary, nebo Luna a ty?"

Procházela se. Cítila jak si vítr pohrává s její srstí ale ale zima jí nebyla, hustá srst ji chránila před chladem. Pod tlapkami ale cítila chlad, občas to klouzalo ale Luna si stále dávala pozor na neznámé pachy. Až doted nic necítila, jenom chlad a zimu. Měla ráda toto roční období ale raději se procházela po měkkém snížku než po ledovci který každou chvílí klouzal. Na chvíli se zasnila...ale pak...ucítila pach..zdálo se jí že jde z dálky ale i tak si však dávala pozor. Je to vlk... Najednou se jí zdálo že se blíží k ní...Chrante mě hvězdná smečko... Pak se nad tou myšlenou ušklíbne a pokračuje v cestě.

Lunary se proháněla lesem, cítila jak jí větřík načechrává srst, cítila se štastná ale samota ji trápila...Bylo to jediné co ji trápí, jen maličko si vybavovala své dětství cítila to teplo, když se choulila u maminky a svých sourozenců. Od útoku nepřátelské smečky si nic nepamatovala, jen věděla že už to nikdy zažít nechce. Cítila se zmatená, bezradná a bezbranná. Její myšlenky byly stále silnější a častější...Co když ale někdo z její rodiny přežil? Co když se někde toulá, nebo co když bojuje o život? Náhle se zastavila, sklonila hlavu a vyšla na světlo uprostřed lesa. Bylo krásné ráno ale její obavy sílily. Nemůžu na to myslet, ted jsem sama za sebe!...samotářkou...

Lunary tiše odpočívala-neměla sílu a ani se jí nechtělo vstát ale uslyšela kroky. Nenápadně pootočila ucho ke zdroji hluku. Pak ale na chvíli usnula. Najednou ucítila vlhkost a chlad, nevěděla jestli je to sen ale probudila se. Uviděla před sebou postavu vlka, zděsila se. Mezitím se na něj dívala a odpověděla: "K-k-kdo jsi?!" Co tu děláš?!" pak na chvíli ztichla ale hned na to, odpověděla: "Naprosto, spala jsem, dokud jsi nepřišel.""Můj ohen pro mě není nebezpečný, zahřívá mě a chrání." "Teda...chránil..